Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H., a b) V. H., zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 189/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2024, č. j. 19 Co 232/2023-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.872,54 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 14 C 189/2023-289, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tří specifikovaných pozemků z vlastnictví státu (výrok I), co do návrhu na převod dalších pěti specifikovaných pozemků žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobci se jako oprávněné osoby dle § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), domáhali převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané na základě dvou rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy vydaných v letech 1995 a 1999 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 16. 5. 2019, č. j. SPÚ 131808/2019 (dále jen „rozhodnutí SPÚ“). Soud zjistil, že mezi účastníky je nesporná výše nároku žalobců do částky 422.267,50 Kč vyplývající z rozhodnutí SPÚ. Dovodil též liknavost a svévoli žalované opravňující žalobce domáhat se pozemků mimo účasti ve veřejné nabídce, a to na základě délky trvání uspokojování restitučních nároků žalobců (matka žalobců uplatnila nárok na vydání pozemků již před rokem 1995), skutečnosti, že nevydané pozemky byly nesprávně ohodnoceny jako nestavební, a to i v rozhodnutí SPÚ z roku 2019, čímž žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku žalobců prostřednictvím veřejných nabídek pozemků. Jako projev svévole také zhodnotil odmítání úplného vypořádání restitučního nároku žalobců žalovanou odůvodněné domnělým promlčením. Poukázal na okolnosti daného případu, v němž se žalobci aktivně snažili o uspokojení nároku zákonem předvídaným způsobem, sami usilovali o jeho přecenění, k čemuž obstarali i potřebné doklady včetně znaleckého posudku, navzdory tomu ovšem zůstává jejich nárok ze dvou rozhodnutí pozemkového úřadu již téměř 30 let nevypořádán. Z popsaných důvodů soud nepovažuje za předčasné podání žaloby i v případě nároku z rozhodnutí SPÚ, neboť za situace panující mezi stranami nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se nejdříve několik let hlásili do veřejných nabídek. Jelikož byla nynější část sporu vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí pro hospodárnost a rychlost řízení, nezjišťoval soud skutečnou výši restitučního nároku žalobců, neboť posuzované náhradní pozemky nepřevyšovaly nespornou výši restitučního nároku. U části pozemků však soud dovodil překážku převodu v podobě jejich dotčenosti zahájenými pozemkovými úpravami, ostatní pozemky v hodnotě 41.598,25 Kč posoudil jako k převodu vhodné, rozhodl tedy popsaným způsobem.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2024, č. j. 19 Co 232/2023-330, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za správná a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené právní posouzení věci. Uvedl též, že se v zásadě ztotožňuje s argumenty, jimiž na odvolání žalované reagovali žalobci. Napadené rozhodnutí tudíž potvrdil.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně co do výroku I podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázku podmínek převodu pozemků na oprávněnou osobu mimo veřejnou nabídku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Žalovaná zdůrazňuje, že pro zmíněný postup musí být dána svévole a liknavost na její straně a současně dlouhodobá aktivní, leč marná snaha žalobců o upokojení nároku zákonem předvídaným způsobem, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by uvedená pravidla byla při uspokojování nároku žalobců z rozhodnutí SPÚ naplněna. Odkazuje přitom na řadu rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu hovořících o výše zmíněné otázce. Argumentuje skutečností, že v případě rozhodnutí SPÚ jde o poměrně nový nárok žalobců, kteří se zúčastnili toliko několika málo kol veřejných nabídek a žalobu podali pouhé tři roky po vydání zmíněného rozhodnutí. Dovolatelka tvrdí, že úvahy odvolacího soudu ohledně jejího svévolného a liknavého postupu jsou nepřiměřené a nepřihlížejí ke všem judikaturou zformulovaným hlediskům.
4. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. K dovolání žalované se vyjádřili žalobci, kteří daný mimořádný opravný prostředek považují za nepřípustný. Uvádí, že dovoláním vytčené otázky posoudily nalézací soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, nadto upozorňují na judikatorní tezi, že napadá-li dovolatelka svými námitkami závěry, jež obecné soudy vedly ke konkluzi o liknavosti a svévoli žalované, zpochybňuje tím fakticky správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež je otázkou skutkových zjištění. Poukazujíce na nesprávné ocenění jejich nároku učiněné žalovanou, nepřiměřeně dlouhou dobu neuspokojení nároku od jeho vznesení ze strany jejich právní předchůdkyně, nedostatečnou kvalitu veřejných nabídek a jimi vyvinutou aktivní snahu o saturaci nároku, odkazují na četnou rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu podporující závěry odvolacího soudu. Navrhují tedy, aby dovolací soud daný mimořádný opravný prostředek odmítl jako nepřípustný, popřípadě jej zamítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Otázka, lze-li postup žalované v případě uspokojování žalobci uplatňovaného nároku kvalifikovat jako liknavý a svévolný, potažmo jsou-li žalobci nadáni právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku, přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládá, neboť dané otázky odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvod cokoliv měnit.
11. K uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby tímto výjimečným způsobem (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt a nelze jej vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující) srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sb. rozh. obč., reflektující i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu – viz za všechny nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05.
12. Potencialita uspokojení nároku cestou veřejné nabídky náhradních pozemků (§ 11a zákona o půdě) je negativně ovlivňována i dobou předchozího řízení před pozemkovým úřadem a pozdější omezenou nabídkou pozemků (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2605/2022). Jako svévolný postup (či přinejmenším liknavý, je-li napraven až s prodlením) lze kvalifikovat i ulpívání žalované na nesprávném ohodnocení nároku (nesprávném určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků), čímž je značně ztížena možnost uspokojení nároku tímto zásadně předpokládaným způsobem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1634/2023).
13. Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace). Učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, v nichž by úvahy soudů nižších stupňů byly nepřiměřené (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1632/2023). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř.; k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sb. rozh. obč., dále též rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023).
14. Hodnotící závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců (akcentující zejména nesprávné ocenění restitučního nároku oprávněných osob žalovanou, a to i v roce 2019, částečné přehodnocení stanoviska žalované až k žádosti žalobců a po podání žaloby, odmítání úplného vypořádání nároku žalobců pro tvrzené promlčení, a opírající se i o zjištění, že se žalobci sami aktivně snažili o uspokojení nároku zákonem předvídaným způsobem a přičinili se o jeho přecenění) nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do něhož nalézací soudy promítly relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po niž nebyl restituční nárok oprávněných osob uspokojen, ale též postup spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku (viz bod 46 rozsudku okresního soudu).
15. Netypické (výše popsané) okolnosti nyní posuzované věci do značné míry ospravedlňují i uplatnění nároku z rozhodnutí SPÚ žalobci po třech letech od jeho vydání, bez trvání na další účasti žalobců ve veřejných nabídkách (viz body 46 in fine a 47 rozsudku okresního soudu).
16. Z již uvedených důvodů se nelze ztotožnit s tvrzením dovolatelky, že by úvahy nalézacích soudů ohledně postupu žalované byly nepřiměřené, nepřihlížely ke všem relevantním judikatorním hlediskům či vybočily z vytčených mezí.
17. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují ani od dalších dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace žalované při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů (například pasivnímu přístupu a dlouhodobé nečinnosti oprávněných osob v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, a ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3257/2022), s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. Nejvyšší soud akcentuje, že formulace určitých závěrů v jednotlivých soudních rozhodnutích je podmíněna existencí jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu, což také limituje jejich přenositelnost do poměrů jiné věci.
18. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobců patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 2.780 Kč, po snížení o 20 % dle § 12 odst. 4 AT tedy 2.224 Kč pro každého z žalobců, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT (tj. 150 Kč pro každého z žalobců) a navýšením o DPH tak mají žalobci každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.872,54 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 5. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu