28 Cdo 2518/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) F. V., b) P. K., c) S. V., všech zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 285/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
I.

Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 285/2022-165, nahradil projev vůle žalovaného 1) uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“), který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I). Zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalovaných uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku II specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (výrok II). Dále žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalovanému 1) ve výši 516 Kč, žalované 2) ve výši 774 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Nymburce ve výši 4 020,92 Kč (výroky III, IV a V). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaných nahradit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náklady řízení státu ve výši 365,65 Kč (výrok VI).

2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti výrokům II, III, IV a V a žalovaných proti výrokům I a VI – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 26 Co 5/2024-339, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV a V potvrdil (výrok I) a žalobcům uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení, a to žalovanému 1) ve výši 600 Kč a žalované 2) ve výši 2 400 Kč (výroky II a III).

3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované 2) ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Uvedly přitom, že pasivně legitimováni jsou oba žalovaní, neboť žalobci požadují k převodu lesní pozemky coby pozemky náhradní. Dále pak konstatovaly, že toliko pozemek parc. č. XY, vklíněný mezi pozemky jiných vlastníků než státu a nenavazující na komplex státních lesů, je vhodný k převodu na žalobce, neboť se jedná – na rozdíl od dalších žalobci vymezených pozemků jako pozemků náhradních – o odloučený lesní pozemek ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „lesní zákon“); možnost žádat vydání lesního pozemku přitom upravuje ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Jelikož hodnota pozemku parc. č. XY vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobců, uložily žalovanému 1) jakožto osobě povinné dle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné pro naplnění (jimi dále konkretizovaných) kritérií dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezjišťoval, jaké pozemky by byly vhodné k uspokojení restitučního nároku žalobců v situaci, kdy žalobou specifikované pozemky nejsou na žalobce převoditelné, žalobci na převodu pozemků označených v žalobě nelpí, avšak trvají na situování pozemků v oblasti mezi XY a XY. Za nedostatečnou v tomto směru považují výzvu odvolacího soudu k označení jiných náhradních pozemků. Současně upozorňují, že touto výzvou odvolací soud nedostál povinnosti poučit žalobce dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. v případě, že nedisponoval skutkovými zjištěními ohledně toho, jaké pozemky by bylo možno na žalobce převést namísto pozemků jimi požadovaných. Poukazují rovněž na jedinečný procesní charakter řízení o nahrazení projevu vůle s bezúplatným převodem pozemku a požadují, aby dovolací soud podal jeho explicitní charakteristiku, a to zejména s akcentem na uplatňování projednací zásady a principu kontradiktornosti, rozsah prováděného dokazování a ediční povinnost žalované 2) v tomto řízení, jakož i povahu a účel daného řízení. Dále mají za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka vztahu restitučního řízení a koncentrace řízení. Domnívají se, že ustanovení § 205a o. s. ř. je třeba aplikovat bez ohledu na to, zda se navržený důkaz týká pozemků označených až v odvolacím řízení nebo pozemků vyjmenovaných již v žalobě. Nesouhlasí též s aplikací ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona na projednávanou věc a v této souvislosti předkládají jakožto doposud neřešenou otázku, zda lze restituční nárok oprávněných osob vypořádat vydáním komplexu státního lesa, jestliže výše nároku oprávněných osob přesahuje jeho hodnotu. Vydání komplexu státního lesa dle názoru žalobců umožňuje ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, přičemž klíčovým kritériem pro možnost vydání lesních pozemků oprávněným osobám má být výhradně zbytnost dotčeného pozemku z hlediska potřeb státu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaní se k dovolání žalobců nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání žalobců podle ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilá založit otázka procesního postupu odvolacího soudu při zjišťování okruhu pozemků potenciálně převoditelných na oprávněné osoby v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, v němž soud není vázán petitem žaloby.

11. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že řízení o převod náhradního pozemku podle ustanovení § 11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., v němž není soud žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 – tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud vyslovil opakovaně závěr, že v situaci, kdy soudy dovodily nemožnost převodu v žalobě označeného pozemku k uspokojení práva na náhradní pozemek, porušily ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. tím, že nezjistily, zda žalobce souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu. V rozsudku ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2423/2008, Nejvyšší soud zmínil, že ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku za předpokladu, že s takovým plněním oprávněná osoba souhlasí. V usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, ve věci, v níž soudy shledaly, že v žalobě označený pozemek nelze převést, Nejvyšší soud zmínil, že soudy postupovaly správně, když vedly účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Tento postup by byl nepoužitelný jen v případě, že by jej žalobce odmítl, tj. odmítl by jiné plnění, než převodem jím označených pozemků. Bez toho by ostatně ani nebylo rozhodnutí soudu možné; jde o procesní postup soudu potřebný pro jeho rozhodnutí ve věci, kterým je pouze rozhodnutí o povinnosti převést konkrétní pozemky.

12. Z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).

13. Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (zmíněný nález, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž vyslovil, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. V bodě 38 odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že „po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici (povinné osobě) předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby“.

14. V projednávané věci námitce žalobců o nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. v řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě, přisvědčit nelze. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci trvají na uspokojení jimi uplatňovaného restitučního nároku právě převodem pozemků specifikovaných v petitu žaloby, a to i poté, kdy odvolací soud postavil najisto, že tyto pozemky nejsou vhodné k převodu na žalobce, a vyzval je k označení jiných pozemků. K výzvě soudu totiž žalobci vyjádřili svůj negativní postoj k převodu jiných než žalobou zvolených náhradních pozemků, nebudou-li žalobou požadované pozemky vhodné k převodu jako pozemky náhradní (viz vyjádření ze dne 25. 4. 2025 na č. l. 292, v němž žalobci uvádí, že „představu žalobců, vedenou výše uvedenými motivy, bohužel nelze naplnit tak, že namísto nemovitého majetku v podobě lesních pozemků v k. ú. XY těmto budou vydány roztroušené lesní pozemky kdesi v XY či jiné pozemky na nahodilých místech kdekoli v České republice“ a „žalobci tak jsou nuceni nadále trvat na okruhu pozemků tak, jak tento je vymezen v petitu Žaloby“). Za souhlas s převodem pozemků odlišných oproti pozemkům označeným v žalobě přitom nelze pokládat ani sdělení žalobců obsažené taktéž ve vyjádření ze dne 25. 4. 2025, dle něhož dané podání směřuje k tomu, aby žalovaná 2) „soudu komunikovala“ své povědomí o alternativních náhradních pozemcích v lokalitě mezi XY a XY, neboť žalobcům se takové pozemky ve zmíněné lokalitě identifikovat nepodařilo. Hodlají-li žalobci dosáhnout uspokojení svého restitučního nároku toliko prostřednictvím pozemků v lokalitě mezi XY a XY a s převodem pozemků v jiných lokalitách nesouhlasí, není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, jež soudu jinak ukládá vést neúspěšného žadatele k označení jiných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. Důvody, pro které žalobci trvají na vydání pozemků, jež konkretizovali v žalobě, popřípadě na vydání pozemků v téže (jediné jimi akceptovatelné) lokalitě, nejsou rozhodující. Účelem řízení o nahrazení projevu vůle není vyhledávání náhradních pozemků odpovídajících subjektivním kritériím a preferencím žalobců. Judikatura a ani aktuální právní úprava nevyžaduje, aby byl jako náhradní pozemek oprávněné osobě převeden výhradně pozemek situovaný v téže oblasti, v níž se rozprostíraly pozemky odňaté, popřípadě v oblasti, kterou si oprávněná osoba zvolí dle vlastní úvahy. Sluší se rovněž podotknout, že požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobce souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku podle rozhodnutí soudu, a projeví-li žalobce takový souhlas, aby soud zvolil takový postup, jehož cílem bude nalézt jiný vhodný pozemek, se nutně nepojí s výzvou dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., byť jiný vhodný pozemek lze identifikovat i k výzvě podle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (srovnej opětovně bod 38 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).

15. Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka žalobců, že výzvou k označení náhradních pozemků odvolací soud nedostál povinnosti poučit účastníky podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., v níž dovolatelé spatřují rozpor s rozsudkem Nejvyššího soud ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, není-li v daném případě napadené rozhodnutí založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, jemuž by žalobci postrádané poučení mělo předcházet, nýbrž vychází-li z prokázaného charakteru žalobou nárokovaných pozemků. Rozhodnutí soudu vystavěné na zjištěném skutkovém stavu věci přitom nevyžaduje poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018).

16. Přiléhavost postrádá rovněž námitka žalobců, že povinností odvolacího soudu bylo učinit ex offo skutkové poznatky o tom, jaké jiné vhodné náhradní pozemky může stát k uspokojení restitučního nároku žalobců poskytnout, neboť žalobci, ačkoli si byli vědomi názoru odvolacího soudu o nemožnosti převést v žalobě konkretizované pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY) jako pozemky náhradní, setrvali – jak již bylo výše uvedeno – na svém požadavku převést pozemky specifikované v žalobě.

17. Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka obsahově vymezující důvod přípustnosti dovolání prostřednictvím otázky procesního práva, dle mínění žalobců v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to účinků koncentrace řízení.

18. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srovnej § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Nejvyšší soud výslovně uvedl, že „od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl prezentován ve vztahu ke znění ustanovení § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž jsou koncentrace řízení a její účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo.

20. Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení § 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013).

21. Uvedené principy, jimiž se řídí posuzování procesních přednesů či podání účastníků řízení z hlediska zachování takových zásad civilního (sporného) řízení, jakými jsou koncentrace řízení a neúplná apelace, se prosadí i v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení § 250d o. s. ř., a zásada neúplné apelace je aplikovatelná skrze ustanovení § 245 o. s. ř. Uplatnitelné jsou tak i závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež potřebu rozlišovat mezi procesní aktivitou účastníka řízení spočívající v přednesu skutkových tvrzení a plnění důkazní povinnosti na straně jedné a aktivitou obsahově definovatelnou jako vyjádření či námitky ke skutkovým či právním závěrům na straně druhé reflektují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022; k povaze řízení o nahrazení projevu vůle s bezúplatným převodem pozemku coby řízení podléhající zákonné koncentraci viz dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019).

22. Pokud tedy v poměrech projednávané věci po nastoupení účinků koncentrace řízení žalobci uvedli nové důkazy stran převoditelnosti v žalobě specifikovaných pozemků, pak odvolací soud k tomu nemohl přihlédnout, neboť v opačném případě by sám účinky koncentrace řízení (nepřípustně) prolomil. V řízení podléhajícím zákonné koncentraci (v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve smyslu ustanovení § 250d o. s. ř.) sice není vyloučeno, aby soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srovnej k aplikaci významově totožného ustanovení § 118b o. s. ř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 988/2006), nicméně již v řízení před soudem prvního stupně byla řešena otázka, zda existují překážky pro vydání žalobci požadovaných pozemků, a ve vztahu k této otázce soud prvního stupně rovněž vedl dokazování (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pročež žalobcům musel být charakter jimi nárokovaných pozemků dostatečně znám již před nastoupením účinků koncentrace řízení. Z obsahu spisu přitom nevyplynula nutnost provést důkazy i k potencionálnímu souhlasu Ministerstva zemědělství ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, či k otázce, zda žalovaná 2) v minulosti rozhodla o vydání komplexu státního lesa jiným oprávněným osobám [ostatně ani případná skutečnost, že snad v jiném případě povinná osoba rozhodla o vydání komplexu státního lesa oprávněné osobě, nemohla založit legitimní očekávání žalobců, že i v jejich případě dojde k převodu pozemků tvořících komplex státního lesa, neboť legitimní očekávání zpravidla nemůže založit ojedinělé rozhodnutí, obzvlášť nejedná-li se o rozhodnutí některého z vrcholných orgánů veřejné moci – k tomu srovnej PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 13].

23. K výtce, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud nevyhověl návrhu žalobců na vyžádání zprávy od Ministerstva zemědělství a žalované 2) dle ustanovení § 128 o. s. ř., jeví se vhodným uvést, že k žádosti podle ustanovení § 128 o. s. ř. lze přistoupit jen tehdy, je-li se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení zřejmé, že skutečnosti, jejichž sdělení se vyžaduje, mohou přispět (ve smyslu, že mají význam) pro postup soudu v řízení, respektive pro samotné rozhodnutí (srovnej DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 902, marg. č. 1). V přítomné kauze přitom není nikterak nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že skutečnosti, jejichž sdělení žalobci navrhují, nejsou pro rozhodnutí ve věci relevantní (na výsledek probíhajícího řízení nemá vliv míra hospodářského přínosu sporných pozemků pro stát ani výčet, respektive počet, lesních pozemků v katastrálním území XY využitých k uspokojení restitučních nároků, jakož i výčet (počet) pozemků, které tvoří komplex státního lesa a které současně byly zcizeny v období od 18. 11. 1989 do okamžiku zahájení nynějšího řízení). Nelze si sice nevšimnout odvolacím soudem poněkud nešťastně zvolené formulace, že návrhy žalobců na vyžádání výše uvedených zpráv nejsou návrhy na doplnění dokazování a že sdělení takových skutečností soud nezavazuje, je však třeba zdůraznit, že toto jeho konstatování, nikoliv zcela přesné, se s ohledem na shora uvedené bezpochyby neprojevilo na správnosti rozhodnutí.

24. Na vyřešení dovolateli kladené otázky, zda a popřípadě jakým způsobem může soud v restitučním řízení požádat Ministerstvo zemědělství o souhlas ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že žalobci nárokované pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY) nenaplňují zákonem stanovená kritéria odloučeného lesního pozemku, pročež toliko z uvedeného důvodu odvolací soud žalobnímu žádání nevyhověl. Odpověď na předkládanou otázku by tak byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014).

25. Odpovědi na otázky předestřené žalobci týkající se uplatňování projednací zásady a principu kontradiktornosti v řízení o nahrazení projevu vůle s bezúplatným převodem pozemku oprávněným osobám, rozsahu prováděného dokazování a ediční povinnosti žalované 2) v takovém řízení, jakož i povahy a účelu tohoto řízení, by taktéž byly toliko hypotetickou a pro výsledek věci nerozhodnou polemikou, jež není smyslem dovolacího řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Proto ani v tomto směru nelze na dovolání žalobců nahlížet jako na přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

26. Dovolání žalobců je ovšem přípustné pro řešení otázky, jež v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud posuzována, a sice otázky výkladu a aplikace ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona.

IV.
Důvodnost dovolání

28. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

29. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.

30. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

31. Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě v případech uvedených v odstavci 1 může být oprávněné osobě na její žádost převeden lesní pozemek přiměřené výměry a kvality, to vše v cenách ke dni 24. června 1991 a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.

32. Podle ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona státní lesy nelze zcizit, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zákaz zcizení státních lesů se nevztahuje na směnu, prodej spoluvlastnického podílu státu, prodej odloučeného lesního pozemku, zcizení ve veřejném zájmu chráněném tímto zákonem nebo jinými právními předpisy, vydání věci podle právních předpisů upravujících restituci majetku nebo převod podle odstavců 3, 6 a 9. Právní jednání, kterým se nakládá se státními lesy, vyžaduje ke své platnosti předchozí souhlas Ministerstva zemědělství (dále jen „ministerstvo“). Ustanovení jiných právních předpisů tím nejsou dotčena.

33. Podle ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona právnická osoba, které je svěřeno nakládání se státními lesy, na základě písemné smlouvy uzavřené podle zvláštních právních předpisů převádí pozemky oprávněné osobě podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; k takovému převodu však mohou být použity jen odloučené lesní pozemky podle odstavce 4.

34. Podle ustanovení § 4 odst. 4 lesního zákona odloučenými lesními pozemky jsou pozemky, které jsou vklíněné mezi lesní pozemky jiných vlastníků než státu, nebo jsou to samostatné lesní pozemky obklopené pozemky, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, za předpokladu, že takový pozemek při výměře do 1 ha je vzdálen od komplexu státních lesů více než 100 m, při výměře do 5 ha více než 500 m a při výměře do 10 ha více než 1000 m; za odloučené lesní pozemky se považují rovněž lesní pozemky do celkové výměry 10 ha oddělené od komplexu státních lesů vodními toky, dálnicemi, silnicemi dálničního typu, přehradami, letišti se zpevněnými plochami nebo jinými pozemkovými pruhy, které znemožňují jejich přímé spojení s komplexem státních lesů při lesní dopravě. Vzdáleností se rozumí nejkratší z mapy zjištěná vzdálenost mezi hranicí komplexu státních lesů a k převodu navrženého odloučeného lesního pozemku. Komplexem státních lesů se rozumí souvislé pozemky určené k plnění funkcí lesa o výměře větší než 10 ha.

35. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení § 4 odst. 2 i ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona stanoví ve vztahu k restitučním řízením výjimku ze zákazu zcizování státních lesů. V obou případech totiž lze státní lesní pozemky převádět na osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů. V případě ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona jsou účinky právní normy omezeny na oprávněné osoby, jímž jsou pozemky převáděny podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě. Naproti tomu norma obsažená v ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona své účinky vztahuje obecně na vydání věci podle jakéhokoli právního předpisu upravujícího restituci majetku [s tím, že v poznámce pod čarou jako příklad výslovně zmiňuje zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb.] a dopadá proto na širší okruh situací. Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky (vynětí ze zákazu zcizování), které se pro vydávání věcí podle restitučních předpisů dostavily na základě ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona ke dni 29. 11. 2019 (kdy nabylo účinnosti uvedené ustanovení), nastaly pro restituční nároky uspokojované na podkladě ustanovení § 11a zákona o půdě, respektive § 11 odst. 2 zákona o půdě již účinností § 4 odst. 3 lesního zákona (tj. již ke dni 1. 1. 2013, respektive ke dni 1. 10. 2013). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 4 odst. 3 lesního zákona) a obecnosti (§ 4 odst. 2 lesního zákona). Ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona (ve znění účinném od 29. 11. 2019) je obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících možností uspokojení restitučních nároků, tedy i ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona. Na základě pravidla „lex generalis non derogat legi priori speciali“ (obecný zákon neruší dřívější speciální zákon, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2732/08), se tak ustanovení § 4 odst. 2 lesního zákona (ve znění účinném od 29. 11. 2019) nijak nedotklo ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona.

36. Smyslem ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona přitom není poskytovat oprávněným osobám v režimu zákona o půdě jiné než odloučené lesní pozemky. Samotný lesní zákon v ustanovení § 1 totiž označuje les za národní bohatství, z čehož je patrná snaha zákonodárce akcentovat společenský význam lesa, a dále také za nenahraditelnou složku životního prostředí, což sebou přináší i ústavněprávní konsekvence. Právě označení lesa za nenahraditelnou složku životního prostředí zákonodárci umožňuje, aby v zákoně zakotvil ustanovení přímo omezující základní práva, zejména právo vlastnit majetek a pokojně jej užívat ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně i v důvodové zprávě k lesnímu zákonu se uvádí, že „zákonná ustanovení jsou zaměřena na dosažení souladu mezi zájmy vlastníků lesů a veřejnými zájmy“ (srovnej FLORA, Martin, STANĚK, Jiří, PRŮCHOVÁ, Ivana. Lesní zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 3–4, marg. č. 4–5).

37. V nyní projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žádný z žalobci vybraných pozemků (vyjma pozemku parc. č. XY) nesplňuje kritéria odloučeného lesního pozemku stanovená v ustanovení § 4 odst. 4 lesního zákona, neboť u těchto pozemků není dodržena zákonem vyžadovaná vzdálenost od komplexu státního lesa, popřípadě se jedná o pozemky vklíněné do komplexu státního lesa.

38. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, jestliže dospěl k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze na žalobce k uspokojení jejich restitučního nároku převést jako pozemky náhradní pozemky jimi požadované (vyjma pozemku parc. č. XY), jestliže se nejedná o odloučené lesní pozemky. Nesouhlasí-li žalobci se zákonem vyžadovanými předpoklady pro vznik a existenci odloučeného lesního pozemku s tím, že namísto geografické polohy pozemku by měla být výhradním kritériem zbytnost daného pozemku z hlediska potřeb státu, předkládají tak otázku de lege ferenda příslušející k řešení zákonodárci. Ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona umožňuje uspokojení restitučního nároku osoby oprávněné podle zákona o půdě prostřednictvím převodu toliko odloučeného lesního pozemku. Lesní zákon s případnou alternativou převádět oprávněným osobám podle zákona o půdě jako pozemky náhradní pozemky tvořící komplex státního lesa expressis verbis vůbec nepočítá, přičemž komplex státního lesa nelze ani extenzivním výkladem podřadit pod kategorii odloučeného lesního pozemku ve smyslu lesního zákona. Opačný závěr by proto představoval zřetelnou libovůli soudu při aplikaci a použití zákonných norem nezakládajících se na racionální argumentaci a porušující (svrchované) rozhodnutí zákonodárce o tom, zda vůbec a případně za jakých podmínek má docházet k vypořádávání restitučních nároků. Ostatně lze poznamenat, že žádnou racionální argumentaci v opačném smyslu nepředkládají ve svém dovolání ani žalobci, neboť pouze snáší důvody svého subjektivního právně politického názoru na stav účinné zákonné úpravy. Důvody jejich nesouhlasu se zákonem vymezenými předpoklady pro uspokojování restitučních nároků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě ve spojení s ustanovením § 4 odst. 3 lesního zákona tak mohou mít relevanci jen právně politickou (de lege ferenda). Nemohou však být pro dovolací soud podkladem pro výklad platného práva, neboť Nejvyšší soud je povinen respektovat platnou právní úpravu. Proto dovolateli uváděný odlišný způsob řešení předmětné právní otázky by, oproti mínění dovolatelů, představoval libovůli soudu a jeho zpronevěření se ústavním zásadám svrchovanosti zákona (srovnej preambuli Listiny základních práv a svobod) a vázanosti soudu zákonem (srovnej čl. 95 Ústavy České republiky), a tedy i základním principům právního státu, na nichž právní řád demokratického státu stojí (srovnej preambuli Ústavy České republiky).

39. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 lesního zákona) obstojí. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

40. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci sice nebyli v dovolacím řízení procesně úspěšní (jejich dovolání bylo zamítnuto), nicméně žalovaným žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu