Plný text
3 Tdo 1178/2025-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 9 To 204/2025-355, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 67/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh jednání
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 7. 2025, č. j. 1 T 67/2025-318, byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci a také povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) částku 500.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy.
2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se trestných činů dopustil tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od září 2023 do 23. 2. 2025, v rodinném domě na adrese XY, kde sdíleli společnou domácnost, dále v jeho kanceláři v XY v ulici XY v XY, ve více případech, s určitou pravidelností, nejméně dvakrát do měsíce, vykonal soulož na svojí nevlastní dceři poškozené AAAAA, a to přes její nesouhlas, kdy tato se mu bránila tak, že ho odstrkovala a kopala, kdy se s ní uzamykal v místnosti, položil na stůl, svlékl ji, držel ji za ruce a boky, dal jí facku, když se stykem nesouhlasila, přičemž nejméně v jednom případě svým mobilním telefonem natočil video zachycující jeho soulož s poškozenou a vyfotil její nahé tělo, přičemž jí vyhrožoval, že pokud o jejich sexuálních stycích někomu řekne, sebere jí její mobilní telefon, že to je jejich tajemství, kdy jí za to kupoval různé věci a dával drobné peníze.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 9 To 204/2025-355, zrušil rozhodnutí prvního stupně v adhezním výroku a nově poškozené přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000 Kč, když se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání, vyjádření k němu a replika
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce. Opřel je o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a směřoval je do výroku o vině ve vztahu ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dále do výroku o trestu a konečně i do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Dovoláním naopak nebrojil proti výroku o vině přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
5. Prvostupňovému soudu vyčetl, že nedůvodně odmítl provést důkaz výslechem poškozené během hlavního líčení, když argumentoval pouze formálně o nutnosti předejít sekundární viktimizaci. Zdůraznil, že v době konání hlavního líčení byla poškozená již zletilá, znaleckým zkoumáním nebylo potvrzeno rozvinutí syndromu CAN ani traumatu, a není tak jasné, na jakém podkladu prvostupňový soud uzavřel, že by u poškozené provedením opětovné reprodukce jejích zážitků hrozily psychické následky.
6. Tvrzení poškozené o souložích proti její seznatelné vůli nepotvrzují žádné jiné důkazy. Svědkyně, kterým se poškozená svěřovala o údajném znásilnění, získaly informace pouze zprostředkovaně od ní, a z jejich výpovědí, jakož i z dalších důkazů plynou poznatky vzbuzující zásadní pochybnosti o dovolatelově vině a podporují závěr, že sexuální praktiky byly oboustranně dobrovolné. Takto obviněný poukázal na kamerové záznamy z kuchyně, z nichž se nepodává žádná obava poškozené z obviněného, s nímž naopak mnohdy sama iniciovala kontakt. Žádný náznak nesouhlasu neplyne ani z videozáznamu zachycujícího společný sex a rovněž ani ze vzájemné mobilní komunikace, která má oboustranný sexuální podtext. Tyto důkazy prvostupňový soud prakticky nehodnotil a spokojil se jen se zevrubným vyjádřením, že poškozená se s postupem doby se situací smířila. To však nelze akceptovat jako zjevné projevy nesouhlasu.
7. Obdobně vyznívá i výpověď svědkyně S., učitelky poškozené, jež uvádí za velmi pravděpodobné, že intimní kontakty vykonávala poškozená s obviněným pro svůj vlastní prospěch. Zarážející je též, že poškozená omlouvala intimní vztah s dovolatelem tím, že spolu nejsou pokrevně spjati, což implikuje možnost, že změnila názor a začala tvrdit nedobrovolnost intimních styků až poté, co v jejím mobilním telefonu poškozené našly její spolužačky BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) SMS zprávy se sexuálně motivovanou konverzací. Taková možnost vyloučena nebyla a soud porušil zásadu in dubio pro reo. Také svědkyně BBBBB uvedla, že se poškozená o sexuálním vztahu s obviněným vyjadřovala způsobem, že je jí to jedno a bylo tomu tak vždycky, připustila též, že poškozená o některých skutečnostech lhala. Rovněž svědkyně CCCCC zmínila, že se poškozená při popisu intimit s obviněným smála a řekla, že pokud by to tak nechtěla, ani by to nedělala.
8. Hodnocení výpovědi své družky Z. soudem dovolatel označil za zcela tendenční, neboť obsah její výpovědi, že poškozená jej provokovala a dávala mu neustále najevo, že ho má ráda, souladí s kamerovými záznamy z kuchyně i s mobilní komunikací. Toto svědectví v zásadě zcela vyvrací obvinění ze zločinu znásilnění.
9. V návaznosti na uvedené námitky obviněný vyzdvihl, že bez dostatečné konkretizace jednotlivých útoků a jejich časového usazení nelze dovodit, zda u každého intimního aktu jednak vůbec byla vůle poškozené jej nevykonat a jednak zda ji dostatečně projevila. K těmto otázkám poškozená v přípravném řízení dostatečně podrobně nevypovídala a její výslech v hlavním líčení soud nepovolil. Jejich objasnění je přitom významné z hlediska právní kvalifikace, neboť od 1. 1. 2025 došlo ke zpřísnění trestního postihu, a právě podle přísnější úpravy byl dovolatel odsouzen. Obviněný uzavřel, že pohlavní akty s poškozenou sice vykonával, ale vždy se jednalo o styk prováděný s jejím souhlasem. Za situace, kdy je jediným přímým důkazem procesně nedostatečná výpověď poškozené v přípravném řízení a nepřímé důkazy nelze považovat za ucelený řetězec důkazů bez pochybností, je třeba považovat právní hodnocení zjištěného skutkového stavu za nesprávné, neboť je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 9 To 204/2025-355, a věc vrátil k novému projednání.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám nedůvodného odmítnutí provedení důkazu výslechem poškozené v hlavním líčení, které shledala podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se ztotožnila s názory soudů obou stupňů, že poškozenou je třeba považovat za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) i c) zákona o obětech trestných činů. Psychotrauma z jednání obviněného se u ní sice nerozvinulo, ale jen z důvodu jejího nižšího intelektu. Přetrvává tak důvodná obava z její sekundární viktimizace, pokud by byl výslech opakován, neboť její nynější formální zletilost neznamená, že se s oživováním velmi nepříjemných prožitků vyrovná lépe než při původním výslechu. Ten pak byl proveden zákonným způsobem podle § 102 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 8 Tdo 859/2025). Tuto námitku tak označila za zjevně neopodstatněnou.
12. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně shledala, že obviněný jej svými námitkami nenaplnil. Pouze totiž polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, což pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit.
13. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou. Odmítl, že by dovolání spadalo mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je uplatňován subsidiárně a v návaznosti na ostatní dovolací námitky, neboť namítané vady hmotněprávního posouzení se bezprostředně promítají i do výroku o trestu, u něhož se trestní sazba liší v závislosti na jednotlivých časových zněních právní úpravy.
15. Dále zopakoval, že nebylo možné vystačit pouze s přečtením protokolu o výpovědi poškozené, neboť skutkové okolnosti zjištěné soudy (konkrétní projevy nesouhlasu u jednotlivých dílčích útoků, jejich časové vymezení, a kdy mělo dojít k přechodu od aktivního odporu k rezignaci) nebyly z původní výpovědi objasněny v takové míře, aby na jejich podkladě bylo možno učinit spolehlivé právní závěry o naplnění znaku „proti seznatelné vůli“ v celé době tvrzeného pokračujícího jednání. Soudy přitom přesvědčivě nevysvětlily, proč není opakovaný výslech nutný. Rovněž mentální retardace poškozené zvyšuje požadavek na procesně přesné objasnění toho, jakým způsobem poškozená vnímala situaci, jak (ne)projevovala nesouhlas, a zda tyto projevy byly pro dovolatele seznatelné. Z rozhodnutí není patrno, které dílčí útoky spadají do období po 1. 1. 2025, ačkoli právě toto časové zařazení umožnilo užití přísnější právní úpravy v rámci stanovení trestu. Jádrem dovolací argumentace, které státní zástupkyně pominula, není procesní legitimita čtení výpovědi poškozené z přípravného řízení, ale potřeba přesného časového usazení dílčích útoků a specifikace, v čem konkrétně u každého z nich (a zejména v těch po 1. 1. 2025) soudy shledávají projevy nesouhlasu poškozené.
16. Dovolatel setrval na svém závěrečném návrhu.
III. Přípustnost dovolání
17. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1 písm. h) tr. ř. [nikoli podle § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť druhostupňový soud sice formálně – a správně – rozhodl rozsudkem, ale materiálně jím rozhodoval toliko o adhezním nároku, zatímco stran viny a trestu obsahově učinil výrok, jímž odvolání obviněného zamítl]. Dovolání bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Prvně je třeba poznamenat, že dovolací výhrady obviněného jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na jejich argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod dovolací důvody – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
19. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
21. S první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněného míjejí, neboť jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, nikoliv o označení rozporu, natož pak zjevného. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Takový rozpor ale nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám. Obviněný odmítá své pachatelství, aniž by označoval trhlinu v logice úvah nižších soudů a v jimi vysvětlené návaznosti mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která učinily. Soudy přitom provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu a vyvarovaly se nepodložené preference jedné skupiny důkazů před druhou.
22. Nejvyšší soud nahlíží na uplatněné námitky obviněného jako na pouhé domáhání se alternativního hodnocení důkazů, a tím pádem odlišného zjištění skutkového stavu. Dovolatel ale netvrdí, že by skutková zjištění učiněná nižšími soudy (která vyústila v odsuzující rozhodnutí) byla zbudována nelogickou úvahovou konstrukcí, pouze se snaží prosadit svou hodnotící verzi. Této nicméně soud prvního ani druhého stupně neuvěřil, a naopak se přiklonil k variantě odlišné. Samotná skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy jiným způsobem, než odpovídá tužbám některé procesní strany, však neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů a již vůbec ne rozpor (natož pak zjevný) mezi obsahem důkazů na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé.
23. Pod prvou alternativu, ale ani pod žádný dovolací důvod nelze podřazovat námitku o nedodržení zásady in dubio pro reo. Tato zásada se uplatní jen tehdy, pokud soudy pochybnosti mají. Jestliže však důsledným vyhodnocením provedených důkazů opodstatněně a logicky dovodí, že jedna z variant skutkového děje je věrohodnější než druhá, pak činí skutková zjištění bez důvodných pochybností, v návaznosti na obsah důkazů a rozpor (natož pak zjevný) nelze spatřovat v tom, že některá procesní strana pochybnosti má, popř. že preferuje, resp. za věrohodnější pokládá druhou variantu skutkového děje.
24. Pokud by ale se značnou měrou tolerance měly být námitky obviněného pod tuto alternativu dovolacího důvodu podřazovány, pak se jedná o výhrady zjevně neopodstatněné.
25. Dovolatel staví tuto část svého dovolání na tvrzení, že k sexuálním praktikám docházelo oboustranně konsenzuálně. Co se týče teze, že z chování poškozené zaznamenaného na kamerových záznamech z kuchyně rodinného domu neplyne žádná obava z obviněného, soud prvního stupně v bodě 16. svého rozsudku přiléhavě vysvětlil, že s ohledem na osobnost poškozené (popsanou ve znaleckém posudku) není vyloučené, aby se poškozená chovala k dovolateli beze strachu. U poškozené byly diagnostikovány masivní obranné mechanismy jako vytěsnění a racionalizace, a znalec také uvádí, že nedostatek emoční podpory poškozená hyperkompenzovala vztahem a péčí o mladší sestru a částečně ambivalentními pocity k obviněnému (č. l. 171 spisu). Kromě toho stojí za zmínku, že lidská psychika není matematickou či technickou veličinou, nepohybuje se jen v jedné části emočního spektra bez přesahů do části jiné, a reaktibilita jedince není tzv. „černobílá“, ale odvíjí se i od konkrétní situace. Jinak řečeno, jedinec vystavovaný určitému příkoří se nemusí permanentně projevovat zoufale, zasmušile a odtažitě, nikdy se neusmát a stále působit ponuře a smutně. I u traumatizovaných osob zhusta probleskují okamžiky veselejších projevů, zpravidla v aranžmá, v němž jim aktuálně nic nehrozí. Z tohoto je zřejmé, že poškozená se mohla chovat k obviněnému přívětivě i přes to, že nesouhlasila se sexuálními praktikami. V této souvislosti je třeba opět připomenout, že důkazy nelze hodnotit pouze izolovaně, ale také v souhrnu, což soudy obou stupňů činily.
26. Obdobným způsobem je nutno nahlížet na videozáznam pořízený na mobilní telefon dovolatele, ze kterého je dle něj patrno, že poškozená žádným způsobem nenaznačuje obavy a neprojevuje nesouhlas s pohlavním stykem. Ve světle dalších důkazů zapadá do logické konstrukce varianta, že poškozená už v tuto chvíli byla podvolena situaci, která se v minulosti několikrát opakovala, a z těchto předešlých zkušeností jí bylo známo, že není schopna vzdorovat, aby uvedené jednání obviněného nenastalo. Ani SMS zpráva zaslaná z mobilního telefonu poškozené jako odpověď na otázku obviněného navrhující sexuální styk ve znění „klidně, můžu jít na kočičku“ sama o sobě neznamená, že poškozená intimní aktivity konala dobrovolně. V kontextu dalších důkazů je daleko přesvědčivějším vysvětlení, že poškozená z předchozích zkušeností (zprvu i násilných v pravém slova smyslu) střízlivě vyhodnotila své šance na obranu a reakcí na to byla její odevzdanost coby tzv. „cesta nejmenšího odporu“.
27. K tomuto je třeba poukázat i na tvrzení učitelky S. (č. l. 309), že poškozená působila rezignovaně, bylo vidět, „že už toho má dost“, před ostatními spolužáky se vyjadřovala, že je jí to jedno a že obviněný není její biologický otec. Obviněný ve svém dovolání sice právě tato vyjádření poškozené označuje za prokázání dobrovolnosti sexuálních styků, ovšem závěry soudů nižších stupňů, že se poškozená po určité době podvolila jednání dovolatele, jsou přesvědčivější. U oběti znásilnění se totiž naopak takové chování dá očekávat, jelikož v situaci, kdy se nic nezměnilo ani po prvním nahlášení incidentu ještě v prvním ročníku střední školy, matka poškozené jí nebyla oporou, navíc jsou informace o předmětném jednání známy širšímu okruhu osob (včetně spolužáků), a situace je tím pádem všudypřítomná, je pochopitelné, že oběť znásilnění se snaží další oživování situace minimalizovat, navenek bagatelizovat a zlehčovat to, co ji ve skutečnosti trápí.
28. Do toho zapadá i výpověď spolužaček BBBBB a CCCCC. Vůči BBBBB se poškozená o vztahu s dovolatelem sice vyjadřovala tak, že je jí to jedno a na ostatní kamarádky působila, že se jí to možná i líbí, BBBBB však ihned na uvedené navázala sdělením, že když se poškozené s kamarádkami zeptaly, zda se jí to líbí, poškozená říkala, že nikoli a že to již nechce prožívat (č. l. 308). CCCCC pak referovala, že poškozená se při líčení intimního vztahu s obviněným smála, takže usuzovala, že s ním měla sex dobrovolně, a to především v období spadajícím do roku 2025. Je namístě poznamenat, že smích poškozené nelze vykládat izolovaně pouze tak, že by přímo implikoval dobrovolnost pohlavního styku. Smích může působit jako kompenzační mechanismus, což by bylo možné dovodit také z výpovědi svědkyně S., která v rámci hlavního líčení vypověděla, že poškozená se jí při svěřování jiné neveselé události (zneužívání její sestry jejich bratrem) vyjadřovala tak, že neví, jak to má říct, a u toho se též smála, sklopila hlavu a nechtěla se na svědkyni dívat (č. l. 309). Navíc i CCCCC současně vypověděla, že poškozené se jednání obviněného vůbec nelíbilo, po čase si na to ale zvykla a asi to neřešila (č. l. 214). Argumentace obviněného je tedy zbudována na izolaci z kontextu vytrhávaných segmentů, které lahodí jeho představám a které vyzdvihuje, zatímco části, které mu nevyhovují upozaďuje a přehlíží.
29. Požadavek na slyšení poškozené v hlavním líčení nelze podřazovat ani pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výpověď poškozené je sice bezesporu důkazem podstatným pro rozhodná skutková zjištění, tento důkaz však již byl v řízení proveden postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř. a v tomto ohledu se tak nejedná o provedení důkazů, nýbrž o jeho opakování. To sice obecně vyloučeno není, připadá to však v úvahu pouze tehdy, pokud z dosavadního provedení důkazu nevyplývají odpovědi na všechny podstatné otázky a existuje tedy materie, která není daným důkazem informativně pokrytá. Obviněný sice takové slepé místo ve výpovědi poškozené označuje (nedostatečná specifikace jednotlivých útoků a jejich průběhu), činí tak ovšem optikou svých náhledů na to, jak soudy měly důkazy hodnotit a jaké skutkové závěry z nich učinit. Z hodnotících úvah soudů a jimi učiněných skutkových zjištění je však evidentní, že napadaná materie je objasněna dostatečně. Smyslem výslechu svědka přitom není vyslýchat jej tolikrát, a tak dlouho, dokud neřekne to, co procesní strana poptávající opakovaný výslech, chce slyšet.
30. Z procedurálního hlediska (které obviněný rovněž napadá poukazem na to, že mu není jasné, na základě čeho soud došel k závěru, že opětovná reprodukce zážitků může poškozené způsobit psychické následky, když tato byla v době hlavního líčení již zletilá a zároveň u ní dle znaleckého posudku nedošlo k rozvinutí syndromu CAN ani traumatu) lze odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů, především na body 17. – 19. rozhodnutí odvolacího soudu, které vysvětlují, že k opětovnému provedení výslechu nedošlo na základě splnění požadavků zákona, konkrétně § 102 odst. 1, 2 tr. ř. a dále § 2 odst. 4, písm. a), c) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve spojitosti s § 20 odst. 3 stejného zákona. Tyto přímo stanoví, že nezletilá osoba a také zvlášť zranitelná oběť, kterou je jak dítě, tak oběť trestného činu znásilnění, mají být vyslýchány tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Znění zákonů tedy přímo předpokládají, v jakém případě se výslech nemá opakovat, a neukládají soudu povinnost hodnotit, jestli tak má či nemá být učiněno na základě znaleckého zkoumání, zda se u poškozené rozvinula traumata, syndrom týraného dítěte či jiné. K tomu nutno dodat, že znaky traumatu poškozená nejeví v přímé souvislosti s její diagnózou lehké mentální retardace, což ale rozhodně neznamená, že taková diagnóza by ji snad měla chránit před sekundární viktimizací. Ta totiž není medicínskou kategorií a může dopadat i na jedince, u nichž se žádné onemocnění či zdravotní (psychické, psychosomatické) potíže nerozvinou.
31. Z materiálního hlediska pak prvostupňový soud skutkový stav zjistil z výslechu obviněného v přípravném řízení ze dne 4. 3. 2025, v němž uvedl, že k poslednímu pohlavnímu styku s poškozenou došlo právě 23. 2. 2025 (č. l. 70). A také poškozená sdělovala, že pohlavní styk proběhl i v roce 2025 (č. l. 50) a nakonec videonahrávka společného sexu má dataci z ledna 2025. Namítá-li dovolatel, že její výslech z přípravného řízení postrádá informace o tom, zda všechny dílčí útoky, včetně těch uskutečněných v roce 2025, byly skutečně provedeny proti její seznatelné vůli, pak i zde se obviněný uchyluje k segmentaci výpovědi a snahám rozvolnit dílčí údaj z celkového kontextu. Z výpovědi poškozené z přípravného řízení plyne její nesouhlas se sexuálními výpady obviněného v celém období jejich intimního soužití (č. l. 199). To se totiž vyvíjelo a návaznosti na chabý, resp. nulový efekt počáteční fyzické obrany poškozené přecházelo do fáze její odevzdanosti, rezignace a snahy nalézt v bezvýchodné situaci alespoň nějaká „pozitiva“ v podobě výhod. Obviněný znal tuto genezi a není žádný (natož pak rozumný) důvod věřit, že by se domníval, že poškozená po původních pokusech bránit se, k němu náhle vzplanula nehynoucí láskou, živočišnou posedlostí či jiným popudem, pro který by prahla po jeho sexuální pozornosti. Odvolací soud v bodě 30. výstižně (odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 2 To 122/99) podotkl, že k naplnění skutkové podstaty znásilnění postačí, že pachatel při prvém dílčím útoku použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí, či jiné těžké újmy záměrně vzbudí v poškozeném obavu z jejich realizace v případě neuposlechnutí při následujících dílčích útocích. Takové násilí může být i menší intenzity a posuzuje se dle konkrétního případu, např. vzhledem k věku poškozeného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012). Poškozená se tedy při dalších útocích již může podvolit, jelikož neshledává, že by její obrana dosáhla kýženého efektu. Za rozhodné se tak považují projevy obviněného (roztahování nohou přes odpor poškozené, facka, držení rukou) z předchozí doby, které specifikovala poškozená ve své výpovědi. Sám obviněný se navíc doznal ve výpovědi z přípravného řízení, že pohlavní styk několikrát tímto způsobem provedl proti její vůli (č. l. 69).
32. Mělo-li by pak na výslech poškozené v hlavním líčení být formálně nazíráno jako na důkaz nový, nikoli opakovaný, pak by jej sotva bylo v nynější věci možno pokládat za důkaz podstatný. Nelze si totiž od něho slibovat žádný informační přínos pro objasnění rozhodných skutkových zjištění, neboť je zcela iluzorní očekávat, že oběť si povede deník či katalog incidentů mapujících mnohaměsíční soužití tak, aby svedla uvádět detaily jednotlivých epizod počínaje přesným časovým usazením a lokalitou soulože, přes koitální pozice či jiné provozované sexuální praktiky a délku jejich trvání, až po konkrétní projevy nelibosti, odmítání či obrany. Takové podrobnosti si snad teoreticky lze vybavit, jde-li o jednorázový prožitek, jedná-li se však o dlouhodobější nakládání, pak oběť zhusta není schopna jednotlivé výpady agresora od sebe navzájem odlišit a splývají pro ni v monolitní útlak, jehož tíže doléhá tu intenzivněji a tu mírněji. Přehlížet nelze ani efekt obranného mechanismu lidské psychiky, která se snaží nepříjemné impulzy z paměti spíše vytěsňovat, než aby se pokoušela z každého uchovat co nejpodrobnější detaily po maximální dobu.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny, jako to činil obviněný. Přitom právě to dovolatel činí, neboť sporuje skutkový závěr o zjevné nedobrovolnosti sexu ze strany poškozené, popř. o zjevné nedobrovolnosti sexu absolvovaného v roce 2025.
IV./3. Další dovolací námitky
34. Pokud dovolatel obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy je konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
35. Z pravidla in dubio pro reo plyne, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Taková situace nicméně v přezkoumávané věci nenastala, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly. Pochybnosti přitom nelze uměle dotvářet produkcí vlastních více či méně teoretických alternativ skutkového děje, neboť mělo-li by tomu tak být, pak by takřka vždy bylo možno jakoukoli důkazní situaci transponovat do roviny eventuálních pochybností.
V. Způsob rozhodnutí
36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl námitky, které se s dovolacími důvody míjejí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 2. 2026
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů