Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: R. P., zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 6 C 248/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 7. října 2024, č. j. 72 Co 126/2024-824, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2024, č. j. 72 Co 126/2024-824, potvrdil částečný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 2. 2024, č. j. 6 C 248/2018-779, v části, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V části týkající se bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl pak rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku důvodnosti žaloby osoby oprávněné ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatný převod jí zvolených náhradních pozemků mimo režim veřejných nabídek. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního i Nejvyššího soudu, když nezohlednil nedostatek součinnosti žalobkyně, a nesprávně tak posuzoval liknavost a svévoli dovolatelky při uspokojování jejího restitučního nároku. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1877/2015, či ze dne 14. 10. 2015. sp. zn. 28 Cdo 1867/2015.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně přitom není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobkyně a její právní předchůdkyně (právní předchůdkyně žalobkyně uplatila svůj nárok již v roce 1992, přičemž do počátku roku 2017 bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto toliko o cca 30 % jejích nároků a v následné účasti na veřejné nabídce pozemků jí již bránil nepříznivý zdravotní stav; žalobkyně se pak neúspěšně účastnila veřejné nabídky pozemků ve dvou případech, když jejím žádostem nebylo vyhověno pro dovolatelkou tvrzený nedostatek prokázaní výše neuspokojeného restitučního nároku; žádosti žalobkyně o částečné přecenění restitučního nároku bylo vyhověno teprve dne 25. 5. 2018) do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, dovodil odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou, že následkem liknavého postupu dovolatelky, jenž nelze spatřovat jen v době, po níž zůstal restituční nárok neuspokojen (k důsledkům nesprávného ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných náhradních zemědělských pozemků.
9. Závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobkyně uspokojení restitučního nároku domáhala mimo veřejnou nabídku pozemků) nemůže pak úspěšně zpochybnit ani ta skutečnost, že dovolatelka požadavku žalobkyně na přecenění restitučního nároku částečně vyhověla (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, nebo jeho usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020); dovolatelka ostatně uznává restituční nárok toliko do výše 181 416, 64 Kč, ačkoliv žalobkyně prosazuje jeho mnohem vyšší hodnotu.
10. Ke shodným závěrům dospěl ostatně Nejvyšší soud ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků již v usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020.
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025 Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu