Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) J. B., a b) P. I., obou zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, za účasti Povodí Vltavy, státního podniku, identifikační číslo osoby 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, o vydání nemovité věci oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 47/2017, o dovolání účastníka Povodí Vltavy, státního podniku, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 21 Co 229/2024-881, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastník Povodí Vltavy, státní podnik, je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 8 766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Rylkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12.
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 4. 2024, č. j. 18 C 47/2017-783, v napadených výrocích I až VI tak, že žalobkyně jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi (každá v rozsahu id. 1/2) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále také jako „předmětné pozemky“ či jen „pozemky“) a že se v uvedeném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 28. 12. 2016, č. j. SPU 611768/2016 (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výrok II) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok III).
2. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami, jež včas uplatnily své restituční nároky založené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v situaci, kdy pozemky byly na stát převedeny v rozhodném období smlouvami uzavřenými v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.). Poté, co zopakoval a dílem i doplnil dokazování ohledně stavu pozemků, odvolací soud korigoval soudem prvního stupně učiněné závěry potud, že vydání předmětných pozemků nebrání ani překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zastavěnost pozemků po jejich přechodu na stát), vycházeje současně ze zjištění, že předmětné pozemky nejsou spjaty ani se stavbou vodního díla Slapy (do té míry, že by s ní tvořily funkční celek), jsou pro žalobkyně hospodářsky využitelné (jde o břehové pozemky na linii tzv. zátopové čáry zmíněné přehrady, nikoliv trvale zatopené) a jejich vydáním žalobkyně nenabydou jen tzv. holé vlastnictví.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník Povodí Vltavy, státní podnik (dále i jen „dovolatel“). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určující otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu rozhodované rozdílně; co do důvodu dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel brojí výlučně proti závěru odvolacího soudu o tom, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám (žalobkyním) nebrání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., resp. že předmětné pozemky netvoří se stavbou vodního díla Slapy funkční celek. Odvolacímu soudu vytýká, že pro základ svých úvah vzal výlučně linii tzv. zátopové čáry zakreslené v katastru nemovitostí k roku 1954, která se však na vodním díle Slapy nachází pod úrovní maximálního vzdutí. Namítá, že tzv. zátopová čára by měla kopírovat úroveň maximálního vzdutí, protože právě ta představuje výšku hladiny vody, kterou může voda dosáhnout při maximálním vzdutí vodního díla. Současně dovozuje, že pozemky, které jsou pod úrovní maximálního vzdutí, je nutno považovat za koryto vodního toku, které je ze své povahy součástí vodního díla. Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. V podaném dovolání dovolatel současně učinil návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o němž Nejvyšší soud rozhodl samostatně již usnesením ze dne 24. 9. 2025, č. j. 28 Cdo 2482/2025-921.
5. Dovolání pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že ustanovení restitučních předpisů je nutné prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3627/2023, bod 17).
8. Překážkou vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
9. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků, je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (ke skutkové povaze nastíněných závěrů viz z mnohých například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023, a četnou judikaturu v něm odkazovanou). Dovolacímu přezkumu pak podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, což zahrnuje i hodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na kauzu prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, nebo jeho usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2545/2022).
10. Konkluze odvolacího soudu vycházející z individuálních specifik projednávané věci nelze mít v daném případě za nepřiměřené skutkovým zjištěním. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyložil, že všechny předmětné pozemky se nacházejí nad linií tzv. zátopové čáry vodního díla Slapy, která je v rámci vodního díla Slapy sice stanovena níže než úroveň maximálního vzdutí (kdy spolupůsobením přírodních procesů části některých předmětných pozemků mohou být leckdy i částečně zatopeny), jde ovšem o pozemky toliko „břehové“ (nikoliv zcela zatopené), porostlé lesní vegetací a bezprostředně přiléhající k dalším pozemkům ve vlastnictví žalobkyň, jež usilují o uspokojení svých restitučních nároků vydáním předmětných pozemků, vědouce si i případných veřejnoprávních omezení nutných pro řádnou správu vodního díla Slapy. Jestliže i přes tuto specifickou podobu předmětných (břehových) pozemků – k nimž bylo současně zjištěno, že jsou hospodářsky využitelné (s tím, že obdobné pozemky bývají i samostatně předmětem pronájmu) – odvolací soud uzavřel, že pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla Slapy (představovanou betonovou hrází a pozemky funkčně souvisejícími s touto stavbou, nezbytně nutnými k jejímu provozu a obsluze), tedy že je nelze považovat za zastavěné dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., nelze jeho závěr považovat za kolidující se shora uvedenou judikaturou. Za zastavěný pak nelze považovat ani pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, nejenom proto, že stavba na uvedeném pozemku byla zřízena až po vzniku restitučního nároku (po 24. 6. 1991).
11. Nejenom rozhodování odvolacího soudu, ale i soudu dovolacího o uvedených otázkách je přitom konzistentní (nejde o otázku rozhodovanou rozdílně, uplatňuje-li dovolatel i toto kritérium přípustnosti dovolání). Přestože posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb, potažmo sousedních pozemků v tom kterém případě je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (a jako takové je vždy do značené míry individuální), lze poukázat i na soudy již dříve vyslovené závěry v jiné, skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (resp. žalobkyň, Povodí Vltavy, státního podniku, a Lesů České republiky, s. p.), rozhodnuté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 103 Co 17/2023-805, jež obstály i v účastníkem (Povodím Vltavy, stáním podnikem) následně iniciovaném dovolacím přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1223/2025), jímž odvolací soud jako souladné s rozhodovací prací aproboval učiněné závěry o absenci funkční souvislosti pozemků se stavbou přehrady (vodního díla), coby zvažovanou překážkou restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., v případě jiných žalobkyněmi požadovaných břehových pozemků, bezprostředně sousedících s pozemky, o jejichž vydání jde v nyní posuzované věci.
12. Pro skutkovou odlišnost přítomné věci není dovoláním napadené rozhodnutí v rozporu ani se závěry vyslovenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1499/09, na které dovolatel současně poukazuje v dovolání a v němž byla posuzována otázka překážek restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k pozemkům situovaným pod linií tzv. zátopové čáry, což mělo za následek trvalou změnu možnosti jejich využití, bránící jejich dalšímu zemědělskému nebo lesnímu využívání, a kdy bylo současně zjištěno, že šlo o pozemky bezprostředně související se stavbou vodního díla a pro jeho provoz nezbytně nutné. Zjevně nepřípadná je pak i argumentace důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007, předcházejícího zmíněnému rozhodnutí Ústavního soudu, měly-li soudy v tehdy projednávané věci současně za prokázané, že šlo pozemky tvořící přímo koryto vodního toku upravené v souvislosti se stavbou přehrady a bezprostředně související se stavbou přehrady (zatímco v přítomné věci jde toliko o pozemky „břehové“, nikoliv trvale zatopené, situované nad linií tzv. zátopové čáry). Závěry vyslovené odvolacím soudem se nepříčí ani konkluzím vysloveným v dovolatelem odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1668/2013, jež reaguje na skutkovou situaci, kdy se linie tzv. zátopové čáry shodovala s úrovní maximálního vzdutí vodního díla a jímž dovolací soud současně akcentoval, že nachází-li se část pozemku nárokovaného oprávněnou osobou k vydání pod linií tzv. zátopové čáry, je třeba vyhotovit geometrický plán, jímž bude tato část pozemku oddělena a jíž nebude možné pro existenci překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., oprávněné osobě vydat.
13. V rovině právního posouzení (ve vazbě na individuální, oproti nyní posuzované věci odlišná skutková východiska, kdy předmětné pozemky netvoří funkční celek se stavbou vodního díla) se pak odvolací soud neodchýlil ani od konkluzí vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014 (jímž soudům v tehdy projednávané věci vytkl, že nezohlednily právě i možnou funkční souvislost pozemků se stavbami a jejich dotčení veřejným užíváním). Nepřiléhavý je pak i odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006, jímž byla primárně řešena otázka zřízení věcného břemena spočívajícího v právu cesty přes pozemek ve prospěch vlastníků pozemku. Ačkoliv v něm vyslovené další konkluze nejsou do poměrů nyní posuzované věci bez dalšího přenositelné, sluší se uvést, že odvolací soud – jak vidno z jím učiněných zjištění – reflektoval ve svých úvahách i skutečný stav předmětných pozemků, nikoliv jen stav evidenční (to, jak jsou pozemky evidovány v katastru nemovitostí) a zabýval se i potencialitou jejich hospodářského využití (bude-li naplněn účel restituce nebo zůstane-li restituentům jen tzv. holé vlastnictví).
14. K případné polemice nesoucí se v rovině skutkové nelze než připomenout, že dovolacímu soudu přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srovnej kupř. usnesení tohoto soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není), a kritika skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2017).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřené otázce) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
16. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti účastníka nahradit žalobkyním náklady řízení před soudy obou stupňů, a ve výroku III, jímž byla uložena povinnost dovolateli zaplatit soudní poplatek (uvádí-li, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu, tj. napadá jej v jeho celém rozsahu), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř.
17. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
18. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání účastníka bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyň patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) v částce 8 316 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tj. v součtu 8 766 Kč.
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu