Plný text
3 Tdo 1106/2024-978
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný Sergej Marčenko, trvale bytem Českolipská 776, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 34/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Sergeje Marčenka odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále také jen „okresní soud“) ze dne 18. 10. 2023, č. j. 2 T 34/2021-865, byl obviněný Sergej Marčenko (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 měsíců.
2. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění okresního soudu spočívala v tom, že (převzato z výroku rozsudku uvedeného soudu) jako fyzická osoba a jednatel společnosti TIS & Co s.r.o., která byla čtvrtletním plátcem DPH, úmyslně do daňových přiznání neuvedl zdanitelná plnění, a to:
1) za 4. čtvrtletí 2014 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě čp. XY v XY kupující Marianně Zubanych za částku 2 950 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 384 783 Kč,
2) za 3. čtvrtletí 2015 z prodeje rozestavěné bytové jednotky v bytovém domě čp. XY v XY kupujícímu Č. Ž. za částku 2 350 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 306 522 Kč,
3) za 2. čtvrtletí 2016 z nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti Coopers Development s.r.o., IČ 04862481, v podobě 10 bytových jednotek a jedné nebytové jednotky v domě čp. XY v XY za celkovou částku 16 355 000 Kč, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 2 052 420 Kč, v celkovém součtu tak za výše uvedená zdaňovací období zkrátil daň z přidané hodnoty ve výši 2 743 725 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Mělníku. 3. Vedle obviněného byla stejným zločinem uznána vinnou i obviněná právnická osoba TIS & Co s.r.o., jíž soud podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč.
4. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Sergej Marčenko prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jakuba Kašpara dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř.
6. V jeho odůvodnění nejprve v podstatných bodech zopakoval svoji dosavadní obhajobu uplatňovanou v řízení před oběma soudy, podle níž nikdy neměl v úmyslu jednat protiprávně. Sám se v daních nevyzná a vytýkaným způsobem postupoval na rady a doporučení odborníků z řad advokátů, finančních poradců, účetních a zaměstnanců banky. Stíhané skutky měl nadto spáchat v době turbulentních změn v oblasti soukromého a daňového práva a s nimi spojené právní nejistoty. Předpisy upravující daň z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) byly tehdy nedokonalé, stejně jako transpozice komunitárního práva a příslušných směrnic, k nimž chyběl autoritativní výklad. Pokud jde o převody bytových jednotek, opakovaně poukazoval na znění § 56 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), v němž bylo výslovně uvedeno, že od DPH je osvobozeno dodání nemovité věci po uplynutí pěti let ode dne, kdy bylo započato první užívání stavby. V tomto případě bylo s takovým užíváním započato již v 19. století, přičemž dovolatelem ovládaná právnická osoba vlastnila inkriminovanou budovu více než osm let. S dobrozdáním práva znalých osob se tedy důvodně domníval, že prodeje dvou bytových jednotek měly povahu plnění, která zdanění nepodléhají, resp. jsou od DPH osvobozena. S ohledem na splnění výše zmíněného „časového testu“ platilo totéž i při realizaci nepeněžitého vkladu do základního kapitálu dceřiné společnosti. K údivu jeho i zúčastněných odborníků však finanční správa (zřejmě i kvůli nejasnosti právní úpravy) doměřila k výše uvedeným převodům jak DPH, tak i daň z převodu nemovitých věcí. Správce daně si tak zjevně nebyl jistý, zda jde o převody od DPH osvobozené či nikoli, neboť oba jeho postupy se vzájemně vylučují. Jinak řečeno, řešené převody nemohly podléhat oběma daňovým režimům současně. Vzhledem k nepřehlednosti vzniklé situace dovolatel oslovil JUDr. Radoslava Bolfa, s nímž spolupracoval již dříve. Ten po prostudování věci převzal právní zastoupení obviněné obchodní společnosti a zaujal právní názor, že předmětná plnění DPH nepodléhala. V rámci sporů s daňovou správou pak logicky v každém z řízení argumentoval opačně, stejně jako to zrcadlově činila protistrana. Ze spisů příslušných správních orgánů a správních soudů je naprosto zřejmé, že šlo o právně složitou problematiku. I proto společnost TIS & Co s.r.o., která setrvala na svém názoru, nepodala k výzvě finančního úřadu ani dodatečné daňové přiznání, v němž by přiznala DPH z inkriminovaných transakcí. To bylo zjevně i důvodem, proč bylo následně podáno trestní oznámení pro úmyslné zkrácení daně. 7. Dovolatel však míní, že takové zavinění mu v trestním řízení prokázáno nebylo. Výsledná skutková zjištění okresního soudu k subjektivní stránce trestného činu podle jeho názoru nemají potřebnou oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi ve zjevném rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti podotkl, že všichni vyslechnutí svědci vypovídali v podstatě v jeho prospěch, avšak soud z jejich výpovědí nevyvodil odpovídající závěry. Pominul například vyjádření svědkyně Marianny Zubanych, která výslovně potvrdila, že „všichni právníci a daňoví poradci říkali, že se má podávat bez DPH“. Obdobně se při hodnocení důkazů postavil i k výpovědi JUDr. Radovana Bolfa, s níž se vypořádal paušálním konstatováním, že svědek obviněného zastupoval až po dokonání žalovaného jednání. Takový zjednodušující pohled však nebyl namístě, neboť i okolnosti, o nichž se svědek dozvěděl zprostředkovaně v rámci správních řízení, mají svou hodnotu, stejně jako jeho stanovisko coby odborníka na řešenou daňovou problematiku, kdy setrval ve svém názoru, že dovolatel protiprávně nepostupoval. Výpověď svědkyně Mariny Machytkové zase soud nehodnotil s ohledem na její vlastní poměr k věci samé. Byla to přitom právě ona, kdo jako advokátka byla dovolateli povinna poskytovat komplexní právní služby, fakticky vedla jednání o refinancování úvěru a vkladu nemovitostí do základního kapitálu společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., a i z jejího vyjádření bylo zřejmé, že v té době vůbec nikoho nenapadlo, že by vklad mohl podléhat DPH. Za nejzávažnější pochybení při hodnocení důkazů však dovolatel považuje interpretaci výpovědi svědka P. V., který vedl jednání o refinancování úvěru ze strany Equa bank, a. s. Z ní vyplynulo, že ani v právním oddělení banky nikdo neuvažoval o tom, že z transakce bude třeba odvést DPH. Okresní soud však tuto skutečnost bagatelizoval s tím, že svědek se vyjadřoval právě jen k výše uvedené dceřiné společnosti a nikoli ke společnosti TIS & Co s.r.o., přestože P. V. si s odstupem let podle svých slov ani nebyl jist, která ze společností byla která, a navíc uvedl, že dané rozdělení nebylo pro banku při hodnocení rizik spojených s poskytnutím úvěru důležité. Dovolatel sám pokládá za podstatné, že s žádostí o úvěr přišla společnost TIS & Co s.r.o., a ten byl na pokyn banky poskytnut společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., v níž měla prvně jmenovaná společnost stoprocentní obchodní podíl. Nelze tedy vycházet z toho, že banka obviněnou mateřskou obchodní společnost a daňové dopady převodu nepeněžitého vkladu na ni nemusela řešit. Ze stejného důvodu pak nemohlo obstát ani vysvětlení, s nímž okresní soud odmítl doplnit dokazování o příslušnou úvěrovou dokumentaci. Po jejím prostudování by přitom nutně musel dospět ke zjištění, že s povinností zaplatit v souvislosti s řešenou transakcí DPH nikdo ze zainteresovaných vskutku nepočítal, což je zásadní i pro posouzení otázky zavinění dovolatele. Důvodné pochybnosti nepřetrvávají jen ohledně jeho úmyslu zkrátit daň, ale i tom, zda vůbec jednal protiprávně, resp. zda vůbec porušil daňové předpisy.
8. Krajskému soudu obviněný specificky vytkl, že výše rekapitulovaná pochybení v postupu soudu prvního stupně nenapravil a sám naopak zatížil řízení dalšími vadami. Nevypořádal se důsledně s odvolacími námitkami, v písemném vyhotovení usnesení na jeho adresu formuloval mnoho nemístných poznámek, jeho obhajobu paušálně označil za účelovou a povrchní a ke své přezkumné povinnosti viditelně zaujal jen formální přístup. Vyslovil tak například naprosto nepodložený a provedeným důkazům odporující závěr, že ohledně převáděných bytových jednotek nebylo stran povinnosti zaplatit DPH ničeho sporného, že obviněný v řízení před správními orgány a soudy uváděl zjevné nepravdy, dezinformace a lži, že účelově založil novou právnickou osobu apod. Takové závěry jsou přitom nelogické, odporují výsledkům provedeného dokazování a zčásti ani nemají vztah k posuzované věci. 9. Tím, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, resp. jeho úmyslné zavinění zahrnující i údajnou protiprávnost žalovaného jednání, byl podle obviněného zároveň naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho rámci také namítl, že okresní soud se vůbec nezabýval možností, že jednal v právním omylu, a to jen s poukazem na fakt, že v případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nejde o skutkovou podstatu s blanketní dispozicí. Užití ustanovení o právním omylu lze však obecně použít i v případech omylů o netrestní normě. Nižší soudy se tedy měly zabývat tím, zda lze jeho jednání posoudit jako negativní právní omyl a zda šlo o omyl omluvitelný. I to by mělo zásadní dopad na jeho trestněprávní odpovědnost. I kdyby totiž jednal v omylu, jehož se mohl vyvarovat, měl by takový závěr nepochybně vliv na úvahy o druhu a výměře ukládaného trestu. 10. Výhrady vnesl dovolatel i vůči posouzení rozsahu krácení daně. V uvedené souvislosti vyslovil názor, že zatížení vkladu nemovitého majetku daní z přidané hodnoty vychází z premisy, že nejde o bezúplatné plnění, ale o plnění úplatné, kdy vkladatel získává protiplnění v podobě obchodního podílu, se kterým je spojen vklad do základního kapitálu. V nynější věci přitom společnost TIS & Co s.r.o. získala obchodní podíl ve společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., s nímž byl svázán vklad do jejího základního kapitálu ve výši 11 001 000 Kč. V řízení však bylo po celou dobu nesprávně pracováno s tím, že rozsah daně je stanoven oceněním hodnoty nemovitého majetku a nikoli výše protiplnění, tj. vkladu do základního kapitálu.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle obviněného založen postupem krajského soudu, který mu odepřel osobní účast při veřejném zasedání o odvolání. V dané souvislosti uvedl, že z nařízeného jednání na den 21. 3. 2024 se řádně a včas písemně omluvil, požádal o jeho odročení a dal jasně najevo, že se veřejného zasedání chce osobně účastnit. Tehdy trpěl závažnými zdravotními problémy, což k výzvě soudu doložil lékařskou zprávou, podle níž byl v dočasné pracovní neschopnosti pro diagnózy retence moči a tříselná kýla a v níž ošetřující lékař mimo jiné sdělil, že je pacientovi stanoven klidový režim a je u něj naplánován operační zákrok pro intermitentní bolesti břicha a podbřišku a imperativní močení. Dovolatel tedy neměl důvod se domnívat, že jeho žádosti nebude vyhověno. Pro zdravotní obtíže zároveň nebyl schopen konzultovat další defenzivní strategii se svým obhájcem a radit se s ním, jak případně podané odvolání ještě doplnit. Krajskému soudu vytýká, že ošetřujícího lékaře sám nekontaktoval, důvody jeho omluvy neprověřil, bez dalšího ji odmítl jako nedostatečnou a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces.
12. Z výše rekapitulovaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 47/2024-926, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 10. 2023, č. j. 2 T 34/2021-865, zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. předně odmítl jako nedůvodnou námitku obviněného, že odvolací soud zatížil svůj postup vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jestliže konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. Zdůraznil, že naplnění deklarovaného dovolacího důvodu je nutno vždy posuzovat i v materiální rovině. V každém konkrétním případě je tedy třeba hodnotit, do jaké míry se neúčast obviněného při jednání soudu negativně promítla do jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Z tohoto pohledu je významné, zda byl obviněný ve veřejném zasedání zastoupen přítomným obhájcem a zda v něm bylo prováděno dokazování, které vedlo ke změnám jdoucím v jeho neprospěch. V nynější trestní věci dovolatel byl ve veřejném zasedání zastoupen advokátem a odvolací soud po přezkumu rozsudku okresního soudu k žádným novým skutkovým či právním závěrům, které by zároveň zhoršily jeho postavení, nedospěl. Tím, že neakceptoval jeho omluvu a jednal v jeho nepřítomnosti, tak dovolatele v jeho právu na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nezkrátil.
14. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že skutkové námitky obviněného jeho obsahovému vymezení vůbec neodpovídají. Obviněný ve skutečnosti relevantně nenamítl zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale pouze zpochybnil jejich hodnocení. S ním pouze polemizuje, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutkové závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, nebo specifikoval, kdy nižší soudy při jejich výkladu postupovaly zjevně nelogicky. Při výtce, že nebyl proveden jím navržený důkaz úvěrovou dokumentací, pak pomíjí, že tato dokumentace se vůbec netýkala řešené daňové problematiky a pro účely formování rozhodných skutkových zjištění neměla žádný význam, jak ostatně vyplynulo již z výpovědi svědka P. V., který v rozhodné době pracoval v bance a prováděl za ni úkony související s refinancováním úvěru. Okresní soud navíc zmíněný důkazní návrh neopomněl, když jeho zamítnutí přijatelným způsobem odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku. 15. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá dle státního zástupce námitka obviněného, že „…v průběhu řízení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o jeho zavinění“. Jako obiter dictum k ní pouze stručně uvedl, že závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soudy důvodně vyvodily z charakteru, způsobu i celkového kontextu jeho jednání a z neodvratnosti následku v podobě porušení fiskálního zájmu státu. 16. Výhrady obviněného vůči určení rozsahu zkrácené daně z přidané hodnoty sice podle státního zástupce pod uplatněný hmotněprávní důvod podřadit lze, ovšem nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně se totiž při daném posouzení důvodně opřel o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, jehož zpracovatel Mgr. Ing. Pavel Švarc při výslechu v hlavním líčení přesvědčivě vysvětlil, proč za částku relevantní pro stanovení základu daně z přidané hodnoty a výpočet její výše považoval částku přesahující 16 000 000 Kč a nikoli 11 000 000 Kč. 17. V opozici k další hmotněprávní námitce dovolatele, že nejednal zaviněně, nýbrž v právním omylu, státní zástupce obsáhle rozvedl teoretická a judikatorní východiska k výkladu ustanovení § 19 tr. zákoníku se zdůrazněním, že závěr o trestní neodpovědnosti pachatele v důsledku absence jeho zavinění přichází v úvahu jen tehdy, nemohl-li se omylu vyvarovat, resp. jestliže nemohl o obsahu právní normy nabýt správnou představu ani na základě požadavků plynoucích z § 19 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o otázku neomluvitelnosti omylu ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení, připomněl, že možnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu bez zřejmých obtíží je třeba posuzovat především podle jeho subjektivní situace před nebo při páchání činu. V nynější trestní věci přitom z výpovědi slyšených svědků vyplynulo, že nikdo z nich se spolu s dovolatelem v době, kdy došlo k předmětným zdanitelným plněním, vážně nezabýval tím, zda a v jakém rozsahu jsou tato plnění osvobozena od DPH. Svědek JUDr. Radovan Bolf, jehož výpověď obhajoba považuje za stěžejní pro posouzení věci, zmíněnou otázku řešil až po vydání rozhodnutí správce daně. V rozhodné době tedy dovolatel nepodnikl žádné podstatné kroky k tomu, aby si zajistil kvalifikované stanovisko od odborníka na daňové právo, nebo např. požádal příslušného správce daně o závazné posouzení daňových důsledků ve smyslu § 132 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. To, že se až později po provedení zdanitelných plnění dostal do sporu s finančním úřadem a situaci začal řešit mimo jiné též žalobami proti správním rozhodnutím, nemá na existenci jeho trestní odpovědnosti za zkrácení daně žádný vliv. Jako zkušený podnikatel měl již předtím alespoň hrubou představu o tom, že prováděné obchodní případy jsou obvykle spojeny s nějakými daňovými povinnostmi. Institut osvobození od příslušné daně je spíše výjimkou z jinak pravidelné zákonné povinnosti osob povinných k dani, přičemž není možné, aby si taková povinná osoba v případě pochybnosti o jeho použití rozhodla svévolně o tom, že příslušnou daň nepřizná a nezaplatí. V nynější věci přitom dovolatel nemohl důvodně spoléhat na to, že plnění jsou od DPH osvobozena, neboť takový odborný závěr mu tehdy nikdo nepotvrdil. Pokud měl pochybnosti v těchto daňových otázkách, neučinil nic, čím by je rozptýlil. Jeho postoj byl v tomto směru pasivní, neúčinný a v konečném výsledku protiprávní, což možnost použití ustanovení trestního zákoníku o omylu vylučuje. Provedené důkazy nadto svědčí o jeho vědomí, že předmětné převody bytových jednotek a nepeněžitý vklad do základního kapitálu obchodní společnosti mohou podléhat zdanění. 18. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř., zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
20. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dopadá na situace, kdy v průběhu trestního řízení došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 24. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
25. Posledně citovaný dovolací důvod obviněný uplatil v jeho druhé variantě, jejíž podstata tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – přestože v opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vytýkanou vadu zakládající některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., ač tak učinit měl, anebo takovou vadou své řízení či meritorní rozhodnutí dokonce sám zatížil.
26. Jak bylo naznačeno výše, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze relevantně uplatnit námitkou, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přestože měla být jeho přítomnost při jednání zajištěna, nebo mu měla být umožněna, a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (k tomu srov. také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je založena. I proto jsou trestním řádem odlišně stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), jež je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, oproti podmínkám, za kterých lze jednat v jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.). 27. K porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jak namítl dovolatel, může dojít především tím, že soud druhého stupně jedná bez jeho osobní účasti v rozporu s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. Podle něj lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání u odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu nezbytná také tehdy, jestliže se ho soud rozhodl předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout. A konečně, s ohledem na ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je obviněnému třeba umožnit účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s jednáním soudu v jeho nepřítomnosti, a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání řádně a včas omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu skutečně objektivně znemožňují se ho zúčastnit (viz usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
28. Dovolací soud zároveň připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, podle nějž je nutno naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nejen z hlediska formálního, ale i materiálního. To znamená, že v každé konkrétní trestní věci vždy zkoumá mj. i to, do jaké míry namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015). Při takovém hodnocení se mimo jiné zaměřuje na to, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem a zda ve veřejném zasedání bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo k podstatné revizi skutkových zjištění, k významnému posunu v úvahách o volbě odpovídajícího trestu, anebo se odrazilo v podstatné revizi výroku o náhradě škody, to vše k tíži nepřítomného obviněného. 29. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku reklamoval naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu, jehož hodlal využít, přestože svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání omluvil řádně a včas takovými skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Danou námitku sice lze z hlediska zvoleného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní, ovšem z věcného hlediska postrádá opodstatnění. 30. Nejvyšší soud k ní konstatuje, že dovolatel v rozhodné době nebyl vazebně stíhán ani omezen na osobní svobodě z jiných důvodů. Z předloženého procesního spisu (č. l. 894) zároveň vyplývá, že krajský soud ho o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, čímž mu dal jasně najevo, že jeho osobní účast na jednání pro účely rozhodnutí o podaných odvoláních nepokládá za nutnou. Na vlastní „omluvenky“ obviněného, které prostřednictvím obhájce odeslal krajskému soudu ve dnech 8. 3. 2024 a 14. 3. 2024, dovolací senát ve shodě s krajským soudem pohlíží tak, že opravdu neskýtaly dostatečný podklad pro závěr o objektivní neschopnosti obviněného zúčastnit se veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. K první z nich obviněný doložil lékařskou zprávu, z níž se podává toliko to, že u sebe asi tři měsíce pozoruje tříselnou kýlu vpravo a tomu odpovídá i nález reponibilní kýly v příslušné oblasti o velikosti cca 5x4 cm, kvůli níž je objednán na operační zákrok na 25. 4. 2024. Z přiložené „informace o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance“ pak pouze vyplývalo, že obviněný byl uznán práce neschopným od 1. 3. 2024 (č. l. 911-913 spisu). Předseda senátu krajského soudu na uvedené poznatky reagoval sdělením adresovaným obhájci obviněného dne 11. 3. 2024, v němž opodstatněně namítl, že předložené podklady nevypovídají nic o tom, že obviněný se ze zdravotních důvodů nemůže nařízeného jednání zúčastnit. Jakkoli lze příznaky tříselné kýly považovat za obtěžující záležitost, která od určité úrovně postiženému znesnadňuje obvyklý způsob života (zvláště jde-li osobu zvyklou pravidelně podávat vyšší fyzický výkon), nutně to neznamená, že dotyčný vůbec není schopen pohybu, resp. že je ho schopen jen za cenu neúměrných bolestí. Pochybnosti o intenzitě takových bolestí u dovolatele přitom zavdával už jen fakt, že operační zákrok k odstranění kýly byl plánován až za několik týdnů od vyšetření, takže zjevně nešlo o žádný akutní zákrok a zdraví vážně ohrožující stav. I proto předseda senátu odvolacího soudu racionálně zdůraznil, že řádnou omluvou odůvodňující odročení veřejného zasedání by bylo jen takové lékařské potvrzení, v němž by ošetřující lékař explicitně uvedl, že obviněný není schopen účasti u jednání soudu a v jakém časovém rozmezí, a současně tuto jeho neschopnost konkrétně vysvětlil (č. l. 918 spisu). I přes takové jasné poučení si dovolatel vzápětí obstaral další neurčitě formulované lékařské potvrzení ze dne 12. 3. 2024, které obsahovalo pouze opakující se informace, že je v dočasné pracovní neschopnosti a že má plánován operační výkon předběžně na 25. 4. 2024 „pro intermitentní bolesti břicha a podbřišku, občasné imperativní močení“, a dále sdělení, že má klidový režim a dočasná pracovní neschopnost je u něho nadále nutná. V kolonce diagnózy bylo ve zprávě uvedeno „retence (zadržení) moči“ a „jednostranná n. neurč. kýla bez neprůchodnosti n. gangrény“ (č. l. 921 spisu). Dovolatel tedy neježe při znalosti postoje předsedy senátu nepředložil jasně formulované dobrozdání ošetřujícího lékaře o tom, že jeho participace na blížícím se soudním jednání je vyloučena, ale naopak spíše potvrdil, že jeho zdravotní problémy až tak vážný charakter pro posuzované účely nemají. Intermitentní (čili občasné) bolesti břicha nebo občasné imperativní močení za ně nelze považovat ani z laického pohledu. Dovolatel a jeho obhájce se tak jen stěží mohli (a nadále mohou) seriózně domnívat, že žádost o odročení veřejného zasedání podložili dostatečně pádnými důvody. Ve světle citovaných lékařských zpráv působí stejně účelově i námitka, že dovolatel byl v natolik žalostném zdravotním stavu, že před konáním veřejného zasedání ani nebyl schopen s obhájcem cokoli konzultovat, byť třeba jen po telefonu anebo prostředky elektronické komunikace. Pro jeho argumentaci je ostatně příznačné, že v dovolání ani náznakem nezmínil, jakéže další důkazy chtěl při veřejném zasedání krajskému soudu bezprostředně a svými ústy vlastně navrhnout.
31. Z hlediska materiálního je pak nutno zdůraznit, že obviněný své konkrétní námitky vůči postupu a rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně prezentoval prostřednictvím obhájce v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku ze dne 21. 2. 2024 (č. l. 891 a násl. spisu). Tyto výhrady pak jeho advokát ústně tlumočil ve veřejném zasedání při přednesu odvolání, aniž by však formuloval konkrétní návrh na doplnění dokazování k zjištění dalších skutečností významných pro posouzení otázky viny nebo volby adekvátního druhu a výměry trestu. Žádné další důkazy v tomto směru neprováděl z vlastní iniciativy ani sám krajský soud, takže skutková zjištění a na ně navazující právní závěry učiněné soudem prvního stupně nedoznaly v odvolacím řízení žádných změn. Dlužno také podotknout, že obviněný měl mezi podáním řádného opravného prostředku a jeho věcným projednáním dostatečný časový prostor, v němž mohl ve spolupráci s obhájcem svoji odvolací argumentaci ještě obohatit a upřesnit, což ovšem neučinil. Jeho nynější námitka spočívající v podstatě v tom, že chtěl odvolání ve veřejném zasedání osobně a nad rámec argumentace obhájce doplnit o skutečnosti, které mohly přinést ve věci zásadní obrat, se jeví být krajně nevěrohodnou. Vzhledem k učiněným poznatkům proto dovolací senát jeho tvrzení, že byl postupem soudu druhého stupně zkrácen v ústavně zaručeném právu na obhajobu, a to v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nepřisvědčil. 32. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že v něm zakotvený dovolací důvod postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn opodstatněně, musí být podle zákonného znění i výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. 33. Takové parametry ovšem procesní (skutkové) námitky obviněného zřetelně nesplňují. I když obviněný formálně reklamuje existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy na straně jedné a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními na straně druhé, reálně neoznačil jediný důkaz, který nižší soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a jeho obsah interpretovat proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho prosazuje pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah. Ten je přitom poplatný jeho dosavadní obhajobě uplatňované již v dřívějších fázích trestního řízení, kterou lze zjednodušeně parafrázovat tak, že jako laik neznalý daňových předpisů postupoval v souladu s názorem vzdělanějších a v předmětné problematice mnohem lépe orientovaných osob, které ho měly ubezpečit či v něm vyvolat přesvědčení, že inkriminované transakce nepodléhají povinnosti odvést DPH. 34. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ obecně nelze namítat jen proto, že soudy po komplexním vyhodnocení důkazů dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, když soudům v zásadě vytýká, že neupřednostnily ty důkazy či jejich vybrané fragmenty, které měly svědčit v jeho prospěch, zatímco důkazy, které nesly potenciál jeho obhajobu zpochybnit nebo přímo vyvrátit, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám pak vychází z jejich účelové selekce a interpretace a v návaznosti na to namítá, že v řízení nebylo ničím prokázáno, že jednal v úmyslu zkrátit příslušnou daň. 35. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v tomto svém rozhodnutí jednotlivé provedené důkazy (v tomto případě pak především svědecké výpovědi Marianny Zubanych, JUDr. Radoslava Bolfa, Mariny Machytkové, M. C. a P. V.) znovu reprodukoval, sám je podrobně analyzoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že již okresní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (konkrétně v bodě 102.) v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. logicky a velmi podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obviněný v rozporu s tím, co soustavně opakuje, s výše jmenovanými svědky daňové otázky související s uskutečněnými prodeji bytových jednotek a realizací nepeněžitého vkladu do základního kapitálu nově zakládané společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o. předem nijak podrobně nekonzultoval. Tím se soud vypořádal i s jeho obhajobou, že ho zmínění svědci svými odbornými názory utvrdili v tom, že příslušná plnění žádnému zdanění nepodléhají. Při analýze podstatných důkazů soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a na základě toho pak učinil adekvátní skutkové i na ně navazující právní závěry (zde konkrétně o naplnění znaku subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jednání obviněného), které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, nepodložené spekulace či umělý konstrukt. Pokud krajský soud v rozporu s očekáváním obviněného následně neměl k jím zpochybňovaným zjištěním výhrady a v zásadě odkázal na odůvodnění rozsudku okresního soudu, neznamená to, že nesplnil svoji přezkumnou povinnost, jak je mu explicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí, jakkoli relativně stručné, splňuje zákonné požadavky na odůvodnění (§ 134 odst. 2 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl příslušné námitky odvolatele za opodstatněné. 36. Lichá je i námitka obviněného, že v řízení byl opomenut podstatný důkaz svědčící o jeho nevině, když nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování spisovou dokumentací k úvěru od Equa bank, a. s. K tomu je třeba v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti případu. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl. 37. Doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o takovém návrhu rozhodnout a ústavně konformním způsobem případně vysvětlit důvody, pro které návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci nutno zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu. 38. V nyní projednávané věci okresní soud výše zmíněné kautely neporušil. Příslušný důkazní návrh obviněného zamítl přímo v hlavním líčení dne 18. 10. 2023 (viz protokol na č. l. 861 procesního spisu), a to usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Své odmítavé stanovisko k dalšímu rozšiřování portfolia provedených důkazů v obhajobou požadovaném směru pak dostatečně vysvětlil v již jednou zmíněném bodě 102. odůvodnění napadeného rozsudku. Opřel je přitom o argument, s nímž lze odmítnutí požadavku procesní strany na doplnění dokazování akceptovat i z ústavněprávního hlediska, a sice že navrhovaný důkaz nedisponoval ve vztahu k řešeným relevantním otázkám dostatečnou vypovídací potencí (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 118/09 nebo jeho usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05). Věcně vzato s ním lze souhlasit potud, že svědek P. V., který coby tehdejší zaměstnanec Equa bank. a. s., řešil inkriminované refinancování úvěru, se v hlavním líčení jednoznačně vyjádřil tak, že případnými daňovými povinnostmi obviněné právnické osoby TIS & Co s.r.o. se vůbec nezaobíral. V tomto ohledu banku zajímala jen společnost COOPERS DEVELOPMENT s.r.o., jako její možný smluvní partner, a právě na ni bylo pohlíženo tak, že dokud nebude vyvíjet žádnou obchodní činnost, plátcem DPH se logicky vůbec nestane. Proto v daném úvěrovém případu nebylo uvažováno o nějakém daňovém zatížení spojeném s realizací nepeněžitého vkladu, a tato absentující úvaha se logicky nemohla promítnout ani do obviněným vzývané úvěrové dokumentace. To ovšem současně nepodporuje jeho tvrzení, že pokud z výše naznačených důvodů sama banka s takovým daňovým zatížením nekalkulovala, tak i jeho samého to oprávněně vedlo k přesvědčení, že nepeněžitý vklad bude v tomto případě od DPH osvobozen. Jestliže za daných okolností okresní soud důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl, neznamená to, že jej opomenul, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Daného pochybení se následně nemohl dopustit ani krajský soud, jemuž obviněný v písemném odvolání, ale ani prostřednictvím přítomného obhájce ve veřejném zasedání, žádný požadavek na provedení dalších důkazů neadresoval, ačkoli mu v tom objektivně nic nebránilo (jakkoli se nyní snaží dovolací soud přesvědčit o opaku).
39. Soudem prvního stupně dostatečně zjištěný a přesvědčivě odůvodněný skutkový stav našel odpovídající výraz i v právní kvalifikaci jednání obviněného. Jeho dovolání tak nelze přiznat opodstatnění ani v části, kdy s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že v posuzovaném případě o trestný čin nejde, a pokud snad ano, tak maximálně o trestný čin mírněji trestný, než jakým byl uznán vinným. 40. Obviněný se v daném směru ve svém mimořádném opravném prostředku znovu omezil jen na sveřepé opakování argumentů, jimiž operoval jednak v daňovém řízení, následně s nimi napadal i rozhodnutí daňových orgánů před správními soudy a zároveň se jimi zaštiťoval i při své obhajobě v nynějším trestním řízení. Tím je míněn jednak jeho poukaz na povahu zdanitelných plnění, kdy nadále odmítá názor, že řešené transakce nepodléhaly režimu osvobození od DPH podle § 56 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 12. 2013 do 31. 12. 2015 (prodej dvou bytových jednotek svědkům Č. Ž. a Marianně Zubanych), resp. od 1. 1. 2016 (nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o.), a jednak jeho kritika údajné nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti příslušné daňové právní úpravy v rozhodném období a nedokonalosti transpozice komunitární směrnice o DPH do českého právního řádu, jejímž prostřednictvím nadále zpochybňuje právní závěr trestních soudů o úmyslné formě svého zavinění při zkrácení daně. 41. S těmito námitkami se však detailně a věcně správně vypořádal již okresní soud. Otázku, zda prodeje dvou rozestavěných bytových jednotek i převod dalších deseti nově vybudovaných bytových jednotek, jednoho nebytového prostoru a pozemku, tak jak byly specifikovány v notářském zápisu, prohlášení vkladatele a prohlášení společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o. ze dne 5. 5. 2016, jako nepeněžitý vklad z majetku TIS & Co s.r.o. do základního kapitálu nově založené dceřiné obchodní společnosti, podléhaly odvodu DPH nebo od něj byly naopak osvobozeny, posoudil podle § 9 odst. 1 tr. ř. jako otázku předběžnou. Přitom postupoval způsobem, který je nejen legitimní, ale i žádoucí (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, uveřejněné pod č. 42/2012 Sb. rozh. tr.), když s vlastním podrobným zdůvodněním ve výsledku odkázal na správné závěry plynoucí zejména z rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství ze dne 23. 8. 2018, č. j. 36370/18/5300-22441-708656, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 54 Af 45/2018-81, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2022, č. j. 6 Afs 247/2021-56 (k tomu viz body 41., 78., 79., 94.-99. a 103. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Z nich pak mimo jiné vyplývá i to, že jednání obviněného spočívající v neodvedení daně by nemohlo obstát ani ve světle jím vzývané evropské směrnice (viz bod 78. odůvodnění), která pro účely osvobození od DPH stanovila oproti české právní úpravě podstatně kratší (konkrétně dvouletou) lhůtu, po níž musí být příslušná nemovitost užívána, aby její následný případný převod zdanění nepodléhal. Okresní soud podrobně rozvedl i své racionální úvahy k problému zavinění dovolatele, s nimiž odmítl jeho obhajobu, že příslušnou daň neodvedl jednajíc v právním omylu negativním o protiprávnosti činu, což vylučuje jeho trestní odpovědnost (viz bod 106. odůvodnění).
42. Nejvyšší soud nemá proti příslušným právním závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad ani potřebu k nim cokoli podrobnějšího doplňovat. Znovu připomíná, že dovolání je z podstatné části vystavěno na opakování stejných námitek, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
43. V návaznosti na odůvodnění meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné zvlášť zdůraznit, že z logiky věci (na první pohled, i pro laika) nelze předpokládat (a tím méně pak bez důkladného prověření na to pevně spoléhat), že transakce spočívající v převodu nemovitostí, resp. obdobná transakce, v jejímž důsledku dojde ke změně vlastníka nemovitostí, v objemu mnoha milionů korun nebude podléhat žádnému zdanění. V daném případě evidentně nešlo o nemovitosti dlouhodobě užívané, nýbrž naopak „nově vytvořené“ – větší počet bytových jednotek, jež do té doby neužíval vůbec nikdo a jejichž souhrnná hodnota byla samozřejmě násobně vyšší než hodnota budovy před rekonstrukcí. Netřeba pochybovat o tom, že právě toto značné zhodnocení majetku bylo jedním z hlavních důvodů, proč se dovolatel k rekonstrukci (při níž z původní budovy nezbylo téměř nic a v konečném důsledku byla významně zvětšena a byla zásadně změněna její dispozice a celkový charakter) rozhodl. Jestliže měl obviněný jakékoli nejasnosti, pokud považoval tehdejší daňové právní předpisy za nejednoznačné (jak tvrdí), pak mu samozřejmě nic nebránilo v tom, aby se obrátil na příslušného správce daně a vyžádal si od něj k dané otázce stanovisko, nebo alespoň věc předem konzultoval s osobou skutečně fundovanou, např. s daňovým poradcem. Toto však o své vůli a zjevně záměrně neučinil. Za této situace nelze soudům nižších stupňů nic vytknout, pokud měly u obviněného za naplněnou i subjektivní stránku trestného činu, pokud u něj dovodily zavinění ve formě nejméně nepřímého úmyslu a odmítly jeho obhajobu, že jednal v právním omylu. 44. Ne zcela přesvědčivě vyznělo odůvodnění odsuzujícího rozsudku pouze v té části, kde bylo řešeno, z jaké hodnoty se mělo vycházet při určení rozsahu zkrácení daně u nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti COOPERS DEVELOPMENT s.r.o. Ve vztahu tomu však Nejvyšší soud akcentuje, že dokonce i kdyby byl názor obhajoby prezentovaný v bodě VI. dovolání správný, tak na celkový výsledek řízení – co se týče správnosti použité právní kvalifikace skutku i zvolené trestní sankce – by to nemělo žádný vliv. Zjevně by totiž i nadále platilo, že obviněný pokračujícím trestným činem, sestávajícím ze tří dílčích útoků, zkrátil DPH v celkové výši významně přesahující 1 000 000 Kč, tj. minimální hranici značného rozsahu ve smyslu § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [viz § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Evidentně tak nejde o námitku týkající se skutečnosti, jež je určující pro naplnění znaků trestného činu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. 45. Soud prvního stupně navíc nepochybil, pokud za podklad pro reklamované právní závěry vzal znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, a výpověď jeho zpracovatele Mgr. Ing. Pavla Švarce v hlavním líčení dne 9. 6. 2023, v níž jmenovaný znalec své odborné závěry dostatečně obhájil. Dovolatel naproti tomu při své konstrukci odhlíží od znění § 15 odst. 1 věty první zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), podle něhož je vkladem peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu do základního kapitálu obchodní korporace (zde nově založené společnosti s ručením omezeným), přičemž předmětem vkladu je podle § 15 odst. 2 téhož předpisu věc, kterou se společník nebo budoucí společník (vkladatel) zavazuje vložit do obchodní korporace za účelem nabytí nebo zvýšení účasti v ní. I proto nadepsaný zákon v ustanoveních § 17 odst. 2 a § 469 odst. 1 počítá s oceněním nepeněžitého vkladu, který se uvede ve společenské smlouvě obchodní korporace, kdy se pro určení jeho ceny použije jeho reálná hodnota určená obecně uznávaným nezávislým odborníkem za využití obecně uznávaných standardů a zásad oceňování. Dále lze zmínit i ustanovení § 144 odst. 2 téhož zákona, který výslovně počítá s rozdílem mezi cenou nepeněžitého vkladu, určenou posudkem znalce nebo postupem podle § 468 či případně podle § 469, a výší vkladu společníka do základního kapitálu, který pak tvoří tzv. vkladové ážio.
46. Předmětem zdanění podle § 2 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 13 odst. 4 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2016, bylo v posuzovaném případě vložení nepeněžitého vkladu do obchodní korporace ve hmotném majetku. Základ výpočtu DPH se tak logicky odvíjel od reálné hodnoty předmětu transakce (vkladu) a nikoli od základního kapitálu dotčené dceřiné společnosti, jehož stanovení ostatně spočívalo výhradně na vůli společníků (resp. jediného společníka) a nevyjadřovalo ani penězi ocenitelnou výši či prodejní hodnotu obchodního podílu. Ani v tomto směru tedy nelze mít námitky obviněného za důvodné.
47. Souborně lze tedy uzavřít, že napadená meritorní rozhodnutí soudů obou stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný v dovolání formuloval jednak námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů vyjmenovaných v § 265b tr. ř., a jednak námitky, které z pohledu deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. nemají opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
48. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek