Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o převodu pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 156/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2025, č. j. 13 Co 745/2024-501, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2025, č. j. 13 Co 745/2024-501, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 18 C 156/2021-373, Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) nahradil projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem, oprávněnou osobou) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY k uspokojení restitučního nároku žalobce založeného rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 3. 2005, č. j. PÚ 113/91/7 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že se žalované ukládá uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu zemědělských pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY vymezených tam označeným a k rozsudku připojeným geometrickým plánem coby jeho nedílné součásti (výrok I); dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci vznikl nárok na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky dle shora označeného rozhodnutí pozemkového úřadu, že nárok žalobce dosud nebyl plně uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované a že jej tak žalobce může uplatnit u soudu žalobou na převod konkrétních vybraných pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky pozemkového úřadu (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů). Cena požadovaných pozemků byla určena částkou 364 826,06 Kč, jež nepřevyšuje zůstatek restitučního nároku (1 337 231,81 Kč).
4. Při posouzení, jsou-li žalobcem požadované pozemky k danému účelu (k náhradní restituci) vhodné a do žalobcova vlastnictví převoditelné, odvolací soud doplnil dokazování o žalobcem předložený geometrický plán, oddělující ze stávajících pozemků ty jejich části, jež – jak měl soud za ověřené i z vyjádření města XY (jejího starosty) – „nejsou vyloučeny z převodu podle § 6 zákona č. 503/2012 Sb.“ a (současně) „obec nemá o tyto pozemky zájem“, že pozemky nejsou ve stávajícím ani v připravovaném územním plánu dotčeny veřejně prospěšnými stavbami. Za vyvrácené měl i námitky týkající se tvrzeného funkčního spojení pozemků s jinými nemovitostmi a současně zdůraznil, že pozemky nespadají ani do kategorie státem vlastněných a nepřevoditelných pozemků dle § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. (z důvodu ochrany přírody a krajiny).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s odvolacím soudem učiněnými závěry o vhodnosti (převoditelnosti) pozemků do vlastnictví žalobce jako náhradních. Namítá, že odvolací soud své závěry založil jen na stanovisku obce, v jejímž katastru se pozemky nacházejí a věc neposoudil prizmatem relevantních okolností, zejména dosud platným územním plánem (z roku 2004), z jehož obsahu, jakož i z vyjádření příslušného orgánu územního plánování – Městského úřadu Ostrov, odboru rozvoje a územního plánování – vyplývá, že pozemky (jejich části) jsou určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami, konkrétně veřejným parkovištěm při pozemní komunikaci, novou trafostanicí a zejména stavbou „VPS č. 36 – založení vleků“. Jen aktuální stanovisko obce, zastávané její současnou politickou reprezentací,
není – na rozdíl od územního plánu – pro posouzení věci určující. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání ve stručnosti reprodukoval odvolacím soudem učiněné závěry, jež považuje za správné; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
7. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (jde-li o posouzení, jsou-li žalobcem požadované pozemky z vlastnictví státu převoditelné do vlastnictví jiné osoby), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále blíže rozvedeno).
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází (přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.).
15. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu České republiky a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
17. Jako náhradní lze oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat toliko pozemky vhodné. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového fondu; § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky) – byly by zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
18. Při posouzení, zda je požadovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, jest nutno zkoumat, mimo jiné, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů) a neuplatnila k němu třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (k tomu srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jež zahrnutí takto dotčených pozemků do veřejné nabídky pozemkového úřadu nepřipouští).
19. Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. „podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné“ (s výjimkou zemědělských pozemků charakterizovaných v bodech 1 – 4 citovaného ustanovení).
20. U výluky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků (z vlastnictví státu), u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení § 1 zákona č. 229/1991 Sb. majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s tam uvedenými výjimkami); k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015. Rozhodující (zásadně) je tedy determinace pozemků platnou územně plánovací dokumentací.
21. Při poměřování veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zdali restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020). Veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů bude převažovat nad zájmem oprávněných osob na restituční náhradu formou převodu jimi zvoleného pozemku, usnadní-li veřejné vlastnictví pozemků budoucí realizaci na nich zamýšlené výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021), a zcela je nelze vyloučit ani v situacích, kdy je pozemek kupř. situován v územním plánem vymezené ploše či koridoru územní rezervy (nyní dle § 56 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona), u níž je reálný předpoklad změny územního plánu a budoucí realizace zamýšleného využití území (viz naposled odkazovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 550/2021)
22. I ve světle výše reprodukované rozhodovací praxe je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tím i nesprávné a dosažený závěr, že žalobcem požadované pozemky (parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY) představují vhodné pozemky k náhradní naturální restituci, jež byly by takto zařaditelné i do veřejné nabídky náhradních pozemků (§ 11a, § 11b zákona č. 229/1991 Sb.), je přinejmenším předčasný. A to i poté, kdy byly z původně požadovaných pozemků (v jejich celé výměře) odděleny k rozsudku připojeným geometrickým plánem některé jejich části. Při zjišťování, jsou-li pozemky (jejich části) určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury, se totiž odvolací soud zjevně omezil toliko na zprávu obce (XY, v jejímž katastru se pozemky nacházejí) a jí současně prezentované stanovisko, že „obec nemá o tyto pozemky zájem“ (jež mohlo by být relevantní jen z toho pohledu, zdali obec uplatňuje právo na převod dotčených pozemků ve smyslu § 7 nebo § 10 zákona č. 503/2012 Sb., případně konkurující restitučnímu nároku; k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019). Sám přitom nezkoumal (dostatečně neprověřil) určení pozemků i prizmatem územně plánovací dokumentace, včetně jeho grafické části, a také nikterak nezohlednil (či po oddělení části pozemků opětovně nevyžádal) vyjádření o převoditelnosti pozemků příslušného správního úřadu územního plánování (srov. § 6 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb.) – obecního úřadu obce s rozšířenou působností (srov. § 19 odst. 2, § 25 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon).
23. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
24. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
25. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
26. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu