Plný text
28 Cdo 20/2026-464
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Cisterciáckého opatství Vyšší Brod, se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 93/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 4 Co 169/2018-427, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 4 Co 169/2018-427, se ruší ve výroku II, výroku III v části týkající se pozemku parc. č. 409/10 v katastrálním území Habří u Lipí, a ve výrocích IV a V; v tomto rozsahu se věc vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 11 C 93/2016-121, Krajský soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) žalobci vydal pozemky parc. č. 1697/25, parc. č. 1755/2, parc. č. 1760/4 a parc. č. 1765/2, všechny v katastrálním území Záboří u Českých Budějovic, pozemky parc. č. 819/3 a parc. č. 818/29, oba v katastrálním území Čakovec, a pozemek parc. č. 409/3 v katastrálním území Habří u Lipí, čímž v uvedeném rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 23. 3. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR18081 (výrok I). Dále zamítl žalobu o vydání pozemku parc. č. 127 v katastrálním území Holašovice (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněno závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání žalobou vymezených pozemků oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a ani restituční výluka ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soud prvního stupně shledal, že na žádném z nárokovaných pozemků není situována veřejně prospěšná stavba, jež by umožňovala vyvlastnění pozemku, či stavba coby samostatná věc ve smyslu občanskoprávních předpisů. Dodal, že ani jeden z požadovaných pozemků nepředstavuje prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání přilehlých pozemků. Žalobě proto vyhověl (vyjma toliko pozemku parc. č. 127 v katastrálním území Holašovice, u něhož shledal překážku bránící jeho vydání oprávněné osobě) a v uvedeném rozsahu nahradil označené rozhodnutí pozemkového úřadu.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání další účastnice řízení rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 4 Co 169/2018-427 – coby svým v pořadí již třetím rozhodnutím – rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I v části o vydání pozemku parc. č. 1697/25 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic (výrok I), změnil v části výroku I o vydání pozemku parc. č. 1760/4 v témže katastrálním území tak, že se uvedený pozemek žalobci nevydává (výrok II), zatímco v případě pozemku parc. č. 409/3 v k. ú. Habří u Lipí a pozemku parc. č. 1755/2 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic byl rozsudek ve výroku I změněn tak, že z uvedených pozemků se žalobci vydávají jen jeho geometrickým plánem oddělené části v podobě parcel č. 409/3, 409/8, 409/9 a 409/11 v k. ú. Habří u Lipí a pozemek parc. č. 1755/2 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic a že jenom v tomto rozsahu ohledně uvedených pozemků se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV), včetně nákladů vzniklých účastníkům v odvolacím a dovolacím řízení (výrok V).
4. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dovodil existenci překážky pro vydání pozemku oprávněné osobě (žalobci) ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., jde-li o celý pozemek parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic, na němž se dle zjištění soudu nachází přístupová komunikace k rybničním pozemkům ve vlastnictví třetí osoby (Rybářství Třeboň Hld. a.s.). Z pozemku parc. č. 409/3 v k. ú. Habří u Lipí vydal žalobcům toliko jeho části v podobě geometrickým plánem oddělených pozemkových parcel č. 409/3, 409/8, 409/9 a 409/11, nikoliv pozemek parc. č. 409/10, jenž slouží jako přístupová komunikace k domu č. p. 26.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku II (pozemek parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic) a výroku III v rozsahu, v němž bylo negativně rozhodnuto o jeho návrhu na vydání i zbylé části pozemku parc. č. 409/3 v k. ú. Habří u Lipí (geometrickým plánem nově oddělený pozemek parc. č. 409/10) – podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu napadeného rozhodnutí od současně odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Podle mínění dovolatele odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení, uzavřel-li, že pro aplikaci výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. bez dalšího postačuje, že je pozemek využíván k přístupu k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby, bez toho, že byly by zhodnoceny individuální okolností případu a proveden test proporcionality mezi zájmem na restituci a veřejným zájmem na zajištění komunikačního spojení jednotlivce s nemovitostí.
6. V případě pozemku parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic pak dovolatel dále namítá, že ten sousedí s dalšími pozemky, které jsou již v jeho vlastnictví, nebo s pozemky, které jsou sice ve vlastnictví třetí osoby, ale o jejichž naturální restituci aktivně usiluje i postupem dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. K tomu se odvolací soud podle dovolatele dostatečně nezabýval tím, zdali cesta nacházející se na předmětném pozemek naplňuje ve vztahu k okolním pozemkům nezbytnou a nenahraditelnou komunikační potřebu.
7. K závěrům, jež se týkají pozemku parc. č. 409/10 v k. ú. Habří u Lipí (coby zbylé – geometrickým plánem oddělené a nevydané části pozemku parc. č. 409/3), pak dovolatel dále vytýká, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že tento pozemek není jedinou přístupovou cestou k budově č. p. 26 stojící na pozemku parc. č. st. 29 a tedy opět nezkoumal, je-li v případě i tohoto pozemku naplněna nezbytná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba třetí osoby k nemovitostem, které jsou v jejím vlastnictví.
8. Závěrem dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho veškerou argumentací a učiněnými návrhy a své úvahy v tomto směru nezpřístupnil ani v odůvodnění rozhodnutí, které proto považuje dovolatel za nepřezkoumatelné a porušující jeho právo na spravedlivý proces.
9. Z vyložených důvodů dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž je napaden dovoláním.
10. Česká republika – Státní pozemkový úřad coby další účastnice řízení se k dovolání nevyjádřila.
11. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
12. Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
15. Dovolání žalobce je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení předkládané otázky, jsou-li ve vztahu ke každému z předmětných pozemků naplněny podmínky pro uplatnění výluky z vydání nemovité věci podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (kdy by dané pozemky nebylo lze vydat osobě oprávněné), při jejímž řešení napadeným rozsudkem se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu viz i dále odkazovanou judikaturu).
16. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
18. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Ve své konstantní judikatuře Nejvyšší soud opakovaně připomíná (k tomu srov. i závěry shrnuté již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3627/2023, vydaném v této věci), že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. představuje reflexi veřejného zájmu, jímž je nutno poměřovat jinak obecně vyjádřenou vůli zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé v důsledku skutečností vypočtených v § 5 téhož zákona. Ty zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání jsou splněny. Judikaturou Nejvyššího soudu bylo petrifikováno východisko, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyjádřené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). To se nepochybně týká i posouzení překážky pro naturální restituci takového církevního majetku, který se po odnětí stal součástí tzv. veřejného statku a je podroben režimu veřejného užívání (obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat; k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018.
20. Za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pak překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je přístupný, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
21. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
22. Lze také znovu poukázat i na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu kladoucí silný akcent na výklad restitučních předpisů prioritně sledující jejich účel (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3627/2023, bod 17). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a opakovaně akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě in favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).
23. Přestože odvolací soud v řízení následujícím po kasaci jeho předchozího rozhodnutí shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu doplnil celou řadu skutkových zjištění (čerpaných zejména z jím provedeného místního šetření) a při právním posouzení následně zohlednil i některé obecné závěry odkazované rozhodovací praxe (jež promítl zejména do té části rozhodnutí, jímž podané žalobě vyhověl), v případě obou předmětných pozemků je jím učiněné posouzení – jde-li o uplatnění výluky z naturální restituce dle § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – neúplné a tím i nesprávné.
24. Závěry o uplatnitelnosti výlukového důvodu i nyní odvolací soud založil na konstatování, že se na pozemcích parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic a parc. č. 409/10 (takto oddělené z pozemku parc. č. 409/3 dle připojeného geometrického plánu) nachází přístupové komunikace k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob, aniž by se však zabýval tím, zda tyto pozemky – považoval-li je snad i za účelové komunikace a veřejný statek – naplňují i kritérium širší (nezbytné a ničím nenahraditelné) komunikační potřeby ve vztahu k vlastnictví třetích osob, a neuvážil hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání). Lze přitom zopakovat, že prosazení veřejného zájmu na zajištění komunikačního spojení nemovitostí oproti zájmu na vlastnickou restituci lze označit jako proporcionální zejména v případě, že neexistuje jiná alternativa přístupu k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob. Přitom odvolací soud nezohlednil ani další individuální, do značené míry pak i specifické okolnosti projednávané věci.
25. V případě pozemku parc. č. 409/10 v k. ú. Habří u Lipí (jenž vznikl rozdělením pozemku parc. č. 409/3 na nově vymezené části dle připojeného geometrického plánu) odvolací soud sice na straně jedné (viz bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku) vyzdvihuje zjištění, že se na pozemku nachází přístupová komunikace k domu ve vlastnictví třetí osoby (dům č. p. 26 coby součást st. p. č. 29), na straně druhé však uzavírá (i v souvislosti s dalšími pozemky), že „přístup k tomu domu je zajištěn z pozemků parc. č. 412/7 a parc. č. st. 29“ (viz bod 21 odůvodnění), tedy primárně jiným způsobem nežli přes předmětný pozemek parc. č. 409/10. Přitom odvolací soud uspokojivě nevysvětlil, proč uvedené závěry o alternativním, dokonce snad již i nyní převažujícím přístupu k nemovitostem ve vlastnictví třetí osoby promítl toliko do úvahy o restituovatelnosti zbylých částí pozemku parc. č. 409/3, nikoliv i pozemku parc. č. 409/10 (a kdy se z jím učiněných zjištění nepodává ani závěr o možném funkčním spojení pozemku s označenou stavbou, nehledě na to, že vlastnictví ke stavbě, resp. stavebnímu pozemku, jehož je stavba č. p. 26 součástí, a k předmětnému pozemku nesvědčí téže osobě a kdy se změnou vlastníka pozemku bez dalšího způsob jeho užívání nezmění; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011).
26. Ani v případě pozemku parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic – jak již výše uvedeno – nelze mít odvolacím soudem učiněné posouzení za úplné a závěry o uplatnění výlukového důvodu jsou i zde přinejmenším předčasné. Jednak odvolací soud přijaté závěry znovu založil toliko na aktuálně panujících poměrech (uzavírá-li snad, že tento pozemek slouží jako jediný přístup nejenom k pozemkům vlastněným žalobcem, ale i třetí osoby – Rybářství Třeboň Hld. a.s.), aniž by prověřil (potažmo vyloučil) možnost alternativního přístupu k těmto nemovitostem. Podstatnější vadou posouzení pak je, že se odvolací soud nevyrovnal ani s argumentací žalobce o možném (budoucím) odpadnutí dané překážky, se zřetelem na sporné vlastnictví třetí osoby k nemovitému majetku, tvrdí-li žalobce (a současně dokládá), že jde rovněž o původní církevní majetek, jenž byl převeden do vlastnictví třetí osoby v rozporu s tzv. blokačním ustanovením (§ 3 zákona č. 92/1991 Sb., § 29 zákona o půdě) a o jehož restituci (vydání) také usiluje, kdy i tento majetek je předmětem již jiného, dříve zahájeného a dosud neskončeného řízení (jde-li o věc vedenou u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 210/2015, o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., do níž vstoupil i Ústavní soud odkazovaným nálezem ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 806/23, jímž mimo jiné odmítl i obecnými soudy původně prezentovaný názor o absenci věcné legitimace žalobce k podání žaloby a o tom, že žalobce není k restituci tohoto majetku oprávněnou osobou ve smyslu § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.). Ačkoliv za okamžik rozhodný pro posouzení existence výlukových důvodů bránících vydání věci oprávněné osobě se zásadně považuje okamžik doručení výzvy oprávněné osoby k vydání takového majetku osobě povinné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020, publikovaný pod číslem 98/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), i případné pozdější změny poměrů mohou být výjimečně zohledněny (v souladu se zásadou in favore restutionis) v případech majících za následek odpadnutí daného výlukového důvodu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4344/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2479/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2218/2021). Byl-li by žalobci vydán v restituci i majetek aktuálně evidovaný jako vlastnictví třetí osoby, přestal by i pozemek parc. č. 1760/4 v k. ú. Záboří u Českých Budějovic sloužit jako komunikační spojení s nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby a ztratil by i charakter veřejného statku. Ačkoliv rozhodnutí o nabytí majetku v restituci je konstitutivní povahy (je zpravidla i právním důvodem vzniku vlastnického práva, s účinky ke dni, který je v rozhodnutí určen, jinak ke dni jeho právní moci; srov. § 1144 o. z.), bylo namístě uvážit i možnost přerušení řízení (srov. § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), jestliže žalobce tvrdí (a současně dokládá), že usiluje o restituci pozemků a že již dříve inicioval i řízení, v němž zpochybňuje vlastnické právo třetí osoby, jež dosud není skončeno.
27. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají. Dovolací soud přitom nesdílí přesvědčení dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z konstantní judikatury plyne, že nepřezkoumatelné je především takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v nyní posuzované věci zřetelně nejde, byl-li dovolatel schopen proti rozhodnutí odvolacího soudu zformulovat dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Defekty popisovanými v odkazované judikatuře, jež by je činily nepřezkoumatelným, napadené rozhodnutí netrpí, je ovšem založeno na právním posouzení, které je – i ve světle odkazované rozhodovací praxe – neúplné, tím i nesprávné a kdy závěr o naplnění výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případně obou předmětných pozemků je přinejmenším předčasný.
28. Protože rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu není správný (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v naznačeném rozsahu zrušil, včetně výroků o nákladech řízení jako rozhodnutí na zrušovaných výrocích závislých, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
29. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
31. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 2. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu