Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. Š., zastoupený JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štefánikova 75/48, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 391 988 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 115/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. 70 Co 104/2024-705, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Schönbacha.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 70 Co 104/2024-705, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. 27 C 115/2015-669, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 391 988 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda pozemky, z důvodu jejichž užívání se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení (tvořící součást „XY“ – pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY) jsou v celém rozsahu veřejným prostranstvím, nebo zda mají charakter lesa. Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
6. Veřejné prostranství je pak definováno v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze přitom lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít charakter veřejného prostranství (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 47/06, publikovaný pod č.127/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 32). Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019).
7. Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle § 19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dále jen – „lesní zákon“ (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5056/2016), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).
8. Jestliže tedy soudy nižšího stupně na základě provedeného dokazování (včetně znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem IRA spol. s. r. o. a místního šetření) dospěly k závěru, že předmětné pozemky tvoří součást „XY“, coby veřejně přístupné komunikace, pás zeleně bezprostředně přiléhající ke komunikacím (k ulici XY a k XY) a veřejná zeleň, jsouce funkčně upraveny k rekreačnímu či sportovnímu užívání veřejností (opatřeny komunikacemi, včetně pěšin a cyklostezek, rekreačními loukami či herními prvky), a dovodily tak, že mají v celém svém rozsahu (včetně částí pokrytých lesním porostem) charakter veřejného prostranství, jehož užívání veřejností v rozhodném období dalo vzniknout bezdůvodnému obohacení žalované obce ve smyslu § 2991 o. z., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.
9. Zpochybňuje-li pak dovolatel provedeným dokazováním zjištěný charakter předmětných pozemků (jejich funkční určení ke službě veřejnosti – rekreačním a sportovním účelům), představuje jeho polemika kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.
11. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 9 900 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 342 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu