3 Tdo 1094/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 1094/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:3 Tdo 1094/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.1094.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Týrání svěřené osoby Dokazování Hodnocení důkazů Důvody dovolání Dotčené předpisy:§ 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku § 2 odst. 5,6 tr. ř. § 265b odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1094/2025-593 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podala obviněná L. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 131/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. Š. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též jen „okresní soud“) ze dne 22. 4. 2025, č. j. 6 T 131/2024-493, byla obviněná L. Š. (dále také jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustila tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) nejméně od poloviny roku 2020 do 16. 5. 2023 zejména psychicky týrala nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a BBBBB (pseudonym), narozenou XY, a to tím způsobem, že na ně i za drobné prohřešky a nedostatky při plnění zadaných úkolů v návalu vzteku křičela, vulgárně jim nadávala a ponižovala je, přičemž užívala výrazy, že se neměly narodit, že nejsou požehnané, protože vznikly ze sexu před svatbou, nezletilé AAAAA odebírala doma chovaná zvířata, ke kterým měla nezletilá citový vztah, a zamykala jí je do sklepa či vyhrožovala jejich vyhozením z okna, nezletilým dcerám zakazovala chodit ven a stýkat se s vrstevníky, od 30.11.2020 je odmítala posílat do školy, požádala o individuální vzdělávací plány a v domácím režimu se vzdělávaly, a to nezletilá BBBBB do 31. 1. 2022 a nezletilá AAAAA až do 31. 8. 2023, čímž je izolovala proti jejich vůli od spolužáků, nezletilou AAAAA nejméně jednou za dva týdny trestala fyzicky rovněž za drobné prohřešky, a to vařečkou, fackami do různých částí těla, lžící či páskem, škrtila ji či kopala a v důsledku tohoto jednání zvažovala nezletilá AAAAA spáchání sebevraždy a svěřila se internetové poradně dětského serveru Alík.cz s tím, že se neúspěšně pokusila o sebevraždu, že je na dně a že potřebuje pomoci, že už to doma nevydrží, a následně byla na základě předběžného opatření Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 5. 2023, č. j. 7Nc 4801/2023 – 17, odevzdána do péče babičky A. Š. a poté jí i svěřena do péče rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 0P 75/2023, a nezletilá BBBBB se dne 19. 5. 2022 pokusila o sebevraždu požitím většího množství léků s následnou hospitalizací v Oblastní nemocnicí Kolín a.s., kde jí byla po propuštění dne 23. 5. 2022 doporučena následná ambulantní psychiatrická péče, kterou jí obviněná nezajistila a nezletilá AAAAA pak vyhledala psychologickou pomoc v CKI Povídej v Kutné Hoře, kterou využívala. 2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené nezl. BBBBB a AAAAA odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Následné odvolání obviněné proti tomuto rozsudku (proti výroku o vině i trestu) Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná L. Š. dovoláním, jež formálně opřela o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a „zejména o porušení zásady in dubio pro reo“. 5. V odůvodnění nejprve odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 679/2019 (pozn.: jde o usnesení ze dne 17. 7. 2019), z něhož odcitovala část odůvodnění a následně (bez zjevné návaznosti na dané rozhodnutí, resp. citovaný text) reklamovala, že v jejím případě bylo podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně za týrání považováno i to, že se poškozené nezl. AAAAA a BBBBB vzdělávaly doma, že je ona měla izolovat od spolužáků. Zároveň zde bylo uvedeno i to, že měla děti nepřiměřeně fyzicky trestat. „Nicméně právní kvalifikace uvedeného skutku neodpovídá provedeným důkazům, resp. provedené důkazy nesvědčí o tom, že by například zmiňovaná domácí výuka byla týráním svěřené osoby. Dle názoru obhajoby bylo namístě jednotlivá v rozsudku popsaná dílčí jednání prokazovat a provedené důkazy pak hodnotit“. Dovolatelka je přesvědčena, že usvědčující důkazy proti ní nejsou takového rázu, aby její vina byla prokázána zcela jednoznačně, nade vši pochybnost. Vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu okresního jsou založena na jednostranné a selektivní interpretaci důkazů, které byly všechny použity v její neprospěch, ačkoli sama navrhovala důkazy, které by prokázaly její nevinu. Soud se ovšem opřel především o svědeckou výpověď nezl. AAAAA. Ta však byla podle názoru obviněné a jejího obhájce značně zpochybnitelná, opakovaně nekonzistentní, např. se střídaly popisy incidentů. Byla též rozporná s výpovědí její sestry BBBBB, která jasně vypověděla, že nešlo o systematické týrání, nýbrž o konflikty běžné v každé domácnosti v období puberty, a že tyto nevnímala jako chování trestně postižitelné. Také výpověď nezl. AAAAA vznikla v situaci emočního vypětí v době jejího dospívání. Věrohodnost této klíčové výpovědi je zpochybněna výpovědí manžela dovolatelky, který jasně uvedl, že k žádnému týrání nedocházelo a tresty byly výchovné a přiměřené. Dovolatelka má dlouhodobou praxi v oblasti pedagogiky, nikdy proti ní nebyla vedena žádná řízení pro zanedbání péče. Jiný výchovný přístup, který byl zmiňován ve zprávě školy, nemůže zakládat její trestní odpovědnost. 6. Zmíněná domácí výuka nemůže svědčit o její vině. Tato forma výuky probíhala v souladu se zákonem a se souhlasem školy, děti pravidelně skládaly přezkoušení, měly volnočasové aktivity a kontakt s okolím. K domácí výuce dovolatelka přistoupila v zájmu ochrany zdraví dětí v době pandemie Covid-19, nikoli za účelem jejich „uvěznění“. Soudy si měly uvědomit složitost situace v době pandemie a měly to zohlednit při svém hodnocení. Existuje mnoho případů, kdy rodiče v době pandemie odmítali pouštět své děti do školy a tyto raději vzdělávali doma. 7. V rámci hodnocení důkazů soud zcela nepochopitelně opomenul alternativní výklady událostí, které vyplývají ze svědeckých výpovědí nezl. BBBBB, Z. Š. a dalších svědků, např. že údajné týrání mohlo být přehnaně interpretováno dítětem v krizi. Soud rovněž odmítl provést důkazy navržené dovolatelkou, které by potvrzovaly její nevinu a měly by pro věc zásadní význam, a to především výslech pracovníka Modré linky T. G. ohledně ověření, jakým způsobem se dostal k identitě nezl. AAAAA a zda skutečně odpovídala sama. Dále nebyl proveden ani výslech A. G. – neteře dovolatelky, která mohla vypovědět ohledně motivace D. B. (přítel A. G.) dovolatelce uškodit. K těmto dvěma osobám se obviněná opakovaně vyjadřovala tak, že mohou stát za podnětem k trestnímu řízení a manipulací nezl. AAAAA. Obhajoba má za to, že bylo doloženo, že tyto osoby měly s dovolatelkou konflikty a existovala snaha o poškození její pověsti. Jejich přímé spojení s nezl. AAAAA sice dovolatelka prokázat nemůže, avšak jeví se jí jako velice zvláštní, že v době, kdy byla v Izraeli a komunikovala jak s dětmi, tak se svým manželem, vše probíhalo zcela v pořádku, a bezprostředně po jejím návratu nastala u nezl. AAAAA taková změna, která vyústila až v její svěření do péče babičky. 8. „Obecné soudy“, zejména soud odvolací, se dále nevypořádaly s námitkou porušení zásady in dubio pro reo. Obviněná poukazovala na celou řadu nejasností, které se soudu nepodařilo spolehlivě vysvětlit a v usnesení překlenout. Jedná se o otázku interpretace důkazů, která byla čistě jednostranná a selektivní. Výpověď hlavní svědkyně nezl. AAAAA byla přijata bez přiměřené míry kritiky a bez reflexe možné ovlivnitelnosti, motivace, případné manipulace i vývojových psychologických aspektů. Dovolatelka využila svého práva prokázat svoji nevinu a navrhovala důkazy, které by byly jasně v její prospěch, avšak tyto nebyly provedeny. V řízení se hájila důstojně, její vysvětlení byla konzistentní a podpořená více osobami z jejího okolí. Ačkoli zde byly důkazy v její prospěch, soud v rámci svého hodnocení přihlédl pouze k důkazům opačným, svědčícím v její neprospěch, které navíc byly nejasné, spolehlivě nevysvětlené a zjevně dostatečně neobjasňovaly všechny skutkové okolnosti daného případu. Je nepochybné, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. 9. Závěrem obviněná navrhla, aby dovolací soud „s ohledem na porušení základní zásady trestního práva, nesprávné právní hodnocení spáchaného skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2025, č. j. 10 To 203/2025-538, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 10. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkla, že pod obviněnou označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit jen její námitku, že se nemohla dopustit týrání tím, že vzdělávala děti doma. S poukazem na konkrétní ustanovení školského zákona státní zástupkyně zdůraznila, že současná legislativní úprava skutečně umožňuje individuální vzdělávání dětí na prvním a druhém stupni základní školy, avšak ve skutkové větě výroku o vině daný údaj nenašel odraz z důvodu zákonnosti či nezákonnosti postupu obviněné, ale proto, že šlo o údaj, který poukazoval na psychické týrání dcer, které nemohly chodit do školy, ačkoli si to přály. I tímto způsobem obviněná své dcery psychicky týrala. Je však třeba vyzdvihnout, že jednání obviněné vykazovalo kromě uvedeného další širokou škálu týrajících jednání. Nepouštění do školy nebylo jednáním zdaleka zásadním. Dcery psychicky týrala především tím, že na ně i za drobné prohřešky a nedostatky při plnění zadaných úkolů v návalu vzteku křičela, vulgárně jim nadávala a ponižovala je, přičemž užívala výrazy, že se neměly narodit, že nejsou požehnané, protože vznikly ze sexu před svatbou, nezl. AAAAA odebírala doma chovaná zvířata, k nimž měla nezletilá citový vztah, a zamykala je do sklepa nebo vyhrožovala jejich vyhozením z okna, dcerám zakazovala chodit ven a stýkat se s vrstevníky. I když by tedy izolovaně jednání obviněné spočívající v tom, že nezletilé děti neposílala do školy, nebylo možné posoudit jako týrání, v uvedeném kontextu má daný údaj ve skutkové větě výroku rozsudku své místo, neboť je jím dokumentováno, že i tímto způsobem jednala úkorně se svými dcerami, které do školy chodit chtěly. I pokud by snad bylo třeba na uvedený údaj nahlížet jako na nadbytečný, pak uvedení některých nadbytečných jednání ve skutkové větě výroku rozsudku automaticky neznamená jeho vadnost a nutnost kasačního zásahu. Je třeba zdůraznit, že závažnosti celé jednání obviněné nabývá teprve ve svém celku. 11. Těžiště dalších dovolacích námitek obviněné spočívá již jen ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Tyto námitky obviněná uplatnila, i když ve svém dovolání neidentifikovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod ten spadá i kategorie tzv. opomenutých důkazů, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku též výslovně zmínila. Státní zástupkyně je každopádně toho názoru, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož zjevný nebo extrémní, rozpor. Skutková zjištění soudů mají naopak v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem je svědecká výpověď nezl. poškozené AAAAA, která popsala, jakým způsobem zejména s ní, ale i s její starší sestrou BBBBB, obviněná zacházela. Ve výpovědi nezl. AAAAA nevyvstaly žádné rozpory v popisu jednání obviněné. S ohledem na charakter trestné činnosti soudy tuto výpověď hodnotily velmi obezřetně a došly k závěru, že je věrohodná. Pokud určitá dílčí tvrzení poškozené bylo možné ověřit jinými důkazy, pak se potvrdila jejich pravdivost. Výpověď nezletilé je podporována i výpovědí její babičky A. Š., jíž byla v konečném důsledku svěřena soudním rozhodnutím do péče. Zacházení obviněné s nezletilými dětmi odpovídá jejímu osobnostnímu nastavení, kdy u ní byla zjištěna těžká forma osobnostní poruchy – smíšená porucha osobnosti s rysy histrionskými, narcistickými, sociopatickými, emočně nestabilními, agresivními a egocentrickými. Znaleckému zkoumání byly podrobeny i dcery obviněné, přičemž u AAAAA nebyl zjištěn sklon ke lhavosti ani k vědomému konstruování a účelovému vymýšlení si událostí, které se nestaly. U BBBBB byla zjištěna tendence oslabovat problémy v rodině. Obě poškozené trpěly poruchou přizpůsobení s úzkostně depresivní symptomatikou a obě se také pokusily zabít. Výpověď nezl. AAAAA je podpořena záznamem jejího prvotního kontaktu s linkou bezpečí. Provedené dokazování ve svém celku jednoznačně skládá obraz o neakceptovatelném výchovném vedení poškozených obviněnou. 12. Pokud obviněná namítá situaci obdobnou tzv. opomenutým důkazům, pak je třeba uvést, že pro naplnění příslušného dovolacího důvodu by se muselo jednat o důkaz podstatný. Obviněná konkrétně vytýká soudům, že neprovedly výslech pracovníka Modré linky P. G. a výslech neteře obviněné – A. G. Soudy se však návrhy obviněné na doplnění dokazování zabývaly, jak vyplývá z bodu 33. rozsudku soudu prvního stupně a bodu 7. rozsudku soudu odvolacího. Dospěly k názoru o nadbytečnosti provádění těchto důkazů. V té souvislosti je třeba připomenout, že soud není povinen provádět všechny důkazy navržené obhajobou či obžalobou, neboť je to pouze soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. To vyplývá i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu zakotvené v čl. 82 Ústavy. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. V posuzované trestní věci se tak prokazatelně stalo. 13. Námitky obviněné, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jsou námitkami procesního charakteru, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani pod žádný jiný. Každopádně v postupu soudů obou stupňů není možné spatřovat namítané porušení uvedené zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobu bez dalšího porušení této zásady nezakládá. Ta přichází v úvahu až za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu. Pouhé odlišné hodnocení obviněné nepostačuje pro závěr o pochybení soudu při hodnocení provedených důkazů. I v této části mají námitky obviněné skutkový charakter a jako takové nejsou způsobilé naplnit zvolený ani jiný dovolací důvod. 14. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. 16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují jí deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatelky. 17. V návaznosti na uvedené je třeba nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněné primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že dovolatelce sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 18. Jestliže obviněná citovaný dovolací důvod neuplatnila, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost či nedůslednost, Nejvyšší soud však absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou vskutku zatíženy dovolatelkou namítanými vadami a zda tyto zároveň zakládají existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 19. V jeho rámci lze relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost Nejvyššího soudu se zde jinými slovy striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. IV. Důvodnost dovolání 20. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněné L. Š. a dospěl k závěru, že s označeným dovolacím důvodem se z většiny míjejí a nemají ani potřebné věcné opodstatnění. 21. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolací argumenty obviněné prakticky bezvýhradně kopírují její dřívější obhajobu, a to včetně té, která byla uplatněna v řízení o odvolání. Se všemi podstatnými námitkami se ovšem dostatečně a věcně správně vypořádaly již soudy nižších stupňů. S jejich hodnocením a skutkovými i právními závěry se dovolací senát ztotožňuje a v podrobnostech dovolatelku odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. 22. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – který jako vůbec jediný obviněná označila – může s jistou mírou tolerance spadat pouze námitka, že domácí vzdělávání dětí nelze považovat za týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku. Veškerá další argumentace (pokud tedy vůbec lze o skutečné argumentaci hovořit) by mohla spadat jedině pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (údajně opomenuté důkazy a údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními soudů), na který ovšem obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku neodkázala. Část její argumentace je navíc natolik obecná, nekonkrétní a nejasná, že její potenciální podřazení pod zákonné dovolací důvody je značně složité, a v některých případech se lze v podstatě jen dohadovat, co mělo být jejím smyslem – viz např. proklamace typu „právní kvalifikace uvedeného skutku neodpovídá provedeným důkazům, resp. provedené důkazy nesvědčí o tom, že by např. zmiňovaná domácí výuka byla týráním svěřené osoby“ (přičemž zároveň není specifikováno, jaké „provedené důkazy“ má obviněná na mysli). Její argumentace je tvořena de facto jen více či méně obecnými stesky nad tím, že soudy zhodnotily provedené důkazy špatně, že si ze všech vybraly pouze ty, které svědčí v její neprospěch, a ty opačné, jakkoli byly podle dovolatelky důležité, buď odmítly nebo ignorovaly, že nekriticky vycházely toliko z výpovědi nezl. poškozené AAAAA atd. 23. Konkrétně k té části dovolání, v níž obviněná naznačila, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, je třeba nejprve obecně zmínit, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci již jen marginální význam, event. nemají význam žádný. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl. 24. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 25. Porušení žádné z výše zmíněných povinností obviněná soudům nižších stupňů reálně nevytýká. Netvrdí a oprávněně ani tvrdit nemůže, že její návrhy na doplnění dokazování ignorovaly, resp. o nich nerozhodly či se k nim alespoň nevyjádřily (viz níže). Brojí de facto jen proti jejich negativnímu, avšak z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému (a nutno uvést že i věcně správnému) stanovisku k nutnosti dále rozšiřovat dosavadní důkazní portfolio – k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09. Takové výhrady samy o sobě nelze mít za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi procesního postupu nižšího soudu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 26. Jako opomenuté důkazy obviněná ve svém dovolání zmiňuje neprovedení výslechu svědků T. G. a A. G. Nelze přitom přehlédnout, že návrh na výslech posledně jmenované souvisí s ryzí spekulací obviněné, že tato svědkyně a její přítel D. B. stojí za jejím křivým obviněním, že účelově ovlivnili výpověď nezletilé poškozené AAAAA atd. Co by měl přinést výslech svědka T. G., resp. proč bez jeho výpovědi nemohou skutková zjištění obstát, obviněná ani nijak blíže nevysvětluje, pouze uvádí, že by se svědek měl vyjádřit k tomu, „jak se dostal k identitě poškozené a zda tato skutečně odpovídala sama“. 27. Návrh dovolatelky na výslech svědkyně A. G. okresní soud nepřehlédl, jak zřetelně plyne z protokolu o hlavním líčení i z písemného vyhotovení rozsudku (viz protokol č. l. 460 procesního spisu a bod 33. odůvodnění rozsudku). K tomu lze navíc na okraj poznamenat, že soud prvního stupně měl původně snahu návrhu obviněné vyhovět a jmenovanou svědkyni k hlavnímu líčení předvolat a vyslechnout ji, ta se však z účasti opakovaně omluvila a především předem avizovala své rozhodnutí odmítnout ve věci vypovídat s odkazem na ustanovení § 100 tr. ř. Pokud pak jde o již zmíněného svědka T. G., zde nemůže jít o opomenutý důkaz už proto, že obviněná jeho provedení před okresním soudem formálně vzato vůbec nenavrhla (k tomu viz zejm. č. l. 264, 284, 395, 452 a 460 spisu). Nestalo se tak ani později v řízení před odvolacím soudem, když pouze v odvolání (č. l. 525 p. v.) je stručná zmínka o tom, že soud prvního stupně neprovedl některé údajně „zásadní“ důkazy, a to právě mj. i výslech T. G. Jak už bylo řečeno, výslech tohoto svědka však obviněná u okresního soudu ve skutečnosti nenavrhla a neučinila tak ani u soudu krajského (viz protokol o veřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2025 č. l. 534 spisu). Přítomné procesní strany, včetně obviněné zastoupené obhájcem, naopak výslovně deklarovaly, že návrhy na doplnění dokazování nemají. Návrh na výslech T. G. pak nepadl ani v závěrečných návrzích – obhájce o tomto svědkovi nehovořil vůbec, obviněná opět jen ve smyslu „ani pan G. nebyl přizván k tomu, aby byl jako svědek“, přičemž následovala již zmíněná konspirační teorie, podle níž za trestním stíháním obviněné stojí osoby z jejího okolí (viz výše). Nejvyšší soud má každopádně ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že obviněnou navržené doplnění dokazování bylo za daného stavu nadbytečné. Nejedná se o důkazy, které by měly potenciál změnit výsledky do té doby provedeného dokazování, přinést jakákoli zásadní jiná (nová) skutková zjištění. Ve skutečnosti jde pouze o urputnou snahu dovolatelky prokázat svou ničím nepodloženou hypotézu o cíleném komplotu více osob, o spiknutí proti ní, vedeném snahou o její očernění a nespravedlivé odsouzení. 28. Jestliže dovolatelka dále reklamuje, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak toto své tvrzení též nepodporuje žádným skutečně kvalifikovaným argumentem. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou pouze prosazuje vlastní pohled na význam a vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, který je poplatný její vrstevnaté obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, podle níž (lapidárně řečeno) se vůči dcerám ničeho zlého nedopustila, naopak je vychovávala v lásce jako milující matka, aby z nich vyrostli poctiví a dobří lidé, rozhodně je nijak fyzicky ani psychicky netýrala, vše, co se jí klade za vinu, je zveličené a překroucené, nedošlo k ničemu, co by se vymykalo běžným problémům spojeným s dospíváním dětí, jako je tomu i v jiných rodinách. 29. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněná, která nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jí nabízenou alternativní verzi skutkového děje a neakceptovaly její někdy až kuriózní vysvětlení, zatímco důkazy, které její obhajobu zpochybňují, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sama přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenční interpretace. Každý z důkazů, které ve svém souhrnu podle odůvodněného názoru soudů tvoří ucelený řetězec svědčící o její vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že její odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny. 30. Výše parafrázovanou defenzivní strategii lze v podstatě charakterizovat jako určitý pokus o vzkříšení dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatelka patrně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé její nepodložené a neověřitelné tvrzení, tak musí být automaticky zproštěna obžaloby. Zde je jí však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelkou poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I – Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). 31. K podobné principiální nejistotě ovšem okresní soud v nyní posuzované věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil kritickému hodnocení, při němž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona. V odsuzujícím rozsudku logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč měl konstantní popěrnou obhajobu obviněné za bezpečně vyvrácenou. Pokud za daných okolností krajský soud později neměl k jeho skutkovým závěrům žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že v principu odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož některé části zopakoval, a sám jej doplnil jen minimálně. Nelze totiž přehlédnout, že obviněná svůj řádný opravný prostředek vystavěla prakticky na stejných tezích a námitkách, na kterých založila svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě soud prvního stupně. Na naprosto stejných tezích a námitkách je ostatně založeno i nynější dovolání. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. 32. Jestliže uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněné a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Kutné Hoře a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2, tr. ř. dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněnou vinnou ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho měly za vyvrácenou její obhajobu, jakož i to, proč její další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinily správné skutkové i právní závěry. Za tohoto stavu považuje dovolací soud za potřebné doplnit, resp. zdůraznit, již jen následující. 33. Jakkoli obviněná formálně neuplatnila tzv. „skutkový“ dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obsahové zaměření jejích námitek považuje dovolací senát za vhodné znovu a výslovně zdůraznit, že mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními (jež jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu) žádný, natožpak zjevný (extrémní), rozpor není. 34. Pro obhajobu dovolatelky (jak bývá u pachatelů podobné trestné činnosti pravidlem) je příznačné, že své dlouhodobé hrubé a absolutně necitlivé chování vůči svým nezletilým dětem výrazně bagatelizuje a snaží se je degradovat na „běžné rodinné problémy“ spojené s výchovou pubertálních nezletilců. Výsledky provedeného dokazování ovšem svědčí o něčem jiném. Pokud obhajoba v uvedené souvislosti odkazuje na výpověď nezl. poškozené BBBBB s tím, že tato posuzované jednání nevnímala jako systematické týrání a jako něco, co by mělo být trestně postižitelné, že šlo v podstatě jen o běžné konflikty, pak je třeba připomenout, že tyto podstatné skutečnosti v konečném důsledku posuzuje výhradně soud, nikoli poškozená ani jiná procesní strana. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že bez ohledu na řadu dalších jednání, která ve svém souhrnu evidentně mají charakter týrání a na která soudy nižších stupňů konkrétně poukázaly, i „jen“ samotné mnohočetně opakované vulgární nadávky spojené s ponižováním a zdůrazňováním, že se nezletilé poškozené vůbec neměly narodit, že „nestojí za nic“, jsou na tomto světě prakticky jen přítěží, kterou ostatní – a obviněná jako matka v první řadě – musejí trpět, jsou maximálně zraňující a natolik závažné, že (při zjištění dalších konkrétních okolností případu) postačují k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Zároveň netřeba pochybovat o tom, že významně přispěly k tomu, že nezletilé poškozené vážně uvažovaly o sebevraždě nebo se o ni dokonce i pokusily. Dovolací soud zastává ve shodě se soudy nižších stupňů stanovisko, že výše rekapitulované několikaleté hrubé, vulgární, bezohledné a agresivní chování obviněné bylo jako celek pro svou bezcitnost způsobilé v poškozených dříve či později vyvolat pocity těžkého příkoří a tento efekt se také ve výsledku dostavil. 35. K jediné námitce reálně spadající pod dovolací důvod, který obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku označila, tedy pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsané domácí vzdělávání dětí nelze považovat za týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku, postačí ve stručnosti uvést následující. Domácí výuka dětí probíhající v souladu se školským zákonem týráním sama o sobě samozřejmě není. V daném případě byla příslušná pasáž do popisu skutku doplněna proto, že šlo fakticky o jeden z prostředků, jímž obviněná své nezletilé děti dlouhodobě psychicky týrala, mj. právě i tím způsobem, že je významně omezovala v kontaktu s jejich vrstevníky a dalšími osobami (který je z hlediska psychického vývoje dítěte jistě prospěšný a žádoucí). Z hlediska „celku“ se jedná v podstatě jen o marginálii, okresní soud však jistě nepochybil, pokud i tuto skutečnost do popisu skutku zahrnul. Jestliže se obviněná v dané souvislosti brání tím, že popsaným způsobem postupovala jen kvůli probíhající pandemii onemocnění Covid-19 (což soudy podle ní nereflektovaly), pak je třeba jí připomenout, že výraznější vládní omezení spojená s danou pandemií (včetně např. dočasného uzavření škol) skončila již v polovině roku 2021. Obviněná ovšem podle skutkových zjištění soudů nezl. BBBBB neposílala do školy až do konce ledna 2022 a nezl. AAAAA dokonce až do léta 2023. 36. Důvod, proč obviněná ve svém dovolání odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 679/2019, dovolacímu senátu uniká. V dané kauze bylo řešeno velmi podobné jednání jako je to, které je kladeno za vinu dovolatelce v nyní posuzované věci, a jasně zde bylo konstatováno, že se o týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku jedná (viz zejm. body 32.-37. odůvodnění). Bylo zdůrazněno, že výchovné metody rodiče nesmějí přesáhnout hranici, při které již u dětí dochází k utrpení, bolestným důsledkům, případně zraněním a deformitám psychického stavu. Výchova nesmí přerůst v týrání, za které se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti, bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. V daném případě chování pachatelky (a znovu je třeba zdůraznit, že šlo o chování velmi podobné jako zde u dovolatelky) k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených např. v ustanovení § 884 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Zdůrazněno bylo i to, že výchovné prostředky musejí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Oprávnění rodičů jsou omezena právě tím, že se nesmějí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoli ohrozit jeho zdraví či jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ to má v příslušných ustanoveních Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Stejně jako v odkazované věci, tak i v nynější trestní věci L. Š. nelze než konstatovat, že výše popsaná kritéria obviněná svými „výchovnými“ metodami uplatňovanými vůči nezletilým dětem nedodržela. Naopak to, jak se k nim chovala, jakými prostředky a za jaké prohřešky je trestala, jakým způsobem s nimi nakládala, vše se zřetelem k věku a mravní vyspělosti dětí, svědčí o tom, že se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, nýbrž o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž své potomky týrala nejen fyzicky, ale zejména i psychicky. Dlužno ještě podotknout, že citovanou věcí (vedenou u podepsaného soudu pod sp. zn. 8 Tdo 679/2019) se na podkladě podané ústavní stížnosti později zabýval i Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 3359/19, se přitom se závěry Nejvyššího soudu o naplnění znaků trestného činu podle § 198 tr. zákoníku ztotožnil a poukázal na to, že judikatura vyšších obecných soudů je v daném směru dlouhodobě neměnná (viz bod 10. odůvodnění usnesení Ústavního soudu). 37. Závěrem lze tedy shrnout, že meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů žádnou vadou, která by zakládala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (či jakýkoli jiný), netrpí. Pro vzájemnou podmíněnost pak nemohl být reklamovaným usnesením krajského soudu založen ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněná navíc ani výslovně neoznačila. V. Způsob rozhodnutí 38. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek