Plný text
28 Cdo 3388/2024-1603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) I. H.-D., zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, 2) C. D., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, 3) P. S., 4) R. D., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, 5) Y. D., zastoupená JUDr. Václavem Zemanem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 97/9, a 6) A. L., zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 67/2019, o dovoláních účastníků 2), 4) a 6) a účastnice 5) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2024, č. j. 18 Co 355/2022-1434, takto:
I. Dovolání účastníků 2), 4), a 6) se odmítá.
II. Dovolání účastnice 5) se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 10. 2021, č. j. 33 C 67/2019-855, jímž bylo „změněno“ (materiálně nahrazeno) rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 28. 11. 2018, 1RP 3470/2013-523102 (1519/91), č. j. SPU 538721/2018 ve znění opravného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 11. 1. 2019, sp. zn. 1RP 3470/2013-523102, č. j. SPU 013007/2019, PÚ 1519/91, tak, že účastníci 1), 2), 3), 4), 5) a 6) nejsou vlastníky (podílovými spoluvlastníky v tam uvedených podílech) ve výroku blíže označených pozemků, ležících v katastrálním území Hajany.
2. Soudy bylo rozhodováno v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve věci vlastnictví oprávněných osob (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), o níž dříve rozhodl pozemkový úřad shora označeným rozhodnutím.
3. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněné konkluze, že zemědělský majetek, původně patřící právní předchůdkyni účastníků paní M. D. (zemř. XY), byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), na podkladě vyhlášky Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 18. 7. 1945 (dále i jen jako „konfiskační vyhláška“) coby majetek patřící osobě německé národnosti (k níž se M. D. po desetiletí kontinuálně hlásila i před rokem 1934, kdy byla prohlášena za nesvéprávnou); opravným prostředkům proti konfiskační vyhlášce nebylo vyhověno (byly zamítnuty výměrem Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 30. 1. 1946, č. 9129/3-X/46, ve spojení s výměrem Zemského národního výboru ze dne 15. 7. 1947, č. 30287/VII/44/46, jimiž se tehdejší orgány věcně zabývaly mimo jiné i otázkou národnosti M. D. a i se zřetelem k jejímu vyřešení učinily závěr o naplnění předpokladů pro konfiskaci zemědělského majetku podle zmíněného dekretu).
4. V situaci, kdy byla konfiskace majetku prokazatelně završena před 25. 2. 1948 (konfiskační výměr nabyl právní moci před uvedeným datem, nehledě na to, že ke konfiskaci docházelo ex lege, ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tj. ke dni 23. 6. 1945), lze podle odvolacího soudu uzavřít, že k přechodu majetku na stát v přítomné věci došlo před rozhodným obdobím (ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nadto nikoliv některým ze způsobů uvedených v § 6 odst. 1 cit. zákona (kdy odvolací soud neměl ani za prokázané, že by ke konfiskaci majetku došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo šlo o projev politické persekuce).
5. Současně odvolací soud uzavírá, že účastníci nemají postavení oprávněných osob ani podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), ve světle zjištění, že jejich předchůdkyně M. D. coby osoba německé národnosti ke dni 16. 3. 1939 (nejpozději však ke dni 10. 8. 1945) pozbyla československé státní občanství (podle § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské; v textu jen „dekret č. 33/1945 Sb.“) a do své smrti (26. 9. 1949) je nenabyla zpět (vzal-li její podpůrce zpět i žádost podle § 1 odst. 4 cit. dekretu, nehledě na to, že nebyly osvědčeny ani další dekretem stanovené podmínky pro zachování státního občanství, že by se M. D. buď činně zúčastnila boje za osvobození Československé republiky, nebo trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem). S ohledem na učiněná zjištění měl odvolací soud za vyvrácené skutečnosti o státním občanství M. D. podávající se z potvrzení (osvědčení) Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999, a za naplněné neměl ani podmínky tzv. funkcionálního občanství ve smyslu odkazované judikatury Ústavního soudu.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním účastníci 2), 4) a 6), a dále (samostatně) i účastnice 5). Co do přípustnosti dovolání mají dovolatelé za to, že se odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, a současně dovozují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené; co do důvodu dovolání ohlašují, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé zpochybňují závěr o konfiskaci předmětného majetku M. D. podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., namítajíce, že ke dni její smrti (26. 9. 1949) nebylo rozhodnuto o její žádosti o výjimku podle § 1 odst. 2 cit. dekretu, z čehož dovozují, že ve vztahu k její osobě nebylo ukončeno konfiskační řízení a že k odnětí majetku došlo až v rozhodném období ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., a to způsobem naplňujícím restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p), resp. r) cit. zákona. I proto, že v přítomné věci mají být aplikována již ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (jejichž prizmatem dovolatelé usuzují na oprávněnost vzneseného požadavku na restituci majetku patřícího jejich předchůdkyni), považují dovolatelé za podstatné, aby se soudy zabývaly otázkou státního občanství jejich předchůdkyně M. D. Současně dovozují, že daná otázka byla závazně vyřešena potvrzením Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999, jímž jsou soudy vázány a v občanskoprávním řízení nejsou oprávněny jej přezkoumávat či zpochybňovat důkazem opaku. Dovolatelé přitom obšírně vyvracejí jednotlivé závěry odvolacího soudu ústící v konkluzi, že M. D. pozbyla československé státní občanství a že jej nikdy nenabyla zpět a argumentují pro závěr opačný. V této souvislosti soudům vytýkají i jejich postup v rámci dokazování a hodnocení provedených důkazů k nastolené otázce. Podpůrně se dovolávají i závěrů vyslovených Ústavním soudem k problematice tzv. funkcionálního občanství; namítají, že i v tom případě, že jejich právní předchůdkyně československé státní občanství přece jen pozbyla, je na její postavení nezbytné pohlížet prizmatem odkazovaných judikaturních závěrů (citováno usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3346/20) jako na československou (resp. českou) státní občanku, jelikož minimálně od vydání zmíněného potvrzení (19. 3. 1999) stát s M. D. nakládal jako se svojí občankou.
7. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby jej zrušil, spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. V podaných dovoláních dovolatelé současně navrhli odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. O těchto návrzích Nejvyšší soud rozhodl – v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 – samostatně již usnesením ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3388/2024.
9. Žalobce se k podaným dovoláním nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení 2/, 4/, 5/ a 6/), zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda jsou přípustná.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první o. s. ř.).
14. Posouzení odvolacího soudu v přítomné věci koresponduje závěru, dle něhož základním předpokladem pro restituci majetku (vydání věci) i v režimu zákona č. 229/1991 Sb. je status žadatele coby oprávněné osoby (dle § 4 zákona), jenž zahrnuje i okolnost, že k tvrzené majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v § 4 odst. 1 uvedeného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu.
15. Podle soudy učiněných zjištění byl účastníky nárokovaný majetek (jenž vlastnicky patřil jejich předchůdkyni M. D., zemř. XY) konfiskován státem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
16. Dovolací soud – i s reflexí dále odkazované rozhodovací praxe Ústavního soudu – přitom opakovaně dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). K posuzování vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil i ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb.), jehož závěry při řešení otázky, zda ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy) došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, také nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
17. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve světle uvedené judikatury byla tedy zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno (jak je tomu kupř. v režimu restitucí zemědělského majetku dle zákona č. 229/1991 Sb., v případě ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.). Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci veškerého majetku dotčené osoby přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).
18. Vyšlo-li v posuzované věci najevo, že nemovitosti nárokované dovolateli podle zákona č. 229/1991 Sb. nabyl stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. ve spojení s vyhláškou Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 18. 7. 1945, jíž byla za osobu podléhající konfiskaci označena právní předchůdkyně dovolatelů (M. D.), že konfiskační vyhláška (z podnětu podaného opravného prostředku) nebyla před ani v průběhu rozhodného období zrušena či změněna (podaný opravný prostředek byl zamítnut výměrem Okresního národního výboru Brno-venkov ze dne 30. 1. 1946, č. 9129/3-X/46, a odvolání proti němu podané bylo rovněž zamítnuto výměrem Zemského národního výboru ze dne 15. 7. 1947, č. 30287/VII/44/46, tedy že se tak stalo před rozhodným obdobím, kdy oba orgány uzavřely, že jsou naplněny předpoklady pro konfiskaci zemědělského majetku právní předchůdkyně dovolatelů), je zjevné, že dovolateli nyní nárokované nemovitosti přešly coby konfiskací postižené osoby do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. 23. 6. 1945), tedy ještě před počátkem rozhodného období (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). V situaci, kdy aplikovaný restituční předpis (zákon č. 229/1991 Sb.) jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. realizována, nepřipouští (nevymezuje jej jako restituční důvod), nejsou pak z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolateli namítané vady či věcné nesprávnosti konfiskační vyhlášky (viz dovolateli akcentované nesprávné postižení adresáta konfiskačního rozhodnutí, coby osoby nikoliv německé národnosti).
19. Konkluzi o přechodu majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k níž docházelo ke dni jeho účinnosti, tj. 23. 6. 1945) nemůže pak zpochybnit ani argumentace založená na tvrzení o absenci rozhodnutí o podané žádosti o výjimku z konfiskace podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (z čehož dovolatelé nepřípadně dovozují, že v takovém případě nelze mít řízení o konfiskaci za ukončené, resp. že ke ztrátě nemovitostí došlo pak až v rozhodném období, způsoby naplňujícími restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. p/, písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.). Konfiskační výměr (o splnění podmínek konfiskace) stejně tak rozhodnutí o připuštění výjimky podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. (vydávaná v relativně samostatných, časově oddělitelných fázích konfiskačního řízení) měly toliko deklaratorní charakter a působily ex tunc (srov. plenární nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24, bod 36). Pravomocným rozhodnutím o výjimce podle § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. pak bylo toliko stvrzeno, že majetek osoby, které se toto rozhodnutí týkalo, na stát nikdy nepřešel (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 683/2002); ovšem ani takové rozhodnutí – na rozdíl od samotného konfiskačního výměru, jímž bylo stvrzeno naplnění podmínek pro ex lege proběhnuvší konfiskaci – v přítomné věci vydáno nebylo (a účinky konfiskace tak nebyly eliminovány).
20. Nepřípadný je odkaz dovolatelů na judikaturu reflektující odlišné skutkové okolnosti nežli ty, o které jde v nyní posuzované věci, ať již jde o nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, či o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2554/2003; oproti tam uvedeným situacím v přítomné věci bylo o konfiskaci majetku vydáno rozhodnutí (konfiskační vyhláška), jež nabylo právní moci, poté, kdy bylo také přezkoumáno (i výměrem Zemského národního výboru), kdy tehdejší orgány takto stvrdily naplnění podmínek konfiskace a v nyní probíhajícím řízení nebylo ani prokázáno, že by konfiskační vyhláška (nadto vydaná před rozhodným obdobím) představovala akt politické perzekuce. Nepřípadný je rovněž odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, který je nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, v níž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněného nálezu Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srov. body 41 a 42 nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). O takovou situaci jde podle Ústavního soud například tam, kde jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srov. bod 49 nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21). Ani o takovou situaci v přítomné věci nejde.
21. Závěr o konfiskaci zemědělských nemovitostí právní předchůdkyně dovolatelů podle dekretu č. 12/1945 Sb. mimo rozhodné období nemohou zpochybnit ani námitky dovolatelů, že konfiskace zemědělského majetku jejich právní předchůdkyně byla v pozemkových knihách zapsána až v roce 1950, tj. až po smrti jejich právní předchůdkyně, z čehož dovozují, že k majetkové křivdě mělo dojít až v průběhu rozhodného období. K uvedené námitce sluší se připomenout, že intabulační princip obsažený v ustanovení § 431 zákona č. 946/1811 ř. z., obecný občanský zákoník, se uplatnil pouze u převodu nemovitého majetku, o čemž svědčí i názor respektované komentářové literatury (srovnej F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, díl druhý, nakladatelství V. Linhart, Praha 1935, str. 505 – „Vlastnictví nemovitostí lze nabýti také bez knihovního zápisu: přivlastněním, příklepem, vydržením, vyvlastněním a dalšími způsoby“). Dekret č. 12/1945 Sb. žádné zvláštní ustanovení o nabytí vlastnického práva nemá, pouze ustanovení § 13 citovaného dekretu předpokládá zápis (nikoliv vklad) přídělu do pozemkových knih, přičemž tento zápis nemá konstitutivní charakter. K nabytí vlastnického práva k zemědělskému majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. proto nebylo třeba vkladu do pozemkových knih (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94). Shodný závěr konstantně zastává i judikatura Nejvyššího soudu, jež nabytí vlastnického práva ke konfiskovanému majetku bez intabulace vztahuje (shodně s judikaturou Ústavního soudu) nejen k nabytí majetku státem, ale i následně přídělcem, tedy i v režimu ustanovení § 13 dekretu č. 12/1945 Sb. Závěr, že dekretem č. 12/1945 Sb. vymezený majetek podléhal konfiskaci ex lege, a to i když změna vlastnictví nebyla zapsána v pozemkové knize, je aprobován i Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95; nověji ve vztahu k církevním restitucím nálezy sp. zn. IV. ÚS 2056/18, ze dne 23. 6. 2020, a sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 25. 1. 2021, jakož i četná usnesení, např. sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 13. 9. 2019, a sp. zn. II. ÚS 625/20, ze dne 20. 7. 2020).
22. Jak již výše uvedeno (i s odkazem na relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu), závěr o konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. (před rozhodným obdobím) nemůže zpochybnit ani argumentace dovolatelů o údajných vadách provázejících konfiskační řízení či námitky směřující ke zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí o konfiskaci (s poukazem na nesprávné postižení adresáta konfiskačního rozhodnutí, coby osoby nikoliv německé národnosti).
23. Přitom ani prostřednictvím dovolateli akcentovaného interpretačního a aplikačního pravidla ex favore restitutionis nelze v nyní projednávané věci zpochybnit závěry odvolacího soudu (o tom, že ke konfiskaci zemědělského majetku právní předchůdkyně dovolatelů, a tedy jeho přechodu na stát, došlo mimo rozhodné období podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim restitučních předpisů a zakládaly restituční nároky, jež oporu v zákoně nemají (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29). Nadto v nyní projednávané věci – jak zmíněno již výše – nebylo prokázáno, že by konfiskační vyhláška byla vydána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či jako akt politické perzekuce, jak namítají dovolatelé (v tomto směru lze jen opět odkázat na i na přezkum konfiskační vyhlášky provedený nadřízenými orgány, dokončený ještě před počátkem rozhodného období a stvrzující věcnou správnost konfiskační vyhlášky).
24. Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ani dovolateli odkazovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. IV. ÚS 32/95 (v nyní projednávané věci byla rozhodnutí vydána ještě před rozhodným obdobím a osvědčovala, že byl dán právní důvod ke konfiskaci sporného zemědělského majetku, stejně tak se soudy zabývaly i tím, zda nenaplňovaly znaky politické perzekuce), nálezům ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 15/98, a ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95 (v přítomné věci soudy v reakci na vznesenou argumentaci přesvědčivě odůvodnily, proč dovolatelé nejsou oprávněnými osobami podle odkazovaných restitučních předpisů, ať již jde o zákon č. 229/1991 Sb., nebo zákon č. 243/1992 Sb.), nebo i nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99 (v souladu s konkluzemi citovaného nálezu soudy nižších stupňů přezkoumaly, zda konfiskační vyhláška byla aktem politické perzekuce, přičemž v této otázce dospěly k negativním závěrům).
25. Přiléhavé nejsou ani další odkazy na judikaturu Ústavního soudu uplatněné v doplnění dovolání. Nález ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 806/23, vztahuje se k situaci (řešené v režimu zákona č. 428/2012 Sb.), kdy orgány veřejné moci vyvlastnily po 25. únoru 1948 veškerý majetek stěžovatele (církevní právnické osoby) souběžně třemi různými postupy a soudy si dostatečně nevyjasnily, na základě kterého postupu přešel majetek na stát. Totéž platí i pro konkluze vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 879/24, jenž – opět v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – posuzoval situaci, kdy byl majetek stěžovatelky před rozhodným obdobím konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a k jeho odnětí došlo i v rámci rozhodného období, i postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., kdy Ústavní soud za daných specifických okolností projednávané věci soudům vytkl, že dostatečně nezkoumaly, zda stát daný majetek na základě dekretů skutečně (účinně) zkonfiskoval. Z právě uvedeného je zřejmé, že obě odkazované věci jsou odlišné od nyní projednávané věci, v níž byl majetek právní předchůdkyně dovolatelů konfiskován před počátkem rozhodného období a (jen) podle dekretu č. 12/1945 Sb.
26. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky týkající se aplikovatelnosti § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. v přítomné věci, ve vazbě na posouzení, zdali předchůdkyně žalobců paní M. D. (ztrativší zemědělský majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) nabyla zpět československé státní občanství podle některého z tam uvedených právních předpisů. Ve světle soudy učiněných zjištění (skutková zjištění nelze podrobit dovolacímu přezkumu a jejich případné zpochybňování nevystihuje způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) nelze než aprobovat závěr negativní. Sluší se zrekapitulovat, že s ohledem na svou (německou) národnost pozbyla M. D. československé státní občanství nejpozději dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. (srov. § 1 odst. 2), tj. k 10. 8. 1945, nestalo-li se tak již k 16. 3. 1939 (nabyla-li k uvedenému datu podle předpisů cizí okupační moci státní příslušnosti německé; srov. § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb.). Československé státní občanství nenabyla zpět podle dekretu č. 33/1945 Sb., byla-li jejím podpůrcem vzata zpět žádost podle § 1 odst. 4 tohoto dekretu a nebylo-li současně zjištěno (ba ani tvrzeno), že se v době zvýšeného ohrožení republiky v úředním listě hlásila k národnosti české nebo slovenské (§ 1 odst. 3 dekretu č. 33/1945 Sb.), resp. nebylo-li M. D. příslušnými dobovými orgány vydáno ani osvědčení ve smyslu § 2 cit. dekretu. [K otázce nabytí státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb. pak srov. přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. z. II. ÚS 29/95, akcentující zvláštní režim výjimek plynoucích ze zmiňovaného dekretu, a v jeho kontextu pak i význam osvědčení o národní spolehlivosti, vydaného k tomu kompetentním orgánem.] Doloženy (ba ani tvrzeny) nebyly pak ani okolnosti o nabytí občanství podle dalších tam uvedených předpisů, zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb., nebo zákona č. zákona č. 34/1953 Sb. (když posledně uvedený předpis nabyl své platnosti a účinnosti až po smrti jmenované, zemř. XY).
27. Parametry konstitutivního rozhodnutí o přiznání československého státního občanství dle odkazovaných předpisů (jež bylo by rozhodnutím o osobním stavu; § 135 odst. 1 o. s. ř.) nemá pak ani dovolateli akcentované potvrzení Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 19. 3. 1999, č. j. VV/378-98/Lu, jemuž lze tak sice přiznat důkazní sílu veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.), ovšem skutečnosti v něm uvedené (stvrzované) měl však odvolací soud provedeným dokazováním za vyvrácené (i se zřetelem k tomu, že vydané osvědčení nereflektuje celou řadu právně významných okolností vedoucích k závěru o ztrátě občanství). [K možnosti zpochybnit osvědčení skutečností uvedených v potvrzení správního orgánu o státním občanství v jiném řízení, nejde-li o konstitutivní správní akt, znovu srovnej např. i odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 29/95, a ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07).]
28. Za prokázané situace není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou týkající se problematiky zachování, resp. znovunabytí státního občanství, včetně jimi naposled zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 854/23, jímž Ústavní soud akcentoval právě tu okolnost, že oprávněné osobě (jejímu předchůdci) na podkladě podané žádosti v době poválečné bylo tehdejšími orgány vydáno rozhodnutí o zachování státního občanství (podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).
29. Přitakat nelze ani argumentaci dovolatelů o tzv. funkcionálním občanství jejich předchůdkyně M. D., nejenom proto, že ani jí nelze zpochybnit současně učiněné závěry o konfiskaci předmětného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a nelze jí přivodit (pro dovolatele příznivý) závěr o naplnění podmínek restituce dle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Žádná z variant funkcionálního občanství (jak byly vymezeny odkazovanou judikaturou Ústavního soudu, zejm. nálezem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, přitom na posuzovanou věc nedopadá (a ani s touto judikaturou rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi není). Nelze než připomenout soudy učiněná zjištění, že paní M. D. nebylo vydáno osvědčení podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. (funkcionální občanství založené výslovně právním předpisem) a nelze mít ani za to, že jde o fakticitu založenou dlouhodobým nakládáním s dotčenou osobou jako s občanem. Na funkcionální občanství pak zajisté nelze usuzovat ani ze správním orgánem (až v roce 1999) vydaného osvědčení, jehož spornost byla objektivně zřejmá (jak plyne i z na něj navazujícího rozhodování správních a justičních orgánů) a jež nereflektuje řadu dobových skutečností a správnost v něm uvedených údajů byla vyvrácena i v dané věci provedeným dokazováním.
30. Přiléhavý přitom není ani odkaz dovolatelů na konkluze vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3346/20. Artikuluje-li Ústavní soud ve své judikatuře konkluze o tzv. funkcionálním občanství, pravidelně tak činí v případech, kdy bylo krátce po roce 1945 (zpravidla v roce 1946) osobě vydáno osvědčení ve smyslu § 2 odst. 2 věty třetí dekretu č. 33/1945 Sb. (označované také jako „osvědčení typu B“), a na takovéto osoby bylo po roce 1945 pohlíženo jako na osoby s československým státním občanstvím, a teprve až po více jak padesáti letech došlo ke zpochybnění dříve vydaného osvědčení, vydáním nového rozhodnutí, jímž se původní žádosti o zachování československého státního občanství nevyhovělo. Jak již výše uvedeno, paní M. D. nebylo po roce 1945 vydáno osvědčení ve smyslu § 2 odst. 2 věty třetí dekretu č. 33/1945 Sb. (ovšem ani osvědčení o národní spolehlivosti ve smyslu § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb., dopadajícího na osoby, které se „přihlásily za Němce“, jestliže podanou žádost vzal podpůrce M. D. následně zpět), ba naopak byla označena za osobu německé národnosti, a její majetek byl podroben konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., přičemž uvedený postupu byl podroben řádnému přezkumu (a v jeho rámci aprobován jako správný).
31. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výtky dovolatelů vůči postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jež nevystihují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (k tomu srovnej např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto dovolací soud neshledal v hodnocení provedených důkazů ani rozpor se zásadami uvedenými v § 132 o. s. ř., z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá i vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu (a nelze tak dospět ani k závěru, že by rozhodnutími soudů v dané věci byla porušena práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
32. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách pro rozhodnutí určujících neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení (kdy nelze učinit ani závěr o kolizi napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vztahující se k ochraně základních práv a svobod; srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
33. Proti té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II), a výroku II o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle nějž je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
34. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
35. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (k náhradě oprávněnému) žalobci v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
36. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
37. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 9. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu