Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: M. K., zastoupený Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1682/15, proti žalované: E. S., zastoupená Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem Praze 2, Moravská 924/6, o zaplacení 509 226 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 189/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2025, č. j. 25 Co 72/2025-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 056 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Šimáka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 25 Co 72/2025-89, potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 9. 2024, č. j. 55 C 189/2024-23, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 509 226 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda v posuzovaném řízení byly naplněny podmínky pro vydání výzvy ve smyslu § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v situaci, kdy v jiných soudních řízeních týchž účastníků projevovala dostatečnou procesní aktivitu. Tázala se rovněž, zda fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává i u účastníka, jenž není zastoupen advokátem a panují u něj pochybnosti o jeho znalostech českého jazyka. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek dílem odchýlil od judikatury dovolacího a Ústavního soudu (odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 187/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, publikovaný pod č. 139/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, publikovaný pod č. 27/2017 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, publikovaný pod č. 93/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), dílem měla dané otázky za rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešené.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, a aby nebylo vyhověno návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že usnesení ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. může být – jak vyplývá z § 114b odst. 2 o. s. ř. – vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením, které je vydáváno spolu s platebním rozkazem a které žalovanému, nebyla-li obě rozhodnutí pojata do jediné listiny, musí být s ním také doručeno společnou zásilkou, je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen „podmíněně“, tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Protože smyslem a účelem usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je v tomto případě zajistit řádnou přípravu jednání, které soud případně nařídí po zrušení platebního rozkazu včas podaným odporem, aniž by musel jednání připravovat až po podání odporu, dospěla soudní praxe již dříve k závěru, že vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. není při postupu podle § 114b odst. 2 o. s. ř. podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Uvádí-li se tedy v § 114b odst. 2 o. s. ř., že soud může vydat usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., i když rozhodl o věci platebním rozkazem, vyplývá z toho, že podmínky k vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jsou splněny tehdy, bylo-li o věci možno rozhodnout platebním rozkazem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 685/2025, a judikaturu v nich citovanou).
6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, shledal-li správným postup soudu prvního stupně, který žalovanou v situaci, kdy měl za naplněné předpoklady vyhovění žalobě platebním rozkazem (§ 172 o. s. ř.), za užití § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. vyzval k vyjádření ve věci samé za současného vydání platebního rozkazu, aniž se zabýval tím, zda to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (případný nedostatek procesní aktivity žalované).
7. Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. pak nelze dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Zmíněné ustanovení občanského soudního řádu, stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno jednání, a účastník neznalý jednacího jazyka by tak nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 67/2018). Reaguje-li přitom cizinec při jednání před soudem na úkony soudu činěné v českém jazyce svými podáními činěnými rovněž v českém jazyce, nejsou dány ani důvody stanovené v § 18 odst. 2 o. s. ř. pro ustanovení tlumočníka, neboť toho není potřeba (srov. podpůrně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 6 Azs 10/2003-37, publikovaný pod č. 120/2004 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
8. Odvolací soud se tedy ustálené rozhodovací praxi nezpronevěřil, shledal-li správným postup soudu prvního stupně, jenž výzvu dle § 114b o. s. ř. a platební rozkaz doručil žalované v českém jazyce. V situaci, kdy žalovaná na danou výzvu a platební rozkaz reagovala včasným odporem sepsaným v českém jazyce, obsahujícím i její oznámení, že se ve věci písemně vyjádří ve lhůtě 30-ti dnů, nebylo zde ani pochyb o její schopnosti aktivní účasti na soudním řízení (namístě nebylo by tedy ani ustanovení tlumočníka pro případné soudní jednání).
9. Závěry odvolacího soudu neprotiví se přitom ani judikatuře odkazované žalovanou, jež dílem koresponduje závěrům odvolacího soudu o naplnění zákonných předpokladů fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), dílem vychází ze specifického, od projednávané věci odlišného, skutkového základu, kdy žalovaný určité, byť obecné, vyjádření ve věci učinil, případně byl postupem soudu uveden v omyl o tom, zda bude vskutku rozhodováno na základě fikce uznání nároku.
10. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) v projednávané věci naplněny nejsou. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 10 340 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 13 056 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu