UsneseníZrušenoKategorie C — standardní významTrestní

Spisová značka

3 Tdo 1007/2023

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 2024-09-24ECLI:CZ:NS:2024:3.TDO.1007.2023.1
Další údaje
Předmět řízení: Daňové trestné činy Délka trestního řízení Dokazování Hodnocení důkazů In dubio pro reo Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby Nepřípustnost trestního stíhání Sledování Spáchání činu na nejméně dvou osobách Spolupachatelství Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Znalecká kancelář Znalecký posudek
Originál na webu soudu

Plný text

3 Tdo 1007/2023-23618

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Ing. Stanislav KOLEV, Ing. Ladislav MANDÍK, Karel WOJTOWICZ, Jiří UHLÍŘ, Ing. Vasil LEGEZA, Wolfgang SCHNEIDER, Lutz KALBITZ, Halim AL-AZAWI, a Ing. Jaroslav MAŠEK, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 6/2010, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se z podnětu dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a to v části, v níž bylo zamítnuto odvolání tohoto obviněného do výroku o trestu propadnutí věci částky 1.000 CHF, a dále se zrušuje ve vztahu k tomuto obviněnému rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, a to ve výroku o trestu propadnutí věci částky 1.000 CHF.

Současně podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve zbývající části se dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá.

II. Dovolání obviněných Ing. Ladislava Mandíka, Karla Wojtowicze, Jiřího Uhlíře, Ing. Vasila Legezy, Wolfganga Schneidera, Lutze Kalbitze, Halima Al-Azawiho a Ing. Jaroslava Maška se podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítají.

Odůvodnění: I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, byli obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ing. Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Jiří Uhlíř, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi a Ing. Jaroslav Mašek společně se spoluobviněnými Ing. Josefem Podolkou, Tomášem Sahulkou, Martinem Raždíkem, Liborem Vonáškem, Františkem Malecem, a Ing. Jaroslavem Hamplem, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „obžalovaní Ing. Stanislav Kolev, člen představenstva a obchodní ředitel SETADIESEL, a. s., Ladislav Mandík, člen představenstva a generální ředitel SETADIESEL, a. s., Ing. Josef Podolka, člen představenstva a investiční ředitel SETADIESEL, a. s., Karel Wojtowicz, člen dozorčí rady a výrobní ředitel SETADIESEL, a. s., Jiří Uhlíř, který jednal a rozhodoval za německou společnost ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., Ing. Vasil Legeza, jednatel EKOTRADE-JL, s.r.o., Wolfgang Schneider, který jednal a rozhodoval za německou společnost Schneider Mineralöl Meissen GmbH., Lutz Kalbitz, který jednal a rozhodoval za německou společnost ECT Energieconsulting&Trading GmbH., Tomáš Sahulka, jednatel PREKAP s.r.o., Martin Raždík, jednatel Premax Praha spol. s.r.o. a UNIQUE OIL s.r.o., Halim Al-Azawi, jednatel N. G. Diesel, s.r.o., Ing. Jaroslav Mašek, který jednal a rozhodoval za PREPOLUSANTE s.r.o., Libor Vonášek, který jednal a rozhodoval za firmu Libor Vonášek - JL trade, František Malec, jednatel Queen Doss, s.r.o., a Ing. Jaroslav Hampl, jednatel VICTORY s.r.o., spolu s Jaroslavem Řežným, jednatelem PREKAP s.r.o., a Reném Svobodou, který jednal a rozhodoval za MONTECH v.o.s., jejichž trestní stíhání bylo zastaveno, po vzájemné dohodě, společně a v jednotném úmyslu soustavně se obohacovat neodvedením spotřební daně z minerálních olejů, jako statutární orgány nebo pověřené osoby jednající ve prospěch obchodních společností, v době od února roku 2004 do 5. 9. 2006 naplánovali, organizovali a realizovali výrobu minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, a který k oklamání správce daně obchodně označovali jako změkčovač epoxidových pryskyřic (ZEP), a jeho distribuci, a do celé výrobně – obchodní transakce byly zapojeny vedle výrobce – společnosti SETADIESEL, a. s., IČO: 250 15 303, se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, další subjekty – obchodníci a dopravci, kteří se vědomě spolupodíleli na zakrytí skutečného původu a transportu minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, avšak prodávaného pod obchodním označením ZEP, který byl přes opakované přeprodeje v závěrečné fázi dodáván na benzínové čerpací stanice v České republice a konečnými spotřebiteli tak použit k pohonu motorových vozidel, aniž by však byla z tohoto vyrobeného a prodaného minerálního oleje, vybraného výrobku označeného jako ZEP, řádně odvedena spotřební daň podle § 45 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v tehdy platném znění, výrobci společnosti SETADIESEL tak vznikla daňová povinnost ke spotřební dani z minerálních olejů podle § 8 odst. 2 zák. o SpD v návaznosti na § 3 písm. s) zák. o SpD a jeho uvedením do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky také povinnost ve stanovené lhůtě daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 1 zák. o SpD, což však odpovědní zástupci společnosti SETADIESEL neučinili, přičemž ostatní obžalovaní se na předmětném jednání, které ve svém důsledku umožnilo odpovědným zástupcům společnosti SETADIESEL krátit spotřební daň z minerálních olejů, vědomě spolupodíleli, konkrétně tak za období od února roku 2004 do 5. 9. 2006 společnost SETADIESEL prodala produkt obchodně označený jako ZEP, svým složením v podstatných parametrech odpovídající motorové naftě, nejméně: - od 18. 8. 2004 do 4. 9. 2006 společnosti ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., se sídlem Reitzerhainer Str. 31B, 09496 Marienberg, SRN, v množství celkem 15.658.750 litrů, - od 22. 3. 2004 do 25. 8. 2006 společnosti EKOTRADE-JL, s. r. o., se sídlem Lom, Loučná, S. K. Neumanna 70, IČO: 254 18 157, v množství celkem 19.521.628 litrů, - od 16. 12. 2005 do 22. 12. 2005 společnosti VICTORY s.r.o., se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Palackého 88, IČO: 474 73 541 v množství celkem 121.281 litrů, přičemž Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandík, Ing. Josef Podolka a Karel Wojtowicz, kteří jednali a rozhodovali za společnost SETADIESEL, přestože požádali o vydání zvláštního povolení na výrobu produktu obchodně označovaného ZEP, kód kombinované nomenklatury KN 27075090, jenž nebyl předmětem spotřební daně, a které obdrželi na základě rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem, a to jednak „Zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 13 zák. č. 353/2003 Sb., o SpD ve znění pozdějších předpisů“ ze dne 12. 2. 2004 pod č. j. 1247/04-22/ZP1 udělené pro vybraný výrobek – plynový olejový rafinát KN 27101931, a jednak „Zvláštní povolení na přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 13 zák. č. 353/2003 Sb., o SpD, ve znění pozdějších předpisů“ pod č. j. 9769/04-2001-25/ZP1 ze dne 6. 12. 2004 udělené pro vybrané výrobky – plynový olejový rafinát KN 27101931 a místo ZEP, jehož složení podle jejich návrhu ze dne 30. 1. 2004 měla tvořit směs alkylovaných aromatických (65 %) a nearomatických uhlovodíků (do 3 %), vyráběli v areálu společnosti Válcovny trub a. s., Chomutov v centrálním skladu hořlavin, nazývaném „Solňák“, jiný produkt, který svým chemickým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, neboť podle zajištěných výrobních receptur byl ZEP, podle „hlavní receptury z ledna 2004“, vyráběn v poměru 85–97 % plynového olejového rafinátu (nearomatický uhlovodík - POR) a 3–15 % frakce C9 redestilovaná, frakce C9 kvalita B (RC9) a solventní nafty (aromatické uhlovodíky) a motorová nafta byla, dle „odborného vyjádření ke složkám motorové nafty ze dne 30. 8. 2004“, vyráběna v poměru 90–95 % složky POR a 5–10 % složky RC9 nebo solventní nafty, tedy od počátku vědomě a cíleně vyráběli produkt odpovídající svou podstatou a chemickým složením motorové naftě, ale k oklamání správce daně prodávaný pod označením ZEP v řetězci společností, v úmyslu přisvojit si neodvedenou spotřební daň, čímž došlo k porušení zvláštního povolení, neboť použili vybrané výrobky osvobozené od spotřební daně k jinému účelu, než na které se osvobození vztahovalo, a společně s dalšími obžalovanými Jiřím Uhlířem, Ing. Vasilem Legezou, Wolfgangem Schneiderem, Lutzem Kalbitzem, Tomášem Sahulkou, Jaroslavem Řežným, Martinem Raždíkem, Halimem Al-Azawi, René Svobodou, Ing. Jaroslavem Maškem, Liborem Vonáškem, Františkem Malcem a Ing. Jaroslavem Hamplem, se podíleli na distribuci tohoto minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě několikanásobným přeprodejem pod obchodním označením ZEP, až konečným prodejem, ovšem již pod názvem motorová nafta a za cenu tomu odpovídající, na čerpací stanice k pohonu motorových vozidel, to vše s vědomím, že se jedná o produkt, ze kterého nebyla odvedena spotřební daň, přičemž tento výrobně – obchodní proces probíhal v několika liniích nejen po České republice, ale i přes zahraničí, když byl předmětný produkt prodáván společnostem do Spolkové republiky Německo, odkud se však bez další úpravy či zpracování bezprostředně vracel zpět do České republiky, konkrétně:

1. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala společnost ARTUCO-D Uhlir&ARLT GmbH., se sídlem Reitzerhainer Str. 31B, 09496 Marienberg, SRN, za níž jednal Jiří Uhlíř, který byl zároveň společně s Ing. Stanislavem Kolevem, Ladislavem Mandíkem a Ing. Josefem Podolkou jejím společníkem, jež následně zajišťovala prodej tohoto produktu ve Spolkové republice Německo, a to přes společnosti Schneider Mineralöl Meissen GmbH., se sídlem Hafenster. 49, 01662 Meissen, SRN, (Schneider MM), za níž jednal Wolfgang SCHNEIDER, a ECT Energieconsulting&Trading GmbH., se sídlem Aue-Park-Allee 7, Kötschlitz, SRN, (ECT), za níž jednal Lutz Kalbitz, od kterých se však produkt bez jakékoli další úpravy vracel zpět do České republiky, když a) cisternové soupravy společnosti SETAGROUP a. s., se sídlem Litvínov, Ke Střelnici 167, IČO: 252 13 491 odvezly vyrobený produkt ze společnosti SETADIESEL z areálu Válcoven trub a.s. Chomutov (VT Chomutov) do SRN, do obce Reinholdshain u Dippoldiswalde, kde jej stočily do nádrží užívaných společností Schneider MM v areálu společnosti Rüdiger Co. Mineralöl GmbH., přičemž v krátké době, během několika hodin, byl uvedený produkt přečerpán do automobilových cisteren společnosti Queen Doss, s.r.o., se sídlem Praha 1, Jindřišská 11 IČO: 272 42 714, za kterou jednal František Malec, a odvezen zpět do České republiky na stáčiště v XY provozované společností MONTECH v.o.s., se sídlem Litvínov 7, areál Chemopetrol, IČO: 005 26 029, za kterou jednal na základě plné moci René Svoboda, odkud si produkt ZEP, ale podle faktur vystavených společností MONTECH již jako motorovou naftu, odváželi odběratelé společnosti MONTECH, např. společnosti FINCOM Universal a.s., ČSAD Semily, podle faktur byli odběrateli produktu ZEP od společnosti Schneider MM společnosti Premax Praha spol. s r.o., se sídlem Ostrava - Poruba, Slavíkova 6143/18E, IČO: 258 60 461 a UNIQUE OIL s.r.o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Musorgského 1077/14, IČO: 268 55 739, za které jednal Martin Raždík, a společnost N. G. Diesel, s.r.o., se sídlem Ostrava - Poruba, ul. 17. listopadu 1790, IČO: 268 74 016, za níž jednal Halim Al-Azawi, které všechny měly jediného odběratele produktu ZEP, a to společnost MONTECH, b) cisternové soupravy společnosti SETAGROUP, VICTORY s.r.o., se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Palackého 88, IČO: 474 73 541, za níž jednal Ing. Jaroslav Hampl, a DMS Delitzscher Mineralöl Service GmbH., se sídlem 04509 Delitzsch, Schkeuditzer Strasse 11 (DMS), dopravovaly vyrobený produkt ze společnosti SETADIESEL z areálu VT Chomutov pro společnost ECT do areálu společnosti Dykerhoff Transportbeton v XY, kde byly automobilové cisterny zváženy, došlo pouze k výměně přepravních dokumentů a přes jiný hraniční přechod se automobilové cisterny s předmětným produktem vracely zpět do České republiky na stáčiště ve XY, kde došlo ke stočení přepravovaného produktu ZEP, odkud si ho podle dokladů měly odvážet společnosti Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o., Winks,s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, tedy jednalo se pouze o fiktivní prodej, který měl zastřít skutečný prodej uskladněného produktu již jako motorové nafty, podle faktur byla odběratelem produktu ZEP od společnosti ECT společnost PREKAP s.r.o., se sídlem Praha 4, Vokrojova 3378/4, IČO: 253 74 923, za kterou nejprve jednal Jaroslav Řežný, a následně od 25. 5. 2005 Tomáš Sahulka, společnost produkt ZEP, podle faktur, dále prodávala společnosti PREPOLUSANTE s.r.o., se sídlem Karviná 4, Zelená 1300/2a, IČO: 270 62 104, za kterou jednal ředitel Ing. Jaroslav Mašek, nebo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., přičemž společnost PREPOLUSANTE produkt ZEP dále přeprodávala společnostem Winks s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., 2. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala dále společnost EKOTRADE - JL, s. r. o., se sídlem Lom, Loučná, S. K. Neumanna 70, IČO: 254 18 157, za níž jednal Ing. Vasil Legeza, která jej následně podle faktur prodávala společnosti PREKAP, a ta dále společnosti PREPOLUSANTE nebo přímo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, přičemž odběrateli produktu ZEP od PREPOLUSANTE byly další obdobné nekontaktní společnosti, a to společnosti Winks, s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., dopravu produktu ZEP ze společnosti SETADIESEL z XY do skladu v XY, ve kterém společnost PREKAP tento produkt skladovala, zajišťovala pro společnost EKOTRADE firma Libor Vonášek - JL trade, IČO: 660 85 900, se sídlem Most, Budovatelů 3074/132, , která sama byla současně také odběratelem tohoto produktu od společnosti EKOTRADE, přičemž produkt ZEP, ale podle faktur již jako motorovou naftu, dále prodávala svým odběratelům, 3. podle faktur produkt ZEP od společnosti SETADIESEL odebírala rovněž společnost VICTORY, která jej nakupovala také od společnosti ECT a následně jej prodávala společnosti PREKAP a ta dále podle faktur společnosti PREPOLUSANTE nebo přímo společnostem Plastic People s.r.o., ZOKOS s.r.o., ZEEL CONSULTING s.r.o. a T.R.C. a.s., které však nevyvíjely žádnou obchodní činnost, byly nekontaktní či měly jiný předmět podnikání a s produktem ZEP či podobnými produkty nikdy neobchodovaly, přičemž odběrateli produktu ZEP od PREPOLUSANTE byly další obdobné nekontaktní společnosti, a to společnosti Winks,s.r.o., Statim s.r.o. či KB Company s.r.o., dopravu produktu ZEP ze společnosti SETADIESEL z XY do skladu ve XY či v XY, ve kterých společnost PREKAP tento produkt skladovala, si společnost VICTORY zajišťovala sama,

celkem tak bylo nelegálně vyrobeno a prodáno 35.301.659 litrů předmětného minerálního oleje, svým složením v podstatných parametrech odpovídajícímu motorové naftě, pod obchodním označením změkčovač epoxidových pryskyřic - ZEP, z nichž nebyla uhrazena spotřební daň, která podle § 48 zák. o SpD je pro motorovou naftu stanovena sazbou 9.950 Kč/1.000 litrů, čímž byla způsobena českému státu, zastoupenému Celním úřadem Most, škoda v celkové výši nejméně 351.251.507 Kč, přičemž na vzniku uvedeného daňového úniku se obžalovaní podíleli takto : - obžalovaní Ing. Stanislav KOLEV, Ladislav MANDÍK, Ing. Josef PODOLKA a Karel WOJTOWICZ, jednáním popsaným pod body 1 až 3 jako odpovědné osoby za společnost SETADIESEL se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 351.251.507 Kč, představujícího množství 35.301.659 litrů produktu ZEP prodaného společností SETADIESEL společnostem ARTUCO-D, EKOTRADE-JL a VICTORY, - obžalovaný Jiří UHLÍŘ jednáním popsaným pod body 1 a), 1 b) jako přeprodejce jednající za společnost ARTUCO-D se spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 155.804.562,50 Kč, představujícího množství 15.658.750 litrů produktu ZEP odebraného společností ARTUCO-D v době od 18. 8. 2004 do 16. 6. 2006 od společnosti SETADIESEL a prodaného společnostem Schneider MM (8.063.994 l) a ECT (7.594.756 l), - obžalovaný Wolfgang SCHNEIDER (Schneider MM), jako přeprodejce a František MALEC (Queen Doss), jako dopravce, jednáním popsaným pod bodem 1a) se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 80.236.741 Kč, představujícího množství 8.063.994 litrů produktu ZEP odebraného společností Schneider MM v době od 13. 1. 2005 do 31. 3. 2006 od společnosti ARTUCO-D a přepraveného zpět do ČR pro společnosti Premax, UNIQUE OIL a N.G. DIESEL, - obžalovaný Martin RAŽDÍK jednáním popsaným pod bodem 1 a) se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 56.038.102 Kč, představujícího množství 5.631.970 litrů produktu ZEP dodaného společnosti Premax v době od 13. 1. 2005 do 7. 3. 2005 (1.027.039 l) a společnosti UNIQUE OIL (4.604.931 l), za které jednal, - obžalovaný Halim AL-AZAWI jednáním popsaným pod bodem 1 a) se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 24.198.639 Kč, představujícího množství 2.432.024 litrů produktu ZEP dodaného společnosti N.G. DIESEL v době od 8. 11. 2005 do 31. 3. 2006, za kterou jednal, - obžalovaný Lutz KALBITZ (E.C.T) jednáním popsaným pod bodem 1b), se spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 75.567.882 Kč, představujícího množství 7.594.756 litrů produktu ZEP odebraného společností ECT v době od 18. 8. 2004 do 16. 6. 2006 od společnosti ARTUCO-D a přepraveného zpět do ČR pro společnost PREKAP, včetně množství prodaného v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006 společnosti VICTORY (1.010.910 kg), - obžalovaní Ing. Vasil LEGEZA (EKOTRADE-JL), jako přeprodejce a Libor VONÁŠEK, zejména jako dopravce (Libor Vonášek-JL-trade), ale i přeprodejce, jednáním popsaným pod bodem 2 se spolupodíleli na daňovém úniku nejméně ve výši 194.240.199 Kč, představujícího množství 19.521.628 litrů produktu ZEP odebraného od společnosti SETADIESEL a prodaného společnosti PREKAP v době od 18. 5. 2004 do 21. 8. 2006, - obžalovaný Tomáš SAHULKA jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se spolupodílel na daňovém úniku v celkové výši nejméně 182.631.016 Kč, představujícího množství 17.341.266 litrů a 1.013.610 kg produktu ZEP dodaného společnosti PREKAP v době od 25.5.2005, kdy se stal jednatelem, do 16. 6. 2006, od společnosti ECT, a od společnosti VICTORY v době od 15. 12. 2005 do 22. 12. 2005 a dále v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006, - obžalovaný Ing. Jaroslav MAŠEK jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se jako přeprodejce spolupodílel na daňovém úniku v celkové výši nejméně 131.528.045 Kč, představujícího množství 12.023.969 litrů a 1.194.930 kg produktu ZEP dodaného společnosti PREPOLUSANTE v době od 1.7.2005 do 3.5.2006 od společnosti PREKAP, - obžalovaný Ing. Jaroslav HAMPL jednáním popsaným pod body 1b), 2 a 3 se spolupodílel zejména jako dopravce, ale i přeprodejce na daňovém úniku nejméně ve výši 63.945.247 Kč, představujícího množství 6.305.377 kg a 121.281 litrů produktu ZEP, jednak přepraveného pro společnost ECT (případně ARTUCO) do / z Německa a ČR v letech 2004 až 2006 a dále produktu, který společnost VICTORY v době od 3. 4. 2006 do 19. 6. 2006 od společnosti ECT také nakoupila a dále prodala společnosti PREKAP, a množství produktu nakoupeného v prosinci 2005 na podkladě 4 faktur (121.281 l) přímo od společnosti. SETADIESEL.“ 2. Za to byl obviněný Ing. Stanislav Kolev odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 2.500 Kč, tedy ve výměře 1.000.000 (jeden milion) Kč.

4. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.380 €, a částky 1.000 CHF.

5. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

6. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou (2) let.

7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 8. 2018, č. j. 3 T 26/2017-238, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

8. Obviněný Ing. Ladislav Mandík byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

9. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 2.000 Kč, tedy ve výměře 600.000 (šest set tisíc) Kč.

10. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 800 USD.

11. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

12. Obviněný Karel Wojtowicz byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

13. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 300denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.500 Kč, tedy ve výměře 450.000 (čtyři sta padesát tisíc) Kč.

14. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání pěti (5) let.

15. Obviněný Jiří Uhlíř byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

16. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

17. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

18. Obviněný Ing. Vasil Legeza byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

19. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

20. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to částky 1.570.000 Kč.

21. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

22. Obviněný Wolfgang Schneider byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

23. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

24. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

25. Obviněný Lutz Kalbitz byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

26. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.600 Kč, tedy ve výměře 400.000 (čtyři sta tisíc) Kč.

27. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

28. Obviněný Halim Al-Azawi byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

29. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.000 Kč, tedy ve výměře 200.000 (dvě sta tisíc) Kč.

30. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání tří (3) let.

31. Obviněný Ing. Jaroslav Mašek byl za uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

32. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200denních sazeb, přičemž denní sazba byla stanovena částkou 1.500 Kč, tedy ve výměře 300.000 (tři sta tisíc) Kč.

33. Podle § 73 odst. 1 a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve společnostech s předmětem činnosti – výroba, obchodování, doprava a jiné nakládání s minerálními oleji v trvání čtyř (4) let.

34. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finanční částky 159.900 Kč zajištěné v sídle společnosti SETADIESEL, a. s., a finanční částky 68.000 Kč zajištěné v sídle firmy Libor Vonášek – JL trade.

35. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných Ing. Josefa Podolky, Tomáše Sahulky, Martina Raždíka, Libora Vonáška, Františka Malce a Ing. Jaroslava Hampla.

36. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, podali obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandík, Ing. Josef Podolka, Karel Wojtowicz, Jiří Uhlíř, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi, Ing. Jaroslav Mašek a spoluobvinění Tomáš Sahulka, Libor Vonášek a František Malec samostatná odvolání směřující do všech výroků jich se týkajících. 37. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a to tak, že pod výrokem I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu týkajících se obviněných Ladislava Mandíka, Ing. Josefa Podolky, Jiřího Uhlíře, Ing. Vasila Legezy, Wolfganga Schneidera, Lutze Kalbitze, Tomáše Sahulky, Halima Al-Azawiho, Ing. Jaroslava Maška, Libora Vonáška a Františka Malce.

38. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložení souhrnného trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obviněného Ing. Stanislava Koleva, dále ve výrocích o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a o zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 1. 8. 2018, č. j. 3 T 26/2017-238, uložených tomuto obviněnému.

39. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o uložení trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o uložení trestu zákazu činnosti ohledně obviněného Karla Wojtowicze.

40. Pod výrokem II. odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněným Ing. Stanislavu Kolevovi, Ladislavu Mandíkovi, Karlovi Wojtowiczovi uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Obviněným Jiřímu Uhlířovi, Ing. Vasilu Legezovi, Wolfgangu Schneiderovi, Lutzu Kalbitzovi, Halimu Al-Azawimu a Ing. Jaroslavu Maškovi uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

41. Rovněž bylo nově rozhodnuto o trestech uložených spoluobviněným Josefu Podolkovi, Tomáši Sahulkovi, Liboru Vonáškovi a Františku Malcovi.

II.

42. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, podali obvinění Ing. Stanislav Kolev, Ing. Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Ing. Vasil Legeza, Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz, Halim Al-Azawi a Ing. Jaroslav Mašek samostatná dovolání.

43. Obviněný Ing. Stanislav Kolev uplatnil v podaném dovolání (č. l. 22264–22271 spisu) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř. maje za to, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

44. Obviněný namítal, že skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou s nimi v extrémním rozporu. Reálná skutková zjištění byla doplněna hypotetickými úvahami soudů o možném průběhu skutkového děje, a to zejména stran jeho role ve vytýkané trestné činnosti. Některé důkazy v jeho prospěch pak byly výkladem soudů zdeformovány, případně zcela opomenuty. Jeho vinu soudy dovodily pouze z jeho formálního pracovního zařazení, resp. z formálního označení jeho pracovní pozice, přičemž nereflektují, že nezadával pokyny ke konkrétním výrobním zakázkám. Ty zadávaly jiné osoby ze společnosti bez jakékoliv součinnosti s ním.

45. Soudy v projednávané věci porušily zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), resp. judikatorní zásadu zákazu deformace důkazů (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05), princip legality trestního procesu (§ 2 odst. 1 tr. ř.), zásadu materiální pravdy (§ 2 odst. 5 věta první tr. ř.), zásadu neopomenutelného důkazu (odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 402/05) i principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Ze skutkových zjištění soudů, resp. soudu prvního stupně, fakticky nevyplývá, že by svým jednáním naplnil objektivní a subjektivní stránku nyní projednávané trestné činnosti, včetně objektivní a subjektivní podmínky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Jejich právní závěry jsou extrémně nesouladné se skutkovým stavem.

46. Obviněný namítl, že skutkové závěry soudů stran rozsahu trestné činnosti, resp. doby, po které k ní mělo docházet, nevyplývají z výsledků provedeného dokazování. Doba určená soudy vyplývá pouze z účetních dokladů a ničeho jiného, což v bodě 146. odůvodnění svého rozhodnutí připustil i odvolací soud. Zprávy státních orgánů, v tomto případě finančních úřadů, by však neměly představovat důkaz, na jehož základě je vystavěn názor o rozsahu trestné činnosti >1< (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 909/2022). Povinnost odvést spotřební daň jako základní předpoklad trestní odpovědnosti je přitom dána skutečnými vlastnostmi tohoto produktu. Jedná se o odbornou otázku, kterou soud nemůže samostatně posoudit. Prvotní důkazy o tom, že produkt ZEP měl mít obdobné vlastnosti jako nafta, pochází z roku 2005 a 2006. Stejně tak veškeré odposlechy byly realizovány od druhé poloviny roku 2005 a dále. Nelze tedy dospět k závěru, že tyto vlastnosti měl i v roce 2004, tím spíše že se receptura neustále měnila. Nebylo ani zjištěno, že veškerý prodaný produkt ZEP neodpovídal složení, pro které obdržela společnost SETADIESEL, a.s. (dále jen „SETADIESEL“) povolení. Za důkaz vyvracející závěr soudů v projednávané věci považuje obviněný výpověď svědka Š., který užívání frakcí ROP a RC9 při zpracování produktu ZEP v roce 2004 doporučil, což v podstatě vylučuje možnost, že by byl produkt ZEP jako motorová nafta prodáván i v tomto roce. O vlastnostech a složení produktu ZEP panují podle názoru obviněného dodnes pochybnosti. Soudy vyšly ze zvláštního povolení ze dne 16. 12. 2004, č. j. 9769/04-2001-25/ZP1, podle kterého měl ZEP obsahovat 65 % aromátů. Zcela však opomněly informaci Generálního ředitelství cel, podle kterého se má jednat pouze o směs obsahující aromáty, což vyplývá z toho, že výrobní suroviny vždy obsahují určité množství aromátů. Není však pravdou, že POR je nearomatický uhlovodík. >2< Jedná se tak o skutkovou nepřesnost podporující dovolatelovu argumentaci. Dále uvedl, že nelze souhlasit ani s nepřesným závěrem, že by produkt ZEP měl vlastnosti motorové nafty. Pokud by expertízy a odborná vyjádření byly hodnoceny ve vzájemných souvislostech, k takovému závěru nelze dospět, neboť s ohledem na vstupní suroviny takového výsledku nebylo možné dosáhnout. Všichni zkoumající shledali u produktu podobnost s motorovou naftou pouze v několika aspektech. Nadto soudy zcela pominuly odborné vyjádření prof. Ing. Karla Pecky, CSc., který uvedl, že produkt ZEP v žádném případně neodpovídal a nevyhovoval parametrům motorové nafty ve smyslu normy ČSN EN 590. Společnost SETADIESEL nadto nedisponovala technologiemi pro výrobu motorové nafty. Produkt ZEP měl desítky receptur, kdy nebylo prokázáno, které receptury (a zda vůbec nějaké) by mohly splňovat požadavky normy ČSN EN 590 na motorovou naftu. Nelze proto dovozovat, že by produkt, který nebyl motorovou naftou, mohl být jako motorová nafta prodáván, z čehož by vyplynula povinnost zaplatit spotřební daň.

47. Dále obviněný namítá, že v rozhodnutí soudů chybí jakýkoliv důkaz s potřebnou vypovídací potencí, ze kterého by bylo možné usuzovat na jednotlivé obligatorní znaky objektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Neexistuje důkaz o údajně nesplněné daňové povinnosti společnosti SETADIESEL již v roce 2004, neboť absentuje důkaz o vlastnostech produktu ZEP. Za této situace nelze prokázat, a tudíž ani hypoteticky zjistit tvrzený škodlivý následek, který měl nastat. Tím pádem i onen esenciální podvodný charakter jednání dovolatele i ostatních obviněných postrádá oporu v provedeném dokazování. Při hodnocení důkazů přitom zůstala opomenuta celá řada důkazů prokazující, že dovolatel neměl jakákoliv podíl na přípravě a výsledné podobě produktu ZEP. V tomto ohledu poukazuje na výpovědi svědků H. Š., M. H., K. V., L. R., J. K., J. H., M. K., a nakonec též výpověď spoluobviněného Ing. Josefa Podolky. Z jejich výpovědí jednoznačně vyplynulo, že dovolatel se na přípravě receptur a výrobě produktu ZEP vůbec nepodílel. To je potvrzováno též i některými odposlechy, konkrétně odposlechy ze dnů 26. 7. 2005 v 8:38 hod., 1. 8. 2005 v 8:43 hod., 8. 8. 2005 ve 13:19 hod., 20. 12. 2005 ve 14:23 hod., 5. 4. 2006 v 10:49 hod., 15. 5. 2006 ve 12:11 hod., 10. 5. 2006 v 9:01 hod., 15. 5. 2006 ve 12:11 hod., 7. 6. 2006 ve 12:26 hod. a 13:49 hod., 27. 6. 2005 ve 12:20 hod. (ČISTIČ 7 – č. l. 7201pv), 27. 6. 2005 ve 12:22 hod. (ČISTIČ 7 – č. l. 7202pv), 5. 4. 2006 v 10:42 hod. (ČISTIČ 6 – č. l. 7234), 5. 4. 2006 v 10:49 hod. (ČISTIČ 6 – č. l. 7234). Z dokazování vyplynulo, že autorem receptur byl Š., jehož společnost TACITA prováděla kontrolu receptur a zaváděla je do výroby. >3< Postavení dovolatele v údajné trestné činnosti pak bylo zcela jiné, než jaké mu přisoudily soudy nižších stupňů. Neexistuje důkaz, že by věděl o průběhu jednotlivých obchodů či o tom, jak byl produkt ZEP nakonec využit. Soudy se opřely toliko o fragmenty dvou odposlechů zcela vytržených z celkového kontextu. Na tyto vady poukazoval dovolatel již v podaném odvolání. Na jeho participaci je tak usuzováno ze zlomku provedených důkazů, navíc vlastním výkladem soudů zdeformovaných, které nevytváří ucelený a ničím nenarušovaný řetězec nepřímých důkazů. Soudy citované odposlechy svědčí o legitimní činnosti dovolatele vykonávané v rámci společnosti SETADIESEL a vyplývající z jeho postavení coby obchodního ředitele. V této pozici musel hovořit s odběrateli a podílet se na obchodním vedení společnosti. Z těchto holých skutečností však nelze usuzovat na jakýkoliv jeho podíl na trestné činnosti.

48. Dále obviněný brojil proti posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V případě tohoto trestného činu se totiž musí úmysl pachatele vztahovat na to, že daň nebo jiná povinná platba byla zkrácena nebo že byla vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Z provedeného dokazování však nelze dovodit žádné projevy ve vnějším světě, ze kterých by vyplývalo naplnění subjektivní stránky. Není totiž zřejmé, že by společnost SETADIESEL prodávala produkt podobný motorové naftě. I kdyby tento produkt měl vlastnosti motorové nafty a byl přeprodáván, tak z toho není možné usuzovat na povědomost obviněného o trestné činnosti a jeho volního vztahu k ní. Zavinění přitom musí být prokázáno výsledky provedeného dokazování a logickým způsobem z nich vyplývat. >4<

49. Soudy podle obviněného rovněž vycházely z nepřípustných důkazů. Konkrétně zmiňuje důkazy zajištěné v rámci sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. Povolení sledování ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti tohoto rozhodnutí sui generis, jelikož z povolení nevyplývá, co přesně má být sledováno. Rozhodnutí o povolení sledování osoby, resp. věcí je neurčité, neúplné, a tudíž i nepřezkoumatelné. V tomto směru bylo důkazní řízení realizováno v rozporu s principem legality, neboť důkazy byly do jisté míry opatřovány v rozporu s příslušnými procesními normami. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09 pak dovozuje, že protokol o sledování osob a věcí, které bylo provedeno podle výše zmíněného příkazu, neobsahuje obligatorní požadavky dané ustanoveními § 55 a 55a tr. ř. Protokol rovněž musí být sepsán při samotném úkonu či bezprostředně po něm. Nelze si pak nevšimnout, že např. protokol ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, byl vyhotoven s dvouletým zpožděním. V některých případech pak dokonce protokol k záznamu o sledování připojen nebyl vůbec (viz úřední záznam ze dne 24. 8. 2006, č. j. ČTS: FIPO-12/UL-D-2006). Ustanovení § 158d tr. ř. je přitom kogentního charakteru, a proto je bez významu to, zda úřední záznam z hlediska obsahového odpovídá náležitostem protokolu. V projednávaném případě tomu tak ale stejně není, jak ostatně uvedl sám odvolací soud, kdy v tomto úředním záznamu nejsou uvedena konkrétní jména a příjmení policistů, kteří označení provedli. Daný úřední záznam tedy nemůže splňovat předepsané náležitosti protokolu.

50. Obviněný rovněž namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů. Situaci tzv. opomenutých důkazů spatřuje v neprovedení výslechu svědka R., daňového poradce společnosti SETADIESEL v předmětné době. Zamítnutí jeho výslechu jako nadbytečného považuje za zcela chybné, neboť se jedná o svědka neopomenutelného, který osobně jednal s celním úřadem o daňovém režimu jednotlivých výrobků a byl účasten celé řady jednání s Š. stran receptur a dodávek produktu ZEP. Mohl se tedy kvalifikovaně vyjádřit k tomu, kdo fakticky organizoval, kontroloval a zodpovídal za výrobu produktu ZEP, tedy k zásadním okolnostem z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele. Důkaz jeho výslechem proto nemohl být považován za nadbytečný. Jeho neprovedením šlo zjevně o krácení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

51. Dovolatel rovněž namítl nesprávné uložení trestu propadnutí věci spočívající v propadnutí peněžních prostředků ve výši 17.000 Kč, částky 2.380 € a částky 1.000 CHF. Z trestního spisu podle něj nijak nevyplývá, že by peněžní prostředky ve výši 17.000 Kč, částky 2.380 € a 1.000 CHF měly představovat bezprostřední výnos z trestné činnosti. O této hmotněprávní podmínce se soudy v podstatě vůbec nezmiňují, přestože veškeré své příjmy již v přípravném řízení řádně doložil, což je dle jeho názoru významný nedostatek z hlediska požadavků vyplývajících z ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Proto také nakonec došlo k uvolnění jeho bankovních účtů již v rané fázi přípravného řízení. Stejně tak nebylo objasněno, zda se jedná o věci mu náležící. Minimálně část peněžních prostředků byla totiž nalezena mezi věcmi jeho manželky a spadaly do režimu společného jmění manželů. Vyjma případu, kdy by věc byla získána trestným činem, což není tento případ, nelze rozhodnout o jejím propadnutí.

52. Obviněný dále brojil proti uloženému peněžitému trestu v celkové výši 1.000.000 Kč. Stran uloženého peněžitého trestu pak namítá, že nebyly dostatečně zjištěny jeho majetkové poměry ke dni stanovení druhu trestu a jeho výměry. V průběhu trestního řízení se i vlivem jeho nepřiměřené délky poměry dovolatele, ať už zdravotní či majetkové, značně změnily. V době ukládání trestu nebyl vlastníkem automobilů ani domu. Částečně oslepl, což umenšilo jeho výdělkové možnosti, navíc je seniorem v penzi. Nebyla tedy ve smyslu ustálené judikatury ověřena dobytnost peněžitého trestu. >5< Složená peněžitá záruka ve výši 200.000 Kč je rovněž zcela bez významu, stejně jako výše prospěchu, který měl údajně trestnou činností získat. Soudy přesto ve svých rozhodnutích zohlednily toliko existenci peněžité záruky a nic jiného. Výše uloženého peněžitého trestu je pak zcela nepřiměřená ve vztahu k projednávané trestní věci. Z hlediska obecného požadavku spravedlnosti, principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ústavního požadavku proporcionality považuje za zarážející, že mu soudy uložily výrazně přísnější peněžitý trest než ostatním odsouzeným. Z odůvodnění soudů přitom nevyplývají rozdíly v majetkových poměrech odsouzených, ani vyšší míra jeho podílu na trestné činnosti, které by mohly takový postup odůvodnit. Peněžitý trest se jeví nespravedlivý i s ohledem na délku trestního řízení, kdy nelze nezmínit například dvouletou nečinnost nalézacího soudu. K délce trestního řízení pak dále s odvoláním na judikaturu ESLP a ÚS >6< namítl, že soudy nikterak nezjišťovaly, jak probíhající dlouholeté trestní stíhání dopadalo na jeho život, jakou specifickou zátěž musel snášet. Neposoudily reálnou účinnost a účelnost ukládaného trestu ve smyslu individuální i generální prevence v souvislosti s odstupem doby, která uplynula od trestného činu. Tím spíše, že se jednalo o mimořádný exces vybočující z řádného života dovolatele. S ohledem na účinky trestního řízení na jeho osobu za celou dobu trestního řízení se jakýkoliv trest jeví jako zjevně bezúčelný. Poukázal na to, že primárním účelem trestu není odplata, současné pojetí trestu v sobě však kombinuje preventivní i represivní působení. Dovolateli byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci se zákazem činnosti znemožňující jeho podnikání v oboru, v němž je vysokoškolsky vzdělán. Peněžitý trest v kombinaci s těmito tresty proto nemůže z hlediska proporcionality obstát.

53. Z výše uvedených důvodů obviněný Ing. Stanislav Kolev navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl rozsudkem. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v rámci neveřejného zasedání.

54. Obviněný Ing. Ladislav Mandík v podaném dovolání (č. l. 22320–22324 spisu), které zaměřil do všech výroků (do výroku o vině, trestu i do výroku o náhradě škody), uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

55. V podaném dovolání rozporoval závěr soudů, že společnost SETADIESEL prodávala produkt ZEP, ač se jednalo ve skutečnosti o produkt podobného složení jako má motorová nafta, který byl odběrateli použit jako příměs do paliva spalovacích motorů, přičemž o takovém použití přitom měla společnost SETADIESEL vědět od samotného začátku. Takový závěr podle obviněného neodpovídá zjištěným závěrům. Produkt ZEP byl primárně určený pro důlní činnosti, nikoliv výrobu nafty a jeho zneužití jako příměsi do paliva nikdy nebylo cílem výroby.

56. Obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval skutečností, kdo, kdy a za jakých podmínek je povinen přiznat a uhradit spotřební daň. V tomto ohledu poukazoval na ustanovení § 4 a 9 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), ze kterých vyplývá, že v případě výrobků osvobozených od daně (v projednávaném případě na základě „zvláštního povolení Celního ředitelství v Ústí nad Labem“) vzniká povinnost platit daň okamžikem užití pro jiné než deklarované účely, nikoliv samotnou výrobou. Společnosti SETADIESEL povinnost přiznat a odvést spotřební daň z výrobku ZEP nevznikla a nemohla na ni být ani přenesena. Produkt ZEP byl distribuován jednak prodejem do OKD, a.s., jednak do Polské republiky, což bylo v odpovědnosti dovolatele, ale rovněž vývozem do Německa a Polska, přičemž z této obchodní větve došlo ke zpětnému prodeji do České republiky a zneužití výrobku jako paliva, avšak již bez jeho vědomí a souhlasu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že o tomto zpětném prodeji neměl sebemenší potuchy. Z titulu své funkce se nezabýval ani recepturou produktu ZEP, ani tím, jak s prodaným produktem následně zacházejí zákazníci. Jeho účast jako společníka subjektu odběratele nesvědčí o žádném protiprávním jednání. Nebylo prokázáno, že by v tomto směru vyvíjel jakýkoliv vliv. Produkt ZEP byl navíc přeprodáván dalším subjektům a následně zpět do České republiky a použit do příměsí či jako palivo. O činnosti těchto dalších subjektů nemohl nic vědět. Rozhodnutí soudů tak spočívají na důkazech, které pro naplnění trestného činu nemohou obstát.

57. Rovněž namítl, že ve věci je dán zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Nebylo totiž prokázáno, že by se osobně či zprostředkovaně podílel na úkonech vyžadovaných zákonem o spotřební dani pro to, aby se subjekt stal plátcem daně a vznikla mu povinnost daň přiznat a zaplatit. Nemohla-li vzniknout tato povinnost společnosti SETADIESEL, nemůže být nijak přenesena ani na něj.

58. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho vina je dovozena z jednání, které nemohl nijak ovlivnit. Na tom nemůže nic změnit ani záznam telekomunikačního rozhovoru mezi jím a P. Ch., který není podložen žádným důkazem. Orgány činné v trestním řízení totiž nezjistily u žádného z obchodů, které realizoval nebo zprostředkoval P. Ch., použití výrobku ZEP jako příměsi do paliva.

59. S ohledem na výše uvedené obviněný Ing. Ladislav Mandík navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

60. Obviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání (č. l. 22296–22300 spisu) označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

61. Obviněný zejména namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu kladeného mu za vinu, resp. došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Je přesvědčen, že provedené dokazování pro závěr o jeho vině rozhodně nesvědčí. Na podkladě jím citovaných ustanovení § 4 a 9 zákona o spotřebních daních uvedl, že povinnost platit daně v případě výrobků „osvobozených od daně“ vzniká až okamžikem jejich užití pro jiné účely. Jelikož dovolatel pracoval v pozici technického ředitele, neměl v pracovní náplni určovat recepturu výrobků a ani k tomu neměl potřebné znalosti, neupravoval poměry komodit k výrobě produktu ZEP, maximálně dále předával obdržené pokyny k výrobě. Do receptur nijak nezasahoval, neboť za tímto účelem měla společnost odborné pracovníky. Receptura byla sdělována „Dispečinku“ fakticky denně. Namítl, že z provedeného dokazování není možné dospět k závěru, že by měl povědomost o konkrétním složení produkce, o tom, jak bude produkce ZEPu dopravována či jaká společnost následně produkt ZEP zakoupí. Zejména jej nelze spojovat s okamžikem, kdy byl ZEP dodán na čerpací stanice jako „nafta“. Dále uvedl, že na výrobní postupy a dokumentaci se vztahovaly předpisy ISO a nebylo tedy možné, aby v dokumentaci k výrobkům byly různé poznámky, které tam z ryze formálních důvodů neměly být. K tomu směřovaly pokyny obviněného V., či H. Zdůraznil, že ani změna receptury ZEP či přimísení „nafty“ nemá za následek vznik daňové povinnosti, neboť tato nastane až užitím v rozporu s původním účelem a vydaným povolením. Ostatně o tom, že tento produkt nebyl určen pro pohon vozidel, svědčí i četné reklamace svědků z čerpacích stanic, na které osoby odlišné od osoby dovolatele produkt ZEP dodávaly. Závěr soudů o tom, že měl přehled o obchodech se ZEPem, aktivně zabezpečoval výrobu a dával pokyny podřízeným ohledně výroby a expedice, nemá oporu v provedených důkazech. Jako technický ředitel byl povinen výrobu ZEPu zajistit, přičemž jeho odpovědností byla expedice a prodej, nikoli receptura ZEPu. „Není však nikterak prokázáno, že by měl povědomost o obchodech, které byly realizovány s produktem dále kupujícím od firmy Setadiesel, resp. s dodávkou produktu na ČSPH. Tato okolnost nebyla ničím prokázána a soudy vychází jen z domněnek.“

62. Obviněný dále brojil proti závěru uvedeném v bodě 273. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že o jeho zapojení vypovídají odposlechy zmiňující, že se ZEP nakládá na „Solňáku“, který nebyl určen pro takové výrobky, s tím, že toto zjištění nikterak neprokazuje jeho podíl na činnosti, která by jej postavila do pozice plátce daně, nebo že by mu vznikla povinnost daň přiznat a platit.

63. Nad rámec již uvedeného pak namítl, že nebylo nijak prokázáno, proč by činnost, která je mu kladena za vinu, prováděl, když z toho fakticky nic neměl. Proč by se měl zapojovat do složitého obchodu, když nebyl výsledkem nikterak motivován.

64. S ohledem na výše uvedené obviněný Karel Wojtowicz navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

65. Obviněný Jiří Uhlíř v podaném dovolání (č. l. 22306–22314. spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

66. Obviněný se vymezil vůči závěrům odvolacího soudu obsažených v bodech 227. až 304. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterých se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou nepřípustnosti trestního stíhání, když tuto označil za nedůvodnou. Podle názoru obviněného je trestní stíhání jeho osoby nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s čl. 14. odst. 7 smlouvy mezi Českou republikou a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, podle kterého orgány dožadujícího smluvního státu upustí od dalších opatření ke stíhání nebo výkonu trestu proti obviněnému pro trestný čin, pro který již bylo na území dožadovaného smluvního státu zahájeno trestní řízení. Uvedl, že proti němu bylo dne 27. 4. 2006 pro stejný skutek, pro který je nyní stíhán, zahájeno pod č. j. E7034/06-732 trestní řízení u Celního úřadu v Drážďanech, a to pro daňový trestný čin podle § 370 odst. 1, bod 1 AO >7< ve spojení s § 129 a 261 Stafgesetzbuch >8< . Dne 19. 5. 2006 předal celní úřad tuto trestní věc státnímu zastupitelství v Drážďanech. Trestní stíhání bylo vůči němu a dalším osobám vedeno nejpozději ode dne 27. 4. 2006 na základě § 370 (zkrácení daně), přičemž byl ohrožen trestní sazbou až deseti let. Orgány Spolkové republiky Německo činné v trestním řízení provedly řadu úkonů včetně prohlídky prostor obchodní společnosti ARTUCO-D GmbH, byly mu zajištěny účty a znemožněno podnikání. Policie ČR vůči němu zahájila trestní stíhání dne 25. 8. 2006, a to přesto, že Státní zastupitelství Chemnitz, které proti němu vedlo trestní řízení, dne 14. 5. 2009 pod č. j. 920 Js 18460/06 písemně oznámilo, že dne 30. 4. 2009 bylo podle § 154 odst. 1 tr. ř. (zřejmě německého trestního řádu) od jeho trestního stíhání upuštěno. V tomto přípisu ze dne 14. 5. 2009 je jednoznačně uvedeno, že „se od stíhání upouští“, a to bez jakéhokoliv dovětku. Po obsahové stránce je podle obviněného nutno chápat upuštění od trestního stíhání jako jeho zastavení. Opačný výklad shledává nepřípustným právním formalismem. Je proto přesvědčen, že trestní stíhání bylo vedeno nezákonně, neboť o totožném skutku (podezření z trestného činu zkrácení daně) rozhodly orgány činné v trestním řízení Spolkové republiky Německo tak, že trestní stíhání zastavily, neboť dospěly k závěru, že se trestné činnosti nedopustil. Odvolací soud stejně jako nalézací soud výše uvedené skutečnosti a mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, nerespektoval a trestní stíhání jako nepřípustné nezastavil, ač byla soudu předložena žádost o zastavení trestního stíhání včetně všech potřebných dokumentů. Trestní stíhání přitom bylo nepřípustně vedeno souběžně jak v Spolkové republice Německo, tak v České republice po dobu tří let.

67. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že i kdyby nebyly dány výše uvedené důvody zastavení trestního stíhání pro rozpor s mezinárodní smlouvou, tak by bylo namístě trestní stíhání zastavit pro zcela zjevný rozpor s právem obviněného na spravedlivý proces zaručeným čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť trestní stíhání bylo zcela zřejmě nepřiměřeně dlouhé. Bylo zahájeno v roce 2006, obžaloba byla podána v roce 2010, rozsudek byl vyhlášen až dne 3. 12. 2020. Písemné vyhotovení rozsudku bylo obviněnému doručeno teprve v srpnu 2021. Rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 13. 9. 2022 a obviněnému doručen až dne 14. 2. 2023. Trestní stíhání tak trvá 17 let, což je doba naprosto nepřiměřená a v rozporu s čl. 6 Úmluvy. >9< Smyslem požadavku obsaženém v tomto ustanovení je ukončení nejistoty, kterou prožívá osoba obviněná z trestného činu. Na obviněného jako na bezúhonného občana měla nejistota, zdali bude odsouzen k trestu až deseti let, velký dopad v jeho osobním a soukromém životě stejně jako v životě profesním. Obviněný na podporu svého tvrzení uvedl, že v soudní praxi bylo opakovaně rozhodováno o zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku, k čemuž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu >10< , z nichž vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno i z toho důvodu, že trvalo 10 let. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, je povinností obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 Úmluvy, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje. A to například zastavením trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř.

68. Obviněný dále ve vztahu k provedenému dokazování namítl, že z provedených důkazů nevyplývá, že věděl o podstatě obchodu se ZEPem a vědomě se do obchodu zapojil a dohlížel nad cestu tohoto produktu. Obviněný sice s tímto produktem obchodoval, ale tyto obchody považoval za zcela legální, bezproblémové a v souladu s příslušnými právními předpisy. Zdůraznil, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Úmysl se v tomto případě musí vztahovat ke zkrácení spotřební daně. Společnost ARTUCO-D, v níž byl statutárním orgánem, obdržela v roce 2004 od celní správy Erfurt povolení k dovozu a prodeje produktu ZEP bez spotřební daně. Plátcem spotřební daně nikdy nebyla, a tak nemohla být daň ani krácena. Na fakturách od společnosti SETADIESEL nikdy ani spotřební daň uvedena nebyla. V bodě 7. povolení celního úřadu ze dne 16. 8. 2004 je pak výslovně uvedeno, že produkt nesmí být používán k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla nebo k výrobě jiných produktů. Tento text je pak též (přesně v souladu s vydaným povolením) uveden i na všech fakturách. Společnost ARTUCO-D po celou dobu dodržovala všechny podmínky, byla kontrolována celním úřadem, přičemž nikdy nebyly zjištěny žádné nedostatky. Tento úřad rovněž prováděl každý měsíc kontroly dovozu a prodeje stejně jako kontroly faktur i ostatních dokumentů. Nikdy při těchto kontrolách neshledal žádné pochybení. Obviněný tak neměl žádný důvod se domnívat, že by činnost jeho společnosti ARTUCO-D při obchodování s produktem ZEP byla problematická nebo dokonce nezákonná, tím spíše, že uvedený produkt nikdy osobně neviděl. Po jeho prodeji již nesledoval jeho další osud. Neměl k tomu žádný rozumný důvod. Jeho činnost jako jednatele obchodní společnosti rozhodně nezahrnovala komunikaci s ostatními spoluobviněnými o nelegální činnosti. Dovozovat údajnou domluvu pouze ze skutečnosti, že společníky společnosti ARTUCO-D byli i spoluobvinění Ing. Stanislav Kolev, Ladislav Mandlík a Ing. Josef Podolka (zároveň statutární orgány společnosti SETADIESEL), není možné. Účast těchto spoluobviněných se projevovala toliko kapitálovou účastí a výkonem práv společníků. Vztah obviněného s nimi byl čistě obchodní, nejednalo se o kamarády či přátele. Obviněný tak jistě nemohl vědět, ba dokonce ani předpokládat, co se s produktem děje dále, odkud a kam je převážen, dále obchodován apod. Ostatně neměl žádný rozumný důvod takovými záležitostmi se zabývat. Obviněný je proto přesvědčen, že na podkladě provedeného dokazování nebylo možné dospět k závěru, že čin popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně spáchal.

69. Dále obviněný kritizoval způsob, kterým odvolací soud bagatelizoval prohlášení nalézacího soudu jako nevhodnou formulaci, kterou nelze vytrhávat z kontextu celého odůvodnění. Věta z rozsudku nalézacího soudu ve znění: „Aby mohl celý obchod řádně fungovat, aby dával smysl a aby každý do obchodu zainteresovaný subjekt získal svůj díl finančního prospěchu plynoucího z neodvedené spotřební daně, musel být každý z obžalovaných obeznámen s celým systémem tohoto výrobního a obchodního procesu, jehož hlavním smyslem byla nabídka levné motorové nafty, poptávaná širokým okruhem spotřebitelů“ podle obviněného vypovídá o postoji nalézacího soudu, který dopředu vycházel z toho, že se skutek popsaný v obžalobě stal a k věci tak nepřistupoval objektivně.

70. Obviněný také rozporoval správnost uložení peněžitého trestu ve výši 400.000 Kč. Pro uložení tohoto trestu soudy vycházely pravděpodobně z jeho majetkových poměrů z počátku trestního řízení. Tyto se však v průběhu času výrazným způsobem změnily. Uvedl, že je mu již 75 let, jeho možnosti výdělku jsou tak v podstatně nulové, jediným jeho příjmem je starobní důchod ve výši 22.998 Kč měsíčně. Je vlastníkem osobního vozidla vyrobeného v roce 1997, nikoliv 2008 jak nesprávně uvedl nalézací soud. Hodnota tohoto vozidla je s ohledem na jeho stáří rovněž mizivá. Nevlastní žádné hodnotné nemovitosti, pouze pozemek parc. č. XY (vodní plocha o výměře 9 m²) a pozemek parc. číslo XY (ostatní plocha ostatní komunikace o výměře 155 m²) v k. ú. XY, obec XY, okres XY, zapsaných na LV XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště XY. Jeho současné majetkové poměry si měl ověřit odvolací soud, který tak však neučinil a posvětil uložení zjevně nepřiměřeného trestu, a to i s ohledem na průtahy v řízení a jeho celkovou délku.

71. Obviněný Jiří Uhlíř proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání rozhodl, že se podle § 265k § odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, zrušuje a podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

72. Obviněný Ing. Vasil Legeza v podaném dovolání (na č. l. 22272–22283 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

73. Obviněný poukázal na to, že nikoliv z důvodů na jeho straně muselo být hlavní líčení dvakrát kompletně opakováno, přičemž první rozhodnutí ve věci obdržel až po 17 letech od údajně spáchaného činu. Rozhodnutí soudů obou stupňů přitom nesplňují požadavky stanovené ustanovením § 125 tr. ř., zejména pak vypořádat se s obhajobou, zdůvodnit proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů. Projednávaný čin nadto není trestným činem, na což poukazoval opakovaně v rámci své obhajoby. Rozsudky soudů obou stupňů jsou postaveny na důkazech napadených obviněným, přičemž se zároveň nevypořádávají s jím uplatněnou obhajobou.

74. Namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Rozsudek soudu prvního stupně i napadeného rozsudku odvolacího soudu je postaven na tvrzení, že faktury vystavené na produkt ZEP jsou ve skutečnosti faktury vystavené za dodání motorové nafty, která je zatížena spotřební daní, za předpokladu, že bude produkt ZEP použit k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla. Z provedených důkazů nebylo bez pochybností prokázáno, co má představovat údajnou škodu, když platné a účinné zákony nestanovují povinnost odvést spotřební daň u obviněnými obchodovaného druhu minerálního oleje. Produkt ZEP je minerálním olejem, který je uveden jako předmět daně podle § 45 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, u kterého povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká pouze způsobem daným § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních, tedy pouze v případě, kdy je tento minerální olej určen k přímému použití a nabízen k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení zákona o spotřebních daních. Z citovaných ustanovení zákona o spotřebních daních a sdělení Generálního ředitelství cel je pro posouzení skutkového jednání rozhodující, zda byl prodávajícímu znám skutečný účel prodeje. Povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit by vznikla až v okamžiku, kdyby produkt ZEP byl ze strany obviněného dodáván za účelem použití produktu pro výrobu tepla nebo pohon motorových vozidel. Z daňových dokladů přitom vyplývá, že produkt ZEP byl obviněným prodán pouze dvěma subjektům. Zároveň pak, že jím nebyl nikdy použit pro výrobu tepla a pohon motorových vozidel. Z jeho strany tedy nemohla vzniknout povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit, tedy se ani nemohl dopustit krácení této daně. Nikdy se nestal povinnou osobou (poplatníkem daně). Tím byla osoba, která zakoupený produkt použila pro pohon motorových vozidel jako palivo nebo na výrobu tepla. Nepodařilo se prokázat, že by produkt ZEP dodával s vědomím, že bude sloužit k neschváleným účelům. Rovněž tak se nepodařilo prokázat, že by se vědomě účastnil řetězce jednání s cílem poškodit Českou republiku, tedy není možné hovořit ani o spolupachatelství.

75. Dále podotkl, že i pokud by hypoteticky prodával motorovou naftu a označil ji jako produkt ZEP, tak by ke vzniku daňové povinnosti došlo až jejím užitím jako pohonné hmoty. V žádném stadiu trestního řízení nebylo prokázáno kam a komu byl dodán produkt ZEP, komu byla dodána motorová nafta a komu tzv. bionafta. Se všemi těmito komoditami přitom obviněný obchodoval. Pokud tedy nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru, k čemu byl produkt ZEP oficiálně označený jako minerální olej skutečně použit, tak bylo na místě respektovat zásadu in dubio pro reo, neboť je zřejmé, že výklad skutkového děje, jak jej popsal nalézací soud ve svém výroku, připouští několikerý výklad, což je v přímém rozporu s judikaturou, která požaduje pro správnou kvalifikaci správné a vyčerpávající zjištění skutkového stavu podpořeného skutečnými a nezvratnými důkazy. >11< Ačkoliv toto pochybení nalézacího soudu vytýkal obviněný již v podaném odvolání, tak odvolací soud pouze uzavřel, že objektivní stránka naplněna byla, aniž by rozvedl, na základě, jakých skutečností tak usuzuje.

76. Dovolatel dále brojil i proti posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, neboť podle něj ani ta naplněna nebyla. V rozsudcích absentují okolnosti, ze kterých by soudy mohly dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, naopak některé důkazy vyložené v neprospěch obviněného prokazovanou trestnou činnost vylučují (vyloučení údajného dovozu produktu ZEP na čerpací stanici). Na úmyslné zavinění nelze usuzovat ani z telefonických hovorů, jak se o to snažil odvolací soud. Nevzal přitom totiž do úvah, že obviněný vyjma produktu ZEP odebíral i motorovou naftu, což vyplývá z účetnictví společnosti EKOTRADE-JL. Pokud se v telefonickém rozhovoru bavil například o ceně (telefonát mezi obviněným a Š. ze dne 18. 5. 2005), nebylo z toho možné automaticky dovozovat pokus o páchání trestné činnosti. Popis subjektivní stránky trestného činu ze strany soudů považuje obviněný za nesrozumitelný, vnitřně rozporný a v konečném důsledku nezákonný a nepřezkoumatelný. Rozhodnutí o vině nelze založit na pouhém tvrzení, že obchodoval s produktem ZEP, ale ve skutečnosti měl vědět, že se jedná o motorovou naftu, a s tímto produkt obchodovat dále. Takové tvrzení ze strany soudů nižších stupňů není řádně prokázáno a podloženo provedenými důkazy. Soudy měly respektovat zásadu in dubio pro reo i při posuzování jeho zavinění. Rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno považovat za nezákonné, když skutek, který je obviněnému kladen za vinu, tedy že obchodoval s produktem ZEP, na což ostatně v každé vystavené faktuře upozorňoval, není trestným činem.

77. Obviněný se vymezil vůči úplnosti a vypovídající hodnotě provedeného dokazování. Své námitky vůči provedenému dokazování a žádost o jeho doplnění adresoval soudu jak v Návrhu na provedení dokazování ze dne 29. 3. 2016, tak v Opakovaném návrhu na doplnění dokazování ze dne 25. 11. 2019. Požadavkům na doplnění dokazování však vyhověno nebylo. Jediným doplněním k návrhu obviněného bylo předvolání jednoho ze zpracovatelů znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o. Ani tento důkaz však nebyl proveden jím navrhovaným způsobem, neboť byl vyslechnut pouze Ing. Karel Cekota, který nebyl zpracovatelem znaleckého posudku, ale toliko jej opatřil znaleckou doložkou. Z tohoto důvodu byl Návrhem na doplnění dokazování ze dne 9. 1. 2020 navržen výslech skutečné zpracovatelky znaleckého posudku Ing. Jitky Žambůrkové, která by byla schopna odpovědět na otázky obhajoby. K provedení tohoto důkazu však nalézací soud nepřistoupil ani o něm žádným způsobem nerozhodl, pouze opakovaně zamítl návrh na provedení revizního znaleckého posudku. Toto procesní pochybení nijak nenapravil odvolací soud, který toliko konstatoval, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že za znalecký ústav se vyjadřuje Ing. Karel Cekota a že Ing. Jitka Žambůrková nebyla vyslechnuta kvůli nemoci, o důkazu však nerozhodl ani on. Výslech znalce, který však znalecký posudek nevyhotovil a nebyl proto schopen zodpovědět otázky obhajoby, kdy toliko odkazoval na svoji kolegyni Ing. Jitku Žambůrkovou, nelze považovat za dostatečný. Nevyslechnutí skutečného zpracovatele znaleckého posudku představuje podle obviněného tzv. opomenutý důkaz a zásah do jeho práv na spravedlivý proces.

78. Znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem A-Consult plus, spol. s r.o., obsahuje množství chyb způsobující jeho nepřesnost a nepřezkoumatelnost. Neuvádí celkově 64 faktur znějících na řádově miliony korun českých a obsahuje zásadní chyby v uvedené částce za 4 faktury, které až desetinásobně převyšují skutečnou částku uvedenou na fakturách. Ve 3 případech jsou v něm zaměněny faktury na motorovou naftu za faktury na ZEP, zaměněny dobropisy za faktury v celkem 4 případech a ve dvou případech zaměněny litry za cenu. Podrobný rozpis pochybení, jež tento znalecký posudek obsahoval, byl předložen nalézacímu soudu ve Vyjádření k posudku společnosti A-Consult plus ze dne 31. 11. 2007 společně s návrhem na jeho dopracování či přepracování. Tento návrh byl poté opakovaně uváděn v dalších podáních obviněného ze dne 22. 10. 2013, 19. 12. 2013, 29. 4. 2015, 25. 11. 2019 a 9. 1. 2020. Všechny vznesené návrhy byly buďto zamítnuty nebo se jimi soud prvního stupně ani nezabýval. Tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud v nyní napadaném rozhodnutí. V takovém stavu je znalecký posudek nedostatečný, nepřezkoumatelný, a tudíž nepoužitelný jako důkaz v trestním řízení.

79. Takto provedené dokazování však nelze považovat za dokazování reprezentující požadavky § 2 tr. ř., a skutkový stav za zjištění bez důvodných pochybností. Postup soudů v tomto ohledu je v kontrastu s tím, že v původně vedeném trestním řízení, poté co došlo k vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání, byl proveden důkaz výslechem znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové. Odsouzenému Vonáškovi bylo umožněno klást jí otázky a konfrontovat ji se závěry znaleckého posudku, obviněnému však nikoliv. Při následovném opětovném spojení věci nedošlo k seznámení obviněného s podstatným obsahem původního řízení, nebylo mu umožněno klást znalkyni otázky. Ve vztahu k jeho osobě tedy není možno uvažovat o tomto znaleckém posudku jako o použitelném důkazu v jeho trestní věci. Přes výše uvedené však z něj ze strany soudů bylo vycházeno.

80. Obdobné námitky proti procesní použitelnosti a vypovídající hodnotě důkazu vznesl obviněný i ve vztahu ke znaleckému posudku znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové, jež byl proveden ve chvíli, kdy byl z projednávané věci vyčleněn. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 31. 1. 2020 >12< se podává, jak přistupoval nalézací soud k použitelnosti provedených důkazů ve vztahu k jednotlivým obviněným. Z vystupování nalézacího soudu vyplývá, že v případě obviněných, kteří si žádali opakování celého hlavního líčení (mezi nimi i dovolatele Ing. Vasila Legezy) nejsou použitelné důkazy provedené v rámci hlavního líčení vedeného pod sp. zn. 48 T 6/2010, tedy mimo jiné výslech znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové a znalecký posudek Ing. Vlasty Vagnerové. Soudní řízení jako celek je zatíženo tolika procesními pochybeními, že ani z odůvodnění nelze dospět k jednoznačným závěrům, z jakých důkazů vychází nalézací soud, pokud dospívá k závěru o jeho vině, a zda tyto důkazy byly provedeny v souladu s trestním řádem. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí pokoušel zjevná pochybení nalézacího soudu bagatelizovat a tvrdí, že ke stejným závěrům mohl nalézací soud dojít i z jiných důkazů. Toto tvrzení se však nezakládá na pravdě, když z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu BENE FACTUM nelze dospět k závěrům promítnutým do výroku o vině.

81. Dále obviněný brojil proti způsobu výpočtu způsobené škody a výpočtu odebraných litrů produktu ZEP. Z rozhodnutí soudů obou stupňů totiž není seznatelné jak došlo ke zjištění o množství odebraného produktu ZEP, když nebylo ani být nemohlo vycházeno ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult. Zejména zcela absentuje zjištění (a to i v samotném výroku o vině) jaké množství měl odebrat sám obviněný. Takové zjištění je však nutno považovat za esenciální a nejdůležitější údaj celého výroku o vině. Pokud takový údaj chybí, tak nelze vyčíslit ani údajně způsobenou škodu. Tu soudy vypočítaly tak, že vynásobily počet litrů produktu ZEP zakoupený nějakým subjektem, přičemž se z výroku ani nepodává, že právě obviněným, a částky, která měla být odvedena na spotřební dani za litr motorové nafty, kdy tato částka byla vyčíslena na 194.240.199 Kč, což však neodpovídá nalézacím soudem uvedeným 19.561.628 litrům odebraného produktu ZEP. Samotný rozsudek nalézacího soudu je tak v rozporu se skutečností, že musí být beze všech pochybností zjištěn správný a vyčerpávajícím způsobem vymezený skutkový stav, který musí být podložen skutečnými a nezvratnými důkazy, které by nepřipouštěly možnost jiného výkladu a byly by nepochybné. Vytýkané pochybení nenapravil ani soud odvolací, který bez jakýchkoli úprav převzal výrok o vině, včetně jeho odůvodnění a zatížil proto své rozhodnutí stejnou vadou jako soud nalézací.

82. Obviněný rovněž namítal, že soudy vycházely z nezákonně provedeného dokazování, kdy konkrétně poukazuje na použití operativně pátracích prostředků sledování osob a věcí. V tomto kontextu byla dne 15. 6. 2006 státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze vydána dvě povolení. Prvním ze dne 15. 6. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-178, bylo prodloužení již vydaného povolení ke sledování osob a věcí sledování areálu Válcoven trub Chomutov, a.s. a automobilové cisterny blíže neurčených provozovatelů a registračních značek vjíždějících do areálu, resp. z areálu Válcoven trub Chomutov, a.s., včetně místa vyložení nákladu. Druhé povolení na sledování osob a věcí ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, se týkalo označení plynového olejového rafinátu (dále též „POR“) označeného speciálním značkovačem s pořizováním zvukových, obrazových nebo jiných záznamů, jejichž potřeba se vyskytne v průběhu prověřování předmětné trestní věci. Za tím účelem byl POR skrytě označkován speciální chemikálií, která jej měla umožnit sledovat a později identifikovat. Na základě těchto sledování dospěl nalézací soud ke skutkovým zjištěním >13< , která ignorovala původní závěry uvedené orgány činnými v trestním řízení, které měly prokazovat jeho trestnou činnost, a to nejspíše protože byly obviněným, resp. odsouzeným Liborem Vonáškem, vyvráceny a nebylo tak možné na jejich základě přistoupit k jeho odsouzení. V podrobnostech obviněný poukázal na odůvodnění svého odvolání. Vymezil se proti tvrzení soudů obou stupňů, že v odebraných vzorcích č. 1665-06-08-023 a č. 1665-06-08-024 byla zjištěna přítomnost značkovací látky. Z protokolů o zkoušce odebraného vzorku č. UL0654/06-302 a č. UL0655/06-302 jednoznačně vyplývá, že oba dva tyto vzorky se ukázaly jako negativní, tedy, že v nich nebyla nalezena značkovací látka. Byla užita značkovací látka SOLVENT YELLOW 124, aniž by byla uvedena v úředním záznamu o sledování anebo vydaném povolení ke sledování osob a věcí. Není tak zcela jasně zřejmé, jaká značkovací látka byla použita, ale lze mít za to, že pro následnou analýzu byly užity pro tento účel nevyhovující přístroje. Takový důkaz je proto nutné považovat za nezákonný a v trestním řízení nepoužitelný, a to z důvodu rozdílnosti měření, nevhodnosti zvolené techniky při vyhodnocení vzorků, absenci metodiky odebrání vzorů, určení poměrů značkovací látky a neuvedení typu užité značkovací látky. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí tvrdí, že výsledky laboratorní zkoušky nebyly negativní, odkazujíc se přitom výhradně na zjištění Kriminalistického ústavu Praha ze dne 13. 9. 2006, tak přehlíží zjištění odborných posudků a nevypořádává se s obhajobou obviněného. Zcela chybí analýza provedených důkazů a zdůvodnění, proč upřednostnil soud jeden důkazní prostředek před druhým. V takové situaci bylo opět namístě přikročit k aplikaci zásady in dubio pro reo, což však soudy neučinily. V důsledku tohoto pochybení je popis výroku o vině v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.

83. Podle obviněného pro trestní řízení není možné pro zásadní vady použít údaje získané z operativně pátracích prostředků na základě povolení státního zástupce ze dne 21. 8. 2006 ke sledování POR, který bude označen značkovací látkou. Není z něho však zřejmé, co má být sledováno, ač by povolení mělo obsahovat jednoznačný údaj. Takto vydané povolení je neurčité bez jednoznačné konkretizace sledované věci tak, aby nemohla být zaměněna za jinou ve smyslu § 158d odst. 2, 4 tr. ř. Je proto nepřezkoumatelné z pohledu konkretizace sledované věci, a tudíž nepoužitelné. Povolení ke sledování nekonkrétního POR je nesmyslné, zvláště v tomto případě, kdy orgány činné v trestním řízení disponovaly informacemi, které cisterny, resp. náklad v cisternách je určen pro společnost SETADIESEL. Vyjma této vady trpí zásadní vadou záznamy pořízené při sledování, resp. protokoly, jež k nim v souladu s ustanovením § 158d odst. 7 tr. ř. mají být připojeny. Z povoleného sledování věci POR a označení značkovací látkou nebyl pořízen protokol při úkonu nebo bezprostředně po něm ve smyslu § 55 odst. 1 tr. ř. K záznamu pořízeném na základě zmíněného povolení proto nelze přihlížet. Za takový protokol nemůže být považován ani úřední záznam o označení obsahu cisteren ze dne 24. 8. 2006, č. j. ČTS: FIPO-12/UL-D-2006, neboť nesplňuje náležitosti podle § 55 odst. 1 tr. ř., a to uvedení doby sledování a podpis a funkce osob, které úkon provedly. Policejního komisaře nelze pro tyto účely považovat za osobu provádějící úkon, neboť vlévání značkovací látky byli přítomni blíže neurčení pracovníci Celního ředitelství v Ústí nad Labem, a nikoliv v úředním záznamu uvedený policista. Rovněž se v protokolu neuvádí, jakou značkovací kapalinu použili. Další vadu související s použitelností tohoto důkazního prostředku lze spatřovat v tom, že žádost o povolení sledování osob a věcí předložil orgán Celního ředitelství Ústí nad Labem, avšak označení cisteren prováděl jiný policejní orgán, a to Policie České republiky, Útvar odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem. Žádost o povolení tak podával jiný orgán, než poté cisterny označoval. Podle zmiňovaného úředního záznamu však byli přítomni blíže neurčení pracovníci Celního ředitelství. Je nepochopitelné, že policejní orgán ani nepovažoval za důležité uvést jména pracovníků Celního ředitelství Ústí nad Labem. Provedení takového důkazu v hlavním líčení je rozporné s § 158d odst. 7 tr. ř., a tedy nezákonné. V souvislosti s provedením označení pohonných hmot obviněný namítl, že údajně použitý značkovač SOLVENT YELLOW 124 nebyl značkovač speciálně vyvinutý a nově použitý v této kauze, když již vyhláškou č. 443/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 186/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv, ve znění vyhlášky č. 348/2000 Sb., uvádí tuto značkovací látku a zároveň uvádí přesné údaje, jaké je nejnižší přípustné množství látky na jeden litr sledované kapaliny.

84. Rovněž tak obviněný namítl nezákonnost a nepoužitelnost protokolu ze dne 22. 4. 2008, o sledování osob a věcí č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, týkající se sledování v rozmezí dnů 24. 8. 2006 až 31. 8. 2006. S odvoláním na dikci § 55 odst. 1 tr. ř. namítl, že uvedený protokol nebyl vyhotoven ani při úkonu ani bezprostředně po něm, ale až téměř s dvouletým zpožděním 22. 4. 2008 a doručen policejnímu orgánu ÚOKFK SKPV až dne 6. 5. 2008. Nebyla tak dodržena zákonnost vyhotovení protokolu, což vede obviněného k domněnce o účelovosti a manipulativnosti jeho vyhotovování.

85. Výše zmíněné protokoly a výstupy z povoleného sledování osob a věcí jsou nezákonně shromážděnými důkazy „které nejsou, v souladu s doktrínou „ovoce z otráveného stromu“ v rámci trestního řízení přípustné, a stejně tak jakékoli případné důkazy získané na základě tohoto rozhodnutí.“

86. Obviněný také brojil proti způsobu, jakým jím vznesené námitky vypořádal v odvolacím řízení soud druhého stupně. Namítl, že soud pouze konstatoval, že se jedná o stejné námitky, jako uplatnil obviněný Ing. Kolev a plně odkázal na svou argumentaci, kterou se vypořádal s námitkami tohoto obviněného. Dovolatel však zdůraznil, že i když se může v některých částech jednat o námitky podobné, tak jeho argumentace obsahovala i skutečnosti, se kterými se odvolací soud nevypořádal. Zejména pak nevysvětlil, proč by měl být protokol vyhotovený s dvouletým zpožděním považován za souladný se zákonem.

87. Obviněný dále vytýkal odvolacímu soudu, že nemohl uplatnit obhajobu proti (pro žalobu stěžejnímu znaleckému posudku č. 4/2008 ve znění dodatku č. 4/2009 zpracovaného Ing. Vlastou Vagnerovou (znalkyní společnosti BVM Audit), neboť tento znalecký posudek nebyl vůbec proveden. Soud prvního stupně se spokojil s revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu BENE FACTUM č. 074-005/16 ve znění jeho doplnění ze dne 12. 2. 2020, který je však pro účely trestního řízení neupotřebitelný, neboť reaguje na zjištění znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové, jež v řízení ve formě výslechu znalkyně z důvodu její nemoci proveden nebyl. To si ostatně uvědomil i nalézací soud v bodě 147. odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že tento znalecký posudek nelze jako celek akceptovat, ale na druhou stranu v bodě 146. uvedl, že z něj vycházeno bylo. Nalézací soud tak oportunisticky hodnotil znalecký posudek BENE FACTUM jako použitelný v částech, kde se mu „hodí“, ale v částech očišťujících obviněného jako nepoužitelný. S takovým hodnocením se však nelze ztotožnit. 88. Podle obviněného z tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že pro zodpovězení požadovaných otázek „Vytvořte přehled dodavatelů surovin, ze kterých se ZEP vyrábí, množství a cenu odebraných surovin a také množství vyrobeného produktu ZEP za jednotlivá období - 2004, 2005 a 2006“ bylo nutné přibrat konzultanta z oboru chemie Mgr. Marka Laubeho, který dospěl při porovnání nákupů jednotlivých surovin pro výrobu produktu ZEP k tomu, že znalecký posudek znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové obsahuje hodnoty, které nelze žádným způsobem ověřit nebo přepočítat. Zjištěný rozdíl v nakupované surovině POR II činil více než 1,5 miliardy Kč. Nesprávné hodnoty v původním znaleckém posudku pak činí nepřezkoumatelný znalecký posudek BENE FACTUM, přinejmenším v této části. Znalkyně Vagnerová pak při výčtu surovin potřebných pro výrobu nafty opomněla nejvýznamnější surovinu POR. Podle odborného stanoviska Mgr. Marka Laubeho jsou postupy výroby produktu ZEP a motorové nafty naprosto nesrovnatelné, kdy u produktu ZEP se jedná o prosté mísení vstupních produktů a výroba motorové nafty je složitý způsob zpracování ropy, následné hydrogenace a aditivace. Produkt ZEP proto nemohl na základě použitých surovin a výrobního postupu odpovídat složení motorové nafty. Dle názoru znaleckého ústavu BENE FACTUM znalkyně Vagnerová odpovídá na otázku, kterou může zodpovědět pouze odborník v oboru chemie.

89. Na kritiku výše zmíněných znaleckých posudků a jejich použitelnosti pro trestní řízení jakožto důkazního prostředku navázal obviněný námitkami proti zjištění výše údajné škody. Pro závěr o způsobení škody a zkrácení daně jeho osobou by muselo být prokázáno, že došlo k platbě za dodání motorové nafty, ale byla vystavena faktura za nižší částku na produkt ZEP. Orgány činné v trestním řízení nezjistily a nezdokumentovaly příjmy obviněného, které by odpovídaly údajnému finančnímu obohacení rovnajícímu se rozdílu mezi cenou motorové nafty a produktu ZEP. Neprovedly ani žádný přímý důkaz prokazující tvrzení, že prodej produktu ZEP zastíral prodeje motorové nafty, resp. byl prodáván jako motorová nafta. Nemohla být, proto vyčíslena ani škoda. Způsob vyčíslení škody zvolený soudy na základě sečtení zakoupených litrů produktu ZEP a vynásobení spotřební daní na motorovou naftu nelze akceptovat, když nebylo nijak prokázáno, že produkt ZEP obviněný prodával k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla. V důsledku neprovedení žádného důkazu ke způsobené škodě není zřejmé, jak soudy dospěly k celkové minimální výši způsobené škody. Vycházely-li soudy ze zmiňovaného posudku BENE FACTUM, tak ten sám upozornil na to, že jeho výpočty se týkaly hypotetické škody za předpokladu, že byl produkt ZEP použit v rozporu se svým určením, což nebylo v řízení před soudem obviněnému prokázáno, a tedy se ve vztahu k němu nedá hovořit o způsobení jakékoliv škody. Způsobení jakékoliv vyčíslitelné škody obviněným pak nevyplývá ani ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult plus. Škodu, která vznikla údajným neodvedením spotřební daně, podle rozsudků soudů obou stupňů ve výši 194.240.199 Kč, za produkt ZEP, nelze stanovit. Obviněný připomněl, že výše obohacení, resp. zkrácení daně je přitom znakem skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku. Je proto nutné rozlišit mezi způsobenou škodou a obohacením. I v případě, že by trestný čin skutečně spáchal, tak by výše zkrácení daně (způsobené škody) nemohla odpovídat výši jeho obohacení. Výši obohacení stanovuje judikatura >14< jako „čistý zisk“, tedy závisí na porovnání výnosů a nákladů, které do něj není možné zahrnovat (nejen tedy nákupní cenou komodit, ale odvedení daně z přidané hodnoty, z příjmu, výdaje za dopravu, spotřebovanou energie, poplatky v celním řízení etc). V každém možném pohledu je proto výpočet soudů v projednávané věci mylný. Na podporu svých tvrzení obviněný odkazuje na posudek znaleckého ústavu BENE FACTUM, který v části C řeší otázku způsobené škody, přičemž jeho závěry jsou plně aplikovatelné i na osobu obviněného. Tímto závěrem je obviněným i ostatními dovolateli akcentovaná nutnost prokázání použití produktu ZEP k pohonu motorových vozidel nebo výrobě tepla. Zvláště za situace, když stejně jako společnost SETADIESEL na fakturách k produktu ZEP uváděl, že tento produkt není určen pro účely, které by zakládaly povinnost odvést spotřební daň, i přes skutečnost, že mu to žádný právní předpis neukládal.

90. Pokud tedy byl výpočet celkové způsobené škody založen na odhadu způsobené škody, na neodborně zpracovaném posudku, nelze než uzavřít, že byla porušena zásada trestního práva uvedená právě v § 2 odst. 5 tr. ř.

91. Svou poslední námitkou obviněný brojil proti nepřiměřené délce trestního řízení. Soud prvního stupně věc řešil déle než 10 let a k samotnému údajnému činu došlo 15, resp. 17 let před vydáním rozsudku soudu prvního stupně. K průtahům přitom docházelo v zásadě pouze z důvodů na straně soudu, kdy například mezi hlavním líčením nařízeným dne 1. 12. 2016 a 19. 2. 2019 uběhla doba delší než dva roky. Soud porušil právo obviněného zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která zaručuje mimo jiné projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. >15< Na promítnutí délky trvání trestního řízení myslel i zákonodárce v § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Důsledkem nepřiměřené délky trestního řízení v této věci by pak mělo být, pokud by soud došel k závěru o prokázání jeho viny, minimálně snížení trestu jako forma zadostiučinění. >16< Tyto skutečnosti však soudem nalézacím ani odvolacím nebyly zohledněny dostatečným způsobem. S ohledem na okolnosti případu, odstup času, kdy byl údajně spáchán trestný čin (sedmnáct let), věk obviněného, jeho předchozí bezúhonnosti, je namístě trestní stíhání ve vztahu k němu zastavit.

92. Na podkladě shora uvedeného dovolatel navrhl, aby byl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, a též rozhodnutí, které vydání dovoláním napadenému rozsudku předcházelo (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 8 T 84/2014) zrušen dle § 265k tr. ř. a v souladu s § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, in eventum, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

93. Obviněný Wolfgang Schneider uplatnil v podaném dovolání (č. l. 22346–22352 spisu) dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., maje za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména na nesprávném hmotněprávním posouzení naplnění zavinění v souvislosti se skutkem, když k právnímu posouzení skutku je nutné vztáhnout i ty námitky směřující k tomu, že soud dostatečně nevzal do úvahy i skutkové okolnosti, které mají přímý vztah k subjektivní stránce trestného činu, resp. dospěl v této souvislosti k závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující i pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“.

94. Obviněný namítl, že v žádném z telefonátů, o které soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí, nehovoří on, ale toliko o něm hovoří ostatní. Je zjevné, že pokud bylo užito jméno „Schneider“, byla tím myšlena společnost SMM, resp. též společnost Rüdiger & Co. Jeho jméno bylo používáno jako jakási páka při v obchodním vyjednávání (ve smyslu nekoupíte za tuto cenu, koupí Schneider) či jako výmluva, proč není možné něco zařídit. Dovolatel sám však s kupujícími do styku nepřicházel a logicky se tak o své roli obětního beránka nedozvěděl. Pokud je v odůvodnění rozhodnutí tvrzena existence úmyslu s ním cosi vyřešit, tak je nutno zdůraznit, že o tom nic nemohl vědět, neboť s ním žádné telefonáty neprobíhaly. 95. Soudy zcela ignorovaly předložené listinné důkazy k dodávkám biodieselu společností SETADIESEL v prosinci 2005 >17< , což byla jeho převažující obchodní aktivita. V případě methylesteru se dodávky týkaly společnosti SMM, a nikoliv společnosti Rüdiger & Co. (produkt ZEP). Společnost SMM měla totiž z obchodního hlediska o obchod s řepkovým metylesterem (biodiselem) zájem, neboť v Německu byl v té době biodiesel již zatížen energetickou daní. 96. Obviněný dále brojí proti závěrům soudů o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti. Na jeho vědomé zapojení soudy usuzovaly například ze zjištění, že mezi společnostmi ARTUCO-D a SETADIESEL kolovaly seznamy marží. Podle odvolacího soudu se mělo jednat o indicii, že se měl podílet na plánovaném zastírání skutečných záměrů, a tedy i daňových únicích. Soudy však z hodnocení důkazů zcela vynechaly jeho výpověď, přestože byla potvrzena protokolem o hovoru ze dne 5. 10. 2005. Zmíněné seznamy přitom prokazovaly, že mluvil pravdu, když uváděl, že za administrativní poplatek (0,30 €/100 l) a poplatek za skladování (0,70 €/100 l) zboží pouze uskladnil a vydával. Ze seznamu marží vyplývá, že pro něj byla počítána marže 1 €. Cena za produkt ZEP musela být známa, aby bylo možné stanovit konečnou cenu pro fakturaci při výdeji podle vzorce cena stanovená společností ARTUCO-D + 1,00 €. Svědkyně paní U. pravděpodobně musela panu M. sdělit příslušnou kupní cenu za odběr ZEP ze skladu u firmy Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH, neboť jen tak mohl vědět, jakou cenu má uvést do faktury pro odběratele. Poplatek za výdej byl přitom vždy stejný bez ohledu na způsob stanovení cen, výši marží apod. Obviněný poukazuje na to, že z již zmíněného protokolu o hovoru ze dne 5. 10. 2005 se podává, že zajišťoval, aby skladovací nádrže vždy zobrazovaly správné množství pro výpočet příjmu a výdeje produktů. Bylo rovněž hovořeno o přehledu vyúčtování za určité období mezi prodávající společností ARTUCO-D a skladovatelem Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH/SMM a kupujícím UNIQUEL OIL. Výdej produktu ZEP byl každý měsíc zdokumentován pro německou celní zprávu. Nehledě na povinnost vyhotovovat dané přehledy pro německou celní zprávu, se jedná rovněž o informace, které může odběratel oprávněně od dodavatele požadovat. Závěr soudu o prokázání zapojení dovolatele do úmyslného krácení daní je založen na předpokladu, že to tak muselo být, jinak by jeho obvinění bylo nedůvodné, aniž by však byl soud ochoten zhodnotit důkazy i z jeho pohledu a v jeho prospěch. Soudy vystavěly závěr o jeho vině na domněnce, že rozhovor mezi spoluobviněnými Raždíkem a Uhlířem (podle obviněného postrádající trestněprávní relevanci) prokazoval, že byl do daňového úniku zapojen vědomě a úmyslně, že došlo k výměně informací o údajných prodejích a stanovení cen ZEPu spoluobviněnému Raždíkovi. Soudy takový závěr učinily, přestože obviněný vypověděl, že s odběrateli nebyl v kontaktu. Od počátku vypovídal stejně o tom, jak proběhla dohoda ohledně předmětného obchodu a jaké informace mu byly podány. Od počátku shodně uváděl, že měl skladovat nový produkt s názvem ZEP, a ten pak dále vydával transportérům. Není mu zřejmé, na základě čeho byla jeho výpověď hodnocena jako vnitřně rozporná. Nikdy se neměl v úmyslu stát vlastníkem zboží, ani se starat o společnosti, které zboží vyzvedávaly, pouze zboží uskladnil a poté vydal. Není mu jasné, proč se na celý proces, kdy předá uskladněné zboží třetí osobě, hledí jako na prodej. Pro něj jako skladovatele bylo pouze důležité, že obdrží svůj poplatek za skladování ve výši 1 € na 100 litrů a doklad o tom, že zboží vydal tomu, kdo byl ze strany pana Uhlíře nebo jeho firmy jako odběratel nahlášen.

97. Listinné důkazy doložené i obviněným (na č. l. 19619–19811 spisu) dokumentují bez jakékoliv mezery transakce produktu ZEP. „Odporuje jakékoliv pravděpodobnosti, že by pachatel trestného činu krácení daní zdokumentoval bez jakékoliv mezery každý pohyb zboží i peněz.“ S těmito okolnostmi se však odvolací soud žádným způsobem nevypořádal, pouze konstatoval, že je z provedených důkazů patrné, že zboží nikoliv skladoval, ale prodával. Podle obviněného je však nepodstatné, zdali produkt ZEP skladoval nebo prodával, když listinné důkazy plně podporují jeho výpověď, že si pouze chtěl být jist, že jeho poplatek za uskladnění bude uhrazen. To byl jediný důvod, proč vydával zboží odběratelům formou kupní smlouvy. Nejprve musela být platba odběratelů připsána (včetně poplatku za skladování) na jeho účet, z čehož pak po odečtení poplatku za skladování vyplatil rozdíl společnosti ARTUCO-D. To se podává z jím předložených listinných důkazů, stejně jako skutečnosti, že své obchodní zájmy realizoval trestněprávně irelevantním způsobem. Hodnocení důkazů ze strany soudů je podle obviněného předpojaté, užívající pojem provize ze seznamu marží demonstrativně jako negativní a odůvodňující závěr o jeho úmyslném zapojení do systému krácení daní, přičemž jsou zcela ignorovány předložené důkazy dokumentující toky zboží a peněz. Pojem provize nepochází z jeho výpovědi, nepatří do jím užívaných pojmů, nýbrž byl použit v seznamech společnosti ARTUCO-D. Jak pak tvůrci těchto seznamů či jejich uživatelé tento pojem užívají je pro obviněného nedůležité. I pokud bude akceptován termín „provize“, jednalo se toliko o provizi za skladování, nikoli o provizi z krácené daně. Listinné důkazy předložené obviněným podporují jeho výpověď a svědčí přinejhorším o jeho amatérské právní realizaci poplatků za skladování. Jím předložené a provedené důkazy však nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať negativně či pozitivně, a nestaly se tak vůbec předmětem hodnotících úvah soudu.

98. Dále obviněný brojil proti posouzení jeho zavinění ze strany soudů nižších stupňů, s tím, že jeho vina nebyla prokázána. Uvedl, že nikdy neměl v úmyslu krátit daň. Soudy v projednávané věci užily zobecňující argumentaci, která předpokládá existenci trestného činu, čemuž se následně snaží přizpůsobit skutkové okolnosti. Odvolací soud nerespektoval ústavní princip presumpce neviny konkretizovaný zásadou in dubio pro reo. Soudy zcela pominuly, že řada telefonátů a schůzek se uskutečnila za jeho zády a bez jeho vědomí, kdy na tyto neměl a ani nemohl mít jakýkoli vliv. Argumentace soudů vychází srozumitelně pouze v případě, když zůstávají všechny „protidůkazy“ obviněného ignorovány. I když byl čin spáchán ve spolupachatelství, nezbavuje to soud povinnosti uvést konkrétní okolnosti prokazující úmyslné přispění a cílený záměr jednotlivce. Podle obviněného však neexistuje žádný důkaz o tom, že se na vypracování společného plánu podílel. Plán trestného činu je přitom logicky vyhotoven ještě před jeho provedením. Absentují důkazy, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na výrobě produktu ZEP. K tomu ostatně ani neměl potřebné znalosti, neboť je vzděláním zemědělec, nikoliv chemik. K tomu, aby bylo možné dospět k závěru o jeho zavinění, by musela z provedených důkazů vyplývat jeho povědomost o tom, že produkt ZEP svým složením odpovídá motorové naftě, a že spoluobvinění, kteří jej oslovili s požadavkem na uskladnění tohoto produktu, jsou vedeni záměrem krátit spotřební daň, na čemž by se měl podílet jako jeden ze subjektů řetězce sestaveného za tímto účelem. Z provedených důkazů však vyplývá pouze to, že měl důvod věřit tomu, že se u produktu ZEP jedná pouze o tento produkt bez jakékoliv další souvislosti s motorovou naftou. Soudy také zcela pominuly, že skladovací činnost zahájil až v lednu 2005 (což se podává ze závěrů prověřování německého celního úřadu, jehož spis měly soudy k dispozici), tedy trestná činnost fungovala téměř rok bez jeho aktivního zapojení. Jeho společnost tedy nebyla pro úspěch trestné činnosti spoluobviněných nutná. Žádný ze soudů ve věci nedokázal vysvětlit, proč neuvěřil jeho výpovědi, která byla podpořena listinnými důkazy.

99. S ohledem na výše uvedené proto obviněný Wolfgang Schneider navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, ve výroku pod body I. a II. ve vztahu k jeho osobě, a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 48 T 6/2010-20947, a to ve výrocích o vině a trestu, kterými byl uznán vinným, že spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a ve všech navazujících výrocích, a znovu rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se svým závazným právním názorem.

100. Obviněný Lutz Kalbitz v podaném dovolání (na č. l. 22300–22304) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné, a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.

101. Obviněný je přesvědčen, že trestní stíhání vedené proti němu v České republice bylo nepřípustné. Odkázal na sdělení Ministerstva zahraničí o sjednání Smlouvy mezi Českou republikou a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959. Podle čl. 14 odst. 7 této mezinárodní úmluvy, jestliže na výsostném území dožádaného smluvního státu (v daném případě SRN) bylo zahájeno trestní stíhání, pak orgány dožadujícího smluvního státu (v daném případě Česká republika) upustí od dalších opatření ke stíhání nebo k výkonu trestu proti obviněnému pro tentýž čin. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutek, pro který byl stíhán, je totožný skutek, pro který jej stíhaly německé orgány, které trestní stíhání zahájily dříve. Jakmile se o tomto policejní orgán v České republice dozvěděl, měl trestní stíhání zastavit z důvodu citované mezinárodní smlouvy, avšak tak neučinil. Způsob, jakým se s touto námitkou vypořádal odvolací soud v bodech 227. – 304. svého odůvodnění, podle obviněného nelze považovat za správný.

102. Dále kritizoval postup odvolacího soudu, který se podle něj nedostatečně věnoval námitce důsledku nepřiměřené doby trvání trestního řízení. Je nepochybné, že jeho délka byla nepřiměřená a došlo tak k porušení práv všech obviněných. Otázkou nepřiměřené doby trestního řízení se věnoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1068/2019, který při odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uvedl, že kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trvání trestního řízení lze i prostředky trestního práva, a to včetně zastavení trestního stíhání. Obviněnému je 76 let a je těžce nemocný, přičemž se na jeho zdraví nepochybně negativně projevila délka trestního řízení a 15letý strach z nedůvodně vedeného trestního řízení. Adekvátní formu kompenzace představuje toliko zastavení trestního stíhání, ke kterému měly soudy přistoupit. Neučinily-li tak, naplnily tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

103. Namítl, že hodnocení důkazní situace v jeho případě nebylo provedeno v souladu se zásadou in dubio pro reo >18< a judikaturou, kdy o vině a nevině je rozhodováno jen na základě nepřímých důkazů, k čemuž také poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, který připouští opření odsuzujícího výroku o nepřímé důkazy, které ale musí ve svém souhrnu tvořit „logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.“ Svou argumentaci vztahující se k porušení zásady in dubio pro reo obviněný podpořil poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, a stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 38/1, z nichž vyplývá, že Nejvyšší soud je v rámci dovolání povinen posoudit, zdali nebyla v předchozích fázích trestního řízení porušena základní práva dovolatele včetně práva na spravedlivý proces.

104. Odvolací soud vědom si slabé důkazní situace vůči jeho osobě v bodě 359. odůvodnění svého rozsudku připustil, že by jednotlivé skutečnosti samy o sobě nemusely svědčit o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti. To ostatně podporuje i skutečnost, že odvolací soud dal ve svém bodě 360. za pravdu obviněnému v jeho kritice závěrů nalézacího soudu a označil za neprokázané dva argumenty, které nalézací soud považoval za klíčové pro závěr o jeho vině. Nesprávným hodnocením důkazů však dospěl k tomu, že je jeho vina přesto prokázána ostatními provedenými důkazy. Vycházel přitom primárně z odposlechů, ze kterých však nevyplývaly skutková zjištění, která v řízení učinil. Obviněný postupně rozebral jednotlivé odposlechy a kritizoval závěry, jenž z nich odvolací soud vyvodil. U rozhovoru, kde mezi spoluobviněnými Uhlíř shání vzorek ZEPu pro Kalbitze, ale toho normálního bez příměsí a aroma, odvolací soud neuvádí, co z něj vyvodil. Nevyplývá z něj, že by obviněný Kalbitz nějaký kvalitativně specifický vzorek požadoval, či že by měl mít dokonce povědomost o tom, že mu má být dodáno něco jiného, než co si objednal. Při hodnocení rozhovoru mezi spoluobviněnými Ing. Kolevem a Podolkou s požadavkem, aby byl Ing. Kolev u Kalbitze, protože se bude jednat o ceně, odvolací soud opět neozřejmil, jaký hodnotící soud z daného důkazu učinil. Poukaz na tento rozhovor se jeví jako absurdní, neboť společnost obviněného odebírala produkt ZEP od společnosti ARTUCO-D, v níž byli spoluobvinění Ing. Kolev i Podolka zainteresováni. Na tom, že smluvní strany jednají o ceně produktu, který je předmětem obchodu, nelze shledávat nic nezákonného. Hodnotící soud ze strany odvolacího soudu, a tedy i možnost jeho přezkoumání, pak absentuje i v případě rozhovoru mezi U. a spoluobviněným Ing. Kolevem, kde se Ing. Kolev vyjadřuje v tom směru, že nechce obviněnému Kalbitzovi dodávat, neboť mu nabízí nízkou cenu. Stejná situace pak panuje i u rozhovoru mezi U. a U., kde U. informuje U., že B. K. poslala ceny platné od pondělka. Je přitom zcela normální, že dodavatel při déle trvající smlouvě informuje svého odběratele o cenových změnách. Pokud snad zamýšlel odvolací soud poukazem na zmíněné odposlechy učinit skutkové zjištění, že dovolatel vědomě obchodoval s naftou deklarovanou jako ZEP, jde o nesmyslné skutkové zjištění v extrémním rozporu s obsahem těchto odposlechů.

105. Obviněný se rovněž vymezil proti odběrům vzorků, které byly podle něj provedeny vadným způsobem, a proto je nutné výsledky jejich zkoumání považovat za procesně nepoužitelné důkazy. Metodický pokyn pro postup odběru ropných látek ze dne 18. 5. 2004, jež je součástí spisového materiálu v bodu 4.2 stanoví závazná pravidla pro odběr vzorků ze železničních cisteren a autocisteren. Podle tohoto metodického pokynu platí následující: „Odběr vzorku se provádí v 1/3 výšky od spodní stěny (dna) nádrže, přičemž takovýto vzorek lze považovat za průměrný. V případě normy ČSN EN ISO 3170 upravující mimo jiné vzorkování nádrží pro ropu se má užít střední vzorek, kterým se rozumí odběr z 1/2 výšky kapaliny. Svědek M. D., který odběr dne 19. 7. 2005 prováděl, při hlavním líčení dne 19. 2. 2013 uvedl, že užil při odběru 3 vzorků tyč dlouhou 1 m. Při hloubce cisterny 2,5 metru či více, proto mohl dosáhnout pouze 1/3 od vrchu, tedy nad metodickým pokynem i normou ČSN stanovenou výši. Tato námitka v žádném případě nebyla vyvrácena znaleckým posudkem znalce M., vůči jehož specializaci byly v průběhu řízení vzneseny zásadní námitky. Jako naprosto nemístnou pak obviněný označuje poznámku odvolacího soudu, která je obsažena v předposlední větě bodu 364. odůvodnění, kde se odvolací soudu zmiňuje o možnosti zasunutí tyče do otvoru cisterny, což nemá oporu v provedeném dokazování. Ve vztahu k odběru vzorků navíc odvolací soud zcela přehlédl dvě další námitky. Jednak tu, že se jednalo o jediný vzorek, který byl odebrán a jednak, že i pokud by odběr a vyhodnocení vzorku bylo správné, tak by svědčilo toliko o tom, že dodavatel zaslal odběrateli zboží kvalitativně neodpovídající jeho objednávce. Nejedná se o důkaz, že by o této skutečnosti obviněný věděl.

106. K poukazu odvolacího soudu na sledování, resp. na to zjištění, že se zboží na území Německa zdrželo jen chvíli a následně bylo odvezeno zpět do České republiky, uvádí, že mylné závěry obou soudů, které z tohoto zjištění vyvodily, vyplývají z toho, že nevěnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení obviněného. Soudy nevzaly v potaz, že takový způsob obchodování není v mezinárodním obchodování nic zvláštního, a zejména pak zcela pominul hodnotit to, že obviněný soudu předložil čestné prohlášení svého daňového poradce, ze kterého plyne, že takový způsob obchodování mu byl doporučen daňovým poradcem. Ani z těchto zjištění pak nelze dovozovat srozumění obviněného, že obchoduje s motorovou naftou. Jako nepodložený pak obviněný hodnotí i závěr soudů, že byl zvolený způsob obchodování neekonomický, zastírající jeho obchodování. Žádné důkazy podporující takový závěr provedeny nebyly. Závěry odvolacího soudu jsou nadto vnitřně rozporné, když na jedné straně odvolací soud hovoří o neekonomičnosti obchodního modelu a na druhé straně konstatuje, že marže je dokladem o tom, že z trestné činnosti obviněný profitoval, tedy měl zisk jako všichni ostatní.

107. Neadekvátně se pak podle něj odvolací soud vypořádal i s námitkou, že v období od července 2005 do dubna 2006 společnost ECT ZEP vůbec neodebírala. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v rámci trestné činnosti více pachatelů je běžné, že někteří na určitý čas přestanou páchat trestnou činnost. V daném případě se však podle obžaloby mělo jednat o organizovanou skupinu, jejíž členové po vzájemné dohodě, společně a nerozdílně v jednotném úmyslu soustavně se obohacovat neodvedením spotřební daně z minerálních olejů, naplánovali, organizovali a realizovali nelegální výrobu motorové nafty, kterou k oklamání označili jako změkčovač epoxidových pryskyřic. V rozporu s tímto předpokladem je to, že by nějaký člen takové skupiny na základě písemné výpovědi spolupráci ukončil a po podstatnou dobu se skupinou vůbec nespolupracoval.

108. Závěrem obviněný uvedl, že vůči němu neexistuje žádný přímý důkaz. Proti sobě tak stojí verze obžaloby založená na nepřímých důkazech, které rozhodně netvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které by byly v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného, a popis skutkových okolností případu předestřeným obviněným, který je naopak zcela logický a přinejmenším narušuje požadovanou „uzavřenost kruhu nepřímých důkazů“. Závěr odvolacího soudu, že vina byla jednoznačně prokázána na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů, je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním.

109. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. o věci rozhodl sám tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně, že jeho trestní stíhání zastaví.

110. Obviněný Halim Al-Azawi v podaném dovolání (č. l. 22284–22286 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo ze zákona nepřípustné a mělo být zastaveno s ohledem na extrémní délku řízení, a také, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění subjektivní stránky trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.

111. Obviněný namítl, že s ohledem na extrémní délku trestního stíhání mělo být jeho trestní stíhání jako nepřípustné zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. per analogiam ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost týkající se oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu byla projednána v přiměřené lhůtě. Podle čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož právo bylo porušeno, mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Nejvyšší soud pak ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, dovodil, že takovým prostředkem může být i zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost. V projednávaném případě bylo podle obviněného namístě k takovému mimořádnému kroku přisvědčit, neboť proti němu bylo trestní stíhání vedeno cca 16 let, což lze považovat za dobu nepřiměřenou a extrémní (promlčecí doba za trestný čin, pro který je stíhán, činí méně – 15 let). Obžaloba napadla k soudu v roce 2010, soud prvního stupně vyhlásil rozsudek v roce 2020 a až v roce 2022 dospěla věc k odvolacímu soudu. Již z toho je zcela zjevná nepřiměřenost doby, po kterou byla věc projednávána. Došlo proto k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž průtahy ve věci byly přičitatelné zejména soudu prvního stupně. Délka a intenzita průtahů, které obviněný nezavinil, byla natolik extrémní, že založila překážku nepřípustnosti trestního stíhání, a proto trestní stíhání mělo být zastaveno. Promítnutí nepřiměřené délky řízení toliko do úvah o trestu se obviněnému jeví jako nedostatečná reakce na tak intenzivní a extrémní průtahy.

112. Obviněný rovněž brojil proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, který je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Bylo prokázáno (mimo jiné pořízenými odposlechy), že jako jednatel společnosti obchodoval s produktem ZEP, ale nikterak nebylo prokázáno, že by věděl o zapojení osob v distribučním řetězci do organizované trestné činnosti. Ze samotného výkonu funkce jednatele toto dovozovat nelze. Na fakturách bylo vždy uvedeno, že je produkt ZEP zakázáno prodávat pro pohon motorových vozidel. Nemůže být volán k zodpovědnosti za chování dalších subjektů v distribučním řetězci, když nebylo prokázáno, že by se do trestné činnosti, jakkoliv úmyslně zapojoval. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. skutková zjištění, na kterých soudy tento názor založily, jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a způsobují nezákonnost rozsudků soudů obou stupňů.

113. S ohledem na shora uvedené proto obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, a to ve výroku o trestu (bod II.) ve vztahu k jeho osobě, a dále rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 48 T 6/2010-20947, a to ve výroku o vině a ve výroku o trestu ve vztahu k jeho osobě. Dále, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

114. Obviněný Ing. Ladislav Mašek v podaném dovolání (č. l. 22249–22251) uplatnil výhradně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, rozhodná skutková zjištění napadeného rozsudku, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, v platném znění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 115. Skutková zjištění, že se jako statutární orgán společnosti PREPOLUSANTE měl vědomě podílet od 1. 7. 2005 do 3. 5. 2006 na plánování, organizaci a realizaci výroby a distribuci minerálního oleje, jež svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zvláště pak se znaleckým posudkem BENE FACTUM, který jednoznačně stanovil, že produkt ZEP neodpovídal parametrům motorové nafty ve smyslu ČSN EN 590 a nemohl být použit k pohonu motorových vozidel. Skutkové zjištění, že se zapojil do trestné činností tím, že se spolupodílel na zakrytí skutečného původu a transportu minerálního oleje dodávaného v konečné fázi na benzínové čerpací stanice v České republice a použit k pohonu motorových vozidel, aniž by byla z produktu označeného jako ZEP výrobcem řádně odvedena spotřební daň, je ve zjevném rozporu s telefonními odposlechy mezi ním a obviněným Sahulkou nebo svědkyní Š., které se předmětné věci zjevně netýkají a jejich údajná souvislost s motorovou naftou je spekulativní. Rovněž rozporoval závěr soudů, že se na škodlivém následku měl podílet jednáním popsaným pod body 1 b), 2 a 3 výroku o vině jako přeprodejce, což je ve zjevném rozporu s daňovými doklady společnosti PREPOLUSANTE, které prokazují, že při obchodování s produktem ZEP doklady neobsahovaly spotřební daň a upozorňují, že užití výrobku pro jiný, než deklarovaný účel, není přípustné. Naopak pokud společnost obchodovala s motorovou naftou, spotřební daň řádně zúčtovala a odvedla. Telefonní odposlechy nadto vylučují naplnění znaku skutkové podstaty spáchání činu s nejméně dvěma osobami, neboť v předmětné době se znal a byl v kontaktu pouze se spoluobviněným Sahulkou. Zároveň nelze přisvědčit závěru, že se měl neodvedením spotřební daně soustavně obohacovat, neboť z účetních dokladů vyplývá, že jeho společnost dosahovala jen přiměřeného zisku z obchodní činnosti a nebyl proveden jediný důkaz osvědčující, že by prodával minerální oleje a neodvedením spotřební daně se, jakkoliv obohatil.

116. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích, které se týkají dovolatele podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

117. Ke všem shora rekapitulovaným podaným dovoláním se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 11. 2023, sp. zn. 2 NZO 11/2023.

118. Poté, co stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a námitky všech dovolatelů, uvedl, že jejich argumentace je tvořena opakováním procesních, skutkových a hmotněprávních výhrad soudům ve věci již známých. Jak nalézací, tak odvolací soud se se vznesenými námitkami odpovídajícím způsobem vypořádaly, jak vyplývá z velmi podrobných odůvodnění jejich rozhodnutí. S jejich závěry se podle státního zástupce lze identifikovat a případně na ně i odkázat.

119. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněném obviněnými Jiřím Uhlířem, Lutzem Kalbitzem a Halimem Al-Azawi státní zástupce po jeho stručné charakteristice uvedl, že dovolatelé, kteří jej uplatnili ve svých podáních, akcentovali jediný důvod nepřípustnosti stíhání, a to podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., byť jej založili na dvou samostatných okolnostech. Soudy nižších stupňů správně nevyhověly jejich požadavkům na zastavení trestního stíhání z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v podobě nepřiměřených průtahů řízení. Státní zástupce přisvědčil tomu, že nepřiměřená délka trestního řízení je závažným nežádoucím jevem odporujícím účelu trestního řízení a zasahujícím do práv obviněných. Takovýto zásah ale neznamená právo obviněného na automatické zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti. Judikatura ESLP >19< vychází při posouzení přiměřené délky trestního řízení vždy z konkrétních okolností s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele, postupu státních orgánů etc. Závěr o porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení je proto vždy individuální. V případě, že je shledáno porušení tohoto práva, je přiznáno přiměřené zadostiučinění. Za dostatečnou kompenzaci lze považovat i zmírnění trestu na úrovni vnitrostátních úprav, a to v případě, kdy je výslovně uvedeno, že právo na přiměřenou dobu trestního řízení bylo porušeno, a právě proto je trest zmírněn >20< . V projednávaném případě k délce trestního řízení a době od spáchání trestného činu výslovně přihlížel již nalézací soud (bod 301.) a obviněným uložil výrazně nižší trest. Odvolací soud pak neúměrnou délku trestního řízení (ke které částečně přispěli i někteří obvinění) kompenzoval ještě výraznějším snížením trestů odnětí svobody, které uložil ve všech případech jako tresty podmíněné (body 159. – 160. odůvodnění jeho rozsudku). Vytýkanou vadu trestního řízení spočívající v jeho nepřiměřené délce tak soudy zhojily transparentně a způsobem objasňujícím míru aplikovaného zmírnění trestu. Nebylo proto na místě uvažovat o zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti kvůli přílišné délce trestního řízení, neboť nebyly naplněny formální podmínky pro takový postup, tedy, že tak stanovuje mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy neobsahuje zastavení trestního stíhání jako důsledek porušení práv obviněných v trestním řízení, a není možné ani aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky obsažené v jejím čl. 13, přičemž státy Úmluvy mají jistou diskreci ke zvolení konkrétního prostředku nápravy. >21< Důvod podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. totiž nelze vykládat tak, že nepřiměřená délka řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakládá použití citovaného ustanovení. >22<

120. Přisvědčit obviněným podle státního zástupce nelze ani v argumentaci, která tvrdila nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. s odvoláním na znění čl. 14 odst. 7 Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 (dále jen „Evropská úmluva o právní pomoci“) a usnadnění jejího používání ze dne 2. 2. 2000, že proti nim bylo dříve zahájeno, vedeno a nakonec odloženo trestní stíhání na území Spolkové republiky Německo. Vadnost jejich konstrukce byla vysvětlena již odvolacím soudem v bodech 227. – 229. a 300. – 304. odůvodnění jeho rozsudku. V citovaném ustanovení mezinárodní smlouvy není zakotven žádný zvláštní důvod nepřípustnosti trestního stíhání, ale ustanovení rozvíjející čl. 21 Evropské úmluvy o právní pomoci upravující procesní postup o předávání oznámení jedné smluvní strany, která mohou vést k trestnímu stíhání před soudy druhé smluvní strany. Dovolateli poukazované rozhodnutí o upuštění trestního stíhání bylo vydáno na podkladě operativní dohody s českou stranou s ohledem na to, že další trestní řízení bude vedeno v České republice. Tvrzení dovolatelů, že trestní stíhání bylo v Německu zastaveno, neboť tamní orgány dospěly k závěru, že se ničeho nedopustili, nestojí na reálném základu. S ohledem na argumentaci obviněných státní zástupce připomněl i dikci ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) tr. ř. s tím, že předběžné opatření referenta Státního zastupitelství v Chemnitz podle § 154 německého trestního řádu ve vztahu k obviněným Jiřímu Uhlířovi, Wolfgangu Schneiderovi a Lutzi Kalbitzovi nemohlo být překážkou trestního stíhání těchto osob v České republice z důvodů uvedených v § 11 odst. 2 písm. b) body 1. a 2. tr. ř.

121. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež uplatnili všichni obvinění, státní zástupce po jeho stručné charakteristice uvedl, že námitky obviněných není důvod hodnotit jako opodstatněné.

122. Nelze s nimi souhlasit, pokud namítají, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou zjevného nesouladu, a to ani v jednom případě. Nenastala totiž situace, že by rozhodnutí soudů obsahovala skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnoceni nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za takový případ nelze považovat pouze odlišné hodnocení důkazů ze strany soudů, naplňuje-li požadavky dané § 2 odst. 6 tr. ř. a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou z obsahu důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky. Obvinění v dovolání brojili proti rozsahu dokazování, zákonnosti opatření důkazního podkladu a jednak proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů. V souladu se způsobem své dosavadní obhajoby, jež se u každého z obviněných v jistých jednotlivostech vycházejících z jejich postavení ve společně páchané trestné činnosti lišily, usilují o takové přehodnocení ve věci provedených důkazů, aby docílili závěru o své nevině, minimálně za použití zásady in dubio pro reo. Jejich tvrzením však není možné přisvědčit, když soudy provedly ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotily je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., přičemž o správnosti jejich zjištění nevznikají žádné důvodné pochybnosti a rozhodně v nich nelze shledat zjevný rozpor ve vztahu ke skutečnému obsahu provedených důkazů hodnocených ve vzájemných souvislostech.

123. K námitce obviněných tvrdící nedostatečné zdůvodnění napadených rozhodnutí, nevypořádání se se vznesenými námitkami a neobjasňuje závěry soudů o vině obviněných, státní zástupce uvedl, že jí nelze přisvědčit. Naopak rozhodnutí obou soudů dostály požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. a není možné akceptovat tvrzení, že by byla nepřezkoumatelná. Odvolací soud se beze zbytku vypořádal s námitkami vznesenými obhajobou, včetně návrhů na provedení dalšího dokazování. Rozvedl, o které skutečnosti se mohl opřít nalézací soud, o které důkazy opřel své závěry o vině obviněných, a jakými úvahami se soudy při hodnocení důkazů řídily, přičemž na jeho závěry státní zástupce plně odkázal.

124. Ve vztahu k námitce obviněného Ing. Stanislava Koleva, že soudy neměly dostatečný důkazní podklad pro závěru o páchání trestné činnosti již od roku 2004, státní zástupce uvedl, že závěry soudů nelze považovat za nelogické. Od počátku obchodování s produktem ZEP byla totiž prokázána existence řetězce společností nevyvíjejících ekonomickou aktivitu, přičemž pro využití takových velkých objemů produktu neexistovalo jiné ekonomické využití než to zjištěné soudy nižších stupňů. Stejně tak se státní zástupce nemohl ztotožnit se závěry, které tento dovolatel vyvozoval z provedených záznamů odposlechů. Nepřisvědčil ani jeho výtkám vztahujícím se ke způsobu hodnocení důkazů výpovědi některých svědků či spoluobviněného, které na rozdíl od něj neshledal vnitřně rozporným a nepřesvědčivým. Zdůraznil také, že činnost obviněného při organizování výroby a následného obchodování s produktem ZEP za legitimní označit nelze.

125. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Ing. Ladislava Mandíka, že mu nebyl prokázán podíl na úkonech, které vyžaduje zákon o spotřebních daních pro vznik daňové povinnosti. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu. Subjekt daně, poplatku nebo jiné povinné platby a subjekt trestného činu nemusí být totožný. Obviněný byl uznán vinným jako spolupachatel, o přenesení daňové povinnosti zde vůbec nešlo. K jeho výhradám s vyhodnocením odposlechu hovoru s Ch. státní zástupce uvedl, že se rozhodně nejednalo o jediný důkaz svědčící o jeho vině, k čemuž odkázal na body 174. – 175. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

126. K odmítnutí závěrů soudů o svém podílu na trestné činnosti obviněným Karlem Wojtowiczem s odkazem na svou absolutní odbornou neznalost a nemožnost určovat výrobní recepturu výrobku ZEP, státní zástupce uvedl, že se jedná o prostý nesouhlas se závěry soudů ve věci, které jeho úlohu označily za zásadní. >23< Odlišný způsob hodnocení důkazů a jiný náhled na skutečnosti z provedených důkazů vyvoditelných pro závěr o zjevném rozporu skutkových zjištění soudů nepostačuje.

127. Výhrady k hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým závěrům vznesené obviněným Jiřím Uhlířem státní zástupce označil za opakování jeho dosavadní obhajoby, nezavdávajíc důvod hodnotící úvahy soudů, jakkoliv revidovat či označovat za vnitřně rozporné a nelogické. S odkazem na bod 274. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 306. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu státní zástupce konstatoval, že se soudy s rolí obviněného vypořádaly v souladu se skutečnostmi dovoditelnými z označených důkazů, a to včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

128. Státní zástupce se rovněž ztotožnil s postupem soudů, které neakceptovaly verzi obviněného Wolfganga Schneidera založenou na tom, že jeho zapojení spočívalo pouze v uskladnění produktu ZEP nikoliv v jeho nákupu a prodeji. >24< Závěr, že obviněný byl v kontaktu s ostatními spoluobviněnými, byť ten mohl probíhat i prostřednictvím jiných osob, soudy opřely o jimi popsané důkazní podklady. Státní zástupce zdůraznil, že ani skutečnost, že se společně jednající pachatelé trestného činu vzájemně neznají, nevylučuje posoudit spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. >25< Jeho úmyslné zapojení do trestné činnosti není pouhou domněnkou soudů, ale je podloženo ve věci provedenými důkazy.

129. Jako nedůvodnou shledal státní zástupce i námitku uplatněnou obviněným Halimem Al-Azawim (i dalšími spoluobviněnými), že vydané faktury s produktem ZEP obsahovaly výslovné upozornění, že tento produkt není určen k pohonu motorových vozidel, což mělo vylučovat jeho úmyslné zavinění. Soudy obou stupňů totiž vysvětlily, proč zmiňovaný text na fakturách považovaly toliko za formální sdělení, kterým se ve skutečnosti obvinění neřídili a uvědomovali si přitom, že se jimi nebudou řídit ani další osoby v řetězci přeprodejců a proč dospěly k závěru, že obviněný věděl, že jeho odběratel produktu ZEP jej prodává dalším osobám jako motorovou naftu. >26< 130. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného Ing. Jaroslava Maška, který uplatnil totožnou námitku jako obviněný Halim Al-Azawi. I v tomto případě je podle státního zástupce nutné dospět k tomu, že soudy disponovaly dostatečným důkazným podkladem pro závěr o jeho úmyslném zapojení do daňové trestné činnosti v souvislosti s prodejem produktu sloužícího fakticky k pohonu motorových vozidel. >27< K poukazu obviněného na znalecký posudek znaleckého ústavu BENE FACTUM v kontextu vlastností produktu ZEP (zda odpovídal parametrům motorové nafty ve smyslu ČSN EN 590) státní zástupce uvedl, že tento znalecký posudek nemohl být důkazem, který by mohl prokázat parametry produktu, který byl mezi společnostmi skutečně obchodován. Stejně tak se státní zástupce neztotožnil s námitkou, že je důkazně vyloučen závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“. Státní zástupce připomněl, že tento znak je naplněn, jestliže se na činu pachatele, který s tím musí být přinejmenším srozuměn ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku >28< aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby, přičemž se nevyžaduje organizovanost jejich vzájemné součinnosti. >29< V projednávané věci přitom bylo prokázáno, že obvinění věděli o účasti dalších osob zapojených do řetězce firem, se záměrem zkrátit daň z minerálních olejů. Jednalo se o kooperované jednání několika obviněných, po předchozí domluvě s cílem získat majetkový prospěch. Jejich jednání (včetně obviněného Ing. Jaroslav Maška, který prokazatelně věděl o účasti nejméně dvou dalších osob na činu) naplňuje jak znak kvalifikované skutkové podstaty spáchání činu s nejméně dvěma osobami, tak závěr soudů o spáchání činu ve spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Osobami, jež se s obviněným podílely na činu a o jejichž existenci prokazatelně věděl, a alespoň v hrubých obrysech mu bylo známo, že toto jednání směřuje k naplnění shodného cíle, jsou spoluobviněný Tomáš Sahulka a minimálně jedna další osoba dodávající produkt společnosti PREKAP.

131. K námitkám směřujícím proti procesní nepoužitelnosti některých důkazů vznesených Ing. Stanislavem Kolem a Ing. Vasilem Legezou státní zástupce uvedl, že se jedná o opakovaně vznesené argumenty, s nimiž se již vypořádal přesvědčivě odvolací soud, se kterým se lze plně ztotožnit a odkázal na body 142. – 143. odůvodnění jeho rozsudku. Operativně pátrací prostředky byly na podkladě povolení státní zástupkyně ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, nasazeny v souladu se zákonem a důkazy ze sledování osob a věcí vzešlé byly pro trestní řízení plně využitelné. Toto povolení netrpí žádnou vadou a splňuje náležitosti na ně kladené § 158d odst. 4 tr. ř., je dostatečně určité a obsahuje důvody nařízeného sledování. Realitě neodpovídá obviněným tvrzená absence protokolů o sledování, byť jsou tyto označené jako „úřední záznamy“. V tomto ohledu státní zástupce podotkl, že vyhotovení protokolu s časovým odstupem nemůže vést k procesní nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování. Ustanovení § 158 odst. 7 tr. ř. určuje toliko náležitosti tohoto protokolu, které musí být v souladu s ustanovením § 55 tr. ř. a § 55a tr. ř., nikoliv požadavek na vyhotovení protokolu v nějaké zákonné lhůtě. Stejně tak nelze přisvědčit námitce o procesní nepoužitelnosti znaleckého zkoumání společnosti BENE FACTUM, neboť vznesené argumenty nemohou být považovány za relevantní a nemohou tak vést k závěru o procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu >30< .

132. Státní zástupce nedal za pravdu ani námitce tzv. opomenutých důkazů vznesené obviněnými Ing. Stanislavem Kolevem a Ing. Vasilem Legezou. Poukázal na to, že odvolací soud napravil nedůslednost nalézacího soudu, který ve svém rozhodnutí podrobněji neodůvodnil proč zamítl další návrhy obviněných na doplnění dokazování ve vztahu ke každému ze vznesených důkazních návrhů. Ve věci byla vyslechnuta řada svědků, i z řad společnosti SETADIESEL, a je proto možné přisvědčit závěru o nadbytečnosti výslechu svědka R., který ze své pozice daňového poradce nemusel být obeznámen s pozadím výroby a obchodování s produktem, do jehož receptury bylo účelově zasahováno. >31< Ani v případě důkazního návrhu na výslech zpracovatelky znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult se nejednalo o opomenutý důkaz. Za tento ústav byl slyšen jeden z jeho zpracovatelů Ing. Cekota, tedy byla slyšena osoba, která posudek zpracovala a mohla jej osobně stvrdit a podat žádaná vysvětlení. >32< K tomuto státní zástupce doplnil, že pro znalecký ústav či znaleckou kancelář platí přiměřeně § 105–109 tr. ř. Za tento ústav podává znalecký posudek osoba, která pro to byla znaleckým ústavem určena. Je-li posudek zpracován písemně, tak postačuje, aby se na něj zpracovatel při výslechu odvolal. Znalkyně Ing. Žambůrková se výslechu nemohla z objektivních důvodů účastnit, a nelze proto v jejím případě hovořit jako o nedůvodně neprovedeném důkazu, natož podstatným ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

133. Ani námitky brojící proti právnímu posouzení věci vznesené obviněnými Ing. Ladislavem Mandíkem, Karlem Wojtowiczem, Ing. Vasilem Legezou a Wolfgangem Shneiderem podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podle státního zástupce považovat za opodstatněné. Zdůraznil, že soudům byla dobře známa právní úprava zákona o spotřebních daních, včetně okamžiku, kdy vzniká daňová povinnost, stejně jako distinkce mezi okamžikem vzniku daňové povinnosti (§ 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních) a vznikem povinnosti daň přiznat a zaplatit, který se odvíjí od okamžiku uvedení vybraných výrobků do volného oběhu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních). Podstatou vytýkané trestné činnosti je výroba minerálního oleje, který v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě, aby se v uvedených objemech a předem naplánovaným způsobem předprodejů (blíže ve skutkové větě popsaným) dostal v konečné fázi do čerpacích stanic na pohonné hmoty a zde byl distribuován jako motorová nafta. O uvedení do volného daňového oběhu provázeného povinností daň přiznat a zaplatit, stejně jako o určení produktu označeného za ZEP k použití pro pohon motorů není podle názoru státního zástupce důvod na podkladě provedeného dokazování pochybovat, stejně jako o společném záměru v tomto směru všech obviněných do systému zapojených. Námitka, že měl být produkt používán převážně k výrobní činnosti společnosti OKD, byla vyvrácena porovnáním prodejů této společnosti s objemy prodejů, jež společnost SETADIESEL realizovala prostřednictvím společností ARTUCO-D, EKOTRADE-JL, s.r.o., a VICTORY s.r.o. Podle státního zástupce nelze než souhlasit s názorem nalézacího soudu, který při vymezení pojmů „uvedení do volného daňového oběhu“ a „výroba“ z ustanovení § 3 písm. j) a s) zákona o spotřebních daní >33< a dospět k závěru, že prodej při výrobě pozměněného produktu pod označením ZEP posloužil k oklamání správce daně, přičemž opravdovým účelem distribuce bylo použití tohoto výrobku osvobozeného od spotřební daně k jinému účelu, než na který se osvobození vztahovalo.

134. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani námitky obviněných směřující proti posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu. Zdůraznil, že obvinění zcela zjevně ve své argumentaci vycházeli z jiného skutkového děje, než byl v dané věci na podkladě provedeného dokazování ustanoven, a to včetně posouzení míry jejich účasti na činu. V bodech 269. – 277. odůvodnění svého rozsudku nalézací soud označil ve vztahu ke každému z obviněných důkazy (zejména odposlechy), ze kterých vzal za prokázanou vědomou účast obviněných na trestné činnosti. Vytvořený a soudy důkazně zmapovaný systém byl založen na profitu zapojených subjektů generovaného pouze v důsledku zkrácení spotřební daně produktu ZEP, který byl na konci obchodního řetězce prodáván jako motorová nafta. Na tomto závěru rozhodně nemůže nic změnit argumentace obviněných opírající se výhradně o jejich verzi skutkového děje, a nikoliv soudy stabilizovaná skutková zjištění. Státní zástupce také s ohledem na argumentaci některých obviněných zdůraznil, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby může být i osoba odlišná od subjektu, který má povinnost daň přiznat a zaplatit. Jestliže byla daň zkrácena jednáním spolupachatelů podle § 23 trestního zákoníku jako tomu bylo v posuzovaném případě, odpovídá každý z nich jak za celý rozsah společného jednání, tak za celý rozsah způsobeného následku, na němž se spolupodílel. Stejně tak podle státního zástupce nelze shledat nelogičnost či zjevné pochybení na straně nalézacího soudu stran určení výše způsobené škody v bodě 280. odůvodnění jeho rozsudku.

135. K námitce obviněného Ing. Vasila Legezy podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jím vznesená námitka není důvodná. Obviněný shledává neúplnost výroku o vině v tom, že v něm není obsažen způsob zjištění množství produktu, které bylo určující pro rozsah zkrácení daně, tedy popis způsobu vyhodnocení skutkového stavu. To však není a ani nemůže být nezbytnou součástí skutkové věty a výroku o vině. Z hlediska úplnosti výroku o vině je podle státního zástupce v dané věci podstatné, že obsahuje, v jakém rozsahu zkrácení daně se obviněný měl svým jednáním spolupodílet. Neúplnost výroku o vině ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze spatřovat pouze v tom, že podle názoru obviněného není skutková věta popsána dostatečně konkrétně, když skutečnosti vážící se k naplnění jednotlivých objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu v ní vymezeny určitým způsobem jsou.

136. Proti uloženému peněžitému trestu brojil i obviněný Jiří Uhlíř, ten však podle státního zástupce ke své argumentaci neoznačil přiléhavý dovolací důvod, kterým nemůže být dovolací důvod založený na námitce nepřípustnosti trestního stíhání ani nový skutkový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nad rámec uvedeného pak státní zástupce dodal, že vzhledem k okolnostem uvedeným nalézacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí nelze uvažovat o tom, že by uložený peněžitý trest byl trestem nedobytným. Podotkl, že obviněný složil kauci ve výši 500.000 Kč a je evidován jako jednatel v obchodních společnostech a vystupuje jako statutární orgán v zájmovém sdružení právnických osob s názvem Svaz českých podnikatelů v evropské unii.

137. K námitkám obviněného Ing. Stanislava Koleva směřujícím proti peněžitému trestu státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. odpovídají toliko námitky týkající se jeho zřejmé nedobytnosti, ale nikoliv námitky jeho nepřiměřenosti s výjimkou zcela výjimečných případů, kdy je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. >34< Vzhledem ke značné závažnosti posuzovaného daňového trestného činu, způsobu jeho spáchání, počtu pachatelů zapojených do trestné činnosti, sofistikovanosti činu, míře zapojení obviněného do trestné činnosti a rozsahu zkrácení daně není možné dospět k závěru, že by trest uložený obviněnému byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky pro ukládání trestů. Argumentace obviněného nesměřuje k tomu, že by mu byl uložen trest nedobytný, ale toliko zmiňuje některé okolnosti, které se měly v jeho majetkových poměrech oproti počátku trestního řízení před soudem změnit s tím, že soudy vycházely pouze z poměrů zjištěných na počátku trestního řízení. Takové tvrzení však není pravdivé. Nalézací soud, jež ukládal peněžitý trest svým rozsudkem z roku 2020 v odůvodnění rozhodnutí výslovně zmínil, že obviněný mj. vlastní od roku 2019 motorové vozidlo Suzuki Vitara, od roku 2020 motorové vozidlo Ford Ranger (a dále, že ve věci složil kauci 1 mil. Kč). Zjevně tak nevycházel z jeho neaktuálních majetkových poměrů z počátku řízení před soudem v roce 2010.

138. Státní zástupce však částečně přisvědčil námitkám obviněného Ing. Stanislava Koleva vůči uloženému trestu propadnutí věci. Soudy v projednávané věci nevěnovaly příliš pozornosti vysvětlení, proč byl uložen trest propadnutí věci. Soud prvního stupně pouze uvedl, že byl uložen trest propadnutí věci jako výnosu z trestné činnosti. Odvolací soud se pokusil napravit nepřezkoumatelné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a rozvedl své úvahy k uloženému trestu propadnutí věci, ale podle státního zástupce nikoliv zcela jednoznačně.

139. Státní zástupce podrobně rozebral podmínky uložení trestu propadnutí věci a uvedl, že když je možné souhlasit s tím, že překážkou trestu propadnutí věci není, pokud konkrétní finanční prostředky získané trestným činem byly již spotřebovány či smíšeny s jinými finančními prostředky obviněných, tak není vhodné vycházet z rozhodnutí přijatého lidovým soudem za účinnosti zákona č. 86/1950 Sb. Dnešní konstrukce trestu propadnutí věci je totiž výrazně odlišná od té v zákoně č. 86/1950 Sb. Trestní zákoník nyní totiž důsledně rozlišuje mezi bezprostředním (§ 135b odst. 2 tr. zákoníku) a zprostředkovaným výnosem (§ 135b odst. 3 tr. zákoníku). Výnos z trestné činnosti je možné postihnout trestem propadnutí věci buď podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. obligatorně, jde-li o bezprostřední výnos z trestné činnosti, anebo podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce v tomto ohledu zdůraznil, že se v takovém případě nelze spokojit s obecným konstatováním, že jde o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, ale je potřeba konkretizovat, o jakou ze tří různých variant uvedených v ustanovení § 135b odst. 3 tr. zákoníku se jedná, přičemž je potřeba tuto variantu zjistit ještě před uložením trestu propadnutí věci. >35< Soudy v projednávané věci tak však nepostupovaly a vyšly pouze z toho, že zajištěné peněžní prostředky při domovní prohlídce v místě trvalého pobytu obviněného jsou zřejmě výnosem z trestného činu. Vzhledem k užití ustanovení § 70 odst. 1 tr. zákoníku se státní zástupce domnívá, že soudy považovaly tyto prostředky za výnos bezprostřední. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí hovořil o spotřebování peněz získaných trestnou činností či jejich smíšení s jinými finančními prostředky obviněných, čemuž by spíše odpovídalo uložení trestu podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

140. Státní zástupce se však neztotožnil s námitkou obviněného, že mu peněžité prostředky nenáležely, a tudíž nemohly být předmětem trestu propadnutí věci. Zdůraznil přitom, že uložení trestu propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku není podmíněno existencí vlastnického práva k dané věci v občanskoprávním smyslu. Lze je uložit i vůči věci, se kterou nakládá pachatel trestného činu jako s vlastní a fakticky vykonává práva spojená s vlastnictvím věci. Skutečný právní vlastník přitom nemusí být ani znám. >36< Pokud by však bylo prokázáno, že obviněný není výlučným vlastníkem propadlých peněžních prostředků, ale pouze jejich spoluvlastníkem (např. v SJM), nebylo by možné k uložení tohoto trestu přistoupit. >37< V případě projednávané věci však soudy neměly díky okolnostem případu a reáliím, za kterých byly posuzované finanční prostředky nalezeny, jakož i způsobu jejich uložení, pochybnost, že se jedná o výnos z trestné činnosti. S ohledem na argumentaci obviněného zdůraznil, že věc, kterou získá pachatel za doby trvání manželství, se nestává součástí společného jmění manželů a může být při splnění zákonných podmínek předmětem trestu propadnutí věci. >38<

141. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud se mu podaří odstranit nedůslednost ve zdůvodnění uloženého trestu propadnutí věci, konstatovat splnění všech zákonných podmínek pro jeho uložení a na podkladě ve věci již provedených důkazů doplnit odůvodnění správnosti výroku o tomto trestu ve smyslu § 70 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by však Nejvyšší soud došel k přehodnocení povahy výnosu z trestné činnosti, který byl nalézacím soudem prostřednictvím trestu propadnutí věci v podobě předmětných finančních prostředků odčerpán, státní zástupce uvedl, že připadalo v úvahu, aby byl z podnětu dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. Stanislava Koleva ohledně výroku o trestu propadnutí věci, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, ve výroku o trestu propadnutí věci uloženému tomuto obviněnému, jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodnuto, že se obviněnému Ing. Stanislavu Kolevovi podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ukládá trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.800 € a částky 1.000 CHF. Takové rozhodnutí nicméně nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného (nejde o rozhodnutí, jímž by se jeho postavení mělo zhoršit) a uvedenou otázku nelze ani pokládat po právní stránce za zásadní. S ohledem na výše řečené proto státní zástupce navrhl odmítnutí dovolání obviněného Ing. Stanislava Koleva podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Dovolání ostatních dovolatelů státní zástupce navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň s tím vyslovil státní zástupce souhlas, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

142. K vyjádření státního zástupce se vyjádřili obvinění Ing. Vasil Legeza, Jiří Uhlíř a Karel Wojtowicz v rámci svých replik zaslaných Nejvyššímu soudu.

143. Obviněný Jiří Uhlíř ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 5. 12. 2023 uvedl, že nezmínil, že vystupuje jako statutární orgán Svazu českých podnikatelů v Evropské unii, neboť na existenci tohoto sdružení založeného v roce 1999, kde nevykonával žádnou faktickou činnost zapomněl. Jeho účast v něm byla totiž čistě formální.

144. Obviněný Karel Wojtowicz pak ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 12. 2023 uvedl, že na jedné straně nalézací sodu označil výpovědi svědků Ing. Š., H. a V. jako nevěrohodné, ale opřel o ně své úvahy, které měly vyvracet jeho výpověď ohledně jeho pozice při výrobě produktu ZEP. Stejně jako v podaném dovolání pak tvrdil, že okolnost, že byl výrobek skladován a distribuován, nemůže naznačovat, že by měl obviněný povědomí o tom, komu bude produkt prodán a jak bude nakonec využit. Nebylo ani řešeno, zda existovala neformální dohoda s celníky o možnosti skladovat produkt ZEP jinde, než je v povolení uvedeno. Rovněž zopakoval svou námitku, že proti němu nebyl proveden ani jeden validní důkaz usvědčující jej z vědomosti o dalším osudu produktu ZEP jakožto paliva do motorových vozidel. Jako příklad toho, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, uvedl, že přesto, že uhradil uložený peněžitý trest, tak mu nebyla vyplacena uvolněná peněžitá záruka, která byla údajně užita na již zaplacený peněžitý trest, a naopak byl vyzván k jeho zaplacení. Závěrem pak setrval na svém návrhu v podaném dovolání.

145. Obviněný Ing. Vasil Legeza se ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 12. 12. 2023 reagoval zejména na argumentaci státního zástupce stran vypořádání jeho námitky tzv. opomenutého důkazu výslechem znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové tvrzením, že státní zástupce zřejmě nepochopil podstatu jeho námitky. Pokud by byl Ing. Karel Cekota schopen reagovat na relevantní otázky obhajoby, tak by se o opomenutý důkaz jednat nemuselo. Na tyto otázky však nebyl schopen odpovědět a přiznal, že nebyl skutečným zpracovatelem posudku, ale toliko papírovým. Nejednalo se proto o výpověď znalce, ale o sdělení toho, co se údajně doslechl od skutečné zpracovatelky posudku, na podporu čehož poukazoval na vybrané části jeho výpovědi zaznamenané v protokolu o hlavním líčení ze dne 2. a 6. 12. 2019. Způsobem zvoleným soudy nižších stupňů podle obviněného nelze provádět výslech znalce, který by měl vysvětlit závěry svého posudku, jak k nim dospěl, a zda jsou vytýkané chyby či námitky stran relevantní. V rámci výslechu tyto předpoklady Ing. Karel Cekota však nenaplnil. Nevyslechnutí skutečného zpracovatele znaleckého posudku, navíc posudku s výraznými chybami, považuje obviněný za jednoznačné porušení jeho práva na spravedlivý proces, kdy se v tomto případě o tzv. opomenutý důkaz skutečně jedná. Obviněný rovněž podotkl, že se státní zástupce vůbec nezabýval jeho námitkou, že tvrzení soudů o přítomnosti značkovací látky v odebraných vzorcích je nepravdivé, k čemuž zopakoval část své argumentace z podaného dovolání. Závěrem pak setrval na svém návrhu z podaného dovolání, které je podle něj nutno považovat za důvodné.

III. Posouzení opodstatněnosti podaných dovolání

146. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

147. Dovolání všech obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestech jich se týkajících, o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

148. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l), i) tr. ř.

149. Úvodem je vhodné podotknout, že v podstatě veškeré námitky vznesené obviněnými jsou opětovným opakováním jejich dosavadní obhajoby, přičemž tyto námitky byly rovněž obsahem jejich řádných opravných prostředků a byly tak odvolacím soudem řádně vypořádány. Je proto vhodné odkázat právě zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který napravil některá pochybení soudu prvního stupně a současně se pečlivě vypořádal se všemi výhradami, které byly obsahem podaných odvolání. Je také možno konstatovat, že dovolání všech obviněných spojuje argumentace spočívající v hodnocení jednotlivých důkazů a dílčích skutkových zjištění izolovaně, a nikoliv v kontextu ostatních důkazů provedených ve věci, kdy obvinění na podkladě tohoto selektivního postupu dochází k závěru o své nevině, resp. neprokázání naplnění objektivní i zvláště pak subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu.

150. Pro stručnost je možno uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili všichni dovolatelé. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnili pouze dovolatelé Ladislav Mandík, Karel Wojtowicz, Ing. Vasil Legeza a Wolfgang Schneider. Všichni dovolatelé však namítali nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání vycházejíc z vlastního hodnocení důkazů, případně namítali, že pro naplnění subjektivní či objektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu nebyl dán dostatečný důkazní podklad. Takto uplatněná argumentace je v obecné rovině podřaditelná právě pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V praxi se sice mohou uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývat, resp. navazovat na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

151. Všem podaným dovoláním lze rovněž vytknout, že přestože v nich obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o podaných odvoláních, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

152. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na podkladě obviněnými podaných dovolání přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolací důvodům uplatněných jednotlivými obviněnými podle § 265b odst. 1 písm. g), h), e), l), i) tr. ř.

153. Vzhledem k počtu dovolatelů bude Nejvyšší soud pro přehlednost svého rozhodnutí vypořádávat vznesené námitky všech dovolatelů postupně. V případě, že by se jednalo o námitku obsahově se překrývající s námitkou, která již byla vypořádána, bude odkázáno na příslušnou předcházející pasáž tohoto rozhodnutí.

Námitky obviněného Ing. Stanislava Koleva

154. Obviněný Ing. Stanislav Kolev v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

155. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

156. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

157. Obviněný namítl procesní nepoužitelnost výsledků sledování osob a věcí získaných na podkladě povolení podle § 158d tr. ř. vydaného na podkladě povolení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230. Je přesvědčen, že povolení neobsahuje veškeré obligatorní náležitosti vyžadované zákonem, neboť z něj nevyplývá, co přesně má být sledováno, a je tedy nutné jej považovat za neúplné a nepřezkoumatelné. Současně ve spise absentují protokoly, které splňují náležitosti podle § 55, resp. § 55a tr. ř. Protokol ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, byl navíc v rozporu se zněním § 55 tr. ř. vyhotoven až téměř dva roky po samotném úkonu.

158. Nejvyšší soud připomíná, že procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

159. Podle § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.

160. Podle § 158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

161. Podle § 158d odst. 4 tr. ř. lze povolení podle odstavců 2 a 3 vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.

162. Námitkou obviněného týkající se nedostatečné identifikace předmětu sledování se již zabýval odvolací soud v bodě 142. odůvodnění svého rozsudku. S jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nezbývá mu než konstatovat, že námitka obviněného není důvodná. V povolení vydaném státní zástupkyní dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230 (č. l. 6690 spisu), je jasně uvedeno, co a jakým způsobem má být sledováno, tj. plynový olejový rafinát (POR) označený speciálním značkovačem, který jej umožní sledovat a později identifikovat. Stejně tak povolení obsahuje dobu, na kterou je sledování povoleno, a to od 21. 8. 2006 do 28. 9. 2006. V žádosti o vydané povolení (č. l. 6689 spisu), stejně jako v povolení samotném, je uvedeno, že je žádáno právě o povolení k označení POR, který měl být výrobní surovinou pro výrobu produktu ZEP, který byl vyráběn a posléze distribuován z objektu pronajatého společností SETADIESEL v XY. Nelze tak mít za to, že by povolení státní zástupkyně nebylo dostatečně odůvodněno nebo že by nebylo dostatečně konkrétní.

163. Je možno dodat, že i pokud by povolení státní zástupkyně postrádalo v odůvodnění určitou kvalitu, tak by se nejednalo o vadu bez dalšího zakládající nepoužitelnost důkazů na jeho podkladě opatřených. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Doktrína konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 158d odst. 4 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196]. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení (viz rozhodnutí ESLP ve věci Bašić proti Chorvatsku ze dne 8. 10. 2020, stížnost č. 67334/13, nebo ve věci Dragojević proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2015, stížnost č. 68955/11).

164. K námitkám obviněného o absenci protokolů o sledování, případně absenci imanentních náležitostí těchto protokolů pak Nejvyšší soud uvádí následující.

165. Podle § 158d odst. 7 tr. ř. má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř.

166. Podle § 55 odst. 1 tr. ř. nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu provádějícího úkon, b) místo, čas a předmět úkonu, c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování, a další údaje nutné k zjištění nebo ověření totožnosti, včetně data narození nebo rodného čísla; jsou-li při prováděném úkonu zjištěny údaje o bydlišti a doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka, pak se na žádost těchto osob do protokolu neuvádějí, není-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka; je-li to nezbytné pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, sdělí se této osobě potřebné údaje; o sdělení údaje a jeho důvodech se učiní záznam do protokolu a bez zbytečného odkladu se o tom informuje osoba, o jejíž údaj jde, d) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace, e) návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob, f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu.

167. Podle § 55a odst. 2 tr. ř. byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen.

168. Protokol připojený k záznamu o sledování osoby nebo věci musí obsahovat obecné náležitosti podle § 55 a 55a tr. ř. (zejména uvedené v odstavci 2), které jsou obligatorní. Jedná se o dobu, kdy bylo sledování prováděno, místa, popř. prostory, kde bylo sledování prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, která byla předmětem sledování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2681–2686). Samotný obsah protokolu je pak vždy přizpůsoben úkonu, který je prováděn. Nelze tedy stanovit podrobně konkrétní formu všech protokolů o všech v úvahu přicházejících úkonech.

169. U projednávané věci z obsahu spisového materiálu vyplývá, že u veškerých relevantních výstupů získaných na podkladě výše zmíněného povolení byly protokoly vyhotoveny, s výjimkou samotného označení obsahu cisteren s POR (srov. body 142. a 143. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O označení obsahu cisteren nebyl vyhotoven protokol, ale „pouze“ úřední záznam (založen na č. l. 6906 spisu). Tento úřední záznam ovšem splňuje veškeré náležitosti požadované pro protokol stanovené v § 55 a 55a tr. ř., s přihlédnutím ke specifikům prováděného úkonu. Je z něj zřejmé, že úkon realizovala Policie ČR, ÚONVDK SKPV, expozitura Ústí nad Labem (označení policejního orgánu), v prostoru vlakové stanice Českých drah v XY (místo, kde byl úkon proveden), od 3:50 do 4:40 hod. (čas, ve kterém byl proveden), a to tak, že označila obsah cisteren značkovací látkou. Jedinou náležitostí, která v tomto úředním záznamu absentuje, je označení konkrétních jmen a příjmení policistů, kteří označení provedli. Ve shodě s názorem odvolacího soudu vysloveném v bodě 143. odůvodnění jeho rozhodnutí je Nejvyšší soud přesvědčen, že specifikace osob provádějících označení cisteren jako „příslušníci Policie ČR, ÚONVDK SKPV, expozitura Ústí nad Labem, a Celního ředitelství v Ústí nad Labem“ je dostatečná. Uvedenou problematikou se Nejvyšší soud nezabývá poprvé a považuje za vhodné připomenout, že již ve svém usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011, konstatoval, že „obsah protokolu je nutno přes obecný odkaz na ustanovení § 55 a § 55a tr. ř. vždy přizpůsobit konkrétnímu úkonu, přičemž z hlediska povahy tohoto úkonu by při sledování konkretizace osob z řad kriminalistů či jiných policistů, podílejících se skrytě na odhalování páchání trestné činnosti, byla v absolutním rozporu se smyslem a účelem úkonu, jímž jsou tyto důkazní prostředky pro trestní řízení opatřovány. Při tomto přístupu respektujícím povahu úkonu spočívajícího ve sledování osob a věcí a nutnost utajení osob z řad policistů provádějících sledování je tedy potřeba uvést dobu sledování, místa, příp. prostory, v nichž bylo prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, o kterou se jednalo.“ (k tomu shodně srov. LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1198 nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 291/2020). Neuvedení jmen konkrétních policistů provádějících sledování proto nelze mít za pochybení, natožpak takové mající za následek procesní nepoužitelnost sledování osob a věcí.

170. K obviněným vytýkané prodlevě při vyhotovení protokolu ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, lze uvést, že v § 55 tr. ř., a ani na jiném místě v trestním řádu, není obsažena konkrétní lhůta, do které je nutné protokol bezpodmínečně vyhotovit. Slovo „zpravidla“ nelze zaměňovat se slovem vždy, neboť zákonodárcem takto zvolená formulace předpokládá existenci situací, kdy protokol při úkonu nebo bezprostředně po něm vyhotoven nebude. Jedná se o vyjádření toho, že vyhotovení protokolu při úkonu nebo bezprostředně po něm je žádoucí a mělo by tak být učiněno ve většině případů, nezbytně nutně ne však pokaždé (srov. bod 144. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V již výše citovaném usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011, Nejvyšší soud uvedl, že „podle § 158d odst. 7 tr. ř., má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že protokol může být pořízen až dodatečně právě v případě, že se ukáže, že záznamy pořízené při sledování obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (srov. § 158d odst. 8 tr. řádu a contrario)“ [k tomu shodně srov. také LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1197.]. Platí, tedy, že samotné pozdější vypracování protokolu podle § 158d odst. 7 tr. ř., který je připojen k záznamu o sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. ř., nemá za následek nezákonnost důkazů vyplývajících ze samotného záznamu o sledování. Naopak, jde o trestním řádem předpokládaný postup, neboť ne vždy je možné k okamžiku pořízení záznamů o sledování osob a věcí bez dalšího určit, zda tyto obsahují poznatky důležité pro trestní řízení (a má tak k nim být připojen protokol s náležitostmi podle § 55 a § 55a tr. řádu) či nikoliv [a v takovém případě je na místě postup podle § 158d odst. 8 tr. řádu]“. K tomu lze dodat, že pozdější zpracování protokolu může být způsobeno jednak pokud se dodatečně ukáže, že pořízené záznamy obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (jako tomu bylo v citovaném usnesení Nejvyššího soudu), jednak, že kvůli velkému množství záznamů byly tyto vyhodnoceny až s určitým časovým odstupem nebo vyhotovení záznamů bránila jiná faktická či právní překážka. Z obsahu protokolu o sledování ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD, na který obviněný v dovolání poukazuje, vyplývá, že k sepisu protokolu došlo až v dubnu 2008, jelikož dříve byly zprávy o sledování pod stupněm utajení. K jejich odtajnění pak došlo v březnu 2008 na základě žádosti Policie ČR, ÚOKFK SKPV Praha. Protokol byl tedy vyhotoven měsíc po odtajnění předmětných zpráv o sledování. V postupu orgánů činných v trestním řízení tedy nelze spatřovat nic nezákonného.

171. Obviněný rovněž vznesl námitku opomenutých důkazů, a to konkrétně výslechu svědka R., daňového poradce společnosti SETADIESEL.

172. Nejvyšší soud s ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným Ing. Stanislavem Kolevem (i ostatními dovolateli) v projednávané věci zdůrazňuje, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V rámci dovolání tak nelze namítat, že soudy měly ten, který důkaz posoudit jiným způsobem, jak činí obvinění v rámci svých námitek, kdy zcela nepřípadně polemizují se skutkovými závěry soudu stran provedených důkazů ve věci a předkládají vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Důkazy je přitom třeba hodnotit ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně, jak činí dovolatelé.

173. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

174. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

175. V projednávané věci vznesl obhájce obviněného návrh na doplnění dokazování výslechem R. ve svém podání ze dne 9. 10. 2013 (na č. l. 19020 spisu). O podaném návrhu rozhodl nalézací soud dne 1. 9. 2020 v hlavním líčení, kdy jej spolu s návrhem na vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku společnosti A-Consult a výslech P. a prof. Pecky zamítl [srov. protokol o hlavním líčení ze dnů 1. 9., 3. 9., 4. 9. a 7. 9. 2020 na č. l. 20698–20718 (č. svazku 66)]. Z odůvodnění rozsudku, z protokolu o hlavním líčení ani ze zvukového záznamu z hlavního líčení se však nepodává, proč tak učinil. Jedná se tak o pochybení nalézacího soudu, který o tomto důkazním návrhu sice rozhodl, ale své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Tuto vadu nalézacího soudu však napravil soud odvolací v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodech 112. – 114., kdy namísto nalézacího soudu vysvětlil, že návrh na provedení důkazu výslechem svědka R. byl zamítnut z důvodu nadbytečnosti. Poukázal přitom na to, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Celkem bylo vyslechnuto 97 svědků, případně byly podle § 211 odst. 1 tr. ř. čteny jejich výpovědi z přípravného řízení. Mezi těmito svědky zmínil odvolací soud zaměstnance společnosti SETADIESEL (svědci Š., H., V., C., R., H., O., Š., K.) a zástupce odběratelských a přepravních společností. Bylo rovněž provedeno množství listinných důkazů včetně účetnictví zapojených společností, znaleckých posudků apod. Nic přitom nenaznačovalo, že by měl navrhovaný svědek R. přesnější informace než samotní zaměstnanci společnosti, či dokonce informace zcela nové. Odvolací soud tak zcela dostačujícím způsobem zdůvodnil zamítnutí důkazního návrhu obviněného. Je možno dodat, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by navrhovaný svědek jako daňový poradce mohl mít přesnější informace o pozadí výroby produktu ZEP než osoby, které na jeho výrobě reálně pracovaly, nebo mít detailnější přehled o kapacitách výroby a obchodování s produktem nad rámec toho, co se podávalo z účetnictví společnosti SETADIESEL a dalších společností zapojených do trestné činnosti. Neobstojí tak ani námitka obviněného, že „tento svědek splňuje veškeré předpoklady pro jeho posouzení jako neopomenutelného svědka, jak má na mysli ustálená judikatura“.

176. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka R. nebyl soudy opomenut, byl však shledán nadbytečným, resp. jeho provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Nalézací soud sice opomněl své rozhodnutí o nadbytečnosti tohoto důkazního návrhu odůvodnit, ale tuto vadu zhojil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

177. Namítá-li obviněný, že v řízení byly zcela opomenuty důkazy vyvracející jeho podíl na přípravě a výsledné podobě produktu ZEP, kdy na podporu tohoto tvrzení podává výčet svědectví a odposlechů, je třeba uvést, že se jedná o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny a řádně vyhodnoceny. Vznesená námitka obviněného, kdy není spokojen s výsledkem hodnocení těchto důkazů a významu, které jim soudy ve svém rozhodnutí přisoudily, není ničím jiným než prostou polemikou, která rozhodně není způsobilá zpochybnit výsledky provedeného dokazování. Ani tyto důkazy proto nelze považovat za důkazy opomenuté.

178. V projednávané věci se rovněž nejedná ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy.

179. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněného (ale i všech dalších dovolatelů) přitom v drtivé většině nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky uplatnili již v předcházejících fázích trestního řízení.

180. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Nejvyšší soud neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o situaci, kdy by soudy vycházely z důkazů získaných v rozporu s trestním řádem, tedy procesně nepoužitelných důkazů, případně by opomenuly navrhované podstatné důkazy, jak již bylo rozvedeno výše. Je možno konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

181. Je nutné odmítnout námitky obviněného, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, z jakých důkazů byla ve vztahu k němu vyvozena skutková zjištění, resp. na podkladě jakých důkazů byla prokázána trestná činnost kladená mu za vinu. Nalézací soud své skutkové závěry opřel o mimořádně rozsáhlé dokazování, přičemž skutkový děj ustanovil zejména na podkladě operativních úkonů, zajištěných záznamů telekomunikačního provozu, protokolů o sledování objektů a pohybu jednotlivých dopravovaných dodávek přípravku ZEP, výpovědí svědků z řad zaměstnanců společnosti SETADIESEL, zaměstnanců celních úřadů a zaměstnanců dotčených firem, rozsáhlých účetních dokladů a dalších v rozsudku poukazovaných důkazů. Skutečnosti, které vyplývaly z jednotlivých důkazů, pak rozvedl v bodech 22. – 244. odůvodnění svého rozhodnutí. V bodech 246. – 269., 278. a 280. shrnul, jaký skutkový stav z provedeného dokazování vyplynul, a to poté, co veškeré provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně se přitom vypořádal s obhajobou obviněných. V bodech 270. – 277. pak u každého z obviněných shrnul, jakým způsobem se do trestné činnosti zapojoval, a ze kterých důkazů na míru zapojení toho kterého obviněného lze usuzovat. V případě dovolatele Ing. Stanislava Koleva tak učinil v bodě 270. odůvodnění rozsudku. V bodech 279. a 281. – 282. pak učiněná skutková zjištění zastřešil odpovídající právní kvalifikací.

182. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Jednotlivé jevy nelze izolovat a posuzovat samostatně, zejména, jedná-li se o koordinovanou součinnost většího množství osob jako v projednávané věci. Ze stejné premisy vycházel i nalézací soud, který v bodě 247. svého odůvodnění konstatoval, že „provedené důkazy nelze hodnotit odděleně, neboť pouze ve svém souhrnu a propojení poskytují celkový přehled o propojení obžalovaných a ve věci vystupujících společností a jejich trestné činnosti.“ V témže odstavci také poukázal na to, že se obvinění (včetně obviněného Ing. Stanislava Koleva) v rámci své obhajoby touto zásadou neřídili, když „se snažili bagatelizovat svou vlastní činnost v rámci stíhaného jednání a vytrhávat ji z kontextu jednání celé skupiny“. Uvedená premisa nabývá na významu s charakterem projednávané trestné činnosti, kdy se obvinění snažili vytvořit sofistikovaný systém distribuce produktu ZEP prodávaného konečným spotřebitelům na čerpacích stanicích jakožto nafty s cílem zakrýt neodvedení spotřební daně. A to dokonce prostřednictvím zapojení zahraničních subjektů, kdy tak docházelo k páchání trestné činnosti i na území jiných států.

183. Nelze se tak ztotožnit s názorem obviněného, že soudy dovodily jeho vinu a vědomé zapojení do trestné činnosti toliko na podkladě formálního označení jeho pozice ve společnosti SETADIESEL. Obviněný sám sebe staví do pozice osoby, která v podstatě o ničem nerozhodovala, nic nevěděla a na ničem se nepodílela. Jím konstruovaný obraz je však vyvrácen provedeným dokazováním, na jehož základě dospěly soudy logicky bezvadným způsobem ke skutkovým závěrům deklarovaným v napadeném rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího. Stěžejními důkazy, vyjma výpovědí svědků, spoluobviněných a velkého množství listinných důkazů, byly zejména odposlechy, jež poskytovaly podrobný obraz o úloze jednotlivých aktérů a jejich vzájemných vztazích. Z podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, a zvláště pak z bodů 269. a 270., je zřejmá úloha obviněného jak ve společnosti SETADIESEL, tak jeho zapojení do trestné činnosti. Není mu připisováno, že míchání produktu ZEP řídil, to byla podle bodu 269. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu úloha obviněného Karla Wojtowicze, ale že se na výrobě ZEPu organizačně podílel a následně řídil obchod s tímto produktem. To se podává například z odposlechu hovoru ze dne 25. 5. 2006 s Š., kde jej dovolatel informuje o blížícím se konci povolení produktu ZEP a o pořizování výrobního materiálu pro ZEP – frakce C9 (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Se spoluobviněným Karlem Wojtowiczem se dne 21. 7. 2005 telefonicky domlouvají na řešení reklamace cisterny obviněného Ing. Vasila Legezy. Při tomto rozhovoru obviněný Ing. Stanislav Kolev sděluje spoluobviněnému Karlovi Wojtowiczovi, že se má Ing. Vasil Legeza tak na 14 dnů „teďkon trošku srovnat“ kvůli kontrole celníků. S ekonomickou ředitelkou společnosti SETADIESEL poté obviněný například řešil, že celníci chtějí dodanit ZEP, a zároveň řešil, jak budou postupovat ohledně nevyhovujících vzorků ZEPu (srov. body 149. a 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 150. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rámci své činnosti se tedy prokazatelně podílel přinejmenším z určité části na výrobě produktu ZEP a organizaci s tím související. Jeho hlavní role spočívala zejména v organizaci obchodu se ZEPem (co bude komu dodáno a v jakém množství) a určování cen. Produkt ZEP byl pak v konečném důsledku prodáván na čerpacích stanicích jako motorová nafta (srov. bod 152. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z mnoha odposlechnutých hovorů pak vyplývá i jeho organizační role v celé věci, kdy je možné příkladmo poukázat na odposlech ze dne 4. 9. 2006 mezi ním a spoluobviněným Ing. Josefem Podolkou, kde hovoří o finančních problémech, přerozdělování marže v obchodu a nespokojenosti s činností obviněného Jiřího Uhlíře, který je pro ně „nečitelný“, atd. (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze opomenout ani email ze dne 24. 10. 2005 obsahující zápis z jednání konaného dne 5. 10. 2005 v Německu, kterého se mimo osoby obviněného Ing. Stanislava Koleva účastnili obvinění Jiří Uhlíř, Wolfgang Schneider, Ing. Josef Podolka, František Malec a Halim Al-Azawi, v rámci něhož se řešil způsob obchodování se ZEPem a stanovení jeho cen (bod 220. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Řízení obchodu spadalo plně do jeho kompetence jako obchodního ředitele a v tomto duchu také úkoloval vedoucí obchodního oddělení svědkyni Š. V tom pokračoval i po svém oficiálním odstoupení z funkce člena představenstva, neboť vykonával nadále funkci obchodního ředitele a fakticky pokračoval v trestné činnosti identickým způsobem jako předtím, což opět dokládají zejména ve věci provedené odposlechy (srov. bod 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 155. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného stejně jako z obsáhlých odůvodnění rozsudků obou stupňů je zřejmé, že soudy z provedených důkazů dovodily projevy obviněného ve vnějším světě, ze kterých nelze učinit jiný závěr než ten, že se do trestné činnosti zapojoval vědomě, a dokonce ji částečně řídil. Bylo prokázáno, že se stýkal s větším množství aktérů projednávané trestné činnosti a koordinoval je. Zajímal se a ovlivňoval obchody zapojených společností, a to i tam, kde pro to nebylo z obchodního hlediska akceptovatelné vysvětlení, například, když se bez zjevného důvodu potkával nejen se svými odběrateli, což by bylo pochopitelné, ale i s odběrateli svých odběratelů (spoluobviněný Wolfgang Schneider, Lutz Kalbitz) a jejich odběratelů (Halim Al-Azawi) (srov. bod 269. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

184. Stejně tak nelze přisvědčit názoru obviněného Ing. Stanislava Koleva, že soudy ve věci neměly dostatečný důkazní podklad pro závěr, že se trestné činnosti dopouštěl již od roku 2004, čemuž měl v bodě 146. odůvodnění svého rozsudku přisvědčit i odvolací soud. Takový závěr je nutné odmítnout jako hrubě zjednodušující, vytržený z kontextu a deformující závěry odvolacího soudu. Odvolací soud v bodu 146. odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že „velké množství důkazních prostředků se váže především k období let 2005 až 2006 (zejména odposlechy, odběry vzorků a sledování)“, obviněný nicméně zcela opominul následující věty, ve kterých odvolací soud jeho námitku vyvrací. Návaznost na období roku 2004 je přitom zřejmá zejména z účetnictví společností SETADIESEL, PREKAP, EKOTRADE-JL a dalších. Z provedených důkazů byl zjištěn stejný způsob provedení činů jako v období let 2005 a 2006. Tento způsob spočíval v obchodu přes společnosti nevyvíjející reálnou ekonomickou aktivitu, které ani nebyly reálnými odběrateli produktu ZEP, neboť produkt ZEP jim byl pouze přeprodán k zakrytí jeho skutečné cesty, přičemž k těmto obchodům docházelo již v roce 2004 (srov. zejména body 241. a 277. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejdříve se jednalo o společnosti ZOKOS spol. s r.o., a ZEEL CONSULTING, s.r.o., později o společnosti KB COMPANY, WINKS, STATIM a PLASTIC PEOPLE. Již od roku 2004 je tak možné vysledovat koordinovaný postup obviněných při prodeji produktu ZEP těmto společnostem s cílem zastřít jeho konečný prodej jako pohonné hmoty. Uvedený závěr podporuje vyjma účetnictví dotčených společností i samotné množství produktu ZEP prodané v roce 2004, které nemohlo sloužit k účelům, které uváděli na svou obhajobu někteří obvinění, např. čištění cisteren (Ing. Vasil Legeza, František Malec). Prodávaný produkt měl totiž takové vlastnosti, že se pro takto označený účel nehodil, kdy naopak cisterna musela být po jeho přepravě vyčištěna (srov. bod 247. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 146. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěry soudů nižších stupňů opírající se především o důkazy vyplývající z účetnictví jednotlivých společností proto nelze označit za rozporné s obsahem provedeného dokazování.

185. Obviněný v návaznosti na předcházející námitku rozporuje i závěry soudů o vlastnostech produktu ZEP. Jedná se o námitku opakovaně vznášenou v různých obměnách více obviněnými, a to po celou dobu trvání trestního řízení. Obviněný Ing. Stanislav Kolev akcentuje, že neexistují důkazy pro tvrzení, že měl produkt v roce 2004 vlastnosti motorové nafty. Stejně tak tvrdí, odkazujíc na vyjádření prof. Ing. Karla Pecky, CSc., že ZEP parametrům motorové nafty nevyhovoval. Již nalézací soud však v bodě 248. svého rozsudku uvedl, že „pro rozhodnutí v dané věci je naprosto nepodstatné, zda a do jaké míry předmětný vyrobený a ve shora zmíněném řetězci předprodávaný produkt nazvaný ZEP splňoval či svým složením se přibližoval parametrům motorové nafty, ale skutečnost, že s vědomím všech obžalovaných byl použit jako pohonná hmota, ač z něj nebyla odvedena spotřební daň.“ Stejně tak v reakci na totožnou námitku Ing. Stanislava Koleva zdůraznil odvolací soud v bodě 132. odůvodnění svého rozhodnutí, že je podstatné, že „byl (jak vyplynulo ze všech před soudem provedených důkazů) vyráběn produkt odpovídající v podstatných parametrech motorové naftě, který byl dodáván na čerpací stanice a prodáván k pohonu motorů, aniž by byla odvedena spotřební daň“. Uvedený závěr je pro danou věc směrodatný, neboť odpovídá tehdejší právní úpravě spotřebních daní (tato bude rozebrána podrobněji dále ve vztahu k námitkám vzneseným obviněným Ing. Ladislavem Mandíkem). Pro účely vypořádání se s námitkou obviněného Ing. Stanislava Koleva se jeví jako vhodné poukázat na dikci ustanovení § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních, podle které jsou minerální oleje uvedené v odstavci 3 předmětem daně pouze tehdy, jsou-li určeny k přímému použití, nabízeny k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. Podle § 8 odst. 2 a § 9 odst. 1 téhož zákona pak vzniká daňová povinnost výrobou a povinnost daň přiznat a zaplatit uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Podstatné je tedy skutkové zjištění, že společnost SETADIESEL vyráběla produkt, který nesplňoval jí deklarované a v povolení uvedené parametry a na území České republiky byl nabízen k prodeji pro pohon motorových vozidel. Samotné reálné složení ZEPu, a tedy i zjištění, jak kvalitní náhražkou „klasické“ motorové nafty mohl být, není pro právní posouzení věci stěžejní. Zde se sluší poznamenat, že soudy nikdy neuvedly, že by produkt ZEP byl ve skutečnosti motorovou naftou, nebo, že by jí jeho složení ze 100 % odpovídalo, ale toliko to, že odpovídal v podstatných parametrech. Jelikož byl produkt přes několik přeprodejců (včetně společností v Německu) dodán již jako pohonná hmota na čerpací stanice (vydáván za motorovou naftu), bylo nutné jej považovat za předmět daně, která vznikla jeho výrobou a prvotním uvedením na trh. Ani v tomto případě tedy Nejvyšší soud nemůže postupu soudu nižších stupňů ničeho vytknout.

186. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Je možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.

187. Neobstojí tak proto námitka obviněného, že soudy nesprávně hodnotily otázku jeho zavinění. V obecné rovině by bylo možno uvedenou námitku podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předpokladem existence tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti, přičemž ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky obviněného jsou však bez výjimky námitkami skutkového charakteru, kdy obviněný na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, prosazujíc vlastní hodnotící úvahy, předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. závěr, že se skutek nestal.

188. Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou přitom v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

189. Lze uvést, že obviněný námitku brojící proti posouzení subjektivní stránky argumentačně opřel výlučně o zpochybňování, případně ignoraci ve věci provedeného dokazování a skutkových zjištění, která z nich vyšla. Vědomé zapojení obviněného do projednávané trestné činnosti Nejvyšší soud již rozebral výše v bodech 181. – 184., když se vypořádával s jeho námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle § 265g odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi provedeným dokazováním a stabilizovanými skutkovými zjištěními, přičemž dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou důvodné. Provedeným dokazováním před soudy nižších stupňů totiž byla prokázána jeho vědomá účast na trestné činnosti, kdy je vhodné opětovně odkázat zejména na bod 270. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Výrobu ZEPu organizoval stejně jako jeho prodej přes řetězec společností s cílem zakrýt krácení spotřební daně, kterou byla povinna společnost SETADIESEL odvést, neboť vyrobila produkt, který byl nabízen k prodeji pro pohon motorů, tedy pro jiné účely, než pro které by byl od spotřební daně osvobozen.

190. Obviněný Ing. Stanislav Kolev i ostatní dovolatelé rovněž akcentují, že soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy obviněný uvedl, že je přesvědčen o tom, že „soudy hodnotily důkazy jednostranně“, a že soud měl v pochybnostech postupovat v jeho prospěch. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

191. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

192. Lze tedy konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu.

193. Obviněný Ing. Stanislav Kolev v podaném dovolání rovněž brojil proti uloženému peněžitému trestu ve výši 1.000.000 Kč a trestu propadnutí věci spočívajícího v propadnutí finančních prostředků ve výši 17.000 Kč, 2.380 € a 1.000 CHF.

194. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je dán v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze napadnout výrok o trestu, avšak pouze pro některou ze zde uvedených variant – nezákonný druh trestu, nebo výměra mimo zákonnou trestní sazbu, případně pro obě z nich. Současně lze prostřednictvím tohoto důvodu namítat nesplnění hmotněprávní podmínky dobytnosti uloženého peněžitého trestu ve smyslu § 68 odst. 6 tr. ř., a to pod jeho první variantou, tedy, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 530/2018).

195. Základem dovolací argumentace obviněného stran uloženého peněžitého trestu je tvrzené nedostatečné zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů učiněné soudy v rámci posouzení dobytnosti uloženého peněžitého trestu a s ohledem na to nepřiměřenost uloženého trestu. Podle obviněného soudy nevycházely z aktuálních podkladů a nezohlednily výraznou změnu jeho sociální, ekonomické a zdravotní situace od doby, kdy byl trestný čin spáchán. Podle jeho názoru proto nebylo možné učinit závěr o splnění podmínky dobytnosti peněžitého trestu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku (respektive nenaplnění negativní podmínky zde vyjádřené). Po prostudování předloženého spisového materiálu se Nejvyšší soud nemohl s názorem obviněného ztotožnit. Soudy obou stupňů provedly náležité dokazování stran majetkových poměrů obviněného, přičemž pro své úvahy o dobytnosti peněžitého trestu a jeho výměry vycházely z majetkové situace obviněného v době ukládání trestu. Nalézací soud uvedl, že obviněný je vlastníkem dvou motorových vozidel, od roku 2019 Suzuki Vitara a od roku 2020 Ford Ranger. Taktéž uvedl, že obviněný má ve věci složenu kauci ve výši 1.000.000 Kč (srov. bod 286. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nemůže tak obstát námitka obviněného, že soudy nevycházely z jeho aktuálních majetkových poměrů. Soudy si v rámci řízení opatřily dostatečné podklady pro posouzení všech zákonných podmínek pro uložení a výměru peněžitého trestu. Z těchto důkazů přitom nevyplynuly okolnosti svědčící pro naplnění negativní hmotněprávní podmínky podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku, neboť obviněný zcela zjevně disponoval dostatečným majetkem pro to, aby byl schopen peněžitý trest uhradit.

196. Co se týče vznesené námitky nepřiměřené výše uloženého peněžitého trestu, lze uvést, že tvrzená pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani žádného jiného z dovolacích důvodů, namítat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015). Obviněný jemu uložený peněžitý trest totiž neoznačuje ani za nepřípustný, ani za stanovený mimo trestní sazbu. Přestože námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.

197. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

198. Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného přezkoumal přiměřenost obviněnému uloženého peněžitého trestu ve výměře 400denních sazeb při stanovení výše denní sazby částkou 2.500 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč. Jak konstatoval i odvolací soud v bodě 170. odůvodnění jeho rozsudku, zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku vedle dalších trestů byly splněny, neboť trestněprávní jednání obviněného směřovalo k získání majetkového prospěchu. Nelze odhlédnout od role obviněného v trestné činnosti, kdy z obsahu provedeného dokazování vyplývá, že vykonával ve skupině vůdčí roli, určoval ceny, řídil obchod se ZEPem (určoval komu bude dodáno a jaké množství), při jednání se na něj ostatní obvinění odvolávali. Dále je nutné přihlédnout k sofistikovanému způsobu jejího páchání, počtu osob zapojených do trestné činnosti, jakož i závažnosti následku, který byl takovým jednáním způsoben. V projednávané věci se soudy uložením peněžitého trestu nijak nezpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Tento závěr platí i s přihlédnutím k ostatním trestům uloženým obviněnému, a to trestu propadnutí věci, zákazu činnosti i uloženého trestu odnětí svobody. Poslední jmenovaný trest mu byl uložen za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod zákonnou sazbou, a na rozdíl od trestu odnětí svobody spojeného s přímým výkonem odvolací soud uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Nejvyšší soud uzavírá, že ani ve spojení s ostatními tresty uloženými obviněnému nelze shledat, že by byl obviněnému uložen trest, který by bylo možno označit jakožto nepřiměřený.

199. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný brojil i proti uložení trestu propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 17.000 Kč, 2.380 € a 1.000 CHF, kdy namítl, že z rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, že by tyto prostředky představovaly výnos z trestné činnosti. V tomto ohledu lze přiznat vznesené námitce jisté opodstatnění.

200. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

201. Podle § 135b odst. 1 tr. zákoníku se výnosem z trestné činnosti rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

202. Podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku se bezprostředním výnosem z trestné činnosti rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

203. S dovolatelem je možno souhlasit pouze v tom směru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně stran splnění podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty je nedostatečné (resp. fakticky chybí), což nenapravil ani odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Oběma rozsudkům je společné, že konstatují uložení trestu propadnutí věci. Odůvodnění, z něhož by vyplynulo, že trest propadnutí věci je ukládán ve vztahu k věcem, které jsou bezprostředním výnosem z trestné činnosti, v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně absentuje. Nalézací soud v bodě 178. odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že v rámci domovní prohlídky v místě trvalého bydliště obviněného Ing. Stanislava Koleva na adrese XY „byly zajištěny finanční prostředky, akcie, mobilní telefony, PC a listinné materiály…, … dosud jsou zajištěny finanční prostředky ve výši 17.000,- Kč, které jsou uloženy na účtu vedeném u ČNB číslo XY, a 2.380 EUR, které jsou uloženy na účtu vedeném u ČSOB a. s. č. XY…“ O částce 1.000 CHF nalézací soud referuje v bodě 189. odůvodnění rozsudku, kdy uvádí, že byla provedena domovní prohlídka v místě bydliště spoluobviněného Jaroslava Hampla, kde byly zajištěny finanční prostředky, mobilní telefon, PC, listinné materiály a cenné papíry, přičemž v době rozhodování nalézacího soudu se jednalo o peněžní prostředky ve výši 1.000 CHF, 184.500 Kč a 8.410 €. V bodě 302. odůvodnění rozsudku nalézací soud konstatoval, že byl obviněnému Ing. Stanislavu Kolevovi „podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to částky 17.000 Kč, částky 2.380 €, a částky 1.000 CHF, jako výnosu z trestné činnosti.“ Nalézací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, zda tyto zajištěné finanční prostředky představují výnos z trestné činnosti, a zda se jedná o výnos bezprostřední nebo zprostředkovaný. Z užitého ustanovení, podle kterého byl tento trest ukládán, se sice lze domnívat, že nalézací soud měl za to, že se jedná o výnos bezprostřední, odůvodnění rozsudku však tuto specifikaci neobsahuje. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 970/2021, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2021, stanovil, že „ukládá-li soud trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku ve vztahu k více věcem, je třeba, aby u každé z nich byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.“ V bodě 16. citovaného rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti nálezu finančních prostředků a charakter jejich uložení, tedy nalezení při domovní prohlídce, lze důvodně učinit závěr (samozřejmě s přihlédnutím k povaze páchané trestné činnosti), že pocházejí z trestné činnosti. V citované věci se jednalo o peníze z přijatých úplatků. Úvahu Nejvyššího soudu lze použít i na projednávaný případ. Při domovní prohlídce dne 5. 9. 2006 (protokol včetně pořízené fotodokumentace na č. l. 2891–2922 spisu), bylo v přízemí v kuchyni zajištěno 380 €, 50.000 Kč, 98.000 Kč ve dvoutisícikorunách a 93.000 Kč v tisícikorunách, v 1. patře v ložnici 1.000 € a 17.000Kč, v 1. patře v obývacím pokoji v trezoru 1.579.000 Kč, 14.207 $ a 78.000 €. Vzhledem k tomu, že obviněný participoval na trestné činnosti, jejímž cílem bylo opatřit značný majetkový prospěch, a vzhledem ke způsobu a místu uložených peněžitých prostředků lze učinit u částky 17.000 Kč a částky 2.380 € oprávněný závěr, že náleží obviněnému ve smyslu § 135 tr. zákoníku a § 70 odst. 3 tr. zákoníku, a tedy je ve vztahu k nim možno uložit trest propadnutí věci. Jak uvedl odvolací soud v bodě 184. odůvodnění svého rozsudku, „nemá, s ohledem na zjištěný rozsah daňové trestné činnosti, jíž se obžalovaní dopouštěli, žádné pochybnosti o tom, že uvedené částky odpovídají pouze velmi malé části neoprávněného majetkového prospěchu, který obžalovaní získali.“ Na tomto závěru nic nemění ani tvrzení obviněného, že propadnuté věci spadaly do režimu manželského majetkového práva. K tomu Nejvyšší soud může odkázat na starší, ale stále přiměřeně použitelnou judikaturu k této otázce, jak ostatně učinil i ve svém nedávném usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 789/2023. Podle rozhodnutí č. 48/1961 Sb. rozh. obč. majetek, který byl získán trestnou činností některého z manželů, netvoří zákonné společenství majetkové. Podle rozhodnutí č. 31/1978 Sb. rozh. tr. věc, kterou získal pachatel za trvání manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj nebo kterou pachatel nabyl za věc získanou tímto způsobem, se nestává bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů (nyní jde o společné jmění manželů), a proto lze při splnění zákonných podmínek takovou věc prohlásit za propadlou ve prospěch státu. Z uvedeného vyplývá, že uvedené výnosy z trestné činnosti se nestaly součástí společného jmění manželů, ale lze je považovat za věci náležející obviněnému.

204. Takový závěr však nelze učinit u částky 1.000 CHF, neboť tyto peněžní prostředky byly zajištěny u obviněného Jaroslava Hampla a ani z odůvodnění rozsudků soudů ani z obsahu spisu není zřejmé splnění podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku. V této části Nejvyšší soud přiznal námitce obviněného opodstatnění a přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, ve které zamítl jeho odvolání proti trestu propadnutí věci – 1.000 CHF a zrušil ve vztahu k této věci i rozsudek soudu nalézacího.

Námitky obviněného Ing. Ladislava Mandíka

205. Obviněný Ing. Ladislav Mandík uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

206. Předně namítl, že se odvolací soud nezabýval skutečností, kdy, za jakých podmínek a kdo je povinen daň přiznat a uhradit. Uvedenou námitku by bylo možné podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož základní východiska již byla rozebrána v bodech 186. – 187. tohoto usnesení. Není jí však možné přiznat opodstatnění. A to ze dvou důvodů.

207. Nalézací soud již ve skutkové větě svého rozsudku uvedl, z jakých ustanovení zákona o spotřebních daních >39< ve znění účinném ke dni 30. 6. 2006 vycházel, kdy v bodě 279. odůvodnění rozsudku rozebral, jaká ustanovení tohoto zákona pro něj byla stěžejní. V tomto ohledu zmínil především ustanovení § 3 písm. j), k), § 9 odst. 1 a § 45 tohoto zákona.

208. Podle § 3 písm. j) zákona o spotřebních daních se uvedením do volného daňového oběhu rozumí 1. každé, i protiprávní, vyjmutí vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně, 2. každá, i protiprávní, výroba vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně, 3. každý, i protiprávní, dovoz vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od daně. Podle písm. k) téhož ustanovení je daňovou povinností výše daně připadající na vyrobené nebo dovezené vybrané výrobky, u kterých vzniká povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 9; u vybraných výrobků osvobozených od daně se daňovou povinností rozumí výše daně, u které by vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, kdyby tyto vybrané výrobky nebyly od daně osvobozeny. Podle písm. s) se pak výrobou rozumí proces, při kterém 1. vybraný výrobek vznikne, 2. z vybraného výrobku, který je předmětem daně, vznikne vybraný výrobek, který je jiným předmětem daně, 3. z minerálního oleje, který je uvedený pod jedním kódem nomenklatury, vznikne minerální olej, který je uveden pod jiným kódem nomenklatury.

209. Ze skutkové věty i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud považoval společnost SETADIESEL za právnickou osobu, která byla povinna podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních daň přiznat a zaplatit. Uvedené ustanovení stanovuje, že povinnost daň ve stanovené lhůtě přiznat a zaplatit vzniká okamžikem uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky, pokud zákon nestanoví jinak. Z toho je možné usoudit, že společnost SETADIESEL je plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních, neboť ji soudy ve světle provedeného dokazování považovaly za výrobce, jemuž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit v souvislosti s uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu (§ 9 odst. 1 o spotřebních daních).

210. Podle § 45 odst. 3 zákona o spotřebních daních jsou předmětem daně také minerální oleje uvedené pod kódy nomenklatury uvedené pod písm. a) až m) tohoto ustanovení. Podle § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních pak u těchto minerálních olejů vznikne povinnost daň přiznat a zaplatit při jejich uvedení do volného daňového oběhu pouze tehdy, jsou-li určeny k použití, nabízeny k prodeji nebo používány pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla.

211. V tomto kontextu nelze nezmínit ustanovení § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních, které v tehdy platném znění stanovovalo, že daňová povinnost vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území Evropského společenství nebo dovozem vybraných výrobků na daňové území Evropského společenství.

212. Obviněnému nelze přitakat namítá-li nesprávnou aplikaci § 4 a 9 zákona o spotřebních daních s tím, že z těchto ustanovení „pregnantně vyplývá, pokud se jedná o vybrané výrobky „osvobozené“ od daně (v daném případě „zvláštní povolení CŘ Ústí n/L“), pak povinnost platit daň vzniká okamžikem užití pro jiné účely, nikoli jejich výrobou“. Naopak je nutné přisvědčit právním závěrům nalézacího soudu, který v bodě 281. odůvodnění svého rozsudku shrnul, že „výrobci a prodejci společnosti SETADIESEL tak vznikla daňová povinnost ke spotřební dani z minerálního oleje podle příslušných zákonných ustanovení a jejich uvedením do volného daňového oběhu na daňovém území ČR také povinnost ve stanovené lhůtě daň přiznat a zaplatit podle § 3 písm. j), s), § 8 a § 9 zák. o spotřební dani, což však obžalovaní odpovědní zástupci společnosti SETADIESEL neučinili“. Podle právní úpravy zákona o spotřebních daních účinné v době páchání předmětné trestné činnosti, tj. ve znění účinném ke dni 30. 6. 2006 jehož stěžejní ustanovení jsou citována výše, vznikla daňová povinnost samotnou výrobou produktu ZEP na území České republiky. Povinnost daň přiznat a zaplatit potom vznikla uvedením ZEP do volného daňového oběhu. To, že produkt ZEP lze považovat za vybraný výrobek ve smyslu § 8 a 9 zákona o spotřebních daních, u něhož vznikla daňová povinnost, stejně jako povinnost daň přiznat a zaplatit, lze potom dovodit z toho, že se jednalo o produkt, který záměrně v podstatných aspektech odpovídal motorové naftě a byl uveden do volného daňového objemu na území České republiky ve smyslu § 3 písm. j) zákona o spotřebních daních a v konečné fázi dodáván na čerpací stanice jako motorová nafta, tedy nabízen a prodáván k pohonu motorových vozidel. Závěrům nalézacího soudu stran určení osoby povinné daň přiznat a zaplatit není čeho vytknout.

213. I pokud by snad nalézací soud pochybil při určení konkrétní právnické osoby, u které vznikla daňová povinnost a povinnost daň přiznat a zaplatit, a tato by vznikla u jiného článku v řetězci společností mezi společností SETADIESEL a čerpacími stanicemi, nic by to na trestní odpovědnosti obviněného nezměnilo, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V takovém případě je podstatný závěr, že s přispěním pachatele v řetězci, byla v rozporu se zákonem společností vyměřena a zaplacena nižší daň nebo k vyměření a zaplacení nedošlo.

214. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku se totiž dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb nejméně se dvěma osobami (všichni obvinění) a způsobí škodu velkého rozsahu.

215. Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení.

216. Objektivní stránka tu spočívá v tom, že pachatel a) ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo b) vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. 217. Obviněnému Ing. Ladislavu Mandíkovi (i ostatním dovolatelům) bylo kladeno za vinu naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu v jeho první variantě, resp. variantě uvedené pod písm. a). Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku, něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (viz R 55/2012). Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle § 240 tr. zákoníku (srov. R 5/1973) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3106–3111).

218. S ohledem na argumentaci obviněného, kterou dovozuje, že jedinou osobou, která může být pachatelem trestné činnosti, je osoba povinná k zaplacení daně, nebo osoba, které byl prokázán podíl na úkonech vyžadovaných ustanovením § 4 a 9 zákona o spotřebních daních, je vhodné uvést následující. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli – fyzická i právnická osoba, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. přiměřeně R 25/1968-I.). Subjekt daně a pachatel tohoto trestného činu tak nemusí být totožný. V žádném případě proto nelze zaměňovat, jak to činí dovolatel, daňovou nebo jinou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně nebo jiné povinné platby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1219/2019, dále rovněž Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3121–3122). Na výše uvedené ostatně poukázal i odvolací soud v reakci na námitku obviněného v bodě 173. odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „pachatelem trestného činu § 240 trestního zákoníku (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) může být kdokoliv, tedy nejen subjekt daně, ale i ten, kdo svým úmyslným jednáním způsobí zkrácení daně, kam organizace výroby a prodeje minerálního oleje, který v podstatných parametrech odpovídá motorové naftě, a v konečné fázi slouží k pohonu motorů, v úmyslu neodvádět spotřební daň, bezpochyby patří.“

219. V kontextu projednávané trestné činnosti rovněž nelze nezmínit, že obviněný zcela pomíjí, že byl uznán vinným spácháním trestného činu ve spolupachatelství. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pokud byl obviněný Ing. Ladislav Mandík společně s dalšími obviněnými shledán vinným s tím, že se trestného činu kladeného mu za vinu dopustil jako spolupachatel, pak v souladu s principem, na němž je institut spolupachatelství založen, odpovídá každý z nich za celý rozsah spáchané trestné činnosti. Spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

220. U spolupachatelství trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. R 25/1968-II.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3122).

221. Pokud obviněný namítl, že byl produkt ZEP dodáván i do OKD, na čemž nebylo shledáno nic závadného, tak Nejvyšší soud ve shodě se závěry odvolacího soudu obsaženými v bodě 172. odůvodnění jeho rozsudku podotýká, že receptura produktu ZEP dodávaného do OKD se výrazně odlišovala od receptury produktu ZEP formálně prodávaného společnostem ARTUCO-D, EKOTRADE-JL a VICTORY (srov. body 260. a 267. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Produkt ZEP, jež svým složením v podstatných ukazatelích odpovídal motorové naftě, se pak vyjma složení výrazně odlišuje i cestou tohoto produktu. Zatímco produkt dodaný do OKD nebyl dále přeprodáván přes řetězec společností a poté nabízen jako motorová nafta na čerpacích stanicích. V případech a objemech uvedených v odsuzujícím rozsudku tomu tak bylo. To, že produkt ZEP o výrazně jiném složení byl dodáván do OKD, na trestní odpovědnosti obviněného nic změnit nemůže.

222. Co se týče zapojení obviněného do trestné činnosti, tak je shodně jako u obviněného Ing. Stanislava Koleva nutné zdůraznit, že na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Zvláště pak za situace, kdy je trestná činnost spáchána ve spolupachatelství. O zapojení obviněného Ing. Ladislava Mandíka podrobně pojednává zejména bod 271. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde je vyloženo i z jakých důkazů lze jeho úlohu a zapojení do trestné činnosti dovozovat. Významnými důkazními prostředky jsou zde především odposlechy, ze kterých vyplývá, že obviněný řešil s P. Ch. a R. L. obchody se ZEPem v Polsku. Obsahem těchto hovorů vedených vysoce konspiračním způsobem, kde bylo o produktu ZEP referováno jako o vínu, zboží s příměsemi či vinnou chutí, bylo mimo jiné i řešení problémů s kvalitou produktu, a to zejména s hustotou a zápachem. Odchylky v těchto parametrech však nejsou podstatné pro obviněným tvrzené použití v hnědouhelných dolech, pro které měl být produkt do Polska dodáván. Přestože pro obchody v Polsku nebyla podána obžaloba, tak je z nich možno usuzovat na to, že „skutečnosti vyplývající ze zajištěných odposlechů jasně nasvědčovaly tomu, že jde o obchody nekalé, že produkt ZEP bude polskými společnostmi použit jako motorová nafta, a jako rizikový jej vnímali i Kolev a Podolka“. Z těchto obchodů je možné dovodit jistý modus operandi, který byl uplatňován i v projednávané trestné činnosti. O tom, že se obviněný zapojoval i do organizace obchodu v projednávané trestné činnosti, tedy přeprodeji produktu ZEP přes Spolkovou republiku Německo, svědčí mimo jiného zachycený hovor ze dne 4. 9. 2006, kde se obviněný Ing. Ladislav Mandík domlouvá s obviněným Jiřím Uhlířem na posílání peněz ohledně expedice ZEPu do Německa a strhávání marží dříve, než obchod proběhne. Rovněž je možno poukázat na hovor ze dne 12. 10. 2005 mezi obviněným Ing. Stanislavem Kolevem a Ing. Josefem Podolkou, kde hovoří o činnosti obviněného Mandíka. Nemůže tak obstát jeho námitka, že se o tuto větev obchodu vůbec nezajímal a řešil toliko dodávky do Polska. K tomu přistupuje i skutečnost, že byl společníkem společnosti ARTUCO-D, přes kterou probíhala podstatná část distribuce produktu ZEP právě do Spolkové republiky Německo. Je tak zjevné, že o obchodu se ZEPem v rámci exportu do Německa nejen věděl, ale aktivně na něm participoval.

223. Ve vztahu k námitkám uplatněným obviněným Ing. Ladislavem Mandíkem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že žádné z jeho vznesených námitek nebylo možné přiznat opodstatnění.

Námitky obviněného Karla Wojtowicze

224. Obviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

225. Obviněný vznesl námitku nesprávného právního posouzení s tím, že byl nesprávně určen subjekt, kterému vznikla povinnost platit daň. Ta podle něj vznikla až užitím produktu ZEP pro jiné účely. Případné přimísení nafty do produktu ZEP či změna jeho receptury podle něj nemá na vznik daňové povinnosti vliv, to má až její užití v rozporu s původním účelem a vydaným povolením. Nejvyšší soud odkazuje na body 205. – 219. odůvodnění tohoto usnesení, kde se s totožnou námitkou vypořádal u obviněného Ing. Ladislava Mandíka. Dospěl přitom k tomu, že uvedenou námitku je možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale není jí možné přiznat opodstatnění, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, že nalézací soud správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních a určil, že osobou povinnou daň přiznat a zaplatit byla právě společnost SETADIESEL. Zadruhé pak proto, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt. Pachatelem může být jakákoliv osoba, která svou činností zapříčinila to, že daň byla zkrácena. V projednávaném případě, kdy byl obviněný uznán vinným spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není ani vyžadováno, aby svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, ale postačí, že k jejímu naplnění přispěl, třeba i v podřízené roli. Jako ostatní obvinění i on pomíjí výsledky provedeného dokazování svědčící o jeho úloze v trestné činnosti a vědomém zapojení do této trestné činnosti.

226. K námitce vztahující se ke kvalitám produktu ZEP, který podle obviněného nemohl být používán jako pohonná hmota, o čemž svědčí i četné reklamace z čerpacích stanic, se Nejvyšší soud vyjádřil již u obviněného Ing. Stanislava Koleva, přičemž lze pro stručnost odkázat na bod 184. odůvodnění tohoto usnesení. K závěrům tam obsaženým lze dodat pouze to, že sám obviněný Karel Wojtowicz v podaném dovolání nerozporuje, že by byl produkt ZEP nabízen a prodáván na čerpacích stanicích jako pohonná hmota. Odmítá však jakoukoliv vědomost o této skutečnosti, stejně jako svou úlohu v trestné činnosti. I on opomíjí, že byl uznán spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

227. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. V bodech 154. – 155., 171. a 177. – 179. tohoto usnesení Nejvyšší soud shrnul východiska tohoto dovolacího důvodu ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil přitom, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, jak činí obviněný, který zcela pomíjí výsledky provedeného dokazování, když uvádí, že nezasahoval do receptury a výroby výrobků, a měl povědomost pouze o expedici a prodeji.

228. Obviněný Karel Wojtowicz se podobně jako ostatní obvinění snažil umenšovat svůj podíl na trestné činnosti a tvrdil, že míchání ZEPu nijak neřídil, do jeho receptur nezasahoval a vzhledem ke svému vzdělání tomu ani nerozuměl. Takto konstruovaná argumentace, kterou uplatňoval již v předchozích fázích tohoto trestního řízení, však byla vyvrácena již nalézacím soudem. Předně je nutno uvést, že obviněný pracoval ve společnosti SETADIESEL na pozici technického ředitele, tedy na pozici, které se zodpovídali zaměstnanci výroby i expedice. Nalézací soud v bodech 245. – 284. odůvodnění svého rozsudku podrobně shrnul závěry, ke kterým dospěl na podkladě provedeného dokazování. V bodě 273. podrobně vyložil, jaké důkazy a skutečnosti svědčí o vědomém zapojení obviněného do trestné činnosti. Zejména se jedná o výpovědi svědků H. Š., vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL, K. V., zaměstnance společnosti SETADIESEL – obsluhy stáčiště u pracovišť „Halda“ a „Solňák“, a M. H., zaměstnance společnosti SETADIESEL – obsluhy stáčiště na pracovišti „Halda“, a rovněž záznamy telekomunikačního provozu. Ze zachycených hovorů vyplývá, že obviněný instruuje svědky V. a H. Kupříkladu v hovoru ze dne 21. 7. 2005 říká V., aby „nacpali šoférům do hlavy, že ZEP se nakládá na Solňáku“. Z hovorů ze dne 7. 6. 2006 mezi obviněným a svědkyní Š. a svědkem Š. lze dovodit, že byl ZEP používán při výrobě motorové nafty (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Rovněž je vhodné poukázat na hovory mezi obviněným a svědkem V., a obviněným a spoluobviněným Ing. Josefem Podolkou ze dne 20. 7. 2005, jejichž obsahem je řešení zájmu celníků o výrobu ZEPu a jeho vývoz do Německa skrze společnost ARTUCO-D (srov. body 149. a 273. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Významným je pak zejména hovor ze dne 10. 5. 2006, kde obviněný instruuje svědka V., „aby se zlikvidovaly sešity, jak se tam dřív psaly fůry, aby tam všechno uklidili. V. říká, že řekne Z., aby ty sešity, co tam mají z jiných firem, aby je zbalil a dal si je do aut“. K tomu svědek V. doplnil, že sešity obsahovaly poznámky o míchání s informacemi o číslech vagónů, množství zboží a místy uskladnění. Sešity se měly uklidit, protože se začali častěji objevovat celníci, tak aby do nich nekoukali a aby se jim nemuselo nic vysvětlovat. Veškeré informace byly stejně v PC (srov. body 24. a 273. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z tohoto hovoru plyne, že při výrobě ZEPu docházelo k nestandardním postupům, které neměli celníci odhalit. Pokud tedy obviněný Karel Wojtowicz udílí pokyn, aby byly sešity uklizeny kvůli svému obsahu, musí mu tak být logicky známo, že obsahují informace, které nesmí být celníkům odhaleny. Pokud by vše probíhalo tak jak má, tedy v souladu s vydaným povolením k výrobě, tak by logicky k takovému pokynu nebyl důvod. Na podkladě výše uvedeného dospěl nalézací soud v bodě 273. odůvodnění svého rozsudku k závěru, že „obviněný zabezpečoval a řídil výrobu produktů společnosti, zodpovídal za provedení změn výrobních postupů podle požadavků ostatních členů vedení společnosti, zodpovídal za expedici výrobků ze skladu na základě pokynů obchodního oddělení, dával pokyny k výrobě ZEPu svým podřízeným M. H. a K. V. Tyto pokyny se týkaly konkrétního poměru komodit sloužících k výrobě produktu ZEP, přičemž poměry surovin jím stanovené neodpovídaly deklarovanému složení ZEPu……Měl tak přehled o výrobě ZEPU, smyslu a fungování celého obchodu s produktem ZEP, jeho účelu.“ Závěry nalézacího soudu stran skutkových zjištění i právní kvalifikace plně aproboval i odvolací soud v bodech 214. – 222. odůvodnění svého rozsudku. Závěrům soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud čeho vytknout, neboť jsou opřeny o provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozeny. Lze pouze dodat, že za situace, kdy je prokázána jak subjektivní, tak objektivní stránka trestného činu, tedy, že se obviněný vědomě podílel na výrobě a prodeji produktu ZEP s tím, že bude následně přeprodáván a v konečném důsledku nabízen a použit jako pohonná hmota, není potřebné hlouběji zkoumat jeho pohnutku k trestnímu jednání.

229. Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému Karlu Wojtowiczovi shrnuje, že žádnou z jím vznesených námitek nemohl považovat za opodstatněnou.

Námitky obviněného Jiřího Uhlíře

230. Obviněný Jiří Uhlíř v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. 231. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil s tím, že trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy, že tak stanovuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

232. Nepřípustnost trestního stíhání spatřoval v tvrzeném porušení čl. 14 odst. 7 mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959 (dále „Smlouvy“) >40< , kdy orgány činné v trestním řízení měly v souladu s tímto ustanovením a ustanovením § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání zastavit, neboť dovolatelé byli pro stejný skutek již stíháni Celním úřadem v Drážďanech, a to dokonce dříve než byli stíháni v České republice. V souladu s citovaným ustanovením bylo podle něj na místě trestní stíhání zahájené v České republice zastavit a respektovat rozhodnutí Státního zastupitelství v Chemnitzu, které od trestního stíhání upustilo. Podle obviněného je upuštění od trestního stíhání po obsahové stránce totožné jako zastavení trestního stíhání.

233. Nepřípustnost trestního stíhání pak dovozoval i z neúměrné délky trestního stíhání, resp. poručení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícím právo na rozhodnutí v přiměřené době.

234. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

235. Citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

236. Okolnosti uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.). To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

237. Ani jedné z argumentačních linií uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nelze přisvědčit. Stejně jako u ostatních námitek vznesených obviněnými v dovolacím řízení se jedná o argumentaci známou soudům v předcházejících fázích řízení, tedy argumentaci, se kterou se již odpovídajícím způsobem soudy nižších stupňů vypořádaly.

238. V rámci první z nich obviněný Jiří Uhlíř namítl, že trestní stíhání mělo být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s čl. 14 odst. 7 Smlouvy z důvodu dříve započatého trestního řízení pro totožný skutek ve Spolkové republice Německo.

239. S trestním stíháním vedeném německými orgány proti obviněným Jiřímu Uhlířovi, Lutzi Kalbitzovi a Wolfgangu Schneiderovi byl již patřičně obeznámen nalézací soud, který se z tohoto důvodu zabýval otázkou, zda postup německých orgánů ve věci nevedl k existenci překážky věci rozsouzené („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. >41< V rámci svých úvah dospěl v závěru, že trestná činnost, za kterou jsou obvinění v Německu stíhaní, je totožnou trestnou činností, za kterou jsou stíháni v České republice, resp. že trestní stíhání je v obou státech vedeno pro tentýž skutek. >42< Odsouzení v jednom státě by tak mělo za následek vznik překážky věci rozsouzené ve státě druhém. Nalézací soud však připomněl, že s ohledem na tuto eventuální možnost se česká a německá strana dohodly, že trestní stíhání bude nadále pokračovat v České republice, a proto státní zástupce v Chemnitzu rozhodl o předběžném upuštění od trestního stíhání podle § 154 německého trestního řádu (bod 283. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

240. Otázkou aplikace čl. 14 odst. 7 Smlouvy se k námitce obviněného Jiřího Uhlíře zabýval odvolací soud, zejména v bodech 227. až 304. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy námitku obviněného shledal nedůvodnou. >43< S tímto závěrem je možno se ztotožnit, nicméně nelze přehlédnout, že odvolací soud v bodech 228. až 229. odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně odkazoval na ustanovení Smlouvy, aby následně na tomto svém pochybení částečně založil nedůvodnost odvolatelovy námitky. Odvolací soud sice správně dovodil, že čl. 14 odst. 7 Smlouvy se vztahuje k čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1959, odkázal však nikoli na ustanovení čl. 21 této úmluvy zabývající se trestními oznámeními v rámci mezinárodní pomoci, ale na znění čl. 21 Smlouvy, které se týká zcela jiných právních institutů. >44<

241. I přes toto drobné pochybení je však třeba závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněné námitky respektovat. Odvolací soud totiž dále uvedl, že Smlouva, a tedy i její čl. 14 odst. 7, nemůže být posuzována izolovaně, jak to činí obviněný, ale právě v kontextu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959. >45< O tom svědčí již preambule Smlouvy, která uvádí, že k uzavření Smlouvy byly strany „vedeny přáním doplnit ve vztahu mezi oběma státy Evropskou úmluvu o právní pomoci ve věcech trestních ve znění Dodatkového protokolu ze 17. března 1978 – dále označovanou jako Úmluva – a usnadnit používání zásad v ní uvedených“. Rovněž nelze odhlédnout od formální úpravy Smlouvy, kdy označení každého z jejích článků v hlavě I., do níž spadá i čl. 14 odst. 7, doprovází v závorce označení článků Evropské úmluvy o právní pomoci ve věcech trestních, jenž má rozvíjet. V případě čl. 14 odst. 7 Smlouvy je nepochybné, že má rozvíjet čl. 21 Evropské úmluvy o právní pomoci ve věcech trestních, který pojednává o předávání oznámení jedné smluvní strany, které mohou vést k trestnímu stíhání před soudy druhé smluvní strany, (odst. 1) a informování dožádané strany o všech opatřeních, která byla na podkladě takového oznámení učiněna (odst. 2). Samotné ustanovení čl. 14 odst. 7 Smlouvy pak zní: „Jestliže na výsostném území dožádaného smluvního státu bylo zahájeno trestní stíhání, pak orgány dožadujícího smluvního státu upustí od dalších opatření ke stíhání nebo výkonu trestu proti obviněnému pro tentýž čin. Mohou však ve stíhání nebo výkonu pokračovat nebo je obnovit, jestliže 1. se ukázalo, že příslušný orgán dožádaného smluvního státu nemůže trestní řízení dovést do konce především proto, že obviněný se trestnímu stíhání nebo výkonu trestu na výsostném území dožádaného smluvního státu vyhýbá, nebo že tento orgán trestní řízení sice uzavřel, avšak nepřijal o trestném činu, pro který je dožádání podáno, žádné rozhodnutí ve věci; 2. z důvodů, které se staly známými po podání dožádání, dožadující orgán vzal dožádání zpět před vydáním soudního trestního příkazu, před začátkem hlavního líčení v prvním stupni nebo před vynesením správního rozhodnutí na výsostném území dožádaného smluvního státu.“

242. Z uvedené citace čl. 14 odst. 7 Smlouvy a jeho zvýrazněných částí je zřejmé, že dané ustanovení neobsahuje příkaz, natož bezpodmínečný, aby trestní stíhání v dožadovaném státě bylo zastaveno. Naopak připouští, aby trestní stíhání pokračovalo v případě, že nebylo přijato žádné rozhodnutí ve věci nebo, že dožadující orgán vzal dožádání zpět před vydáním trestního příkazu, začátku hlavního líčení či vynesením správního rozhodnutí na území dožádaného státu. Účelem tohoto ustanovení i ustanovení čl. 21 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních je vyhnout se vzniku překážky věci rozsouzené ve smyslu čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody citovaným výše. Rozhodně není zapovězeno souběžné vedení vyšetřování trestné činnosti ve smluvních státech, jak se snaží dovodit obviněný. Uvedená právní úprava toliko vybízí k upuštění od procesního postupu, který by mohl vést ke vzniku překážky věci rozsouzené.

243. V projednávané věci si byly orgány činné v trestním řízení výše uvedené právní úpravy vědomy. Státní zastupitelství v Chemnitzu a Vrchní státní zastupitelství v Praze spolu komunikovaly za účelem sladění vzájemného postupu, aby předešly vzniku překážky věci rozsouzené. O tomto svědčí mimo jiného i přípis Státního zastupitelství v Chemnitzu ze dne 2. 6. 2009 založený na č. l. 14069–14071 spisu >46< , kde je česká strana mimo jiné informována o tom, že v souladu s předcházející dohodou o dalším postupu ze dne 18. 3. 2009 bylo opatřením ze dne 30. 4. 2009 předběžně upuštěno od stíhání trestného činu krácení daně spáchaného v Německu, a to právě s ohledem na probíhající vyšetřování na české straně.

244. Obviněný argumentuje přípisem státního zastupitelství v Chemnitzu, jímž byl informován o upuštění od trestního stíhání ve vztahu ke své osobě, s tím, že tento neobsahuje formulaci, že by od trestního stíhání bylo upuštěno podmíněně či předběžně. Jeho závěr, že upuštění od stíhání trestného činu krácení daně spáchaného v Německu znamená v zásadě totéž jako zastavení trestního stíhání, však vyjma shora rozebrané právní úpravy pomíjí i odůvodnění samotného opatření státního zastupitelství v Chemnitzu ze dne 30. 4. 2009, které je v trestním spise založeno na č. l. 14082–14087, a tedy dostupné všem účastníkům trestního řízení, včetně něj i jeho obhájce. >47<

245. Pod výrokem 1 uvedeného opatření bylo podle § 154 německého trestního řádu předběžně upuštěno od trestního stíhání obviněných Lutze Kalbitze, Jiřího Uhlíře a Wolfganga Schneidera, a to s ohledem na očekávané tresty v řízení vedeném Vrchním státním zastupitelstvím v Praze. Z odůvodnění tohoto opatření se poté podává, že důvodem pro jeho vydání je právě snaha zabránit vzniku překážky věci rozsouzené. Podání obžaloby pro projednávané jednání (totožný skutek) nebylo možné. V odůvodnění opatření je podrobně rozebrána jak hmotněprávní, tak procesní situace. Stejně tak se v něm uvádí, že obě strany si byly vědomy, že s ohledem na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské úmluvy připadá v úvahu trestní stíhání pouze v jedné zemi. Za účelem určení, ve které zemi by mělo být stíhání nadále vedeno a směřováno k vydání meritorního rozhodnutí, došlo k několika jednáním, jehož výsledkem byla dohoda o pokračování trestního stíhání českou stranou. Stěžejním důvodem pro takový postup byla skutečnost, že hlavní část skutkového děje se odehrála v České republice, kde bylo také opatřeno nejvíce důkazů a kde byla způsobena hlavní škoda. Dále pak, že by se trestní stíhání v Německu omezilo pouze na 3 spolupachatele, přičemž v Česku mohou být stíháni všichni obvinění najednou.

246. S ohledem na uvedené tak není možné přisvědčit názoru obviněného, že by opatření Státního zastupitelství v Chemnitzu ze dne 30. 4. 2009 představovalo překážku pro trestní stíhání, podání obžaloby a následné odsouzení v České republice. Německé i české orgány činné v trestním řízení koordinovaly svůj postup s cílem se vyhnout vzniku překážky věci rozsouzené. Zvolené řešení vyhovuje veškerým právním předpisům obou zemí, jakož i mezinárodním dohodám, kterými jsou zúčastněné státy vázány, a to včetně citovaného čl. 17 odst. 4 Smlouvy. Předběžné upuštění od trestního stíhání podle § 154 německého trestního řádu není rozhodnutím ve věci samé a v trestním řízením v České republice tak v souladu s čl. 17 odst. 4 bodem 1 Smlouvy bylo možné pokračovat. Lze tak shrnout, že ve věci nebylo na místě trestní stíhání zastavit jako nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s čl. 17 odst. 4 Smlouvy. Jen pro úplnost lze dodat, že zvoleným postupem nevznikla ani překážka věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) tr. ř.

247. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného, že trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. per analogiam ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení.

248. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud nezabývá poprvé. Z nedávných rozhodnutí je možno poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, či ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1160/2022. Jedná se o rozhodnutí, která navazují na setrvalou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, od které se nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit ani v projednávaném případě. Nejvyšší i Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře setrvale apelují na nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou nežádoucím jevem závažně zasahujícím do práva obviněného na spravedlivý proces. Zároveň s tím jsou v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporují samotnému účelu trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 70/97, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03). Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.

249. Ze zásahu do práv obviněného vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyvozuje Evropský soud pro lidská práva odpovědnost státu vůči obviněnému. Shledá-li, že k porušení práv došlo, konstatuje takové porušení a obviněnému, v řízení před Evropským soudem pro lidská práva v postavení stěžovatele, přizná zadostiučiněné ve formě peněžité náhrady. Samotnou nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení, tak jak se toho dožaduje obviněný Jiří Uhlíř, však ESLP nevyvozuje. Takový závěr ostatně ani učinit nemůže, jednak proto, že je limitován svými pravomocemi a jednak proto, že v trestních věcech rozhoduje i ve vztahu k osobám majícím v trestním řízení postavení poškozených, kteří se také jako stěžovatelé nezřídka dovolávají nápravy ve vztahu k průtahům v řízení [srov. např. rozsudek ze dne 22. 7. 1999 ve věci Santos proti Portugalsku, stížnost č. stížnosti 35586/97, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03 (publikován pod č. 10/2006 Sb. u. n. ÚS)].

250. Jak uvádí výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, „Evropská komise pro lidská práva ani ESLP nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně ale takovou formu nápravy nevyloučily. Pokud jde o kompenzaci zmírněním trestu, touto otázkou se ESLP opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích, kdy zdůraznil, že národní orgán (soud) rozhodující ve věci musí uvést, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, stížnost č. 8130/78, srov. též Repík, Bohumil. K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, č. 6-7/2001, s. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i samotnou legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, stížnost č. stížnosti 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li tato podmínka splněna, ESLP dospívá k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.“ 251. Na uvedené navázal Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 1173/2020, když poukázal na to, že „ke shodným závěrům jako ESLP dospívá rovněž Ústavní soud v rámci své rozhodovací praxe v řadě svých rozhodnutí, ve kterých řešil otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zdůraznil přitom, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Nikdy však nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy.“

252. V rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 4 Tdo 448/2017, Nejvyšší soud připomněl, že „i když jsou tedy nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení nepochybně nežádoucím a závažným jevem, který odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, a je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení, nelze na druhé straně přehlížet účel trestního řízení tak, jak je vymezen v zákoně v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., že účelem trestního řízení je trestné činy náležitě zjistit a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. >48< Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit vzhledem k délce řízení, tzn. neodůvodněným průtahům, zásadně nepřijatelná (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, a ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002).“ K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou určeny prostředky předpokládané čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k uvážení instrumentu, který pro takový účel zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho, kterého smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.

253. Okolnosti uvedené v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Jak již bylo uvedeno výše, tak mezinárodní smlouva, na kterou je v ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. odkazováno, musí obsahovat nepřípustnost trestního stíhání ve svém textu, nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy pravidel zakotvený v mezinárodní smlouvě.

254. Pokud se tedy obviněný Jiří Uhlíř domáhal zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak je nutné připomenout, že Úmluva ani čl. 38 odst. 2 Listiny >49< nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu citovaných článků Úmluvy a Listiny samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, s. 357, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1208/2017, popř. ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 Tdo 86/2019). Argumentaci obviněného, který z porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dovozuje nepřípustnost svého trestního stíhání a nutnost jej zastavit jako jediný adekvátní prostředek nápravy, proto nelze přisvědčit.

255. Nelze také nezmínit, že soudy v projednávané věci si byly plně vědomy neúměrné délky trestního řízení, na kterou výslovně poukázaly, a tuto skutečnost promítly do svých úvah o uložených trestech. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku explicitně uvedl, že „nelze pominout delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, tedy délku trestního řízení“ (bod 285. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a zároveň zdůraznil, že pokud by trestní řízení netrvalo delší dobu, uložil by obviněnému trest kolem poloviny příslušné sazby. Právě s ohledem na délku trestního řízení mu ale uložil podmíněně odložený trest za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let (body 301. a 306. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ještě podrobněji se této otázce věnoval odvolací soud v dovoláními napadeném rozsudku, když konstatoval neúměrnou délku řízení a v případech všech obviněných dospěl k tomu, že je potřeba ji kompenzovat za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku ještě výrazněji nežli nalézací soud. V případě obviněného Jiřího Uhlíře zkrácením zkušební doby podmíněného odsouzení z 5 let na 3 roky (bod 308. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně však dodal, že zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku trestního řízení není možné kvůli astronomické výši způsobené škody, sofistikovanosti trestné činnosti a období několika let, během kterého obžalovaní trestnou činnost páchali (body 161. až 162. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Je proto na místě konstatovat, že soudy v projednávané věci kompenzovaly porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 Listiny a v souladu s požadavky vyslovenými v rozhodnutích ESLP i Ústavního soudu uložením výrazně mírnějšího trestu, než který by připadal v úvahu v případě standardní doby trestního řízení. Nelze nezmínit, že pro kompenzaci porušení práv obviněných zvolily zcela adekvátní, a především českému právnímu řádu neodporující prostředek nápravy.

256. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v projednávané věci nelze dospět k závěru, že by trestní stíhání vedené proti obviněnému Jiřímu Uhlířovi bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s čl. 17 odst. 4 Smlouvy nebo per analogiam ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Námitky obviněného pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., dožadující se zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku trestního řízení, jsou tedy zjevně neopodstatněné.

257. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nebylo prokázáno, že by věděl o podstatě obchodu s produktem ZEP a vědomě se zapojil do systému, jehož cílem bylo krácení spotřební daně, tím, že by dohlížel na cestu produktu. Zdůraznil přitom, že obchodování své společnosti vždy považoval za legální, v čemž ho utvrzovaly pravidelné kontroly celního úřadu Erfurt. Tyto byly bez zjištěných závad. V podaném dovolání stejně jako obviněný Ing. Stanislav Kolev (ale i další spoluobvinění) napadá skutková zjištění soudů učiněná ve věci, jakož i právní posouzení těchto skutečností, kdy brojí zejména proti posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za potřebné odkázat na svůj předcházející výklad, a to to konkrétně na body 154. – 155., 171. a 178. – 179. tohoto usnesení, v rámci nichž shrnul východiska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, jak činí obviněný, který zcela pomíjí výsledky provedeného dokazování. V bodech 186. – 187. tohoto usnesení shrnul východiska obviněným neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s tím, že v obecné rovině je možno pod něj podřadit námitku nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nicméně ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. A konečně považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na bod 151. tohoto usnesení, kde zdůraznil potřebu rozlišovat mezi dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť oba dovolací důvody, přestože se mohou obsahově překrývat, slouží k nápravě jiných vad. To je právě případ obviněného, který kritizuje závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, ale jeho argumentace je založena toliko na zpochybňování či přímo opomenutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která nahrazuje vlastními hodnotícími úvahami.

258. Obviněný v podaném dovolání toliko opakuje námitky, jaké již vznesl v řízení před odvolacím soudem, kterýžto se v rámci své přezkumné činnosti s jeho argumentací adekvátním způsobem vypořádal. Na argumentaci v bodech 304. – 307. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze proto plně odkázat. Nelze přisvědčit obviněnému, že z provedených důkazů není možno usuzovat na jeho vědomé zapojení do trestní činnosti. V tomto ohledu se jeví jako vhodné zmínit bod 274. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud shrnuje, na podkladě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný „jako jednatel společnosti ARTUCO-D řídil obchod s produktem ZEP na území SRN a potažmo i do ČR“. Tento svůj závěr opřel o výpovědi zaměstnanců společnosti SETADIESEL, výpovědi odběratelů z řad obviněných a zejména pak o zajištěné záznamy telekomunikačního provozu. Obviněný instruoval svou dceru M. U. >50< při řízení společnosti, domlouvání přeprav, zajišťování dokladů apod. (což vyplynulo z výpovědi svědkyně A. U. pořízené dne 18. 3. 2009 či ze záznamu telekomunikačního provozu ze dne 25. 7. 2005). Byl obeznámen s tím, že zástupci společnosti SETADIESEL určovali cenu nejen pro prvotního odběratele – jeho společnost ARTUCO-D, což by bylo pochopitelné, ale i pro následné odběratele. Tomuto závěru svědčí například zachycený rozhovor ze dne 27. 6. 2005 mezi svědkyní Š., vedoucí obchodního oddělení, a svědkyní M. U. (srov. body 149. a 274. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), kde spolu hovoří o tabulce zaslané Š. M. U., která obsahovala ceny určené pro odběratele produktu ZEP, konkrétně společnosti ARTUCO-D a PREMAX, a obviněné Halima Al-Azawiho, Wolfganga Schneidera a Lutze Kalbitze, a to včetně marží. Domlouvají spolu ceny a marže pro zákazníky – spoluobviněné Lutze Kalbitze a Wolfganga Schneidera. V tomto ohledu je možné poukázat i na to, že svědkyně M. U. řešila v častých hovorech otázky odběru ZEPu a jeho úhrady nikoliv s odběrateli společnosti ARTUCO-D, ale s odběrateli spoluobviněných Wolfganga Schneidera a Lutze Kalbitze. V hovoru ze dne 29. 8. 2005 se svědkyně M. U. dotazuje obviněného, „jestli ví, že spoluobviněný Halim Al-Azawi to prodává Raždíkovi, který volal, že ty platby posílal on. Uhlíř ji napomíná, že mu to nemusí teď takhle říkat.“ Sám obviněný Jiří Uhlíř hovořil dne 22. 8. 2005 se spoluobviněným Halimem Al-Azawim, a to o dodávkách ZEPu a rovněž důvodu, proč nebyl dodán (srov. bod 149. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 306. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Se spoluobviněným Ing. Stanislavem Kolevem se pak dne 2. 8. 2005 domlouvali ohledně koordinace se spoluobviněným Wolfgangem Schneiderem, reklamace od Lutze Kalbitze a projednání problému, který není vhodné řešit telefonicky. Obviněný přitom nemohl mít žádný relevantní důvod, proč se zajímat o jiné odběratele než své zákazníky. Je vhodné poukázat i na konspirační způsob komunikace zachycený v odposlechnutých hovorech, kdy některé záležitosti nechce řešit po telefonu a svou dceru upozorňuje, aby tak také nečinila. V případě, že by vše probíhalo podle zákona, jak tvrdí, nebyl by k takovému jednání důvod. Ve světle provedeného dokazování je tak na místě přisvědčit skutkovým závěrům nalézacího soudu, které aproboval i soud odvolací, s tím, že není pochyb o tom, že se obviněný vědomě zapojil do trestné činnosti, dával pokyny své dceři M. U. ke koordinaci cest produktu ZEP z České republiky do Spolkové republiky Německo a zpět do České republiky, a to nejen u svých odběratelů, ale i u jejich odběratelů, a že mu bylo zřejmé, že zástupci společnosti SETADIESEL určovali cenu nejen pro jeho společnost ARTUCO-D, ale i pro další odběratele v řetězci včetně jejich marže.

259. Na tom nemůže nic změnit ani námitka obviněného spočívající v tvrzené předpojatosti nalézacího soudu, který v bodě 278. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „aby mohl celý obchod řádně fungovat, aby dával smysl a aby každý do obchodu zainteresovaný subjekt získal svůj díl finančního prospěchu plynoucího z neodvedené spotřební daně, musel být každý z obžalovaných obeznámen s celým systémem tohoto výrobního a obchodního procesu, jehož hlavním smyslem byla nabídka levné motorové nafty, poptávaná širokým okruhem spotřebitelů“. Takto vznesenou námitkou se zabýval už odvolací soud v bodě 307. odůvodnění svého rozsudku, když této nepřisvědčil s tím, že ač je citovaná věta nevhodně formulována, nelze ji vytrhávat z kontextu celého odůvodnění a vět následujících bezprostředně po ní. S odvolacím soudem lze plně souhlasit. V bodech 245. až 277., které této poněkud nešťastné formulaci předcházely, nalézací soud zhodnotil ve věci provedené důkazy, a to jednak ve vztahu k projednávané trestné činnosti jako celku, jednak ve vztahu k jednotlivým obviněným (v případě obviněného Jiřího Uhlíře lze poukázat zejména na bod 274. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na citovanou větu pak navazovaly úvahy učiněné na podkladě provedeného dokazování stran toho, že produkt ZEP musel být užíván jiným než deklarovaným způsobem, a to s ohledem na vyrobené množství tohoto produktu, jeho následnou distribuci a nevhodnost pro použití v oboru nátěrových hmot a změkčovadel z důvodu jeho skutečného složení. Úvahy soudu následující po předmětné větě jsou logické a vycházející z rozsáhlého dokazování provedeného v hlavním líčení před nalézacím soudem. Uvedené je možno shrnout tak, že nešťastná formulace první věty bodu 278. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nic nemění na zjištěném vědomém zapojení obviněného Jiřího Uhlíře do trestné činnosti.

260. Obviněný taktéž namítl, že mu byl nesprávně uložen peněžitý trest, neboť nalézací soud vycházel z jeho neaktuálních osobních a finančních poměrů a uložil peněžitý trest zjevně nepřiměřený. V obecné rovině lze námitku proti uloženému peněžitému trestu podřadit pod obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož východiska charakterizoval Nejvyšší soud výše v bodě 193. tohoto usnesení, za určitých okolností lze námitku směřující proti uloženému trestu podřadit i pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ku příkladu námitku nesprávně uloženého souhrnného trestu). Nicméně námitka brojící proti nepřiměřenosti trestu, který byl však uložen v zákonné trestní sazbě, není možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., jak ostatně vysvětlil Nejvyšší soud v bodech 195. – 197. tohoto usnesení.

261. V projednávané věci nic o nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu nevypovídá. Obviněnému mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb při stanovení výše denní sazby částkou 1.600 Kč, tedy v celkové výši 400.000 Kč. Jak konstatoval i odvolací soud v bodě 310. odůvodnění svého rozsudku, zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku vedle dalších trestů byly splněny, neboť trestněprávní jednání obviněného směřovalo k získání majetkového prospěchu. Je možné připustit, že odůvodnění uložení peněžitého trestu je poněkud stručnější a že majetkové poměry obviněného mohly být soudy nižších stupňů ozřejměny pečlivěji. Nicméně z bodu 290. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze dovodit, že v době ukládání trestu měl obviněný složenou peněžitou záruku ve výši 500.000 Kč, tedy ve výši převyšující výměru uloženého peněžitého trestu, a současně byl vlastníkem pozemků z titulu, že je společníkem akciové společnosti statek Skalice. Na tomto podkladě bylo možné učinit jednoznačný závěr, že v době ukládání peněžitého trestu byl tento trest dobytný, resp. že nebyl dán důvod pro jeho neuložení ve smyslu ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Je třeba rovněž poukázat, že část peněžitého trestu ve výši 200.000 Kč uhradil obviněný právě prostřednictvím peněžité záruky. Zbylou část peněžitého trestu ve výši 200.000 Kč mu bylo na podkladě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 48 T 6/2010-22361, umožněno uhradit v souladu s ustanovením § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř v pravidelných měsíčních splátkách po 4.166 Kč. V projednávané věci při hodnocení přiměřenosti uloženého peněžitého trestu nelze odhlédnout od následku, který byl jednáním obviněných způsoben, a tedy ani od podílu obviněného na spáchané trestné činnosti. Soud se tedy uložením tohoto peněžitého trestu nijak nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Tento závěr platí i s přihlédnutím k ostatním trestům uloženým obviněnému, a to trestu zákazu činnosti a podmíněnému trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody byl obviněnému dokonce uložen za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod zákonnou sazbou se stanovením střední zkušební doby. Nejvyšší soud uzavírá, že ani ve spojení s ostatními tresty uloženými obviněnému nelze shledat, že by byl obviněnému uložen trest, který by bylo možno označit jakožto nepřiměřený, jak ostatně uzavřel ve vztahu k tomuto obviněnému i odvolací soud v bodě 312. odůvodnění svého rozsudku.

262. Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému Jiřímu Uhlířovi uzavírá, že žádné z jím vznesených námitek nebylo možné přiznat jakékoli opodstatnění.

Námitky obviněného Ing. Vasila Legezy

263. Obviněný Ing. Vasil Legeza uplatnil v podaném dovolání výslovně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

264. Obviněný v části dovolání označené jako bod VI. brojil proti nepřiměřené délce trestního řízení, maje za to, že soudy v projednávané věci měly přistoupit k zastavení trestního stíhání vedeného vůči jeho osobě s ohledem na porušení práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Předně je třeba uvést, že obviněný předmětnou námitku výslovně nepodřadil pod některý z dovolacích důvodů. Z hlediska jejího obsahu by bylo možné uvažovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jehož obecná východiska vyložil Nejvyšší soud shora v bodech 233. – 236. tohoto usnesení, nicméně tento dovolací důvod obviněným uplatněn nebyl. I pokud by tak obviněný učinil, Nejvyšší soud by se neodklonil od svého závěru, k němuž dospěl při vypořádávání obsahově totožné námitky obviněného Jiřího Uhlíře, jak uvedeno výše v bodech 246. – 255. tohoto usnesení, kdy vyhodnotil, že se jedná o námitku neopodstatněnou. Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na zmíněné body tohoto rozhodnutí. Ve vztahu k obviněnému Ing. Vasilu Legezovi dodává, že soudy si byly v projednávané věci vědomy neúměrné délky trestního řízení, přičemž porušení práv obviněného kompenzovaly při ukládání trestu postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let (body 301. a 307. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba neúměrnou délku trestního řízení kompenzovat ještě výrazněji, a proto zkrátil zkušební dobu podmíněného odsouzení z 5 let na 3 roky (srov. bod 336. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

265. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný ve všech jeho variantách. Obecná východiska tohoto dovolacího důvodu shrnul Nejvyšší soud při vypořádávání se s námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva v bodech 154. – 155. tohoto usnesení, kdy na tyto body pro stručnost odkazuje.

266. K námitce procesní nepoužitelnosti výsledků sledování osob a věcí na podkladě povolení státní zástupkyně ze dne 21. 8. 2006, č. j. 5 VZN 51/2005/V-230, Nejvyšší soud uvádí, že v podstatě s totožnou námitkou se již vypořádal výše u obviněného Ing. Stanislava Koleva v bodech 156. – 169. tohoto usnesení. V podrobnostech Nejvyšší soud na tuto argumentaci odkazuje s tím, že je přiléhavá i vůči argumentům obviněného Ing. Vasila Legezy. Nejvyšší soud konstatoval, že rozporované povolení státní zástupkyně splňuje veškeré zákonné požadavky na něj kladené, a to včetně dostatečně konkrétní identifikace předmětu sledování (viz body 157. – 162. tohoto usnesení). Samotná skutečnost, že specifikace předmětu sledování neodpovídá představám obviněného, tento závěr zvrátit nemůže. Stran námitky absence protokolu o sledování, případně nezbytných náležitostí při označení cisteren značkovací látkou, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že úřední záznam o označení cisteren obsahoval veškeré informace požadované pro protokol stanovené ustanoveními § 55 a § 55a tr. ř., a to s přihlédnutím ke specifiku prováděného úkonu, včetně času, kdy byl úkon prováděn a označení osob provádějících úkon, přičemž v neoznačení jmen konkrétních policistů provádějících úkon nespatřoval rozpor se zákonem ani stabilizovanou judikaturou (viz body 163. – 170. tohoto usnesení). Žádné pochybení nespatřoval Nejvyšší soud ani v prodlevě mezi provedeným úkonem a vyhotovením protokolu o sledování ze dne 22. 4. 2008, č. j. PSV-3681-6/ČJ-2008-OD (viz bod 169. tohoto usnesení).

267. Obviněný kritizoval, že v úředním záznamu o označení obsahu cisteren ze dne 24. 8. 2006, č. j. ČTS: FIPO-12/UL-D-2006, není konkrétně identifikována značkovací látka, která byla pro tento účel použita. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z obsahu zmíněného úředního záznamu je zřejmé, že značkovací látka zde skutečně není identifikována ani chemickým vzorcem ani tzv. populárním názvem, ale pouze obecným označeným značkovač. Neznamená to však, že by nebylo možné určit, o jakou konkrétní látku se jednalo. Jak zmínil již odvolací soud v bodě 143. odůvodnění svého rozsudku, v projednávané věci postupoval policejní orgán podle vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 186/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv, ve znění účinném od 9. 2. 2006 (na tuto vyhlášku ostatně poukazuje v podaném dovolání i sám obviněný). Podle § 1 této vyhlášky se k barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv (dále jen „paliva a maziva“) používá tekuté směsi červeného barviva Solvent Red 19 a značkovací látky, jejíž chemický název zní n-ethyl-n-[2-(1-isobutexy-ethoxy) ethyl]-4-(fenylazo) anilin s identifikačním barevným odstínem SOLVENT YELLOW 124. Pro barvení bude použito minimálně 3 mg barviva a pro značkování minimálně 6 mg značkovače na 1 litr paliva či maziva. Vzhledem k tomu, že podle uvedené vyhlášky se používá jedna konkrétní látka (jejíž přítomnost byla posléze prokázána i při laboratorních testech), nebylo nutné uvádět její konkrétní název, přičemž v úředním záznamu postačovalo označení „značkovač“. K totožnému závěru pak ve vztahu k námitce obviněného a spoluobviněného Ing. Stanislava Koleva dospěl i odvolací soud v bodě 142., resp. 324. odůvodnění svého rozsudku. Obviněným Ing. Vasilem Legezou namítaná skutečnost, že značkovač SOLVENT YELLOW 124 nebyl značkovač speciálně vyvinutý a nově použitý v této kauze, je potom absolutně bez významu. Jedná se toliko o nepřesnost uvedenou v obžalobě. V bodě 161. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že k označení kapaliny POR určené na výrobu produktu ZEP byla použita značkovací látka SOLVENT YELLOW 124, která byla pro tyto účely (tj. označení kapaliny) speciálně vyvinuta. Formulace zde uvedená slovo „nově“ neobsahuje. Jak je ale zřejmé již z výše uvedeného, značkovač SOLVENT YELLOW 124 byl použit jako látka speciálně určená k barvení a značkování paliv a maziv v souladu s vyhláškou Ministerstva průmyslu a obchodu č. 186/1996 Sb. Na jejím užití proto nelze shledávat nic problematického.

268. Pokud obviněný tvrdí, že „lze vzít za prokázané to, že pro následnou analýzu odebraných vzorků byly použity přístroje, které byly pro tento druh analýzy nevyhovující“, tak není zřejmé, na podkladě jakých skutečností k takovému závěru dospěl. Takový závěr totiž zcela jistě nevyplývá z jím poukazované skutečnosti, že protokoly o zkoušce z Celní laboratoře uvádějí (mezi několika dalšími druhy testů) výsledek zkoušky na přítomnost značkovací látky jako negativní, zatímco soudy poukazovaný znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha jako pozitivní.

269. V tomto ohledu obviněný zmiňuje konkrétně dva vzorky (vzorek č. 1665-06-08-023 a vzorek č. 1665-06-08-024), které byly odebrány na čerpací stanici TANK ONO v XY Celním úřadem Plzeň (protokoly o odběru na č. l. 12545–12546 spisu a protokol o místním šetření ze dne 25. 8. 2006 na č. l. 12555–12556 spisu). Opatřením Policie ČR, útvaru odhalování výnosů a daňové kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. ČTS: FIOI-12/UL-D-2006 (na č. l. 2788–2790 spisu), včetně jeho doplňku ze dne 4. 9. 2006 byl přibrán znalecký ústav k vypracování znaleckého posudku a provedení chemického rozboru vzorků zajištěných podle § 78 tr. ř. v rámci akce „Čistič“, na jehož základě bude provedena detekce značící látky (č. l. 2791 spisu). Dne 4. 9. 2006 bylo opatření doplněno o informaci (č. l. 2791 spisu), že dne 5. 9. 2006 bude dodáno větší množství vzorků, jejichž znalecké vyhodnocení podle § 105 odst. 1 tr. ř. je nutné provést okamžitě. Odebrané vzorky (na které poukazuje obviněný) však byly Kriminalistickému ústavu Praha dodány již dne 31. 8. 2006, tedy dříve než Celní technické laboratoři v Ústí nad Labem. Ústav požadované testy provedl, vzorky vrátil a na podkladě zjištěných výsledků vyhotovil znalecký posudek z oboru chemie, odvětví kriminalistická chemická expertiza (č. l. 2793–2799 spisu), opatřený datem 13. 10. 2006, ve kterém dospěl k závěru, že předložené vzorky odebrané z čerpací stanice TANK ONO dne 25. 8. 2006 jsou pozitivní na přítomnost značkovací látky. Je důležité zdůraznit, že posudek znaleckého ústavu, instituce zapsané v seznamu znaleckých ústavů vedeném Ministerstvem spravedlnosti, byl zadán a primárně zaměřen právě na detekci značkovací látky v odebraných vzorcích. Tomuto účelu byla uzpůsobena jak koncepce znaleckého posudku, tak zvolené metody. V samotném znaleckém posudku znalecký ústav uvedl, že znalecký posudek zpracoval „za použití metod a prostředků uznávaných v kriminalistické expertizní činnosti“. Naproti tomu odborná vyjádření ze dne 13. 10. 2006 zpracované Celní technickou laboratoří Ústí nad Labem č. UL0645/06 a č. UL0655/06 (č. l. 12646–12652 spisu) a obsahující protokoly o zkoušce, vznikla na podkladě požadavku Celního úřadu Plzeň za účelem ověření správnosti, resp. tarifního zařazení předložených vzorků. V závěru odborných vyjádření dospěla Celní technická laboratoř v Ústí nad Labem u obou předložených vzorků k tomu, že „vzorek náleží do podpoložoky 27101941 CS, vzorek ve stanovených parametrech vyhověl parametrům ČSN EN 590 pro motorovou naftu a požadavkům vyhlášky MPO 229/2004 Ss., pro motorovou naftu.“ O přítomnosti či nepřítomnosti značkovací látky zde není referováno, neboť se nejednalo o otázku, kterou by zadavatel odborného vyjádření požadoval zodpovědět. Provedení testu na přítomnost značkovací látky je zmíněno pouze v protokolech o odborné zkoušce ve výčtu provedených měření, které jsou součástí odborných vyjádření. Z nich se podává, že oba vzorky byly přijaty k analýze dne 2. 10. 2006, tedy až po Kriminalistickém ústavu Praha, a že byl pod poř. č. 4 proveden test na zjištění přítomnosti značkovací látky s výsledkem negativní. Primárním účelem zpracování tohoto odborného vyjádření nicméně nebylo zjištění přítomnosti značkovací látky, ale zjištění složení odebraných vzorků a jejich tarifní zařazení. O tom svědčí i to, že o výsledku testu na přítomnost značkovací látky nemluví ani jedno z odborných vyjádření. Ostatně i v protokolech o odborné zkoušce je výsledek této zkoušky zaznamenán pouze ve výčtu provedených zkoušek. Zároveň nelze odhlédnout od důrazného upozornění, které obsahují jak samotná odborná vyjádření, tak jednotlivé protokoly, které uvádí, že „odborný posudek se nesmí bez písemného souhlasu laboratoře interpretovat jinak než celý. Výsledky zkoušek se týkají pouze předmětu zkoušky!“

270. Na závěrech soudů nižších stupňů stran zjištěné přítomnosti značkovací látky neshledává Nejvyšší soud ničeho závadného, neboť znalecký posudek znaleckého ústavu majícího potřebnou odbornost odpověděl na otázky jemu kladené vycházeje z provedeného znaleckého zkoumání předložených vzorků, kdy za tímto účelem přirozeně zvolil k tomu adekvátních metod a postupů. Odborné vyjádření Celní technické laboratoře zvolilo adekvátní metody a postupy k zodpovězení zcela jiné odborné otázky, a to správnosti tarifního zařazení testovaných vzorků. Negativní výsledek testu na přítomnost značkovací látky v protokolech o odborné zkoušce, který nebyl přejat ani do samotného odborného vyjádření, proto nelze přeceňovat.

271. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného, že by skutečnost, že označení cisteren prováděl jiný policejní orgán, než který žádal o povolení ke sledování, způsobovala nezákonnost tohoto úkonu a všech důkazů, které byly od tohoto úkonu odvozeny. Jak uvádí odvolací soud v bodě 326. odůvodnění svého rozsudku, podstatné je, že „sledování obsahu cisteren jejich označením značkovačem bylo zákonně povoleno a je nerozhodné, který konkrétní policejní orgán na základě tohoto povolení samotné označení provedl.“ Jeví se jako vhodné upozornit na to, že podle § 158b odst. 1 písm. b) tr. ř. je policejní orgán oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se mimo jiné rozumí i sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.). Jako policejní orgány přitom trestní řád chápe jak pověřené orgány celní správy [§ 12 odst. 2 písm. d) tr. ř.], tak útvary Police České republiky [§ 12 odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Jak žádost o povolení, tak jeho následnou realizaci tak prováděl orgán činný v trestním řízení, který je pro takovou činnost určen. V postupu orgánů činných v trestním řízení při realizaci o sledování osob a věcí nemůže být v projednávaném případě spatřována žádná nesprávnost.

272. Obviněný se v podaném dovolání odvolával rovněž na tzv. doktrínu ovoce z otráveného stromu. Byť Nejvyšší soud neshledal, že by při opatřování důkazů došlo k nezákonnostem způsobujícím procesní nepoužitelnost ve věci provedených důkazů, považuje za vhodné s ohledem na argumentaci obviněného uvést (jako to obdobně učinil odvolací soud v bodě 328. odůvodnění svého rozsudku), že tzv. doktrína otráveného stromu v českém právním prostředí nezakořenila. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 tr. ř.) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1621/2014, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Je vhodné zdůraznit, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 587/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2058/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09, nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10).

273. Obviněný rovněž vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů s tím, že ve vztahu k němu nebyl nedůvodně proveden důkaz výslechem skutečné zpracovatelky znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult Ing. Jitky Žambůrkové. Obecná východiska týkající se námitky tzv. opomenutých důkazů vyložil Nejvyšší soud výše v bodech 170. – 173. tohoto usnesení.

274. K námitce obviněného je možno uvést, že návrh na doplnění dokazování výslechem Ing. Jitky Žambůrkové vznesl obviněný v rámci předloženého Návrhu na doplnění dokazování ze dne 9. 1. 2020 (č. l. 20367 spisu). Ze spisového materiálu se podává, že nalézací soud o tomto důkazním návrhu nijak nerozhodl. Jak ale zdůraznil odvolací soud, nejednalo se o důkaz nijak podstatný, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, výslech Ing. Jitky Žambůrkové byl navržen jako výslech znalkyně podávající znalecký posudek podle ustanovení § 108 tr. ř.

275. Podle § 108 odst. 1 tr.ř. platí, že vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu naň odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu. Podle odst. 2 § 108 tr. ř. platí, že bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť. Podle § 110 odst. 2 tr. ř. znalecký ústav podá posudek písemně. V něm označí osobu nebo osoby, které posudek vypracovaly a mohou být v případě potřeby jako znalci vyslechnuty; takovou osobou nesmí být ten, kdo podal znalecký posudek, který je přezkoumáván znaleckým ústavem. Je-li třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 4), může znalecký posudek podat jeden znalecký ústav, ale znalecký posudek musí vypracovat dvě osoby. Podle odst. 3 § 110 tr. ř. se ustanovení § 105 až 109 přiměřeně použijí i na znalecké ústavy a na osoby, které znalecký posudek vypracovaly.

276. Předmětný znalecký posudek byl posudkem znaleckého ústavu vypracovaný více osobami, přičemž Ing. Jitka Žambůrková byla jednou z těchto osob podílejících se na jeho vypracování. K tomuto znaleckému posudku byl procesně použitelným způsobem vyslechnut znalec Ing. Karel Cekota, kterého za tímto účelem určil sám znalecký ústav, který posudek zpracovával (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 2. 12. 2019, č. l. 620–631 spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 4/2016). >51< Odvolací soud rovněž poukázal na to, že za znalecký ústav A-Consult stvrzuje znalecké posudky právě Ing. Karel Cekota, ředitel znaleckého ústavu. Pochybení nalézacího soudu nelze spatřovat v tom, že vyslechl toliko toho znalce, který vypracovaný znalecký posudek písemně stvrdil, a který byl k tomuto účelu znaleckým ústavem určen, opatřil posudek znaleckou doložkou a byl uveden v posudku na prvním místě jako jeho zpracovatel (znalecký posudek je součástí přílohy č. I/2 spisu). Důkaz znaleckým posudkem včetně výslechu znalce podávající znalecký posudek byl proveden v souladu s trestním řádem, a je proto z procesního hlediska plně použitelný. V uvedeném kontextu také nelze opomenout, že návrhu na vyslechnutí svědkyně Ing. Jitky Žambůrkové nalézací soud vyhovět chtěl a k tomuto podnikl i příslušné kroky, nicméně z objektivních důvodů na straně svědkyně (dlouhodobá zdravotní indispozice) nebylo reálně možné její výslech uskutečnit, jak ostatně upozornil odvolací soud v bodě 119. odůvodnění svého rozsudku.

277. Druhým důvodem, proč opomenutí nalézacího soudu při rozhodování o důkazním návrhu na výslech svědkyně Ing. Jitky Žambůrkové nelze hodnotit jako bezdůvodné neprovedení podstatného důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je skutečnost, že pro rozhodnutí ve věci ohledně obviněného Ing. Vasila Legezy se nejednalo o důkaz, ze kterého by byla vyvozována klíčová skutková zjištění důležitá pro posouzení naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu. Nalézací soud v bodě 142. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém rozebíral skutečnosti podávající se ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult č. 39/2007 zpracovaného na účetnictví společností EKOTRADE-JL a Vonášek – JL trade, dodal, že shledal důvodnými námitky obhajoby vznesené v hlavním líčení stran některých množstevních údajů o nákupu a prodeji. Z tohoto důvodu při rozhodování o otázkách týkajících se škody z citovaného znaleckého posudku nevycházel. Namísto toho vycházel z údajů podávacích se ze znaleckého posudku společnosti BENE FACTUM, který zpracoval znalecký posudek týkající se obchodů společnosti SETADIESEL a znaleckého posudku zpracovaného Ing. Petrem Landou (příloha č. I./6 spisu), který zpracoval znalecký posudek týkající se obchodů společnosti PREKAP (odběratelkou společností EKOTRADE-JL) s produktem ZEP. Odvolací soud pak spatřoval nadbytečnost důkazu výslechem svědkyně Ing. Jitky Žambůrkové mimo výše zmíněného i v tom, že závěry vztahující se k účetnictví společnosti EKOTRADE-JL nevycházely ze znaleckého posudku společnosti A-Consult, ale z příslušných faktur provedených jako listinné důkazy, výslechu svědkyně I. K., která vedla účetnictví společnosti EKOTRADE-JL a z již zmiňovaných znaleckých posudků společnosti BENE FACTUM a Ing. Petra Landy (srov. bod 120. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

278. Námitku obviněného stran neprovedení důkazu výslechem znalkyně Ing. Jitky Žambůrkové proto nelze hodnotit jako důvodnou.

279. Obviněný brojil rovněž proti skutkovým zjištěním, která pro soudy nižších stupňů vyplynula z provedených důkazů. Jeho námitky zaměřené tímto směrem by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obecný výklad této varianty dovolacího důvodu podal Nejvyšší soud výše v bodech 177. – 179. tohoto usnesení v rámci vypořádávání se s námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva, přičemž lze na tento výklad plně odkázat. V kontextu formulace námitek obviněného Ing. Vasila Legezy se jeví jako vhodné připomenout především to, že uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajících se obviněného takový extrémní rozpor shledat nelze, neboť obviněný toliko předkládá svůj vlastní názor na hodnocení některých důkazů a jejich vypovídající potenci. V tomto ohledu kritizuje zejména ve věci provedené znalecké posudky.

280. Není zřejmé, co obviněný sleduje námitkou směřující proti znaleckému posudku Ing. Vlasty Vagnerové BVM Audit s. r. o. (příloha č. I./8 spisu), když namítá, že ve vztahu k němu nebyl tento znalecký posudek proveden a on tak vůči němu nemohl uplatnit případné námitky. Citovaný znalecký posudek byl skutečně proveden v hlavním líčení v době, kdy byla věc obviněného Ing. Vasila Legezy a několika dalších obviněných vyčleněna k samostatnému projednání a vedena po určitou dobu pod sp. zn. 48 T 4/2016. Pokud by z tohoto znaleckého posudku soudy při vyvození skutkových zjištění ve vztahu k obviněnému vycházely, tak by se skutečně jednalo o závažnou vadu napadených rozhodnutí, neboť by ze skutečností z tohoto důkazu vyplývajících nemohly vycházet. K tomu ale v projednávané věci nedošlo. Soudy ve vztahu k obviněnému z citovaného znaleckého posudku nevycházely, jak se podává i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v bodě 146., kde nalézací soud vysvětlil, že musel akceptovat výhrady, které měli někteří obvinění k tomuto znaleckému posudku a zároveň zohlednit, že nebylo možné znalkyni z důvodu jejích dlouhodobých zdravotních potíží vyslechnout (rovněž bod 128. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Množství vyrobeného a odebraného ZEPu proto nalézací soud dovodil z jiných provedených důkazů. Domáhá-li se obviněný toho, aby mohl vyjádřit svou obhajobu proti důkazu, z něhož soudy při zjišťování skutkového stavu nevycházely, pak takto formulovaná námitka postrádá jakoukoliv relevanci.

281. Soudy v projednávané věci dále vycházely částečně ze znaleckého posudku zpracovaného společností BENE FACTUM a předloženém obviněným Ing. Stanislavem Kolevem. Tento znalecký posudek byl zpracován jako znalecký posudek revizní k výše zmíněnému znaleckému posudku Ing. Vlasty Vagnerové. Vzhledem k této skutečnosti není podle obviněného pro trestní řízení samostatně použitelný. Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že soudy se použitelností tohoto posudku jako důkazu v trestním řízení řádně zabývaly. Nalézací soud v bodě 147. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že ze znaleckého posudku společnosti BENE FACTUM lze částečně vycházet. Pouze částečně proto, že obsahuje i právní závěry, které nepřísluší znalcům činit, a rovněž závěry týkající se množství vyrobeného ZEPu ve vztahu ke komoditám, přičemž provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že při výrobě jednotlivých produktů, včetně produktu ZEP nebyla dodržována stanovená receptura a docházelo k manipulacím ohledně jednotlivých vstupních komponentů, složek, tak i dokladů. Na stranu druhou však lze podle názoru soudů obou stupňů vycházet z „hodnocení stavu účetnictví a hospodaření společnosti SETADIESEL, ve smyslu položených otázek k produktům – ZEP, „vlastní směs MN“, MONA a dalším, a zejména lze vycházet, že v posudku zpracovaného přehledu vydaných faktur na prodej produktu ZEP jmenovaným 3 společnostem (ARTUCO-D, EKOTRADE-JL a VICTORY).“ Je nutno uvést, že společnost BENE FACTUM k žádosti soudu vyhotovila doplněk znaleckého posudku (č. l. 20406–20412 spisu). V jeho úvodu zdůraznil, že údaje o prodeji produktu ZEP i údaje o prodeji motorové nafty byly zjištěny znaleckým ústavem a nejsou převzaty z revidovaného znaleckého posudku Ing. Vlasty Vagnerové. K tomuto znaleckému posudku byl vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 31. 1. 2020 (protokol o hlavním líčení na č. l. 20415–20430 spisu) jeho zpracovatel Ing. Pavel Štýbr. V tomto výslechu byl znalec předsedkyní senátu upozorněn na to, že znalecký posudek nebyl před soudem jako důkaz proveden, a proto byl požádán, aby se zaměřil na vlastní zkoumání a učiněná zjištění, resp. na to, co zjistili z důkazů, které měli k dispozici. V tomto ohledu následně znalec prezentoval znalecký posudek a zodpověděl před soudem vznesené dotazy. Nelze tedy dospět k závěru, že by posudek společnosti BENE FACTUM byl jako celek pro trestní řízení nepřípustný nebo neupotřebitelný, neboť z něj bylo možno, byť částečně, vycházet.

282. Stejně tak se obviněný Ing. Vasil Legeza vymezoval vůči správnosti znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult, který podle něj obsahuje velké množství chyb a jehož dopracování opakovaně navrhoval, stejně jako výslech skutečné zpracovatelky tohoto posudku Ing. Jitky Žambůrkové. K tomu lze odkázat na závěry Nejvyššího soudu v bodě 276. shora, kde poukázal na to, že ze znaleckého posudku znaleckého ústavu A-Consult č. 39/2007 zpracovaného na účetnictví společností EKOTRADE-JL a Libor Vonášek – JL trade soudy při stanovení množství odebraného ZEPu nevycházely, vědomy si námitek obviněných vůči němu, kdy tyto námitky shledaly důvodnými, a proto namísto toho vycházely ze znaleckých posudků znaleckého ústavu BENE FACTUM a znaleckého posudku Ing. Petra Landy. Námitky proti kvalitě znaleckého posudku, z něhož soudy v projednávané věci nevycházely, resp. nevyvodily z něho žádná skutková zjištění, jsou proto bezpředmětné.

283. Rovněž není možné přisvědčit námitce obviněného, že by soudy neměly dostatečný důkazní podklad pro výpočet odebraných litrů produktu ZEP. Z rozhodnutí soudů obou stupňů podle obviněného nijak nevyplývá, jak dospěly ke svým závěrům, zejména pak za situace, kdy není možné vycházet z posudku znaleckého ústavu A-Consult. Obviněný však zjevně přehlíží odůvodnění rozsudků jak nalézacího, tak odvolacího soudu. Nalézací soud v bodě 280. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů vycházel při stanovení množství vyrobeného a jednotlivými společnostmi odebraného ZEPu. Jednalo se především o prvotní doklady – faktury o nákupu, prodeji a přepravě produktu ZEP, jak byly shromážděny v průběhu trestního řízení, souhrnné přehledy těchto faktur poskytnuté německými justičními orgány v rámci právní pomoci či znalecké posudky (samozřejmě vyjma těch, u kterých nalézací soud explicitně uvedl, že z nich kvůli jejich vadám není možno částečně nebo zcela vycházet). Nalézací soud rovněž postupoval řádně v souladu se zásadou in dubio pro reo, kdy „porovnáním přehledů o prodeji a nákupu ZEP z jednotlivých zmíněných znaleckých posudků a přehledů poskytnutých v rámci právní pomoci z Německa bylo zjištěno, že tyto se neshodují, byť rozdíly byly naprosto minimální a pohybovaly se v řádech jednotek tisíc litrů, což lze přikládat písařským nebo početním nepřesnostem, vycházel soud ve prospěch obžalovaných z nižších částek.“ V případě obviněného Ing. Vasila Legezy nalézací soud „vycházel z přehledu faktur založených ve znaleckém posudku č. 18/2008 Ing. Petra Landy na str. 62 až 71, 92 až 115 a 158 až 168 pokud jde o společnost EKOTRADE-JL, které bylo prodáno celkem 19.521.628 litrů“ (srov. bod 280. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 330. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tedy námitce obviněného, že napadená rozhodnutí nespecifikují, na podkladě jakých důkazů soudy dospěly k závěru o množství odebíraného ZEPu, nepřisvědčil.

284. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že veškerý jím odebraný ZEP byl prodán jako motorová nafta. Lze uvést, že soudy (a zvláště pak soud nalézací) podrobně popsaly cestu produktu ZEP ze společnosti SETADIESEL, kde byl vyroben, přes několik přeprodejů k fiktivním a nekontaktním společnostem a v několika případech až k čerpacím stanicím, kde byl ten samý produkt ZEP nabízen k prodeji konečným zákazníkům už jako motorová nafta (srov. body 334. – 335. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu je možné připomenout bod 2. výroku o vině, kde je popsána papírová cesta odebraného ZEPu. Nelze opomenout ani podrobný popis cesty dodaného ZEPu vyrobeného dne 24. 8. 2006 z označeného POR v objemu 30.000 l ze skladu společnosti SETADIESEL až na čerpací stanici TANK ONO v Plzni. Ze sledování této dodávky vyplynulo, že produkt ZEP naložila ve společnosti SETADIESEL cisterna společnosti Libor Vonášek – JL trade (RZ XY, XY), která v 10:57 hodin přijela do areálu VT Chomutov do skladu „Solňák“, přičemž v tomto skladu měl být skladován pouze ZEP. Motorová nafta měla být skladována výlučně na daňovém skladu „Halda“. Z protokolu o sledování (spisový sv. č. 22, č. l. 6841–6847) vyplývá, že po načerpání ZEPu vyjela cisterna ze skladu Solňák a ve 13:57 hodin zajela do čerpací stanice TANK ONO v Plzni, kde bylo ve 14:30 hodin započato přečerpávání. Papírová stopa této zásilky je poté doložena fakturami. Nalézací soud v bodě 166. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že z těchto daňových dokladů vyplývá, že „společnost SETADIESEL vystavila dne 3. 9. 2006 faktury č. 10112685 a 1012684 pro odběratele společnost EKOTRADE za dvě dodávky produktu ZEP, každá o objemu 29 826 litrů, které byly uskutečněny dne 24. 8. 2006. Z nákladního listu č. 711/01 z 24. 8. 2006 - 14:20 hod. vyplývá, že ZEP o objemu 29 826 litrů byl ve společnosti SETADIESEL naložen H. do autocisterny (RZ: XY a XY) přepravce JL Trade, kterou řídil Novák. K druhé dodávce byla vystaven nákladní list č. 710/01 z 24. 8. 2006 - 10:01 hod., ze kterého vyplývá, že ZEP o objemu 29 826 litrů byl ve společnosti SETADIESEL a. s. naložen H. do autocisterny (RZ: XY a XY) přepravce JL Trade, kterou řídil Benda. Společnost EKOTRADE-JL vystavila za obě dodávky produktu ZEP, každá o objemu 29 826 litrů, faktury č. 106227 a č. 106226 pro odběratele společnost PREKAP s datem uskutečnění zdanitelného plnění - 24. 8. 2006. Společnost EKOTRADE vystavila dne 25. 8. 2006 společnosti PREKAP další fakturu č. 106228 s DUZP 24. 8. 2006, za dopravu dle faktur 106227 a 106226. Firma Libora Vonáška za uskutečnění přepravy výše uvedeného množství produktu ZEP fakturu nevystavila. Z účetních dokladů firmy je však patrné, že firma Libor Vonášek JL Trade fakturovala společnosti EKOTRADE dopravné jednou za měsíc, a to vždy v měsíci následujícím po měsíci, za který je fakturováno. Společnost PREKAP obě dodávky produktu ZEP vyfakturovala společnosti PREPOLUSANTE fakturami č. 20060268 a dne 24. 8. 2006 a dále společnost PREPOLUSANTE obě dodávky vyfakturovala společnosti WINKS s. r. o. dne 24. 8. 2006 fakturami č. 6041401 a 6041402. Společnost WINKS je dlouhodobě nekontaktní a žádné účetní doklady se od ní nepodařilo zajistit. K předložení dokladů vztahujících se k údajné dodávce motorové nafty uskutečněné dne 24. 8. 2006 byla vyzvána společnost TANK ONO. Mezi doklady, které společnost poskytla, se však nenacházely žádné, které by se vztahovaly ke sledované dodávce“ (srov. bod 166. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 319. – 323. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

285. K námitce obviněného týkající se kvality produktu ZEP, resp. že postup jeho výroby je s postupem výroby motorové nafty naprosto nesrovnatelný a nemůže tedy složením motorové naftě odpovídat, se Nejvyšší soud zabýval již u obviněného Ing. Stanislava Koleva v bodě 184. tohoto usnesení, přičemž na argumentaci v něm uvedenou lze plně odkázat i ve vztahu k námitkám obviněného Ing. Vasila Legezy. Nejvyšší soud poukázal na to, že společnosti SETADIESEL, od které produkt ZEP pocházel, nebyla kladena za vina výroba motorové nafty, ale výroba produktu ZEP, minerálního oleje, který v podstatných parametrech motorové naftě odpovídal a v konečném důsledku byl jako motorová nafta nabízen na čerpacích stanicích k pohonu motorových vozidel. Pokud se týká námitky, že svědkyně V. odpovídala na otázky z oboru chemie, oblasti zcela mimo její odbornost, tak Nejvyšší soud opakovaně poukazuje na to, že z jejího znaleckého posudku soudy v projednávané věci v žádném ohledu nevycházely, pročež je nutno i tuto námitku obviněného považovat za neopodstatněnou.

286. Obviněný v podaném dovolání brojil rovněž proti posouzení objektivní i subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, stejně jako proti způsobu stanovení výše způsobené škody, přičemž tyto námitky výslovně podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož obecná východiska Nejvyšší soud shrnul již v bodech 186. – 187. tohoto usnesení.

287. Obviněný namítl, že nebyl osobou povinnou k odvedení daně, neboť daňová povinnost vzniká až užitím produktu ZEP pro jiné než deklarované účely. Případné přimísení nafty do produktu ZEP či změna jeho receptury podle něj nemá na vznik daňové povinnosti vliv. Ten má až její užití v rozporu s původním účelem a vydaným povolením. I kdyby byla podle obviněného prodávána motorová nafta jako produkt ZEP, tak by muselo být prokázáno, že byla použita pro pohon motorových vozidel a výrobu tepla, což se však orgánům činným v trestním řízení nepovedlo. Jedná se veskrze o námitky, s nimiž se již Nejvyšší soud vypořádal výše v rámci námitky totožného obsahu spoluobviněného Ing. Ladislava Mandíka (viz body 213. – 219. tohoto usnesení). Dospěl přitom k závěru, že uvedenou námitku je možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale není jí možné přiznat opodstatnění. Osobou povinnou daň přiznat a zaplatit byla společnost SETADIESEL, tedy společnost odlišná od společnosti obviněného Ing. Vasila Legezy. Zároveň je třeba zdůraznit, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt. Pachatelem může být jakákoliv osoba, která svou činností zapříčinila to, že daň byla zkrácena, kdy takovou osobou byl obviněný Ing. Vasil Legeza, který tak činil prostřednictvím své společnosti EKOTRADE-JL. V projednávaném případě, kdy byl obviněný uznán vinným spácháním trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není ani vyžadováno, aby obviněný svým jednáním naplnil celou skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, ale postačí, že k jejímu naplnění přispěl, třeba i v podřízené roli. Jako ostatní obvinění i on pomíjí výsledky provedeného dokazování svědčící o jeho úloze v trestné činnosti a svém vědomém zapojení. Stejně tak není pro naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu vyžadováno prokázání, že se trestným činem obohatila konkrétně jeho osoba, neboť postačuje, aby bylo prokázáno, že se podílel na zkrácení daně ve prospěch povinného subjektu, tedy společnosti SETADIESEL. Poukazuje-li obviněný na fragment z vyjádření Generálního ředitelství cel ze dne 15. 6. 2009, které odpovídalo na dva dotazy policejního orgánu >52< , kdy v podaném dovolání citoval odpovědi na tyto dotazy, je třeba uvést, že jím uvedený odkaz není učiněn korektně a v řádném kontextu. Generální ředitelství cel ve svém vyjádření sice uvedlo, že „vzhledem k tomu, že je produkt prodáván pod označením změkčovač epoxidových pryskyřic, bylo by možné považovat obchodní operaci za prodej výrobku nepodléhajícího spotřební dani, neboť z označení výrobku nevyplývalo, že je určen pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla. Prodávající tedy neměl zákonnou povinnost zjišťovat, k jakému účelu bude minerální olej kupujícím použit“; obviněný však opomněl uvést větu následující, která zcela mění vyznění tohoto vyjádření, a sice, že „pokud by však prodávající jiným označením produktu pouze zakrýval skutečný důvod prodeje (pro pohon motorů a k výrobě tepla), vznikla by mu povinnost daň přiznat a zaplatit podle § 46 písm. c) zákona o SPD.“ To je právě případ projednávané věci, kdy soudy na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že obvinění vytvořili a participovali na systému přeprodejů produktu označeného jako ZEP, který byl v konečném důsledku nabízen k prodeji jako pohonná hmota. Především ale musí Nejvyšší soud zdůraznit, že odkaz obviněného na právní názor správního orgánu obsažený v poukazovaném vyjádření nemá, a ani mít nemůže pro právní posouzení věci nutnou relevanci. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout dovolateli právní zásadu iura novit curia („soud zná právo“). >53< Z této právní zásady známé už v římském právu vyplývá, že soud neprovádí dokazování v otázkách právních, ale pouze skutkových. Soudy jsou ze samé své podstaty povolány k tomu, aby právo vykládaly a následně aplikovaly. Soudy samy musí právně hodnotit stabilizovaná skutková zjištění, ke kterým dospěly na podkladě provedeného dokazování. Jestliže tedy otázky týkající se právní úpravy hodnotí výlučně soud, a tyto (právní) otázky nemohou být objasňovány prováděním důkazů, pak je v dané věci bezpředmětný poukaz na právní názor Generálního ředitelství cel zodpovídajícího obecné právní otázky bez úplné znalosti konkrétní situace.

288. Na námitku zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu úzce navazuje námitka obviněného brojící proti posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy jeho vědomosti o tom, že produkt ZEP byl ve skutečnosti prodáván jako motorová nafta a že byl zapojen do řetězce společností vzniklého s cílem utajit krácení spotřební daně. Nejvyšší soud v bodech 189. – 191. tohoto usnesení rozvedl obecná východiska týkající se naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Vědomým zapojením obviněného Ing. Vasila Legezy se nalézací soud zabýval v bodě 277. odůvodnění svého rozsudku a k námitce obviněného rovněž i odvolací soud v bodě 318. odůvodnění svého rozsudku. Soudy shodně dospěly k závěru, že je dán dostatečný důkazní podklad pro závěr o vědomém zapojení obviněného do trestné činnosti, jejímž výsledkem bylo krácení spotřební daně. Soudy přitom vycházely zejména ze získaných odposlechů, které prokázaly častý kontakt obviněného s obchodním oddělením společnosti SETADIESEL, a dále z výpisů návštěv prokazující kontakt osobní. To samotné by však k závěru o naplnění subjektivní stránky samozřejmě nepostačovalo. Vědomost obviněného o tom, že produkt ZEP není minerálním olejem osvobozeným od spotřební daně, ale fakticky v podstatných parametrech odpovídá motorové naftě, je zřejmá například z hovoru mezi spoluobviněnými Ing. Stanislavem Kolevem a Karlem Wojtowiczem uskutečněném dne 21. 7. 2005 (č. l. 7122 spisu), kde spoluobvinění řeší reklamaci obviněného Ing. Vasila Legezy, který si stěžuje na kalnost ZEPu. Téhož dne byl zachycen hovor mezi obviněným a spoluobviněným Ing. Stanislavem Kolevem (č. l. 7122 spisu), kde Ing. Kolev říká, že „si s Legezou potřebuje popovídat, že tam byla nějaká reklamace, ale zboží je v pořádku, ať se zastaví, že je to důležitý teď na těch 14 dnů (kontrola celníků)“. Pokud by byl ZEP používán k deklarovaným účelům, nejednalo by se o relevantní, resp. podstatnou vadu, kterou by bylo potřeba řešit. Tato vada by naproti tomu byla významná, pokud by bylo úmyslem zúčastněných produkt ZEP nabízet jako motorovou naftu, neboť kalnost takového produktu (tedy vada na první pohled zřetelná i běžnému spotřebiteli) by byla problematická. Pokud by vše probíhalo tak, jak má, tedy v souladu s vydaným povolením, nebylo by třeba se scházet kvůli očekávané kontrole celníků. V zachyceném hovoru ze dne 18. 5. 2005 mezi obviněným a vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL svědkyní H. Š. (č. l. 7207 spisu) se obviněný domáhá snížení nákupní ceny ještě o desetník, přičemž argumentuje rozdílem oproti společnosti ČEPRO, která zlevnila o 45 a jemu to snížila pouze o 30. Svědkyně mu poté argumentuje tím, že navýšili hodně cenu druhých komponent (C9). Podstatné je, že společnost ČEPRO neprodávala produkt ZEP, ale motorovou naftu, která měla přirozeně jiné určení nežli oficiální určení produktu ZEP. Pokud by obviněný skutečně odebíral ZEP v deklarované receptuře, nedával by poukaz na snížení cen společností ČEPRO žádný smysl. Pokud však měl být produkt ZEP určen ke stejnému účelu jako motorová nafta, tedy by byl ve vztahu k motorové naftě fakticky konkurenčním výrobkem a měl by být užíván (stejně jako motorová nafta) k pohonu motorových vozidel, pak je takový poukaz zcela logický. O charakteru obchodování obviněného vypovídá i jím zvolený způsob komunikace se spoluobviněným Tomášem Sahulkou, který jednal za společnost PREKAP, které společnost EKOTRADE-JL administrativně produkt ZEP přeprodávala. Ve vzájemných telefonátech používali kryptované telefony či Skype, o čemž svědčí například zachycený rozhovor ze dne 19. 9. 2005 (č. l. 7291 spisu), kde se Tomáš Sahulka ptá obviněného, zdali je „na našem telefonu“. V případě, že spolu tito dva hovořili mimo šifrovanou komunikaci, volili značně nekonkrétní formulace a náznaky. Příkladem může být hovor ze dne 20. 6. 2006, kde spoluobviněný Tomáš Sahulka říká, že „to není dobrý, že mluvil „víte s kým“, že to začne nabíhat během dneška po obědě“ (č. l. 7401 spisu) (srov. body 149. a 277. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 318. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Opět je nutné poznamenat, že v případě, že by jejich činnost byla plně souladná se zákonem, k takovýmto zvláštním opatřením a konspirativním postupům by nebyl dán pražádný důvod. Nelze odhlédnout ani od zdokumentované cesty (tedy cesty v dokladech deklarované) cisterny s produktem ZEP uskutečněné dne 24. 8. 2006, a to v porovnání s výsledky jejího sledování. Podle vystavených dokumentů byl obviněným Ing. Vasilem Legezou, resp. společností EKOTRADE-JL produkt ZEP papírově zakoupen od společnosti SETADIESEL, následně prodán společnosti PREKAP, která jej následně prodala společnosti PREPOLUSANTE a ta následně nekontaktní společnosti WIKS. Tzv. papírová cesta produktu ZEP však zjevně neodpovídala té reálné, když byl produkt ZEP naložen ve společnosti SETADIESEL a přímo dopraven a stočen na čerpací stanici TANK ONO. Není tak možné dospět k jinému závěru, než k jakému dospěly soudy v projednávané věci, a to, že obviněný Ing. Vasil Legeza, věděl o tom, že produkt ZEP má jiné než deklarované složení a že je určen k jinému než deklarovanému účelu, resp. nabízen k pohonu motorových vozidel. Obviněný se vědomě zapojil do trestné činnosti za účelem krácení spotřební daně způsobem, který by tuto skutečnost skrze administrativní přeprodeje zakryl.

289. Pokud se obviněný vymezoval proti způsobu, jakým byla stanovena výše způsobené škody, lze uvést, že tuto námitku primárně založil na zpochybňování skutkových zjištění stran počtu odebraných litrů produktu ZEP. Touto otázkou se již zabýval Nejvyšší soud výše (bod 282. tohoto usnesení), přičemž lze rovněž odkázat na bod 280. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 330. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v rámci nichž soudy vysvětlily, na podkladě jakých důkazů a úvah k nim se vztahujících dospěly k závěru o množství odebraného produktu ZEP společností EKOTRADE-JL.

290. Obviněný brojil i proti samotnému mechanismu výpočtu škody jako součinu množství odebraného produktu ZEP v litrech a sazby spotřební daně na motorovou naftu, která byla po celou dobu trestné činnosti obviněných stanovena částkou 9.950 Kč za každých 1.000 litrů. V reakci na tuto námitku považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podobně je tomu u vylákané výhody na některé z povinných plateb, kdy je třeba z hlediska většího rozsahu vždy uvažovat s celou vylákanou částkou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3119–3120).

291. V projednávaném případě bude výši zkrácení představovat celá částka spotřební daně, kterou byla společnost SETADIESEL povinna zaplatit, a kterou jako povinný subjekt neodvedla. Obviněnému Ing. Vasilu Legezovi i ostatním spoluobviněným je kladena za vinu škoda v rozsahu, ve kterém se na trestné činnosti podíleli. V případě obviněného se jedná o odebraných 19.521.628 litrů ZEPu. Při vynásobení částkou 9,950 Kč (za litr motorové nafty), tedy částkou, kterou by byla společnost SETADIESEL povinna zaplatit jako spotřební daň České republice za každý vyrobený litr produktu ZEP nabízeného k pohonu motorových vozidel, vychází škoda na 194.240.199 Kč, tedy škoda uvedená jak ve výrokové části rozsudku, tak v bodě 280. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V tomto ohledu nelze postupu ani závěru nalézacího soudu jinak než přisvědčit, jak ostatně učinil i odvolací soud v bodě 330. odůvodnění svého rozsudku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani argumentace obviněného, že nebylo zjištěno, že by veškerý zakoupený ZEP byl prodáván jako motorová nafta nebo, že nebylo prokázáno jeho obohacení. Osobní obohacení obviněného nemá s výší způsobené škody bezprostřední souvislost. Obviněný byl uznán vinným z toho, že se podílel společně s dalšími osobami na zkrácení spotřební daně ve prospěch společnosti SETADIESEL. Není mu kladeno za vinu obohacení vlastní osoby. I v tomto kontextu totiž obviněný zcela pominul, že spáchal čin ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, stejně jako skutečnost, že ke spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt a že škoda způsobená tímto trestným činem představuje výši zkrácené daně, a nikoliv míru obohacení jednotlivých pachatelů. Nejvyšší soud tedy námitku obviněného stran nesprávného výpočtu způsobené škody považuje za neopodstatněnou.

292. Obviněný v podaném dovolání rovněž namítl, že výrok o vině neobsahuje popis způsobu, jakým odvolací soud dospěl k závěru o množství odebraného produktu ZEP a ani informaci o tom, kolik měla jeho společnost konkrétně ZEPu odebrat. Takto vznesenou námitku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněným citovaný dovolací důvod je přitom naplněn tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

293. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. R 34/2000 a NS 17/2002-T 421.). Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu nebo není-li v případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody rozhodnuto o způsobu jeho výkonu podle § 56 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P., PÚRY F. § 365b. Důvody dovolání. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173–3175).

294. Obviněným vznesená námitka, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu (neobsahuje konkrétní množství odebraného produktu ZEP), v zásadě směřuje do oblasti právního posouzení skutku, a lze ji tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.

295. Je na místě připomenout, že podle § 120 odst. 3 tr. ř., výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

296. V projednávaném případě výrok o vině vyjadřuje veškeré náležitosti požadované zákonem. Nalézací soud ve skutkové větě uvedl skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kladeného obviněnému za vinu, a to včetně konkretizace výše zkrácené daně (způsobené škody), na které se obviněný svým jednáním podílel. Výrok o vině tak plně vyhovuje i požadavkům stanoveným ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění, jak to ostatně správně učinily soudy v projednávané věci. Neúplnost výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. písm. l) tr. ř. rozhodně nelze spatřovat v tom, že dovolatel není spokojen s mírou konkretizace některých znaků ve skutkové větě řádně uvedených.

297. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že nebylo možno přihlížet k námitkám obviněného, pokud shledává odůvodnění nalézacího, ale zejména pak soudu odvolacího nedostatečnými. Obviněný nalézacímu i odvolacímu soudu vytýká, že „nedostály povinnosti vypořádat se s obhajobou, proč nebylo vyhověno návrhům na provedení dalších důkazů, jakými právními úvahami se řídil, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují“. Tedy, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 125 tr. ř., nereagovaly na jeho veškeré jednotlivé námitky, ale toliko odkazovaly na vypořádání námitek u spoluobviněných. Zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považuje z tohoto důvodu za zcela nedostatečné, což podle obviněného činí dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Je třeba upozornit, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř., jak bylo výše rozvedeno. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že nalézací soud rozhodoval o vině 18 obviněných, rozhodnutí odvolacího soudu se pak vypořádalo s odvoláními 13 obviněných, čemuž byla pochopitelně přizpůsobena struktura obou rozsudků. I tak však odvolací soud věnoval námitkám obviněných patřičnou pozornost a pečlivě se s nimi vypořádal. Rozhodně nelze říci, že by odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebylo přehledné či přezkoumatelné, nebo dokonce že by představovalo zásah do práva na spravedlivý proces. Námitky jednotlivých odvolatelů se pochopitelně obsahově překrývaly, stejně jako je tomu i v rámci podaných dovolání. Odvolací soud proto obsahově totožné či vzájemně se překrývající námitky vypořádal odkazem na body odůvodnění, kde se s nimi vypořádal u jiného obviněného, a případně doplnil konkrétní okolnosti specifické pro každého z obviněných, aby tak neopomněl i námitky zcela individuální. Dlužno podotknout, že stejný postup volí i Nejvyšší soud při koncipování tohoto usnesení.

298. Podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11, rozhodnutí ESLP ve věci Garzía proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, stížnosti č. 30544/96). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obvinění v něm odpověď na své námitky najdou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

299. Obviněný námitku nesplnění požadavků uvedených v § 125 tr. ř. ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně uplatnil již v podaném odvolání, přičemž odvolací soud předmětnou námitku shledal nedůvodnou. Poukázal přitom na dikci ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. s tím, že soud má v odůvodnění svého rozsudku stručně vyložit (právě s důrazem na slovo stručně), které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádal s obhajobou, jakými právními úvahami se řídil apod. Zdůraznil, že rozsudek nalézacího soudu je značně obsáhlý a všechny zákonem požadované obsahové náležitosti obsahuje (srov. bod 147. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K výhradám obviněného pak odkázal na bod 277. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde byly shrnuty důvody, které vedly nalézací soud k závěru o jeho vině, a body 245. – 282., ve kterých nalézací soud vypořádal obecné námitky vznesené obviněnými (bod 315. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, přičemž je možno konstatovat, že požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. dostál v odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud, přičemž zvolil zcela zákonný a adekvátní způsob, jak vypořádat námitky všech obviněných. Odůvodnění napadaných rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy nevykazují nedostatky, pro které by bylo nutné přikročit k jejich kasaci.

Námitky obviněného Wolfganga Schneidera

300. Obviněný Wolfgang Schneider uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

301. Obviněný v podaném dovolání uplatnil první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obecná východiska této varianty dovolacího důvodu osvětlil Nejvyšší soud již v bodech 177. – 179. tohoto usnesení při vypořádávání námitek obviněného Ing. Stanislava Koleva, přičemž lze na tento výklad plně odkázat. V kontextu formulace námitek obviněného Wolfganga Schneidera se jeví jako vhodné zdůraznit především to, že uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajících se obviněného takový extrémní rozpor shledat nelze. Obviněný toliko předkládá vlastní odlišný názor na to, jak je třeba hodnotit některé důkazy a jakou jim přiřadit vypovídající potenci, přičemž tak zpochybňuje soudy stabilizovaná skutková zjištění. V tomto ohledu kritizuje zejména závěry, k nimž dospěly soudy na podkladě zajištěných odposlechů, a to, že komunikoval se svými odběrateli prostřednictvím obviněného Jiřího Uhlíře, resp. jeho dcery M. U. a jeho zaměstnankyně A. U., a že pro něj a jeho odběratele stanovovali cenu zástupci společnosti SETADIESEL. Sám sebe pak staví do role osoby, která do ničeho zapojena nebyla a o ničem nevěděla. Uvádí, že telefonáty, které se týkaly jeho osoby a na které bylo soudy poukazováno, byly vedeny jinými osobami a nejsou tedy odrazem skutečnosti, když bylo jeho jméno těmito osobami užito v rámci vyjednávání bez jeho vědomí.

302. Takto vznesenou námitkou se zabýval již odvolací soud v bodech 343. – 346. odůvodnění svého rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že jí není možné přisvědčit. Obviněný zmiňování svého jména připisuje tzv. „argumentu Schneiderem“, kdy jeho jméno bylo používáno jako výmluva nebo páka na vyjednávání. Zcela přitom pomíjí množství zachycených rozhovorů, které tímto způsobem vysvětlit, resp. zpochybnit nelze. Pokud by jednotlivé důkazy a z nich vyplývající skutečnosti byly hodnoceny izolovaně, a nikoliv jednotlivě a v jejich souhrnu, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., bylo by možné přisvědčit obviněnému, že pouze izolovaně posouzené zachycené odposlechy a z nich vyvozené skutečnosti samy o sobě nesvědčí o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti. Pokud jsou však jednotlivé důkazy hodnoceny skutečně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze než dospět ke stejnému závěru jako soudy nižších stupňů (bod 343. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I přestože nebyl zachycen hovor, kde hovoří přímo obviněný, lze usuzovat na jeho aktivní zapojení do trestné činnosti jednak ze zachycených hovorů jiných osob, které referují o jeho osobě v provozních věcech, a z nichž se podává, že z jeho strany muselo dojít k nějaké aktivitě, jednak z dalších provedených důkazů, např. dokladů, výstupů sledování zásilek produktu ZEP, emailů apod. Nalézací soud v bodě 275. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru o vině obviněného, kdy poukázal na odposlechy vedené svědkyněmi M. U. a A. U. (zaměstnankyně společnosti ARTUCO-D), které se týkaly přímo i nepřímo obviněného Wolfganga Schneidera (srov. bod 150. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V tomto ohledu je možné konkrétně zmínit hovor ze dne 30. 9. 2005, kde řeší chybějící fakturu pro Halima Al-Azawiho ze společnosti UNIQUE OIL. Kvůli tomu má U. zavolat T. M., který byl zaměstnancem společnosti obviněného Wolfganga Schneidera Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH, která provozovala stáčiště topného oleje a nafty v XY. Tento svědek byl zodpovědný za organizaci provozu společnosti, za to, aby bylo na stáčišti vše v pořádku, staral se o vystavování přepravních dokladů a chod dodávek. Jeho přímým nadřízeným byl právě obviněný Wolfgang Schneider (srov. bod 230. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 219–220). K takovému hovoru nebyl při standardním obchodním fungování ze strany společnosti ARTUCO-D důvod, neboť společnost UNIQUE OIL nebyla odběratelem společnosti ARTUCO-D, ale právě společnosti obviněného Wolfganga Schneidera (Schneider Mineralöl Meissen – „SMM“). Dále je možné zmínit hovory U. a U. ze dne 18. 10. 2005, kde se U. ptá U., jestli jí Schneider něco řekl, jestli ví, kolik od něj dostane (č. l. 7511 spisu). V komunikaci z téhož dne při rozhovoru o cenách U. říká, že zná cenu pro UNIQUE OIL, ale pro Schneidera ještě ne, na to jí U. sděluje, že cena pro něj je o 1 € méně (č. l. 7514 spisu). Stejně tak je možno poukázat na rozhovor ze dne 24. 10. 2005, kde svědkyně hovoří o tom, že „Schneider má od Halima ještě peníze, že mu musí zavolat, aby nám to co nejrychleji převedli“ (č. l. 7496 spisu). V hovoru ze dne 10. 1. 2006 si sdělují, že jí Š. (vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL) poslala tabulku s „novými cenami“ na tento týden (č. l. 7639 spisu). Z tohoto hovoru vyplývá, že ceny pro zapojené společnosti neurčovaly společnosti samotné, jak by bylo přirozené v běžném tržním prostředí, kdy se na ceně musí dohodnout vždy dva konkrétní subjekty obchodního vztahu, ale že ceny určovala třetí osoba stojící formálně zcela mimo tento obchodní vztah. V tomto ohledu je vhodné poukázat na zachycené rozhovory mezi obviněným Jiřím Uhlířem a obviněným Martinem Raždíkem >54< , který byl odběratelem SMM (nikoliv ARTUCO-D), jejichž obsah je shrnut v bodě 151. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. >55< V hovoru ze dne 17. 8. 2005 sděluje Martin Raždík, že se na schůzce domluvili, že jim Schneider pošle aktuální cenu a místa nakládky, ale zatím nic nepřišlo, že je to důležité. Jiří Uhlíř na to sděluje, že Schneiderovi zavolá. V hovoru ze dne 18. 8. 2005 Jiří Uhlíř sděluje Martinu Raždíkovi, že se setká se Schneiderem, díky čemuž by se měly objednávky urychlit. Také mu sděluje, že v pondělí dostanou kompletní Schneiderovu nabídku. Nelze přisvědčit obhajobě obviněného, že by snad byl ve výše zmíněném kontextu využíván ani jako tzv. páka či výmluva, ale byl zcela zjevně zmiňován jako osoba, se kterou je potřebné řešit některé věci stran realizace jednotlivých transakcí (dodání nabídky, vyřizování dokladů, sdělení míst nakládky). Na nestandardní vztahy a propojení zúčastněných subjektů lze usuzovat i z hovoru ze dne 22. 8. 2005, kde Jiří Uhlíř na otázku, co je nového, odpovídá, „že mu to poslali domů na mail, ať vydrží, že mu to přepošle. Raždík říká, jaké informace od Schneidera potřebují – cena, množství, místo nakládky, variabilní symbol, aby mohli od středy začít odebírat.“ Za pozornost stojí právě to, že odběry od obviněného Wolfganga Schneidera nedomlouvá se spoluobviněným Martinem Raždíkem on, ale namísto něj obviněný Jiří Uhlíř. Spoluobviněný Martin Raždík tedy dodávky nedomlouvá s tím, od koho chce nakupovat, ale s jeho dodavatelem a zprostředkovaně po obviněném Wolfgangu Schneiderovi požaduje pouze formální informace nutné k vystavení dokladů. Bez dodání těchto informací a určité míry aktivní spolupráce ze strany obviněného Wolfganga Schneidera by nedávaly výše zmíněné telefonáty smysl. Rozhodně se jimi neargumentovalo ve smyslu výmluvy na jeho osobu nebo zmíněním jeho osoby jakožto argumentu pro získání lepších podmínek. Ve všech uvedených případech se od něj požadovala nějaká aktivita či výstup. Rozhodně tedy není možné přisvědčit jeho obhajobě, že o obsahu těchto hovorů, resp. informací z nich vyplývajících nevěděl. Je proto namístě přisvědčit závěru nalézacího soudu, že obviněný Wolfgang Schneider komunikoval se svými odběrateli produktu ZEP prostřednictvím obviněného Jiřího Uhlíře, přičemž mu cenu, za kterou bude produkt ZEP přijímat i prodávat, stanovili zástupci společnosti SETADIESEL.

303. O zapojení obviněného Wolfganga Schneidera svědčí i další důkazy provedené ve věci, na které bude poukázáno níže. Obviněný uvádí, že mu není zřejmé, na základě, čeho soudy dovozují rozporuplnost jeho výpovědi, když uváděl, že z jeho pohledu se jednalo pouze o uskladnění zboží společností, které zboží vyzvedávaly, přičemž mu nebylo zřejmé, že se na jím zvolený postup nahlíží jako na prodej. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily takto konstruované obhajobě obviněného. Jak nalézací soud v bodech 247. a 275. odůvodnění svého rozsudku, tak odvolací soud poukázaly zejména na listinné důkazy provedené ve věci. O tom, že se ve skutečnosti jednalo o koupě a následné prodeje ZEPu svědčí primárně samotné účetní doklady – vydané a přijaté faktury (příkladmo v příloze č. II spisu, č. l. 454–486), jejichž předmětem nebylo účtování skladného, ale nákup a prodej produktu ZEP. Z těchto důkazů nejde učinit jiný závěr, něž že se skutečně jednalo o prodeje a nákupy, a nikoliv zastřené skladovací poplatky. Pokud obviněný tvrdí, že takový systém zvolil proto, aby mu byla vždy vyplacena provize, nelze mu přisvědčit. Jednak proto, že z provedeného dokazování vyplývá jeho vědomé zapojení do řetězce společností, jehož účelem bylo zastřít skutečný původ produktu ZEP, jenž byl v konečném důsledku prodáván jakožto motorová nafta, jednak proto, že v běžném obchodním styku existují prostší nástroje, jak docílit jistého zaplacení poplatků za skladování. Nabízí se ku příkladu zálohové platby s případným vyúčtováním po odběru konkrétního množství produktu. Verzi obviněného vyvrací i rozhodnutí o ručení ze dne 25. 10. 2006 vydané celním úřadem Erfurt (č. l. 13781–13783 spisu), ve kterém se výslovně uvádí, že „firma ARTUCO-D, Uhlir und Arlt GmbH. odebrala v období od 18. srpna 2004 do 16. června 2006 motorovou naftu z České republiky pro komerční účely a prodala ji společnosti Schneider Mineralöl Meissen GmbH. Společností ARTUCO-D Uhlir und Arlt GmbH. a společností Schneider Mineralöl Meissen GmbH. však bylo uděleno povolení pro minerální olej podpoložky 2707 5090 (ZEP) nikoli pro motorovou naftu. Tímto nebyla přiznána daň z minerálních olejů a bylo spácháno krácení daně. Hlavní celní úřad Erfurt uplatňuje vůči Wolfgangu Schneiderovi nárok jako vůči dlužníkovi, a to z titulu ručení. Dluh z titulu ručení činí 4 657 060,54 Euro, přičemž daň činí 4 373 829,54 Euro a úroky činí 283 231,- Euro. Přílohou tohoto rozhodnutí je přehled faktur s datem uskutečnění zdanitelného plnění, množství zboží v litrech, spotřební daň a cena.“ [srov. bod 230. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podbod 1b)]. Z tohoto rozhodnutí muselo být obviněnému patrné přinejmenším to, že na jeho činnost s produktem ZEP nahlíží německé autority jako na nákup, tedy jako na uzavření kupní smlouvy. Nemůže tak obstát jeho tvrzení, že byl přesvědčen, že jde o „pouhé“ skladování ZEPu. Je nepravděpodobné, aby člověk, co podniká a své podnikání aktivně řídí, nerozpoznal rozdíl mezi kupní smlouvou a smlouvou o skladování. I kdyby v mysli obviněného existovala jakási vnitřní výhrada, že se nechce stát na základě zaplacených faktur a převzetím ZEPu jeho vlastníkem (tedy naplněním všech podmínek kupní smlouvy), na právním posouzení podstaty uzavíraných kontraktů, a tedy ani na závěru soudu, že nakupoval a prodával produkt ZEP, by to ničeho nezměnilo. Uvedený závěr soudů nemůže být zpochybněn ani odlišným náhledem obviněného na seznamy marží vyměňovaných mezi společností ARTUCO-D a SETADIESEL, který podle něj podporuje jeho obhajobu, že produkt ZEP pouze skladoval. Jak uvedl Nejvyšší soud již výše, když vypořádával námitky obviněných Ing. Stanislava Koleva a Jiřího Uhlíře, email H. Š. M. U. (č. l. 11738–11740 spisu) obsahoval ve své příloze tabulku, jež stanovovala ceny výrobků pro jednotlivé společnosti a obsahovala mimo jiné označení sloupců jako „cena pro Artuco“, „marže Artuco“, „doprava“, „cena pro Schneidera bez dopravy“, „cena pro Schneidera vč. dopravy“, „provize Schneider“, „cena pro Premax“ (srov. bod 220. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného emailu je zřejmé, že společnost SETADIESEL stanovovala cenu výrobku ZEP nejen pro svého odběratele, ale i pro obviněného Wolfganga Schneidera a jeho odběratele. Soudy zcela správně usoudily, že se jedná o mimořádně nestandardní obchodní model, který by za normálních okolností, tedy při obchodování za účelem dosažení zisku v klasickém tržním prostředí, nedával smysl. Smysl naopak dává pouze tehdy, pokud zapojené společnosti sledují jiný cíl, v tomto případě přeprodejem ZEPu zakrytím jeho skutečného původu a podstaty a jeho nabízení konečným zákazníkům jakožto pohonné hmoty. Na tuto nestandardní praktiku poukázal nalézací soud mimo jiné i v bodě 275. odůvodnění svého rozsudku, kdy toto skutkové zjištění společně se skutečností „jak složitá a nákladná byla přeprava ZEPu do SRN, kde tento produkt pobyl jen několik málo hodin, a zcela nezměněn jinými dopravnými prostředky, případně jinou cestou se vracel zpět do ČR, svědčí z hlediska obchodního o neekonomickém a nelogickém obchodování, o tom, že šlo o zastírané obchodování motivovaném nikoli snahou po dosažení legálního ekonomického zisku, ale o to znepřehlednit uvedený protizákonný obchod řetězcem společností a skrýt jej před správcem daně.“ Uvedené seznamy marží rozhodně nepodporují verzi obviněného, že byl pouhým skladovatelem produktu ZEP. Naopak svědčí o tom, že jeho odměna (provize) za jeho zapojení byla stanovena částkou 1 € za 100 litrů produktu ZEP. O jeho zapojení a vědomosti o povaze těchto obchodů svědčí i jeho účast na schůzce v XY dne 5. 10. 2005, z níž byl vyhotoven zápis, jenž byl přílohou emailu zaslaného M. U. Této schůzky se měl zúčastnit za svou společnost on, za společnost ARTUCO-D obvinění Ing. Stanislav Kolev a Jiří Uhlíř (jeho dodavatelé), za UNIQUE OIL obviněný Halim Al-Azawi (odběratel obviněného Wolfganga Schneidera) a za dopravce společnost Queen Doss obviněný František Malec. Při tomto jednání byl stanoven přesný postup při nakládce ZEPu a byla provedena kontrola vyúčtování mezi společnostmi SMM a UNIQUE OIL. Obviněný Ing. Stanislav Kolev byl přitom pouze společníkem společnosti ARTUCO-D a formálně v ní nevykonával žádnou funkci, natož pak obchodní vedení společnosti, jak ostatně zdůraznil ve svém dovolání i obviněný Jiří Uhlíř. Neměl tedy žádný důvod vyjednávat o cenách za společnost ARTUCO-D. Nedává tak smysl, aby společně jednali dodavatelé s odběrateli odběratelů a kontrolovali, jak a za kolik jsou produkty, jež jsou předmětem obchodu, prodávány. Ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve věci (zejména těmi prokazujícími, že se nejednalo o skladování, ale o nákupy a prodeje) nelze na tuto schůzku a její obsah pohlížet jako na běžný kontakt mezi obchodními partnery. Nalézací soud v bodě 220. odůvodnění svého rozsudku rovněž poukázal na to, že ve spisovém svazku č. 37 se nachází emaily, v nichž H. Š., vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL, zasílala M. U. tabulku, ve které je uveden datum, kurs, cena pro ARTUCO-D, doprava, cena pro Schneidera bez dopravy, cena pro Schneidera s dopravou, provize Schneider, cena pro PREMAX, a u některých emailů je součástí i poznámka o ceně pro Kalbitze.

304. Pokud obviněný namítá, že je lhostejné, zdali ZEP prodával nebo pouze skladoval, neboť obchodování s produktem ZEP nemá z hlediska trestního práva žádnou relevanci, je nutné s ním nesouhlasit a poukázat na přiléhavé úvahy nalézacího soudu v bodě 275. odůvodnění jeho rozsudku a body 342. až 353. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Z nich vyplývá úloha obviněného v projednávané trestné činnosti a jeho zapojení do řetězce společností, jehož primárním cílem bylo zakrýt či přinejmenším znesnadnit odhalení krácení spotřební daně, která měla být odvedena z produktu ZEP, který nebyl používán v deklarovaném složení k deklarovanému účelu, ale svým složením odpovídal v podstatných aspektech motorové naftě a v konečném důsledku byl nabízen na čerpacích stanicích k pohonu motorových vozidel jako motorová nafta. V této souvislosti lze poukázat na výsledky sledování produktu POR dodaného společnosti SETADIESEL, ze kterého byl vyroben produkt ZEP, který odebrala mimo jiné i společnost ARTUCO-D dne 30. 8. 2006. Společnost ARTUCO-D podle účetních dokladů nakoupila produkt ZEP od společnosti SETADIESEL, prodala jej společnosti Schneider MM a ta dále společnosti CHEMIE CZ. Produkt byl naložen cisternou společnosti SETADIESEL v 10:48 hodin, v 11:59 hodin cisterna překročila hraniční přechod XY a pokračovala na čerpací stanici obviněného v XY, kam dorazila ve 12:43 hodin, ve 13:40 hodin byl produkt ZEP z cisterny vyčerpán. Stejnou cestu absolvovala druhá cisterna, která svůj náklad vyčerpala v XY ve 14:55 hodin. V 17:15 hodin téhož dne dorazila první cisterna společnosti Queen Doss a ze stejného zásobníku, do kterého byl předtím ZEP vyčerpán, načerpala produkt v 18:30 hodin, v 18:35 hodin odjela a ve 20:50 hodin překročila hraniční přechod XY a pokračovala na stáčiště společnosti MONTECH v XY, kam dorazila ve 21:58 hodin. Stejnou cestu absolvovala později další cisterna společnosti Queen Doss, která produkt ZEP v Německu naložila ve 20:05 hodin a do společnosti MONTECH dorazila ve 22:10 hodin. Produkt ZEP se tak na území Německa zdržel pouze několik hodin, než se vrátil zpět do České republiky. Ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve věci, jež byly rozebrány výše, tato skutečnost dokládá existenci přinejmenším zvláštního obchodního uskupení, které koordinovalo svou činnost, kde ceny určoval pro osoby zapojené v řetězci výrobce produktu, a kde se zboží přeprodávalo i přes Spolkovou republiku Německo, kde zůstalo pouze několik hodin a nezměněno bylo odvezeno zpět na území České republiky, a to pouze proto, aby bylo ztíženo odhalení krácení spotřební daně.

305. Pokud obviněný kritizoval postup odvolacího soudu, který měl ignorovat jím předložené listinné důkazy k dodávkám bio dieselu v prosinci roku 2005, není Nejvyššímu soudu zřejmé, k čemu má takto konstruovaná argumentace obviněného stran dodávaného bio dieselu jako jeho převažující obchodní aktivity směřovat. Obviněnému není kladen za vinu obchod s methylesterem, ale s produktem ZEP. Svědek T. M., jenž měl na starosti stáčiště v Reinhodshainu (patřící společnosti Rüdiger & Co. Mineralöl GmbH), provozovaného pro společnost SMM obviněného Wolfganga Schneidera (v bodě 229. rozsudku označeno jako společnost Schneider), ve své výpovědi uvedl, že „nádrže byly nadzemní a označeny jako daňový sklad 1 a 2. Tyto nádrže byly využívány výlučně pro skladování ZEPu. Obě nádrže byly vybaveny odděleným přítokovým a odtokovým potrubím. Vyloučil smíchání produktu ZEP s jinými PHM. Nafta byla skladována ve zcela oddělené nádrži.“ 306. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rovněž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v bodech 186. – 187. tohoto usnesení shrnul východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že v obecné rovině je námitku nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu možno pod tento dovolací důvod podřadit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou pouze prostou polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. Za vhodné je rovněž třeba poukázat na bod 149. tohoto usnesení, v rámci něhož Nejvyšší soud zdůraznil potřebu rozlišovat mezi dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť tyto dovolací důvody, přestože se mohou obsahově překrývat či na sebe navazovat, slouží k nápravě jiných vad. Obviněný činí tuto nechtěnou záměnu, když kritizuje závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, ale svou argumentaci zakládá toliko na zpochybňování či přímo opomenutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která nahrazuje vlastními hodnotícími úvahami. Obviněný poukazuje na závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu a kritizuje argumentaci v nich obsaženou jako zobecňující a porušující zásadu in dubio pro reo. S takovouto námitkou se Nejvyšší soud vypořádal již v bodech 188. – 190. tohoto usnesení, přičemž tam uvedené závěry jsou plně aplikovatelné i na argumentaci obviněného Wolfganga Schneidera. I v jeho případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu. Soudy v projednávané věci dostatečně vysvětlily, z čeho dovozují naplnění subjektivní stránky, kdy lze odkázat zejména na bod 354. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 275. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Pokud obviněný v části podaného dovolání k podpoření svých výhrad proti těmto závěrům opakoval své námitky proti provedenému dokazování, že byl pouhým skladovatelem produktu ZEP a že nevěděl, že byl článkem v řetězci, jehož skutečný účel nebyl souladný se zákonem, tak Nejvyšší soud odkazuje na svou argumentaci výše, kdy se takto vznesenými námitkami zabýval při vypořádávání námitek podřazených pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

307. Pokud obviněný namítl, že v jeho případě nebyly naplněny zákonné předpoklady spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť neexistuje důkaz, že se podílel na vypracování společného plánu a záměru a že neinicioval jakýmkoliv způsobem výrobu produktu ZEP, či se jakkoli zapojil do vytvořeného řetězce společností s cílem zakrýt nebo přinejmenším podstatně ztížit odhalení krácení spotřební daně u produktu ZEP, Nejvyšší soud připomíná, že již v bodech 218. – 219. tohoto usnesení shrnul obecná východiska institutu spolupachatelství. V kontextu námitek obviněného je vhodné opětovně zdůraznit, že spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou či aby každý obviněný naplnil celou skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. K tomuto je nutné uvést, že soudy v projednávané věci nikdy netvrdily, že by se obviněný přímo podílel na výrobě ZEPu, ale kladly mu za vinu jeho vědomé zapojení do řetězce společností s cílem zastřít nebo podstatně ztížit odhalení krácení spotřební daně. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, obviněný si nemohl myslet, že je pouhým skladovatelem produktu ZEP a že na obchodní činnosti, do které byl zapojen, není nic podezřelého. Rozhodně není v obchodním styku běžné, aby s ním přímo nesouvisející subjekt (společnost SETADIESEL, která mimo jiné reálně svými cisternami dovážela do Německa produkt ZEP, který byl formálně zakoupen od společnosti ARTUCO-D) autoritativně určoval ceny od počátku tohoto řetězce až po jeho konec. Stejně tak není běžné, aby se potkávaly mezi sebou společnosti zapojené v prodejním řetězci, které spolu přímo nesouvisí (nejsou účastníky konkrétních obchodů) a kontrolovaly vzájemné vyúčtování. O tom, že obviněný Wolfgang Schneider poskytoval součinnost osobám zapojeným do řetězce sloužícího k co největšímu znepřehlednění obchodu se ZEPem, svědčí mimo jiné zachycené odposlechy, na které bylo poukazováno výše. Stejně tak není běžnou praxí při nákupu a prodeji (natož při obviněným tvrzeném skladování), aby bylo předmětné zboží dorazivší z jiného státu v horizontu několika málo hodin zase odvezeno (přeprodáno) bez jakékoliv změny zpět. Nelze než se ztotožnit s názorem soudů obou stupňů, že tyto okolnosti „svědčí z hlediska obchodního o neekonomickém a nelogickém obchodování, o tom, že šlo o zastírané obchodování motivovaném nikoli snahou po dosažení legálního ekonomického zisku, ale o to znepřehlednit uvedený protizákonný obchod řetězcem společností a skrýt jej před správcem daně“ (srov. bod 275. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 350. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V neposledním řadě pak tvrzení obviněného, že neměl zřejmý důvod být přesvědčen, že se u produktu ZEP jedná o samostatný produkt bez souvislosti s motorovou naftou, vyvrací již poukazované usnesení o ručení ze dne 25. 10. 2006 vydané celním úřadem Erfurt (č. l. 13781–13783 spisu), ve kterém se výslovně uvádí, že společnost ARTUCO-D odebrala motorovou naftu z ČR a prodala ji obviněnému pro komerční účely, přičemž jeho společnosti vydané povolení bylo uděleno pro minerální olej podpoložky 2707 5090 (ZEP) nikoli pro motorovou naftu. Tímto bylo spácháno krácení daně. Ze všech okolností, na které je výše poukazováno, hodnotíce je ve vzájemných souvislostech, nezbývá než souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že byly naplněny jak zákonné podmínky pro spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, tak subjektivní stránka trestného činu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

308. Zcela bez významu pak stojí zmínka obviněného, že celý systém fungoval rok i bez něj, kdy nalézací soud ve zjištěném skutkovém ději konstatoval, že produkt ZEP společnost SETADIESEL prodávala již od února 2004 a i bez přispění obviněného tedy trestná činnost fungovala, tedy nebyl nezbytnou součástí řetězce. Nejvyšší soud podotýká, že nalézací soud ve skutkové větě rozdělil jednání obviněných do třech bodů podle toho, skrze jaké společnosti byl ZEP prodáván a jaké společnosti v konkrétní obchodní větvi sloužily k zakrytí krácení spotřebních daní. Obviněnému bylo k tíži přičítáno pouze jednání popsané v bodě 1. a), v rámci, něhož je konstatováno, že odebíral ZEP v době od 13. 1. 2005 do 31. 3. 2006. Zbylá jednání mu vyčítána nebyla. Důležitou součástí řetězce společností byl tedy v této obchodní větvi. Na závěru odvolacího soudu vysloveném v bodě 351. odůvodnění jeho rozsudku, že „tento typ obchodování s produktem ZEP by nefungoval bez aktivní činnosti a zapojení německých společností těchto dvou obžalovaných“ (obviněného Wolfganga Schneidera a obviněného Lutze Kalbitze) není možné spatřovat nic závadného, když obchodování přes Spolkovou republiku Německo právě v této obchodní větvi sledovalo účel zastřít krácení spotřební daně.

309. Nejvyšší soud ve vztahu k obviněnému Wolfgangu Schneiderovi shrnuje, že žádnou z jím vznesených námitek neshledal opodstatněnou.

Námitky obviněného Lutze Kalbitze

310. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

311. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil obviněný s tím, že trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy, že tak stanovuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Nepřípustnost trestního stíhání spatřoval v tvrzeném porušení čl. 14 odst. 7 Smlouvy, kdy orgány činné v trestním řízení měly v souladu s tímto ustanovením a ustanovením § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání zastavit, neboť dovolatel byl pro stejný skutek již stíhán Celním úřadem v Drážďanech, a to dokonce dříve, než byl stíhán v České republice. V souladu s citovaným ustanovením bylo podle něj na místě trestní stíhání zahájené v České republice zastavit. Zároveň uvedl, že ač se k této problematice vyjádřil odvolací soud v bodech 227. až 304. odůvodnění svého rozsudku, jeho argumentaci nelze považovat za správnou. Nepřípustnost trestního stíhání dovozoval i z neúměrné délky trestního stíhání, tedy namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícího právo na rozhodnutí v přiměřené době, přičemž vyjádřil přesvědčení, že se odvolací soud této jeho námitce dostatečně nevěnoval.

312. Je možno konstatovat, že uvedenými námitkami se Nejvyšší soud zabýval již u obviněného Jiřího Uhlíře, kdy na své závěry obsažené v bodech 233. – 255. tohoto usnesení pro stručnost odkazuje. Argumentace Nejvyššího soudu je zcela přiléhavá i k námitkám obviněného Lutze Kalbitze. Ve vztahu k němu a nad její rámec Nejvyšší soud dodává, že soudy si byly v projednávané věci vědomy neúměrné délky trestního řízení, přičemž porušení práv obviněného kompenzovaly při ukládání trestu postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let (body 301. a 309. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba neúměrnou délku trestního řízení kompenzovat ještě výrazněji, a proto zkrátil zkušební dobu podmíněného odsouzení z 5 let na 3 roky (bod 371. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

313. Stejně jako u obviněného Jiřího Uhlíře tak Nejvyšší soud shledal námitky obviněného Lutze Kalbitze podřazené pod § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

314. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé variantě. Obecná východiska tohoto dovolacího důvodu shrnul Nejvyšší soud při vypořádávání se s námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva v bodech 154. – 155. tohoto usnesení, obecná východiska druhé varianty tohoto dovolacího důvodu pak v bodě 157. tohoto usnesení, kdy Nejvyšší soud na tento výklad pro stručnost odkazuje.

315. Obviněný namítl, že způsob, jakým byly odebrány vzorky, byl v rozporu s metodickým pokynem pro postup při odběru ropných látek i ČSN ISO 3170 krátkou tyčí nad stanovenou 1/3 hladiny. S touto výhradou se vypořádaly již soudy obou stupňů, když poukázaly na to, že případné pochybení v tomto směru nemohlo mít žádný vliv na výsledky prováděného znaleckého zkoumání, a to s ohledem na výrobní postup produktu ZEP a vlastnosti výsledného produktu. Nalézací soud v bodě 248. odůvodnění svého rozsudku poukázal na závěry znalce z oboru chemie, odvětví chemická různá, specializace technologie makromolekulárních látek (nátěrové hmoty, syntetické pryskyřice) R. M., který vysvětlil, že „výroba produktu ZEP probíhala smícháním dvou vstupních surovin, které byly obě tekuté, s nízkou viskozitou a výborně mísitelné a v podstatě již např. čerpáním dvěma čerpadly do jedné nádrže dojde k dokonalému promísení, a pokud pak výsledná komodita byla naložena do cisterny a odvezena, tak naprosto nemá vliv na analýzu produktu, kde se vzorek nabere, protože dojde k dokonalému promísení, a to už v první fázi při čerpání a potom, když se produkt veze v cisterně a dochází k dalšímu pohybu“. Na tutéž argumentaci poukázal i odvolací soud v bodě 364. svého rozsudku. Jeho navazující argument, že „z odhadu délky odběrné tyče, kterou svědek popsal nelze kategoricky odvodit hloubku odběru ve vztahu k hladině kapaliny, a to vzhledem k možnosti zasunutí tyče do otvoru cisterny“, nelze považovat za určující. Jednak proto, že tato hypotéza nenachází oporu v provedeném dokazování, a jednak proto, že existence tvrzeného pochybení spočívající v odběru vzorků krátkou tyčí nemá praktický vliv na výsledky učiněného znaleckého zkoumání. Je možné přisvědčit obviněnému, že metodické pokyny a technické normy existují, aby byl vždy odebrán vzorek reprezentativní, jenž by mohl být předmětem následného zkoumání. Dílčí porušení těchto norem však automaticky neznamená, že návazné zkoumání nelze provést. Vždy je potřebné přihlédnout k míře tohoto porušení a konkrétnímu vlivu tohoto porušení na správnost a přesnost zkoumání, jež má být činěno. To se v posuzovaném případě stalo, kdy z vlastností produktu ZEP jako takového vyplývá, že tvrzené pochybení spočívající v odběru z nízké hloubky nemělo vliv na možnost či správnost následného zkoumání. Odebrané vzorky a výsledky znaleckého zkoumání těchto vzorků proto soudy správně považovaly za procesně použitelný důkaz.

316. Obviněný rovněž brojil proti závěrům soudů nižších stupňů stran jeho zapojení do trestné činnosti. Soudy podle něj postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť o jeho vině mělo být rozhodováno pouze na podkladě nepřímých důkazů, které však netvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v příčinném vztahu k dokazované skutečnosti. Jeho námitky zaměřené tímto směrem by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obecný výklad této varianty dovolacího důvodu podal Nejvyšší soud výše v bodech 178. – 179. tohoto usnesení v rámci vypořádávání se námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva, přičemž lze na tento výklad plně odkázat. V kontextu formulace námitek obviněného Lutze Kalbitze je vhodné zdůraznit, že uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním týkajícím se obviněného takový extrémní rozpor shledat nelze, neboť obviněný toliko předkládá svůj vlastní názor na to, jak mají být provedené důkazy hodnoceny a jakou mají podle jeho názoru vypovídající potenci, přičemž zcela opomíjí závěry soudů učiněné ve věci.

317. Obviněný poukázal na závěr odvolacího soudu obsažený v bodě 359. odůvodnění jeho rozsudku, v rámci něhož odvolací soud uvedl, že: „Obžalovaný ve svém odvolání zpochybňoval jednotlivá tvrzení krajského soudu, kterými tento soud odůvodňoval své rozhodnutí o vině obžalovaného. Odvolací soud podotýká, že byť jednotlivé skutečnosti by samy o sobě nemusely svědčit o úmyslném zapojení obžalovaného do trestné činnosti (např. pouhá skutečnost, že se ZEP dopravoval do Německa a následně zpět do ČR), ve svém souhrnu a ve spojení se všemi ostatními důkazy (odběry vzorků, odposlechy, sledování atd.) byla vina obžalovaného prokázána.“ Obviněný z tohoto úryvku dovozuje, že si je odvolací soud vědom slabé důkazní situace vůči jeho osobě. V tomto se však obviněný mýlí. Odvolací soud toliko zdůrazňuje nutnost hodnotit provedené důkazy jednotlivě i ve spojení se všemi provedenými důkazy. Jak podotkl obviněný ve svém dovolání, tak k závěru o vině obviněného je možno dojít na podkladě řetězce na sebe navzájem navazujících nepřímých důkazů, které tvoří ucelený řetězec. Samotný nepřímý důkaz k závěru o vině nepostačuje, ale právě ve spojení s dalšími důkazy se stává jedním z článků pomyslného řetězce, na jehož podkladě je možné vyslovit přesvědčivý závěr o vině.

318. I když odvolací soud nemohl s ohledem na výsledky provedeného dokazování přisvědčit nalézacímu soudu v tom, že bylo prokázáno, že by obviněný Lutz Kalbitz komunikoval se svými odběrateli prostřednictvím obviněného Jiřího Uhlíře, ani že by zástupci společnosti SETADIESEL určovali cenu ZEPu pro jeho odběratele (srov. bod 360. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tak zároveň zdůraznil, že se nejedná o podstatnou vadu napadeného rozsudku nalézacího soudu, pro kterou by bylo nutné jej zrušit. Z provedeného dokazování přesvědčivě vyplývá vina obviněného, jakož i jeho zapojení do trestné činnosti (bod 361. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

319. V tomto ohledu odvolací soud poukázal mimo jiné na odposlechy zajištěné ve věci, jejichž důkazní hodnotu sporoval obviněný v podaném dovolání. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že z nich nemohou vyplývat odvolacím soudem učiněná skutkové zjištění, že vědomě obchodoval s naftou deklarovanou jako produkt ZEP, a je proto nutné taková skutková zjištění považovat za extrémně rozporná s obsahem provedených důkazů. Než Nejvyšší soud přistoupí k hodnocení jednotlivých odposlechů, tak musí zdůraznit, stejně jako to učinil odvolací soud v již zmíněném bodě 359. odůvodnění svého rozsudku, že jednotlivé důkazy je potřebné hodnotit v celkovém kontextu. Podle faktur prodávala společnost SETADIESEL produkt ZEP společnosti ARTUCO-D, která jej následně prodávala do Německa mimo jiné společnosti ECT Energieconsulting&Trading GmbH Lutze Kalbitze (dále jen „společnost ECT“), od které se produkt ZEP nezměněn (cisterny byly pouze zváženy a došlo k výměně přepravních dokumentů) vracel zpět do České republiky, kde byl dokladově odebírán společností PREKAP a následně společností PREPOLUSANTE nebo společnostmi PLASTIC PEOPLE, ZOKOS, ZEEL CONSULTING a T.R.C [srov. skutkovou větu, bod 1. b)]. Z odposlechů, na které poukazoval odvolací soud, vyplývá zapojení obviněného do řetězce společností s netradičním a z obchodního hlediska (pokud by byly obchody realizovány v mezích zákona) nesmyslným fungováním, který měl opakovanými přeprodeji ztížit odhalení krácení spotřební daně produktu ZEP, který v podstatných aspektech odpovídal motorové naftě. Z odposlechu ze dne 27. 6. 2005 (č. l. 7209 spisu) >56< vyplývá, že H. Š. (SETADIESEL) zaslala M. U. (ARTUCO-D) tabulku obsahující určení cen pro Halima, PREMAX, Schneidera, Kalbitze, a to včetně marží. Tedy marži (a v konečném důsledku i cenu, za kterou obviněný nakupoval i prodával) si neurčil obviněný sám podle svého uvážení, ale byla mu direktivně určena subjektem, se kterým neměl přímý obchodní kontakt (odebíral od společnosti ARTUCO-D). O tom svědčí i zachycený telefonický hovor mezi M. U. a obviněným Ing. Stanislavem Kolevem ze dne 4. 7. 2005 (č. l. 7118 spisu), ve kterém probírali mimo jiné to, že obviněný Ing. Kolev nechce dávat zboží Kalbitzovi, protože mu dává nízkou cenu a za těchto podmínek mu nechce prodávat. Na to mu odpovídá U., že H. (Š. – vedoucí obchodního oddělení společnosti SETADIESEL) měla udělat cenu. Skutečnost, že obchody obviněného Lutze Kalbitze s produktem ZEP byly realizovány podle pokynů společnosti SETADIESEL, která nebyla jeho zákazníkem ani odběratelem je doložena i z obsahu rozhovoru ze dne 1. 7. 2005 (č. l. 7117 spisu) mezi obviněnými Ing. Stanislavem Kolevem a obviněným Ing. Josefem Podolkou (člen představenstva a investiční ředitel společnosti SETADIESEL), kdy se Ing. Podolka táže Ing. Koleva zdali společně pojedou do Německa, že by ho rád měl na jednání s Kalbitzem, protože při jednání o ceně se bude Kalbitz na něj (Ing. Koleva) odvolávat. Ing. Kolev na to odpověděl, že řekl Jirkovi (obviněnému Jiřímu Uhlířovi) jaká bude cena. V rozhovoru rovněž zmiňují H. Š. Z těchto telefonátů vyplývá, že o tom, že zboží bude společností ARTUCO-D dodáno a za jakou cenu budou rozhodovat zástupci společnosti SETADIESEL, kteří u společnosti ARTUCO-D neměli formálně vykonávat žádné řídící funkce. Nemůže proto obstát výhrada obviněného, že obvinění Ing. Stanislav Kolev a Ing. Josef Podolka byli rovněž zainteresováni ve společnosti ARTUCO-D. V této společnosti byli jmenovaní obvinění toliko řadovými společníky bez právní možnosti přímo určovat obchodní řízení společnosti (takováto pravomoc je svěřena statutárním orgánům společnosti, příp. jejím pověřeným pracovníkům). Tento argument pak zcela pozbývá relevance v případě H. Š., která ve společnosti ARTUCO-D nijak nefigurovala, a to ani majetkově. Její zapojení do ustavování cen tak není možné vysvětlit jinak, než jak to učinily soudy nižších stupňů. O nestandardním obchodním chování a celkově zvláštním obchodním modelu svědčí i hovor mezi H. Š. a obviněným Jiřím Uhlířem ze dne 13. 3. 2006, kde Uhlíř žádá Š. o vzorek pro Kalbitze, ale toho normálního, toho bez příměsí, bez aroma (č. l. 7233 spisu). Z uvedeného je zřejmé jednak to, že vzorek ZEPu, který požadoval obviněný Lutz Kalbitz, nesháněl sám, ale že to za něj činil obviněný Jiří Uhlíř u společnosti SETADIESEL, tedy u společnosti, se kterou obviněný neměl formálně nic společného. Pokud by jej potřeboval pro jakékoliv účely, tak by si jej měl vyžádat od subjektu, který mu zboží (produkt ZEP) prodával. Ze zmíněného telefonátu rovněž vyplývá, že produkt ZEP byl vyráběn přinejmenším ve dvou recepturách, které se od sebe odlišovaly (v části týkající se obviněného Ing. Ladislava Mandíka Nejvyšší soud poukazoval mimo jiné na to, že zápach u produktu ZEP neznamenal problém pro deklarované užití), kdy obviněnému Lutzi Kalbitzovi měl být poskytnut vzorek bez zápachu. Dále je vhodné podotknout, že podle účetních dokladů obviněný odebíral produkt ZEP v době od 18. 8. 2004 do 16. 6. 2006, mohl si tedy vzorky opatřit ze stabilních dodávek, a nikoliv prostřednictvím svého dodavatele opatřovat vzorek „bez aroma“ přímo u výrobce. V případě rozhovoru ze dne 21. 2. 2006 (č. l. 7617 spisu) mezi A. U. a M. U. se hovoří o faxem zaslaném bankovním účtu od obviněného Halima Al-Azawiho, který měl být předán obviněnému Wolfgangu Schneiderovi, který měl napsat, kdy peníze došly. Rovněž se U. dotazuje U., zda nemluvila s B. (K.) o ZEPu. Ta ji informuje, že jí poslala ceny pro Kalbitze v korunách od pondělka. Tento rozhovor potvrzuje ostatní zachycené odposlechy i další důkazy provedené ve věci svědčící o tom, že obviněný Lutz Kalbitz byl součástí nestandardního obchodního uskupení.

320. Pokud obviněný tvrdí ve vztahu k odběru vzorků, že byl odebrán pouze jeden vzorek, který vypovídá maximálně o tom, že dodavatel zaslal zboží neodpovídající objednávce, tedy neprokazuje, že obviněný o této skutečnosti věděl, tak s ním nelze souhlasit. Tomuto argumentu by bylo možné přisvědčit pouze, pokud by tento důkaz byl posuzován izolovaně. Jak ale opakovaně zdůrazňuje Nejvyšší soud v celém tomto rozhodnutí, soudy jsou povinovány hodnotit důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Zasazen do kontextu ostatních důkazů provedených ve věci (výše uvedených odposlechů, faktur, výsledků sledování a dalších), je poskytován ucelený obraz o systému, do něhož byl obviněný Lutz Kalbitz zapojen. Systému, kde ceny neurčovali jednotliví obchodníci na základě vzájemných jednání (kupující a prodávající), ale mimo stojící společnost SETADIESEL. Systému, jehož primárním účelem bylo ztížit odhalení skutečnosti, že je vyráběn produkt ZEP, který v podstatných aspektech odpovídá motorové naftě, a který má být nakonec nabízen k pohonu motorových vozidel, aniž by z něj byla odvedena spotřební daň.

321. Vyjma již zmíněných důkazů se jeví jako vhodné poukázat i na výsledky sledování ze dne 18. 5. 2006 (bod 230. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 365. – 366. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, zpráva o zásahu na č. l. 13906–13933 spisu), z něhož se podává, že cisterna s produktem ZEP (RZ XY s návěsem označená v protokolu o sledování jako vozidlo č. 1 ) byla v 10:35 hod. zjištěna na silnici XY v XY (hraniční přechod XY), následně byla kontrolována ve Spolkové republice Německo za sjezdem XY spolkovým úřadem pro silniční dopravu v čase 13:54. Druhá cisterna (cisterna RZ XY s návěsem označená v protokolu o sledování jako vozidlo č. 2) byla stejného dne ve 14:05 hod. kontrolována za sjezdem XY. Při kontrolách byly předloženy dokumenty, ve kterých bylo uvedeno, že cisterny společnosti VICTORY přepravovaly produkt ZEP od společnosti SETADIESEL ke společnosti ARTUCO-D. Společnost ARTUCO-D pak podle mezinárodního nákladního listu náklad jako přepravce dodala společnosti ECT. Obě sledované cisterny zaparkovaly v areálu společnosti „Dykerhoff Transportbeton“ (vozidlo č. 1 v čase 14:46, vozidlo č. 2 v čase 14:36), najely na váhu pro nákladní vozidla, byly zváženy, obdržely nové doklady a téměř bezprostředně poté opustily areál (vozidlo č. 2 v čase 14:49 a vozidlo č. 1 v čase 15:03) a odjely po silnici XY směrem na XY. Vozidlo č. 1 bylo poté sledováno k hraničnímu přechodu XY (XY), skrze který opustilo Spolkovou republiku Německo. Stejnou cestu absolvoval dne 11. 5. 2006 (záznam o zásahu na č. l. 13892–13905 spisu) tahač (RZ XY) s cisternovým přívěsem (RZ XY), který byl ve 14:04 hod. zjištěn na hraničním přechodu XY (XY). V 17:35 hod. vjel do areálu společností „Dykerhoff Transportbeton“ a GEVA Agrarhandelt GMBh, kterou opustil v 17:43 hod. a pokračoval směrem na hraniční přechod XY (XY), v čase 18:39 jel v pruhu pro výjezd na tento hraniční přechod a zaparkoval na parkovišti pro nákladní vozidla. Z uvedených záznamů o sledování ve spojení s dalšími důkazy ve věci je možné si utvořit představu, jak obchod reálně fungoval. Produkt ZEP byl přivezen cisternami na území Spolkové republiky Německo, kde se zdržel pouze několik málo hodin, aby byl následně odvezen do České republiky bez jakéhokoliv zásahu stejnými cisternami a ve stejném množství. Došlo toliko ke zvážení a výměně přepravních dokladů. Pobyt v areálu společnosti, kam byl ZEP dovezen ve Spolkové republice Německo, trval ve sledovaných případech pouze necelou čtvrthodinu. Soudy obou stupňů dospěly k tomu, že zdůvodnění takového postupu ze strany obviněného, který tvrdil, že se jedná o běžný způsob obchodování v mezinárodním obchodu, nemůže obstát (srov. zejména bod 366. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že se jednalo o model neekonomický, a i z hlediska praxe mezinárodního obchodu nesmyslný. Nedává totiž smysl, aby bylo zboží dovezené z České republiky bez jakéhokoliv zásahu opět doručeno stejnými vozidly do České republiky v řádu hodin, přičemž bylo dbáno na to, aby se stejná cisterna nevracela skrze hraniční přechod, přes který téhož dne vyjížděla z České republiky. Takovou snahu lze vysvětlit pouze tak, že se zainteresovaní snažili nevzbudit podezření při návratu do České republiky. Samozřejmě v daném kontextu nelze opomíjet ani to, že ceny, za které se nakupovalo a prodávalo, nestanovili jednotliví účastníci obchodních vztahů, ale osoby ze společnosti SETADIESEL, a že byl ZEP opakovaně přeprodáván skrze řetězec společností, než se dostal na čerpací stanice v České republice, kde byl nabízen jakožto motorová nafta.

322. Není rovněž možno přisvědčit námitce obviněného, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že jeho společnost ECT od července 2005 do dubna 2006 produkt ZEP od společnosti ARTUCO-D vůbec neodebírala, neboť dne 20. 7. 2005 vypověděla smlouvu o spolupráci. Odvolací soud v bodě 367. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě a dostatečně odůvodnil, proč toto přerušení nepovažoval za skutečnost, která by vylučovala vědomou účast obviněného na trestné činnosti jako člena organizované skupiny. Odvolací soud poukázal přiléhavě na to, že „v rámci trestné činnosti více spolupachatelů je běžné, že někteří pachatelé na určitý čas z různých důvodů přestanou trestnou činnost páchat. To samo o sobě neznamená, že by neměli být postihováni za trestnou činnost, kterou prokazatelně spáchali před nebo po určitém vymezeném období, kdy trestnou činnost nepáchali. Z odposlechů je ostatně zřejmé, že vztahy mezi obžalovaným Kalbitzem a obž. Ing. Kolevem nebyly dobré (viz např. hovor mezi obž. Kolevem a U. ze dne 4. 7. 2005, č. l. 7118 nebo hovor mezi obž. Kolevem a obž. Podolkou ze dne 22. 7. 2005, č. l. 7122), ale už v polovině března 2006 sháněl obž. Uhlíř u Š. vzorek ZEPu pro Kalbitze, „ale toho normálního, toho bez příměsí, bez aroma“ (hovor mezi obž. Uhlířem a Š. ze dne 13. 3. 2006, č. l. 7233)“. Takový závěr je s ohledem obsah provedených důkazů logický a není mu čeho vytknout. Ostatně se jednalo o dočasné přerušení jeho aktivní role v trestné činnosti, ta po tomto přerušení pokračovala, což dokládají výše zmíněné odposlechy, přepravní doklady i výsledky sledování, na které bylo již výše poukazováno.

323. Obviněný namítl i porušení zásady in dubio pro reo, když namítl, že nalézací soud rozhodl pouze na základě nepřímých důkazů. Námitkou porušení zásady in dubio pro reo se Nejvyšší soud zabýval již v bodech 189. – 191. tohoto usnesení, přičemž tam uvedené závěry jsou plně přiléhavé i na argumentaci obviněného Lutze Kalbitze. I v jeho případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů plně dostály požadavkům na odůvodnění svých rozhodnutí ve shodě s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a judikaturou Ústavního soudu. Soudy v projednávané věci dostatečně vysvětlily, z čeho dovozují naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu, a to včetně subjektivní stránky, kdy lze odkázat na body 358. – 368. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 275. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V projednávané věci měly soudy dostatečný důkazní podklad, na jehož základě dospěly logicky bezvadným způsobem ke skutkovým závěrům o existenci řetězce společností, jehož cílem bylo znepřehlednit a zakrýt původ produktu ZEP, který v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě a byl tak konečným spotřebitelům nabízen a vyhnout se tak odhalení krácení spotřební daně.

324. S ohledem na uvedené je možno konstatovat, že žádnou z námitek obviněného Lutze Kalbitze uplatněnou v dovolání nelze shledat opodstatněnou.

Námitky obviněného Halima Al-Azawiho

325. Obviněný Halim Al-Azawi uplatnil v podaném dovolání dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř.

326. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatnil obviněný s tím, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno jako nepřípustné z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy proto, že tak stanovuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, per analogiam ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícího právo na rozhodnutí v přiměřené době. Jako jediný způsob nápravy nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného vůči jeho osobě spatřoval pouze zastavení trestního stíhání, neboť tresty uložené po 16 letech od údajného spáchání skutku mohou jen stěží působit výchovně.

327. Totožně vznesenou námitkou se Nejvyšší soud zabýval již u obviněného Jiřího Uhlíře, kdy na své závěry obsažené v bodech 246. – 255. tohoto usnesení pro stručnost odkazuje. Argumentace Nejvyššího soudu je zcela přiléhavá i k námitkám obviněného Halima Al-Azawiho. Ve vztahu k němu nad její rámec Nejvyšší soud dodává, že soudy si byly v projednávané věci vědomy neúměrné délky trestního řízení, přičemž porušení práv obviněného kompenzovaly při ukládání trestu postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let se stanovením zkušební doby v trvání 5 let (body 301. a 312. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba neúměrnou délku trestního řízení kompenzovat ještě výrazněji, a proto zkrátil zkušební dobu podmíněného odsouzení z 5 let na 3 roky (srov. bod 386. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

328. Stejně jako u obviněného Jiřího Uhlíře tak Nejvyšší soud shledal námitku obviněného Halima Al-Azawiho stran nepřípustnosti trestního stíhání jako zjevně neopodstatněnou.

329. Obviněný rovněž výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, s tím, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Obecná východiska tohoto dovolacího důvodu shrnul Nejvyšší soud při vypořádávání se s námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva v bodech 154. – 155. tohoto usnesení, výklad první varianty tohoto dovolacího důvodu pak výše v bodech 178. – 179. tohoto usnesení, přičemž lze na tyto pasáže plně odkázat. Námitka obviněného brojící proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu je v obecné rovině podřaditelná pod obviněným neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož východiska Nejvyšší soud osvětlil v bodech 186. – 187. tohoto usnesení. Nicméně ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. A konečně považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na bod 149. tohoto usnesení, kde zdůraznil potřebu rozlišovat mezi dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť oba dovolací důvody, přestože se mohou obsahově překrývat, slouží k nápravě jiných vad. Uvedenou záměnu těchto dovolacích důvodů je možno vyvodit právě v případě obviněného, který sice v obecné rovině kritizuje závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, ale jeho argumentace je založena toliko na zpochybňování či přímo ignorování skutkových zjištění vyplynuvších z hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kdy tyto nahrazuje vlastními hodnotícími úvahami.

330. Je vhodné poukázat na to, že se argumentací obviněného adekvátně zabývaly soudy nižších stupňů a přesvědčivě vysvětlily na podkladě jakých úvah a provedených důkazů dospěly k tomu, že se obviněný Halim Al-Azawi do trestné činnosti organizované skupiny vědomě zapojoval. V bodě 276. odůvodnění svého rozsudku nalézací soud shrnul důkazní a skutkové závěry ve vztahu k tomuto obviněnému. Dospěl k závěru, že obviněný jako jednatel společnosti N. G. DIESEL aktivně vystupoval v projednávaných obchodech s produktem ZEP, kdy jeho společnost odebírala produkt ZEP od německé společnosti SMM obviněného Wolfganga Schneidera, a dále tento produkt přeprodal společnosti MONTECH. Podle obviněného Reného Svobody pak měl obviněný Halim Al-Azawi určovat i odběratele společnosti MONTECH. V rámci trestního řízení však nebyly zjištěny žádné doklady o prodeji produktu ZEP vydané touto společností. Stáčiště v XY bylo provozováno právě společností MONTECH, a právě sem byl ZEP dopravován ze Spolkové republiky Německo. Stáčiště obsluhoval svědek M. K., podle kterého byla do XY dodávána pouze motorová nafta, kterou i on sám používal se svolením obviněného Reného Svobody k pohonu automobilu. Nalézací soud ve zmíněném bodě 276. odůvodnění rozsudku uvedl, že „z výpovědí svědků Z. Č., V. Š., P. H., Š. K., M. K., L. V., J. V., P. P., L. M., Z. M. a dalších, emailové komunikace a záznamů o odposlechu s označením ČISTIČ 14, 20, 30, 31, 35 a 44 rozvedených výše, vyplývá, že společnost MONTECH produkt ZEP prodávala svým odběratelům již jako motorovou naftu, která končila na čerpacích stanicích, ať už veřejných či soukromých.“ Povědomost obviněného Halima Al-Azawiho nalézací soud dovozoval rovněž z toho, že obviněný byl v častém osobním i telefonickém kontaktu s obviněným Ing. Stanislavem Kolevem, který s ním neměl formálně nic společného, neboť byl výrobcem a producentem produktu ZEP a v celém obchodním řetězci figuroval daleko před ním. K tak častému kontaktu proto nebyl dán žádný důvod. Obviněný Halim Al-Azawi se zúčastnil i jednání dne 5. 10. 2005 v Dipoldiswalde v Německu s obviněnými Ing. Stanislavem Kolevem, Jiřím Uhlířem a Františkem Malcem. Při tomto jednání měl podle zápisu vystupovat za společnost UNIQUE OIL, jejímž jednatelem byl ale obviněný Martin Raždík. Ani společnost UNIQUE OIL ani společnost obviněného Halima Al-Azawiho N. G. DIESEL však s obviněnými s Ing. Stanislavem Kolevem a Jiřím Uhlířem, resp. se společnostmi, v nichž tito figurovali, neměly žádný přímý vztah, produkt ZEP totiž odebíraly od obviněného Wolfganga Schneidera. V častém kontaktu byl i s obviněným Jiřím Uhlířem, o čemž svědčí například zachycený hovor ze dne 22. 8. 2005 (na č. l. 7255 spisu), kde mu tento obviněný sděluje, že „Schneider poslal fax, že ještě není možné zboží dodávat. Al-Azawi k tomu uvádí, že byli na jednání a že říkal „ve čtvrtek si udělejte objednávku, zboží je“, a dodává, ten člověk omezil ZEP kvůli tomu, takže on musí teďka aspoň narovnat ZEP.“ V hovoru s M. U. ze dne 5. 9. 2005 (č. l. 7268 spisu) se obviněný domlouvá kolik aut bude chtít příští týden odebrat, že mají pouze jednoho řidiče a že kdyby chtěl těch 12, musela by zavolat Ing. Kolevovi, aby to zařídil. Dlužno opět zdůraznit, že společnost ARTUCO-D obviněného Jiřího Uhlíře, natožpak společnost SETADIESEL nebyly přímými dodavateli obviněného Halima Al-Azawiho. Je zcela nemyslitelné, aby si kupec domlouval objem kupovaného zboží s dodavatelem svého dodavatele v případě, že by všem zapojeným šlo o podnikání v mezích zákona. V některých případech dokonce M. U. zcela vynechala z komunikace obviněné Wolfganga Schneidera, Martina Raždíka a Halima Al-Azawiho jako přeprodejce a hovořila přímo s obviněným Františkem Malcem (dopravcem Reného Svobody – jednajícím za společnost MONTECH) – viz bod 276. Jak přiléhavě podotkl nalézací soud „v případě, že by nebyly všechny shora uvedené osoby zasvěceny do podstaty celého obchodu, nemohlo by k takové komunikaci a potažmo k takovému obchodování docházet.“ O vědomosti obviněného o nekalé povaze činnosti, do které byl zapojen, svědčí také hovor mezi ním a M. U. (č. l. 7275 spisu), kde se ho M. U. ptá, zdali by si nezaplatil a neodvezl fůru, kterou dneska přivezli, protože ve čtvrtek má být kontrola a bylo by lepší, kdyby se to odvezlo. V hovoru zachyceném dne 6. 9. 2005 (spis Čistič 14, č. l. 3–4) obviněný Al-Azawi říká obviněnému Martinu Raždíkovi, který také odebíral produkt ZEP od společnosti SMM, aby zavolal U., že nesedí platby. V hovoru ze dne 7. 9. 2005 (spis Čistič 14, č. l. 4–5) obvinění hovoří o předplatbách požadovaných U. Ve stejném hovoru se obviněný Halim Al-Azawi baví o tom, že by si chtěl koupit „ten telefon“, tedy telefon, který nelze odposlouchávat. Sama skutečnost, že si obviněný chtěl opatřit kryptovaný telefon v obavě, že je odposloucháván, přispívá společně s ostatními důkazy k závěru, že obviněný se na trestné činnosti podílel vědomě. Co se týče kontaktu s obviněným Raždíkem, tak je vhodné uvést, že jejich společnosti nebyly nikdy obchodními partnery, ale spíše konkurenty, neboť obě odebíraly formálně produkt ZEP od stejného dodavatele – společnosti SMM a dodávaly formálně pouze jednomu odběrateli – společnosti MONTECH. Se závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá zejména z bodů 379. a 380. odůvodnění jeho rozsudku. 331. Nejvyšší soud tedy ve vztahu k obviněnému Halimu Al-Azawimu uzavírá, že žádnou z jím uplatněných námitek neshledal opodstatněnou.

Námitky obviněného Ing. Jaroslav Maška

332. Obviněný Ing. Jaroslav Mašek uplatnil v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož základní východiska Nejvyšší soud vysvětlil již výše v bodech 154. – 155. Uvedený dovolací důvod může být uplatňován ve třech variantách, přičemž obviněný Ing. Jaroslav Mašek uplatnil výlučně jeho prvou variantu (rozebranou v bodech 178. – 179. tohoto rozhodnutí), kdy namítl, že rozhodná skutková zjištění napadeného rozsudku určující pro naplnění znaků trestného činu kladeného mu za vinu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.

333. Obviněný Ing. Jaroslav Mašek prostřednictvím polemiky se skutkovými zjištěními napadal výsledky dokazování ze strany soudů nižších stupňů. Uvedený dovolací soud však není naplněn prostou polemikou se skutkovými zjištěními vyvozenými v souladu se zásadami logiky z provedených důkazů či prostým popíráním těchto závěrů. Skrze polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů obviněný napadl i právní posouzení znaku kvalifikované podstaty trestného činu podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Proti hmotněprávnímu posouzení lze brojit toliko v rámci neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož obecná východiska shrnul Nejvyšší soud v bodech 186. – 187. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Již v bodě 149. Nejvyšší soud upozornil na to, že ač na sebe mohou dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v praxi navazovat tak slouží k nápravě jiných vad a je proto nutné důsledně rozlišovat argumentaci, která je pod tyto dovolací důvody v praxi podřazována. Uvedenou distinkci však obviněný Ing. Jaroslav Mašek nedodržuje, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil vůbec, přestože brojil proti právnímu posouzení subjektivní stránky i objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu (byť způsobem neregulérním zakládajícím se na zpochybňování či přímo opomenutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která nahrazuje vlastními hodnotícími úvahami).

334. Obecný výklad této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal Nejvyšší soud výše v bodech 154. – 155. a v bodech 179. – 180. tohoto usnesení v rámci vypořádávání se s námitkami obviněného Ing. Stanislava Koleva, kdy shrnul východiska první varianty tohoto dovolacího důvodu, přičemž lze na tento výklad plně odkázat. V bodech 187. – 188. tohoto usnesení shrnul východiska obviněným neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s tím, že v obecné rovině je možno pod něj podřadit námitku nesprávného posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nicméně ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn polemikou s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. A konečně považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na bod 149. tohoto usnesení, kde zdůraznil potřebu rozlišovat mezi dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť oba dovolací důvody, přestože se mohou obsahově překrývat, slouží k nápravě jiných vad. To je právě případ obviněného, který kritizuje závěry soudů o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, ale jeho argumentace je založena převážně na zpochybňování či přímo opomenutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která nahrazuje vlastními hodnotícími úvahami.

335. Obviněný namítl, že skutkové zjištění, že se jeho společnost podílela na krácení daně produktu ZEP, který měl v podstatných parametrech odpovídat motorové naftě, je vyvráceno závěrem znaleckého posudku společnosti BENE FACTUM, který uvádí, že produkt ZEP neodpovídal parametrům motorové nafty, a nemohl tak být použit k pohonu motorových vozidel. Nejvyšší soud již shora upozornil na to, že soudy v projednávané věci uvedly, že ze znaleckého posudku společnosti BENE FACTUM lze vycházet jenom částečně, kdy za průkazné a věrohodné lze považovat pouze ty závěry týkající se hodnocení stavu účetnictví a hospodaření společnosti SETADIESEL. Námitky týkající se vlastností produktu ZEP a jeho podobnosti s motorovou naftou Nejvyšší soud vypořádal již v bodě 184. odůvodnění tohoto usnesení, kdy se vyjádřil k námitkám obviněného Ing. Stanislava Koleva. Na tuto argumentaci Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje s tím, že je plně přiléhavá i k námitce obviněného Ing. Jaroslava Maška. Jak zdůraznil Nejvyšší soud výše, obviněným nebylo nikdy kladeno za vinu, že by produkt ZEP byl motorovou naftou, nebo, že by jí jeho složení ze 100 % odpovídalo, ale toliko to, že odpovídal v podstatných parametrech motorové naftě, a byl v konečném důsledku jako motorová nafta nabízen k pohonu motorových vozidel, tedy byl určen k jinému použití, a nebyl tak osvobozen od spotřební daně. Ani námitce obviněného Ing. Jaroslava Maška týkající se složení produktu ZEP proto nelze přisvědčit.

336. Dále obviněný brojil proti závěrům učiněným ze zachycených hovorů mezi jím a obviněným Tomášem Sahulkou, jednatelem společnosti PREKAP, který mu přeprodával produkt ZEP od společnosti EKOTRADE-JL (obviněný Ing. Vasil Legeza), případně mezi ním a svědkyní Š., kdy tyto hovory nevypovídají ničeho o jeho úmyslném zapojení do trestné činnosti, neboť se netýkají obchodování s naftou. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že ze zachycených odposlechů je zřejmé, že jak obviněný Ing. Jaroslav Mašek, tak obviněný Tomáš Sahulka používali ke komunikaci kryptované telefony, a pokud spolu hovořili mimo ně, vyhýbali se řešení problémů či konkrétnímu pojmenování obchodních partnerů. Například v hovoru ze dne 14. 12. 2005 (č. l. 7385 spisu) se Tomáš Sahulka ptá, zdali je Ing. Jaroslav Mašek „na červeném telefonu“ a ten požaduje, aby si „T. zapnul ten telefon a neřešili to takhle“. V hovoru ze dne 18. 1. 2006 (č. l. 7390 spisu) mezi stejnými účastníky obviněný Ing. Jaroslav Mašek konstatuje, že „mají všechno dobrý, volal červený telefon a budeme mít vždycky dobrý“. V hovoru ze dne 2. 2. 2006 (č. l. 7392) se obviněný Tomáš Sahulka ptá obviněného Ing. Jaroslava Maška, zda je na „čistým“, ten odpovídá, že není, na což reaguje Sahulka tím, že to nevadí, že to pochopí, a dál mluví v náznacích a domlouvají „se kolik, kdo komu dá peněz s tím, že co je co si řeknou osobně. Mašek říká, že chápe a ať to Sahulka nerozebírá.“ Je zároveň vhodné poukázat na výsledky sledování ze dne 24. 8. 2006, které Nejvyšší soud podrobně popsal v bodě 283. tohoto usnesení v rámci vypořádání se s námitkami obviněného Ing. Vasila Legezy s odkazem na body 166. a 277. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ve stručnosti lze uvést, že faktická cesta produktu ZEP směřovala ze skladu společnosti SETADIESEL cisternou Libora Vonáška přímo na čerpací stanici TANK ONO, kde byl produkt ZEP stočen do nádrže pro motorovou naftu. Dokladová cesta však byla o poznání komplikovanější, kdy společnost SETADIESEL prodala ZEP společnosti EKOTRADE-JL, ta ji prodala dále společnosti PREKAP, ta následně vyfakturovala prodej zboží společnosti obviněného Ing. Jaroslava Maška PREPOLUSANTE, která zboží formálně přeprodala dlouhodobě nekontaktní společnosti WINKS. Nalézací soud v bodě 277. odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že společnosti WINKS, STATIM a KB COMPANY, kterým společnost PREPOLUSANTE fakturačně přeprodávala ZEP, byly dlouhodobě nekontaktní a nevyvíjely žádnou reálnou činnost. V tomto ohledu nalézací soud (v bodě 277. odůvodnění) i odvolací soud (v bodě 390.) poukázaly na velmi nestandardní praktiky Ing. Jaroslava Maška, jak se podávaly ze svědeckých výpovědí (zejména E. A. a T. I.) a z telefonních odposlechů týkajících se zakládání nových společností a hledání jejich jednatelů, kdy si jednatele společnosti PREPOLUSANTE vybíral z řad nezaměstnaných osob či osob bez příjmů, přičemž jako ředitel společnosti určoval těmto jednatelům i výši odměny, zatímco tyto osoby neměly prakticky žádný přehled o činnosti této společnosti.

337. Na uvedených závěrech nic nemění ani obviněným poukazovaná absence spotřební daně na účetních dokladech nebo přítomnost upozornění, že produkt nesmí být použit za jiným účelem než jako změkčovač. Jednalo se totiž pouze o formální sdělení, které mělo přispět ke ztížení odhalení krácení spotřebních daní. S ohledem na obsah provedených důkazů a de facto fiktivní prodeje produktu ZEP skrze několik společností, ač faktická cesta produktu byla jiná, za situace, kdy si toho museli být všichni zúčastnění vědomi, jinak by logicky celý systém nefungoval, nemůže čistě formální prohlášení na účetních dokladech obviněného nijak vyvinit z trestné činnosti, na jejíž realizaci participoval.

338. Obviněný Ing. Jaroslav Mašek rovněž namítl, že důkazy ve věci, zejména telefonní odposlechy, vylučují, že by měl spáchat skutek nejméně se dvěma osobami, neboť se znal a byl v kontaktu pouze s obviněným Tomášem Sahulkou. Takovéto povšechné konstatování není způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jak již Nejvyšší soud důrazně upozorňoval v bodě 149. tohoto usnesení, není jeho úkolem rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek a dotvářet nebo snad vytvářet za obviněného relevantní právní argumentaci, kterou možná zamýšlel uplatnit. Nad rámec tohoto Nejvyšší soud uvádí, že pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ není vyžadováno, aby obviněný osobně znal veškeré pachatele trestné činnosti. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je totiž třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Nevyžaduje se, aby v jejich vzájemné součinnosti musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Stejně tak se nevyžaduje ani užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny (srov. R 53/1976-III.). K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, totiž, že čin byl spáchán nejméně se dvěma osobami, postačuje součinnost dalších osob (fyzických nebo právnických), aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Pachatel (fyzická nebo právnická osoba) však o součinnosti s nimi ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s účastí nejméně dvou dalších osob na činu přinejmenším srozuměn – viz R 54/2014 (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122–3123).

339. Jak již Nejvyšší soud předeslal výše, obviněný Ing. Jaroslav Mašek byl uznán vinným spácháním trestného činu ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ze skutkové věty i celkové povahy trestného činu je potom zřejmé, že se ho dopustil s více než dvěma osobami, a to s obviněným Tomášem Sahulkou, dalšími neustanovenými pachateli ve společnostech, kterým administrativně přeprodával ZEP, stejně jako s dalšími subjekty zapojenými do řetězce společností s cílem zakrýt krácení spotřební daně. Z jemu dostupných informací mu muselo být očividné, že se jedná o druh trestné činnosti vyžadující součinnost většího množství osob, přičemž s tímto byl v souladu se závěry soudů nižších stupňů přinejmenším srozuměn. Pro příklad lze poukázat na sledovanou zásilku ze dne 24. 8. 2006, kdy s produktem ZEP fakticky přišly do styku pouze společnost SETADIESEL, přepravní společnost Vonášek – JL trade a nádrže čerpací stanice TANK ONO. Papírově, což vyžadovalo spolupráci zapojených subjektů, se však jednalo o nejméně čtyři společnosti, které vytvořily papírovou stopu, která se neshodovala se skutečným pohybem produktu ZEP. Námitce obviněného Ing. Jaroslava Maška, že na podkladě provedeného dokazování nebylo možné dospět ve vztahu k jeho osobě k závěru o naplnění znaku „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“, proto není možné přisvědčit.

340. Na podkladě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám vzneseným obviněným Ing. Jaroslavem Maškem shrnuje, že jim nemohl přiznat jakékoli opodstatnění.

IV. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

341. Nejvyšší soud uzavírá, že shledal obviněným Ing. Stanislavem Kolevem podané dovolání částečně důvodným. Z tohoto důvodu podle § 265 odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 15/2022, a to v části, ve které odvolací soud nevyhověl odvolání obviněného proti výroku o trestu propadnutí věci ve vztahu k částce 1.000 CHF, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 48 T 6/2010, a to ve výroku o uložení trestu propadnutí věci – částky 1.000 CHF. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbytku shledal podané dovolání neopodstatněným, a proto jej ve zbývající části podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ve vztahu k tomuto obviněnému Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť jak státní zástupce, tak obviněný souhlasili s projednáním v neveřejném zasedání.

342. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněných Ing. Ladislava Mandíka, Karla Wojtowicze, Jiřího Uhlíře, Ing. Vasila Legezy, Wolfganga Schneidera, Lutze Kalbitze, Halima Al-Azawiho a Ing. Jaroslava Maška. Ve vztahu k těmto obviněným rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2024

JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) K tomu odkázal přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 909/2022. 2) K tomu obviněný odkázal na výpověď svědka P. 3) V přípravném řízení dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že tento svědek ani společnost TACITA se na trestné činnosti nepodíleli. 4) K tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/01, sp. zn. IV. ÚS 541/201. 5) K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 6 Tdo 1544/2015 a sp. zn. 5 Tdo 866/2016. 6) K tomu odkázal na rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2001, č. 26390/95, Beck proti Norsku, rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, Eckle proti Německu, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 či rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. I. ÚS 2859/09 a sp. zn. I. ÚS 554/04. 7) Dovolatel měl zřejmě na mysli Abgabenordung (německý daňový řád) 8) Německý trestní zákoník 9) Čl. 6 Úmluvy stanovuje: každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. 10) Konkrétně pak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4177/2013. 11) V tomto ohledu obviněný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1340/2012. 12) Konkrétně ze strany 13 a násl. 13) Konkrétně obviněný odkazuje na bod 153. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. 14) Obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008. 15) Obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03. 16) V tomto ohledu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 275/2020. 17) Dodávka řepkového oleje společnosti SMM společností ARTUCO-D – přípis obhájce ze dne 9. 6. 2015, referenční číslo: 2011004001-22-2, přílohy: dodací list ARTUCO-D společnosti SMM ze dne 28. 12. 2005 (příloha č. 23); faktura ARTUCO-D společnosti SMM ze dne 06.01.2006 (příloha č. 24); s odkazem na Čistič, šanon č. 44, č. l. 13975 (vyhodnocení účetnictví společnosti SMM německou celní správou). 18) K čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12. 19) Státní zástupce poukazuje na věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č. 12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, č. 27785/95, rozsudek ze dne 19. 10. 2000. 20) K tomu státní zástupce opětovně odkázal na věc E. proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; ve věc N. proti Norsku, č. 26390/95 ze dne 26. 6. 2001 a též odborný článek REPÍK, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, s. 13. 21) K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03 (publikováno pod č. 26/2003 Sb. u. n. ÚS) či nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03 (publikován pod č. 10/2006 Sb. u. n. ÚS). 22) K čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1428/2015. 23) Nalézací soud v bodě 273. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 219. – 222. svého rozsudku. 24) K tomu státní zástupce odkázal na bod 275. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 342. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 25) K čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 807/2015. 26) Státní zástupce odkázal v tomto ohledu na závěry nalézacího soudu v bodech 275. – 276. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a v bodech 342. a 379. – 381. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. 27) V tomto ohledu odkázal na závěry, jež učinil nalézací soud v bodě 277. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 389. – 391. odůvodnění jeho rozsudku. 28) Viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013. 29) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, publikované pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr. 30) K tomu státní zástupce odkázal na bod 331. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. 31) K tomu státní zástupce odkázal na body 113. – 115. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. 32) K tomu státní zástupce odkázal na body 118. – 120. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. 33) Viz bod 279. odůvodnění jeho rozsudku. 34) Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. 35) Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 287/2022. 36) Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 5 Tdo 674/2017. 37) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 5. 1967, sp. zn.11 Tz 12/67. 38) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 3. 1977, sp. zn. Tz II 1/77. 39) Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 310/2006 Sb. 40) Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 a usnadnění jejího používání, publikována pod č. 68/2002 Sb.m.s., č. 126/2002 Sb.m.s., č. 124/2005 Sb.m.s., č. 30/2006 Sb.m.s. a č. 1/2011 Sb.m.s. 41) Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána. Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985. 42) Skutečnost, že obě řízení byla vedena pro totožný skutek, není mezi dovolateli a soudy nižších stupňů sporná. 43) V rozsudku odvolacího soudu došlo k písařské chybě při číslování odstavců, kdy po bodu 229. následuje bod 300., 301., etc. Pro lepší orientaci a větší přehlednost bude Nejvyšší soud respektovat číslování bodů tak, jak jsou uvedeny v textu rozsudku odvolacího soudu. 44) Čl. 21 Smlouvy, na který odvolací soud odkazoval, je zařazen v kapitole II. nazvané „zvláštní metody vyšetřování a styk policejních orgánů při právní pomoci“, a zabývá se „skrytým vyšetřováním“, kdy je zapotřební v rámci vyšetřování potřeba nasazení úředníka policie (resp. agenta) na výsostném území smluvního státu. 45) Podle sdělení č. 550/1992 Sb., o sjednání Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních byla tato mezinárodní smlouva uložena u generálního tajemníka Rady Evropy, depozitáře Úmluvy, dne 15. 4. 1992. V souladu s jejím čl. 27 odst. 3 pak pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 14. 7. 1992 (90 dní po uložení ratifikačních listin). 46) Sv. č. 45 spisu „ČISTIČ“. Pozn. v rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedeno č. sv. 48. 47) Sv. č. 45 spisu „ČISTIČ“ 48) § 1 odst. 1 tr. ř. – účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. 49) Podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. 50) Tato svědkyně využila svého práva a jako dcera obviněného Jiřího Uhlíře odmítla vypovídat, jak se podává z bodu 123. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. 51) Část obviněných včetně obviněného Ing. Vasila Legezy byla po část řízení z důvodu urychlení řízení vyčleněna z trestní věci vedené pod sp. zn. 48 T 6/2010 k samostatnému řízení vedeném pod sp. zn. 48 T 4/2016, aby bylo následně v hlavním líčení vyhlášeno usnesení, kterým byly obě věci opět spojeny a nadále vedeny společně pod sp. zn. 48 T 6/2010. 52) 1. zda má daňový subjekt obchodující s produktem ZEP – KN 2707 5090 povinnost ověřovat, zda jeho odběratel produktu ZEP, má oprávnění s tímto produktem obchodovat (s ohledem na předmět podnikání), 2. zda má daňový subjekt obchodující s produktem ZEP – KN 2707 5090 povinnost upozornit písemně (např. ve faktuře, či ve smlouvě) svého odběratele produktu ZEP na skutečnost, že produkt ZEP je osvobozen od spotřební daně a že nesmí být zneužit pro pohon motorových vozidel nebo pro výrobu tepla (srov. bod 228. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 211). 53) Srov. § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, který uvádí, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce. 54) Z obsahu spisu vyplývá, že byl stíhán jakožto uprchlý. 55) Přepisy těchto odposlechů jsou obsahem přílohy VIII./ svazek č. 6. 56) V bodě 360. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesprávně uvedeno č. l. 7260.

Máte otázku k tomuto rozhodnutí?

Zeptejte se asistenta

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací