Plný text
3 Tdo 1053/2025-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 4 To 88/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 1/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2025, sp. zn. 15 T 1/2025, byl L. M. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem II. výroku o vině uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 13. 3. 2024 na přesně nezjištěném místě v XY koupil za kupní cenu ve výši 65.000 Kč od M. T., nar. XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Superb, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 850.000 Kč, a toto vozidlo následně v XY, v ulici XY, v budově č. p. XY, nejpozději dne 21. 3. 2024 částečně rozebral na jednotlivé díly s cílem pokusit se tyto následně zpeněžit, aby tak znesnadnil či úplně znemožnil identifikaci vozidla, a to přestože byl přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné vozidlo pochází z trestné činnosti, přičemž toto bylo výnosem z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil M. T. tím, že vozidlo dne 1. 3. 2024 podvodně vylákal na poškozeném J. J., nar. XY, podnikajícím jako fyzická osoba pod IČO XY, a nelegální původ vozidla byl zřejmý i z nepoměrně nízké kupní ceny vozidla oproti jeho skutečné hodnotě, stejně jako z toho, že M. T. při prodeji vozidla nepředložil žádný doklad prokazující jeho vlastnictví vozidla či jiné oprávnění vozidlo převést do vlastnictví jiné osoby.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. T., nar. XY v XY, který byl pod bodem I. výroku o vině uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 3. 2024 v XY, uzavřel s poškozeným J. J., nar. XY, podnikajícím jako fyzická osoba pod IČO XY, nájemní smlouvu o nájmu osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, registrační značky XY, VIN: XY, v hodnotě 850.000 Kč, přičemž obžalovaný od počátku neměl záměr vrátit vylákané vozidlo, neboť toto chtěl za úplatu neoprávněně převést další osobě a dostat jej tak trvale ke škodě poškozeného z jeho dispozice, ani neměl záměr poškozenému platit smluvené nájemné za dočasné přenechání předmětného vozidla, což mu neumožňovala ani jeho finanční situace, čehož si byl vědom, přičemž v rozporu s uzavřenou nájemní smlouvou a podstatou nájmu dne 13. 3. 2024 na přesně nezjištěném místě v XY prodal předmětné vozidlo obžalovanému L. M., nar. XY, za kupní cenu ve výši 65.000 Kč, za současného započtení předchozího dluhu M. T. vůči L. M. ve výši 20.000 Kč, přičemž finanční prostředky užil pro svou osobní potřebu, čímž poškozenému J. J. způsobil škodu ve výši 850.000 Kč.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. T. uložena povinnost nahradit poškozenému J. J., nar. XY, trvale bytem XY, škodu ve výši 260.000 Kč.
5. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2025, sp. zn. 15 T 1/2025, podal obviněný L. M. odvolání směřující do výroku pod bodem II.
6. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 4 To 88/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
7. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný L. M. dovolání (č. l. 305–307 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho první variantě, kdy namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Namítá, že soudy opomenuly důležité skutečnosti týkající se hospodářské situace poškozeného J. J., otázku reálnosti ceny vozidla a otázku, proč poškozený J. J. neprověřil, zda měl obviněný M. T. dostatečné příjmy na hrazení vysokého nájemného a provozních nákladů vozidla. Závěr soudu prvního stupně o jeho vědomosti stran nelegálního původu vozidla je podle dovolatele založen pouze na nepřímých indiciích (nižší kupní cena, absence dokladů), nebyla však prokázána jeho pozitivní vědomost o tom, že vozidlo pochází konkrétně z trestné činnosti. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně vyvodil ze zjištěných skutečností závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Nižší cena vozidla mohla být dána možným zápočtem vzájemných pohledávek, či znalostí skutečného technického stavu vozidla, kdy dovolatel poukazuje na odborné články upozorňující na to, že vozidla po totálních haváriích bývají ve skutečnosti vraky. Cena mohla být ovlivněna i osobním vztahem mezi kupujícím a prodávajícím či naléhavostí prodeje ze strany prodávajícího. Pokud jde o technický stav a případné poškození vozidla, k prověření vozidla nebyly provedeny žádné důkazy, a to navzdory tomu, že na tyto důkazy opakovaně poukazoval. Dále obviněný namítá, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., když a priori odmítl jeho výpověď jako nevěrohodnou, aniž by řádně posoudil všechny okolnosti případu. Výpovědi obviněného M. T. a poškozeného J. J. přitom nepodrobil kritickému zkoumání, zejména opomenul posoudit možnou motivaci obviněného M. T. k podání výpovědi přitěžující dovolateli, když tento obviněný sám čelil obvinění z přečinu podvodu. Současně však soud pochybil, pokud nevycházel z této výpovědi v té části, kde obviněný M. T. uváděl, že dovolatel od něj žádal doklady k vozidlu a připustil, že pokud by mu je ukázal, dovolatel by od něj vůz nekoupil. Rovněž nebyly provedeny důkazy k prokázání podvodného úmyslu obviněného M. T. a jeho hospodářské situace, stejně jako původu peněz, z nichž měl údajně splácet své dluhy.
9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho naplnění obviněný spatřuje zejména v opomenutí aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci soudy, neboť má za to, že projednávaný skutek představuje ve své podstatě ryze občanskoprávní vztah. Jednalo se o prostou koupi motorového vozidla, přičemž nižší kupní cena, než odhadovaná cena vozidla sama o sobě nezakládá trestněprávní relevanci. Při hlubší úvaze by bylo možno daný stav podřadit pod institut neúměrného zkrácení podle § 1793 občanského zákoníku, přičemž poškozený mohl rovněž využít institutu neplatnosti nebo neúčinnosti kupní smlouvy (§ 580 a násl. občanského zákoníku) či vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku). V projednávané věci nebylo podle obviněného prokázáno, že jeho jednání směřovalo k zastření původu vozidla ve smyslu legalizačních operací, neboť případné rozebírání vozidla na díly může mít legitimní důvody.
10. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 4 To 88/2025-256, případně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2025, č. j. 15 T 1/2025-205, a vadné řízení jim předcházející, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se dovolatel podle § 226 písm. a) či c) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, případně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu či soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 819/2025.
12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, předestřel obsah dovolacích námitek obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, podal výklad vztahující se ke skutkové podstatě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, kdy se zaměřil zejména na znaky „zastírání původu věci“ a „zakrývání skutečné povahy věci, jejího umístění, pohybu, nakládání s ní a jiného práva k ní“. Uvedl, že výpovědi obviněného M. T. a svědka J. J. působí konzistentně a vzájemně bezrozporně a spolehlivě vyvracejí tvrzení dovolatele o okolnostech nabytí vozidla, jeho stavu a ceně. Na vědomost o původu vozidla musel obviněný důvodně usuzovat nejen z nepoměrně nízké kupní ceny vozidla oproti jeho skutečné hodnotě, ale i z absence standardních dokladů typických pro převod vlastnictví vozidla. Hodnota vozidla (850.000 Kč) pak byla objektivizována odborným vyjádřením. Státní zástupce konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům na základě řádně a úplně provedeného dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.), poté, kdy provedené důkazy zákonným způsobem hodnotil (§ 2 odst. 6 tr. ř), přičemž odkázal zejména na body 18. až 20. odůvodnění rozsudku.
13. Za bezvýznamné pro ustálení skutkového stavu označil státní zástupce opakovaně navrhované doplnění dokazování za účelem prokázání dlouhodobé i aktuální majetkové situace obviněného M. T., jakož i dalších okolností vztahujících se k jeho obchodnímu vztahu s poškozeným J. J. Tuto námitku vyhodnotil jako námitku tzv. opomenutých důkazů. Podal výklad k tomuto institutu se vztahující, a to s tím závěrem, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nadmíru přesvědčivá nejen z hlediska rozboru provedených důkazů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, ale i v racionální argumentaci odůvodňující neprovedení konkrétních důkazů navržených obviněným (k tomu odkázal na bod 16. odůvodnění rozsudku a body 10. až 11. usnesení odvolacího soudu).
14. Pokud jde o námitku zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, státní zástupce uvedl, že obviněný v dovolání nevytkl žádný nedostatek v hodnocení důkazů, který by měl povahu jejich protismyslného výkladu či zcela nelogického začlenění informace získané z těchto důkazů do komplexu ostatních důkazů. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, a ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
15. Dále se státní zástupce podrobně vyjádřil k námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. k námitce, že skutek je svou povahou občanskoprávním vztahem a měl by být projednán prostředky soukromého práva. Uvedl, že byť není sporu o tom, že základem posuzované věci je soukromoprávní vztah, trestněprávní přesah věci charakterizuje právě důkazně podložený souhrn okolností trestněprávně významných, jimž soudy věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečnou pozornost (soud odvolací se jimi zabývá v bodech 15. až 26. odůvodnění usnesení). Pro typově shodné případy legalizačních jednání je pak typické, že právě v důsledku těchto okolností jsou posuzovaná právní jednání neplatná, jak je to tvrzeno dovolatelem. Tato neplatnost (neúčinnost) kupní smlouvy však nikterak nevylučuje případnou trestní odpovědnost pachatele (přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Dále připomněl, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem.
16. Státní zástupce uzavřel, že vadou namítanou obviněným ve směru k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění Okresního soudu v Lounech rozhodná pro naplnění znaků zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku popsaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a rozvedená taktéž v jeho odůvodnění, po vyhodnocení provedených důkazů souladném s principy elementární logiky nepochybně dovodit lze. Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak není pochyb o tom, že právní kvalifikace skutku je s těmito skutkovými zjištěními plně konzistentní. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. 4 To 88/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Dovolání obviněného je předně třeba vytknout, že ačkoliv uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
21. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
22. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
24. Dovolatel v projednávané věci výslovně namítl variantu první tohoto dovolacího důvodu, tedy, že ve věci je dán zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů. Současně však v rámci námitek poukazuje na to, že „navrhoval provedení důkazů k prokázání podvodného úmyslu, soud prvního stupně tyto důkazy odmítl. Obdobně nebyly provedeny důkazy týkající se hospodářské situace obž. T. a původu peněz, z nichž údajně splácel své dluhy“. … „Rovněž nebyly provedeny důkazy k prověření hodnoty vozidla, jeho technického stavu a případného poškození, přestože obviněný na tyto důkazy opakovaně poukazoval“. Státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání tyto námitky vyhodnotil jako námitky tzv. opomenutých důkazů, tedy jako variantu třetí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se však s tímto náhledem neztotožňuje. Obviněný výslovně neuvádí, že by se mělo jednat o situaci, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. že by soud o takovýchto důkazech nerozhodl, případně se jimi podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Obviněný pouze jejich prostřednictvím poukazuje na podle jeho přesvědčení nedostatečný rozsah provedeného dokazování, přičemž sám uvádí, že soud prvního stupně důkazy odmítl.
25. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, na jejíž porušení obviněný v obecné rovině poukazuje, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci se soud prvního stupně k navrhovaným důkazům vyjádřil v bodě 16. odůvodnění rozsudku, kdy se jednalo o výslech obviněného M. T. (který byl jednání soudu přítomen a obhajoba využila možnosti klást mu otázky, tedy se jednalo o důkaz již nadbytečný) a svědka M. Š., který měl vypovídat o tom, kolik peněz půjčil dovolatel obviněnému M. T. a k jeho finanční situaci. Soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný s tím, že tyto otázky nebyly předmětem trestního řízení. Odvolací soud se s tímto postupem soudu prvního stupně ztotožnil, kdy se s námitkou tzv. opomenutých důkazů, vznesenou v rámci řádného opravného prostředku, vypořádal v bodech 10. a 11. odůvodnění svého usnesení. Je možno připomenout, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, který částečně dopadá na projednávaný případ a dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03), jak tomu bylo u navrhovaného opětovného výslechu obviněného M. T., neboť tento byl před soudem řádně vyslechnut a byl jednání soudu přítomen, jak již uvedeno výše, a rovněž pokud se jednalo o návrhy stran zhodnocení technického stavu vozidla, kdy tyto skutečnosti byly objektivizovány odborným vyjádřením společnosti OKIM spol. s r.o. k ocenění vozidla a rovněž svědeckými výpověďmi. V projednávané věci tedy obecné soudy svým povinnostem dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily.
26. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
27. Pokud se jedná o variantu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je v obecné rovině možno uvést, že předmětný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
28. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Lounech, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
29. V rámci dokazování stran skutku pod bodem II. výroku o vině vycházel soud prvního stupně i z poznatků, k nimž dospěl v rámci dokazování vztahujícímu se ke skutku pod bodem I. výroku o vině, neboť tam byla popsána prvotní trestná činnost obviněného M. T. Jeho výpověď pak byla jedním ze stěžejních důkazů, stejně jako výpověď poškozeného J. J. Tyto výpovědi vyhodnotil soud prvního stupně jako věrohodné, kdy „jejich výpovědi jsou na rozdíl od výpovědi obžalovaného L. M. konzistentní, věrohodné a odpovídající logickému myšlení“ (bod 18. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud prvního stupně neshledal, že by obsahovaly jakékoli rozpory, se kterými by bylo zapotřebí se vypořádat (bod 20. odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně vyhodnotil výpověď obviněného jako nevěrohodnou a účelovou, neodpovídající ani logickému uvažování, kdy z ní se podávající tvrzení podrobil kritickému zkoumání a s těmito se řádně vypořádal, přičemž lze odkázat zejména na bod 20. odůvodnění rozsudku. Jednalo se zejména o tvrzení týkající se finanční situace dovolatele a jeho půjčky obviněnému M. T., okolností uzavření smlouvy o koupi předmětného vozidla uzavřenou mezi ním a obviněným M. T. a důvodu nízké kupní ceny předmětného vozidla. V projednávané věci bylo nesporným zjištění, že se dovolatel s obviněným M. T. znal, že mu obviněný M. T. před prodejem vozidla dlužil nějaké peníze, že od něho za částku 65.000 Kč koupil předmětné vozidlo bez jakékoli dokumentace, že platil v hotovosti, a následně vozidlo částečně rozebral na náhradní díly. Obviněný na straně jedné soudu vytýká, že výpověď obviněného M. T. nepodrobil kritickému zkoumání, neboť obviněný měl motiv k podání „zatěžující výpovědi“ vůči jeho osobě, na straně druhé soudu vytýká, že bez dalšího nepřevzal obviněným M. T. prezentovanou skutkovou verzi, že od něj dovolatel žádal doklady k vozidlu, a pokud by mu je ukázal, že by vozidlo nekoupil. Kromě určité rozpornosti, je namístě upozornit na to, že obviněný vozidlo zakoupil i navzdory absenci jakékoli dokumentace, a to včetně dokumentace týkající se převodu vozidla v rámci registru vozidel. Úvahy obviněného M. T., že by obviněný vozidlo nekoupil, kdyby doklady k vozidlu viděl, jsou pouhou spekulací, kdy stěžejním nadále zůstává, že obviněný, byť by se na doklady dotazoval, tyto po obviněném M. T. nepožadoval, resp. vozidlo zakoupil i bez nich, což ostatně ani nijak nepopíral. Soud prvního stupně se vyjádřil i k otázce započtení dluhu oproti kupní ceně vozidla (viz zejména bod 18. odůvodnění rozsudku), kdy shledal značně nevěrohodným (resp. dokazováním vyvrácené) tvrzení, že se jednalo o částku 200.000 Kč. Nicméně pro posouzení viny obviněného není výše této dlužné částky nijak zásadní. Obhajoba obviněného, že se jednalo o vozidlo ve stavu odpovídajícím zaplacené kupní ceně, resp. že bylo určeno na náhradní díly, bylo vyvráceno nejen výpověďmi obviněného M. T. a poškozeného J. J., majitele vozidla, ale podává se i z odborného vyjádření společnosti OKIM spol. s r.o. a výpisem z historie vozidla Cebia (č. l. 83–90 spisu). Cena vozidla v době jeho koupě byla stanovena na 850.000 Kč, a to i s ohledem na skutečnost, že bylo v minulosti bourané. Jednalo se o vozidlo plně pojízdné, s minimálním nájezdem kilometrů, které bylo v provozu cca jeden a půl roku. Lze odkázat i na bod 22. odůvodnění rozsudku, v rámci něhož se soud prvního stupně částečně vypořádává s námitkou dovolatele stran nezpůsobilosti vozidla k jízdě.
30. Odvolací soud se s postupem a s argumentací soudu prvního stupně ohledně všech skutkových zjištění zcela ztotožnil, kdy uvedl, že skutkové závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, odpovídaly výsledkům provedeného dokazování, jsou úplné a správné, přičemž dokazování bylo provedeno v dostatečném a potřebném rozsahu, který mu umožnil ve věci objektivně rozhodnout. „Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu podrobně, přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, jaké skutečnosti a na základě kterých důkazů je vzal za prokázané; pečlivě vyložil i jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a proč tomu kterému důkazu přiznal či naopak nepřiznal věrohodnost. Důsledně se vypořádal i s obhajobou obžalovaného“ (bod 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
31. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natož pak rozpor zjevný.
32. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
34. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
35. Obviněný v rámci námitek podřazených pod předmětný dovolací důvod namítá zejména neprokázání subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu a občanskoprávní povahu jeho jednání, tedy absenci uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Obě tyto námitky předmětnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. objektivně odpovídají.
36. Pokud jde o námitky týkající se neprokázání subjektivní stránky, obviněný tuto vystavuje na tvrzení, že si nebyl vědom toho, že předmětné vozidlo pocházelo z trestné činnosti, resp. že by se jednalo o úmyslné jednání směřující k zastření nebo zakrytí původu, povahy, umístění, dispozice, pohybu nebo vlastnictví majetku nebo práv k majetku.
37. Zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnost povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické právo nebo jiné právo, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu, a spáchá takový čin ve vztahu k věci, která má větší hodnotu.
38. Podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je větší hodnotou částka dosahující nejméně 100.000 Kč a méně než 1.000.000 Kč.
39. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku je majetek, a to konkrétně vlastnické právo nebo jiné majetkové právo ve vztahu k věci (hmotné i nehmotné), která je výnosem z trestné činnosti. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc, která je výnosem z trestné činnosti, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Jedná se o úmyslný trestný čin, přičemž postačí i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
40. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
41. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 170, 171).
42. Podle judikatury o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatele přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, jehož předmětem útoku bylo motorové vozidlo, svědčí zejména to, že pachatel získal vozidlo zcela nestandardním způsobem, bez dokladů, vozidlo neregistroval, osadil ho registrační značkou z jiného vozidla, aby zastřel jeho pravý původ činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 493/2016) [srovnej ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 (Legalizace výnosů z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2770, marg. č. 20.].
43. Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný se předmětného jednání dopustil v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť byl přinejmenším srozuměn s tím, že předmětné vozidlo, které převzal od obviněného M. T. za účelem rozebrání na náhradní díly (jak je výslovně uvedeno přímo v kupní smlouvě ze dne 13. 3. 2024 uzavřené mezi ním a obviněným M. T., založené na č. l. 53 spisu) a jejich zpeněžení, bylo získáno trestným činem, tedy si byl vědom toho, že tím zasahuje do vlastnictví jiné osoby (poškozeného J. J.). Uvedený závěr založil soud prvního stupně zejména na výpovědích obviněného M. T., poškozeného J. J. a okolnostech jednání dovolatele. Obviněný totiž zcela zjevně získal předmětné vozidlo nestandardním způsobem, kdy sice jednou bourané, ale opravené a plně pojízdné vozidlo značky Škoda Superb, s malým nájezdem kilometrů, bez zjevným technických nedostatků a odhadní cenou 850.000 Kč, koupil za cenu 65.000 Kč, a to bez jakékoli dokumentace vztahující se k vozidlu či registru vozidel, resp. bez jeho přepisu v registru vozidel, aby jej následně částečně rozebral na náhradní díly, přičemž nejprve odstranil systém umožňující lokalizaci předmětného vozidla. Lze odkázat na bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v rámci něhož soud rozvedl nejen otázku zavinění, ale příslušná skutková zjištění zaštítil odpovídající právní kvalifikací. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně stran právního posouzení skutku včetně subjektivní stránky zcela ztotožnil (zejména body 24. až 26. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž neshledal v tomto směru jakákoli pochybení či nesrovnalosti.
44. Obviněný se nicméně s právní kvalifikací neztotožnil, neboť je přesvědčen, že podstatou skutku je jednání přestavující soukromoprávní vztah mezi ním a obviněným M. T., a proto měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, což se však nestalo.
45. Námitce obviněného, že jeho jednání postrádá trestněprávní rozměr, nelze přisvědčit. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, je vymezena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva, přičemž vyjadřuje princip, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.
46. Obviněný svou námitku vznáší s odkazem na soukromoprávní rozměr svého jednání, kdy se mělo jednat o prostou koupi motorového vozidla za kupní cenu 65.000 Kč. Ačkoli údajná hodnota vozidla činila 850.000 Kč, celá transakce nesla znaky běžného občanskoprávního úkonu, resp. kupní smlouvy podle § 2079 a násl. občanského zákoníku. Případné spory pak měly být podle dovolatele řešeny pomocí institutů soukromého práva. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti trestního zákoníku se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
47. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní toliko za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala, neboť obviněný se dopustil jednání, které svou závažností plně odpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům legalizace výnosů z trestné činnosti týkajících se motorových vozidel, jak se ostatně podává i z bohaté judikatury Nejvyššího soudu (viz např. výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 493/2016). Uvedené námitce tedy nelze přisvědčit.
IV.
48. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný L. M., odmítl.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 2. 2026
JUDr. Petr Šabata předseda senátu