Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 1119/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:7. 1. 2026 Spisová značka:3 Tdo 1119/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.1119.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Lhůty Odvolání Dotčené předpisy:§ 253 odst. 1 tr. ř. § 248 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1119/2025-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 11 To 92/2025-82, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 131/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též jen „okresní soud“) ze dne 6. 12. 2024, č. j. 2 T 131/2024-65, byl obviněný L. L. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) nejméně v době od prosince roku 2023 do ledna 2024 na různých místech okresu XY, aniž by disponoval příslušným povolením k zacházení s návykovými látkami, neoprávněně přechovával zakázanou látku metamfetamin – pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, kterou si obstarával nezjištěným způsobem, a tuto po předchozí dohodě poskytl dalším osobám, zejména: - osobám V. K., nar. XY, a V. K., nar. XY, ve 3 případech v množství vždy 1 gram za částky od 1 200 Kč do 1 300 Kč; a dále - osobě V. K., nar. XY, nejméně ve 2 případech množství od 0,2g do 0,3g vždy zdarma. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak i státní zástupce (ten pouze do výroku o trestu). Krajský soud v Praze (dále též jen „krajský soud“) usnesením ze dne 10. 4. 2025, č. j. 11 To 92/2025-82, odvolání obviněného zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděně podané a rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 11 To 92/2025-83, k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, přičemž za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Citované usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 11 To 92/2025-82, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl obviněný L. L. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s tím, že o zamítnutí řádného opravného prostředku bylo rozhodnuto, aniž byly pro takový postup splněny procesní podmínky stanovené zákonem. 4. Krajský soud zamítl jeho odvolání s odůvodněním, že bylo podáno opožděně dne 4. 3. 2025, přičemž poslední den lhůty připadl na 3. 3. 2025. Dovolatel se domnívá, že krajský soud běh odvolací lhůty posoudil nesprávně podle § 248 odst. 1 a § 60 odst. 3 tr. ř. Z doručeného rozsudku vyplývá, že obviněný jej osobně převzal dne 21. 2. 2025. Podle § 248 odst. 1 tr. ř. běžela osmidenní lhůta od ode dne následujícího po doručení, tedy od 22. 2. 2025. Osmý den tak připadl na sobotu 1. 3. 2025 a v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 tr. ř. se tím pádem lhůta prodloužila na nejbližší pracovní den, jímž bylo pondělí 3. 3. 2025. Podle tvrzení krajského soudu bylo odvolání dle razítka podáno dne 4. 3. 2025, ovšem obviněný „má za to, že znění odvolání donesl již 3. 3. 2025“. 5. „Pokud by však měl dovolací soud za to, že odvolání skutečně obviněný podal opožděně, mělo by být s ohledem na zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) posouzeno jako včasné, neboť opoždění bylo způsobeno zjevně administrativní chybou či nejasností o běhu lhůty“. Krajský soud tak pochybil, když odmítl věc přezkoumat věcně a odvolání zamítl jen z formálních důvodů. „Obviněný má tedy za to, že nebyl správně poučen a vznikly tak pochybnosti v doručování listin a v běhu lhůt. Ostatně, jak tomu bylo i u doručování předvolání k veřejnému zasedání k projednání odvolání u Krajského soudu v Praze a následně i rozhodnutí odvolacího soudu, kdy tyto listiny byly přednostně doručovány do datové schránky i přesto, že obviněný odvolacímu soudu sděloval, že k datové schránce nemá přístup a neměl tak ponětí o tom, že mu byla jakákoli listina takto doručována i přesto, že soudu nadiktoval svůj mobilní telefon i adresu pro doručování. Obviněný se tak domnívá, že mu nebylo umožněno se hájit před soudem prostřednictvím obhájce a aby mohl použít veškeré možné argumenty k tomu, aby obhájil svou nevinu. Byla tak zpochybněna jeho právní jistota, legitimní očekávání, byl mu odepřen přístup k soudu a tím i porušeno právo na soudní ochranu“. 6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 11 To 92/2025-82, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání úvodem poznamenal, že podle obsahu spisu obviněný rozsudek okresního soudu převzal dne 21. 2. 2025 a odvolání proti němu podal dne 4. 3. 2025. Datum převzetí zásilky obsahující rozsudek je na dodejce zřetelně čitelné a totéž platí i o otisku podacího razítka na odvolání obviněného, které osobně podal u soudu prvního stupně. Vlastní rozsudek pak obsahuje řádné poučení obviněného o možnosti podat odvolání, jakož i o dalších skutečnostech stanovených v § 125 odst. 2 tr. ř. Současně je nepochybné, že dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně právě z těchto skutečností vychází. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř., tedy jako opožděně podané, přičemž bylo přiléhavě odkazováno na konkrétní procesní ustanovení, z nichž soud vycházel a jimiž se při posuzování včasnosti obviněným uplatněného opravného prostředku řídil. Dovoláním zpochybňovaný závěr o opožděnosti odvolání, ke kterému soud při respektování těchto zákonných ustanovení dospěl, je správný. 8. Důvodnost tvrzení obviněného, že odvolání podal nikoli dne 4. 3. 2025, nýbrž již dne 3. 3. 2025, tedy v poslední den lhůty, z trestního spisu nevyplývá. Zvolené vyjádření spíše nasvědčuje účelovosti požadavku na přehodnocení stanoviska soudu ve vztahu k závěru o včasnosti podaného odvolání. V opačném případě by se dalo očekávat, že dovolatel svoji argumentaci doplní o zcela konkrétní informace o okolnostech osobního podání opravného prostředku v budově Okresního soudu v Mladé Boleslavi, případně o sdělení, v důsledku jakých konkrétních nejasností dovozovaných ve vztahu ke srozumitelně a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem formulovanému poučení nedodržel osmidenní lhůtu k podání opravného prostředku stanovenou v § 248 odst. 1 tr. ř. V podaném dovolání místo toho prezentuje jen své „přesvědčení“ o podání odvolání v poslední den zákonné lhůty. Žádná další tvrzení, která by z této subjektivní domněnky činila dostatečně přesvědčivé tvrzení nasvědčující existenci podezření z jakékoli účelové manipulace soudu provedené se záměrem označit odvolání nesprávným datem podání (doručení soudu), případně podezření na (slovy dovolatele) administrativní chybu, dovolatel nenabízí. Pokud se dovolává porušení principu in dubio pro reo, pak lze toliko ve stručnosti uvést, že tato jeho námitka uplatněná v souvislosti s tvrzením o „nejasnosti o běhu lhůty“ k podání odvolání nemůže obstát v situaci, kdy, jak bylo výše uvedeno, se obviněný ve svém postupu řídil správným, zákonu odpovídajícím poučením. 9. Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 10. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného směřující proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. 11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 12. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). IV. Důvodnost dovolání 13. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud námitky obviněného L. L. a dospěl k závěru, že pod označený dovolací důvod sice (zčásti) spadají, avšak nemají potřebné věcné opodstatnění. 14. Existenci jediného uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že odvolací soud při zamítnutí jeho odvolání údajně nedodržel podmínky ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. (fakticky tvrzení, že odvolání podal o den dříve) obviněný nepodpořil žádnou skutečnou argumentací a už vůbec ne důkazem. Jedná se o pouhou spekulaci, o ničím nepodložené konstatování. To navíc ani není kategorické – viz formulace na str. 2 dovolání „odsouzený má za to, že znění odvolání donesl již 3. 3. 2025“. Skutečnost jasně vyplývající ze spisu, že se tak stalo až dne 4. 3. 2025 (viz originál podání s připojeným podacím razítkem na č. l. 85, respektive kopie na č. l. 73), není ničím relevantním zpochybněna. Je samozřejmě zcela obvyklé, že při osobním podání listiny u soudu (zvlášť pokud jde o tak důležité podání, jakým je opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí soudu v trestní věci) si strana řízení nechá datum podání potvrdit na kopii příslušné listiny. Obviněný však žádnou takovou listinu, která by prokazovala, že odvolání podal skutečně již dne 3. 3. 2025, nepředložil a současně neuvedl vůbec nic, co by tomu, byť jen teoreticky, mohlo nasvědčovat, resp. co by mohlo zpochybnit správnost data uvedeného na podacím razítku Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Naopak, o tom, že odvolání nebylo součástí spisu ještě v průběhu dne 4. 3. 2025 (což by logicky být mělo, pokud by jej obviněný na soud donesl skutečně již dne 3. 3. 2025), svědčí předkládací zpráva okresního soudu na č. l. 71. Krajskému soudu v Praze byl spis okresním soudem předkládán dne 4. 3. 2025 (bezprostředně pro uplynutí lhůty pro podání odvolání všem oprávněným osobám), původně však pouze s odvoláním státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi. Skutečnost, že odvolání ve věci podal i obviněný, byla na danou listinu (předkládací zprávu) dopsána až dodatečně rukou a samotné odvolání obviněného je ve spise zažurnalizováno právě až za zmíněnou předkládací zprávou. Na krajský soud byl originál opravného prostředku obviněného zaslán až dodatečně (viz č. l. 72 spisu). 15. Poukaz dovolatele na nutnost použití zásady in dubio pro reo je v dané souvislosti bezpředmětný, neboť soud žádné pochybnosti o tom, kdy obviněný odvolání podal, neměl. Samotné (ničím nepodložené) tvrzení obviněného relevantní pochybnosti založit nemůže. Samozřejmě nelze připustit praxi, kdy procesní strana zmešká lhůtu pro určitý procesní úkon, avšak poté jí k „nápravě“ tohoto stavu postačí jednoduše tvrdit, že své podání na soud donesla jindy (dříve), než jak je uvedeno na podacím razítku soudu, že toto datum musí být (slovy dovolatele) „administrativní chybou“, tudíž vznikají „nejasnosti o běhu lhůty“ a soud proto musí s podáním naložit tak, jako by bylo učiněno včas. 16. Pokud obviněný na poslední straně svého dovolání tvrdí, že „nebyl správně poučen a vznikly tak pochybnosti v doručení listin a v běhu lhůt“, pak vůbec není jasné, co tím míní, o čem měl být vadně poučen, kdy a kým, a v jaký deficit řízení či meritorního rozhodnutí to mělo rezultovat. Z obsahu spisu jasně plyne, že písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku převzal osobně do vlastních rukou dne 21. 2. 2025, přičemž v něm byl správně a jasně poučen o tom, že případné odvolání lze podat ve lhůtě osmi dnů ode dne doručení (viz rozsudek a doručenka č. l. 65-68 spisu). Tyto skutečnosti ostatně sám dovolatel potvrzuje (viz str. 2 dovolání). Odvolání proti rozsudku obviněný podle podacího razítka Okresního soudu v Mladé Boleslavi podal dne 4. 3. 2025 (viz originál podání na č. l. 85). Na základě uvedeného není Nejvyššímu soudu jasné, o jakém nesprávném poučení a jakých „pochybnostech v doručení listin a v běhu lhůt“ dovolatel hovoří. K této části jeho „argumentace“ se tedy nelze adresně vyjádřit. 17. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se alespoň stručně zmínit o jakémsi náznaku námitky obviněného (na poslední straně dovolání), že předvolání k veřejnému zasedání o odvolání a poté i rozhodnutí odvolacího soudu mu byly přednostně zasílány do datové schránky, ačkoli pro účely doručování určil jinou (poštovní) adresu a že mu snad v důsledku toho nebylo umožněno se před soudem hájit prostřednictvím obhájce. V té souvislosti je třeba nejprve připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost jen těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Není tedy povolán k tomu, aby napadené rozhodnutí či procesní postup soudu nižšího stupně přezkoumával z vlastní iniciativy v rozsahu širším, než se sám dovolatel domáhá. Úkolem dovolacího senátu zároveň jistě není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. 18. Dovolání obviněného L. L. směřuje výslovně jen proti usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí odvolání obviněného, nikoli však již proti rozsudku, kterým stejný soud téhož dne 10. 4. 2 025 Kč k odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a v tomto rozsahu pak sám nově rozhodl. Tomu odpovídá skutečnost, že obviněný své dovolání opřel pouze o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (s tím, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř. pro zamítnutí jeho odvolání pro opožděnost, tedy bez věcného přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně). Důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání) uplatněn nebyl, stejně tak jako ani důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl). Smysl argumentace dovolatele na poslední straně jeho mimořádného opravného prostředku je značně nejasný a Nejvyšší soud na ni vzhledem k tomu nemůže adekvátním způsobem reagovat. To, že mu „předvolání“ k veřejnému zasedání u krajského soudu a rozhodnutí krajského soudu měly být doručovány přednostně do datové schránky, obviněný uvedl ve své podstatě jen okrajově na doplnění a podporu svého předchozího tvrzení, že údajně „nebyl správně poučen a vznikly tak pochybnosti v doručování listin a v běhu lhůt“. To je, jak už bylo řečeno dříve, další značně nejasné tvrzení. Krajský soud v Praze obviněného k veřejnému zasedání o odvolání každopádně nepředvolával, nýbrž jej o tomto jednání pouze vyrozuměl vzorem 14 tr. ř., čímž dal jasně najevo, že osobní účast obviněného u jednání nepovažuje za nutnou. Nejvyššímu soudu uniká, co dovolatel míní tím, že mu nebylo umožněno se hájit před soudem prostřednictvím obhájce, když obhájce si v předchozím průběhu řízení zvolit samozřejmě mohl, a pokud by tak učinil, Krajský soud v Praze by jej jistě obeslal a o veřejném zasedání jej vyrozuměl. Obiter dictum lze ještě poznamenat, že důvod pro zamítnutí odvolání (pro jeho opožděnost) byl v daném případě naprosto evidentní a netřeba pochybovat o tom, že případná osobní účast obviněného či jeho obhájce ve veřejném zasedání by na tomto nemohla nic změnit [nehledě na to, že dané rozhodnutí krajský soud mohl v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, tedy zcela bez přítomnosti procesních stran]. 19. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný L. L. v dovolání uplatnil jednak námitky, které pod jím označený dovolací důvod podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění. V. Způsob rozhodnutí 20. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 7. 1. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu