Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. Š., proti žalované P. M., zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o 1.130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 509/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. října 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 10. 11. 2023, č. j. 17 C 509/2015-489, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1.130.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud zjistil, že žalobce zasílal na bankovní účty žalované konkrétní částky z pokynu Daniela Sourala, blízkého známého žalované majícího k účtům dispoziční oprávnění. Za v řízení neprokázané označil tvrzení žalobce, že s ním D. S. uzavíral smlouvy o půjčce jménem žalované, a konstatoval, že ke sjednání smlouvy o půjčce mezi žalobcem a žalovanou nikdy nedošlo, a to ani zprostředkovaně. Shledal tedy, že účty žalované byly toliko platebním místem, na něž žalobce plnil ve prospěch D. S., pročež vyloučil bezdůvodné obohacení (podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) na straně žalované. Byť se z předmětných peněz částka 440.000 Kč skutečně nakonec dostala do dispozice žalované, stalo se tak skrze D. S., jenž ji dle svých slov použil jako splátku dluhů vůči žalované. Jako nepravděpodobné rovněž okresní soud označil, že by se v případě čtyř opakovaných plateb jednalo o finanční prostředky zaslané omylem bez právního důvodu. Právní důvod převodu předmětné sumy na účet žalované spatřoval v jednání D. S., za něž byl pravomocně odsouzen a které je podrobně popsáno ve výroku trestního rozsudku, což vylučuje nárok žalobce vůči žalované. Nepovažuje uplatněné právo za promlčené, okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl, zároveň odkázal na typově obdobné kauzy vyřešené shodně. Pro nadbytečnost se již nezabýval námitkami promlčení příslušenství a rozporu uplatnění žalovaného nároku s dobrými mravy.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 95 Co 245/2024-516, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1.130.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, přičemž rozhodl, že tato její povinnost zanikne v rozsahu plnění D. S. dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 2022, č. j. 1 T 78/2021-1022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 8 To 83/2023 (výrok I). Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Krajský soud vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval, byť domnělým, právním důvodem, pro nějž by byl žalobce povinen plnit. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke zjištění, že žalobce plnil v přesvědčení, že poskytuje půjčku žalované. Z důvodu důkazní nouze ovšem žádá peníze jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Výše plnění, respektive obohacení, je přitom mezi stranami nesporná. Připomínaje, že bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklý stav, na nějž nemá zavinění ani protiprávní úkon obohaceného vliv, konstatoval, že majetková sféra žalované se rozrostla, bylo-li na její účet plněno žalobcem bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohatila. Vyloučil aplikaci teorie platebního místa v situaci, nebyl-li prokázán žádný právní vztah mezi žalobcem a D. S. Dodal, že žalované musely být zřejmé pochybnosti o poctivosti jednání D. S., avšak ani tehdy nezasáhla a finanční prostředky ze svého účtu žalobci nevrátila, nadto z nich sama profitovala. Plnil-li žalobce na účet žalované bez právního důvodu, přiveden k tomu protiprávním jednáním D. S., je žalovaná pasivně věcně legitimovaná k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení. Akcentuje potřebu hledání spravedlivého řešení sporu a jeho specifické skutkové okolnosti, považoval za případné uložit žalované povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku spolu s D. S., přičemž druhý jmenovaný byl k úhradě z titulu náhrady škody zavázán již pravomocným trestním rozsudkem. Promlčeným neshledal ani právo žalobce na požadované příslušenství. S ohledem na řečené změnil rozsudek okresního soudu a žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou (konkrétně zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1650/2018 a sp. zn. 21 Cdo 5188/2014) a potřebu vyřešení prozatím v rozhodovací praxi neposuzované otázky. Za nesouladné s judikaturou považuje řešení otázky, může-li se bezdůvodně obohatit majitel účtu, jenž jej dal v dobré víře k dispozici jako platební místo. Akcentuje, že jakékoliv plnění nebylo poskytnuto v její prospěch, nýbrž pro třetí osobu, pročež ona sama žádný profit, jejž by měla vracet, nezískala. Bezdůvodné obohacení na své straně pak považuje za vyloučené již tím, že povinnost vrátit finance žalobci byla v trestním řízení uložena D. S., a zároveň se pozastavuje nad solidární povinností, již bez patřičného podkladu (žalobního žádání) dovodil odvolací soud. Napadá jeho závěr o tom, že by měla být zavázána z jednání probíhajících mezi žalobcem a třetí osobou, jíž neudělila plnou moc, ani její jednání dodatečně neschválila. V dané souvislosti uvádí § 33 odst. 2 obč. zák. a poukazuje na rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5188/2014. Za dovolacím soudem neřešenou pokládá problematiku promlčení příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení a táže se, aplikuje-li se i na ně speciální subjektivní dvouletá promlčecí doba ve smyslu § 107 obč. zák. Naříkané rozhodnutí konečně označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné, jakož i porušující její právo na spravedlivý proces, přičemž upozorňuje, že krajský soud rozhodl na základě odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by řádně zopakoval, popřípadě doplnil dokazování, čímž se jeho postup příčí konkrétně citované judikatuře. V rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), rovněž rezignoval na vypořádání se se svými vlastními rozhodnutími, potažmo rozhodnutími Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 3427/2020 a sp. zn. 28 Cdo 2591/2021) v obdobných skutkových věcech, od jejichž řešení se v nyní posuzované kauze odchýlil. Odvolacímu soudu vytýká též absenci řádného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. S ohledem na vylíčené navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových konkluzí odvolacího soudu či výtky vůči způsobu jejich zjišťování zásadně nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018), nelze přehlížet tu judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, jež dovodila, že zcela výjimečně mohou nastat případy, v nichž právě skutková zjištění, respektive způsob hodnocení důkazů vykazují takové nedostatky, které ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konsekvencí čehož může být i založení přípustnosti dovolání ve věci (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3067/2020, a dále nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. v nynější věci zakládá vymezená otázka procesního práva týkající se výkladu ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a jeho aplikace v posuzované kauze, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, mu nelze upřít opodstatněnost.
IV. Důvodnost dovolání
10. Ve smyslu § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1), a dokazování zopakuje nebo je i doplní za podmínek uvedených v odstavcích 2, 3 a 4 citovaného ustanovení.
11. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval. Rozsah dokazování je určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci; jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, respektive proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený – důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010, nebo ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023; obdobné závěry zaujímá ve své judikatuře také Ústavní soud – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností důkazy další. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
12. Porušení stanoveného postupu při zjišťování skutkového stavu věci, zejména při dokazování, může mít vždy za následek nesprávná skutková zjištění, a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Ústavní soud pak v porušení tohoto zákonného postupu spatřuje nejen vážnou procesní vadu, nýbrž současně též jednání v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku porušení zásady přímosti (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, a shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 273/06).
13. V nynější kauze je ze spisu zjevné, že ke zjištění rozhodného skutkového stavu stran klíčové otázky (plnil-li žalobce ve prospěch D. S., či žalované) provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování včetně výslechů účastníků i D. S., přičemž dospěl ke skutkovému závěru, že účty žalované byly sjednaným platebním místem, na něž žalobce zasílal konkrétní částky pro D. S. z jeho pokynu a tento je pak dokonce využil i jako splátku dluhu vůči žalované. Odvolací soud, aniž by zmíněné výslechy či výpovědi účastníků zopakoval, dospěl na základě nich ke konkluzím značně odlišným, ba opačným. Uzavřel, že mezi žalobcem a D. S. neexistoval ani domnělý právní důvod plnění, pročež vyloučil, že by účet žalované mohl sloužit jako platební místo. Na rozdíl od okresního soudu tak založil své rozhodnutí na zjištění, že žalobce plnil žalované z přesvědčení, že jí poskytuje půjčku, což dovodil z výpovědi žalobce (srov. bod 22 odůvodnění naříkaného rozhodnutí), kterou ovšem nezopakoval. Aniž by si tedy sám vytvořil patřičný skutkový podklad (zopakoval-li toliko důkazy pravomocným rozsudkem v trestním řízení a obsahem obžaloby, nikoliv však výpověďmi účastníků, respektive svědků, jež jsou dle soudu prvého stupně pro skutková zjištění v dané věci zásadní), rozhodl krajský soud odlišně od soudu prvního stupně, což se příčí jak shora připomenuté judikatuře, tak příslušným ustanovením občanského soudního řádu (zejména § 213 o. s. ř.), neboť jeho odůvodnění je v důsledku toho nepřesvědčivé a lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Konkluze odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení žalované plněním bez právního důvodu je tak přinejmenším předčasná, a tudíž nesprávná.
14. Poukazuje-li pak dovolatelka na skutkově obdobné kauzy projednávané Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Co 48/2020 a sp. zn. 8 Co 42/2021 a řešené rovněž dovolacím soudem (viz jeho usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021), namítajíc překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu příčící se principu vtělenému do § 13 o. z., jež je ve smyslu § 3030 o. z. aplikovatelný i v nynější věci, nelze jejím námitkám zcela přitakat. Krajský soud totiž akcentoval skutkovou rozdílnost projednávané pře, jíž odůvodnil odlišné vyznění konečného rozhodnutí ve věci (viz bod 30 jeho rozsudku). Jeho rozhodnutí tudíž není možné za daných okolností mít za rozporné s principy právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování, tak jak jsou chápány judikaturou (namátkou viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024).
15. K námitkám dovolatelky stran odklonu odvolacího soudu od judikatury vztahující se k posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení získaného žalovanou bez právního důvodu, sluší se pak rovněž dodat, že dospěl-li by krajský soud k prokázání skutkové verze, na níž vystavěl napadené rozhodnutí, korektním způsobem [jinak řečeno, bylo-li by skutečně spolehlivě prokázáno, že žalobce zasílal peníze žalované (nikoliv D. S.) bez právního důvodu], jevilo by se přiléhavým i jeho právní posouzení vylučující označení bankovního účtu žalované toliko za platební místo, a odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu by mu v tomto směru nebylo lze vytýkat. K rozdílu mezi bezdůvodným obohacením majícím původ v zaslání peněz na cizí účet bez právního důvodu a posouzení takové transakce v případě určení konkrétního bankovního účtu za místo splnění srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 575/2015. Nicméně s ohledem na výše popsaný defektní způsob postupu odvolacího soudu příčící se ustálené rozhodovací praxi jsou úvahy v tomto smyslu prozatím přinejmenším předčasné.
16. Opodstatněnými se konečně nejeví námitky žalované o překvapivosti naříkaného rozhodnutí, byla-li skutková verze, a možnost jejího právního posouzení, k níž se přiklonil odvolací soud, uvažována již v řízení před soudem prvního stupně, a stranám tedy nutně známa. Ostatně v jejím duchu se nesly i podání a argumenty stran v řízení. Za nepředvídatelné (překvapivé) označuje judikatura takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu například tehdy, posuzoval-li odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem uvažování soudu prvního stupně. Je jím jen takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 523/2022).
17. Nelze-li v daném okamžiku vzhledem ke shora vylíčeným nedostatkům pokládat skutková zjištění odvolacího soudu, a tudíž ani jeho úsudek o samotném základu nároku (bezdůvodném obohacení žalované) za správné, jeví se též předčasným vyjadřovat se i k další dovolatelkou předkládané otázce stran promlčení příslušenství uplatňovaného nároku, již formuluje jako doposud v rozhodovací praxi neřešenou.
V. Závěr
18. Z vyřčeného je zjevné, že právní posouzení aktuální věci odvolacím soudem není možné ve světle výše předestřeného výkladu shledat správným. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu a k vrácení mu věci k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Krajský soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu