Plný text
3 Tdo 127/2026-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2025, č. j. 10 To 318/2025-85, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 53/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2025, č. j. 4 T 53/2025-71, byl obviněný V. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 7. 5. 2025 v době od 14:15 hodin do 14:20 hodin řídil na silnici III. třídy číslo XY v obci XY, okres XY, a dále po silnici III. třídy číslo XY a po účelové komunikaci ve směru na obec XY, okres XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Renault Megane, RZ: XY, ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje, přičemž byl kontrolován hlídkou Městské policie města Čelákovice a následně hlídkou Dopravního inspektorátu Policie ČR Nymburk a dechovými zkouškami provedenými přístrojem Dräger Alcotest 7510 bylo v jeho krvi zjištěno dne 7. 5. 2025 ve 14:55 hodin 2,20 promile alkoholu a v 15:07 hodin 2,32 promile alkoholu.
2. Za to byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 (padesáti) denních sazeb v částce 700 Kč, tedy celkem 35.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře 28 (dvaceti osmi) měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 27. 10. 2025, č. j. 10 To 318/2025-85, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a které opřel „především“ o to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný konstatoval nesprávné vyhodnocení důkazů a skutkového stavu a nesprávné vyměření uloženého trestu. Současně poukázal na princip neviny formulovaný v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Soudy totiž nedostatečně zohlednily prohlášení viny, jež učinil. To však bylo základním právem obviněného a současně založilo povinnost soudu zohlednit tento institut jako polehčující okolnost při ukládání trestu. Obviněný tím totiž projevil značnou sebereflexi a upřímnou lítost a tím, že soudy tuto skutečnost nevzaly v úvahu, zasáhly do jeho práva na řádnou obhajobu, respektive jej zcela ignorovaly.
6. V druhé části svého dovolání obviněný konstatoval zaměření svého dovolání vůči výroku o trestu z důvodů jeho nepřiměřenosti. Soudy totiž nezohlednily zásadní polehčující okolnost, kterou prohlášení viny je. Vedle toho měla být vzata v úvahu i bezúhonnost dovolatele, neboť k záznamu v rejstříku trestů již nebylo možno přihlížet, a přesto se k němu soud na několika místech vyjadřoval a kladl jej k tíži dovolatele. Závěrem shrnul, že trest zákazu činnosti byl nepřiměřeně přísný a průběh líčení nebyl dostatečně promítnut do jeho snížení oproti trestu uloženému v trestním příkazu.
7. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2025, č. j. 10 To 318/2025-85, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 9. 2025, č. j. 4 T 53/2025-71, a věc vrátil zpět soudu prvního stupně. Současně navrhl, aby dovolání byl přiznán odkladný účinek.
8. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a podstaty dovolacích námitek obviněného zopakoval obecná východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž však předeslal, že žádná ze vznesených námitek tomuto ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání neodpovídala. Zdůraznil, že výrok o trestu lze napadat primárně dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. za situace, kdy je uložen nezákonný druh trestu nebo trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Obviněným zvolený důvod nesprávného právního posouzení připadá v úvahu zásadně jen v otázkách jiného právního posouzení hmotného práva, například posouzení podmínek pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu. Případná pochybení při hodnocení kritérií pro ukládání trestu a uložení nepřiměřeného trestu tak nelze napadat pod žádným dovolacím důvodem. Výjimkou by mohly být toliko případy zjevného zásahu do základních práv a svobod, kdy by uložený trest byl v rozporu s ústavním principem proporcionality. V nyní posuzovaném případě ovšem soudy zohlednily význam všech v úvahu připadajících polehčujících a přitěžujících okolností dostatečně a v souladu se zákonem a jím uložené tresty se neocitly ani v rozporu s principem proporcionality trestní represe. Námitky obviněného tedy nenaplnily žádný ze zákonem stanovených důvodů dovolání.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
11. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
12. Nejvyšší soud již na tomto místě považoval za nutné předeslat, že dovolání podané obviněným prostřednictvím jím zvoleného obhájce je až na skromné výjimky (kromě označení napadených rozhodnutí pouze ve zdůraznění dosavadní bezúhonnosti odkazem na zahlazený trest v posledním odstavci) zcela identické s podáními činěnými týmž obhájcem ve věcech jiných obviněných, ke kterým se již Nejvyšší soud v minulosti vyjadřoval a apeloval na obhájce, aby věnoval tvorbě mimořádných opravných prostředků náležitou péči a pozornost, kterou si s ohledem na svoji povahu a velkorysou lhůtu k jejich podání zaslouží. To konečně vede i k tomu důsledku, že i reakce Nejvyššího soudu je prakticky totožná, neboť mu nebyla předložena konkrétní a individuální argumentace, se kterou by se mohl vypořádat. Za stěžejní výhradu vůči podanému dovolání bylo možno označit nepřesné označení důvodu dovolání, který byl uvozen slovem především. Toto slovo v běžném významu uvozuje otevřenou množinu možností s důrazem na jednu, nikoliv kategorickou volbu. Takovýto způsob ovšem není v souladu s požadavky zákona konkrétně § 265f tr. ř., neboť ten uvádí mezi náležitostmi dovolání explicitní odkaz na zákonné označení zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit právě shora zmíněné povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Ani takto zvolená formulace tedy nemohla v rozporu s tímto ustanovením umožnit generální revizi celého rozhodnutí, ale volbu obviněného bylo nutno považovat za výslovnou a jednoznačnou, byť použil obrat připouštějící širší výklad, neboť ten by odporoval účelu zákona.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněný brojil především proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
17. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že vlastní argumentace obviněného směřovala výlučně vůči výroku o trestu, který shledal nepřiměřeným, zejména pak trest zákazu činnosti.
19. Předně je nutno předeslat, že dovolání podané obviněným bylo shodné s jeho odvolací argumentací, místy zcela identické. Se stejnými námitkami byl tedy již konfrontován odvolací soud, který je beze zbytku vypořádal. Již tato skutečnost zpravidla indikuje odmítavý výsledek dovolacího řízení (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu v zásadě ztotožnil, a proto poskytne jen stručné odůvodnění k jednotlivým námitkám.
20. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Vezme-li Nejvyšší soud v úvahu, že v druhé části (která ve své podstatě duplikovala samostatnou dovolací argumentaci a jevila se spíše jako nepozornost obhájce při využití jiného vzoru podání) zaměřenou výslovně vůči výroku o trestu, jakož i podstatu všech dovolacích námitek, nutno předeslat, že obviněný brojil výlučně proti uloženému trestu. Výrok o trestu může být napadán zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně ovšem jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat trestu podle vlastních představ dovolatele. Pouze za situace, kdy dovolatel namítá vady jiného právního posouzení otázky hmotného práva, jakým mohou být například otázka souběhu trestných činů jako esenciálního předpokladu pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu, lze výtky vůči uloženému trestu subsumovat podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Sluší se však zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
21. Pokud obviněný vyčítal soudu druhého stupně nesprávné vyhodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, učinil tak výlučně formálně bez formulace jakékoliv konkrétní výhrady, která by takovému závěru byť vzdáleně svědčila. Své abstraktní výtky tak obviněný svázal s nesprávnou výměrou trestu, neboť podle jeho přesvědčení soudy nedostatečně zohlednily jím učiněné prohlášení viny. Předně je však třeba poukázat na skutečnost, že v nyní posuzované věci k účinnému prohlášení viny vůbec nedošlo. Naopak ze spisového materiálu je patrno, že obviněný učinil prohlášení viny písemně, což nejprve soud prvního stupně přijal, avšak po kasačním zásahu soudu druhého stupně (právě z důvodu nemožnosti přijmout písemné prohlášení viny), nařídil hlavní líčení, ke kterému obviněného předvolal. Ten se ovšem bez omluvy nedostavil a soud proto pokračoval v jeho nepřítomnosti. Přítomný obhájce tak učinil nesporným skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku a soud prvního stupně přečetl výpověď obviněného z přípravného řízení, ve které se k činu doznal. Institut prohlášení viny, jak jej předpokládá trestní řád v § 206c tr. ř., tak vůbec nenašel v nastolené procesní situaci své místo. Současně je nutno připomenout, že základní premisou pro účinné prohlášení viny je i akt přijetí ze strany soudu. Již v tomto bodě byla tedy argumentace obviněného zcela neodpovídající jeho situaci (což bohužel svědčilo o nedostatečné obezřetnosti obhájce při přípravě, respektive kopírování jiného, mimořádného opravného prostředku). Pokud totiž obviněný neprohlásil vinu, těžko může vyčítat soudu prvního stupně, že ji nedostatečně zohlednil v úvahách o výměře trestu. Naopak z rozsudku soudu prvního stupně vyplynulo, že ten zohlednil všechny ve věci relevantní okolnosti, a to jak ty polehčující, tak ty přitěžující. Soud zcela správně přihlédl k doznání obviněného a faktu, že se na něj hledí, jako by nebyl v minulosti trestán. Na druhé straně ale neponechal stranou ani množství požitého alkoholu a místo a čas spáchaného skutku. Stejně tak vzal v potaz i skutečnost, že již v minulosti měl obviněný problémy právě s alkoholem za volantem. V tomto směru se slušelo v reakci na námitky obviněného zdůraznit, že záznamy v trestním rejstříku nebyly hodnoceny jako přitěžující okolnost ve smyslu recidivy, neboť to by bylo po zahlazení odsouzení nepřípustné, avšak byly vzaty v úvahu pro dokreslení osobnostního nastavení obviněného, který ačkoliv byl již dvakrát vystaven trestnímu postihu za to, že řídil pod vlivem návykové látky, tuto skutečnost náležitě nereflektoval. Trest uložený obviněnému tedy nepřekročil nejen meze stanovené zákonem co druhu a výměry trestu, ale ani hranici přiměřenosti ve vztahu ke spáchanému skutku. Naopak byl shledán zcela adekvátním, spíše mírnějším (viz bod 5. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
22. Obviněný odkazoval v rámci své dovolací argumentace také na svá základní lidská práva, konkrétně presumpci neviny, která byla podle jeho mínění v řízení porušena. Avšak neuvedl opět žádnou argumentaci, která by se k této otázce vázala. Co se týkalo skutkových zjištění, ta jím nebyla v žádné fázi řízení zpochybněna, naopak sám dovolatel kladl veliký důraz na učiněné prohlášení viny. Nejvyšší soud se tedy omezil toliko na konstatování, že neshledal v napadených rozhodnutích ani řízení jim předcházejících ničeho, co by indikovalo jakýkoliv zásah do základních lidských práv a svobod obviněného, tím méně pak do presumpce neviny a práva na obhajobu. Zároveň pokud obviněný chtěl spojit své domnělé nároky na trest odpovídající jeho představám s některým z katalogu základních práv, pak tak učinil zcela neúspěšně a bohužel v kontextu věci i nesmyslně a v podstatě vnitřně rozporně. Čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod totiž stanovuje právo spočívající v tom, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Obviněný se k činu doznal a výrok o vině přijal, tedy takto konstruovanou argumentaci nezbylo než označit za vnitřně rozpornou. Z kontextu celého dovolání vyplynulo, že se spíše domáhal benefitů, které mu podle jeho přesvědčení měly vyplynout z prohlášení viny a ve svých úvahách dospěl k tomu, že by se mělo jednat o základní právo. I tato myšlenka je ovšem zcela mylná. Z ústavního pořádku nevyplývá právo na trest, který by si obviněný přál a byl by mu pohodlný. Takovým postupem by naopak byla funkce trestání jako účinné ochrany a prevence společnosti limitována na pouhou formalitu bez vlastního výchovného obsahu. Takovéto námitky tedy Nejvyšší soud kategoricky odmítl.
23. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv vytýkal vady, které nyní (nesprávně) podřadil pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z dovolatelem uplatněných vad nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
24. Lze tedy uzavřít, že všechny dovolací námitky obviněného se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů obsaženým v § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
25. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
26. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 2. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu