Plný text
28 Cdo 2031/2025-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. T., zastoupená Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Praha, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 731 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 271/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025, č. j. 30 Co 87/2025-226, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 169 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 30 Co 87/2025-226, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2024, č. j. 22 C 271/2020-171, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 731 300 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Kladla otázky, zda zahájení neoprávněné výstavby státem („Prosecké radiály“) v rozhodném období (z hlediska restitučních předpisů) na pozemcích parc. č. 534/1 a parc. č. 534/2 v k. ú. Střížkov, vedených dle evidence nemovitostí nadále jako vlastnictví jejího předchůdce, představovalo převzetí dotčených nemovitostí bez právního důvodu (ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“) a zda se coby nástupkyně dotčeného vlastníka může domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných právních předpisů (včetně uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání zastavěných pozemků), ačkoliv v restitučním řízení o jí vzneseném nároku na vydání předmětných pozemků nebylo dosud rozhodnuto. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný pod č. 23/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, publikovaný pod č. 24/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, publikované pod č. 33/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, publikovaný pod č. 222/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaný pod č. 38/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, publikovaný pod č. 121/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), případně měla za to, že jde o otázky judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené nebo rozhodované rozdílně, případně o otázky, jež by měly být oproti dosavadní rozhodovací praxi posouzeny jinak. Zpochybňovala dále závěry odvolacího soudu o rozsahu, v němž byl k předmětným pozemkům uplatněn restituční nárok (zda byl restituční nárok vznesen i stran pozemkových částí zastavěných bez vyvlastňovacího aktu). Vytýkala rovněž nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) napadeného rozhodnutí, uváděje, že se soudy nižších instancí dostatečně nezabývaly otázkou aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků projednávaného sporu o vydání bezdůvodného obohacení.
3. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
4. V podání ze dne 13. 8. 2025 dovolatelka namítla podjatost soudců soudního oddělení Nejvyššího soudu č. 28 Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla. Příslušný senát Nejvyššího soudu (§ 16 odst. 1, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) námitku podjatosti projednal a usnesením ze dne 24. 9. 2025, č. j. 29 Nd 508/2025-277, rozhodl, že označení soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2031/2025.
5. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 632/2022).
7. Ve vztahu k restituční skutkové podstatě převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je možné usuzovat na převzetí držby státem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 860/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 232/2021). Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).
8. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak i po marném uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019; či nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, publikovaný pod č. 222/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, publikovaný pod č. 54/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, publikovaný pod č. 260/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
9. Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019).
10. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn., Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně uzavřel, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc). Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
11. Judikatura dovolacího i Ústavního soudu je dále ustálena v závěru, že nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu patří mezi tzv. originární způsoby nabytí vlastnictví. Tak tomu je i v případě nabytí vlastnictví oprávněnými osobami, kdy rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě mají konstitutivní charakter (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, uveřejněný pod číslem 154/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a jsou tedy právními skutečnostmi hmotného práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, a ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1293/2012, nebo usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21).
12. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky právního předchůdce dovolatelky (za jejichž užívání v důsledku zastavění stavbou „Prosecké radiály“ se dovolatelka za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 domáhá vydání bezdůvodného obohacení) převzal stát v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství do své držby (zčásti na základě vyvlastňovacího rozhodnutí Odboru výstavby ONV v Praze 8 ze dne 26. 1. 1987, č. j. výst. 2502/3606/86-Br/H, zčásti bez právního důvodu formou neoprávněné okupace a zahájení výstavby na nich v roce 1988) a hospodařil s nimi, dovolatelka ani její právní předchůdce předmětné pozemky po jejich faktickém převzetí státem nadále nedržela (neobhospodařovala je, neužívala je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládala), přičemž stavba pozemní komunikace („Prosecké radiály“), vybudovaná na nich, svým charakterem držbu právním předchůdcem dovolatelky či dovolatelkou samotnou vylučovala a objektivně vzbuzovala pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a o nároku na vydání předmětných pozemků v restitučním řízení (podle zákona o půdě) nebylo dosud rozhodnuto, uzavřel, že se stát chopil držby předmětných pozemků zčásti bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (zčásti vyvlastněním), pročež se dovolatelka (jejímuž restitučnímu nároku nebylo dosud vyhověno) nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež vyznívá nerozporně, neodchýlil. O jejím vlastnictví mohlo by být, avšak s účinky ex nunc, rozhodnuto teprve v jí zahájeném restitučním řízení. Již sama o sobě okolnost, že dovolatelka k předmětným pozemkům uplatnila restituční nárok, nasvědčuje pak tomu, že v řízení nebyly naplněny výjimečné skutkové okolnosti (oprávněná osoba neměla rozumný důvod uplatnit restituční nárok, neboť její vlastnické právo nebylo nikým zpochybňováno), pro něž by se dovolatelka mohla dovolávat ochrany svého formálního práva k předmětným pozemkům bez realizovaného restitučního řízení. K dovolatelkou akcentovaným výsledkům řízení o dědictví (odvozuje-li tvrzené vlastnické právo od práva svého právního předchůdce) nelze než odkázat na ustálenou judikaturu, podle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které účastníkem tohoto řízení nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
13. Napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí pak na řešení otázky, mohla-li tzv. socialistická organizace zřídit neoprávněnou stavbu, jež by po 1. 1. 1992 podléhala vypořádání podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, řešené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 606/2004 (cit. výše), akcentovaném v podání dovolatelky ze dne 25. 9. 2025.
14. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o rozsahu uplatněného restitučního nároku (o tom, zda restituční nárok byl vznesen i k pozemkovým částem zastavěným státem bez právního důvodu), polemizuje tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
15. Vytýká-li dovolatelka nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Domnívá-li se dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou věcné legitimace účastníků řízení ve sporu o vydání nárokovaného bezdůvodného obohacení, dlužno dodat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že dovolatelku za aktivně věcně legitimovanou v projednávaném sporu nepovažoval.
16. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
17. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k účelně vynaloženým nákladům žalovaného statutárního města se zřetelem k právní a skutkové složitosti projednávané věci patří odměna advokáta ve výši 11 260 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 14 169 Kč.
21. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 10. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu