Plný text
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. U., zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2046/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 169/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2024, č. j. 25 Co 112/2024-1582, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5 021 Kč.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 25 Co 112/2024-1582, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 28. 12. 2023, č. j. 10 C 169/2020-1408, v části výroku II, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v nákladovém výroku IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Výrokem I přitom odvolací soud zbývající část výroku II rozsudku soudu prvního stupně, v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
2. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda při uspokojování restitučního nároku žalobce (v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o půdě“), postupovala liknavě či svévolně v situaci, kdy se bezdůvodně neúčastnil veřejné nabídky pozemků a o své restituční nároky se náležitě nezajímal. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015. sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3452/2017, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, potažmo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/2010.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 dovolatelka, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům, a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
6. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona o půdě) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup dovolatelky (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, odkazovaný dovolatelkou, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).
7. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup dovolatelky (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdyby úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
8. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020, či ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023).
9. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění o dlouhodobém evidování restitučních nároků žalobce a jeho právní předchůdkyně v nesprávné výši (3 911 Kč) a negativním postoji dovolatelky k jejich přecenění, kdy na základě zjevně nesprávné kvantifikace nároku žalobce a jeho právní předchůdkyně (odporující nejen ocenění restitučního nároku – pro každého z nich ve výši 795 731,71 Kč – předkládanému žalobcem na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 2018, č. 498/6/2018, vypracovaného doc. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., nýbrž i ocenění – ve výši 620 635,39 Kč pro každou z řečených osob – plynoucímu z oponentního znaleckého posudku ze dne 31. 7. 2019, č. 3319-99/2019, znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a.s., předkládaného v řízení dovolatelkou) byla žalobci opakovaně odepřena účast ve veřejných nabídkách pozemků (konaných 24. 3. 2018 a 12. 6. 2018) z důvodu nedostatečné výše evidovaného restitučního nároku, a ten se tak ani nemohl domoci uspokojení svého restitučního nároku zákonem zásadně předpokládaným způsobem, dovodil, že dovolatelka při uspokojování žalobcova restitučního nároku postupovala liknavě a svévolně, nejsou jeho konkluze nikterak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. K totožným závěrům dospěl ostatně dovolací soud i v jiných skutkově a právně obdobných sporech týchž účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2567/2023, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2244/2023).
10. Dovolatelkou vznášené námitky vůči závěrům soudů nižšího stupně o svévoli a liknavosti žalované, relativizující současně i snahu žalobce o uspokojení nároku, vycházejí pak dílem i z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, v tomto směru překračují způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
14. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 4 150 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 5 021 Kč.
16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 6. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu