Plný text
29 Cdo 1022/2025-1545
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1/ T. D. a 2/ M. D., oběma zastoupeným JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 36/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2024, č. j. 2 Cmo 98/2024-1421, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.706,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.706,75 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 24. března 2017, č. j. 41 Cm 36/2017-14, uložil žalovaným (T. D. a M. D.) zaplatit žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 541.174 Kč s 6% úrokem od 10. února 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.803 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 53.285 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 14. února 2024, č. j. 41 Cm 36/2017-1326, Krajský soud v Plzni k námitkám žalovaných zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 908.856 Kč (výrok II.).
3. Šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 28. ledna 2019, č. j. 41 Cm 36/2017-510, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. července 2020, č. j. 2 Cmo 178/2019-647, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2022, č. j. 29 Cdo 3839/2020-835, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 10. května 2023, č. j. 2 Cmo 178/2019-859, zrušil (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 1.
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. prosince 2024, č. j. 2 Cmo 98/2024-1421, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. února 2024 (první výrok) a uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.631,30 Kč (druhý výrok).
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož „smlouva o půjčce“ č. 5411301, uzavřená mezi žalobcem jako věřitelem a žalovanými jako dlužníky dne 20. ledna 2014 (k níž byla téhož dne vystavena směnka, jejíhož zaplacení se dovolatel v dané věci domáhal), je (dle svého obsahu) smlouvou o spotřebitelském úvěru, pročež k zajištění splacení takové „půjčky“ nelze podle § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném k datu uzavření „smlouvy o půjčce“), použít směnku, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i (z ní vycházející) judikaturou Nejvyššího soudu.
K tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, a na něj navazující usnesení ze dne 29. května 2025, sp. zn. III. ÚS 508/25 (obě rozhodnutí byla vydána ve skutkově obdobných věcech téhož žalobce), dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021 a sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024, sen. zn. 33 ICdo 67/2023, včetně další judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v důvodech usnesení ze dne 20. listopadu 2024, sp. zn. 33 Cdo 235/2024, a v usnesení ze dne 27. března 2025, sen. zn. 33 ICdo 92/2024.
5. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) přitom závěr, podle kterého „smlouva o půjčce“ byla ve skutečnosti sjednaná jako úplatná (viz ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z jistiny dlužné „půjčky“ za každý den prodlení, které je s ohledem na okolnosti dané věci nutné považovat za dohodu o „skrytém úroku“), učinil po vyhodnocení všech skutkových zjištění (včetně těch, jež se týkala předsmluvních jednání účastníků) a při zohlednění účelu, ke kterému byla půjčka sjednána (srov. body 25 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jakož i bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současně se z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zcela zřetelně podává, z jakých důvodů nejsou pro rozhodnutí věci významné dovolatelem namítané skutečnosti, jež měly (podle jeho přesvědčení) odlišovat nyní projednávanou věc od těch, jimiž se dříve zabýval Ústavní soud a Nejvyšší soud.
6. Výklad předmětného ujednání „smlouvy o půjčce“ odvolacím soudem (soudem prvního stupně) nemá Nejvyšší soud ani za zjevně nepřiměřený (rozporný s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). K pravidlům výkladu adresovaných právních jednání srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7. Judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá rovněž (dovolatelem zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu ustanovení § 175 o. s. ř. [ústící v závěr, že s ohledem na skutkové vymezení včas vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu se soud v projednávané věci mohl zabývat také tím, zda na „smlouvu o půjčce“ nedopadá úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru (zejména § 18 odst. 1 tohoto zákona)]. V soudní praxi není pochyb o tom, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.1.
K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněného pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 577/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 2766/2017.
2. Současně je výklad podávaný soudní praxí ustálen v závěru, podle kterého soud není nikterak vázán právním názorem vysloveným některým z účastníků při právním posouzení věci. Právní kvalifikace je věcí soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na plnění (v poměrech dané věci o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce (žalovaný), je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvedl účastník řízení. Jinak řečeno, jestliže žalovaný vylíčí ve včas podaných námitkách rozhodující skutečnosti, na nichž hodlá založit svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu, není (pro výsledek námitkového řízení) významné, zda tvrzené skutečnosti také právně kvalifikuje (srov. v této souvislosti např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 2856/2023, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2024, sp. zn. 29 Cdo 3082/2022).
3. O tom, že žalovaní v projednávané věci ve včas podaných námitkách tvrdili okolnosti týkající se spotřebitelského charakteru sporné směnky (namítali mimo jiné různá konkrétní porušení a obcházení předpisů přijatých na ochranu spotřebitele a dokonce poukazovali přímo na úpravu obsaženou v § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a že takto skutkově vymezenou procesní obranu žalovaných mohly soudy nižších stupňů posuzovat (právně kvalifikovat) výše popsaným způsobem, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
4. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady, jimiž dovolatel (posuzováno dle obsahu podaného dovolání) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).1.
2. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
3. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (již dovolatel otevírá prostřednictvím námitky nedostatečného odůvodnění skutkových i právních závěrů odvolacího soudu), když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
4. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Soudy nižších stupňů dostatečným způsobem vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po právní stránce; nedostatek důvodů jim proto vytýkat nelze.
5. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden (společný) úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. dubna 2025), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 542.977 Kč) u každého ze žalovaných částku 9.450 Kč (k určení výše odměny podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu v případě společného úkonu právní služby, zastupuje-li advokát více osob, srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2025, sp. zn. 27 Cdo 2246/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025). Spolu s polovinou paušální částky náhrady hotových výdajů (225 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí celkem náklady dovolacího řízení u každého ze žalovaných částku 11.706,75 Kč.1.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu