Plný text
28 Cdo 220/2024-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně PKF PLUS s.r.o., IČO 098 42 918, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 549/21, zastoupené Mgr. Matyášem Moskou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, proti žalované městské části Praha 15, IČO 002 31 355, se sídlem v Praze 15, Boloňská 478/1, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o 164.916,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 10/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023, č. j. 18 Co 148/2023-214, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 9 C 10/2022-165, zamítl žalobu o zaplacení 164.916,49 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se vůči žalované domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve shora nadepsané výši za bezplatné užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, ve vlastnictví Z. N., jenž žalobkyni dne 15. 3. 2022 postoupil pohledávku spočívající ve vydání specifikovaného bezdůvodného obohacení, neboť měl být řečený pozemek minimálně v době od 20. 9. 2021 do 15. 3. 2022 přístupný veřejnosti ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen „zákon o obcích“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek označený jako náměstí znaky náměstí nenaplňuje, daný název je zavádějící, neboť jde spíše o dopravní křižovatku – zatravněný prostor mezi vedoucími pozemními komunikacemi, který slouží pro parkování vozidel a obyvatelům bytových domů k přístupu do jejich nemovitostí. V rámci dokazování po výzvě dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), potom neprovedl důkaz znaleckým posudkem z důvodu nezpůsobilosti prokázat relevantní skutečnosti. Soud posléze uzavřel, že daný pozemek není ex lege veřejným prostranstvím, neboť je naplněn pouze jeden z obligatorních znaků pro vznik veřejného prostranství dle citovaného zákona, tedy existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení, avšak již neshledal veřejně prospěšný účel, k němuž veřejné prostranství slouží.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 18 Co 148/2023-214, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, které považuje za správné. Dodal, že skutečnost, že si v předchozí občanskoprávní smlouvě, která byla vlastníkem vypovězena, strany dohodly, že předmětný pozemek je veřejným prostranstvím, je zde irelevantní. Veřejné prostranství je totiž definováno veřejnoprávními předpisy, a to jako veřejný statek, jehož základními znaky jsou přístupnost každému bez omezení a obecné užívání. Pozemek přitom je a byl veřejností až dosud užíván i jako komunikační pozemek, s čímž ostatně musel být vlastník pozemku, který jej nabyl v dražbě, srozuměn. Za zmíněné užívání však žalobkyni jako vlastnici pohledávky žádná náhrada nepřísluší. Předmětný pozemek není veřejným prostranstvím pro absenci znaku veřejně prospěšného účelu. Městský soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. předně pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, respektive nepřiléhavé užití judikatury zdejšího soudu (především rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, 28 Cdo 699/2019, 28 Cdo 4208/2016 či 22 Cdo 2378/2016) v otázce podmínky existence veřejného účelu pozemku. Uvádí, že odvolací soud řečený znak posoudil v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, pročež dospěl k nesprávnému závěru ohledně určení, že předmětný pozemek není veřejným prostranstvím (otázka 1). Dovolatelka se rovněž táže, jaký vliv na prokázání, že pozemek je veřejným prostranstvím, má skutečnost, že v dohodě mezi žalovanou a vlastníkem pozemku obě smluvní strany daný pozemek jako veřejné prostranství kvalifikovaly. U dané otázky se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1661/2022 (otázka 2).
4. Dále žalobkyně klade otázku, zda je pro posouzení charakteru pozemku z hlediska veřejného prostranství relevantní skutečnost, že se v okolí nacházejí jiné pozemky (lépe) splňující parametry veřejného prostranství (otázka 3). Doplňuje též, zda má na posouzení pozemku jako veřejného prostranství vliv i subjektivní motivace občanů k jeho užívání (otázka 4). Dané otázky dle ní nebyly dovolacím soudem doposud vyřešeny.
5. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl navrhované důkazy ohledně užívání pozemku s odůvodněním, že posouzení pozemku jakožto veřejného prostranství je otázkou právního hodnocení, načež žalobu zamítl pro neprokázání relevantních skutečností. V tomto směru připomíná, že právní posouzení věci musí spočívat na řádných skutkových zjištěních. Domnívá se přitom, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou natolik vadná, nedostatečná a vnitřně rozporná, že to zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu (otázka 5). Konečně rovněž rozporuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (otázka 6).
6. Z naznačených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek obvodního soudu zrušil.
7. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto, a aby byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalobkyně není však přípustné.
12. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona o obcích. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
13. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním znakem je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jenž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, i ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, na nějž odkazuje rovněž dovolatelka, či též usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 252/2022, či ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2955/2021).
14. Co se týče druhého znaku veřejného prostranství a demonstrativního výčtu typů prostor, jež jsou zmíněným prostranstvím, Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02).
15. Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobkyně nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jelikož předmětné pozemky nemají charakter veřejného prostranství, neboť neslouží žádnému veřejně prospěšnému účelu, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že pozemek nesplňuje znaky náměstí jako veřejného prostoru. Pozemek je fakticky určen k izolaci dopravy, bezprostředně související s frekventovanou dopravní křižovatkou, přičemž městská část jej při plnění svých veřejných úkolů může postrádat. Předmětný pozemek tak neslouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného prostranství v § 34 zákona o obcích, a obec jej ani nepotřebuje k plnění svých funkcí. Nelze tedy hovořit o rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu představovanou například jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016. Na tomto místě přitom Nejvyšší soud připomíná, že pouhé živelné užívání neoploceného pozemku občany za účelem například zkrácení si vzdálenosti mezi dvěma body samo o sobě nemůže vést k závěru o naplnění druhého pojmového znaky veřejného prostranství (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016).
16. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že se městský soud nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu představované jeho rozhodnutími (usnesením ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, či rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016), jak snad naznačuje dovolatelka. V prvně citovaném usnesením Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť neměl v souladu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež zcela odpovídají zde vylíčeným konkluzím) dostatečně podložený závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Ve zbývajících rozhodnutích Nejvyšší soud potom také dospěl k závěru, že se ve zmíněných kauzách o veřejné prostranství – z obdobných důvodů – nejedná.
17. K dalším námitkám dovolatelky ohledně případných jiných znaků potřebných ke konkluzi, že určitý pozemek je veřejným prostranstvím (otázky 2 až 4), Nejvyšší soud uvádí, že dané výhrady v rámci dovolacího přezkumu neobstojí. Jestliže dovolací soud již shora vylíčil, že veřejné prostranství vzniká souhrnným naplněním jeho znaků, včetně jejich úplného výčtu (viz body 12 a 13 předmětného usnesení), nemohou potom další otázky směřující na další (nové) znaky či skutečnosti pro posouzení pozemku jako veřejného prostranství přípustnost dovolání založit, jelikož se nejedná o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou. Uvedený výčet je v zásadě kompletní a dovolací soud nevidí důvod k jeho rozšíření o znaky další. Vzal-li přitom odvolací soud do úvahy, že se v okolí nacházejí jiné pozemky (lépe) splňující parametry veřejného prostranství, či subjektivní motivaci občanů k jeho užívání, použil zmíněné závěry jako podpůrné argumenty k zhodnocení, zda je v předmětné věci naplněn i druhý znak potřebný ke vzniku veřejného prostranství, tedy existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Ke druhé dovolatelkou vznesené otázce nezbývá než dodat, že pro závěr o tom, že je pozemek veřejným prostranstvím, je relevantní toliko naplnění zákonných znaků potřebných k jeho vzniku, nikoliv označení pozemku za veřejné prostranství ani povinnosti převzaté stranami v předchozí občanskoprávní smlouvě mezi účastníky, odvolací soud se tedy od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, neodchýlil.
18. Pátá dovolatelkou přednesená námitka, týkající se neprovedení důkazu, pak nepoukazuje na otázku výkladu procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž na vady řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř. (podobně srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 983/2014, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2885/2016, ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3176/2018, a ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2333/2021).
19. Nejvyšší soud k řečenému dodává, že dle ustálené judikatury přitom není povinností soudu provést veškeré účastníky navrhované důkazy. Musí pouze o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 228/2017, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 899/2019, i ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 263/2020). Neprovedení důkazu lze přitom ospravedlnit v zásadě třemi důvody: prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení byl důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je myšlenka, v souladu s níž důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím hlavním důvodem neprovedení důkazu je jeho nadbytečnost, tj. argument, dle něhož tvrzení, k jehož prokázání či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázáno nebo vyvráceno (srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1515/2018).
20. Pakliže tedy soud prvního stupně, s jehož postupem se pak ztotožnil soud odvolací (viz bod 9 rozsudku městského soudu), vyložil, že důkazním návrhům žalobkyně nevyhověl, přičemž svůj postup zdůvodnil v bodě 43 rozsudku obvodního soudu tím, že důkaz není s to prokázat tvrzenou skutečnost (význam pozemku pro život v obci), nelze mu vytýkat rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Na daném závěru ničeho nezmění ani skutečnost, že soud zamítl provést navrhovaný důkaz znaleckým posudkem poté, co dovolatelce udělil poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Soud totiž není vázán důkazními návrhy účastníků, jak bylo výše uvedeno, do té míry, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, nýbrž je oprávněn v každé fázi řízení vážit, které z nich vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků provede (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 632/2017, nebo ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3205/2017).
21. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka týkající se přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Zde uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu a řízení dovolací. V daném případě se soud prvního stupně zcela přezkoumatelným způsobem vyjádřil k tomu, z jakého důvodu další důkaz nepřipouští a proč pokládá za splněné znaky veřejného prostranství, jak je již naznačeno výše. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dané závěry od obvodního soudu převzal jakožto správné, proto nemohlo pro žalobkyni představovat překážku pro uplatnění jejích práv, neboť z obsahu dovolání je patrné, že důvody rozhodnutí odvolacího soudu jí byly zřejmé.
22. Brojí-li žalobkyně rovněž proti nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
23. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na zastoupení v dovolacím řízení lze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu uzavřít, že nebyly účelně vynaloženy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu