Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 97/29, za účasti městské části Praha – Újezd, se sídlem v Praze 4, Kateřinské náměstí 465/1, IČO 00241784, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, o vydání pozemků a zaplacení 5 996 146 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 90/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 55 Co 160/2025-306, ve znění usnesení ze dne 21. 7. 2025, č. j. 55 Co 160/2025-315, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
1. Rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 27 C 90/2023-254, Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému převést na žalobkyni blíže označené pozemky v katastrálním území Újezd u Průhonic a zaplatit finanční náhradu za další tam uvedené pozemky v částce 5 991 790 Kč se specifikovaným příslušenstvím, spolu s náklady na zpracování označeného znaleckého posudku (vše výrokem I); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 55 Co 160/2025-306, ve znění označeného opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II jen co do určení výše nákladů řízení, jinak jej potvrdil (vše výrokem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly předchůdcem žalobkyně (Pozemkový fond České republiky) smlouvou z roku 2003 (s vkladem vlastnického práva v roce následujícím) bezúplatně převedeny do vlastnictví žalovaného podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012, jako pozemky v zastavěném území obce dle územně plánovací dokumentace určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou či stavbou pro bydlení, a že na vymezené části pozemků (parc. č. 670/20, 670/21 a 670/22) byl i po změnách územního plánu žalovaným později vystavěn objekt mateřské a základní školy s jejich funkčním zázemím (zahrada, veřejné parkoviště).
4. Zatímco soud prvního stupně na nedůvodnost žaloby usoudil i z toho, že i případný nárok na zpětný převod pozemků a poskytnutí náhrady by zanikl uplynutím zákonem stanovené propadné lhůty (§ 8 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, v znění pozdějších předpisů; ve spojení s článkem II zákona č. 325/2023 Sb.), odvolací soud – s ohledem na žalobkyní v průběhu řízení změněnou argumentaci – akcentoval a stvrdil i správnost závěrů, že v převodu pozemků nelze spatřovat ani znaky (nedovolené) veřejné podpory narušující hospodářskou soutěž.
5. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku o zamítnutí žaloby; přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (jí formulovaných) otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny; co do důvodu má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v tom, že se soud „nevypořádal s řádným zjištěním skutkového stavu, neboť odmítl provedení navrhovaných důkazů k prokázání pravidel veřejné podpory ze strany žalovaného“.
6. Nejvyšší soud se podle dovolatelky dosud nezabýval tím, „zda je právní posouzení věci úplné, pakliže soud bez řádného odůvodnění neprovede důkazy navrhované některým z účastníků řízení“ (otázka 1/), „zda je porušením pravidel veřejné podpory skutečnost, že nabyvatel nemovitého majetku, který jej bezúplatně získal od státu, tento majetek použil v rozporu s nabývacím titulem a nadto dlouhodobě ujišťuje převodce o splnění podmínek převodu“ (otázka 2/), „zda je právní posouzení nalézacím soudem právně správné, pakliže žalovaný určitou část bezúplatně nabytého majetku využívá komerčním způsobem (otázka 3/), a „zda lze na takový případ použít i ustanovení o jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy“ (otázka 4/).
7. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný a vedlejší účastnice podali k dovolání nesouhlasná vyjádření.
9. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (jak bude dále rozvedeno).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
13. Ačkoliv dovolatelka formálně ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a předkládané otázky označuje za otázky hmotného či procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, reálně zpochybňuje skutková zjištění soudu (o okolnostech rozhodných pro posouzení uplatněného nároku – vydání pozemků a poskytnutí peněžité náhrady) či postup soudu v řízení (jde-li o související výtku neprovedení dalších důkazů, má-li dovolatelka učiněná zjištění za neúplná a nesprávná), resp. při formulaci kladených otázek vychází z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu.
14. Dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
15. V souzené věci měly soudy za bezpečně prokázané, že bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce (žalovaného) byl veden legálním účelem (jenž byl naplněn), že pozemky (vymezené části) byly využity k výstavbě veřejně prospěšného školského zařízení provozovaného a převážně financovaného neziskovým veřejnoprávním subjektem (obcí, resp. městskou částí zřizovanou příspěvkovou organizací), nikoliv ke komerčním účelům či jiné hospodářské činnosti.
16. Námitka, že soud neprovedl další označené důkazy (jak je obsažena i v první z dovolatelkou kladených otázek) vystihuje vady řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí dovolací soud, obecně vzato, přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a vady nemohou založit přípustnost dovolání. K uvedeným výtkám sluší se snad uvést i tolik, že v rozhodovací praxi není sebemenších pochyb o tom, že je vždy na soudu (jeho úvaze), které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, nebo ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v přítomné věci nejde. Z hlediska zásad spravedlivého procesu (jejich dodržení) je v případě navržených a neprovedených důkazů podstatnou především ta skutečnost, jak oba soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, z jakého důvodu nebyly další důkazní návrhy dovolatele připuštěny. Zde lze poukázat především na závěr odvolacího soudu, který konstatoval, že i v případě, že by se tvrzení dovolatelky prokázala jako pravdivá, obstál by nadále závěr o nekomerčním využití pozemků a tvrzené skutečnosti by neměly sebemenší potenciál narušit hospodářskou soutěž (srov. odstavec 18 napadeného rozhodnutí).
17. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání i v tom, že se dovolací doposud nezabýval otázkou, „zda je porušením pravidel veřejné podpory skutečnost, že nabyvatel nemovitého majetku, který jej bezúplatně získal od státu, tento majetek použil v rozporu s nabývacím titulem“, nutno uvést, že ani na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nestojí (nezávisí). Již proto, že soudy neměly za zjištěné (v rovině skutkové), že by snad žalovaný nedostál účelu bezúplatného převodu majetku a kdy odvolací soud dále zdůraznil, že ne každé poskytnutí majetku členským státem představuje bez dalšího nedovolenou veřejnou podporu, kdy k této základní podmínce musí přistoupit další okolnosti. Jinými slovy řečeno, bez toho, aniž by byly splněny podmínky obsažené v čl. 107 Smlouvy o fungování Evropské unie nelze mít za to, že státem poskytnutá podpora je nedovolená. Kumulativním naplněním podmínek se zevrubně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1341/2012) zabýval odvolací soud. Dovolatelka v řízení nenastínila, z jakého důvodu má za to, že v projednávané věci jsou všechny znaky nedovolené veřejné podpory naplněny. Za tohoto stavu je dovolatelkou současně nastíněná otázka i bezpředmětná a jednalo by se toliko o hypotetické úvahy, bez možnosti reálného ovlivnění věci.
18. Obdobně je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí nestojí ani na otázce, „zda lze určitou část bezúplatně nabytého majetku využívat ke komerčním účelům“. Jednak i zde vychází dovolatelka z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu (tvrzení o komerčním způsobu využití pozemků je vyvráceno), nehledě na to, že i takto formulovaná otázka směřuje spíše k právním důsledkům v případě nesplnění účelu, pro který došlo k bezúplatnému převodu nemovitostí (§ 8 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.), nikoliv pravidel veřejné podpory a kdy sama dovolatelka v průběhu řízení akceptovala (a nikterak nezpochybňuje ani v podaném dovolání), že nárok na zpětný převod pozemků a poskytnutí náhrady pro nesplnění účelu převodu byl by vyloučen (zanikl) již z důvodu uplynutí zákonem stanovené propadné lhůty (§ 8 odst. 5 zákona č. 503/2012 Sb.; čl. II zákona č. 325/2023 Sb.). Z uvedeného důvodu je bezpředmětná i navazující dovolací argumentace (a kladená otázka), lze-li na takové jednání žalovaného pohlížet i prizmatem dobrých mravů.
19. Konečně, ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (jež vystihuje vadu řízení), nemůže založit přípustnost dovolání (znovu srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Ostatně, vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí a nepřezkoumatelné není (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Z odůvodnění je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) očividně nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (i jde-li o vymezení dovolacího důvodu a hledisek přípustnosti dovolání).
20. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
21. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a na straně žalované a vedlejší účastnice lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 450 Kč [§ 151 odst. 3 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). U žalovaného (hlavní město Praha) a vedlejší účastnice (její městská část) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byli schopni kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by museli využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení těchto subjektů advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2026
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu