29 Cdo 1654/2025

Plný text

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, PSČ 270 53, identifikační číslo osoby 45 14 80 66, zastoupeného Mgr. Jiřím Chláněm, advokátem, se sídlem v Praze, Točitá 1964/34, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) P. S., 2) M. K., zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, a 3) D. R., o námitkách druhé žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 5 Cm 64/2017, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. března 2019, č. j. 7 Cmo 18/2019-116, takto:

Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 21. září 2017, č. j. 5 Cm 64/2017-20, uložil žalovaným [1) P. S., 2) M. K. a 3) D. R.], aby zaplatili žalobci (Heineken Česká republika, a. s.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 770.809,- Kč s 6% úrokem od 14. října 2015 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.569,- Kč a na nákladech řízení 74.303,50 Kč.

K námitkám druhé žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. června 2018, č. j. 5 Cm 64/2017-82, ponechal ve vztahu k druhé žalované směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 5. března 2019, č. j. 7 Cmo 18/2019-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ‒ se ztotožnil i s jeho právním závěrem, podle něhož se druhé žalované prostřednictvím uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu. Přitom zdůraznil, že druhé žalované „muselo být zřejmé, proč se na směnku podepisuje, k jakému účelu blankosměnka slouží a za jakých podmínek může být blankosměnka doplněna“; uzavřela tak s žalobcem konkludentně dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Současně odvolací soud neshledal výkon práv ze směnky žalobcem vůči druhé žalované ani rozporným s dobrými mravy, když sociální a majetkové poměry druhé žalované nemohou mít žádný vliv na právo žalobce domáhat se vůči druhé žalované nároku ze směnky z titulu směnečného rukojemství.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek (ne)existence ujednání o vyplňovacím právu ve vztahu k doplnění údajů směnečné sumy a data splatnosti na blankosměnce a posouzení výkonu práva vůči ní jako směnečné rukojmí z hlediska „překročení“ meze dobrých mravů.

Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesením ze dne 1. října 2019, č. j. KSBR 33 INS 17237/2019-A-7, Krajský soud v Brně (dále též jen insolvenční soud“) zjistil úpadek druhé žalované a povolil jí oddlužení; okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (1. října 2019) bylo dovolací řízení v této věci přerušeno. Usnesením ze dne 30 ledna 2020, č. j. KSBR 33 INS 17237/2019-B-3, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení druhé žalované plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

Usnesením ze dne 28. dubna 2025, č. j. KSBR 33 INS 17237/2019-B-20, insolvenční soud (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení druhé žalované a osvobodil ji od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, jakož i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči ní pro tyto pohledávky právo postihu.

Právní mocí výroku usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení druhé žalované (16. května 2025), odpadla překážka bránící pokračování v dovolacím řízení.

Dovolání druhé žalované, které mohlo být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že:

a) Právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně konkludentní dohody žalobce a druhé žalované o vyplnění blankosměnky je v souladu se závěry formulovanými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněném pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024, sp. zn. 29 Cdo 2073/2022, uveřejněném pod číslem 37/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

b) Právní závěr, podle něhož nelze výkon práva ze směnky vůči druhé žalované hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, je (obecně) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Přitom v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. K tomu, jakož i k definici pojmu „dobré mravy“, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikaturu Nejvyššího soudu shrnutou např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023, sp. zn. 29 Cdo 1486/2021.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí o dovolání nemá vliv na osvobození od placení pohledávek věřitelů přiznané druhé žalované usnesením Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 33 INS 17237/2019-B-20, které se vztahuje i na pohledávku žalobce. K tomu, že (následně) přiznané osvobození od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona) nemůže být důvodem, pro který lze zrušit směnečný platební rozkaz, nýbrž (jen) důvodem pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023, sp. zn. 29 Cdo 3749/2023.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu