Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci navrhovatele MELICHAR CZ s. r. o., se sídlem v Úpici, Dr. Teuchmanna 241, PSČ 542 32, identifikační číslo osoby 25 94 83 00, zastoupeného Mgr. Janem Baerem, advokátem, se sídlem v Praze, Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, za účasti účastníků 1) SAPERTA s. r. o., se sídlem v Chrudimi, Presy 371, PSČ 537 01, identifikační číslo osoby 25 93 94 32, a 2) Ing. Petr Tomšů, obou zastoupených Mgr. Jakubem Kadečkou, advokátem, se sídlem v Holovousech 53, PSČ 508 01, o umoření směnky, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 24 U 1/2023, o dovolání obou účastníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. května 2024, č. j. 17 Co 16/2024-171, takto:
- I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 27. září 2023, č. j. 24 U 1/2023-97, k návrhu navrhovatele (MELICHAR CZ s. r. o.) prohlásil za umořenou směnku vlastní vystavenou dne 15. března 2022 v Pardubicích prvním účastníkem (SAPERTA s. r. o.) na řad navrhovatele na směnečnou sumu 1.080.000,- Kč avalovanou druhým účastníkem (Ing. Petr Tomšů) splatnou v Úpici dne 29. července 2022 (dále též jen „ sporná směnka“) [výrok I.], určil, že usnesení nahrazuje umořenou listinu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků usnesením ze dne 30. května 2024, č. j. 18 Co 16/2024-171, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil je ve výroku III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na čl. I. § 7, § 31 odst. 2, § 75 a § 77 odst. 2 a 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, na § 313 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům:
a) Na předložené kopii sporné směnky, která je v umořovacím řízení dostatečným důkazem o existenci originálu listiny, se nachází podpis výstavce i rukojmího (obou účastníků); pro platnost směnky je přitom podstatné, že jde o podpisy formálně platné, tedy o grafické projevy, které mají podle obecné zkušenosti znaky podpisu. Není důležité, zda jsou tyto podpisy platné též ve smyslu materiálním, tj. zda jde o pravé podpisy Ing. Petra Tomšů (jako jednatele výstavce a rukojmího), když „předmětem řízení o umoření směnky není zkoumání, zda tu skutečně existují směnečné závazky výstavce a rukojmího (zda jsou výstavce a rukojmí povinni ze směnky plnit), nýbrž jen o nahrazení ztracené či zničené listiny“.
b) Z usnesení o umoření směnky, které nahrazuje originál směnky, nelze vyvodit závěr o tom, že autoritativně potvrzuje pravost podpisů na směnce; jinak řečeno, usnesení o umoření směnky nemá právní účinky rozhodnutí o povinnosti plnit směnečný závazek.
c) Jakkoli byl postup soudu prvního stupně, který při jednání nejprve poskytl účastníkům lhůtu 14 dnů pro doplnění tvrzení a označení dalších důkazů a posléze při témže jednání vyhlásil usnesení ve věci samé, vnitřně rozporný, nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí soudu prvního stupně totiž není založeno na závěru, podle něhož některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Soud prvního stupně správně neprovedl (jako nadbytečné) důkazy ohledně pravosti podpisů účastníků na sporné směnce a okolností týkajících se důvodu jejího vystavení.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání, které mají za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení následujících právních otázek dosud Nejvyšším soudem (podle jejich názoru) nezodpovězených:
1) Je poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění tvrzení a důkazů soudem a následné ukončení dokazování a vydání rozhodnutí soudem před jejím uplynutím procesní vadou, pro kterou má být takové rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno?
2) Má se soud v řízení o umoření listiny zabývat pravostí listiny navržené k umoření?
Dovolatelé namítají, že odvolací soud vyřešil (označené) otázky nesprávně a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatel považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v době po vydání napadeného rozhodnutí dílem (s poukazem na svou předchozí judikaturu) shrnul a dílem (nově) formuloval v usnesení ze dne 29. srpna 2024, sp. zn. 29 Cdo 2073/2022, a podle nichž:
1) Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře. Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen bude-li „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“. Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listiny nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.
2) Pravomocné usnesení o umoření směnky nahrazuje (dokud ten, kdo je podle ní zavázán, nevydá za ni oprávněnému náhradní listinu) umořenou směnku; jinak řečeno, takové usnesení samo nadále představuje listinu, jež ztělesňuje právo na zaplacení požadovaného směnečného peníze, bez jejíhož předložení není výkon práv ze směnky možný.
3) Právní úprava obsažená v § 303 a násl. z. ř. s. neurčuje jako předpoklad umoření listiny (i) pravost podpisu osoby, která listinu vystavila (v poměrech směnky či blankosměnky pravost podpisu výstavce). Smyslem a účelem řízení (a rozhodnutí) o umoření směnky (blankosměnky) je totiž nahradit zničenou nebo ztracenou listinu, nikoli vyřešit otázku, zda tuto listinu vskutku podepsala (a je z ní zavázána) osoba na listině označená. Současně platí, že dlužníku náleží (v řízení, jehož předmětem je zaplacení směnky) proti usnesení o umoření směnky všechny námitky, které by měl proti (umořovacím usnesením nahrazené) směnce. Jinak řečeno, závěr, podle něhož důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného (dlužníka) na směnce tíží žalobce (oprávněného ze směnky), se prosadí zásadně (až) v řízení o zaplacení směnky, a to bez ohledu na skutečnost, zda je právo na peněžité plnění uplatněno ze směnky, která byla (původně) vystavena jako blankosměnka, ze směnky nebo na základě listiny o umoření směnky (či blankosměnky).
Z týchž důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani dovolateli formulovaná otázka týkající se (ne)správnosti postupu soudu prvního stupně u jednání dne 27. září 2023. Okolnost, že soud prvního stupně u jednání dne 27. září 2023 nejprve poskytl účastníkům řízení lhůtu k předložení důkazů [ohledně vystavení sporné směnky a (ne)pravosti podpisů výstavce a rukojmího] a následně u téhož jednání (právem) zamítl důkazy vztahující se k těmto skutečnostem (jako nadbytečné), totiž nemohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání účastníků Nejvyšší soud odmítl a navrhovateli vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. září 2024), která podle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu dovolání, činí (z tarifní hodnoty 10.000,- Kč) 1.500,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 2.178,- Kč; povinnost k úhradě této částky tíží oba účastníky (vzhledem k jejich postavení v umořovacím řízení) společně a nerozdílně. Na rozdíl od soudů nižších stupňů nepovažoval Nejvyšší soud pro účely určení tarifní hodnoty za právně významnou výši směnečného peníze, když ani v tomto směru nemohli účastníci umořovacího řízení zpochybňovat správnost údajů na (umořované) směnce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se navrhovatel domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2025
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu