Plný text
29 Cdo 1436/2024-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63996219, zastoupeného Mgr. Václavem Kacálkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 580/4, PSČ 162 00, proti žalovanému ELMO-PLAST a. s., se sídlem v Alojzově 171, PSČ 798 04, identifikační číslo osoby 28126548, zastoupenému Mgr. Jakubem Limburským, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, o zaplacení 1 260 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 55 Co 257/2023-143, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 55 Co 257/2023-143, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 17. dubna 2023, č. j. 28 C 158/2022-100, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému (ELMO-PLAST a. s.) povinnost zaplatit žalobci (Plastika Pipes Trade, s. r. o.) částku 1 110 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), současně zamítl žalobu co do nároku žalobce na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 25. dubna 2022 (soudu došlé téhož dne), kterou se žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty dle Rámcové smlouvy o skladování uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 22. prosince 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. prosince 2017 a dodatku č. 2 ze dne 20. prosince 2018 (dále též jen „smlouva o skladování“). Nárok na smluvní pokutu měl žalobci vzniknout v důsledku prodlení žalovaného s vydáním skladovaných zásob v období od 24. dubna 2019 do 31. prosince 2019. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný byl (v návaznosti na výzvu žalobce doručenou žalovanému dne 22. května 2019) skutečně v prodlení se splněním povinnosti k vrácení věcí, a žalobci tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu smlouvy o skladování, nicméně až ode dne 24. května 2019, neboť tento byl prvním dnem prodlení žalovaného. Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že vzhledem k tomu, že dluh žalovaného vznikl dne 24. května 2019, tedy až poté, co byl v insolvenčním řízení zjištěn úpadek žalovaného (k čemuž došlo dne 31. května 2017), meritornímu rozhodnutí v předmětné věci nebránila žádná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
3. K odvolání žalobce i žalovaného Městský soud v Praze ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
4. Odvolací soud, aniž by zkoumal věcnou správnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že v dané věci nebyly dány procesní podmínky pro její projednání před soudem a řízení je nutno zastavit. Odvolací soud konstatoval, že Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 31. května 2017, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-12, zjistil hrozící úpadek dlužníka ELMO-PLAST a. s. (žalovaného), následně bylo rozhodnuto o povolení reorganizace dlužníka a schválen reorganizační plán, přičemž tyto skutečnosti bylo třeba dle odvolacího soudu zohlednit. Zdůraznil, že se zahájením insolvenčního řízení je spojen takový účinek, že pohledávky nemohou být vůči dlužníku uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Uspokojení takové pohledávky je proto možné pouze v insolvenčním řízení a takového účastníka nelze žalovat na plnění. Tento účinek přitom trvá po celou dobu insolvenčního řízení i po rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud dále citoval § 140c a § 141a insolvenčního zákona a uzavřel, že v dané věci existuje pravomocné rozhodnutí o úpadku žalovaného, a proto nebylo možno v občanskoprávním řízení o požadavku žalobce na úhradu smluvní pokuty nadále pokračovat.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Konkrétně má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, či usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uspokojení předmětné pohledávky je možné pouze v rámci insolvenčního řízení, neboť v době zjištění úpadku pohledávka dovolatele ještě neexistovala. Dovolatel se domnívá, že vznikla-li pohledávka nejdříve dne 24. dubna 2019, nemohla být přihlášena do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného, ve kterém byl úpadek zjištěn již dne 31. května 2017. Pohledávka žalobce tak nemohla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a podáním žaloby o její zaplacení nemohlo dojít k porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Má tedy za to, že § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona se v dané věci neuplatní. Na závěr podotýká, že pokud by dovolatel nemohl uplatnit svoji pohledávku v insolvenčním řízení a současně ani v řízení občanskoprávním, bylo by mu upřeno právo na soudní ochranu a s tím spojené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
8. Žalovaný ve vyjádření namítal, že dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním předestřené otázky týkající se aplikace § 109 odst. 1 písm. a / insolvenčního zákona ve vztahu k pohledávce, která vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka, respektive po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, když potud jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. K námitkám žalovaného zpochybňujícím formální náležitosti dovolání Nejvyšší soud dodává, že při posuzování vymezení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud přihlíží k celému obsahu dovolání (nejen k tomu, zda dovolatel výslovně zformuluje otázku, pro jejíž posouzení žádá připuštění dovolání). Z obsahu dovolání (srov. body 7 až 9) je přitom zřejmé, s řešením jaké právní otázky odvolacím soudem dovolatel polemizuje, i to, že namítá, že toto právní posouzení je rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu (kterou označuje v bodě 6 dovolání).
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojuje i ten účinek, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou.
Podle § 109 odst. 5 insolvenčního zákona nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
Podle § 140c insolvenčního zákona v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).
Podle § 141a insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a/ a podle § 140c.
18. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné [s ohledem na dobu zahájení insolvenčního řízení (16. května 2017) a rozhodnutí o úpadku (31. května 2017)], platí uvedená ustanovení insolvenčního zákona v nezměněné podobě od 1. ledna 2014.
19. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých:
1/ Uplatní-li věřitel pohledávku vůči dlužníku u obecného soudu žalobou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, soudní řízení o takové pohledávce se přeruší okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněné pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 128/2018“).
2/ Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Logicky však v takovém případě nenastanou účinky přerušení řízení dle § 140a insolvenčního zákona; není totiž splněna podmínka, aby řízení o žalobě u obecného soudu probíhalo k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). Srov. opět R 128/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, a v usnesení ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019.
20. V poměrech projednávané věci se pak takto ustavené judikaturní závěry promítají následovně:
21. Jestliže sporná pohledávka, jejíž úhrady se žalobce domáhá podanou žalobou, měla podle tvrzení obsažených v žalobě vzniknout až po rozhodnutí o úpadku žalovaného dlužníka, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (v období od 24. dubna 2019 do 31. prosince 2019, přičemž o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 31. května 2017), nemusela (ani nemohla) být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a režim § 140c insolvenčního zákona se na ni zjevně (jen z tohoto důvodu) nevztahoval.
22. Jinak řečeno, jestliže ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka (žalovaného) neexistovala (byť dosud jako nesplatná či jako vázaná na podmínku) sporná pohledávka, nemohl ji žalobce ani přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka.
23. K tomu je nutné dodat, že odvolací soud vůbec neposuzoval, zda uplatněná pohledávka má (může mít) povahu pohledávky podle § 170 insolvenčního zákona, tj. zda nejde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení. Pak by ovšem důvodem, pro který by nemohlo být v řízení pokračováno, byl nikoli závěr, že předmětem řízení je pohledávka, která je uplatněna v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, nýbrž to, že jde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 insolvenčního zákona. Jen to by v dané věci mohlo být důvodem k postupu podle § 140c insolvenčního zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto potud neúplné a tudíž i nesprávné.
24. Odvolací soud však pochybil především tím, že nezohlednil, zda stále trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, byť v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmínil i to, že insolvenční soud žalovanému povolil reorganizaci a schválil reorganizační plán.
25. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl (dle tvrzení žalobce a dle závěrů soudu prvního stupně) po schválení reorganizačního plánu dlužníka, k čemuž došlo usnesením ze dne 10. září 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-116, které nabylo právní moci dne 28. září 2018. Z § 109 odst. 5 insolvenčního zákona přitom plyne, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení trvají, jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.
26. Z uvedeného se podává, že ke dni podání žaloby (25. dubna 2022) již netrvaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného (pominuly v důsledku rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu) a nebyla zde žádná překážka, která by podle § 140c insolvenčního řízení bránila vedení soudního řízení o pohledávkách vůči žalovanému.
27. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu