Plný text
3 Tdo 1191/2025-2456
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Marek Sadílek proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2025, č. j. 5 To 215/2025-2354, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 86/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Marka Sadílka odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 17. 6. 2025, č. j. 2 T 86/2024-2263, byl obviněný Marek Sadílek (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. výrokové části uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Jeho trestná činnost podle skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívala v tom, že (převzato z rozsudku a zestručněno)
v letech 2019 a 2020 v úmyslu obohatit se na jejich úkor postupně lživě přesvědčil níže uvedené poškozené o svém záměru pomoci jim v kritické finanční situaci, resp. s řešením exekucí, kterým čelili, přičemž konkrétně:
[ad I. 1)] dne 26. 6. 2019 ústně přislíbil L. K. vyřešení její exekuce vedené Exekutorským úřadem Praha-západ, soudní exekutor Mgr. Jan Beneš, pod sp. zn. 191 Ex 3699/16 na postižené nemovitosti v jejím vlastnictví specifikované ve výroku rozsudku s tím, že odvrátí dražbu jejího bytu nařízenou na 27. 6. 2019 úhradou dlužné částky, byt od ní odkoupí, ale nechá ji v něm nadále bydlet a poškozená mu bude půjčku vracet ve splátkách v libovolné výši, následně dne 27. 6. 2019 nejprve za poškozenou uhradil u Exekutorského úřadu Praha-západ v exekuční věci vedené pod č. j. 191 Ex 3699/16 dlužnou částku 16 817 Kč, čímž odvrátil dražbu, a téhož dne ji nechal v notářské kanceláři v Brně podepsat kupní smlouvu o převodu nemovité věci, jejímž předmětem byly v rozsudku specifikované nemovitosti za kupní cenu 800 000 Kč, dále ji jako vydlužitele nechal podepsat předávací protokoly, podle nichž jí jako zapůjčitel postupně předal ve dnech 3. 6. 2019, 6. 6. 2019, 12. 6. 2019, 18. 6. 2019 a 21. 6. 2019 v hotovosti jednotlivé splátky zápůjčky ve výši 200 000 Kč, 100 000 Kč, 100 000 Kč, 200 000 Kč a 200.000 Kč, kdy všechny časové údaje na protokolech byly antedatované, téhož dne také nechal legalizovat podpis poškozené jako vydlužitelky na smlouvě o zápůjčce částky 800 000 Kč, která byla rovněž antedatovaná ke dni 3. 6. 2019, přestože jí ve skutečnosti žádné finanční částky nepředal, čímž si vůči ní vytvořil fiktivní pohledávky, dne 2. 7. 2019 pak nechal v notářské kanceláři uzavřít dohodu o splnění pohledávky oprávněného se svolením k vykonatelnosti podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle níž povinná L. K. uznává svůj závazek uhradit mu částku 800.000 Kč ze smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 6. 2019 a zavazuje se zápůjčku vrátit nejpozději dne 28. 7. 2019, poté využil výše uvedené fiktivní pohledávky a dne 13. 9. 2019 u Exekutorskému úřadu Břeclav, soudní exekutorka Mgr. Marcela Petrošová, podal návrh na exekuci jistiny ve výši 800 000 Kč, která je vedena pod sp. zn. 160 EX 811/19 proti povinné L. K., t. č. v insolvenci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, kdy insolvenční správce podal žalobu na určení, že přihlášená pohledávka obviněného není po právu, a takto tedy obviněný poškozenou uvedl v omyl, kdy jeho jednání bylo od samého počátku vedeno úmyslem způsobit jí škodu minimálně ve výši 800 000 Kč,
[ad I. 2)] dne 9. 9. 2019 ústně přislíbil Z. P. vyřešení jeho exekucí, které vedl Exekutorský úřad Bruntál, soudní exekutorka Mgr. Blanka Březinová, pod sp. zn. 200 EX 644/18 a sp. zn. 200 EX 676/18 na postižené nemovitosti ve vlastnictví poškozeného specifikované ve výroku rozsudku, poškozeného poté nechal podepsat smlouvu o zápůjčce částky 500 000 Kč datovanou ke dni 19. 6. 2019 a další smlouvu o zápůjčce částky 500 000 Kč datovanou ke dni 2. 9. 2019, ovšem ve skutečnosti poškozenému žádné finanční částky nepředal, takže si za ním vytvořil fiktivní pohledávky, následně dne 27. 9. 2019 s poškozeným uzavřel kupní smlouvu o převodu nemovité věci, jejímž předmětem byly v rozsudku uvedené nemovitosti za kupní cenu 1 050 000 Kč, poté mu zaslal písemné oznámení o započtení pohledávek z výše zmíněných smluv o zápůjčce na úhradu kupní ceny za nemovitosti a k místně příslušnému katastrálnímu úřadu podal návrh na vklad svého vlastnického práva k takto „zakoupeným“ nemovitostem, čímž došlo k převodu jejich vlastnictví na jeho osobu, přestože ve skutečnosti žádnou kupní cenu poškozenému nezaplatil a dne 18. 9. 2019 za něho uhradil na účet Exekutorského úřadu Bruntále ve výše označených exekučních věcech pouze pohledávky v celkové výši 79 368 Kč, tím se na úkor poškozeného, kterého uvedl v omyl, obohatil o nemovitosti, jejichž cena obvyklá ke dni 27. 9. 2019 byla v rozsudku označeným znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví oceňování nemovitých věcí, stanovena částkou 477 500 Kč a způsobil poškozenému škodu ve výši 398 132 Kč,
[ad I. 3)] v době od 2. 10. 2019, kdy byla nařízena dražba, do 17. 10. 2019, kdy mu udělila plnou moc, přislíbil V. S. vyřešení její exekuce vedené u Exekutorského úřadu Brno-venkov, soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, pod č. j. 137 EX 19095/2015 na postižené spoluvlastnické podíly na nemovitostech specifikovaných ve výroku rozsudku, přitom ji nechal podepsat jednak smlouvu o zápůjčce částky 320 000 Kč antedatovanou ke dni 19. 9. 2019, podle níž jí jako zapůjčitel téhož dne předal v hotovosti částku 120 000 Kč a dne 24. 9. 2019 částku 200 000 Kč, kdy k notářskému ověření podpisu poškozené na smlouvě došlo dne 22. 10. 2019, dále kupní smlouvu o převodu nemovité věc datovanou ke dni 19. 9. 2019, jejímž předmětem byly v rozsudku uvedené nemovitosti za kupní cenu 320 000 Kč, kdy podpis poškozené na smlouvě byl notářsky ověřen až dne 22. 10. 2019, ve skutečnosti však poškozené žádné finanční částky nepředal a tím si za ní vytvořil fiktivní pohledávku, ještě téhož dne pak s ní nechal v notářské kanceláři uzavřít dohodu o splnění pohledávky oprávněného se svolením k vykonatelnosti podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle níž povinná V. S. uznává svůj závazek uhradit mu jako oprávněnému zápůjčku ve výši 320 000 Kč z výše zmíněné smlouvy o zápůjčce a zavazuje se ji vrátit dne 25. 10. 2019, přičemž za poškozenou Exekutorskému úřadu Brno-venkov v příslušné exekuční věci nic neuhradil, fiktivní pohledávku ve výši 320 000 Kč ale využil a dne 13. 9. 2019 podal u Exekutorského úřadu Břeclav, soudní exekutor Mgr. Marcela Petrošová, návrh na exekuci k jejímu uspokojení, a takto poškozenou tedy uvedl v omyl, kdy jeho jednání bylo od počátku vedeno úmyslem způsobit jí škodu minimálně ve výši 320 000 Kč,
[ad I. 4A)] v přesně nezjištěné době, cca týden před dražbou nařízenou na 9. 4. 2020, ústně přislíbil J. V. vyřešení jeho exekucí vedených u Exekutorského úřadu Plzeň-město, soudní exekutor Martin Tunkl, pod č. j. 094 EX 6943/2017, Exekutorského úřadu Jeseník, soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal (nyní JUDr. Alan Havlice), pod č. j. 197 EX 2027/2012 a č. j. 197 EX 7218/2009, Exekutorského úřadu Jeseník, soudní exekutor JUDr. Alan Havlice, pod č. j. 197 EX 4546/2016, a Exekutorského úřadu Olomouc, soudní exekutor Mgr. Jan Svoboda, pod č. j. 164 EX 3517/2019, na jeho spoluvlastnické podíly, které tehdy měl na v rozsudku specifikovaných nemovitostech, poškozeného nechal podepsat smlouvu o zápůjčce antedatovanou ke dni 28. 2. 2020, a dále antedatované protokoly, podle nichž mu měl předat v hotovosti dne 28. 2. 2020 částku 240 000 Kč a dne 3. 3. 2020 další částku 240 000 Kč, kdy na těchto protokolech byly legalizovány podpisy dne 3. 4. 2020 v notářské kanceláři, ve skutečnosti však poškozenému žádné peněžní částky nepředal, dále nechal poškozeného podepsat kupní smlouvu o převodu nemovité věci datovanou dnem 28. 2. 2020 za kupní cenu 480 000 Kč, na níž byly legalizovány podpisy kupujícího i prodávajícího dne 3. 4. 2020, vzápětí obviněný jako postupitel postoupil pohledávku v hodnotě 480 000 Kč na společnost CBP credital financial, s. r. o., IČO: 08786208, za kterou jednal Richard Dvořák, a nechal poškozeného podepsat další kupní smlouvu bez uvedení data a místa podpisu, uzavřenou mezi prodávajícím J. V. a kupujícím – společností CBP credital financial, s. r. o., zastoupenou Markem Sadílkem a Richardem Dvořákem, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl poškozeného na bytové jednotce a společných částech domu specifikovaný ve výroku rozsudku za sjednanou kupní cenu 400 000 Kč, kterou se kupující zavázal uhradit částečně ve výši aktuálních pohledávek věřitelů prodávajícího, kvůli kterým vázly ke dni uzavření této smlouvy na předmětu převodu omezení vlastnického práva, do maximální výše 400 000 Kč, a zbývající část měli kupující uhradit v hotovosti prodávajícímu před podpisem smlouvy, kdy podpis prodávajícího byl legalizován dne 15. 5. 2020 na poště Bruntál 1 a podpisy jednatelů kupující společnosti (tedy Marka Sadílka i Richarda Dvořáka) dne 3. 6. 2020 na Magistrátu města Olomouce, obviněný ale ve skutečnosti J. V. žádné finanční částky nepředal a vytvořil si tak za ním fiktivní pohledávku, kterou využil dne 3. 4. 2020, kdy nechal v notářské kanceláři uzavřít dohodu o splnění pohledávky oprávněného se svolením k vykonatelnosti podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle níž povinný J. V. uznává svůj závazek uhradit oprávněnému (tj. obviněnému) zápůjčku v celkové výši 480 000 Kč ze smlouvy o zápůjčce antedatované dnem 28. 2. 2020, a to do 7. 4. 2020, následně obviněný v některých v rozsudku uvedených exekučních věcech za poškozeného uhradil prostřednictvím jeho zmocněnkyně N. Š. celkem 114 845 Kč, načež dne 4. 6. 2020 podal Richard Dvořák z pozice jednatele společnosti CBP credital financial, s. r. o., na místně příslušný katastrální úřad Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí č. j. V-XY, jehož přílohou byla výše zmíněná kupní smlouva a na jehož základě bylo vlastnické právo k výše uvedené nemovitosti zapsáno na nového vlastníka, jímž byla společnost CBP credital financial, s. r. o., a
[ad I. 4B)] v blíže nezjištěné době, pravděpodobně v měsíci květnu 2020, před podpisem kupní smlouvy, obviněný v postavení statutárního orgánu právnické osoby – jednatele společnosti CBP credital financial, s.r.o., ústně přislíbil T. V. vyřešení jeho exekucí, které vůči němu byly vedeny u Exekutorského úřadu Olomouc, soudní exekutor Mgr. Svatopluk Šůstek, pod č. j. 184 EX 848/2019, u Exekutorského úřadu Přerov, soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, pod č. j. 203 EX 294/2020, a u Exekutorského úřadu Jeseník, soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal (následně JUDr. Alan Havlice) pod č. j. 197 EX 6501/2013 a č. j. 197 EX 1878/2007, na jeho spoluvlastnické podíly, které tehdy měl na v rozsudku specifikovaných nemovitostech, kdy dne 22. 5. 2020 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím T. V. a kupující společností CBP credital financial, s. r. o., zastoupenou Markem Sadílkem a Richardem Dvořákem, jejímž předmětem byly právě v rozsudku uvedené nemovitosti za sjednanou kupní cenu 400 000 Kč, která měla být uhrazena do 90 dní od uzavření smlouvy „ve výši aktuálních pohledávek věřitelů prodávajícího do maximální výše 400 000 Kč“ a zbývající část měla být předána do rukou prodávajícího již před uzavřením smlouvy, zároveň však dne 22. 5. 2020 strany podepsaly dodatek kde smlouvě znamenající změnu ve způsobu úhrady kupní ceny, kterou se kupující nově zavázal uhradit tak, že část kupní ceny ve výši 120 000 Kč zaplatí částečně hotovostí ve výši 20 000 Kč při podpisu dané listiny, částka 100 000 Kč bude složena k rukám prodávajícího při předání předmětu koupě a zbývající část kupní ceny ve výši 280 000 Kč bude nahrazena úhradou závazků, které jsou zapsány k tíži prodávajícího na příslušném listu vlastnictví a v důsledku nichž váznou ke dni uzavření kupní smlouvy na předmětu převodu omezení vlastnického práva, do maximální výše 280 000 Kč, a to do 90 dnů ode dne povolení vkladu vlastnického práva dle smlouvy ve prospěch kupujícího do katastru nemovitostí, podpisy všech osob na kupní smlouvě i jejím dodatku byly zlegalizovány dne 22. 5. 2020 v notářské kanceláři a téhož dne kupující předali T. V. v hotovosti první splátku kupní ceny ve výši 20 000 Kč, dne 7. 5. 2020 pak nechali poškozeného udělit N. Š. (zároveň zmocněnkyni J. V.) plnou moc k jeho zastupování v exekučních věcech, jmenovaná za něho ve věcech konkrétně vyjmenovaných v rozsudku uhradila celkem 100 496,49 Kč, následně dne 4. 6. 2020 podal Richard Dvořák z pozice jednatele společnosti CBP credital financial, s.r.o., na místně příslušný katastrální úřad návrh na vklad práva do katastru nemovitostí č. j. V-XY, jehož přílohou byla kupní smlouva od prodávajícího T. V. ze dne 22. 5. 2020, poté dne 3. 7. 2020 uzavřeli v Brně nájemní smlouvu mezi pronajímatelem - společností CBP credital financial, s.r.o., zastoupenou obviněným, a nájemcem T. V. (kdy obě strany zlegalizovaly své podpisy v notářské kanceláři), podle níž pronajímatel pronajímá nájemci výše uvedenou nemovitost na dobu určitou od 3. 7. 2020 do 3. 8. 2020, ještě téhož dne obviněný jako jednatel společnosti CBP credital financial, s. r. o., a osoba oprávněná nechal ve stejné notářské kanceláři uzavřít dohodu o splnění pohledávky oprávněného se svolením k vykonatelnosti podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), podle níž povinný T. V. uznává svoji povinnost z nájemní smlouvy ze dne 3. 7. 2020 a povinnosti odevzdat a vyklidit výše uvedenou nemovitost (byt č. XY na adrese XY) a současně uznává svůj závazek ji předat oprávněnému nejpozději dne 3. 8. 2020, přičemž v případě prodlení s výše uvedeným závazkem dává své výslovné svolení oprávněné společnosti CBP credital financial, s. r. o., aby byl podle notářského zápisu proveden výkon rozhodnutí (exekuce) a notářský zápis byl exekučním titulem, dne 23. 8. 2020 pak Richard Dvořák předal T. V. v hotovosti druhou splátku kupní ceny ve výši 100 000 Kč a společnost CBP credital financial, s. r. o. podala návrh Exekutorskému úřad Brno-město, soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta, na dražbu výše uvedené nemovitosti (kterou nabyla od bratrů J. a T. V.), dražba proběhla dne 26. 11. 2020 a nemovitost v ní byla vydražena J. F. za částku 1 110 000 Kč, a obviněný se tak popsaným klamavým jednáním vůči bratrům V., za které uhradil toliko 114 845 Kč, resp. 100 496,49 Kč na exekucích a za T. V. navíc dluh ve fondu oprav ve výši 64.000 Kč, přičemž tomuto poškozenému zároveň nechal předat 120 000 Kč jako částečnou úhradu kupní ceny za byt, obohatil na jejich úkor o celkovou částku nejméně 710 658,51 Kč.
3. Za tato jednání byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zároveň i k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb po 4 000 Kč, tj. v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Z. P. částku 398 132 Kč, poškozenému J. V. částku 440 155 Kč a poškozenému T. V. částku 270 503,51 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody byli jmenovaní poškození podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozené L. K. a V. S. odkázal městský soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení v celém rozsahu.
4. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný byl zároveň podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutky popsané v bodech ad I. 5) až 7), v nichž byly rovněž spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pod bodem II. výroku rozsudku pak bylo rozhodnuto, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby pro shora popsané jednání vůči poškozeným bratrům V. spoluobvinění Richard Dvořák a právnická osoba CBP credital financial, s. r. o.
5. Následná odvolání obviněného a poškozených L. K. a V. S. proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 20. 8. 2025, č. j. 5 To 215/2023-2354, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Marek Sadílek dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.
7. V odůvodnění předně namítl, že v jeho věci rozhodoval v prvním stupni soud, který nebyl náležitě obsazen. Připomněl, že v průběhu hlavních líčení, mezi jednáními dne 20. 4. 2024 a 19. 12. 2024, nahradil původního člena senátu Ing. Jiřího Gajdaruse nový přísedící Zdeněk Reichenauer, a městskému soudu vytkl, že na tuto změnu adekvátně procesně nereagoval a tím porušil „zásadu kontinuity senátu“. V uvedené souvislosti podotkl, že k výměně přísedících došlo během provádění stěžejních důkazů, na jejichž základě se formovala rozhodná skutková zjištění, takže soud je posléze v rozporu se zásadami přímosti a bezprostřednosti nehodnotil v neměnném složení. Dovolatel míní, že jde o vadu řízení zakládající první z uplatněných dovolacích důvodů, v jejímž důsledku bylo současně porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce.
8. Pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. adresně podřadil výhrady proti nedostatečnému odůvodnění obou meritorních rozhodnutí co do rozsahu i preciznosti. Nižším soudům vytýká jednostranné a povrchní hodnocení důkazů, provedených navíc v nedostatečné kvantitě, a od něj se odvíjející rezignaci na racionální posouzení otázky jeho údajného podvodného úmyslu. V uvedené souvislosti označil za navýsost nepravděpodobné, že by všichni poškození, byť v časové tísni, podepsali před notářem listiny s doložkou přímé vykonatelnosti stvrzující přijetí statisícových částek, pokud by se mělo jednat o pouhou fikci. Jestliže se soud prvního stupně opřel o jejich tvrzení, aniž by se důsledně zabýval jejich věrohodností a vzal v úvahu, že poškození se vesměs stali aktivními až poté, co byli „propojeni“ a zastoupeni stejným zmocněncem H., nerespektoval princip presumpce neviny a od něj odvozené pravidlo in dubio pro reo. Dovolatel trvá na tom, že poškození byli před podpisy obsahově jednoduchých a srozumitelných dokumentů vždy podrobně poučeni o právních důsledcích svého jednání. Je vyloučeno, že by něčemu neporozuměli. Nic pochybného pak není ani na tom, že jim finanční prostředky předával v hotovosti. Pokud se nad tím soudy v rámci svých úvah pozastavily, pak nevzaly v potaz, že poškození buď neměli zřízeny bankovní účty, anebo byli zatíženi exekucemi, které jim v případné dispozici s jejich konty bránily. Tendenčně byly hodnoceny také časové souvislosti jednotlivých případů, z nichž byla automaticky vyvozována nepravdivost obsahu dovolatelem předložených listin. Podstatným zůstává, že L. K., Z. P., V. S. a T. a J. V. nebyli schopni logicky vyložit, proč si počínali způsobem uvedeným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Logiku postrádá i jejich vysvětlení, že měli za to, že jim chce obviněný pomoci s vyplacením exekucí. Nabízí se otázka, co by z toho dovolatel, jehož měli poškození zároveň vnímat jako podnikající osobu, vlastně měl. K ověření pravdivosti jejich výpovědí proto v řízení před krajským soudem navrhoval doplnění dokazování o výslechy celkem sedmi svědků, z nichž byl ovšem ve veřejném zasedání slyšen jen jeden. Ostatním důkazním návrhům odvolací soud nevyhověl, aniž by přesvědčivě zdůvodnil proč. Výpověď M. Č. pak opět chybně hodnotil v neprospěch obviněného, jakkoli lze připustit, že svědek se k věci vyjadřoval spíše obecně a detaily k ní si již nepamatoval. Potvrdil však minimálně předávání hotovosti klientům jako jeho běžnou praxi dovolatele. Již tím zpochybnil tvrzení poškozených natolik, že bylo namístě provést i ostatní navržené výslechy. Pokud tak krajský soud neučinil, zatížil řízení vadou opomenutých důkazů.
9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že posuzované vztahy mezi ním a poškozenými měly bez výjimky soukromoprávní charakter a jsou či byly předmětem četných občanskoprávních řízení. Poškození tudíž měli, mají a také využívají efektivní občanskoprávní prostředky k ochraně svých subjektivních práv a zájmů. Trestní řízení tak proti němu bylo zahájeno a vedeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, od níž soudy zcela odhlédly a k posouzení otázky viny přistoupily spíše mechanicky. Nijak se nevypořádaly s faktem, že podstatou a důvodem uzavírání jednotlivých smluv a provádění notářských zápisů s doložkou vykonatelnosti, které slouží jako exekuční titul v civilním řízení, byla jeho snaha zajistit své pohledávky „v rizikovém segmentu nebankovního financování“. 10. Jiné nesprávné právní posouzení ve smyslu posledně citovaného zákonného ustanovení spatřuje dovolatel i ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozeným bratrům V. a poškozenému Z. P. Městský soud podle jeho názoru při vyčíslení škody u prvně jmenovaných chybně vycházel z částky, za kterou byla jejich nemovitost prodána v dražbě, aniž by zohlednil, že hodnota spoluvlastnického podílu, který každý z poškozených původně vlastnil, byla – s přihlédnutím k závěrům znalce k případu poškozené V. S. – nepochybně nižší než prostá polovina hodnoty nemovitosti. Poškozenému Z. P. pak uplatněný nárok na náhradu škody neměl být přiznán vůbec a dotyčný s ním měl být odkázán na občanskoprávní řízení. Výrok soudu prvního stupně zde totiž koliduje se zjištěním, že poškozený se souběžně dovolává určení vlastnického práva k nemovitosti u civilního soudu, kde může být spěšný. Pak by mu ovšem reálně nevznikla škoda, která mu má být nahrazena na podkladě pravomocného rozhodnutí vyhlášeného v trestním řízení. 11. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2025, č. j. 5 To 215/2025-2354, „ve všech výrocích týkajících se jeho osoby“, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k námitce týkající se změny ve složení senátu městského soudu poukázal na genezi hlavního líčení s tím, že po vynuceném nahrazení původně určeného přísedícího Ing. Jiřího Gajdaruse z důvodu jeho hospitalizace postupovala předsedkyně senátu v souladu s ustanovením § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř., když za účasti nového člena senátu Zdeňka Reichenauera a především se souhlasem obou procesních stran před dalším pokračováním hlavního vylíčila podstatný obsah protokolu z jednání konaného dne 24. 9. 2024, včetně důkazů, které v něm byly provedeny. Vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tak postup prvoinstančního soudu zatížen nebyl. Opodstatněně neuplatnil obviněný ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně přistoupil k provádění důkazů s dostatečnou pečlivostí a vyvodil z nich přiléhavé skutkové závěry, s nimiž se naprosto správně ztotožnil i soud odvolací. Důkazy, o něž se opírá závěr o vině dovolatele trestným činem, nestály izolovaně, ale naopak korespondovaly navzájem a vytvářely tak ucelený soubor, kterým byla obhajoba obviněného bezpečně vyvrácena. Přitom se zdaleka nejednalo jen o vlastní výpovědi poškozených. Tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry tak napadená rozhodnutí nevykazují. Nižší soudy nezatížily svůj postup ani vadou opomenutých důkazů. Nevyhovění důkazním návrhům obhajoby odůvodnily sice stručně, avšak dostatečně přesvědčivě. Státní zástupce se ztotožnil s jejich vysvětlením, že obviněným navrhované výslechy svědků by zjevně nemohly vést k vyjasnění či změně skutkového stavu. Dokazování realizované městským soudem považuje za úplné a bezvadné. Následně se vymezil i proti námitce, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle níž jeho odsouzením došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. K souvztažné argumentaci zdůraznil, že uvedenou zásadu nelze chápat jako okolnost vylučující vyvození trestní odpovědnosti vždy, když lze za určité protiprávní jednání vyvodit i jiný paralelně existující druh odpovědnosti. Souběžné uplatnění různých druhů právní odpovědnosti naopak není vyloučeno, a zvláště pak ne v případech závažného úmyslného porušení smluvních povinností, jakkoli je lze sankcionovat i netrestními prostředky. Ostatně pro trestné činy podvodu, který spáchal i dovolatel, je typické, že mezi pachatelem a obětí zároveň existuje soukromoprávní vztah, jehož existencí nelze bez dalšího aplikaci výše zmíněné zásady zdůvodňovat. K námitkám, jimiž obviněný atakoval závěry soudů ke škodě způsobené poškozeným Z. P. a bratrům J. a T. V., státní zástupce stručně odkázal na úvahy obsažené v příslušných pasážích odůvodnění obou napadených rozhodnutí, které označil za správné a logicky obhajitelné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání zároveň projevil i pro případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
14. Protože je dovolání specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele (k tomu viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).
15. Spíše jen pro úplnost lze na tomto místě zmínit, že obviněný mohl, resp. vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci měl, uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. 16. V praxi za daných okolností poměrně běžnou absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud nepovažuje za takový nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. I nyní se proto rovnou zaměřil na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu nebo jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., které jsou v dovolání výslovně označeny.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, anebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. U druhé z obou uvedených alternativ přitom platí, že soud nebyl náležitě obsazen, zejména pokud jeho složení neodpovídalo příslušným ustanovením zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak je tomu zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo když byl senát složen z předsedy a přísedících, přestože měl být obsazen výhradně soudci z povolání (nebo opačně), dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, anebo se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř, případně soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce zároveň platí, že soud je náležitě obsazen jen za předpokladu, že všichni soudci, kteří se jako členové příslušného senátu zúčastnili projednání a rozhodnutí konkrétní věci, odpovídali kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit naplnění zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Splnění tohoto požadavku se v praxi realizuje přidělováním soudní agendy a určením složení senátů podle rozvrhu práce každého soudu ve smyslu § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.
19. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
20. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného Marka Sadílka a dospěl k následujícím závěrům.
21. Výtku, že městský soud při změně přísedícího během hlavních líčení porušil „zásadu kontinuity senátu“, bylo možno pod deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podřadit jen s notnou dávkou tolerance. Dovolatel ji totiž podpořil jen poněkud zmatenou argumentací, aniž by adresně poukázal na některou z podstatných vad řízení, tak jak jsou vyjmenovány v bodě 17. odůvodnění tohoto usnesení (viz výše). Současně dokonce ani netvrdil, že by reklamovaná změna byla neopodstatněným či snad dokonce ryze účelovým krokem, v jehož důsledku byl v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod odňat svému zákonnému soudci. Naznačil pouze, že postupem soudu prvního stupně došlo k porušení významných procesních zásad bezprostřednosti a ústnosti a od nich odvozeného pravidla nezměnitelnosti složení soudního tělesa, jimiž je zajištěna integrita procesu dokazování v trestním řízení, když soud na danou změnu „řádně procesně nereagoval“, resp. se s ní „řádně procesně nevypořádal“. Přitom ovšem vůbec nevysvětlil, co si pod oním „řádným zareagováním / vypořádáním se“ představuje, jak měl podle něj městský soud správně postupovat. Úkolem Nejvyššího soudu samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). 22. V uvedené souvislosti je předně nutno odmítnout výchozí narativ dovolatele, na němž (patrně) stojí příslušný segment jeho argumentace, a sice že změna ve složení senátu je přípustná jen pro ty úkony, které nemají povahu „meritorního posuzování“, nikoli však v průběhu dokazování, na jehož podkladě se posléze utvářejí skutková zjištění rozhodná pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. Legitimní požadavek, aby všichni členové příslušného soudního senátu, kteří autoritativně zjišťují skutkový stav, byli přítomni celému průběhu dokazování v hlavním líčení, na jehož základě je takové zjištění činěno, dovolací senát nemíní nikterak zpochybňovat či relativizovat. Podotýká však, že jej z povahy věci nelze naplnit vždy bezvýjimečně, naopak za určitých mimořádných okolností nezbývá než se od něj minimálně v zájmu naplnění jiné z kruciálních zásad spravedlivého procesu, a sice zásady rychlosti řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do jisté míry odchýlit. Typicky půjde o úmrtí „původního“ člena senátu nebo jinou objektivní překážku, která mu brání v další participaci na rozhodování ve věci, jako je např. konec jeho funkčního období, dlouhodobější zdravotní obtíže či hospitalizace s výhledem nikoli krátké rekonvalescence, jak tomu patrně bylo i u přísedícího Ing. Jiřího Gajdaruse (opak není namítán), který byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně nuceně nahrazen Zdeňkem Reichenaurem. 23. Na podobné výjimečné situace pamatuje v rovině „jednoduchého práva“ ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř., které obhajoba účelově přehlíží a které upravuje dvě alternativy, jak lze po vynucené změně ve složení senátu v průběhu hlavního líčení dále postupovat. První z nich je opakování hlavního líčení od samého počátku a druhou pak možnost v něm pokračovat poté, co byl s nezbytným souhlasem státního zástupce a obviněného přečten podstatný obsah protokolů o (dosavadním) hlavním líčení, včetně důkazů v něm provedených. Právě tuto druhou variantu využil Městský soud v Brně, když si po zahájení hlavního líčení dne 14. 11. 2024 vyžádal souhlas obou procesních stran se čtením protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 9. 2024, který mu udělil jak státní zástupce, tak i obviněný za účasti svého tehdejšího obhájce JUDr. Zdeňka Odehnala (viz protokol na č. l. 1239 verte spisu). Nynější paušální tvrzení, že prvoinstanční soud „řádně procesně nereagoval“ na změnu v obsazení senátu, resp. o „absenci řádného procesního vypořádání se s touto změnou“ tak nemají oporu v realitě a nelze je vnímat jinak než jako účelovou snahu všemožně zvrátit výsledek řízení, v němž dosavadní obhajovací strategie obviněného selhala.
24. Přesvědčivými argumenty obviněný nepodpořil ani své výhrady vůči rozhodným skutkovým zjištěním nižších soudů. Formálně sice namítl vadu zjevného rozporu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky neuvedl jediný příklad, kdy by nějaký důkaz, mající současně zásadní význam pro podstatné skutkové závěry určující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován přímo proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho se uchýlil k paušálnímu odmítnutí finálních skutkových zjištění a svou rétorikou se pokusil prosadit vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy hodnoceny, poplatný jeho dosavadní popěrné obhajobě, podle níž (lapidárně řečeno) nikoho z poškozených nepodvedl, jednal s nimi naopak vždy korektně a transparentně a především jim skutečně poskytl finanční prostředky tak, jak bylo ujednáno v jednotlivých smlouvách o zápůjčce, či případně zaznamenáno v protokolech o předání hotovostních částek, které poškození později opatřili svými úředně ověřenými vlastnoručními podpisy, takže měl za nimi reálné a nikoli fiktivní pohledávky.
25. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že existenci tzv. „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen z toho důvodu, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou verzi skutkového děje, zatímco důkazy, které jeho nepřesvědčivou obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich selektivního výběru a výkladu, každý z usvědčujících důkazů, které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvořily ucelený řetězec svědčící o jeho vině, hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu a s touto eliminační taktikou se pak snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.
26. Taková argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení již dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatel zjevně vychází z toho, že pokud se nepodaří exaktním způsobem vyvrátit jeho objektivně neověřitelná tvrzení, že poškozené vždy předem poctivě a na rovinu informoval o podstatě své „pomoci“, kterou jim aktivně nabízel při vědomí jejich kritické finanční situace, a přitom jim skutečně po částech z ruky do ruky odevzdával statisícové sumy v hotovosti, pak by měl být automaticky v plném rozsahu zproštěn obžaloby. K tomu je však třeba připomenout, že výše zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o níž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
27. K podobné principiální nejistotě ovšem městský soud v projednávané věci neměl žádný rozumný důvod. Disponoval naopak dostatkem důkazů, které podrobil přísně kritické analýze, při níž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V odsuzujícím rozsudku (viz zejména body 203. až 211.) logicky vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou a proč naopak uvěřil nikoli osamoceně stojícím výpovědím poškozených, že od něho nikdy žádné peníze jako zápůjčky neobdrželi a příslušné dokumenty podepisovali z neznalosti věci a v omylu, do něhož je lstí uvedl právě on. Pokud za daných okolností neměl odvolací soud k reklamovaným skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. Takové selhání nelze spatřovat ani v tom, že se z valné části omezil na opakovaní skutkových úvah městského soudu proložených jejich pochvalným hodnocením. K tomu je třeba připomenout, že obviněný i svůj řádný opravný prostředek, jímž mimo jiné brojil proti skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení, vystavěl na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založil svou procesní obranu v hlavním líčení a na něž v plném rozsahu reagoval již městský soud. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
28. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Ani Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou vadu, nemíní nad rámec úvah městského a krajského soudu cokoli doplňovat či obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není.
29. Ztotožnit se nebylo možno ani s námitkou dovolatele, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutí podstatných důkazů. Takového pochybení se soud obecně dopustí tehdy, jestliže nesplní jednu ze svých základních povinností korespondujících s ústavně zaručeným právem na obhajobu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). 30. Výtku, že krajský soud většině návrhů obviněného na doplnění dokazování nevyhověl bez odpovídajícího zdůvodnění, konfrontoval dovolací senát se spisovým materiálem, včetně zvukového záznamu z veřejného zasedání zachyceného na CD nosiči (č. l. 2354 spisu). Pravdou je, že obviněný skutečně před jeho konáním odvolacímu soudu zaslal prostřednictvím datové schránky písemný požadavek na výslech celkem sedmi svědků (č. l. 2334 spisu), z nichž byl později při jednání slyšen jen jeden, a to v soudní budově přítomný a k výpovědi předem aktivně připravený M. Č. 31. Po skončení výslechu jmenovaného jsou nicméně na zvukovém záznamu v čase 1:34:01 hod. zachyceny opakované dotazy předsedkyně senátu směřované k obviněnému a jeho obhájci, zda mají ještě další návrhy na doplnění dokazování ve veřejném zasedání, resp. zda se domáhají provedení dalších důkazů před odvolacím soudem nad rámec právě skončeného výslechu. Tehdejší obhájce obviněného na to odpověděl jednoznačně negativně s tím, že pro rozhodnutí odvolacího soudu považuje stávající penzum důkazů za dostatečné. Na vysvětlenou pak zdůraznil, že smyslem podaného řádného opravného prostředku je docílit vrácení věci městskému soudu (který zřejmě měl dokazování doplnit v navazujícím hlavním líčení). Dovolatel se přitom proti tomuto vyjádření JUDr. Odehnala nijak nevymezil ani je nekorigoval, přestože k tomu nepochybně měl prostor. Pokud tedy nyní prostřednictvím nově zvoleného obhájce v rozporu s realitou namítá, že jeho další důkazní návrhy krajský bez náležitého odůvodnění „zamítl“, jde o účelovou demagogii, která zcela jistě není způsobilá založit úvahy o nutné revizi reklamovaného procesního postupu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Nejvyšší soud dále konstatuje, že odůvodněné skutkové závěry městského soudu našly odpovídající vyjádření také ve zvolené právní kvalifikaci stíhaného jednání. Pokud dovolatel operuje soukromoprávním základem posuzované věci a aktivní obranou, či možností takové aktivní obrany, poškozených prostředky vlastními občanskému právu, předkládá tím krajně zjednodušující pojetí zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které rozhodně nelze akceptovat. Princip použití trestního práva jako krajního prostředku v případech, kdy již nestačí užití nástrojů jiných právních odvětví, rozhodně není možné vykládat tak, že existence např. občanskoprávních norem umožňujících ekonomickou nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem automaticky zakládá nutnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio právě jen podle nich, tj. bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Nutno připomenout, že základní funkcí trestního práva i nadále zůstává ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené samozřejmě i jinými právními odvětvími, přičemž jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Jinak řečeno, byl-li spáchán trestný čin (případně jeho pokus), jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak tomu nesporně bylo i v nyní řešeném případě, pak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných celospolečenských zájmů s prostým poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví, jejichž prostřednictvím se konkrétní oběť rovněž může domáhat odstranění závadného stavu či adekvátního zadostiučinění za vzniklý trestněprávně relevantní následek. Stále je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. 33. Vlastní otázku společenské škodlivosti činu je pak třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, že jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy by se mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy, například podle zákona o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.). 34. Takovými zvláštními okolnostmi výrazně snižujícími společenskou škodlivost činu však systematické a poměrně rafinované podvodné jednání dovolatele, jehož se dopouštěl vůči vícero předem vytipovaným osobám a které směřovalo ke způsobení škody na jejich majetku v úhrnné výši přesahující 2 000 000 Kč, zajisté charakterizováno není. Pokud tedy byl uznán vinným trestným činem (zločinem) podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pak to žádnou vadu nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezakládá.
35. Relevantními, resp. důvodnými, neshledal dovolací soud ani námitky obviněného směřující do výroků, jimiž ho městský soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal k povinnosti nahradit škodu poškozeným Z. P. a bratrům T. a J. V. U Z. P. byly nepochybně splněny veškeré předpoklady podle § 228 odst. 1 tr. ř., za nichž soud v trestním řízení rozhoduje o nároku poškozeného v adhezním řízení. Eventuální hrozbě (pokud by se snad v budoucnu měla zhmotnit ve skutečnost), že jmenovaný se v občanskoprávním sporu nakonec zdárně domůže určení vlastnického práva k nemovitostem, o něž jako oběť podvodu přišel, a pak by se teoreticky mohl případným souběžným splněním povinnosti k náhradě škody stanovené trestním rozsudkem bezdůvodně obohatit na jeho účet, nechť se dovolatel sám podle potřeby brání dostupnými prostředky civilního práva. Jeho obavy z hypoteticky nastíněného vývoje věcí příštích vskutku není namístě řešit tím, že soud činný v trestní věci od autoritativního rozhodnutí o řádně a včas uplatněném nároku poškozeného „pro jistotu“ upustí v zájmu jakési „preventivní ochrany“ majetkových zájmů obviněného. Pokud pak jde o stanovení částek, které má dovolatel zaplatit bratrům V., soud vzal důvodně za základ pro jejich výpočet cenu, za kterou společnost CPB credital financial, s. r. o., prodala jejich bytovou jednotku jako celek nové výhradní nabyvatelce J. F. (tj. 1 110 000 Kč). Takto zjištěnou částku pak logicky vydělil dvěma, když vzal v úvahu, že dosavadními vlastníky nemovitosti byli právě a jen poškození (každý ideální polovinou) a žádná další osoba. K ponížení hodnoty jejich spoluvlastnických podílů v duchu vyjádření znalce Ing. Tomáše Chalupy, který ovšem zpracovával posudek k ocenění spoluvlastnických podílů na rodinném domě a pozemcích u poškozené V. S. za zcela odlišným účelem, a sice pro potřeby exekučního řízení (k tomu viz č. l. 592 a násl. spisu), nebyl dán žádný racionální důvod. V řešené souvislosti totiž není rozhodná obvyklá hodnota jednoho spoluvlastnického podílu na nemovitosti (z celkových dvou), nýbrž výše škody způsobené trestným činem, která je představována obvyklou hodnotou celé nemovitosti, o níž poškození v důsledku podvodného jednání dovolatele přišli.
36. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný Marek Sadílek opřel svůj mimořádný opravný prostředek o námitky, které uplatněným dovolacím důvodům buď vůbec neodpovídaly, anebo z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. postrádaly materiální opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti jimi nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který dovolatel navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
37. Nejvyšší soud tudíž rozhodl tak, že předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).