Plný text
28 Cdo 5302/2017-732
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8A, zastoupenému JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, o zaplacení částky 650 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 161/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643, o nákladech dovolacího řízení, t a k t o :
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobcem podaném dovolání směřujícím proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015, č. j. 11 C 161/2001-592, tak, že se zamítá žaloba, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 650.000 Kč, Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 5302/2017-697), a to tak, že je odmítl (výrok I usnesení dovolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
Označené usnesení Nejvyššího soudu (jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. června 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643) napadl žalobce ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1447/18, tak, že výrokem pod bodem II zrušil nákladový výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-682 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 5302/2017-697, spolu s nákladovým výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 12 Co 553/2016-643); ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III nálezu).
Své rozhodnutí v části, jíž zrušil oba nákladové výroky, Ústavní soud odůvodnil poukazem na svou ustálenou judikaturu, podle níž – je-li statutární město k hájení svých zájmů vybaveno příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze svého rozpočtu – není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášelo na soukromý subjekt, advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení statutárního města bylo možné považovat za „neúčelně“ vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou statutárním městem, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování statutárního města advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
Nejvyšší soud proto [přihlížeje k závěru Ústavního soudu, že v posuzované věci se jedná „o relativně standardní (i když dlouho trvající) civilněprávní spor“, jakož i k jeho ustálené rozhodovací praxi (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12], rozhodl nově o nákladech dovolacího řízení (poté – kdy usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2020, č. j. 12 Co 553/2016-723, bylo znovu rozhodnuto toliko o nákladech u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího soudu, s reflexí závěrů uvedených v kasačním nálezu Ústavního soudu).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátkou) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené (shora citované) judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak. Jelikož projednávaná věc – slovy Ústavního soudu – představuje relativně standardní civilněprávní spor, nevykazuje značnou míru složitosti a ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě statutárního města [zůstal-li i v dovolacím řízení předmětem sporu toliko závazek z bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), v důsledku investice do nemovitosti ve vlastnictví jiného (mající za následek její zhodnocení) na základě neplatné smlouvy], nelze žalovanému náhradu nákladů advokátního zastoupení přiznat. Podle obsahu spisu přitom žalovanému v dovolacím řízení jiné náklady (hotové výdaje) nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2020 Mgr. Petr Kraus předseda senátu