Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, proti žalovanému M. U., zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, o zaplacení 276 504 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 19 C 62/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladislavy Rapantové, advokátky se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 59 Co 93/2024-327, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži („soud prvního stupně“) ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 C 62/2021-273, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 276 504 Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); současně byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na náhradu investic vynaložených na majetek žalovaného (poté, kdy z původně uplatněné částky 500 226 Kč byla žaloba co do částky 223 722 Kč zamítnuta již rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2023, č. j. 19 C 62/2021-197, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 8. 2023, č. j. 59 Co 93/2023-231). Investice měly soudy za prokázané ve výši 276 504 Kč a nárok kvalifikovaly jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z později odpadnuvšího právního důvodu (dle soudy učiněného závěru žalobkyně investovala do nemovitého majetku žalovaného se záměrem společného soužití a užívání nemovitosti oběma účastníky, tehdy partnery, jejichž společné soužití následně zaniklo). Oproti tomu – podle soudy současně učiněného zjištění – žalovaný prokazatelně poukázal na bankovní účet žalobkyně celkem 439 500 Kč, k jejichž přijetí – při rozdílné interpretaci účastníků o důvodu tohoto plnění a absenci dalších důkazů k jeho zjištění – nebyl nalezen právní (spravedlivý) důvod a kdy tedy toto plnění představuje pak podle soudy učiněného závěru bezdůvodné obohacení žalobkyně (dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále jen „o. z.“). Uvedenou pohledávku, poté, kdy se stala splatnou, žalovaný uplatnil k započtení, jímž došlo ke zrušení pohledávek v rozsahu, v němž se kryjí (§ 1982 odst. 2 o. z.). Žalobkyní současně uplatněnou argumentaci o promlčení práva žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení (započítávané aktivní pohledávky) soudy neměly za opodstatněnou, se zřetelem na zjištění, kdy se žalovaný dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení a kdy tak začala plynout subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 619 a 621 o. z.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a jež se týká posouzení, zda jí vzniklo (složením částky žalovaným na její účet) na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení. Současně míní, že odvolací soud v rozporu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu posoudil otázku promlčení práva (žalovaným namítané pohledávky k započtení) na vydání bezdůvodného obohacení. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Sluší se předeslat, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že toho, kdo uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji předal jinému, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání; na druhé straně pak je, aby tvrdila a prokazovala existenci právního důvodu, na jehož základě si směla převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3279/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, nebo jeho usnesení ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022).
9. Ve vztahu k žalovaným poskytnutým platbám (ve výši 126 500 Kč a 313 000 Kč, jejichž příjemcem byla žalobkyně) neměly soudy za prokázané (zjištěné) skutkové okolnosti, jež by umožňovaly (odůvodňovaly) posouzení, že mezi účastníky (poté, kdy zůstala neprokázána i verze žalovaného o vrácení zápůjčky) vznikl jiný závazek coby právní důvod plnění (namítá-li dovolatelka nyní, že mohlo jít kupř. „o úschovu finančních prostředků, případně o svěření prostředků v režimu ústní inominátní svěřenské smlouvy o úschově peněz“). K tomu pak odvolací soud poukázal i na odlišná, nikoliv zcela konzistentní a v předešlém průběhu řízení vyvrácená tvrzení žalobkyně o prezentovaném důvodu plnění, ať již jde o složení peněz na její účet za účelem jejich zhodnocení, či o jejich dalším použití.
10. Odvolací soud tedy apriori nevyloučil potencialitu právního důvodu plnění, skutečnosti o tom (jejich prokázání tíží žalobkyni coby příjemkyni plnění; viz výše) neměl však za zjištěné. Vyjmenovává-li dovolatelka možné důvody plnění, jde o argumentaci spíše jen v rovině hypotetické a předpokládající jiný než soudy zjištěný skutkový stav (a z tohoto pohledu není pro rozhodnutí relevantní ani jí kladená podotázka, „zda je uložení finančních prostředků na osobním účtu partnera v případě nesezdaného soužití a jejich následné využití pro společné účely bezdůvodným obohacením“, která vychází z premisy – v řízení neprokázané – že mezi stranami došlo ke konsensu o nepravidelném depozitu či dalším nakládání se složenými peněžními prostředky).
11. Sluší se přitom připomenout, že kritika odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění nevystihuje způsobilý dovolací důvod (jímž je podle § 241a odst. 1, věta první o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) a nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. K současně nastolené problematice promlčení práva lze také odkázat na judikaturu dovolacího soudu, jež vychází ze zákonné konstrukce, podle níž je u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí lhůta. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3634/2012, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 431/2021, ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 427/2020); k využitelnosti judikatury vztahující se k institutu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, též za aktuální právní úpravy viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021.
13. Pro stanovení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je pak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a v nich citovanou judikaturu). Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Vědomost je třeba odvozovat od okamžiku, kdy mohl bezdůvodně ochuzený reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění.
14. Judikaturou vyřčeným (obecným) závěrům se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil a jím vydané rozhodnutí – ve světle zjištěných okolností – není v kontradikci ani k odkazované judikatuře (viz R 91/2020), podle níž je okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně (předpokládaná vědomost), i s tím, že určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, vždy závisí právě na individuálních okolnostech případu a kdy se u oprávněného předpokládá vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (závěr, že při jejím vynaložení mohl žalovaný zjistit absenci důvodu plnění, odvolací soud nečiní). Dovolatelce pak neprospívají ani závěry současně odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jenž klade důraz právě i na schopnost oprávněného reálně učinit úsudek o vzniku práva pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
15. Přes jistou stručnost závěrů obou soudů ve vztahu k uvedené otázce (jež je relevantní nikoliv pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, ale pro posouzení kompenzability aktivní pohledávky; § 617, § 1989 odst. 1 o. z.) nejde v přítomné věci jen o to, že by v řízení nebyly prokázány okolnosti o právním důvodu poskytnutého plnění (vrácení zápůjčky), nýbrž že zjištěné okolnosti současně opodstatňují závěr o důvodnosti přesvědčení žalovaného stran konsenzu ohledně účastníky činěných úkonů (domnělého právního důvodu plnění), kdy vědomost o tom, že tu takový konsenzus přítomen není (nebyl), žalovaný získal (mohl získat) až z poznatků, jež vyšly najevo v průběhu žalobkyní iniciovaného řízení, na základě skutečností dokládajících absenci její vůle k uzavření tvrzeného kontraktu (a v tomto směru odvolací soud přiléhavě odkázal i na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012). Tedy nejde ani o případ srovnatelný se situací, kdy žalobce tvrzený právní důvod k plnění neprokáže a kdy – toliko při zjištění o plnění – je judikaturou připínán počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) k okamžiku poskytnutí předmětné finanční částky. Nelze totiž rezignovat na konkrétní skutková zjištění (jež nadto přezkumu v dovolacím řízení podléhat nemohou – znovu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017) a judikatorní závěry mechanicky aplikovat na případy obdobná specifika nevykazující (což ostatně plyne i z odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).
16. Na soudy učiněný závěr o počátku běhu promlčecí lhůty (s judikaturou souladný) pak logicky navazuje i posouzení aktivní pohledávky jako kompenzabilní (i z pohledu § 617 odst. 2 a § 1989 o. z., jestliže v době, kdy žalovaný mohl přistoupit k započtení, jeho pohledávka nebyla promlčena). Již jen nad rámec a pro doplnění lze pak poukázat i na ustanovení § 646 o. z., jež v poměru mezi tam uvedenými osobami, k nimž řadí i osoby žijící ve společné domácnosti, odsouvá započetí promlčecí lhůty (či působí její stavení) až do případného odpadnutí překážky spočívající v existenci některého z tam vypočtených vztahů.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem při řešení vytčených otázek hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
18. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného patří odměna advokátky (za vyjádření k dovolání podané před 1. 1. 2025) ve výši 9 420 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovených paušální částkou 300 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024].
20. O současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným rozhodnutím – usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Cdo 3416/2024-386.
21. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu