Plný text
29 Cdo 3651/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně E.ON Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, proti žalovanému M. O., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 27.853 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 14/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. února 2017, č. j. 5 C 14/2017-29, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným Okresnímu soudu ve Znojmě dne 3. listopadu 2016, se žalobkyně (E.ON Energie, a. s.) domáhala po žalovaném (M. O.) zaplacení částky 27.853 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených dodávek elektřiny realizovaných v období od 16. září 2014 do 24. března 2015 na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny č. 9550306957, kterou účastníci uzavřeli dne 30. března 2013.
Usnesením ze dne 3. února 2017, č. j. 5 C 14/2017-29, Okresní soud ve Znojmě– odkazuje na ustanovení § 140c a § 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze zjištění, podle kterého Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. září 2014, č. j. KSBR 29 INS 18166/2014-A-11, (mimo jiné) zjistil úpadek žalovaného – řízení zastavil (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Přitom zdůraznil, že v projednávané věci je předmětem řízení pohledávka týkající se majetkové podstaty dlužníka (žalovaného), která má být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení. Jelikož žalobkyně podala žalobu v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, nezbylo soudu než řízení zastavit.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. března 2017, č. j. 21 Co 55/2017-38, k odvolání žalobkyně potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo nutné probíhající řízení zastavit podle § 141a insolvenčního zákona. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že insolvenční řízení je speciálním soudním řízením ve vztahu k civilnímu řízení nalézacímu a je proto vyloučeno, aby paralelně bylo vedeno vedle řízení insolvenčního také řízení nalézací, ve kterém by byl uplatňován vůči dlužníku nárok, jenž měl být uplatněn v insolvenčním řízení. Výjimkou z této zásady jsou pouze pohledávky taxativně uvedené v § 168 a § 169 insolvenčního zákona.
Jelikož předmětná pohledávka žalobkyně takovou pohledávkou není, měla ji v souladu s ustanovením § 248 insolvenčního zákona uplatnit v insolvenčním řízení
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Za nesprávný má dovolatelka především právní závěr odvolacího soudu, podle kterého měla svou pohledávku uplatnit v souladu s ustanovením § 248 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení. Potud odvolací soud zjevně přehlédl, že v době zjištění úpadku pohledávka dovolatelky ještě neexistovala (vznikla až v období po zjištění úpadku) a nebylo ji tak možné ani přihlásit do insolvenčního řízení.
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že sporná pohledávka z titulu neuhrazené dodávky elektrické energie není pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávkou postavenou na roveň takové pohledávce (§ 169 insolvenčního zákona). Jelikož nemůže být uhrazena z majetkové podstaty dlužníka (žalovaného), není zde dán ani zákaz zahájit vůči dlužníkovi soudní řízení podle § 140c insolvenčního zákona. Ze stejného důvodu pak nelze probíhající řízení ani zastavit podle § 141a insolvenčního zákona. V této souvislosti dovolatelka též podotýká, že kdyby nemohla uplatnit svou pohledávku v insolvenčním řízení a současně ani v řízení občanskoprávním, bylo by jí upřeno právo na soudní ochranu a s tím spojené právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 140c a § 141a insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro věc rozhodná ustanovení insolvenčního zákona (jež od zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného do vydání napadeného usnesení nedoznala změn) znějí následovně:
§ 140c Nově zahájená řízení
V době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170).
§ 141a Právní moc rozhodnutí o úpadku
Po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle kterých:
1/ Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Logicky však v takovém případě nenastanou účinky přerušení řízení dle § 140a insolvenčního zákona; není totiž splněna podmínka, aby řízení o žalobě u obecného soudu probíhalo k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku).
K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněného pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V poměrech projednávané věci se pak takto ustavené judikatorní závěry promítají následovně:
Jestliže sporná pohledávka, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá podanou žalobou, měla podle tvrzení obsažených v žalobě vzniknout až po rozhodnutí o úpadku žalovaného dlužníka (v posuzovaném případě šlo o dlužné platby za dodávky elektřiny provedené v období od 16. září 2014 do 24. března 2015, přičemž o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 16. září 2014) a současně taková pohledávka není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení žádným způsobem z majetkové podstaty dlužníka neuspokojuje. Taková pohledávka nemusela být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a režim ustanovení § 140c insolvenčního zákona se na ni zjevně nevztahuje.
Jinak řečeno, jestliže ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka (žalovaného) neexistovala (byť dosud jako nesplatná či jako vázaná na podmínku) sporná pohledávka, nemohla ji žalobkyně ani přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka. Podání žaloby o zaplacení takové pohledávky pak nemůže představovat ani porušení zákazu formulovaného v ustanovení § 140c insolvenčního zákona.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (podle kterého muselo být řízení o podané žalobě zastaveno podle § 141a insolvenčního zákona) z pohledu shora uvedených závěrů neobstojí (není správné), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené rozhodnutí zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost (a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že v mezidobí (po podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu) bylo insolvenční řízení dlužníka skončeno (usnesením ze dne 27. června 2019, č. j. KSBR 29 INS 18166/2014-B-67, Krajský soud v Brně zrušil konkurs na majetek žalovaného po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu