Plný text
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27 24 26 17, zastoupeného JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalovanému M. R., zastoupenému JUDr. Martinou Mervartovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 1464/6, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 135/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2024, č. j. 12 Cmo 95/2024-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.910,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 53 Cm 135/2021-25, uložil žalovaným [1) A-Z LUMBER s. r. o. v likvidaci a 2) M. R.], aby zaplatili žalobci (Bohemia Faktoring, a. s.) společně a nerozdílně částku 472.347,- Kč s 6% úrokem od 26. září 2018 do zaplacení, (směnečnou) odměnu 1.574,- Kč a náklady řízení.
Usnesením ze dne 27. prosince 2021, č. j. 53 Cm 135/2021-48, Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému; usnesením ze dne 27. prosince 2021, č. j. 53 Cm 135/2021-49, vyloučil věc ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 27. března 2024, č. j. 53 Cm 135/2021-195, Městský soud v Praze ponechal směnečný platební rozkaz vůči žalovanému M. R. v platnosti (výrok I.), uložil mu zaplatit žalobci na nákladech námitkového řízení částku 64.537,80 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. listopadu 2024, č. j. 12 Cmo 95/2024-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ‒ vycházeje ze skutkového stavu (řádně) zjištěného soudem prvního stupně, odkazuje na § 118a odst. 1 a 3, § 132 a § 175 odst. 4 zákona č. 99/163 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a čl. I. § 48 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, jakož i na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k následujícím závěrům:
a) Žalobce je jako majitel platné směnky [vystavené dne 26. ledna 2007 v Mělníku společností A-Z LUMBER s. r. o. (dále jen „výstavce“) na řad GE Money Bank, a. s. (dále jen „remitent“) na směnečnou sumu 472.347,- Kč, opatřené doložkou „bez protestu“, splatné dne 25. září 2018 v Praze, avalované žalovaným a převedené na žalobce nedatovaným rubopisem (dále jen „směnka“)] aktivně legitimován k podání žaloby o zaplacení směnky.
- b) Podpis žalovaného na směnce je jeho pravým podpisem.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Současně je zjevné, že dovolatel nijak nevymezil ani důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které pokládá za nesprávné, včetně toho, v čem spočívá tato nesprávnost (srov. § 237 a § 241b odst. 3 o. s. ř.).
Dále dovolatel (jakkoli formálně namítá nesprávné právní posouzení věci) ve skutečnosti polemizuje (posuzováno podle celého obsahu dovolání) se závěrem odvolacího soudu ohledně pravosti svého podpisu jako směnečného rukojmí na směnce. Nepřípustně tak zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, kterým je Nejvyšší soud vázán. Podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Přitom skutkové závěry odvolacího soudu o pravosti podpisu žalovaného na směnce [o tom, že žalobce v tomto směru unesl důkazní břemeno (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, a ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 29. srpna 2024, sp. zn. 29 Cdo 2073/2022, uveřejněném pod číslem 37/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřenými [srov. závěry znaleckých posudků znalkyň Mgr. Jiřiny Strakové a PhDr. Václavy Musilové ve spojení s dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky ze dne 26. ledna 2007 (č. l. 57)].
Konečně výhrada týkající se (ne)provedení dovolatelem navržených důkazů není způsobilá založit přípustnost dovolání (vedle výše uvedeného nedostatku vymezení důvodu přípustnosti dovolání) i proto, že jejím prostřednictvím dovolatel namítá existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., který jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. ledna 2025), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 473.921,- Kč) 10.220,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 450,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 12.910,70 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 7. 2025 JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu