Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému: Jednota Teplice, družstvo, IČO: 00032107, se sídlem v Teplicích, Zemská 818, zastoupenému Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, 5. května 213/4, o zaplacení částky 205 886 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 108 C 17/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 108 C 17/2017-597, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 538 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 113 348 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a současně uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 890 Kč (výrok III). Žalobkyni byla dále uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 28 532 Kč (výrok IV) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na poměrné části soudního poplatku částku 4 628 Kč (výrok V).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2025, č. j. 95 Co 167/2025-633, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a výroku V změnil tím způsobem, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku neukládá (výrok I). Odvolací soud dále odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III).
3. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 205 886 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně: žalovaný užíval v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 pozemky parc. č. 486 o výměře 310 m² a parc. č. 487 o výměře 740 m², oba zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na listu vlastnictví č. 60000 pro katastrální území Teplice - Řetenice, obec Teplice. Označení pozemky jsou ve vlastnictví žalobkyně a tvoří součást obchodního a průmyslového areálu „Perla“. Na pozemcích žalobkyně jsou umístěny stavby č. p. 430 a č. p. 431, obě zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na listu vlastnictví č. 6520 pro katastrální území Teplice - Řetenice, obec Teplice; stavby jsou ve vlastnictví žalovaného. Soudy nižších stupňů dále zjistily, že stavba č. p. 430 zaujímá plochu celého pozemku parc. č. 486 a stavba č. p. 431 zaujímá plochu 312 m² na pozemku parc. č. 487; součástí stavby č. p. 430 a č. p. 431 je taktéž nákladová rampa, průchod a zásobovací komunikace umístěné na pozemku parc. č 487. Za užívání pozemků žalovaný zaplatil žalobkyni částku 62 400 Kč. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná nájemní či jiná smlouva, jež by mohla být právním titulem k užívání pozemků. V řízení byla mezi účastníky sporná výměra užívaných pozemků, za níž má být poskytnuta náhrada, výše náhrady a započtení úhrad žalovaného.
4. Zjištěný skutkový stav odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil podle § 2991 odst. 1 a 2 a § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Přisvědčil s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu (připomněl závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, a ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011 – uvedená rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) správnosti závěru soudu prvního stupně, že výše bezdůvodného obohacení odvisí od částky, kterou by musel v daném místě a čase vynaložit vlastník stavby, aby si zpravidla formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, a to bez ohledu na to, k jakému účelu nemovitost provozuje. Konstatoval dále, že pokud není možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s touto skutečností po odborné stránce vypořádal, a na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách. V rámci revizního znaleckého posudku (včetně jeho dodatků), který podal znalecký ústav při Vysoké škole ekonomické, Institut oceňování majetku (dále též „znalecký ústav“), se zpracovatel vypořádal s tím, že nebylo reálně možné zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání a proto postup, kterým byla výše obvyklého nájemného určena (podle pozemků zastavěných stavbou jiného vlastníka v dalších statutárních městech celého Ústeckého kraje), označil za správný. Užitou metodu ocenění znalecký ústav řádně odůvodnil a obhájil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný užíval celou výměru pozemků žalobce včetně pozemků přímo nezastavěných, neboť i takové pozemky tvoří v daném případě souvislý funkční celek se stavbami žalovaného a slouží i zákazníkům provozoven umístěných v areálu „Perla“. Žalobkyni proto náleží náhrada za bezesmluvní užívání pozemků žalovaným ve výši vycházející z revizního posudku znaleckého ústavu snížená o úhradu poskytnutou žalovaným ve výši 62 400 Kč, tj. částka 92 538 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). Má za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované v dovolání označenými rozhodnutími, a to způsobu určení majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu, kterým má být peněžitá částka vynakládána obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu. Za nesprávné označil právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud se jedná o vyhodnocení pozemků použitých pro zjištění obvyklého nájemného v daném místě. Zdůraznil, že v řízení bylo předloženo dostatečné množství reprezentativních vzorků nemovitostí na území statutárního města Teplice a pro určení peněžité náhrady za plnění bez právního důvodu proto nebylo důvodné použít nemovitosti z jiných statutárních měst Ústeckého kraje. Rovněž konkluze odvolacího soudu, že rampa, průchod a zásobovací komunikace, které se nachází na pozemku parc. č. 487 jako příslušenství, jsou součástí stavby parc. č. 430, je nesprávná, neboť nezastavěná plocha bezprostředně nesouvisí s označenými stavbami žalovaného, není nutná k jejímu provozu a žalovanému tedy na úkor žalobkyně žádné bezdůvodné obohacení nevzniká. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně nesouhlasila s podaným dovoláním. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, jímž bylo ve skutkově obdobné věci týchž účastníků odmítnuto dovolání, v němž žalovaný uplatňoval téměř totožné argumenty jako v nynějším podání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon v rozsahu uvedeném níže v bodě 23 odůvodnění tohoto usnesení připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné, jelikož žalovaným nastolená právní otázka určení výše bezdůvodného obohacení v návaznosti na zjištění nájemného v místě a čase obvyklého již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena a odvolací soud se ani v poměrech projednávané věci od judikaturou přijatého řešení neodchýlil. Přípustnost dovolání nezakládá rovněž řešení otázky výše náhrady bezdůvodného obohacení odvislé od rozsahu užívání pozemku parc. č. 487, jíž odvolací soud rovněž vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navíc argumentace dovolatele se při řešení této otázky zjevně připíná ke kritice správnosti skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
10. Společným jmenovatelem námitek dovolatele při řešení právní otázky výše majetkového prospěchu, který žalovaný na úkor žalobkyně bezesmluvním užíváním pozemků získal, je nesouhlas s výstupem znaleckého dokazování, jenž odvolací soud vzal za základ pro stanovení obvyklé ceny nájemného, jíž pak promítl i do právního posouzení věci, tedy určení výše náhrady bezdůvodného obohacení.
11. Peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu zákona č. 89/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky.
12. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř.; není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020). Má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
13. Byť určení výše obvyklého nájemného za užívání nemovité věci představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění – tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), postup, jakým je obvyklé nájemné zjišťováno, a výsledek tohoto postupu se promítají již v rovině právní, a sice do závěru o výši majetkového prospěchu, o nějž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)].
14. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013) a v závislosti na okolnostech konkrétního případu není vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).
15. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného v rozhodném období, vycházející ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu, a z výpovědi hlavního zpracovatele posudku před soudem prvního stupně, je souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitku dovolatele, že se odvolací soud, resp. soud prvního stupně, přiklonil k variantě dodatku revizního znaleckého posudku, dle kterého byly posuzovány zastavěné nemovitosti v celém Ústeckém kraji, a nikoliv pouze ve statutárním městě Teplice, nelze přijmout. Jestliže si znalecký ústav obstaral ke komparaci 39 srovnávacích vzorků z lokalit města Teplice, Litoměřice, Děčín, Most a Ústí nad Labem, přičemž vyřadil vzorky s extrémními hodnotami, a současně podrobně vysvětlil, že zjištěná jednotková cena pro město Teplice je zjevná početní anomálie, která neodpovídá cenové hladině v rámci Ústeckého kraje, přičemž právě z těchto důvodů bylo nutné rozšířit okruh srovnávaných nemovitostí za účelem eliminace lokální chybovosti vzorků, pak odborný závěr revizního znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného zjevně respektuje umístění a charakter předmětných pozemků.
16. Dovolací soud ve své judikatuře na straně jedné nestanovuje striktní požadavek, jak postupovat při stanovení obvyklé ceny nájmu u pozemku zastavěného stavbou, avšak na straně druhé nevylučuje postup použitý v poměrech projednávané věci, je-li řádně vysvětlen. Odvolací soud se tak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže zohlednil, že znalecký ústav své odborné závěry (včetně užitého postupu ocenění ve vztahu k pozemku zastavěnému stavbou ve vlastnictví žalovaného a užité metodě aritmetického průměru) řádně odůvodnil a výpovědí zpracovatele posudku i obhájil.
17. Namítal-li dále dovolatel, že s ohledem na rozsah užívání pozemků žalobce žalovaným došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému posouzení výše náhrady bezdůvodného obohacení, není ani ohledně této námitky dovolání přípustné. Žalovaným nastolená problematika již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, týkající se skutkově totožné věci týchž účastníků za jiné období bezesmluvního užívání pozemků žalobkyně žalovaným).
18. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
19. V posuzované věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že na nezastavěné části pozemku žalobce parc. č. 487 se nachází rampa, průchod a zásobovací komunikace, které slouží nejen k zásobování areálu „Perla“, ale jsou též využívány zákazníky služeb zde provozovaných. I přes zjištění soudů nižších stupňů, že stavba žalovaného č. p. 431 zaujímá na pozemku žalobkyně parc. č. 487 plochu 312 m² z celkové výměry 740 m², užívá žalovaný celou výměru pozemků, neboť bez těchto objektů by stavby ve vlastnictví dovolatele nemohly být náležitě využívány. Dotčené objekty jsou tak v celém rozsahu funkčně propojeny se stavbami dovolatele, které jsou umístěny na pozemcích žalobkyně. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje i v rozsahu týkajícím se stavbou dovolatele bezprostředně nezastavěné části tohoto pozemku, je tak rovněž v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
20. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že stejně jako ve skutkově obdobné věci týchž účastníků, ve které bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, jsou argumenty žalovaného stran závěrů soudů nižších stupňů o tom, že předmětný pozemek i v nezastavěné části funkčně souvisí s jím vlastněnými budovami, především kritikou skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nadto není rozhodné, zda pozemek funkčně provázaný se stavbami umístěnými na cizích pozemcích užívají též třetí osoby. Jak bylo uvedeno shora (bod 13 odůvodnění tohoto usnesení), dle účinné procesní úpravy je skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně dovolací soud vázán, přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký se při rozhodování opíral odvolací soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
21. Protože dovolání žalovaného směřující proti věcnému výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není dle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. Jelikož žalovaný výslovně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá v rozsahu výroků I, II a III, tedy v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti výroku II rozsudku odvolacího soudu a proti částem výroku I., v nichž byl ve výroku IV potvrzen a ve výrocích III a V změněn rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výroku III rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], neboť jím bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání žalovaného coby subjektivně nelegitimovaného účastníka řízení, pročež pro takový případ měl žalovaný k dispozici žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Proti ostatním částem výroku I (uvedeným v tomto bodě odůvodnění) a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu není dovolání rovněž objektivně přípustné, neboť dotčenými výroky rozhodl odvolací soud onákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek [viz § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
23. Nejvyšší soud pro nedůvodnost zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který tak sdílí osud nepřípustného dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a sice v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
- V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu