Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25147048, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, PSČ 118 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Marianu Pavlovovi, advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty žalovaného 2/, a 2/ Druhé slévárně Blansko, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 284/23, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25379968, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2023, č. j. 10 Cmo 3/2023-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 23. leda 2023, č. j. 41 Cm 1/2020-203, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o určení, že žalobce (BENET GROUP, a. s.) má za úpadcem Druhou slévárnou Blansko, a. s. (druhým žalovaným) pohledávku ve výši 18 438 449,40 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitého majetku ve vlastnictví úpadce zapsaného na listu vlastnictví č. 4295 v katastrálním území Blansko (dále jen „nemovitosti“) podle zástavní smlouvy ze dne 26. listopadu 2000 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Dne 26. listopadu 2000 byla mezi žalobcem jako věřitelem a CASH & CAPITAL, a. s. (dále jen „společnost C“) jako dlužníkem uzavřena smlouva o půjčce, kterou se žalobce zavázal poskytnut společnosti C půjčku ve výši 80 000 000 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“).
[2] Téhož dne uzavřel žalobce jako zástavní věřitel a druhý žalovaný jako zástavce zástavní smlouvu za účelem zajištění pohledávek žalobce za společností C ze smlouvy o půjčce. Předmětem zástavního práva byly nemovitosti ve vlastnictví druhého žalovaného.
[3] Podáním ze dne 15. července 2002 žalobce v konkursním řízení druhého žalovaného (sp. zn. 40 K 11/2002) uplatnil nárok na vydání hodnoty zpeněžení nemovitostí z důvodu, že na nich vázne zástavní právo zajišťující jeho pohledávku za společností C ze smlouvy o půjčce. Svůj nárok vyčíslil částkou 40 000 000 Kč na jistině a 5 465 144,60 Kč na příslušenství. Soud toto podání posoudil jako přihlášku pohledávky a postoupil ji správci konkursní podstaty k přezkumu. Tato přihláška byla evidována pod č. 36. Podáním ze dne 2. října 2002 žalobce navýšil uplatněný nárok o vyčíslenou smluvní pokutu na celkovou částku 190 065 144,60 Kč. Žádostí ze dne 7. října 2002 žalobce v konkursním řízení druhého žalovaného požádal o vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí, jež byly předmětem zajištění podle zástavní smlouvy. Nárok byl s odkazem na smlouvu o půjčce uplatněn ve výši 190 065 114,60 Kč.
[4] Pohledávka žalobce ve výši 190 065 144,60 Kč, uplatněná přihláškou pod č. 36, byla přezkoumána a v plném rozsahu popřena správcem konkursní podstaty úpadce. Vyrozuměním ze dne 12. února 2003 předchozí správkyně konkursní podstaty úpadce (Š. V.) vyrozuměla žalobce o výsledku přezkumu a poučila jej o možnosti podat v třicetidenní lhůtě žalobu na určení popřené pohledávky. Rovněž jej poučila o následku marného uplynutí lhůty k podání žaloby spočívajícím v dalším „nepřihlížení“ k přihlášenému nároku. Toto vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 21. března 2003. Žalobce však ve stanovené lhůtě žalobu nepodal.
[5] Dne 1. října 2002 uplatnila společnost Rapex export-import s. r. o. (dále jen „společnost R“) v konkursním řízení vedeném na majetek druhého žalovaného nárok na oddělené uspokojení pohledávky z hodnoty zpeněžení nemovitostí, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 17. září 2001 mezi společností R a žalobcem, kterou žalobce postoupil společnosti R pohledávku ve výši 40 000 000 Kč s příslušenstvím za společností C ze smlouvy o půjčce s tím, že pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitostem úpadce. Nárok byl vyčíslen na částku 144 500 000 Kč. Pohledávka byla v konkursním řízení evidována pod přihláškou č. 235.
[6] Správce konkursní podstaty úpadce při přezkumném jednání pohledávku společnosti R, uplatněnou přihláškou pod č. 235, v plném rozsahu popřel z důvodu neexistence dluhu vůči úpadci. Vyrozuměním ze dne 12. února 2003 (č. l. 148) předchozí správkyně konkursní podstaty úpadce vyrozuměla společnost R o výsledku přezkumu a poučila ji o možnosti podat ve třicetidenní lhůtě žalobu na určení popřené pohledávky, jakož i o následku marného uplynutí této lhůty k podání žaloby (dalším nepřihlížení k přihlášenému nároku). Toto vyrozumění bylo společnosti R doručeno dne 21. února 2003, ta však ve stanovené lhůtě žalobu nepodala.
[7] Dne 21. března 2003 bylo konkursnímu soudu doručeno prosté sdělení, že dne 20. prosince 2002 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, kterou došlo k postoupení pohledávky za společností C ze smlouvy o půjčce ze společnosti R na žalobce.
[8] Podáním ze dne 28. listopadu 2021 navrhla společnost R, aby na její místo věřitele v konkursním řízení úpadce nastoupil žalobce. Usnesením ze dne 25. března 2022 konkursní soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že v důsledku marného uplynutí lhůty k podání odporové žaloby se k pohledávce přihlášené společností R nepřihlíží. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. prosince 2022, č. j. 3 Ko 10/2022-3852-P 235, toto usnesení konkursního soudu s pozměněnou formulací potvrdil.
[9] Žalobu v projednávané věci podal žalobce dne 7. prosince 2020.
[10] V podání ze dne 9. února 2022 (č. l. 134) žalobce uvedl, že předmětem sporu v projednávané věci není popřená pohledávka, kterou uplatnil výše uvedenou přihláškou pohledávky č. 36, ale pohledávka uplatněná společností R přihláškou evidovanou pod č. 235, jež následně přešla na žalobce smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2002.
3. Na tomto základě soud prvního stupně nejprve uvedl, že vůči druhému žalovanému je důvodem pro zamítnutí žaloby nedostatek jeho pasivní legitimace. V konkursu totiž nesvědčí úpadci popěrné právo, které by mělo za následek zpochybnění přihlášeného nároku, jež by mělo být řešeno odporovou žalobou (úpadce v konkursu není nadán právem účinně popřít přihlášenou pohledávku). Žaloba není důvodná ani proti prvnímu žalovanému, neboť podle soudu prvního stupně není dán naléhavý právní zájem na určení existence uplatněného nároku za úpadcem, neboť k přihlášeným pohledávkám (ať už přihláškou č. 36 či přihláškou č. 235) se v konkursu již nepřihlíží. I kdyby nárok existoval, nemohl by být v konkursu uspokojen.
4. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odmítl dovolání druhého žalovaného (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, cituje § 201 a § 218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2007, § 23 odst. 2, 4 a § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu s vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 2226/99, uveřejněný pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2002“), usnesení ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007, uveřejněná pod čísly 37/2004, 82/2004 a 40/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2004“, „R 82/2004“ a R 40/2010“), usnesení ze dne 18. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2006, pod číslem 154, usnesení ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4041/2010, usnesení ze dne 9. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2010, a konečně na usnesení ze dne 29. března 2023, sp. zn. 29 Cdo 395/2023 (vydané v konkursním řízení úpadce ve věci přihlášky č. 235) – ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé především uvedl, že má za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně.
6. K tomu odvolací soud dodal, že vyrozumění o popření pohledávky ze dne 12. února 2003 bylo řádné a obsahovalo všechny nezbytné náležitosti (včetně uvedení důvodu, že neexistuje dluh úpadce vůči věřiteli). Bylo přitom prokázáno, že toto vyrozumění bylo doručeno věřiteli, ovšem věřitel na ně v zákonem stanovené lhůtě nereagoval (nepodal odporovou žalobu), což plně postačuje k rozhodnutí v projednávané věci. Odvolací soud zdůraznil, že je-li pohledávka popřena, námitky proti tomuto popření se zásadně řeší v rámci odporového sporu (a to včetně důvodů, pro něž je třeba posléze odporovou žalobu zamítnout pro předčasnost), který ale v případě nevykonatelné pohledávky musí být vyvolán žalobou podanou věřitelem ve lhůtě běžící od doručení vyrozumění o popření. Argumentace neurčitostí a vadami popření tedy neobstojí za situace, kdy odporová žaloba nebyla (přes řádně doručené vyrozumění o popření pohledávky) podána včas.
7. Odvolací soud dodal, že usnesení (o procesním nástupnictví) podle § 107a o. s. ř. je vydáváno toliko na základě příslušného návrhu, který ale byl podán opožděně. V důsledku toho ani nemohlo posléze dojít ke změně v osobě věřitele ze společnosti R na žalobce, neboť v době, kdy byl podán příslušný návrh, již nastaly účinky, že se k popřené pohledávce nepřihlíželo, jelikož nebyla včas podána žaloba.
8. Proti druhému výroku v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Dovolatel polemizuje se závěrem o opožděnosti určovací žaloby a snáší argumenty ve prospěch závěru, že popěrný úkon (tehdejší) správkyně konkursní podstaty trpěl vadami, pro něž nelze pohledávku žalobce považovat za popřenou, a nemohla tak začít plynout lhůta k podání žaloby na určení pohledávky. Zejména měl být popěrný úkon nesrozumitelný, důvod popření neurčitý, neměl být zřejmý rozsah popření ani dodržena řádná identifikace popřené pohledávky. Dovolatel rovněž namítá, že vyrozumění o popření pohledávky nebylo doručeno dovolateli jako „vlastníku“ pohledávky.
10. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout. Druhý žalovaný se ztotožňuje s argumentací dovolatele a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl.
11. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
13. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
14. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (výslovně z ní vychází), podle níž:
[1] Popře-li některý z konkursních věřitelů nebo správce konkursní podstaty při přezkumném jednání pravost nevykonatelné pohledávky konkursního věřitele (§ 23 odst. 4, § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007), zaniká účast takového věřitele v konkursním řízení již marným uplynutím lhůty určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky (k tomu srov. R 40/2010).
[2] Lhůta k podání incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup podle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Soud, který ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu zjistí, že žaloba byla podána opožděně, žalobu zamítne, aniž by prováděl dokazování o něčem jiném než o skutečnostech, z nichž se závěr o opožděnosti žaloby podává. K tomu srov. R 44/2002.
[3] Spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, v jehož rámci soud usnesení podle § 107a o. s. ř. nevydává. S osobou, které žalující konkursní věřitel v průběhu takového sporu postoupil pohledávku, o jejíž pravost jde, soud bez dalšího jedná jako s novým žalobcem ode dne, kdy nabude právní moci usnesení, jímž soud v konkursním řízení ve smyslu § 107a o. s. ř. připustil, aby se tato osoba stala účastníkem konkursního řízení namísto žalujícího konkursního věřitele. To, že ve sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky tímto způsobem došlo ke změně v osobě žalobce, může soud vzít na vědomí usnesením, jímž se upravuje vedení řízení (srov. R 82/2004).
[4] Je věcí konkursního věřitele, aby do doby, než po postoupení pohledávky, kterou přihlásil do konkursního řízení, podá návrh podle § 107a o. s. ř. a než o tomto návrhu konkursní soud pravomocně rozhodne (teprve poté se postupník stane účastníkem konkursního řízení a je oprávněn vykonávat práva spojená s přihláškou pohledávky), zajistil práva postupníka tím, že podá žalobu o určení popřené pohledávky. Neučiní-li tak a lhůta k podání žaloby o určení popřené pohledávky marně uplyne, zanikne jeho účast v konkursním řízení a návrhu podle § 107a o. s. ř. poté již vyhovět nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 395/2023 nebo tam odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1657/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2010, pod číslem 56).
[5] Popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. Popírá-li konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popř. jaké pořadí má pohledávka v konkursu mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popřít pravost, výši nebo pořadí pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvodu) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odvolacím osudem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3829/2010).
[6] Z hlediska výkladu § 23 a § 24 ZKV není pochyb o tom, že mezi popřením pohledávky co do „právního důvodu“ a „pravosti“ není žádný rozdíl a konkursní věřitelé i správce konkursní podstaty mohou popírat pravost, výši nebo pořadí pohledávky. Je proto nerozhodné, obsahovala-li výzva sdělení, že pohledávka byla popřena ať už konkursním věřitelem či správcem konkursní podstaty co do pravosti či co do právního důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 4437/2007).
15. V posuzované věci je nepochybné, že žalobce (jako věřitel přihlášené pohledávky č. 36) ani společnost R (jako přihlášený věřitel pohledávky č. 235) nepodali, ač vyrozuměni o popření dotčených pohledávek, včas žalobu o určení pravosti pohledávek. Za tohoto stavu je závěr odvolacího soudu o opožděnosti žaloby plně v souladu s výše shrnutou judikaturou; potud srov. zejména závěry plynoucí z R 40/2010 a R 44/2002.
16. K tomu lze doplnit, že tvrdil-li žalobce, že se domáhá určení pravosti pohledávky přihlášené společností R, pak nemůže být v tomto incidenčním řízení úspěšný (též) proto, že se v konkursním řízení nestal procesním nástupcem společnosti R. K tomu viz odvolacím soudem přiléhavě zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 395/2023.
17. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nemá žádné pochybnosti o tom, že dovolatelem uplatněná pohledávka, přihlášená společností R přihláškou č. 235, byla na přezkumném jednání popřena správkyní konkursní podstaty a o tomto popření byl dotčený věřitel (společnost R) řádně vyrozuměn správkyní konkursní podstaty přípisem ze dne 12. února 2003, ve kterém byla popřená pohledávka (nezaměnitelně) označena výší 144 500 000 Kč i datem podání přihlášky. Z formulace „(…) zůstala sporná co do právního důvodu“ je pak rovněž zřejmý rozsah popření, tj. že byla popřena pravost pohledávky. Společnost R byla taktéž náležitě poučena o možnosti podat ve třicetidenní lhůtě žalobu na určení popřené pohledávky, jakož i o následku marného uplynutí této lhůty k podání žaloby.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo vůči dovolateli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v případě prvního žalovaného, který podal vyjádření k dovolání (ze dne 29. dubna 2024) a nebyl v dovolacím řízení zastoupen, sestávají toliko z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Druhému žalovanému pak v dovolacím řízení nevznikly účelně vynaložené náklady k bránění jeho práva. Sice se vyjádřil k dovolání, avšak jeho argumentace podporovala dovolání žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu