Plný text
29 Cdo 1344/2024-3059
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Skálou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/2, PSČ 500 03, proti žalované M. H., o zaplacení 471 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 46/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2023, č. j. 19 Co 82/2023-2985, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. září 2022, č. j. 11 C 46/2009-2866, Okresní soud v Jičíně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 471 200 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech státu (body II. a III. výroku).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, kterou mu měla žalovaná způsobit tím, že jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. S. neodborně nakládala se stroji a zařízením žalobce, které se nacházely v provozovně úpadkyně, čímž měla způsobit přímou škodu na věcech ve výši 5 000 000 Kč. Žalobce následně rozšířil žalobu tak, že požadoval i ušlý zisk za období od 1. září 2001 do 31. prosince 2007 ve výši 6 200 000 Kč měsíčně, neboť zaviněním žalované nemohl realizovat podnikatelskou činnost spočívající ve výrobě replik historických dlažeb. Celkem se domáhal zaplacení částky 471 200 000 Kč. Soud prvního stupně však po provedení (obsáhlého) dokazování dospěl k závěru, že žalobce předpoklady pro odpovědnost žalované za škodu neprokázal.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud nejprve uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. K tomu dodal:
5. K námitce věcné nepříslušnosti uvedl, že tato otázka v posuzované věci již byla řešena Vrchním soudem v Praze, který usnesením ze dne 2. února 2009 (správně 27. února 2009), č. j. Ncp 2854/2008-57, rozhodl, že k řízení v prvním stupni jsou příslušné okresní soudy, neboť jde o nárok na náhradu škody směřující proti správkyni konkursní podstaty jako fyzické osobě; nejde tedy o spor vyvolaný konkursem. Odvolací soud proto konstatoval (i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že tímto rozhodnutím jsou soudy vázány.
6. K věci samé pak odvolací soud zopakoval, že z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že žalobce a úpadkyně měli mezi sebou vážné spory týkající se výroby replik historických dlažeb dlouhou dobu před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně, přičemž již v roce 1998 měl žalobce zakázaný vstup do provozovny úpadkyně. Současně úpadkyně při své podnikatelské činnosti neplnila základní platební povinnosti, ani nevedla řádně účetnictví. Později (v průběhu konkursního řízení) neplnila povinnosti úpadce, se správkyní konkursní podstaty nespolupracovala, neposkytla jí potřebné doklady, seznam majetku ani nutná vysvětlení. Dle soudu tak žalovaná nejednala protiprávně, jestliže část věcí z provozovny úpadkyně nechala vyvézt na skládku a část uskladnila, a to za dohledu úpadkyně. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl vlastníkem některých těchto věcí v době započetí výkonu funkce žalovanou jako správkyně konkursní podstaty (měsíc poté, kdy byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně). Dle odvolacího soudu pak bylo vyvráceno i tvrzení žalobce, že žalovaná svévolně ukončila výrobu úpadkyně, neboť konkursní soud souhlas k podnikání nedal a opakovaně v průběhu konkursního řízení konstatoval, že správkyně konkursní podstaty postupuje v konkursu úpadkyně v souladu se zákonem. Nadto odvolací soud přihlédl k tomu, že i podnikání žalobce bylo od roku 1997 neúspěšné, neboť tento (v době ustanovení žalované správkyní konkursní podstaty v daném konkursním řízení) neplnil základní platební povinnosti, nevlastnil žádný majetek, neměl zaměstnance, nevykazoval žádné zisky a nepodával ani daňová přiznání. Tuto situaci však nelze přičítat k tíži žalované a jejímu působení ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadkyně.
7. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že následky neúspěšného podnikání v podobě prohlášeného konkursu (na majetek žalobce) nelze přenášet na správkyni konkursní podstaty a dovozovat z toho její odpovědnost za případnou škodu. Navíc nebylo ani zjištěno, že by konkursní soud v době, kdy žalovaná působila ve funkci správkyně konkursní podstaty úpadkyně, shledal v jejím postupu nějaké zásadní nedostatky či porušení povinností. Činností žalované se zabývaly rovněž i orgány činné v trestním řízení (na základě četných trestních oznámeních podávaných žalobcem i úpadkyní), které neshledaly, že by se žalovaná dopustila jakéhokoliv závažného pochybení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem (posuzováno dle obsahu), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které zčásti dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že je nesprávný právní názor soudů obou stupňů, neboť dovolatel splnil svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní a prokázal nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku. Má za to, že o věci měl rozhodovat příslušný krajský soud, který byl věcně příslušný, neboť se daná věc týkala konkursního řízení a šlo o spor mezi podnikateli. Uzavírá proto, že předmětné řízení je od počátku postiženo procesní vadou.
10. Dále namítá, že žalovaná porušila své zákonné povinnosti a byla naplněna i příčinná souvislost mezi tímto škodním jednáním a vznikem škody dovolateli. Žalovaná totiž ukončila existující výrobu historických dlažeb realizovanou v souladu s dohodou o společném podnikání dovolatele a úpadkyně, a to bez předchozího souhlasu soudu a zástupce věřitelů. Tím, že výrobu ukončila, žalovaná zatížila i konkursní podstatu dalšími povinnostmi (vracení záloh). Dovolatel rovněž uvádí, že jeho podnikání i podnikání úpadkyně bylo v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně úspěšné, unikátní (nebyla konkurence) a rentabilní. Žalovaná navíc pochybila, když některé věci, které byly alespoň zčásti ve vlastnictví dovolatele, pojala do soupisu konkursní podstaty, či některé vyhodila (především hodnotný materiál), nebo je nechala odvézt do skladu, aniž by byl učiněn předávací protokol či jakýkoliv záznam. Jednáním žalované došlo dle dovolatele ke zmaření investic, pohledávek, ztrátě know-how, výtvarných děl, patentů, nákladů na výrobu, ale zejména ke ztrátě unikátní a státními institucemi žádané výroby.
11. K vyčíslení ušlého zisku dovolatel konstatuje, že soudy v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dovodily, že zmařená výdělečná činnost musí být prokázána v reálné podobě. Přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které je ušlý zisk hypotetickou kategorií, a má za to, že soudy v daném řízení postupovaly nesprávně, když nezohlednily pravidelný běh věcí. Ušlý zisk by měl být totiž prokázán s určitou mírou pravděpodobnosti, čemuž dovolatel dle jeho tvrzení dostál.
12. Dovolatel tak uzavřel, že soudy danou věc nesprávně právně posoudily. Prokázal totiž, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku v důsledku jím nezaviněné nemožnosti vykonávat podnikatelskou činnost (což vyústilo i v následné prohlášení konkursu na jeho osobu), kterou způsobila svým zaviněným nezákonným jednáním žalovaná.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
K dovolání proti nákladovému výroku.
14. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III., jakož i proti druhému výroku napadeného rozhodnutí (jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
15. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud ve zbylé části odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Dovolatel (posuzováno dle obsahu) v zásadě předkládá dovolacímu soudu k řešení čtyři okruhy otázek, a to: 1/ zda soudy správně posoudily, že byla ukončena dohoda o společném podnikání dovolatele s úpadkyní, 2/ zda konkursní správkyně zapříčinila vznik škody svým jednáním (ukončením provozu, rozprodáním věcí atd.), 3/ zda je třeba v případě nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku prokazovat reálnou podobu ušlého zisku namísto předpokládané konstrukce (na základě předpokládaného běhu věcí, na kterém je ušlý zisk postaven), a konečně otázku 4/, zda neměl o věci rozhodovat v prvním stupni krajský soud.
17. V rámci otázky 1/ dovolatel především namítá, že žalovaná tím, že ukončila existující výrobu historických dlažeb realizovanou v souladu s dohodou o společném podnikání dovolatele a úpadkyně, způsobila žalobci škodu. Dovolatel rovněž konstatuje, že jeho podnikání a podnikání úpadkyně bylo v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně úspěšné. Soudy však měly za prokázané, že již v roce 1998 byla spolupráce mezi dovolatelem a úpadkyní ukončena. Jestliže tedy dovolatel v dovolání tvrdí opak, nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedené platí i při posuzování přípustnosti dovolání. Otázka 1/ proto dovolání přípustným nečiní.
18. K otázce 2/, zda žalovaná mohla svým jednáním způsobit žalobci škodu, je třeba uvést, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
[1] Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)].
[2] Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013, R 22/2014).
19. Z hlediska posuzování předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. (jež se uplatní i na daný případ vzhledem k době, kdy měla žalobci údajně vzniknout škoda) je pak dále rozhodovací praxe soudů ustálena v těchto závěrech:
[1] Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. V poměrech projednávané věci soudy konstatovaly, že v jednání správkyně konkursní podstaty (žalované) neshledaly žádné porušení zákonných povinností. Dle odvolacího soudu bylo rovněž vyvráceno tvrzení žalobce, že žalovaná svévolně ukončila výrobu úpadkyně. Soudy vyšly z toho, že podnikání úpadkyně bylo předlužené, nerentabilní. Konkursní soud se zabýval návrhem žalobce na povolení provozování podnikatelské činnosti při schůzi konkursních věřitelů dne 7. prosince 2001, ale souhlas k podnikání nedal. Konkursní soud opakovaně v průběhu řízení konstatoval, že správkyně konkursní podstaty postupuje v konkursu úpadkyně v souladu se zákonem. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto uzavřel, že mezi vznikem tvrzené škody a jednáním žalované není dána příčinná souvislost.
21. Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, podle kterého mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou dovolateli vzniklou není příčinná souvislost, jde o kritiku skutkových zjištění, nikoliv o právní posouzení příčinné souvislosti. Přitom dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nenamítal, že by odvolací soud při řešení otázky (ne)existence příčinné souvislosti pominul právně významné skutečnosti (či naopak zohlednil skutečnosti právně irelevantní). Ani otázka 2/ tak nezakládá přípustnost dovolání.
22. K řešení otázky 3/ vztahující se k prokázání výše ušlého zisku (tj. zda je třeba prokazovat reálnou podobu ušlého zisku) není pak dovolání přípustné proto, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025, sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, uveřejněného pod číslem 10/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. V poměrech dané věci odvolací soud (pouze na doplnění) konstatoval, že v době, kdy byla správkyní konkursní podstaty jmenována žalovaná, dovolatel nevlastnil žádný majetek, neměl žádné zaměstnance a nevykazoval zisky. Dovolatel proto nemohl důvodně očekávat rozmnožení majetku. Odvolací soud toliko dodal, že takovou situaci dovolatele nelze přičítat k tíži žalované. Nezabýval se proto již konkrétní výší tvrzené škody v podobě ušlého zisku, a tedy ani otázkou, jak je třeba tuto výši prokazovat. Touto otázkou se odvolací soud ani zabývat nemusel, když jeho rozhodnutí vychází především z toho, že žalovaná neodpovídá za tvrzenou škodu vzniklou žalobci. Dovolání proto ani potud není přípustné.
24. Konečně namítá-li dovolatel věcnou nepříslušnost okresního soudu k projednání věci s tím, že v prvním stupni byl věcně příslušným krajský soud (otázka 4/), vytýká ve skutečnosti procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout pouze u dovolání, které je přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
25. Navíc nelze přehlédnout, že o věcné příslušnosti okresního soudu jako soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2009, č. j. Ncp 2854/2008-57. Rozhodne-li vrchní soud postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012).
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu