Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LBC - kování s.r.o., identifikační číslo osoby 019 76 826, se sídlem v Liberci, Barvířská 120/11, zastoupené Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovaným 1) České republice – Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, identifikační číslo osoby 720 80 043, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3162/3, a 2) HANDLEMAN s.r.o. " v likvidaci ", identifikační číslo osoby 017 67 461, se sídlem ve Sviadnově, Ostravská 435, o zaplacení 4 857,14 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 8/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2025, č. j. 57 Co 174/2025-49, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
1. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 82 C 8/2025-21, zavázal druhou žalovanou zaplatit žalobkyni částku 4 857,14 EUR s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla první žalovaná povinna tuto částku zaplatit s druhou žalovanou společně a nerozdílně (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok III) a mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok IV).
2. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni nahradit první žalované specifikované náklady řízení (výrok II).
3. Soudy bylo takto rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala uhrazení částky, již měla (omylem) zaslat na bankovní účet druhé žalované a tato částka byla následně v rámci daňové exekuce vedené proti druhé žalované poukázaná první žalované. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně druhé žalované (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), zatímco první žalovaná, jíž se dostalo plnění přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu v rámci exekuce, není ve sporu pasivně legitimována.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak. Namítá, že soudy dospěly k nesprávnému posouzení věci a nezohlednily konkrétní okolnosti případu a že jimi vydané rozhodnutí směřuje k nespravedlivému výsledku. Podle mínění dovolatelky se soudy nesprávně zaměřily jen na to, mohl-li stát prostředky na účtu druhé žalované exekuovat, aniž by hodnotily, zda prostředky na účtu patřily skutečně druhé žalované; přitom akcentuje, že peníze na účet druhé žalované zaslala omylem. Žádá, „aby vznesené právní otázky byly dovolacím soudem posouzeny jinak, odlišně od právního posouzení soudů I. a II. stupně“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl (i vůči první žalované), případně navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
5. První žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a kdy dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (jak bude dále rozvedeno).
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu platí, že finanční prostředky uložené na běžném bankovním účtu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků (kupř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004; k použitelnosti těchto závěrů i na právní poměry založené úpravou účinnou od 1. 1. 2014 viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také vyložil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 706/2022), že je-li na účet nedůvodně přesunuta jistá finanční částka a dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k jejímu transferu ze zmíněného účtu na konto třetí osoby, bude zpravidla nutno uzavřít, že vůči konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím je dle výše vyloženého banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu (to se upíná k majiteli účtu, na něž byly prostředky vloženy), přičemž pohledávkou disponuje pouze za tím, do jehož sféry finance převedl, nikoliv již za třetí osobou, které byly prostředky později postoupeny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016). Nařízením exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pak do vztahu mezi bankou a majitelem účtu vstupuje příslušná exekuci vykonávající osoba a do výše vymáhané pohledávky získává právo uspokojit vymáhanou pohledávku z peněžních prostředků uložených na účtu. V této situaci není prostor k tomu, aby vykonavatel exekuce jakkoliv zohledňoval, jestli pohledávka povinného vůči bance vznikla na základě řádně poskytnutých prostředků jeho či jiných osob, či na základě platby omylem zaslané na předmětný účet třetí osobou (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011).
9. Jestliže v přítomné věci soudy vycházely z toho, že do sféry první žalované se peněžní prostředky – včetně těch, které žalobkyně zaslala na bankovní účet druhé žalované – dostaly coby plnění vymožené v rámci (daňové) exekuce – přikázáním pohledávky druhé žalované (daňový dlužník) z jejího účtu u banky, nebylo lze ve světle nastíněných judikatorních závěrů dovodit vznik bezdůvodného obohacení (její pasivní věcnou legitimaci) na straně první žalované (shodně srov. i již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Odvolací soud se přesvědčivě vypořádal i s dalšími námitkami žalobkyně (ohledně zneužití práva a posouzení tzv. žaloby z lepšího práva) a ani v tomto směru jeho rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí (k jejíž změně proto dovolací soud také neshledává žádný důvod) nekoliduje. Vedle shora odkazované judikatury, nebo i již odvolacím soudem zmiňovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015 (k tzv. žalobě z lepšího práva – ani podmínky pro její uplatnění v souzené věci ve světle citované judikatury nejsou naplněny), lze snad dále zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3418/2012, v němž Nejvyšší soud s odkazem na konstantní judikaturu znovu připomněl, že okamžikem připsání finanční částky na účet v exekuci osoby povinné ztrácí třetí osoba, jež prostředky na účet poukázala, k této finanční hodnotě jakékoliv majetkové právo, protože hodnota těchto peněz se stala majetkem banky. K otázce zneužití práva pak Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu může být úsudek soudu o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (stejně tak jako ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) v dovolacím řízení ze strany Nejvyššího soudu (vzhledem k jeho úzké provázanosti se skutkovými zjištěními) korigován toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2539/2025, ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011 (proti němu podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3285/11, odmítnuta) na nějž odkázal i odvolací soud, pak nadto plyne, že nelze dovodit, že by tímto postupem soudů byl porušen princip ochrany soukromého vlastnictví, nejenom proto, že jím nebylo jakkoliv popřeno právo žalobkyně na vydání peněžních prostředků omylem zaslaných na účet druhé žalované, na jejíž straně tímto došlo bez odpovídajícího právního důvodu k nabytí majetkového prospěchu (vůči druhé žalované, na jejíž bankový účet žalobkyně peníze zaslala, bylo podané žalobě vyhověno).
11. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
12. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do náhrady nákladů řízení, nelze než odkázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2026
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu