Plný text
29 Cdo 2368/2025-2566
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalované I. M., zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290/2, PSČ 353 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 92/2008, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2025, č. j. 12 Cmo 124/2022-2345, ve znění usnesení ze dne 13. května 2025, č. j. 12 Cmo 124/2022-2370, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.081 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 2. července 2008, č. j. 63 Sm 172/2008-10, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 257.425 Kč s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu „ve výši 10.330 Kč“ a náklady řízení.
2. Rozsudkem ze dne 7. března 2022, č. j. 49 Cm 92/2008-1886, Krajský soud v Plzni k námitkám žalované zrušil směnečný platební rozkaz (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, č. j. 49 Cm 92/2008-299, soud prvního stupně (rovněž) zrušil směnečný platební rozkaz. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 12 Cmo 76/2011-348, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 29 Cdo 688/2012-668, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 12 Cmo 76/2011-840, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. prosince 2010 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. března 2022 v části výroku I. tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 30.050 Kč s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 99,20 Kč (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výroku I. jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (třetí výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý až sedmý výrok).
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (proti druhému potvrzujícímu výroku o věci samé) i žalovaná (poměřováno obsahem podaného dovolání jen proti prvnímu měnícímu výroku o věci samé).
6. Dovolání obou účastníků Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustná.
K dovolání žalobce
7. Základ dovoláním uplatněné argumentace (posuzováno podle jejího obsahu) tvoří výhrady žalobce k závěrům, k nimž odvolací soud dospěl při posuzování přípustnosti kauzálních námitek, jimiž se žalovaná ve včas podaných námitkách bránila povinnosti uložené jí vydaným směnečným platebním rozkazem. Žalobce vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s abstraktní povahou směnečných závazků se zabývaly skutečnostmi, jež mají původ nikoli ve vlastních vztazích účastníků směnečného vztahu (tedy ve vztazích žalobce jako remitenta a žalované jako výstavce sporné směnky), ale přihlížely (též) k okolnostem týkajícím se závazkového vztahu mezi žalovanou a třetí osobou (společností Ekonomické stavby s. r. o. – dále jen „společnost E“).
8. Potud jde ovšem o výhrady, které žalobce a další s ním spřízněné subjekty (včetně společnosti E, v níž žalobce vykonává funkci jednatele) vznáší opakovaně v celé řadě sporů s obdobným skutkovým základem, jimiž se (také opakovaně) již ve své rozhodovací praxi zabývaly nejen oba soudy nižších stupňů, ale rovněž Nejvyšší soud a Ústavní soud. Všem těmto věcem je (ze skutkového hlediska) společné to, že se týkají (v širších souvislostech) výstavby rodinných domů, které má jako zhotovitel realizovat na základě (buď již uzavřených, nebo teprve v budoucnu předpokládaných) smluv o dílo společnost E, přičemž žalobce (případně další s ním spřízněná společnost, za níž žalobce rovněž jedná jako jednatel) nabízí klientům společnosti E různé formy „financování“ jejich závazků (zpravidla v souvislosti s „úhradou“ zálohy na přípravné práce). V návaznosti na tato právní jednání pak klienti společnosti E vystaví směnky, jejichž úhrady se později v jednotlivých sporech žalobce (případně další s ním spřízněná společnost) domáhá.
9. Přestože se žalobce (event. s ním spřízněné společnosti) opakovaně snaží akcentovat skutečnost, že smluvních vztahů se účastní samostatné subjekty, s tím, že společnost E není ani účastníkem konkrétního řízení, ani nefiguruje na vystavených směnkách, pročež vztahy mezi touto společností a jejich klienty nelze mít za významné pro posouzení projednávané věci, soudní praxe takové ryze formální hledisko odmítla akceptovat.
10. Na nezbytnost zohlednit při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti E) také jeho „dvoudomé“ vystupování (tedy to, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti E, jednak jako fyzická osoba) upozornil Ústavní soud již v nálezu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11. K jeho závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil nejen v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci, ale v celé řadě dalších rozhodnutí; za všechna srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněného pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 1526/2023.
11. Jinak řečeno, žalobcem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci náleží žalované námitková obrana vycházející (také) z jejích vztahů ke společnosti E, tedy vůči osobě stojící formálně mimo směnečný vztah účastníků, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i (z ní vycházející) judikaturou Nejvyššího soudu.
12. To, že v řízení o zaplacení směnky vedeném mezi konkrétními účastníky (obecně vzato) nic nebrání tomu, aby se soud (s ohledem na důvody vystavení sporné směnky) zabýval případně také okolnostmi, jež mají původ ve vztazích jiných subjektů, je závěr triviální (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2021, sp. zn. 29 Cdo 3204/2019). Není ostatně nijak výjimečné, že směnka plní (dle dohody účastníků směnečného vztahu) funkci zajištění závazků jiného subjektu, nebo (naopak) že věřitelem z kauzálního vztahu je osoba odlišná od remitenta; brání-li se žalovaný směnečný dlužník v takovém případě (přípustnými) kauzálními námitkami, není dost dobře představitelné, že by se skutečnostmi z těchto vztahů plynoucích nemohly soudy při projednávání námitek zabývat.
13. Přípustnost dovolání nemohou dále založit ani výhrady, jimiž dovolatel (posuzováno dle obsahu podaného dovolání) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
15. Obstát nemůže ani výhrada, podle níž nebylo rozhodnuto o celém předmětu sporu, když soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s tím, že součástí směnečné sumy měl být rovněž žalobcův nárok na 16% úrok a smluvní pokutu pro případ nevrácení „půjčky“ poskytnuté žalované. Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozhodnutí dovodil, že právní vztah účastníků založený mimosměnečným ujednáním nelze v poměrech dané věci poměřovat ustanovením § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, již proto, že jeho obsahem nebylo přenechání dohodnuté částky dlužníku, nýbrž „zajištění financování“ přípravných prací ke stavbě rodinného domu (které měla na základě smlouvy o dílo provést pro žalovanou společnost E), a to tím způsobem, že žalobce převede finanční prostředky do „depozita“ společnosti E. Dále zdůraznil, že z obsahu mimosměnečného ujednání je zřejmé, že práva a povinnosti, jež mají na jeho základě smluvním stranám vzniknout, jsou se smluvním vztahem založeným smlouvou o dílo (smlouvou o smlouvě budoucí) spjaty takovým způsobem, že jsou na jeho existenci (nejen ekonomicky) závislé (možnost domáhat se zaplacení vystavené směnky je v mimosměnečném ujednání např. podmíněna – mimo jiné – tím, že žalovaná neuhradí „zhotoviteli“ cenu dohodnutou za „příslušnou etapu“ stavby). Těmto závěrům dovoláním napadené rozhodnutí – co do závěru, že zavázal-li se žalobce za žalovanou zajistit financování přípravných prací (v částce 170.000 Kč), které měla provést při zhotovení díla společnost E, pak ze směnky, vystavené v souvislosti s tímto ujednáním, mohl žalobce požadovat pouze částku odpovídající rozsahu skutečně provedených přípravných prací – nijak neodporuje.
16. Budiž doplněno, že „celý předmět řízení“ byl rozsudkem odvolacího soudu zjevně vypořádán (žádná část vydaného směnečného platebního rozkazu nebyla pominuta).
17. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, když i potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
18. Dovoláním napadené rozhodnutí pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není. Odvolací soud dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce; nedostatek důvodů mu proto vytýkat nelze.
K dovolání žalované
19. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
20. O tom, že v poměrech dané věci bylo dovoláním napadeným prvním výrokem rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000 Kč, není pochyb, neboť odvolací soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného peníze ve výši 30.050 Kč (s 6% úrokem od 15. května 2007 do zaplacení) a směnečné odměny ve výši 99,20 Kč. Současně je zjevné, že spor o zaplacení směnky není sporem ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy; skutečnost, že směnka (případně) byla vystavena k zajištění pohledávky plynoucí ze spotřebitelské smlouvy, se může projevit (jen) v rozsahu kauzálních námitek, jež spotřebiteli náleží v rámci obrany proti povinnosti směnku zaplatit. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 3578/2013, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1158/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2021, sp. zn. 29 Cdo 2157/2021.
21. Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté dovolatelce odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07).
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání obou účastníků odmítl, pročež žalované (s ohledem na výsledek řízení) vzniklo právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. října 2025), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 9.340 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2.055,90 Kč. Žalované (s ohledem na výsledek dovolacího řízení) náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 76,66 % (k tomu v podrobnostech srov. bod 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), což odpovídá částce 9.081 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu