29 Cdo 968/2024

Plný text

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. P., zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, nám. Míru 6, PSČ 744 01, proti žalovaným 1) Z. C., zastoupené JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v Praze, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, a 2) V. C., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích 169, PSČ 679 76, o zaplacení částky 1.738.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 8/2019, o dovolání druhého žalovaného proti částečnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2023, č. j. 4 Cmo 32/2023-354, takto:

Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první (zamítavý) rozsudek ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 17 Cm 8/2019-85, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. 4 Cmo 62/2020-110, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, podle něhož remitentem směnky, jejíž zaplacení je předmětem řízení [(jde o směnku vystavenou 9. února 2011 v Rožnově pod Radhoštěm, kterou se první žalovaná zavázala zaplatit bez protestu Zbyňku Svačinovi, jednateli společnosti Drixon group s. r. o., dne 30. srpna 2018 v Rožnově pod Radhoštěm částku 1.738.000,- Kč, avalovanou druhým žalovaným (dále jen „směnka“)], je fyzická osoba (Zbyněk Svačina ‒ dále jen „Z. S.“ nebo „remitent“) a nikoli právnická osoba (Drixon Group s. r. o. ‒ dále jen „společnost D“).

Soud prvního stupně, odkazuje na skutková zjištění, jež učinil na základě vyhodnocení provedených důkazů, dospěl (mimo jiné) k závěru, podle něhož žalovaní neunesli důkazní břemeno o tom, že směnka byla vystavena jako blankosměnka a převedena rubopisem na žalobce až po uplynutí lhůty k protestu (po splatnosti směnky) a žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. října 2023, č. j. 4 Cmo 32/2023-354, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhému žalovanému (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (druhý výrok), s tím, že o odvolání první žalované bude rozhodnuto konečným rozhodnutím (třetí výrok).

Odvolací soud – odkazuje na čl. I. § 10, § 17, § 30 až § 32 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – konstatoval, že námitky druhého žalovaného lze kvalifikovat jako námitky kauzální, jejichž původ leží v obecně právních vztazích, které směnku provázejí. Jde vždy o námitky relativní, což znamená, že jsou možné pouze mezi určitými „účastníky směnky“. „Proto nelze s výhradou nepoctivosti nabývání směnky přenášet tyto námitky z jednoho majitele na jiného. Dlužník může vznášet konkrétnímu majiteli směnky jen takové námitky, které mají původ ve vztahu toho kterého dlužníka k tomu kterému majiteli směnky“. Okolnost, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka, není samostatnou námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu; její existence je vázána na okamžik indosace směnky, neboť vždy musí jít o vědomé a úmyslné jednání indosatáře účelově si kladoucí za cíl poškodit dlužníka. Průkaz o této okolnosti je jen předpokladem pro úspěšné uplatnění jiné námitky svědčící dlužníku vůči předchozímu majiteli i proti indosatáři. Povinnost prokázat vědomé nabývání směnky ke škodě dlužníka stíhá žalovaného jako nutný předpoklad pro úspěšné uplatnění námitek, jež budou případně způsobilé zprostit jej povinnosti zaplatit směnečný peníz i proti dalšímu majiteli směnky.

V poměrech projednávané věci ‒ pokračoval odvolací soud ‒ remitent (Z. S.) převedl směnku na žalobce nedatovaným indosamentem; platí tak vyvratitelná právní domněnka o indosaci směnky před její splatností. Tuto právní domněnku se druhému žalovanému nepodařilo vyvrátit. Druhý žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že žalobce nabyl směnku vědomě k jeho škodě, když „vágní“ tvrzení, podle něhož „došlo“ k indosaci směnky proto, aby mu bylo znemožněno vznášet kauzální námitky, nelze kvalifikovat jako relevantní tvrzení o vědomém jednání žalobce při nabývání směnky na jeho škodu. Ostatně, druhému žalovanému kauzální námitky nepříslušely; netvrdil totiž, za jakých podmínek převzal ve vztahu k původnímu majiteli směnky směnečné rukojemství.

Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou třetího výroku) podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které (podle jeho názoru) odvolací soud dílem vyřešil v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a dílem nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny.

Konkrétně jde o právní otázky vztahující se: a) k námitce bezprávného doplnění blankosměnky, b) k procesní povinnosti a břemenu účastníků řízení a vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem, c) k (ne)hodnocení důkazů v jejich vzájemných souvislostech, d) k (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně (ne)objasnění, zda soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu nebo na základě důkazního břemene, e) k extrémnímu rozporu skutkových závěrů soudů nižších stupňů s obsahem spisu, f) k (ne)zohlednění spotřebitelského charakteru právního vztahu, g) k zneužití práva žalobcem vzhledem k jeho postavení advokáta, h) k (ne)projednání námitky bezprávného doplnění a excesivního vyplnění blankosměnky odvolacím soudem, ch) k (ne)dostatečnému poučení dovolatele podle § 118a o. s. ř., jde-li o jeho povinnost tvrdit a prokázat, že směnka byla vystavena v rozporu s dohodou o vyplnění, žalobce jednal při nabývání směnky v hrubé nedbalosti, jakož i k přístupu dovolatele jako avalisty ke kauzálním námitkám, a i) k osobě remitenta. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel otevírá otázku zneužití práva na právní zastoupení v řízení. Závěrem uplatňuje jako dovolací důvod skutečnost, že odvolací soud odňal dovolateli možnost účastnit se soudního jednání, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, a proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.].

Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Vzhledem k rozsahu dovoláním vymezených právních otázek, k jejichž řešení považuje dovolatel podané dovolání za přípustné (§ 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ve vazbě na výše uvedené dále Nejvyšší soud připomíná, že právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá (mimo jiné) na závěrech, podle nichž druhý žalovaný nevyvrátil domněnku určenou čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona (neunesl důkazní břemeno ohledně indosace směnky po uplynutí lhůty k protestu) a relevantně netvrdil (a neprokázal), že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníku (čl. I. § 17 směnečného zákona).

Jakkoli dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti (posuzováno podle celého obsahu dovolání) polemikou s výše uvedenými závěry toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

Přitom skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolatel neprokázal, že žalobce a) napsal nedatovaný rubopis na směnku (až) po uplynutí lhůty k protestu a b) při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, Nejvyšší soud neshledal ani zjevně nepřiměřenými.

K důsledku neunesení důkazního břemene, jímž je nemožnost dovolatele činit vůči žalobci námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k remitentovi, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněný pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, a ze dne 29. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012.

Přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) nezakládá ani právní otázka týkající se náležitosti směnky, konkrétně jména toho, komu nebo na jehož řad má být placeno (čl. I. § 75 bod 5. směnečného zákona), když označení této osoby odpovídá výslovnému znění dotčeného ustanovení; k náležitostem směnky vlastní (obecně) viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 4535/2014, uveřejněných pod čísly 32/2012 a 61/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech dané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že oprávněným ze směnky (remitentem) je Z. S.; naopak konstrukce žalovaného, podle níž byla směnka vystavena (vzhledem k dovětku „jednatel společnosti D“ nacházejícímu se za jménem a příjmením fyzické osoby) ve prospěch této společnosti, odporuje obsahu směnky (a je zcela zjevně nepřijatelná).

Jinak řečeno, odpověď na otázku, komu mělo být na směnku placeno, je triviální; obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3723/2014), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 3865/16).

Další část dovolací argumentace ohledně (dovolatelem tvrzeného) „spotřebitelského charakteru právního vztahu“ není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že soudy nižších stupňů neměly důvod se k těmto „otázkám“ vyjadřovat. Směnka totiž byla vystavena (viz procesní stanovisko žalovaných) k zajištění pohledávky společnosti D za žalovanými ze smlouvy o půjčce (ze dne 9. února 2011) poskytnuté první žalované (za jejíž vrácení ručil druhý žalovaný) za účelem vypořádání nákladů spojených se založením zahraniční společnosti pro poskytnutí překlenovacího úvěru od (označeného) zahraničního partnera; zjevně nešlo tak o spotřebitelskou smlouvu (žalovaní to ostatně ani netvrdili), pročež nelze uvažovat ani o „spotřebitelské povaze“ směnky. Dovolací námitka týkající se „zneužití práva“ žalobcem, který je advokátem, jednak vychází z [v dovolacím řízení nepřípustně nově uplatněného (§ 241a odst. 6 o. s. ř.)] tvrzení o „zneužití práva“ žalobcem (advokátem), jednak přehlíží závěry formulované ve vztahu k soukromému jednání advokáta v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2024, sp. zn. 8 As 136/2022.

Konečně dovolání není přípustné ani k řešení dovolatelem položených otázek ohledně:

a) Nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu [napadené rozhodnutí odpovídá (co do jeho přezkoumatelnosti) závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

b) Odnětí možnosti jednat před soudem [tato námitka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); jejím prostřednictvím dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

c) Nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. [viz poučení poskytnuté žalovaným u jednání soudu prvního stupně dne 31. března 2021 a 30. března 2022, jakož i skutečnost, že se účastníci řízení k jednání, u něhož soud prvního stupně rozhodl ve věci, nedostavili a nepožádali o odročení (§ 101 odst. 3 o. s. ř.); k tomu, že poučení podle § 118a a § 119a odst. 1 o. s. ř. poskytne soud (jen) účastníku (jeho zástupci), který je u jednání přítomen, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023, sen. zn. 29 ICdo 94/2023, a další judikaturu Nejvyššího soudu shrnutou v jeho důvodech)].

d) „Neobjasnění, zda soud rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu nebo na základě důkazního břemene“ [z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož druhý žalovaný nevyvrátil domněnku určenou čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona a relevantně netvrdil (a neprokázal) vědomé jednání žalobce při nabývání směnky na škodu dlužníku (čl. I. § 17 směnečného zákona)].

Jelikož výše uvedené vede (samo o sobě) k závěru o nepřípustnosti dovolání, Nejvyšší soud se blíže nezabýval dalšími (dovolatelem formulovanými) právními otázkami, konkrétně zda: směnka byla vystavena jako neúplná a doplněna bezprávně či excesivně, žalobce tížila vysvětlovací povinnost k okolnostem, za nichž byla (blanko)směnka vystavena, a dovolatel jako směnečný rukojmí měl „přístup“ ke kauzálním námitkám.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu