28 Cdo 2388/2024

Plný text

28 Cdo 2388/2024-996

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně ČSAD Hodonín a. s., se sídlem v Hodoníně, Brněnská 3883/48, identifikační číslo osoby: 60747536, zastoupené Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Rodinova 691/4, proti žalované BORS Břeclav a. s., se sídlem v Břeclavi, Bratislavská 2284/26, identifikační číslo osoby: 49969242, zastoupené Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nábřeží Komenského 1397/9, o zaplacení částky 1.232.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 59/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2024, č. j. 28 Co 148/2022-949, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) - v pořadí druhým - rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 8 C 59/2015-825, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.232.300,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.232.300,- Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 9.000,- Kč s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení z částky 9.000,- Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).

2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I., III., IV. a V. rozsudkem ze dne 20. 2. 2024, č. j. 28 Co 148/2022-949, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a ve výroku V. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 284.672,80 Kč (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 53.196,- Kč (výrok III.).

3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat bezesmluvním užíváním budovy č. p. 3608, situované na pozemku parc. č. 6127, a dále pozemku parc. č. 2054/62, vše v katastrálním území Hodonín (dále „autobusové nádraží“ nebo „předmětné nádraží“), v období od 1. 7. 2014 do 31. 12. 2014. Zmíněné nemovitosti představují autobusové nádraží, jehož vlastníkem, provozovatelem a správcem je žalobkyně. Žalovaná provozuje veřejnou linkovou osobní dopravu na území Jihomoravského kraje a zajišťuje dopravní obslužnost mimo jiné i na zastávkách nacházejících se na autobusovém nádraží. Oproti jiným dopravcům využívajícím toto nádraží, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o užívání autobusových stání, žalovaná obsluhuje zastávky na předmětném nádraží, aniž by žalobkyni za vjezd a výjezd autobusů na autobusové nádraží čehokoli platila. Soudy nižších instancí proto uzavřely, že bezplatným užíváním předmětného nádraží vzniklo žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Výši obvyklého nájemného za užívání autobusového nádraží, která je základem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, určily ve shodě se závěry znaleckého posudku Ing. Jana Sůkala. Odvolací soud zdůraznil, že znalec se vypořádal i s námitkami žalované týkajícími se tzv. neveřejných služeb, tedy služeb, které měly být poskytované zaměstnancům žalované a jejím vozidlům. V této souvislosti odvolací dodal, že soud prvního stupně sice znalcem zjištěnou cenu dále korigoval a co do částky 9.000,- Kč žalobu zamítl, avšak tento výrok nebyl odvoláním napaden, a tudíž samostatně nabyl právní moci.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Namítá, že odvolací soud nerespektoval svůj předchozí právní závěr týkající se východisek pro určení výše bezdůvodného obohacení vyslovený v usnesení ze dne 10. 12. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595. Dále vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda jsou v poměrech projednávané věci dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že při stanovení obvyklé výše nájemného vyšel ze znaleckého posudku Ing. Jana Sůkala, který určil cenu obvyklou prostřednictvím porovnávací metody v situaci, kdy žalobkyně a ani žalovaná neměly na výběr jiného smluvního partnera a kdy znalec nedisponoval dostatkem relevantních údajů k porovnání. Dle názoru žalované totiž mezi porovnávané údaje nelze zahrnout okolnost, která má být znaleckým posudkem teprve určena nebo jež je mezi účastníky řízení sporná, a ani finanční částku, jež nepředstavuje výsledek standardních tržních mechanismů. Domnívá se také, že od zjištěné obvyklé ceny plnění je namístě odečíst skutečné náklady vynaložené obohaceným v souvislosti se zajištěním té části plnění, které se mu, na rozdíl od ostatních osob v témže postavení, nedostalo (např. náklady na zajištění alternativního zázemí mimo předmětné nádraží, náklady na přejezdy mezi tímto zázemím a autobusovým nádražím). Má za to, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými námitkami vznesenými žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za nepřesvědčivé, nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a překvapivé. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 2. 2024 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 19. 3. 2015 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání není přípustné.

9. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Je-li přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných věcí za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013.

10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě potřebné odborné znalosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je nezbytné též přizpůsobit kritéria obvyklé ceny a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013).

11. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).

12. Určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. – tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Za bezdůvodné obohacení tak není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout (např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).

13. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované v rozhodném období, vycházející ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Jana Sůkala a z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, je souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud znalecký posudek hodnotil co do jeho úplnosti, přesvědčivosti a souladnosti s ostatními provedenými důkazy a dovolací soud jeho úvahy neshledává nepřiměřenými. Odvolací soud vysvětlil, že znalec v souladu s výše citovanými judikaturními východisky užil k určení obvyklého nájemného porovnávací metodu, neboť shromáždil dostačující vzorek srovnávacího materiálu, a logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč nebylo namístě od stanoveného obvyklého nájemného odečíst částku reflektující nevyužívání tzv. neveřejných služeb žalovanou. Námitka dovolatelky, že znalec nedostatečně objasnil jím zvolenou metodu určení náhrady za užívání autobusového nádraží, není opodstatněná, jelikož znalec jím aplikovaný způsob určení obvyklé ceny za užívání předmětného autobusového nádraží žalovanou podrobně odůvodnil nejen v samotném znaleckém posudku (viz strana 3 znaleckého posudku), ale i v rámci jednání před soudem prvního stupně (viz strana 3 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 4. 2022). Ze znaleckého posudku je patrné, z jakých podkladů při jeho vypracování znalec vycházel, a že si obstaral ke komparaci adekvátní počet srovnatelných autobusových nádraží v širším okolí dané lokality, pročež nelze přijmout výtku dovolatelky o nezohlednění ve spisu založených sdělení některých autobusových dopravců. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se nadto podává, že žalovanou zmiňovaní autobusoví dopravci (ČSAD Ostrava a. s., ČSAD Havířov a. s., ČSAD Karviná a. s., ČSAD Frýdek-Místek a. s.), jež z geografického hlediska svoji činnost provozují v odlišné lokalitě oproti předmětnému nádraží, požadují za vjezd či výjezd autobusů na jimi vlastněná a provozovaná nádraží poplatek přibližně ve výši 50-55 Kč, přičemž uvedený poplatek nezahrnuje užívání tzv. neveřejných služeb. Ohledně žalovanou taktéž akcentovaného sdělení společnosti ČAD Blansko a. s. se sluší zdůraznit, že dle skutkových zjištění soudu prvního stupně tato společnost poplatek za vjezd a výjezd autobusů na jí vlastněné nádraží nefakturuje z důvodu jeho nevyužívání jinými dopravci, avšak sama jej za zajíždění autobusů na nádraží jiných provozovatelů hradí. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, jakým způsobem by uvedená sdělení v poměrech projednávané věci měla ovlivnit – jak tvrdí dovolatelka – výši náhrady za bezdůvodné obohacení, jestliže znalec stanovil pro předmětné nádraží jednotkovou cenu za vjezd či výjezd ve výši 51,71 Kč.

14. Ze znaleckého posudku, jakož i z výslechu znalce, je rovněž patrné, že při stanovení výše obvyklého nájemného nebylo opomenuto nevyužívání tzv. neveřejných služeb žalovanou, přičemž znalec se jak v rámci znaleckého posudku samotného, tak v rámci následné výpovědi dostatečně vypořádal s tím, že cena stanovená znaleckým posudkem se odvíjí od poplatků vybíraných na těch autobusových nádražích, kde do poplatků nejsou zahrnuty tzv. neveřejné služby. Rozporuje-li žalovaná vhodnost zahrnutí autobusových nádraží v Hodoníně a v Hustopečích mezi nádraží, na nichž poplatek za vjezd a výjezd autobusu neobsahuje možnost čerpat tzv. neveřejné služby, nelze přehlédnout, že dle sdělení znalce by se v případě pominutí uvedených nádraží znaleckým posudkem určená cena „lehce navýšila“, avšak stále by byl porovnáván dostatečný počet jiných nádraží (viz strana 3 protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. 4. 2022). Přiléhavost postrádá námitka žalované, že znalec pokládal za relevantní vzorek pro porovnání autobusová nádraží provozovaná jediným subjektem (vyjma autobusových nádraží v Hodoníně a v Hustopečích), neboť ze znaleckého posudku je zřejmé, proč autobusová nádraží ve vlastnictví jiných subjektů nebyla do srovnání zařazena. Stanovit výši obvyklého nájemného porovnáním nájemného na autobusových nádražích jen jednoho pronajímatele je přitom výjimečně možné, např. tam, kde jde o pronajímatele v dané lokalitě jediného či majoritního a jiná srovnatelná autobusová nádraží dalších pronajímatelů tak pro porovnání nejsou k dispozici (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3574/2018).

15. Kritizuje-li dovolatelka postup znalce, který zpracoval znalecký posudek, jakož i správnost stanovené obvyklé ceny znaleckým posudkem (včetně toho, jaké konkrétní okolnosti, tj. například počet a způsob výběru vzorků, ze kterých znalec vycházel, a nakolik se v nyní posuzované věci skutečně promítly do znalcem stanovené obvyklé ceny), a má-li pochybnost o volbě správné metody výpočtu obvyklého nájemného za užívání předmětného nádraží v daném místě a čase, pak takovou kritikou nemíří na právní posouzení věci a neuplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale na skutkový podklad, jenž byl pro odvolací soud určující při formulaci učiněných právních závěrů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je dovolací soud dle úpravy občanského soudního řádu účinné od 1. 1. 2013 vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů výše uvedeného data není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například opětovně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Nadto výtky dovolatelky, že ke stanovení výše obvyklého nájemného nelze v případě autobusových nádraží použít porovnávací metodu, jestliže výše poplatků vybíraných na jednotlivých nádražích není určována tržním mechanismem, neobstojí. Žalobkyně jakožto provozovatelka předmětného nádraží poskytovala své služby dopravcům (včetně žalované) a tito dopravci od ní nabízené služby poptávali, tedy využívali možnosti odbavovat své spoje v prostorách autobusového nádraží a popřípadě i služby s tím související. Docházelo tak ke střetávání nabídky a poptávky po určitém statku (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2010, č. j. 8 Afs 48/2007-235, jenž je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz). Za bezpředmětnou lze označit i argumentaci žalované, že ve vztahu k předmětnému nádraží panují poměry, v nichž ani jedna ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. K tomut dovolací soud uvádí, že k účasti ve veřejné soutěži, která následně vedla ke vzniku závazku žalované poskytovat veřejnou linkovou dopravu mimo jiné i na zastávkách situovaných na předmětném nádraží, se přihlásila žalovaná z vlastní iniciativy. Jiný závěr se nepodává ani z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, v němž se dovolací soud zabýval otázkou referenčních nájemních vztahů a metodou určení náhrady za užívání pozemků v nestandardním tržním prostředí (kdy šlo o jedinečné pozemky v areálu letiště), aniž by však použití srovnávací metody tam, kde byla by vypovídající, a priori vylučoval.

17. Přisvědčit přitom nelze námitkám, kterými žalovaná brojí proti postupu odvolacího soudu, jenž při stanovení výše bezdůvodného obohacení nezohlednil náklady, které žalovaná fakticky vynaložila na zajištění a obsluhu vlastního zázemí pro řidiče a autobusy mimo areál autobusového nádraží. Za stěžejní pro vyčíslení rozsahu bezdůvodného obohacení lze označit skutečnosti odrážející peněžní hodnotu takto nabytého majetkového prospěchu (tedy v podstatě ekvivalent částky, již by za řádného běhu okolností obohacená musela vynaložit na získání obdobného užívacího práva), a nikoliv ty, jež se vztahují k jinému aspektu právních vztahů mezi dotčenými osobami. Tážeme-li se proto v kontextu řešené kauzy, jakou veličinou poměřovat rozsah obohacení žalované, jež (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) užívala žalobkyní vlastněné a provozované autobusové nádraží k zajíždění svých autobusů na příslušné zastávky tam umístěné, odpovídá logicky její prospěch částce, již by obvykle musela v daném místě a čase vynaložit na opatření práva obsluhovat zastávky na srovnatelném autobusovém nádraží smluvní cestou.

18. Přiléhavost postrádá též polemika dovolatelky stran aplikace ustanovení § 136 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že odvolací soud při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, které mělo žalované na úkor žalobkyně v žalovaném období vzniknout, vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Jana Sůkala, jenž se dostatečně vypořádává i s konkrétními specifiky dané situace. Jestliže soud prvního stupně při určování výše obvyklého nájemného závěry znaleckého posudku upravil na základě vlastní úvahy, a proto žalobu v rozsahu částky 9.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, nelze přehlédnout, že v tomto rozsahu nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním, tudíž v této části samostatně nabyl právní moci a nestal se ani předmětem přezkumu před odvolacím, respektive ani dovolacím, soudem. Jakkoliv se případná nesprávnost úvahy soudu prvního stupně mohla promítnout i do jeho výroku I., jímž žalobnímu žádání co do částky 1.232.300,- Kč vyhověl, je třeba opětovně zdůraznit, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - nepostupoval podle ustanovení § 136 o. s. ř., nýbrž své konkluze opřel výhradně o znalecký posudek.

19. Rovněž výhrady, které dovolatelka směřuje proti postupu odvolacího soudu, jenž v dovoláním dotčeném rozsudku neměl respektovat vlastní právní názor, jímž v kasačním usnesení ze dne 10. 12. 2019, č. j. 47 Co 112/2018-595, zavázal pro další řízení soud prvního stupně, nemohou přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (v podrobnostech srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015). V přítomné věci však odvolací soud setrval na svém dříve vyjádřeném právním názoru, dle něhož obvyklé nájemné, jímž se patří obohacení neoprávněného uživatele věci poměřovat, je třeba pojmout jako úplatu vynakládanou za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (viz zejména bod 15 ve spojení s bodem 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na uvedeném ničeho nemění, že odvolací soud nad rámec nosných důvodů, na nichž spočívá napadený rozsudek, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1027/2019, připomněl, že při stanovení výše obvyklého nájemného lze za určitých podmínek vyjít přímo z ceny stanovené za užívání autobusového nádraží příslušným ceníkem. Bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu pak zůstává i poněkud nešťastně formulovaná úvaha odvolacího soudu, že znalecký posudek „byl vyžadován výlučně za účelem ověření, zda žalobcem požadovaná peněžitá restituce se pohybuje v intervalu obvyklé ceny za užívání nádraží v daném čase.“ Jak je totiž patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, znaleckým posudkem byla stanovena obvyklá cena za užívání předmětného nádraží k přistavení autobusů na jednotlivé zastávky podle jízdních řádů a odvolací soud takto zjištěnou obvyklou výši nájemného konfrontoval s výší žalobou požadované náhrady proto, aby bylo možno stanovit, zda žalobkyní požadovaná částka odpovídá hodnotě obvyklého nájemného.

20. Opodstatnění nemá ani kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s její veškerou argumentací. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

21. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) ani námitku dovolatelky, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení dosud netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde. Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, které byly základem rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly, a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit.

22. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o nesrozumitelnosti, a tudíž i o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv účastníka řízení, jemuž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formuloval dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, čehož na bezmála třiceti stranách textu dovolání využila, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části. Skutečnost, že těmito námitkami se dovolatelce nepodařilo zformulovat přípustné dovolání (§ 237 o. s. ř.) a úspěšně uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nesrozumitelný, potažmo za nepřezkoumatelný.

23. Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení státu, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

24. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč; výše náhrady koresponduje tomu, že vyjádření k dovolání bylo sepsáno samotným účastníkem řízení.

26. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 2. 10. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu