Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 28 Cdo 2793/2024 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2793/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2793.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Zmírnění křivd (restituce) Právní moc rozhodnutí Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 11a předpisu č. 229/1991 Sb. § 135 odst. 2 o. s. ř. § 159a odst. 1 o. s. ř. § 159a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2793/2024-437 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalovaným 1. K. S., a 2. K. Š., zastoupeným JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o 9.395.050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 471/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 21 Co 54/2024-384, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.414,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 17 C 471/2022-326, zamítl žalobu, kterou žalobkyně po každém ze žalovaných žádala zaplacení částky 4.697.525 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud zjistil, že nynější žalovaní se v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 81/2015 domáhali mimo jiné nahrazení souhlasu současné žalobkyně s převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY coby náhradního pozemku dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 6. 2018, jejž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, bylo žalobě na nahrazení projevu vůle České republiky ohledně zmíněného pozemku vyhověno. Žalovaní nato kupní smlouvou ze dne 16. 4. 2019 tento pozemek převedli na jiný subjekt, jenž s ním dále právně disponoval. Rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze byla nicméně v části týkající se pozemku parc. č. XY posléze zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2924/2019-812, a věc byla v příslušném rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Okresní soud v Nymburce následně rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 C 81/2015-892, žalobu na nahrazení projevu vůle tehdejší žalované zamítl, a to z důvodu, že Česká republika již není vlastníkem, a tudíž pozbyla pasivní věcnou legitimaci. Na základě doplněného dokazování nicméně konstatoval, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který z něj byl v mezidobí oddělen, byly způsobilé vydání. Odvolání tehdejší žalované proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce odmítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. 23 Co 250/2020-936, s odůvodněním, že tehdejší žalovaná není k podání opravného prostředku oprávněna. 2. Domáhala-li se nyní žalobkyně náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), které mělo žalovaným vzniknout ve výši obvyklé hodnoty pozemku nabytého na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo zrušeno dovolacím soudem, konstatoval obvodní soud, že otázka důvodnosti žalovanými uplatněného nároku na vydání sporného pozemku byla závazně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892. Již z tohoto důvodu pokládal nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za neopodstatněný, jelikož žalovaní zcizili pozemek, který jim po právu náležel. Navíc však obvodní soud otázku převoditelnosti pozemků parc. č. XY i parc. č. XY zhodnotil též věcně a dospěl k závěru, že překážky jejich vydání žalovaným vskutku nebyly dány. Žalobu na náhradu za bezdůvodné obohacení domněle získané žalovanými tedy obvodní soud zamítl také proto, že žalobkyní splněná povinnost k převodu náhradních pozemků podle hmotného práva existovala. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-384, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak jej také v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že je třeba respektovat závaznost pravomocného rozhodnutí, jímž byla po kasačním zásahu Nejvyššího soudu zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. XY, ovšem s vyslovením právního názoru o způsobilosti tohoto pozemku k vydání. Ač je obecně závazný toliko výrok rozsudku, u zamítavého rozhodnutí je zapotřebí výrok posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním, s nímž tvoří integrální jednotu. Ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 je pak nutné dovodit, že rozsudek, který zamítá žalobu na základě úvahy, dle níž procesní nárok podle hmotného práva existoval a zanikl plněním ze strany dlužníka, prejudiciálně řeší otázku důvodnosti předmětné žaloby. S ohledem na rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892, v němž se uzavírá, že nynější žalovaní měli na vydání pozemku parc. č. XY právo, proto odvolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili. Za dané situace nepokládal městský soud za potřebné vyjadřovat se ke zbytku odvolací argumentace a dalšímu důvodu, o nějž soud první instance opřel svůj závěr o nedůvodnosti projednávané žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezabýval-li se převoditelností pozemku parc. č. XY a přečerpáním nároku žalovaných. V souladu s judikaturou dovolacího soudu je povinností soudů věnovat se důvodnosti uplatněného restitučního nároku, včetně vhodnosti požadovaného pozemku. Dovolatelka se domnívá, že na straně žalovaných vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny pozemku, který již s ohledem na jeho nabytí dobrověrnými třetími osobami nelze žalobkyni vrátit. 5. Zrušením rozsudků nahrazujících projev vůle žalobkyně přitom odpadl právní důvod, na základě něhož se žalovaní stali vlastníky předmětné nemovitosti. Úlohou soudů v projednávané věci bylo proto zkoumat, zdali žalovaným bylo možné pozemek parc. č. XY vydat, odvolací soud však na tuto povinnost rezignoval. Vzpomínaný pozemek přitom ve světle relevantní územně plánovací dokumentace převoditelný nebyl a opačný závěr soudu prvého stupně je nesprávný. Dovolatelka rovněž argumentuje, že restituční nárok účastníků vystupujících nyní v pozici žalovaných byl v době, kdy jim byl vydán pozemek parc. č. XY, již přečerpán. 6. Na základě popsaných úvah žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří polemizovali s předestřenými námitkami a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku. 8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není. 12. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně, nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného (později zrušeného) rozsudku uloženou povinnost, jež podle hmotného práva skutečně existovala, pak tato povinnost zaniká splněním. Jestliže naopak zmíněná povinnost neexistovala (a došlo tedy k rozporu rozsudku se skutečným hmotněprávním stavem, např. pro neunesení důkazního břemene), získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a dále též např. rozsudek téhož soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024, nebo jeho usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3300/2015, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020). 13. Logickým důsledkem tohoto právního názoru bylo, že plnil-li žalovaný na základě rozhodnutí posléze zrušeného k jím podanému mimořádnému opravnému prostředku, nebylo v navazujícím řízení možné o žalobě rozhodnout jinak než zamítavě, neboť žalobcem uplatněný nárok buď neexistoval, a žaloba tak byla od počátku nedůvodná, nebo sice existoval, ale již zanikl splněním, takže žalobě napříště rovněž nebylo lze vyhovět. Ze strany žalobce se tudíž jevilo nejpřiléhavějším vzít svou žalobu zpět (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, či ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1584/2019). Věcné řešení otázky, o niž se vedl původní spor, se pak přesouvalo do navazujícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, v němž měl být rovněž coby otázka předběžná posouzen problém důvodnosti původní žaloby (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023, případně jeho usnesení ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3205/2018, a ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 994/2024). 14. Zákonodárce ovšem s účinností od 30. 9. 2017 do § 96 o. s. ř. vložil odst. 6, který žalobci znemožnil vzít zpět návrh na zahájení řízení poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci samé zrušil dovolací soud, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, v níž trvaly účinky zrušeného rozhodnutí. Na tento legislativní vývoj pak rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu reagovala přijetím závěru, že soud bude po vrácení věci dovolacím soudem pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci plnil, a o žalobě znovu rozhodne. Ve výroku stále nemůže rozhodnout jinak, než že žalobu zamítne, jeho enunciát však bude vnímán spolu s odůvodněním, vysvětlujícím, zda byla žaloba zprvu podána důvodně, či nikoli, pročež bude rozsudek plně prejudikovat otázku důvodnosti žalobního požadavku ve smyslu § 135 odst. 2 a § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. V navazujícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení pak postačí provést důkaz rozsudkem z původní pře (viz především nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, bod 33, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, popřípadě ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1040/2023). 15. Právě vyložené judikatorní úvahy pak dovolací soud aplikuje nejen v řízeních o uložení platební povinnosti, nýbrž rovněž ve sporech o převod náhradního pozemku osobám oprávněným ve smyslu restitučních předpisů. Také při rozhodování o žalobách na nahrazení souhlasu České republiky – Státního pozemkového úřadu s vydáním náhradních pozemků podle § 11a zákona o půdě proto platí, že jestliže v období od právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo takové žalobě vyhověno, do jeho zrušení dovolacím soudem, dojde ke změně poměrů spočívající v tom, že žalobci převedou vlastnické právo k pozemku (nabyté na základě pravomocného a později zrušeného soudního rozhodnutí) na jinou osobu, musí se soud v dalším řízení vypořádat s otázkou, zda žaloba byla podána důvodně (tedy zda žalobcům svědčilo právo na vydání konkrétních náhradních pozemků mimo režim stanovený zákonem, tj. zdali postup České republiky při uspokojování restitučních nároků žalobců byl liknavý či svévolný, a zároveň, zda jsou požadované pozemky vhodné pro uspokojení restitučního nároku), nebo nikoliv, jsa při tom vázán právním názorem obsaženým v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu (viz mimo jiné rozsudky ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 287/2021, a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 808/2022). 16. Odvolací soud se tedy v projednávané věci od rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil, pakliže dospěl k závěru, že rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892, jenž těmto imperativům vyhověl a otázku opodstatněnosti požadavku nynějších žalovaných na vydání pozemku parc. č. XY ve svém odůvodnění věcně zhodnotil, obsahuje řešení daného problému, které je závazné i pro další spory týchž účastníků, pročež v aktuální kauze není potřebné a – s ohledem na § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. – ani možné zkoumat, zda byl řečený pozemek způsobilý k vydání nebo jestli žalovaní disponovali dostatečně vysokým restitučním nárokem na to, aby mohli požadovat jeho převod. 17. Nejvyšší soud podotýká, že právě proto, že se rozhodnutí o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle vzhledem ke svým prejudiciálním účinkům může negativně promítnout do sféry formálně úspěšné procesní strany, přiznává ustálená judikatura subjektivní legitimaci k podání opravných prostředků i žalovanému, proti němuž soudy po kasaci předešlého vyhovujícího rozhodnutí žalobu na nahrazení projevu vůle zamítly za současného vyslovení závěru, že tato žaloba byla zprvu vznesena důvodně (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 573/2024, a ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1531/2025, případně rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023). 18. Z tohoto hlediska nelze pokládat za správný postup Krajského soudu v Praze, jenž usnesením č. j. 23 Co 250/2020-936 odmítl odvolání České republiky proti meritornímu výroku rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892, čímž současné žalobkyni upřel právo na přezkum otázky existence práva tehdejších žalobců na vydání daného pozemku. Ani toto pochybení nicméně nemůže zvrátit závěr o prejudiciální závaznosti posledně uvedeného rozsudku Okresního soudu v Nymburce ve vztahu k nyní posuzované věci, neboť proti chybnému odmítnutí svého odvolání byla Česká republika oprávněna brojit žalobou pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. 19. Za dané procesní situace jsou bezpředmětné dovolatelčiny námitky vztahující se k problémům způsobilosti pozemku parc. č. XY k vydání žalovaným a domnělému přečerpání jejich restitučního nároku, jež v nynější kauze nebylo možno hodnotit. 20. Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. přikročil k odmítnutí projednávaného dovolání jakožto nepřípustného. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaných patří primárně odměna advokáta za jeden společný úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (s ohledem na datum provedení úkonu právní služby). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby učiněný jménem dvou účastníků řízení 21.680 Kč pro každého ze žalovaných (tarifní hodnotu představuje pro jednotlivé žalované vždy částka 4.697.525 Kč, kterou po nich žalobkyně v této věci požaduje). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta ve výši jedné poloviny paušální sazby 300 Kč stanovené § 13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má každý ze žalovaných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 26.414,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 12. 2025 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu