Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Š. F., proti žalovanému G. S., o zaplacení částky 500.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 52/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2023,
č. j. 2 Cmo 86/2023-70, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobou (s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) ze dne 29. dubna 2020, doručenou Městskému soudu v Praze téhož dne, se žalobkyně (Š. F.) domáhá po žalovaném (G. S.) zaplacení částky 500.000 Kč s postižními právy ze směnky vlastní vystavené dne 3. listopadu 2016 D. P., splatné 30. dubna 2017, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství žalovaný.
2. Usnesením ze dne 7. května 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-11, soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě do 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 25.084 Kč. Současně žalobkyni poučil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Usnesení bylo žalobkyni doručeno (vhozením do její domovní schránky – viz § 50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) dne 18. května 2020. Žalobkyně soudní poplatek zaplatila převodem na účet soudu prvního stupně, na který byl připsán dne 3. června 2020.
3. Usnesením ze dne 30. června 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-16, soud prvního stupně podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Přitom zdůraznil, že patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu (určená výzvou ze dne 7. května 2020) začala žalobkyni běžet 19. května 2020 a skončila 2. června 2020. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyměřený soudní poplatek zaplatila až 3. června 2020, kdy byla platba připsána na účet soudu, stalo se tak až po marném uplynutí stanovené lhůty a k zaplacení soudního poplatku se proto nemůže přihlížet.
4. Podáním ze dne 14. července 2020, doručeným soudu prvního stupně dne 15. července 2020, žalobkyně podala proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. června 2020 odvolání a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. dubna 2023, č. j. 13 Cm 52/2020-58, návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítl. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí usnesení ze dne 13. srpna 2020, č. j. 13 Cm 52/2020-24, jímž návrh žalobkyně na prominutí zmeškání lhůty rovněž zamítl, a usnesení ze dne 16. října 2020, č. j. 2 Cmo 283/2020-34, kterým Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. října 2022, č. j. 29 Cdo 403/2021-50, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Soud prvního stupně – cituje § 4 odst. 1 písm. a/, § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, § 58 odst. 1 o. s. ř., § 1 a 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex COVID“) – nejprve předeslal, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku lze prominout za podmínek stanovených § 2 lex COVID, tedy pouze z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii koronaviru, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztížilo úkon učinit.
6. Jelikož soudem určená lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu běžela v době od 18. května 2020 do 2. června 2020, nepřipadla žádná část lhůty na období, kdy byl vyhlášen nouzový stav ve smyslu § 1 odst. 1 lex COVID. O vlivu mimořádných opatření lze tak uvažovat jen ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b/ a c/ lex COVID (správně jde o § 1 odst. 2 písm. b/ a c/ lex COVID). Žalobkyně však ani netvrdila, že by její přesun mimo doručovací adresu byl zapříčiněn jakýmkoliv opatřením ve smyslu lex COVID, leč tvrzeným důvodem byl vysoký věk a zdravotní potíže. Jestliže si žalobkyně vybírala schránku pouze jednou měsíčně, vystavila se procesnímu neúspěchu pouze na základě svého rozhodnutí, nikoliv v důsledku mimořádného opatření.
7. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2023,
č. j. 2 Cmo 86/2023-70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
8. Odvolací soud především ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podle lex COVID lze prominout zmeškání lhůty jen tehdy, bylo-li zmeškání způsobeno některým z opatření státní moci, taxativně vyjmenovaných v zákoně. V projednávané věci však bylo usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku doručeno žalobkyni v době, kdy již vyhlášený nouzový stav skončil. Existenci jiných opatření žalobkyně ani netvrdila, lex Covid tudíž na posuzovaný případ vůbec použitelný není.
9. V okolnostech, jichž se žalobkyně dovolávala v návrhu na prominutí zmeškání lhůty (její věk a zdravotní stav), pak dle názoru odvolacího soudu sice lze spatřovat racionální důvod, pro který se žalobkyně v době pandemie rozhodla zdržovat mimo své bydliště, přičemž zmeškala-li z tohoto důvodu lhůtu k zaplacení soudního poplatku, bylo by možné zmeškání lhůty prominout podle § 58 odst. 1 o. s. ř. „za analogického použití“ § 2 odst. 1 lex COVID. Lhůtu k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty (patnáct dnů po odpadnutí překážky) však žalobkyně zmeškala. Opožděnému návrhu vyhovět nelze.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá (poměřováno obsahem dovolání) o ustanovení § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (respektive Ústavního soudu), případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud „napadané rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví“.
11. Odvolací soud dle dovolatelky nevzal v úvahu skutečnost, že dovolatelka nevěděla o tom, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku byla dle soudu prvního stupně zmeškána do doby, než obdržela usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. června 2020, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že stanovená lhůta pro placení soudního poplatku končila dne 2. června 2020 byla žalobkyně přesvědčena, že poplatek byl zaplacen včas.
12. Dále dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že soudní poplatek zaplatila včas, neboť podle judikatury Ústavního soudu platí, že lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy je lhůtou procesní a v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím kolkových známek postačí pro zachování lhůty předat kolkové známky k poštovní přepravě ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku. Podle mínění dovolatelky jsou tyto závěry analogicky použitelné i na zaplacení soudního poplatku formou bankovního převodu.
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je při řešení otázek týkajících se možnosti prominutí zmeškání lhůty podle § 2 lex COVID ustálena v následujících závěrech:
[1] Obecně platí, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je soudcovskou lhůtou propadnou, kterou lze prodloužit pouze před jejím uplynutím a jejíž zmeškání nelze (podle obecné úpravy) prominout. Zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích má pro účastníka obdobně závažné důsledky, jako je tomu v případě zmeškání lhůty k vyjádření podle § 114b o. s. ř. či zmeškání lhůty k podání dovolání. Výslovné neuvedení lhůty podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je podle přesvědčení Nejvyššího soudu důsledkem opomenutí; aplikace § 2 lex COVID i na tuto lhůtu naopak odpovídá úmyslu sledovanému zákonodárcem. Lze proto uzavřít, že ustanovení § 2 lex COVID je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku určenou ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2022, sp. zn. 27 Cdo 2076/2021).
[2] Ustanovení § 2 lex COVID doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, které účastníkovi (zástupci) znemožnilo nebo podstatně ztížilo úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje. Soudy nemají přistupovat k prominutí zmeškání lhůty automaticky toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu § 1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, nebo ze dne 21. července 2021, sp. zn. 33 Cdo 1780/2021, na něž Nejvyšší soud odkazoval již v předchozím kasačním rozhodnutí).
16. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, Nejvyšší soud neshledal. Přestože argumentace odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí je zčásti nepřesná (viz jeho závěr o opožděnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty), napadené rozhodnutí je (co do výsledku) přesto s judikaturou dovolacího soudu souladné. Důvod zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nemohl v poměrech dané věci spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, protože v době, kdy dovolatelce běžela lhůta k zaplacení soudního poplatku, nebylo vyhlášeno žádné opatření, které by dovolatelce mohlo znemožnit nebo podstatně ztížit zaplacení soudního poplatku. Za tohoto stavu nemohla být v projednávané věci dovolatelka s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku dle § 2 odst. 1 lex COVID úspěšná.
17. Dovolání pak nečiní přípustným ani otázka povahy lhůty určené soudem k zaplacení soudního poplatku (mající vliv na závěr, kdy je možné považovat poplatkovou povinnost za splněnou). Nejvyšší soud potud již v předchozím kasačním rozhodnutí vydaném v této věci vysvětlil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu platí, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu. Na uvedeném závěru nemá důvod ničeho měnit.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu