Plný text
3 Tdo 11/2026-601
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala obviněná J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2025, č. j. 13 To 187/2025-555, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 59/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále také jen „okresní soud“) ze dne 26. 6. 2025, č. j. 1 T 59/2025-542, byla obviněná J. K. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu trestná činnost obviněné spočívala v tom, že (převzato z výroku o vině rozsudku okresního soudu)
v přesně nezjištěné době, nejméně od léta 2020 do 12. 12. 2023, na různých místech v okrese XY, naposledy v bytě v ulici XY, kde sdíleli společnou domácnost, psychicky i fyzicky týrala svoje nezletilé děti poškozenou AAAAA (pseudonym), poškozeného BBBBB (pseudonym) a poškozenou CCCCC (pseudonym), o které dále řádně nepečovala, kdy nejméně zanedbávala jejich hygienu a stravu, dále za její přítomnosti a s její aktivní účastí probíhaly v rodině před dětmi hádky a vzájemné fyzické napadání mezi ní a otcem dětí M. K., nar. XY, jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, dále nijak nezasáhla, když otec dětí v její přítomnosti opakovaně nepřiměřeně zejména fyzicky trestal nezletilé AAAAA a BBBBB, dále nezletilou AAAAA fyzicky napadala strkáním a zatěžovala ji domácími povinnosti neúměrnými jejímu věku, kdy musela ve veškerém svém volném čase pečovat o mladší sourozence a uklízet po nich, dále nezletilého BBBBB fyzicky napadala pohlavky, ponechávala ho nepřiměřeně dlouhou dobu k jeho věku, často i v nočních hodinách, na sociálních sítích – elektronických zařízeních, dále se hrubě chovala k nezletilé dceři CCCCC, když s ní při přebalování házela na postel, oslovovala ji vulgárními nadávkami „píča“ a „kráva“, značně zanedbávala její hygienu, následkem čehož měla nezletilá strach z koupání a při přebalování třásla dolními končetinami, přičemž důsledkem tohoto jejího jednání se u nezletilých rozvinul syndrom CAN – syndrom týraného dítěte, kdy u nich bylo zjištěno fyzické i psychické týrání, citová deprivace s přetrvávajícími syndromy týraného dítěte, a to poruchy v oblasti citové, emoční, poruchy chování, projekce do somatiky a změna osobnosti dítěte, u dětí docházelo zejména k citovému strádání, neuspokojování jejich základních potřeb, hrubému a necitelnému zacházení i k fyzickému trestání, které děti vnímaly jako běžnou, každodenní záležitost, nerespektování práv dítěte, neposkytnutí základních dětských potřeb, přičemž projevy týrání jsou u nezletilého BBBBB přítomny ve formě smíšené poruchy chování a emocí s opakujícím se disociálním, agresivním a vzdorovitým chováním, dále s projevy lhaní, vzdorovitého provokativního chování, trvalé silné neposlušnosti, nedostatečného zapojení do kolektivu dětí, s výraznými příznaky deprese, úzkosti a jiných emočních projevů, s předpokladem rozvoje závislosti na elektronických věcech, odosobnění od reálného života s reakcemi na závažný stres a poruchami přizpůsobení s projevy pomočování, netolerance jiné stravy, než na jakou byl zvyklý, poruchy spánku, poruchy chování vůči autoritám, které jsou zvýrazněny vůči mateřské figuře, kdy se u nezletilého jedná o závažnou újmu na zdraví, a u nezletilé AAAAA jsou přítomny úzkost, depresivní epizody s ojedinělými suicidiálními myšlenkami, bezradnost, nechutenství, anticipační obavy, nejistota, strach, posilování narušeného sebevědomí, poruchy spánku, zvýšená únava, vyčerpání, nesoustředěnost a porucha přizpůsobení, kdy tato situace v rodině vyústila v podání návrhu na vydání předběžného opatření orgánem sociálně-právní ochrany dětí Mladá Boleslav a vydání usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 12. 2023, č.j. 26 Nc 663/2023-36, o nařízení předběžného opatření, kterým byly nezletilé děti odebrány z péče rodičů a svěřeny do náhradní rodinné péče.
2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon ji okresní soud podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezl. AAAAA částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % od 26. 6. 2025 do zaplacení, poškozenému nezl. BBBBB částku 100 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % od 26. 6. 2025 do zaplacení a poškozené nezl. CCCCC částku 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % od 26. 6. 2025 do zaplacení.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 23. 9. 2025, č. j. 13 To 187/2025-555, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 5. V odůvodnění v první řadě uvedla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů „ohledně výroku o trestu spočinulo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení celého případu“, přičemž krajský soud pak navíc „nesprávně aplikoval trestní řád ohledně postupu při využití institutu prohlášení viny“. Ona v hlavním líčení, které bylo velmi rychlé (jedno dopoledne), nepochopila institut prohlášení viny, byla ve stresu a instinktivně celý skutek odmítala, protože se necítila tak provinile, že by musela být potrestána nepodmíněným trestem odnětí svobody. Mnoho let byla pod vlivem svého bývalého manžela, vše si uvědomila až v dubnu 2025, kdy bylo jejich manželství rozvedeno a skončila společná domácnost. Až s odstupem času dokázala „přehodnotit své stanovisko“ a teprve ve veřejném zasedání byla připravena prohlásit vinu, avšak odvolací soud toto prohlášení nepřijal, přičemž tento postup odůvodnil tím, že institut prohlášení viny slouží primárně na začátku hlavního líčení k dosažení hospodárnosti a rychlosti trestního řízení. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí. Podle jejího mínění „hlavním motivem zákonodárce bylo, aby si obžalovaný uvědomil své škodlivé jednání, získal nad ním potřebný nadhled a projevil upřímnou lítost“, přičemž tuto změnu chování „bonifikoval nižším než navrženým trestem ze strany státního zastupitelství“. Odvolací soud pak svůj postup ani podrobně neodůvodnil. Přestože položil velké množství otázek, což není obvyklé, došel k závěru, že obviněná své prohlášení nemyslí vážně a chce pouze dosáhnout méně citelného trestu. S tím obviněná nesouhlasí. Prohlášení viny je podle § 206c odst. 5 tr. ř. možné odmítnout ze tří důvodů, avšak v tomto případě nebyl naplněn ani jeden z nich. Soud tedy nepřijal prohlášení viny bez vážného důvodu a tím porušil její právo „využít ke své obhajobě všechny možnosti a dobrodiní zákona“. Poukázala rovněž na řízení o omezení svéprávnosti vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 26 Nc 552/2025 s tím, že pokud měl odvolací soud jakékoli „námitky ohledně její rozumové vyspělosti“, pak si mohl nechat zpracovat znalecký posudek „z oboru duševního zdraví ohledně její plné nebo částečné svéprávnosti“.
6. Na závěr obviněná požádala (bez bližšího zdůvodnění) o odložení výkonu napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů do doby rozhodnutí o dovolání. Ve věci samé pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a usnesení krajského soudu v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem poznamenal, že zpracovatel mimořádného opravného prostředku mylně vychází ze znění § 265b tr. ř. účinného do 31. 12. 2021 a usnesení odvolacího soudu chtěl patrně napadnout podle písmen h), m) citovaného ustanovení, která pouze zaměnil za dříve platná písmena g), l). Z odůvodnění usnesení krajského soudu (body 6. a 7.) je zřejmé, že napadený rozsudek okresního soudu nakonec přezkoumal pouze ve vytýkané části, tj. ve výroku o trestu. Dovolání je pak přípustné také jen ohledně tohoto výroku. V souvislosti s námitkou týkající se přiměřenosti uloženého trestu odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu úspěšně uplatnit pouze v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Přiměřenost trestu může Nejvyšší soud posoudit pouze z toho pohledu, zda se nejedná o trest uložený v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Porušení této zásady však obviněná nenamítá a nic tomu ani nenasvědčuje. Každopádně její námitka týkající se nepřiměřené přísnosti trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
8. Ve vztahu k námitce nesprávné aplikace trestního řádu při nepřijetí prohlášení viny státní zástupce upozornil na chybný výklad podstaty tohoto procesního institutu dovolatelkou. S odkazem na rozpravu konanou dne 2. 6. 2020 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23-2, zdůraznil, že jeho účelem je zjednodušení dokazování v rámci trestního řízení a v důsledku toho celkové zrychlení a zlevnění řízení. Záměrem zákonodárce bylo využít ochoty obviněného omezit své právo na projednání své věci před soudem a své právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a to v zájmu úspory nákladů a času všech zúčastněných. Hlavním motivem rozhodně nebylo výchovně působit na nápravu pachatele. Nepřijetím prohlášení viny v daném případě nemohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, právě naopak v případě přijetí prohlášení viny by její práva byla omezována. Z hlediska dovolání je i zde podstatné, že ani tyto námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
9. S odkazem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
11. Nejvyšší soud při svém rozhodování soustavně připomíná, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Proto je vždy zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je se striktní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoli tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08).
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud předně podotýká, že odkazy obviněné na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nereflektují relativně nedávné změny ve výčtu dovolacích důvodů a jejich systematickém řazení, když s účinností od 1. 1. 2022 je uplatněný hmotněprávní dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení nově zakotven v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a druhý z deklarovaných důvodů dovolání – původně vtělený do § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 – byl přeřazen pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jestliže obviněná dovolací důvody nesprávně označila (zřejmě z důvodu nezaznamenání novelizace trestního řádu), lze v tom spatřovat jistý nedostatek, který ovšem nepředstavuje natolik zásadní vadu, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek.
14. Přes existenci uvedeného formálního nedostatku podání se proto Nejvyšší soud zaměřil přímo na posouzení otázky, zda napadené usnesení krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož uplatnění měla dovolatelka na mysli. Tento dovolací důvod je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Je zjevné, že dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku brojí fakticky jen proti údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. Vzhledem k průběhu veřejného zasedání u krajského soudu, kde omezila své odvolání výslovně jen do výroku o trestu, uvedený soud přezkoumával napadený rozsudek okresního soudu právě jen v této (vytýkané) části a nepřezkoumával již výrok o vině ani výrok o náhradě nemajetkové újmy. V návaznosti na takové předchozí řízení je pak dovolání přípustné také již jen proti výroku o trestu. Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat výrok, který s ohledem na konkrétní vymezení řádného opravného prostředku obviněné nepřezkoumával soud odvolací. Obviněná v dovolání navíc proti výroku o vině ani nebrojí, naopak se za vinnou prohlašuje a domáhá se toho, aby její prohlášení viny bylo přijato (a v důsledku toho jí pak byl uložen mírnější trest). To se pak promítá i do jejího konečného návrhu, jak by měl Nejvyšší soud o dovolání rozhodnout – zcela zrušit pouze usnesení odvolacího soudu, zatímco v rozsudku soudu okresního toliko výrok o trestu (tj. výrok o vině a o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozeným ponechat). 16. Reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ovšem ani pod jakýkoli jiný) nespadá. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatelka neuplatnila (uplatnit zjevně ani nemohla). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však zjevně nepřichází do úvahy.
17. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů), je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolatelce není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nemohl.
18. Trest, který byl obviněné uložen, ničím nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících obdobných případů a je zcela odpovídající i její osobě a trestní minulosti. Soud prvního stupně přihlédl též k dosud „nenařízenému“ podmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výkon obviněné reálně hrozí, aby tak v souhrnu nebyl stanoven trest nepřiměřeně přísný. Soudy v daném případě evidentně měly na zřeteli požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku) jako součást zásady přiměřenosti trestních sankcí. Nutnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vyplývala hned z několika skutečností, které svědčí o tom, že se dřívější „výchovné“ tresty u dovolatelky minuly účinkem, a které odvolací soud podrobně rozvedl v rámci přezkumu výroku o trestu v bodě 8. odůvodnění svého usnesení. Na něj lze v podrobnostech odkázat, stejně tak jako na bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud při svých úvahách o trestu přihlédl k osobě obviněné a jejímu postoji k řešenému činu, který silně bagatelizovala a odmítala za něj převzít odpovědnost. Obiter dictum lze uvést, že ani v případě soudem přijatého prohlášení viny by dovolatelka za daných okolností nemohla doufat v uložení nějaké výrazně mírnější sankce, než jakou zvolily soudy nižších stupňů. Nelze totiž přehlédnout, že jde o velmi závažný trestný čin se závažnými následky na psychickém zdraví poškozených nezletilých dětí, nad nímž obviněná neprojevila žádnou skutečnou lítost, a kterého se navíc dopouštěla (mimo jiné) ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný vůči jiným svým dětem. Další velmi významnou skutečností je pak to, že za stejný zločin jako nyní [týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku] byla již jednou odsouzena. Stalo se tak rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 10. 2017, sp. zn. 2 T 155/2017, jímž jí byl uložen trest odnětí svobody na 27 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let, tj. do 31. 10. 2020. Počátek nyní posuzované trestné činnosti tedy spadal ještě do této zkušební doby. S ohledem na to, že po jejím uplynutí bylo v uvedené věci rozhodnuto, že se obviněná osvědčila, nelze k tomuto odsouzení přihlížet jako k přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. q) tr. zákoníku, lze jej však zohlednit při hodnocení osoby obviněné a jejího dosavadního života v souvislosti s úvahami, zda v jejím případě je či není nutná sankce spojená s přímým omezením osobní svobody (§ 81 odst. 1 tr. zákoníku).
19. Obviněná ve svém dovolání vůbec nevysvětlila, z jakého důvodu považuje trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby za nepřiměřeně přísný. Jedná se tedy o prosté a ničím nepodložené tvrzení, nikoli o skutečnou dovolací argumentaci. Při zohlednění všech výše rozebraných skutečností je každopádně namístě závěr spíše opačný – pokud by snad daná sankce měla být posouzena jako nepřiměřená, pak jedině jako nepřiměřeně mírná, nikoli přísná.
20. V souvislosti s možným porušením ústavně garantovaných práv dovolatelky Nejvyšší soud (nad rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů) přezkoumal i reklamovaný postup odvolacího soudu rezultující v nepřijetí prohlášení viny. 21. Podle § 206c odst. 5 tr. ř. soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Nemusí jej přijmout ani v případě, že takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. 22. Na přijetí prohlášení viny obecně není „právní nárok“ a krajský soud v bodě 5. odůvodnění svého usnesení podrobně a logicky vysvětlil, proč tak neučinil. Jeho závěr, že přijetí prohlášení viny v daném případě nebylo s ohledem na zjištěné (zde blíže rozvedené) okolnosti vhodné, je zcela správný. Dovolatelčino právo na spravedlivý proces tímto postupem porušeno zcela jistě nebylo. Její náhlá změna přístupu k projednávané trestné činnosti byla nepochybně jen účelovou změnou obhajovací taktiky poté, co ta předchozí selhala (soud prvního stupně ji uznal vinnou) a nikoli projevem jakékoli upřímné lítosti a skutečného kritického náhledu na to, čeho se dopustila a co svým jednáním způsobila. Tomu ostatně nasvědčuje i to, že ještě při veřejném zasedání u odvolacího soudu nejprve připouštěla jen to, že v ubližování dětem nezabránila svému bývalému manželovi. Sama žádnou sebereflexi neprojevila. Dokonce i nyní ve svém dovolání stále zdůrazňuje, jak celou dobu jednala, a poté se podle toho i hájila v trestním řízení, pod vlivem svého bývalého partnera. Zároveň však, pokud jde o způsob obhajoby, resp. snahu vysvětlit změnu svého postoje před odvolacím soudem, opomíjí, že jejich společné soužití skončilo minimálně několik měsíců před termínem jednání u soudu prvního stupně. Pokud obviněná dále žehrá na to, že hlavní líčení bylo „moc rychlé“ a díky tomu si nestačila uvědomit vše potřebné pro svoji obhajobu, pak k tomu stačí jen ve stručnosti uvést, že okresní soud samozřejmě neměl důvod hlavní líčení uměle prodlužovat, pokud dokazování bylo skončeno, a to jen kvůli tomu, že by si obviněná během následujících několika málo desítek minut možná mohla uvědomit a pochopit to, co si neuvědomila a nepochopila v průběhu předchozích několika měsíců (byť od začátku roku 2025 byla v této věci již zastoupena obhájcem, který jí jistě mohl vše potřebné blíže vysvětlit a na jednání soudu ji připravit).
23. Základním účelem (smyslem) institutu prohlášení viny zcela jistě není, „aby si obviněný uvědomil své škodlivé jednání, získal nad ním potřebný nadhled a projevil upřímnou lítost“, jak se dovolatelka pokouší tvrdit. Naopak, lze souhlasit s argumentací státního zástupce ve vyjádření k dovolání, že předmětný institut byl do trestního řádu zaveden s cílem ve vhodných případech zrychlit, zlevnit a celkově zjednodušit trestní řízení. Tomuto odpovídá jak samotné systematické zařazení příslušného ustanovení v hlavě třinácté trestního řádu – do oddílu třetího (zahájení hlavního líčení), před oddíl čtvrtý (dokazování), tak i novelizace provedená zákonem č. 270/2025 Sb. účinná od 1. 1. 2026 – v novém ustanovení § 206e tr. ř. je nyní již výslovně stanoveno, že sjednat dohodu o vině a trestu, prohlásit vinu nebo označit některé skutečnosti za nesporné je možné pouze do zahájení dokazování (§ 207 tr. ř.).
24. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadené usnesení soudu druhého stupně ani jemu předcházející řízení netrpí vadami, které by naplňovaly obviněnou deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) resp. m) tr. ř., či jakýkoli jiný důvod uvedený v § 265b tr. ř. V řízení zároveň nedošlo ani k žádnému porušení ústavně garantovaných práv dovolatelky.
V. Způsob rozhodnutí
25. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
26. Jestliže obviněná v souvislosti se svým dovoláním požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z její strany jednalo toliko o podnět a nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. To se však v daném případě nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za dané situace přitom nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).