Plný text
28 Cdo 291/2022-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, identifikační číslo osoby 152 68 608, se sídlem v Praze – Čakovicích, náměstí 25. března 17/3, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) městská část Praha – Čakovice, identifikační číslo osoby 002 31 291, se sídlem v Praze 9, Čakovice, náměstí 25. března 121/1, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, a 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 417/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2021, č. j. 13 Co 389/2020-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 13 Co 389/2020-214, takto:
I. Řízení o dovolání podaném „Římskokatolickou farností u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby 26520745, naposledy se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3), se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 8. 2020, č. j. 40 C 417/2015-168, tak, že se zamítá žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že třetí žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).
2. Negativní rozhodnutí o žalobě odvolací soud odůvodnil prokázáním skutkových okolností naplňujících podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na první žalovanou (obec) podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů [bylo-li mezi účastníky nesporné, že předmětné pozemky byly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, a ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření předchůdce první žalované; (kumulativní) naplnění (třetí) podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) první žalovanou měl odvolací soud za doložené tím, že předmětné pozemky byly přenechány třetí osobě (Z. E.) do užívání za účelem zemědělského hospodaření].
3. Rozsudek odvolacího soudu nejprve napadla dovoláním dosavadní žalobkyně, pod označením „Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ (identifikační číslo osoby 26520745, naposledy se sídlem v Praze 9, Slaviborské náměstí 4/3).
4. Z obsahu spisu, obsahujícího i výpisy z rejstříku evidovaných (církevních) právnických osob (vedeného Ministerstvem kultury), bylo zjištěno, že v průběhu řízení – již v době před podáním dovolání – výše označený církevní subjekt zanikl a jeho universálním právním nástupcem se stala Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice, o jejímž vstupu do řízení (na místo žalobkyně) v intencích § 107 odst. 3 o. s. ř. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2021, č. j. 13 Co 389/2020-226 (a následně pak této procesní nástupkyni znovu doručil i odvolacím soudem vydaný rozsudek).
5. Jednou z podmínek řízení, k jejichž (ne)splnění musí soud přihlédnout, je i způsobilost být účastníkem řízení, kterou má ten, kdo má (podle hmotného práva) právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti); jinak jen ten, komu ji zákon přiznává (§ 19 o. s. ř.). Nemá-li účastník způsobilost být účastníkem řízení v den zahájení řízení, soud řízení (pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízen) zastaví (z četných rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2415/2002, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1524/2004, ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3419/2010, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1007/2017, či ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5717/2017).
6. Jelikož původní žalobkyně „Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha – Třeboradice“ dnem svého zániku ztratila právní osobnost (§ 118 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – a tedy rovněž i způsobilost být účastnicí řízení (§ 19 o. s. ř.) – již před zahájením dovolacího řízení (před podáním dovolání), jde o nedostatek podmínky dovolacího řízení, který nelze odstranit (k tomu srovnej přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. n. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněné pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1031/2020, nebo usnesení ze dne 7. 9. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4102/2019). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podané touto žalobkyní zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř.).
7. Po doručení rozsudku odvolacího soudu se v otevřené dovolací lhůtě k dovolání přihlásila i procesní nástupkyně žalobkyně – Římskokatolická farnost u kostela sv. Remigia Praha – Čakovice (dále i jen jako „dovolatelka“).
8. Z obsahu podaného dovolání se podává, že jeho přípustnost je spatřována v odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného práva týkajících se naplnění podmínek pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce (zde první žalované) dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací argumentace míří na posouzení, zda bylo prokázano faktické hospodaření obce s předmětnými pozemky (ke dni účinnosti aplikovaného předpisu). K tomu se namítá, že spornou otázku odvolací soud rozhodl jen na základě podpůrných důkazů, že nesprávně vyhodnotil otázku rozložení důkazního břemene a rezignoval na prokázání rozhodných okolností žalovanými konstatováním, že jde o okolnosti časově velmi vzdálené. V tomto směru považuje dovolatelka napadené rozhodnutí za rozporné i s dovolacím soudem v této věci dříve vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, dospěl-li ze soudem prvního stupně provedených listinných důkazů k jinému (opačnému) skutkovému zjištění (o faktickém hospodaření s předmětnými pozemky právní předchůdkyní první žalované), aniž by tyto důkazy zopakoval.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].
12. K interpretaci relevantního ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je dané ustanovení setrvale vykládáno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. § 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991) také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci, případně přenechání do jiného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015).
13. Uvedená interpretace nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 131, str. 461), jenž nevyloučil realizaci práva hospodaření i svěřením věci do užívání jinému subjektu (k tomu dále např. srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
14. Při posouzení otázky, byla-li naplněna i podmínka faktického hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni 24. 5. 1991, se odvolací soud napadeným rozsudkem od shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li [poté, co měl za prokázané, že v rozhodném období byly předmětné pozemky zemědělsky obhospodařovány jinou osobou, jíž byly za tímto účelem přenechány do užívání], že předmětné pozemky (za splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb.) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované, a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k předmětným pozemkům úspěšná.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v této věci vydaným rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1358/2018, jímž byla zrušena předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. srpna 2017, č. j. 40 C 417/2015-77, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 13 Co 380/2017-102) z toho důvodu, že soudy vycházely z nesprávného názoru, že vyjma porušení blokačních ustanovení nemohou církve určovací žalobou dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zpochybnit přechod majetku státu na obce (dle zákona č. 172/1991 Sb.) a v důsledku tohoto nesprávného názoru již nezkoumaly, zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce (dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Těmto závěrům se odvolací soud v dalším řízení nezpronevěřil, zkoumal-li – vedle vlastnictví státu k předmětným pozemkům a formální existence práva hospodaření – i moment faktický (hospodaření s předmětnými pozemky).
16. Od ustálené rozhodovací praxe (z níž lze odkázat kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010) se odvolací soud neodchýlil ani v otázce rozložení důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991), jestliže po žalobkyni nepožadoval předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětné nemovitosti na první žalovanou nepřešly, ale k této procesní aktivitě byla naprosto korektně před soudem prvního stupně vedena první žalovaná, která odpovídajícím způsobem navrhla provedení (zejm. listinných) důkazů, po jejichž provedení a hodnocení odvolací soud dospěl k závěru, že i tyto okolnosti (stran fakticity hospodaření) se první žalované podařilo prokázat.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu se proto nepříčí ani rozhodnutím, která dovolatelka cituje v bodě 14. dovolání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015; odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu „25 Cdo 4246/2015“ je zjevně nesprávný, jelikož rozhodnutí pod tímto označením databází rozhodnutí Nejvyššího soudu ani neprochází). Porušení zásady o dělení důkazního břemene nelze pak spatřovat jen v tom, že odvolací soud současně poukázal i na to, že dokazování se vede k okolnostem časově již značně vzdáleným, kdy uplynuvší doba (a zejména i uplynutí skartačních lhůt) důkazní pozici žalované ztěžuje a prokázaní rozhodných okolností je možné prostřednictvím jen těch důkazů, které je nyní možné reálně opatřit.
18. Napadá-li pak dovolatelka i hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
19. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení. Vadami řízení – ať již skutečnými nebo domnělými – je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (k tomu dále srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3451/2019, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3160/2018, ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Řízení ostatně namítanou vadou ani netrpí; ačkoliv – obecně vzato – se odvolací soud může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele závěry judikatury, podle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012).
20. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
22. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náklady vzniklé žalované 1) podáním vyjádření k dovolání prostřednicím jí zvoleného zástupce z řad advokátů nelze považovat za účelně vynaložené (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2022
Mgr. Petr Kraus předseda senátu