Plný text
28 Cdo 254/2025-191
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Jana Rajtera, se sídlem Moravěves 8, Havraň, identifikační číslo osoby: 10445404, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Pod štěpem 707/5, proti žalované obci Sulice, se sídlem v Sulicích, Sulická 155, identifikační číslo osoby: 00240818, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o zaplacení částky 670.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 59/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, se ruší; současně se ve výrocích I. a III. ruší rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. dubna 2023, č. j. 8 C 59/2021-103, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 8 C 59/2021-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 670.538,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.) a v části, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 392.231,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 45.668,74 Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 22.640,- Kč (výrok II.).
3. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat bezesmluvním užíváním v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Sulice (dále „předmětné pozemky“) v období let 2017 až 2019. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné pozemky, jež v žalovaném období náležely částečně do výlučného vlastnictví žalobce a zčásti do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, představují veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále „zákon č. 128/2000 Sb.“, neboť v rozhodné době byly v souladu s územním plánem žalované z roku 2014 užívány jako veřejná komunikace nebo veřejná zeleň. Veřejnou komunikaci i zeleň na těchto pozemcích zřídil žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, v rámci výstavby areálu rodinných domů „Vilapark Hlubočinka“ v době, kdy regulační plán žalované z roku 2006 označoval předmětné pozemky taktéž jako veřejné prostranství. Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětných pozemků vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Soud prvního stupně žalobnímu žádání nevyhověl toliko co do části uplatněného nároku, u něhož shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou.
II. Dovolání, vyjádření k dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na určení charakteru a kategorie pozemní komunikace nacházející se na části předmětných pozemků, jestliže ji označil na základě územně plánovací dokumentace a ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. obecně za komunikaci veřejnou. Dle mínění žalované se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pozemních komunikacích“), přičemž žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, s takovým účelem užívání daných pozemků souhlasili a nikterak mu nebránili. Má proto za to, že žalobce nemá nárok na peněžitou náhradu za obecné užívání předmětných pozemků dotčených stavbou veřejně přístupné účelové komunikace. Ve vztahu k těm předmětným pozemkům, na nichž byla vysázena zeleň, namítá, že tyto pozemky - oproti jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci - fakticky neslouží veřejnému užívání jako veřejná zeleň, a tudíž žalobci nenáleží nárok na náhradu za jejich veřejné užívání. Nadto upozorňuje, že se odvolací soud nezabýval ani tím, zda se případně ty předmětné pozemky, na nichž je situována zeleň, nestaly z vůle žalobce veřejným statkem. Podotýká, že k realizaci pozemní komunikace i zeleně na předmětných pozemcích došlo z vůle žalobce v rámci jeho developerského projektu, pročež obecné užívání, jímž dochází k omezení vlastnického práva žalobce, se zakládá na spravedlivém důvodu. Dále uvádí, že žalovaná nebyla soudy nižších stupňů poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že žalobce předmětné pozemky věnoval do obecného užívání. Poukazuje též na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů nižších instancí a porušení práva žalované na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby vzhledem k dalšímu totožnému sporu vedenému mezi týmiž účastníky (bezdůvodné obohacení žalobce požaduje pouze za jiné časové období) Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním dotčeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky, zda v poměrech projednávané věci byly pro důvodnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení řádně posouzeny zákonné znaky, jež definují určitý pozemek jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
9. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
13. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021 - označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz).
14. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
15. V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018). V případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k uspokojování obecných potřeb, a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného prostranství, lze totiž jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného prostranství. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014).
16. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství může vyplývat i z územního plánu obce. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009). Není proto bez dalšího rozhodující, zda třeba i žalovaná obec prostřednictvím některého svého orgánu přisvědčuje tomu, že určitý prostor v jejím katastru zákonné atributy veřejného prostranství splňuje.
17. Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem - jde-li o otázku, zda jsou předmětné pozemky veřejným prostranstvím ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. - jeví být přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že svůj úsudek stran charakteru předmětných pozemků založil toliko na obsahu územně plánovací dokumentace, aniž by jakkoli reflektoval povahu, charakter a způsob využití předmětných pozemků; odvolací soud tak předmětné pozemky řádně nepoměřoval hledisky definujícími veřejné prostranství. Nezabýval se tím, zda předmětné pozemky slouží k zajištění příznivých podmínek pro život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní obslužnosti obce, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici veřejného prostranství v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., a zda je obec potřebuje k plnění svých funkcí. Za nepřiměřenou je pak třeba označit rovněž úvahu soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud ztotožnil, podle níž je vůle vlastníka pozemku pro vznik veřejného prostranství nevýznamná a jíž soud prvního stupně a priori vyloučil zkoumání - alespoň konkludentního - souhlasu vlastníka se vznikem veřejného prostranství. Pokud by totiž byl v poměrech projednávané věci takový souhlas žalobcem (či jeho právní předchůdkyní) dán, pak by tento souhlas znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva žalobce zavazoval s tím důsledkem, že by s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti prostranství užívat nebyl spojen vznik nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. Nadto se sluší k poněkud nekonzistentní úvaze odvolacího soudu, že žádost o vydání územní rozhodnutí představuje předpoklad pro vydání stavebního povolení, doplnit, že naznačená okolnost ničeho nevypovídá o (ne)existenci souhlasu se vznikem veřejného prostranství na předmětných pozemcích.
18. Pokud se pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že některé z předmětných pozemků by mohly naplňovat znaky účelové komunikace ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, jeví se vhodným připomenout, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází taková pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24 - uvedená rozhodnutí, stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
19. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
20. Povinnost soudů rozsudky náležitě odůvodnit způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18).
21. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023).
22. Dovolací soud se na rozdíl od žalované nedomnívá, že by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný v celém dovoláním dotčeném rozsahu a že by stručnost odůvodnění sama o sobě nepřezkoumatelnost implikovala. Pomine-li část napadeného rozsudku vztahující se k otázce udělení souhlasu žalobce s veřejným užíváním předmětných pozemků, lze odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pokládat za natolik adresné a srozumitelné, že žalované neznemožnilo formulovat dovolací důvody a předestřít v dovolání svou argumentaci.
23. V rozsahu odvolacím soudem předestřených argumentů o souhlasu žalobce (jeho právní předchůdkyně) se vznikem veřejného prostranství na předmětných pozemcích však odůvodnění napadeného rozsudku nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení; v tomto směru se o nepřezkoumatelné rozhodnutí jedná (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016). Odvolací soud v bodě 20 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně „provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci,“ pročež na rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto odkázal. V bodě 28 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že „se zcela ztotožňuje i s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu“ soudem prvního stupně, na které taktéž odkázal. Soud prvního stupně se však ve svém rozsudku otázkou udělení souhlasu žalobce (jeho právní předchůdkyně) s obecným užíváním předmětných pozemků podrobněji nezabýval, neboť shledal, že bezdůvodné obohacení žalované vzniká na úkor žalobce bez ohledu na to, zda byl takový souhlas dán, či nikoli. Pokud tedy odvolací soud nad rámec odůvodnění prvoinstančního rozsudku dodal, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce s veřejným užíváním předmětných pozemků nesouhlasil a ani pozemky nevěnoval veřejnému užívání, není zřejmé, na kterou část rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje. Právní posouzení věci odvolacím soudem se tak jeví zjevně vnitřně rozporným, nelze-li seznat, zda odvolací soud pro vznik veřejného prostranství na předmětných pozemcích považoval podmínku souhlasu vlastníka těchto pozemků s jejich veřejným užíváním za nerozhodnou, nebo v poměrech projednávané věci za nenaplněnou. Pokud odvolací soud měl zmíněnou podmínku za nesplněnou, pak z napadeného rozhodnutí neplyne, o které důkazy své zjištění opírá, a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Jestliže odvolací soud podotkl, že onen souhlas nelze dovodit ze žádosti právní předchůdkyně žalobce o vydání příslušného územního rozhodnutí, jeví se vhodným připomenout, že již v řízení před soudem prvního stupně žalovaná navrhovala k prokázání svého tvrzení o udělení souhlasu s veřejným užíváním předmětných pozemků vícero důkazů (viz zejména protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 23. 11. 2022), přičemž přehlédnout nelze kupříkladu ani kolaudační souhlas ze dne 10. 8. 2015 vydaný Městským úřadem v Říčanech, odborem správních agend a dopravy.
24. K námitce dovolatelky, že ji soudy nižších stupňů nedostatečně poučily podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podotýká, že soudy nižších instancí nerozhodly v neprospěch žalované z důvodu neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení. Soud prvního stupně byl veden svým nesprávným právním názorem, v důsledku čehož považoval v řízení zjištěný skutkový stav za dostatečný; ani rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na aplikaci pravidel o dělení důkazního břemene, byť - jak již bylo výše uvedeno - není zcela patrné, zda byl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně veden nesprávným právním názorem, nebo zda se snad opírá o zjištěný skutkový stav věci.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výroku I. a v akcesorickém nákladovém výroku III. i prvostupňový rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
26. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
28. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017; dále pak k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu