Plný text
28 Cdo 952/2023-1307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. N. N., narozené XY, bytem v XY, b) M. S., narozené XY, bytem v XY, c) V. S., narozené XY, bytem v XY, d) P. N., narozeného XY, bytem ve XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 33/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. prosince 2022, č. j. 8 Co 727/2022-1212, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 6 C 33/2020-1088, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2022, č. j. 6 C 33/2020-1176, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a pozemku parc. č. XY vymezeného geometrickým plánem číslo 2687-4/2021, vše v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 1430-3/2021, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok II.), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výroku II. rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 8 Co 727/2022-1212, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. co do pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a pozemku parc. č. XY vymezeného geometrickým plánem číslo 2687-4/2021 zpracovaným K. D., vše v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vymezeného geometrickým plánem číslo 1430-3/2021 zpracovaným K. D. (dále „předmětné pozemky“) potvrdil a v části výroku II. ohledně pozemků parc. č. XY, a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jakož i ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků do jejich podílového spoluvlastnictví. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodily, že (některé) nevydané pozemky je třeba ocenit – vzdor stanovisku žalované – jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, k němuž později skutečně došlo, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., zpracovaného na žádost žalobců svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobci vybraných náhradních pozemků. Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, u některých z pozemků, které byly rozsudkem soudu prvního stupně žalobcům coby pozemky náhradní vydány (jedná se o pozemky parc. č. XY, a parc. č. XY, oba v katastrálním území XY, pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY), dospěl k závěru, že vhodnost jejich vydání není prozatím založena na náležitě zjištěném skutkovém stavu, popřípadě se soud prvního stupně řádně nevypořádal se všemi spornými skutečnostmi, jež ohledně převoditelnosti pozemků byly do řízení vneseny; proto pro nedostatek důvodů rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a v rozsahu výroku II. vztahující se ke zmíněným pozemkům věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, následně doplněné o podání ze dne 13. 2. 2023, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
5. Žalovaná se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení § 11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Namítá, že za liknavý a svévolný postup státu při uspokojování restitučního nároku oprávněných osob nelze považovat stav, kdy žalovaná odmítla přecenit restituční nárok na základě znaleckého posudku předloženého žalobci, kterýžto žalovaná pokládala za nesprávný a neúplný, a kdy sama nepředložila oponentní znalecký posudek. Poukazuje na nedostatek aktivního přístupu žalobců při vypořádávání jejich restitučního nároku s tím, že podstatná část restitučního nároku žalobců byla uspokojena do roku 2012 v souvislosti s jejich účastí ve veřejných nabídkách, přičemž následně v letech 2012 až 2019 se žalobci veřejných nabídek neúčastnili a nečinili ani jiné kroky ve vztahu k jejich restitučnímu nároku.
6. Žalovaná nesouhlasí rovněž s oceněním odňatých pozemků jako pozemků stavebních, neboť je přesvědčena, že v řízení nebylo prokázáno odnětí pozemků ke stavebním účelům. Má za to, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (dále „zákon č. 84/1958 Sb.“), pozbyly platnosti regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století, pročež z nich nelze vycházet při posuzování stavebního charakteru pozemků odňatých v roce 1965. Akcentovala, že při výstavbě na odňatých pozemcích se postupovalo dle územně plánovací dokumentace vstoupivší v platnost v 70. letech 20. století či později. Připomněla také, že směrný územní plán hlavního města Prahy z roku 1964 nemůže být jediným podkladem pro určení stavební povahy pozemku. Skutková zjištění odvolacího soudu tak pokládá za extrémně rozporná s provedenými důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu označila za nepřezkoumatelné a v rozporu s právem žalované na spravedlivý proces. Dále pak upozornila, že jako pozemky stavební nelze ocenit ty pozemky, na nichž se nachází hřiště či tenisové dvorce, neboť v těchto případech se nejedná o stavby v občanskoprávním smyslu. Uvedla, že ani dočasná průmyslová stavba nemění charakter celého pozemku o výměře přibližně 2,5 ha na pozemek stavební. Odvolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval námitkami odůvodňujícími korekci ceny odňatých pozemků ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), a navíc podmínky pro aplikaci srážek dle zmíněné vyhlášky požadoval prokázat „nade vši pochybnost“.
7. V dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc výroku II. rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s možným převodem vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobců na třetí osoby, což může žalované znemožnit získat dotčené pozemky zpět do svého vlastnictví, dojde-li ke zrušení rozhodnutí, která jsou podkladem převodu pozemků ve vlastnictví státu žalobcům.
8. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalované za nepřípustné. Neztotožnili se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup, platnosti a využitelnosti dobové dokumentace vztahující se k odňatým pozemkům, jakož i ocenění nevydaných pozemků, přičemž poukázali na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je dle jejich názoru napadený rozsudek zcela v souladu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.
12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
13. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
14. Při úvaze, lze-li postup žalované (a jejího předchůdce) ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku, hodnotit jako liknavý, je nutno zohlednit, byť nikoliv výlučně, i dobu, po kterou zůstává nárok neuspokojeným, kdy nelze odhlížet ani od délky předchozího řízení před pozemkovým úřadem (k tomu opětovně srovnej důvody již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
15. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
16. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku neusilovali dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
17. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené. Jde o závěry, jež jsou výsledkem komplexního posouzení věci, do nějž odvolací soud promítl všechna relevantní hlediska, jež byla vzpomenuta i shora odkazovanou judikaturou. V tomto směru sluší se ze skutkových reálií připomenout nejenom dobu, po níž nebyl restituční nárok žalobců, respektive jejich právních předchůdců, uspokojen, ale též postup žalované (jejího předchůdce) spočívající v nesprávném ocenění restitučního nároku, jež taktéž zásadním způsobem ztížilo jeho uspokojení v plném rozsahu zákonem zásadně předpokládaným postupem, tedy prostřednictvím veřejné nabídky pozemků dle ustanovení § 11a zákona o půdě (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku viz shora odkazovanou judikaturu, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) nelze přitakat mínění dovolatelky, jež omezenou účast žalobců ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky, a nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byli žalobci v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitováni). Nepřiměřený není ani názor odvolacího soudu, že došlo-li k částečné změně postoje žalované k ocenění restitučního nároku žalobců v roce 2022 (ačkoli pravomocně o něm bylo rozhodnuto postupně do konce roku 2009), což znamená po dvou letech od zahájení soudního řízení v nyní projednávané věci, přičemž žádosti o přecenění restitučního nároku byly žalobci podány již v roce 2019, je patřičné vyhovět požadavku na vydání konkrétních vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na účasti žalobců ve veřejných nabídkách (k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, a ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, či usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3138/2020, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 693/2022). Žalobci přitom postupovali ve snaze uspokojit svůj restituční nárok v souladu se zákonem o půdě, neboť se v rozsahu žalovanou evidované výše restitučního nároku až do roku 2012 účastnili veřejných nabídek náhradních pozemků a později sami aktivně usilovali o přecenění svého restitučního nároku, k čemuž opatřili i potřebné podklady, včetně znaleckého posudku. Argumentace žalované, že žalobci o přecenění restitučního nároku dlouhou dobu neusilovali, respektive domáhali se jej toliko s odkazem na jimi předložený znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., o ocenění pozemků odňatých právním předchůdcům žalobců, a tudíž v tomto směru nebyli aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Uplatňovaný restituční nárok tak vzdor aktivitě žalobců a jejich právních předchůdců zůstává po dobu třiceti let neuspokojen, a to v důsledku lpění žalované na zřejmě nesprávně provedené kvantifikaci nároku.
18. Odvolacím soudem přijaté konkluze se neodchylují od dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 (jež navíc bylo spolu s jemu předcházejícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16), a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, či ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019 (kdy nelze přehlédnout, že posledně citovaný rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, zrušen, avšak Ústavní soud nezpochybnil relevantní judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti nároku oprávněné osoby na převod jiného zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků)], jež se otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace skutkově odlišné, kdy se oprávněné osoby neúčastnily veřejných nabídek (případně šlo o účast ojedinělou a účelovou až v době bezprostředně předcházející podání žaloby), a ani jinak o saturaci svého nároku neusilovaly.
19. Případný není ani poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, jímž tehdy dovolací soud neakceptoval názor soudů nižších stupňů o liknavosti či svévoli žalované vybudovaný toliko na zjištění, že nárok oprávněné osoby nebyl dlouhodobě uspokojen, bez toho, že by byly zjišťovány konkrétní skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že ze strany žalované (jejího předchůdce) šlo ve vztahu k vypořádání nároků oprávněné osoby o libovůli (liknavost) či dokonce svévoli. Soudy v nyní projednávané věci však neuzavřely, že by toliko delší doba, po kterou nárok oprávněných osob (žalobců) nebyl uspokojen, bez dalšího dokládala postup žalované bránící úspěšnému uplatnění nároku žalobců; liknavost a svévole na straně žalované byla totiž konstatována rovněž v důsledku řady dalších v řízení prokázaných skutečností, ve svém souhrnu naplňujících shora uvedená hlediska.
20. K otázce výše restitučního nároku oprávněné osoby, respektive ocenění jí nevydaných pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu taktéž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 14 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).
21. Dovolací soud ve své judikatorní praxi rovněž aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou), v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně kupříkladu jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
22. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Své závěry o potřebě ocenit (některé) odňaté pozemky ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako stavební totiž opřel o konkrétní skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky byly odňaty právě za účelem plánované výstavby v dotčených lokalitách hlavního města Prahy (XY, XY), jež byla následně (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) též realizována. Vycházel-li odvolací soud z toho, že kromě směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964, který se v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky využíval, neexistovala pro dané území v rozhodné době jiná platná územně plánovací dokumentace, přičemž plán výstavby v dotčených lokalitách obsahoval nejen zmíněný směrný územní plán z roku 1964, nýbrž i regulační a zastavovací plány z 30. let 20. století (popřípadě některé nevydané pozemky již byly v době jejich odnětí státem zastavěny – viz bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak jeho závěry o stavebním charakteru odňatých pozemků plně korespondují výše uvedené judikatuře.
23. Brojí-li žalovaná proti úsudku soudů nižších stupňů o tom, že (některé) pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem, a na něj navazujícímu zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, polemizuje zjevně se skutkovými, a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěl-li odvolací soud v přítomné věci na základě komplexního posouzení v řízení předestřených skutečností ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobil i své úvahy stran jejich ocenění, nejedná se o závěr skutkovým okolnostem nikterak nepřiměřený. Naopak nelze přisvědčit dovolatelce, dovozuje-li z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že pro závěr o stavební povaze původních pozemků musí být kromě existence územně plánovací dokumentace naplněna také „jiná kritéria“. Na správnosti ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních tudíž nic nemohou změnit výtky dovolatelky o absenci stavby v občanskoprávním smyslu na těch nevydaných pozemcích, jež byly v době jejich odnětí využívány jako hřiště či tenisové dvorce, či o realizaci pouze dočasné průmyslové stavby na jednom z těchto pozemků v okamžiku jeho přechodu na stát. V poměrech přítomné věci je totiž pro určení výše restitučního nároku žalobců rozhodující zejména vymezení odňatých pozemků ve schválené územně plánovací dokumentaci [viz § 11a odst. 14 zákona o půdě, respektive § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Toto vymezení se však nikterak nepojí s výkladem pojmu stavba v poměrech práva občanského či s existencí trvalých staveb na dotčených pozemcích.
24. K námitce žalované, že odňaté a nevydané pozemky nebyly zastavěny v souladu s regulačními a zastavovacími plány dotčené oblasti z 30. let 20. století, respektive zpochybňuje-li platnost této územně plánovací dokumentace, je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že podle směrného územního plánu hlavního města Prahy z roku 1964, jenž ve vztahu k plánované zástavbě na odňatých pozemcích vykazuje pouze drobné odchylky od regulačního plánu příslušného území z 30. let 20. století, bylo v době přechodu sporných pozemků na stát fakticky postupováno a jiná územně plánovací dokumentace pro dané území v rozhodné době neexistovala (skutková zjištění přitom předmětem dovolacího přezkumu – jak již bylo výše řečeno – učinit nelze; srovnej shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017). Na řešení dovolatelkou naznačené otázky týkající se platnosti regulačních a zastavovacích plánů z 30. let 20. století po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Dále se jeví vhodným podotknout, že judikatura dovolacího soudu neobsahuje jakoukoliv (a to ani implicitně) formulovou podmínku bližší souvislosti mezi konkrétní územně plánovací dokumentací a reálně uskutečněnou výstavbou, např. spočívající v totožnosti charakteru výstavby (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2231/2022).
25. Pokud dovolatelka vyslovuje nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se tato její argumentace zejména v rovině zpochybnění skutkových zjištění (dovolatelka argumentačně směřuje i k soudy převzatým znaleckým závěrům prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D.), jakož i způsobu hodnocení důkazů; prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry ovšem přípustnost dovolání založit nelze (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016, a dále pak již shora citovanou judikaturu). Jestliže soudy nižších stupňů příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (odňaté pozemky byly určeny k realizaci výstavby pro průmysl, individuální bydlení a sport, jež byla napojena na inženýrské sítě, občanskou vybavenost i veřejnou dopravu) neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018). Úvahu soudů nižších stupňů nelze označit za nepřiměřenou ani v tom směru, že podmínky užití cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, existuje-li dle individuálních skutkových konkluzí soudů nižších stupňů toliko předpoklad připojení plánované zástavby na příslušnou infrastrukturu (nevydané pozemky ke dni jejich přechodu na stát za účelem výstavby ještě nebyly napojeny na příslušnou infrastrukturu); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020.
26. Závěr, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. nejsou naplněny, tedy odvolací soud založil na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení), jež pro aplikaci srážek dle přílohy č. 7 uvedené vyhlášky nevytvářely prostor (odňaté pozemky byly určeny k zástavbě, která byla posléze nepochybně napojena na veškeré inženýrské sítě), nikoliv snad na nesprávném výkladu a aplikaci předestřeného ustanovení. Na uvedeném nemůže ničeho změnit – poněkud nešťastně formulovaná –podpůrná úvaha odvolacího soudu o potřebě prokazovat důvody pro korekci ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. „nade vši pochybnost“, je-li z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že v případě dané tvrzené skutečnosti odvolací soud nevycházel z požadavku prokázat ji s absolutní jistotou (k tomu srovnej např. dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08); i případná nesprávnost této úvahy tudíž nemůže ovlivnit relevanci učiněného závěru o absenci podmínek pro uplatnění srážek jako takového. Ostatně ani sama žalovaná v dovolání netvrdí žádné konkrétní okolnosti svědčící pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
27. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, dle nějž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, neboť v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k městské výstavbě včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. S ohledem na shora předestřené nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí s konkluzemi vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
28. Do poměrů projednávané věci se neprosadí ani závěry vyslovené v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, v němž byla řešena otázka finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, nikoli otázka uspokojení restitučního nároku oprávněných osob převodem náhradního pozemku. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, též k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., jedná se o konkluze formulované se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem daného případu, jež nejsou srovnatelné se skutkovými poměry projednávané věci, a to zejména proto, že ve věci odkazované – na rozdíl od věci přítomné – ocenění odňatých a nevydaných pozemků provedené znaleckými posudky se srážkami dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. počítalo.
29. Vytýká-li pak dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, dlužno uvést, že tím upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu shledáno přípustným (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně postiženo není. V této souvislosti je namístě připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
30. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
31. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
33. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci výroku II. napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu