3 Tdo 1089/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 1089/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:3 Tdo 1089/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.1089.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Prohlášení viny Dotčené předpisy:§ 206c tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1089/2025-368 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. G. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 139/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá. Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 3 T 139/2024, byl P. G. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 19. 8. 2023 v brzkých nočních hodinách na přesně nezjištěném místě získal do svého držení přesně nezjištěným způsobem bez přivolení a vědomí poškozeného O. K., narozeného XY, tomuto náležející a jemu krátce předtím odcizený mobilní telefon zn. Xiaomi Redmi 9A se 2 SIM kartami v hodnotě 1.690 Kč, načež s použitím v tomto přístroji nainstalované aplikace se bez jakéhokoliv oprávnění přihlásil jménem uvedeného majitele s využitím hesla, jež bylo uloženo v souboru v daném mobilu, k jeho bankovnímu účtu č. XY vedenému u České spořitelny, a.s., který tím ovládal, a takto nedovoleně zadal tentýž den od 5:30 hod. do 5:50 hod. v blízkosti železniční stanice XY 3 elektronické platební příkazy k úhradě částek 500 Kč, 2.000 Kč a 8.000 Kč z tohoto konta na bankovní účet č. XY vedený u MONETA Money Bank, a.s. a patřící D. K., narozenému XY, nemajícímu povědomí o protiprávnosti jeho počínání, s nímž se o chvíli dříve domluvil na tom, že po provedení těchto plateb tento s využitím své platební karty částečně vybere finanční hotovost odpovídající shora specifikovaným sumám z bankomatu a částečně za ně nakoupí pro něj zboží, což jmenovaný skutečně učinil, když uvedeného dne v čase od 5:40 hod. do 5:55 hod. v XY na ulici XY v prodejně čerpací stanice pohonných hmot Shell tak zakoupil cigarety a další věci za celkem 3.215,80 Kč a v čase okolo 6:05 hod. pak prostřednictvím bankomatu Československé obchodní banky, a.s. v XY na ulici XY vybral hotovost 7.000 Kč, kteréžto peníze a předměty předal za finanční odměnu 700 Kč obviněnému, jenž si tyto ponechal pro sebe a kromě toho ve stejný den uskutečnil z výše označeného bankovního účtu poškozeného při použití v inkriminovaném telefonu tokenizované platební karty 2 platby za dopravní služby provozovateli Bolt o velikostech 160 Kč a 110 Kč a 4 platby za zapůjčení elektrických koloběžek provozovateli Lime o velikostech 49,60 Kč, 34,30 Kč, 136,60 Kč a 37,40 Kč, takže tímto svým jednáním způsobil jmenovanému škodu v celkové výši 11.027,90 Kč. 2. Za to a za sbíhající se skutky pod body 1. až 3. a 4. až 5. právně kvalifikované jako dva přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 9 T 152/2023, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2024, byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku za využití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 3. Současně byl podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušen výrok o trestu I. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2024, sp. zn. 9 T 152/2023, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 3 T 139/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu. 5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl II. 6. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, podal obviněný blanketní dovolání, které následně na výzvu soudu prvního stupně doplnil (č. l. 337–338, 342–344 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. 7. V podaném dovolání namítl, že veškerá skutková zjištění vycházejí čistě z jeho prohlášení viny, a to navzdory tomu, že jeho prohlášení viny nemělo být přijato, neboť nebyl náležitě poučen o všech následcích prohlášení viny. Argumenty týkající se přijetí prohlášení komentoval odvolací soud způsobem, který podle obviněného nevypořádal problematické aspekty prohlášení viny a jeho přijetí. V podaném dovolání připomněl nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, kterým byl vymezen velkorysý rozsah poučovací povinnosti před případným prohlášením viny. Obviněný má za to, že mu nebyla dostatečně vysvětlena neurčitost následků prohlášení viny, a to vzhledem k „výhodám“, které pro něj z takového prohlášení plynou v porovnání s negativy, která se s takovým prohlášení váží, kdy obviněný ztrácí možnost přezkoumání výroku o vině. Samotné prohlášení mu však nezaručuje mírnější trest, oproti tomu, kdyby prohlášení viny neučinil. 8. Obviněný dále uvedl, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že si tento soud byl vědom nižší závažnosti jeho jednání, neboť nebylo typickým jednáním, před kterým má chránit společnost skutková podstata trestného činu podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku. Soud tak musel mít alespoň předběžnou představu o eventuálně ukládaném trestu, o kterém jej však v rozporu se svou povinností nepoučil. Je přesvědčen, že bylo povinností soudu jej seznámit s tím, že se může lehce stát, že prohlášením viny kromě zkrácení trestního řízení nedosáhne žádného vylepšení trestu, resp. že soud mu může ukládat trest v totožné výši, jak by to učinil v případě absence prohlášení viny, případně dokonce může dojít ke zvýšení trestu v případě podání odvolání státním zástupcem. Soud prvního stupně volil špatný postup i z toho důvodu, že dovolatel v předchozím řízení nevypovídal, a to ani po zahájení stíhání, nebyl proveden žádný svědecký výslech. Procesní úroveň důkazního materiálu pro případnou kontrolu spolehlivosti prohlášení viny tak byla velmi nízká. Obviněný doslova uvedl, že „v případě odsouzeného se proto celé řízení před soudem stalo pouze hrou o co nejnižší trest, jejíž pravidla ovšem odsouzenému nebyla soudem prvního stupně dostatečně a poctivě vysvětlena, neboť i s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu bylo povinností soudu rozkrýt obžalovanému před jeho prohlášením viny celé karty, tedy ho poučit o tom, že svým prohlášením viny nemusí nic získat, ovšem může mnohé ztratit.“ Takové právo mu však soud prvního stupně upřel, odvolací soud se poté zabýval pouze splněním nejzákladnějších formálních požadavků pro prohlášení viny. Vzhledem k tomu, že prohlášení viny bylo protizákonné, neexistují ani procesní podklady výroku o vině, neboť žádné dokazování ve vztahu k výroku o vině prováděno nebylo. Rozsudek bez řádného dokazování proto nemůže obstát. 9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 3 T 139/2024, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. K doplněnému dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 11. 2025, sp. zn. 1 NZO 856/2025. 11. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, státní zástupce připomněl, že se výhradami obviněného proti učiněnému prohlášení viny zabýval již odvolací soud a neshledal žádné nedostatky. Dále uvedl, že se obviněný prostřednictvím námitky nepřípustných důkazů v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. snaží ve skutečnosti napadnout v kontextu prohlášení viny výrok o trestu. Zdůraznil však, že prohlášení viny je pouze jednou z podmínek pro snížení trestu pod zákonnou trestní sazbu ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a proto je potřeba přihlížet ke všem podmínkám v rámci tohoto ustanovení. Konkrétně pak zhodnocení poměrů pachatele a povahy jím spáchané trestné činnosti tak, aby soud posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Státní zástupce také poukázal na to, že využití ustanovení 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je fakultativní a záleží na úvaze soudu. Argumentace obviněného se tak s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. 12. Státní zástupce podotkl, že bylo přijato prohlášení viny obviněného, což má zásadní význam i pro řízení o dovolání, neboť se tím zásadně redukuje prostor pro následný přezkum rozhodnutí soudů nižších stupňů, když se obviněný snaží neurčitě o kritiku výroku o vině. K opakovaným poukazům na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, státní zástupce uvedl, že absence avizovaného poučení nebyla předmětem ústavní stížnosti a že ve věci projednávané Ústavním soudem bylo přistoupeno k postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádření k rozsahu poučovací povinnosti bylo vysloveno mimo nosné důvody rozhodnutí. Nadto vycházelo napadené rozhodnutí z procesní situace před novelizací § 177 písm. d) tr. ř., kterou bylo státnímu zástupci uloženo zahrnout do obžaloby návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry. 13. K samotnému prohlášení viny v projednávané věci státní zástupce uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by prohlášení viny nebylo učiněno dobrovolně. Nadto byl obviněný po celou dobu trestního řízení zastoupen obhájcem, s nímž se mohl radit i v rámci hlavního líčení při zvažování aplikace institutu prohlášení viny a jeho důsledků. Učiněné prohlášení viny také obhájce nijak nerozporoval. 14. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 16. 12. 2025, v níž označil postoj státního zástupce za zjednodušující a nevýstižný. Připomněl, že podstatou jeho dovolací argumentace bylo, že prohlášení viny jím učiněné nemohlo být v souladu s ustanovením § 206c odst. 5 tr. ř., neboť nebylo učiněno po dostatečném a náležitém poučení o jeho důsledcích. Zpochybnil ústavnost řízení před soudy obou stupňů obecně bez ohledu na výsledek řízení. Nenamítl ani nepřiměřený trest ani trest, který zákon nepřipouští. Z poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, podle něj vyplývá, že přijetím prohlášení viny možnost zvrácení rozhodnutí na takovém prohlášení nezaniká. Byť obecně platí, že v případě přijetí prohlášení viny nemůže dojít k úplnému přezkumu rozsudku soudu prvního stupně, podmínky zákonnosti přijetí prohlášení viny nelze z takového přezkumu vyjmout. Podmínky zákonnosti učiněného prohlášení viny proto musí být možné přezkoumat na základě obvyklých opravných prostředků, jak řádných, tak mimořádných. Subvariantu nepřípustných důkazů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zvolil proto, že nezákonné přijetí prohlášení viny může mít mnohdy za následek neudržitelnost rozhodnutí přijatých v trestním řízení. V jeho případě soud opomněl provést poučení před prohlášením viny nejen z hlediska formálního, ale zejména z materiálního. Soud totiž nevysvětlil, že s prohlášením viny není na rozdíl od schválení dohody o vině a trestu spojeno žádné nárokové beneficium. U obviněného nastala situace, kdy k prohlášení viny přistoupil zjevně s přesvědčením, že tím musí svoji situaci vylepšit. Zatímco jeho postoj jednoznačně urychlil průběh řízení a vedl k finančním a časovým úsporám soudu, pro zlepšení jeho stavu fakticky žádné zlepšení představovat nemusel, a to ani v míře získání míry jistoty o výsledku jako například v případě dohody o vině a trestu. Povinností soudu tedy bylo mu předestřít rovněž variantu spočívající v tom, že si svým prohlášením viny vůbec nemusí pomoci. Jelikož tak neučinil, zatížil následné rozhodnutí o přijetí prohlášení viny neakceptovatelnou vadou, což s ohledem na absenci provedení jakýchkoliv jiných důkazů vztahujících se k vině, nutně vedlo k vydání nezákonného rozsudku. Závěrem své repliky obviněný setrval na svém návrhu na rozhodnutí ve věci z podaného dovolání, a to zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně. III. 16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: 17. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2025, sp. zn. 6 To 104/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 18. Nejvyšší soud v rámci ustálené rozhodovací praxe setrvale poukazuje na to, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zároveň je třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. V podaném dovolání obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Svou argumentací však zjevně směřoval výlučně proti procesnímu postupu soudu prvního stupně spočívajícím v přijmutí jeho prohlášení viny, aniž by pro to podle něj byly splněny zákonné podmínky (jak ostatně sám podrobně rozvedl v replice k vyjádření státního zástupce). Taková argumentace se s uplatněným dovolacím důvodem zcela zjevně míjí a stojí tak mimo rámec zákonných dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. 19. Pravidlo zakotvené v § 265b tr. ř. však nelze aplikovat formálně a absolutně. Při výkladu dovolacích důvodů jako jedné ze základních podmínek přípustnosti dovolání z hlediska jejich obsahu je nutné mít na paměti závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy jinými slovy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoliv tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08). 20. Nejvyšší soud se proto zabýval opodstatněností uplatněných námitek obviněného a při respektu k výše připomínané konstantní judikatuře Ústavního soudu se nad rámec mantinelů dovolacího přezkumu, jak je vytýčil zákonodárce, musel zabývat tím, zda napadeným postupem soudu prvního stupně a jeho pozdější aprobací odvolacím soudem (viz bod 5. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) skutečně nedošlo k tvrzenému porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Po přezkoumání věci přitom dospěl k závěru, že tomu tak není. Obviněným formulované námitky, spočívající v nedostatečném poučení obviněného před přijetím prohlášení viny, a tedy nezákonném přijetí prohlášení viny, nemají opodstatnění. 21. Nejvyšší soud se neomezil na formální přezkum správnosti postupu soudu prvního stupně, a kromě protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 12. 2024 (na č. l. 251–252 spisu) přistoupil k přehrání záznamu o hlavním líčení (založen na č. l. 252 p. v.), ze kterého vyplynulo, že předseda senátu soudu prvního stupně obviněného dostatečně poučil o všech procesních a hmotněprávních důsledcích případného prohlášení viny. Především ze zmíněného zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 13. 12. 2024 se podává, že předseda senátu v rámci ústního poučení o možnosti prohlásit vinu podle § 206c tr. ř. obviněnému nejprve srozumitelně vysvětlil podstatu daného institutu a jeho důsledky pro další řízení. Následně ho opakovaně, a především pro laika snadno uchopitelnou formou, seznámil i s tím, že za stávající procesní situace mu může být za žalovaný přečin uložen trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě. 22. Obviněný byl poučen předsedou senátu soudu prvního stupně po přečtení obžaloby státním zástupcem podle § 206a odst. 1 tr. ř. a § 33 odst. 1 tr. ř. tak, že se může k podané obžalobě vyjádřit a sdělit, zdali se cítí být vinen nebo nikoliv. Pokud by se cítil být vinen, může využít institutu prohlášení viny. Zároveň uvedl, že pokud by souhlasil pouze s částí podané obžaloby, a nikoliv obžalobou celou, může některé skutečnosti prohlásit za nesporné. Neopomněl ani uvést, že se nemusí vyjadřovat vůbec nijak. Po tomto poučení obviněný uvedl, „chci se přiznat, těchto skutků jsem se dopustil, cítím se být vinný a lituji toho“. Následně jej předseda senátu podrobně a srozumitelně seznámil s institutem prohlášení viny, přičemž opakovaně zdůraznil, že jde o krok zásadní a nevratný, že soud plně vyjde ze skutkového stavu a právní kvalifikace obsažené v obžalobě, přičemž se soud bude dále zabývat, tj. provádět dokazování a zvažovat pouze otázku ukládaného trestu. Předseda senátu opakovaně zdůraznil, že nebudou vyslýcháni svědci k otázce viny ani prováděny žádné jiné důkazy, že není možné podat odvolání a rozporovat v něm skutkový stav (slovy předsedy senátu „že jste to neudělal“) nebo právní kvalifikaci (slovy předsedy senátu „že jsme to my špatně posoudili“). Zdůraznil, že budou prováděny další důkazy pouze pro účely stanovení druhu a výměry trestu a že odvolání, pokud prohlásí vinu, bude moci obviněný podat, ale právě pouze do výroku o trestu. Poté uvedl, že pokud by obviněný učinil prohlášení viny, tak se jedná o polehčující okolnost, ke které by byl povinen se senátem při rozhodování o uloženém trestu přihlédnout. Seznámil jej rovněž s tím, že se pohybuje v trestní sazbě 3 až 8 let trestu odnětí svobody, v rámci níž by byl trest ukládán, s tím, že pokud nebude úspěšné jeho odvolání v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 152/2023, tak bude muset soud ukládat souhrnný trest ve vztahu k jednomu z výroků tohoto odsuzujícího rozsudku. Předseda senátu se výslovně dotázal obviněného, zdali opravdu rozumí tomuto institutu, zda se nechce na něco zeptat a něco dovysvětlit, přičemž opětovně shrnul důsledky prohlášení viny. Poté se obviněného opětovně dotázal, zdali skutečně chce prohlásit vinu, zda si je vědom skutečností, které jsou mu kladeny za vinu v obžalobě, trestu, kterým je ohrožen, stejně jako skutečnosti, že v případě, že bude zamítnuto podané odvolání ve věci sp. zn. 9 T 152/2023, bude ve vztahu k tomuto rozsudku ukládán souhrnný trest. 23. Předseda senátu soudu prvního stupně tedy obviněného informoval o tom, že jeho případné prohlášení viny, pokud jej soud přijme, bude pouze jednou z řady okolností, které budou při pozdějších úvahách o ukládané sankci a její výměře brány v úvahu, když zdůraznil, že k otázce trestu bude prováděno dokazování, že je vůči výroku o trestu i v případě prohlášení viny možné podat odvolání a že soud bude muset k prohlášení viny jako k polehčující okolnosti přihlédnout, nicméně může nastat situace, že bude ukládán souhrnný trest. Nelze hovořit o tom, že by předseda senátu zdůrazňoval pouze pozitiva prohlášení viny nebo hovořil o nárokovém využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí, nebo že by obviněný nebyl informován o tom, jaký trest je mu navrhován, resp. jaký trest mu hrozí. V posuzované věci je tedy možno konstatovat, že obviněný byl soudem prvního stupně k problematice prohlášení viny poučen v rozsahu a způsobem, které snesou i náročná měřítka nastavená Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, či v nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23 (zejména v jeho bodech 37. až 47.). V poukazovaném případu, který řešil ve svém nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, přistoupil Ústavní soud k částečnému zrušení napadených rozhodnutí, neboť byl špatně posouzen obsah projevu vůle stěžovatelky, která vyslovila pouze částečný nesouhlas s některými skutkovými tvrzeními uvedenými v obžalobě. V projednávané věci je však situace odlišná. 24. Soud prvního stupně neměl důvod pochybovat o tom, že obviněný prohlašuje vinu ze své skutečné, pravé, svobodné a vážně míněné vůle. Ještě předtím, než prohlásil vinu ve smyslu ustanovení § 206c tr. ř., uvedl, že se cítí být vinen a lituje svého jednání. V průběhu vysvětlení prohlášení viny byl opakovaně dotazován, zdali chápe význam prohlášení viny se všemi jeho důsledky, zda je obeznámen s tím, co je mu kladeno za vinu, a zda si je vědom trestu, který je mu v rámci zákonné sazby navrhován. Obviněný svým verbálním projevem, který je rovněž zřetelně zachycen na zvukovém záznamu z hlavního líčení, dal dostatečně a opakovaně najevo, že je v řešené otázce zorientován a podstata prohlášení viny je mu jasná. Na opakovaný dotaz předsedy senátu, zda vinu prohlásit chce, pak pohotově reagoval souhlasným „ano“. Nešlo tedy o žádnou váhavou odpověď typu „ano, ale nevím,…“, která by po následně povolené tiché poradě s obhájcem vyústila například jen v proklamaci z úst advokáta (a nikoliv samotného obviněného) ve stylu „chceme prohlásit vinu, pane předsedo…“, jak tomu bylo například v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 20/2024 (přičemž právě k podobným situacím Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 165/2025, formuloval požadavek na nutnost podrobit volní jednání obviněného „přísnějšímu testu autenticity“). Obviněný v projednávané věci ani jednou neprojevil žádné momentální zaváhání, z něhož by se dalo dovozovat, že si není jistý obsahem prohlášení viny a jeho důsledky. V posuzovaném případě však soud prvního stupně k takovému mimořádnému (nadstandardně obezřetnému) přístupu neměl žádný racionální důvod. 25. Zároveň s tím je třeba uvést, že ve zmíněných nálezech Ústavního soudu či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 165/2025, bylo vyjma špatného posouzení vůle obviněného, zdali rozumí přednesenému poučení a nemá vůči závěru o své vině žádných výhrad, kritizováno zejména zdůrazňování pozitivních aspektů prohlášení viny v kontrastu k aspektům negativním. K tomu však v projednávané věci rozhodně nedošlo. Soud prvního stupně opomněl zmínit, že by za splnění dalších podmínek mohl uložit trest pod zákonnou trestní sazbou. Jediným pozitivním aspektem, který byl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně představen, je ten, že se jedná o polehčující okolnost, ke které bude muset společně se svým senátem při ukládání trestu přihlédnout. Obviněný byl seznámen se zákonnou trestní sazbou, kterou je ohrožen, jakož i se skutečností, že mu je kladeno za vinu spáchání dvou přečinů a jednoho zločinu, jakož i s tím, že v případě, že nebude vyhověno odvolání v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 152/2023, bude ukládán souhrnný trest. Předběžnou představu o navrhovaném trestu obviněný mohl mít již z podané obžaloby (ve spise na č. l. 163–165), kde byl uveden v souladu s § 177 písm. d) tr. ř. návrh na uložení trestu (se zahrnutím skutečnosti, že bude ukládán trest souhrnný) ve výměře od 4 let a 6 měsíců do 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. V případě, že by obviněný prohlásil vinu, pak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě navrhoval trest ve výměře 3 let a 3 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Nelze tak mít za to, že by obviněný netušil, zdali si lidově řečeno přiznáním viny „pomůže“ nebo nikoliv. Pokud se obviněný v podaném dovolání dožadoval poučení ve smyslu sdělení konkrétního trestu, který mu bude uložen, když se přizná, tak takové poučení zákon ani výše zmíněná judikatura rozhodně neukládá. V takovém případě by se totiž jednalo v podstatě o dohodu o sjednání viny a trestu, tedy o jiný, byť obsahově podobný procesní institut. Nadto by se jednalo ze strany soudu prvního stupně o značně předčasné sdělení, neboť by předcházelo veškerému dokazování týkajícího se výše a druhu uloženého trestu. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně své úvahy stran uloženého trestu s přihlédnutím k lítosti obviněného i učiněného prohlášení podrobně rozvedl v bodech 4. a 5. odůvodnění svého rozsudku. Nepodmíněný trest ve výši 3 let, který byl obviněnému uložen na spodní hranici zákonné trestní sazby, se jeví jako velmi mírný, a to s ohledem na jeho trestní minulost i to, že byl ukládán jako trest souhrnný. IV. 26. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný P. G., odmítl. 27. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu