Plný text
28 Cdo 1860/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C 372/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.11.2004, č.j. 110 C 372/2002-59, rozhodl tak, že v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II., III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že oba účastníci podnikali jako osoby samostatně činné na základě živnostenských listů, přičemž dne 26.7.1999 uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor v H. – P., Okrajová 2b/1602, a to na dobu 5 let od 1.7.1998 za nájemné ve výši 16.000,- Kč měsíčně. Rovněž zjistil, že téhož dne zaplatila žalobkyně žalovanému jako zálohu na nájemné podle této smlouvy částku 80.000,- Kč. Vzal za prokázané, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.1999, sp. zn. 24K 106/98, který nabyl právní moci dne 8.6.1999. Dále vzal za prokázané, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově byl žalovaný trestním příkazem ze dne 24.3.2000, č.j. 101T 75/2000-29, který nabyl právní moci dne 18.4.2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že veden snahou se neoprávněně obohatit uzavřel dne 26.7.1999 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor, za což převzal částku 80.000,- Kč. Po právní stránce hodnotil vztah mezi účastníky jako vztah podle obchodního zákoníku. Vyslovil, že nájemní smlouvu uzavíral žalovaný jako podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou v době, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Dovodil, že nájemní smlouva v té době byla sjednána vědomě v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1a zákona č. 328/1991 Sb., proto se jedná o smlouvu neúčinnou a s ohledem na to, že žalovaný se dopustil trestného činu podvodu, jedná se o úkon, který je v rozporu s ustanovením § 39 o.z. a je tedy úkonem neplatným. Dále vyslovil, že pokud žalovaný v této době přijal od žalobkyně částku 80.000,- Kč, přijal ji bez právního důvodu. Zaujal názor, že nárok žalobkyně je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, který však není upraven obchodním zákoníkem. Podle soudu prvního stupně jestliže vztah mezi účastníky, pokud jde o smlouvu ohledně nájmu nebytových prostor, byl vztahem obchodním, pak též i vztah z titulu bezdůvodného obohacení je vztahem obchodním. Dospěl k závěru, že i otázku, zda nárok žalobkyně na zaplacení částky 80.000,- Kč je promlčen, je nutno posuzovat z hlediska ustanovení § 397 obchodního zákoníku, v němž je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že pokud částka 80.000,- Kč byla žalovanému žalobkyní předána dne 26.7.1999 a žaloba na zaplacení této částky byla podána dne 13.11.2002, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení proto nebyla žalovaným uplatněna důvodně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.7.2005, č.j. 15 Co 269/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně hodnotil. Podle odvolacího soudu v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor byli oba účastníci osobami samostatně výdělečně činnými, přičemž žalobkyně neměla živnostenské oprávnění pro pronajímání nemovitostí či nebytových prostor a pokud jako pronajímatelka smlouvu o nájmu nebytových prostor s žalovaným dne 26.7.1999 uzavřela, činila tak jako vlastník nemovitostí., tedy jako projev a realizaci svého vlastnického práva. Podle odvolacího soudu smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 26.7.1999 je nutno posoudit jako občanskoprávní vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a nikoli obchodněprávní. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně posoudil důsledky konkursu prohlášeného na majetek žalovaného s účinky dnem 14.5.1999 z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání s tím, že se jedná o neúčinnost dané smlouvy, zakládající oprávnění žalovaného od uzavřené smlouvy odstoupit a rovněž správně posoudil důsledky trestního odsouzení žalovaného pro uzavření předmětné smlouvy a přijetí plnění od žalobkyně pro trestný čin podvodu spočívající v absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 o.z. Vyslovil, že předmětná smlouva je neplatná též ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a to pro neplatné ujednání o nájemném. Dovodil, že žalobkyně neužívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, má tedy nárok vůči žalovanému na vrácení poskytnutého plnění dne 26.7.1999 ve výši 80.000,- Kč na základě neplatné smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451, § 457 o.z. Dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna důvodně. Uzavřel, že pokud se jedná o občanskoprávní vztah mezi účastníky, založený neplatnou smlouvou o nájmu nebytových prostor, úpravu promlčení včetně promlčecích lhůt je třeba posoudit podle § 107 a násl. o.z. Vyslovil závěr, že žalobkyně svůj nárok uplatnila v daném řízení proti žalovanému až po uplynutí její dvouleté subjektivní promlčecí doby, když v době od 21.9.1999 do 25.2.2000 uběhlo 5 měsíců a 30 dnů, v době od 22.11.2000 do 13.11.2000 uběhl 1 rok, 11 měsíců a 21 dnů, tedy celkem do podání žaloby 2 roky, 4 měsíce a 24 dnů. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1, věta třetí o.z. s tím, že žalovaný se promlčení nároku žalobkyně dovolal, proto nelze promlčené právo přiznat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné posouzení promlčení podle občanského zákoníku a nikoli podle obchodního zákoníku. Podle dovolatelky došlo k uzavření nájemní smlouvy podle občanského zákoníku, přičemž pronajímatel i nájemce uzavírali tuto smlouvu s podnikatelským ,,záměrem“, jednalo se tedy o ,,podnikatelskou smlouvu“. Poukazovala na skutečnost, že v okamžiku vzniku smlouvy zde byla u obou smluvních stran vůle uzavřít nájemní smlouvu sloužící k podnikání. Namítala, že se jednalo o podnikatelský vztah a promlčení v daném případě činí 4 roky, nárok tedy není promlčen. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, sp. zn. 25 Cdo 225/99, sp.zn. 29 Cdo 813/2001 a ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, v nichž je řešena obdobná problematika a dovolací soud vycházel ze čtyřleté promlčecí doby. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda vztahy mezi účastníky se řídí důsledně ustanoveními obchodního zákoníku, včetně režimu promlčení nároku, to vše s přihlédnutím k okolnosti, že uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor sloužilo ,,pro realizaci podnikatelského záměru obou podnikatelů“.
Dovolací soud (rovněž v souladu s poukazem na dosud vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) podotýká, že posuzování otázek předložených dovolacímu přezkumu, prošel jistým judikatorním vývojem. Nemohl proto v této souvislosti ponechat stranou závěry, jež se nabízejí naposledy ze závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ČR. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, byl vysloven závěr, podle něhož je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, byl posléze přijat závěr, podle něhož vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Posledně uvedené rozhodnutí bylo publikováno pod č. 26/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vycházelo zřejmě z odlišných východisek.
Předmětem dovolacího přezkumu přitom bylo posouzení důsledků plynoucích z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů, podle nichž mezi účastníky (vystupujícími jako podnikatelé) došlo dne 26.7.1999 k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor. S ohledem na to, že smlouvu uzavíral žalovaný jako podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou – v době, kdy byl na majetek prohlášen konkurs, byla smlouva stižena neplatností pro rozpor s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 238/1991 Sb., dospěly však soudy obou stupňů k shodnému závěru o absolutní neplatnosti takové smlouvy.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy, jež je jinak upravena výlučně normami občanského práva, je nutno vztáhnout na právní poměry účastníků rovněž důsledně ustanovení občanského zákoníku upravující běh a trvání promlčecích lhůt z bezdůvodného obohacení.
S tím nesouhlasí dovolatelka, která konstruuje odlišnost právního posouzení v distinkci spočívající v „existenci podnikatelského záměru na straně obou účastníků“, kteří takto postupovali (zřejmě) jako podnikatelé. Z toho dovozuje nutnost aplikace ustanovení obchodního zákoníku, pokud jde o vztahy závazkové, jmenovitě v daném případě ustanovení o délce čtyřleté promlčecí lhůty.
Ve světle závěrů posledně zmíněného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu nelze upřít argumentům dovolatelky oprávněnost.
Dovolací soud byl nucen přihlédnout k závěrům plynoucím ze shora uvedených, dnes již v rozhodovací praxi dovolacího soudu převažujících, rozhodnutí. Nemohl proto spolehlivě přisvědčit závěrům odvolacího soudu, která nevycházejí ze shora citovaných závěrů rozhodnutí dovolacího soudu. Na okraj se uvádí, že v této konkrétní věci aplikace právě důsledků plynoucích z ustanovení § 107 odst. 2 o.z. svědčí naopak pro závěr, že z hlediska spravedlivého procesu a při respektování principů zásad poctivého obchodního styku vystupuje do popředí vhodnost aplikace spíše výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu. Jednání jednoho z účastníků daného závazkového vztahu (jež představovalo notabene i porušení odpovídajících trestně právních ustanovení) tak v této konkrétní věci svědčí pro správnost závěrů aplikační praxe vyjádřené pregnantně v odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu 35 Odo 619/2002, ze dne 18.6.2003.
Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o.s.ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř., § 243c odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu