Plný text
28 Cdo 3281/2025-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: ATEA PRAHA, s.r.o., IČO 25086405, se sídlem v Chrášťanech, Plzeňská 43, zastoupená Mgr. Gabrielou Knapovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Svitákova 2729/10, o zaplacení 1 177 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 386/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2025, č. j. 23 Co 233/2024-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 23 Co 233/2024-195, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 8. 2024, č. j. 16 C 386/2023-166, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 177 389 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a povinnosti žalované uhradit soudní poplatek (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Kladla otázku hodnocení znaleckého posudku určujícího výši obvyklého nájemného za užívání dvaceti pozemků a části pozemku odpovídající spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví žalobkyně, situovaných v areálu provozovaném žalovanou v k. ú. Chrášťany u Prahy, zčásti zastavěných stavbami žalované. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2124/19. Tázala se dále, zda je pasivně věcně legitimována též k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků stavbami bezprostředně nezastavěných, zvláště je-li posuzovaný areál užíván též dalšími subjekty. Uváděla, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018. Vytýkala rovněž, že projednávaná věc dle § 112 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nebyla spojena s jinou věcí – řízením o vydání bezdůvodného obohacení vedeným u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 41 C 174/2021 mezi týmiž účastníky stran týchž pozemků toliko za jiné období. Měla za to, že se tím odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2516/2019 (nesprávně uvádí 22 Cdo 2519/2019) a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013. Současně v postupu odvolacího soudu spatřuje rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1765/14, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, a ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13. Konečně upozorňovala na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho nesprávná skutková zjištění.
3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024). Předpokladem existence funkčně propojeného souboru nemovitostí přitom nemusí být ani jeho oplocení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017) a bezdůvodné obohacení (v případě protiprávního užití zastavěných pozemků a s nimi funkčně souvisejících pozemků stavbami bezprostředně nezastavěných) vzniká bez ohledu na intenzitu skutečného užívání (jakou konkrétní plochu takto definovaného areálu obohacený užíval či jak často, případně kolikrát, konkrétně se zde zdržoval; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, či ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011) a okolnost, že pozemky užívá více subjektů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Již dříve přitom Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
7. Dle závěrů ustálené rozhodovací praxe se pak soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývají tím, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního zastavění pozemků vlastněných žalobkyní stavbami žalované a bezesmluvního užívání okolních (těmito stavbami bezprostředně nezastavěných) pozemků žalobkyně, situovaných v témže areálu provozovaném žalovanou, totiž vycházel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Petra Zítka ze dne 19. 5. 2023, č. 387-37/2023, jenž při nedostatku obdobných pozemků zastavěných cizími stavbami, případně nezastavěných pozemků tvořících součást provozovaného areálu, v souladu s citovanou judikaturou odvodil výši obvyklého nájemného z ceny dotčených pozemků za užití 50 % redukčního koeficientu zohledňujícího jejich (částečné) zastavění. Soudy nižšího stupně přitom v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu vycházely z řečeného znaleckého posudku Ing. Petra Zítka, a nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Bureše, jenž byl vyhotoven v souběžně probíhajícím soudním řízení a jehož závěry byly v tom řízení zpochybněny s tím, že bylo avizováno vypracování revizního znaleckého posudku.
9. Odvolací soud se výše citované judikatuře nezpronevěřil ani tím, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení nepřikládal význam tomu, že areál (soubor pozemků žalobkyně zastavěných bezesmluvně stavbami žalované a s těmito stavbami funkčně souvisejících pozemků bezprostředně nezastavěných) provozovaný žalovanou je užíván též dalšími subjekty. V důsledku bezesmluvního užívání takto definovaného areálu (funkčně provázaného souboru staveb a pozemků) vzniká totiž bezdůvodné obohacení bez ohledu na intenzitu skutečného užívání takového areálu či okolnost, že je areál užíván více subjekty (srov. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 651/2017). V souladu s výše uvedenou judikaturou dovodil pak odvolací soud i pasivní věcnou legitimaci dovolatelky k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním stavbami bezprostředně nezastavěných pozemků, tvořících součást areálu.
10. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že projednávanou věc nespojil s jiným řízením a že svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil, upozorňuje tím na vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Označenými vadami řízení ostatně zatíženo není.
11. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevykazuje totiž takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud pak řádně vysvětlil, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady spojení řízení dány nebyly, jestliže se řízení týkala zčásti rozdílného okruhu užívaných pozemků a v nyní projednávané věci byl dán předpoklad rychlejšího ukončení sporu. Postup soudů nižšího stupně v projednávané věci (nespojení řízení) tudíž nekoliduje s judikaturou dovolacího soudu označenou dovolatelkou a neprotiví se ani předestřené judikatuře Ústavního soudu, jež vychází ze specifických okolností jím posuzovaných řízení o úhradě dlužného jízdného a přirážky účtovaných nezletilé osobě.
12. Kritizuje-li pak dovolatelka postup odvolacího soudu při hodnocení provedeného znaleckého dokazování (znalcem použitou metodu ocenění obvyklého nájemného) nebo jeho závěry o výši vzniklého bezdůvodného obohacení, zařazení pozemků do funkčního areálu či průběhu kontraktačního procesu směřujícího k převodu dotčených pozemků na žalovanou, napadá tím skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
13. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v projednávané věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
14. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů ve výši 450 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu