Plný text
28 Cdo 3125/2025-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2025, č. j. 11 Co 159/2025-88, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7 C 63/2024-61, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobkyní (oprávněnou osobou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. V meritu bylo rozhodováno o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiného (náhradního) zemědělského pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.), jež uplatnila (původně společně se svou matkou) restituční nárok v zákonné lhůtě, avšak původní pozemky jí vydat nelze, a proto jí za ně náleží pozemky náhradní (viz rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. 7. 2013, č. j. 4 C 302/2009-240). Současně se ztotožnil i s těmi konkluzemi soudu prvního stupně, podle nichž v nyní projednávané věci nejsou naplněny předpoklady pro uspokojení nároku žalobkyně (oprávněné osoby) mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., tj. cestou nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu jí vybraného pozemku), jelikož žalobkyně (a ani její právní předchůdkyně) nebyla dostatečně aktivní při uspokojování svého restitučního nároku, nejenom co do účasti v žalovanou vyhlašovaných nabídkových řízeních, ale i co do ocenění nároku (považuje-li je nyní žalobkyně za nesprávné), jež dříve efektivně nezpochybnila (nepožadovala dříve jeho jiné ocenění a nepředložila žádné doklady zpochybňující žalovanou evidovanou výši restitučního nároku, opírající se i o znalecký posudek).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení otázek pro rozhodnutí určujících (naplnění podmínek pro úspěch žaloby o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku a správného ocenění odňatých a nevydaných pozemků, mající takto vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu (v dovolání odkazované); co do důvodu dovolání ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně brojí proti odvolacím soudem přijatému závěru, že sama nebyla dostatečně aktivní při uspokojování svého restitučního nároku, považujíc jej za nepřiměřený a namítajíc, že odvolací soud při něm nezohlednil všechny rozhodné okolnosti, v prvé řadě to, že žalovaná evidovala restituční nárok v nesprávné výši a nebylo povinností žalobkyně, aby se účastnila vyhlašovaných veřejných nabídek pozemků. Dovolatelka je přesvědčena, že pro úspěch žaloby na převod náhradního zemědělského pozemku není zapotřebí, aby byly kumulativně splněny podmínky vztahující se k aktivitě oprávněné osoby na straně jedné a liknavosti, svévole či diskriminace žalované na straně druhé, a že postačí naplnění jen některé (jedné) z nich. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně nevyvinula dostatečnou aktivitu za účelem uspokojení svého nároku, měl se zabývat i tím, nepostupovala-li žalovaná vůči ní přinejmenším liknavě, což – dle mínění dovolatelky – neučinil. Nesouhlasí ani s konkluzí, že při zpochybňovaném ocenění restitučního nároku měla k doložení svých tvrzení sama opatřit znalecký posudek, jímž byl by její nárok správně (jinak) kvantifikován.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05) oprávněná osoba, jíž svědčí nárok na převod jiného (náhradního) pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., může svůj nárok uplatnit žalobou na převod konkrétního vhodného pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné.
7. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
8. Platí přitom, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
9. Se shora rekapitulovanými tezemi není posouzení odvolacího soudu (jenž své rozhodnutí řádně odůvodnil a pregnantně vysvětlil své závěry) v rozporu a tímto soudem učiněný úsudek, že neuspokojení nároku v daném případě je důsledkem pasivity žalobkyně (že na daném stavu nenese vinu žalovaná) nelze označit za zjištěným okolnostem nepřiměřený. Podstatný zde není jen faktor časový, tedy doba, po kterou zůstává restituční nárok neuspokojen, ale i příčiny (důvody) takového stavu. Odvolací soud – konkludentně akcentuje mimořádnost postupu spočívajícího v podání žaloby na převod (konkrétního) náhradního pozemku, jenž je výjimkou ze zákonem předvídaného postupu a je uplatnitelný toliko v případě naplnění výše rekapitulovaných podmínek – poukázal na nízkou aktivitu žalobkyně (a její právní předchůdkyně) při uspokojení nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem (tj. cestou veřejných nabídek pozemků; § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), na který žalobkyně později bez legitimního důvodu zcela rezignovala, aniž by – tvrdí-li, že se tak stalo pro nesprávné ocenění nároku – efektivně zpochybňovala výši restitučního nároku oceněného a evidovaného žalovanou (dle zjištění soudu žalobkyně proti evidované výši restitučního nároku po řadu let nebrojila, nepožadovala jeho přecenění, nepředložila znalecký posudek ovšem ani jiné doklady zpochybňující správnost ocenění, s námitkou nesprávného ocenění přichází až v rámci aktuálně zahájeného soudního řízení, nadto jen s argumentací o stavební povaze pozemků, ačkoliv právě takto byly pozemky oceněny již v roce 2015 podaným znaleckým posudkem, z nějž vychází ve své evidenci žalovaná).
10. Nelze tedy usoudit, že by odvolací soud na žalobkyni vznášel nepřiměřené požadavky nebo rezignoval na posouzení, zdali právě na straně žalované (v jejím postupu) možno spatřovat prvky liknavosti, svévole či diskriminace. V přítomné věci nejde ani o judikaturou traktovanou situaci, kdy stát bez legitimního důvodu ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem nesprávným ohodnocením nároku, kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách. Ohledně (až žalobou) kritizovaného ocenění pozemků i odvolací soud připomíná, že žalobkyně (ani její předchůdkyně) dříve nezpochybnila ocenění nároku (nepožadovala jeho přecenění) a nepředložila žádné doklady, jež by zpochybnily evidenci žalované (která – jak již shora reprodukováno – se opírá i o znalecký posudek). Své závěry soudy nezaložily na tom, že evidenci žalované lze zpochybnit toliko předložením oponentního znaleckého posudku (jež zmiňují ve výčtu případných aktivit jako jednu z možných variant), nýbrž žalobkyni i v tomto směru vytýkají absenci jakékoliv předchozí aktivity. Relativizován není ani závěr, že správné ocenění nároku patří k povinnostem žalované.
11. Pro úplnost lze uvést, že revize konkrétních odvolacím soudem učiněných skutkových závěrů dovolacímu soudu, jehož kognice je orientována výlučně na otázky právního posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nepřísluší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu pak odvolacím soudem učiněné posouzení nekoliduje ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou, prezentovanou i v jí označených usneseních Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. 28 Cdo 69/2025, a ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, v nichž Nejvyšší soud vycházel z týchž právních konkluzí, ovšem odlišných skutkových okolností (oproti okolnostem nyní posuzované věci byly oprávněné osoby přiměřeně aktivní, resp. měly-li za to, že žalovaná eviduje jejich restituční nárok v nesprávné výši, činily kroky k jeho „přecenění“ i s použitím relevantní argumentace, předkládajíce k tomu i potřebné doklady, zatímco žalovaná v odkazovaných věcech – navzdory uvedenému – nadále bezdůvodně setrvávala na nepodloženém a nesprávném ocenění; k tomu přiměřeně srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3474/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2025, sp. zn. 28 Cdo 305/2025).
13. Namítá-li dovolatelka i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 28 Cdo 69/2025, že žalovaná má povinnost zjistit správnou výši restitučního nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením, a oponuje-li evidované výši restituční nároku tvrzením o stavební povaze pozemků, lze ze skutkových reálií posuzované věci poukázat i na soudy učiněná zjištění, že již dříve podaným znaleckým posudkem (o nějž se opírá žalovaná), byly (původní) nevydané pozemky oceněny právě jako pozemky určené k zastavění.
14. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s již shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže v přítomné věci – na podkladě zjištěné pasivity žalobkyně – není naplněn předpoklad pro uspokojení nároku žalobkyně mimo proces veřejných nabídek (jenž v sobě zahrnuje i hodnocení, že postup žalované ve vztahu k žalobkyni nelze hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminační). Pro skutkovou odlišnost přítomné věci je nepřípadný i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 (v němž dovolací soud poukázal na výjimečné a do značné míry netypické okolnosti věci, vytýkaje tehdy odvolacímu soudu, že rezignoval na zjištění důvodů, pro které nebyl nárok oprávněné osoby zcela uspokojen, a neposoudil, zda takový stav nelze přičítat žalované).
15. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 3094/23, jenž se vztahuje k problematice vypořádání vztahu účastníků řízení o poskytnutí náhradního pozemku, v situaci, kdy v něm vyjde najevo, že oprávněnou osobou požadovaný pozemek není k náhradní naturální restituci vhodný, tedy lze-li oprávněné osobě, je-li nadána žalobním právem, poskytnout i jiný pozemek; o takovou situaci v přítomné věci nejde. Zjevně nepřípadný je i odkaz na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, jímž se Ústavní soud vyslovil k otázce převoditelnosti jen části požadovaného pozemku, resp. přípustnosti vydání (překážkou nedotčené) části pozemkové parcely, vymezené geometrickým plánem. Při zjištěné slabé aktivitě žalobkyně nejsou pak konkluze odvolacího soudu v kolizi ani s nálezem reprodukovanými obecnými tezemi akcentujícími i požadavek co možná nejvstřícnějšího výkladu restitučních předpisů ve vztahu k oprávněným osobám. Napadené rozhodnutí nekoliduje ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, tedy v něm vyslovenými závěry, že nelze aktivitu na straně jednotlivých oprávněných osob, souhrnně uplatňujících restituční nároky mající společný původ, posuzovat izolovaně; takovým defektem rozhodnutí stiženo není.
16. Ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit.
17. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí (a postup soudů jemu předcházejí) netrpí ani defektem opomenutých důkazů, tedy že by odvolací soud neprovedl žalobkyní označené důkazy potřebné k prokázání relevantních tvrzení, resp. se nevypořádal s tím, proč některé z označených důkazů neprovedl [vyplývá-li z jeho rozhodnutí, proč považoval provedení těch kterých důkazů za nadbytečné (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně), kdy důvodem zamítnutí žaloby bylo již zjištění a z něj učiněné konkluze, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky, za nichž se oprávněná osoba může – výjimečně – domáhat převodu náhradního pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované].
18. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem (v dovoláním předestřených otázkách) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
19. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II o nákladech řízení, jakož i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – netřeba odůvodňovat (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2026
Mgr. Petr Kraus předseda senátu