Plný text
3 Tdo 134/2024-1820
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný T. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 1/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. B. odmítá.
Odůvodnění: I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 17 T 1/2021, byl obviněný T. B. pod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. v době přesně nezjištěné, ale před datem 18. 12. 2016, pod příslibem opatření práce servírky, vylákal do Rakouska poškozenou N. Š., o které věděl, že nemá zaměstnání, nemá rodinné zázemí, nemá kde bydlet a nemá žádné peníze; po příjezdu do Rakouska jí sdělil, že dopravou do klubu a pobytem v klubu jí vznikl dluh, který musí uhradit a přinutil ji proti její vůli vykonávat prostituci v nočním klubu D. V. v XY a v klubu D. V. v XY; N. Š. začala v nočních klubech pracovat, přičemž její činnost spočívala v poskytování sexuálních služeb za úplatu, polovinu výdělku, kterou tímto způsobem získala, musela odevzdávat provozovateli klubu E. H., do konce roku 2016 získala nejméně 5000 €; dne 1. 1. 2017 za ní přišel T. B. s tím, že mu musí dát všechna eura, která získala, a to z toho důvodu, že on je smění na české koruny, peníze si však ponechal pro sebe, a dále N. Š. vyhrožoval odvezením do Turecka či nahlášením, že distribuuje metamfetamin a to v případě, že učiní oznámení na policii, čímž ji mimo jiné přinutil vrátit se do R. v období před vánočními svátky po krátkém odjezdu do České republiky, N. Š. dále nesměla noční kluby sama opustit a popsanou činnost vykonávala nejméně do 4. 1. 2017, kdy se jí podařilo uprchnout;
2. v době přesně nezjištěné před datem 28. 6. 2017, pod příslibem opatření práce barmanky, vylákal M. K. M., o které věděl, že nemá zaměstnání, peníze, ani kde bydlet, k cestě do R., oba vycestovali dne 28. 6. 2017 a téhož dne ji zanechal v nočním klubu D. V. provozovatele E. H. na adrese XY; po příjezdu na místo poškozená zjistila, že nejde o práci barmanky, ale má za úplatu poskytovat sexuální služby zákazníkům, M. K. M. to odmítala a předstírala, že je nemocná; mezitím napsala B. Z., že tuto práci dělat nechce, že ji mají odvézt domů, načež se jí ozval T. B., ten se jí nejprve vysmál a poté jí telefonicky sdělil, že mu dluží nejméně 100 € a má se mu ozvat, až bude mít tyto peníze k dispozici, do té doby má pracovat, také jí vyhrožoval dalšími výroky, přičemž B. Z. jí zároveň sdělil, že neuvidí svého psa; také E. H. se k ní choval výhrůžně, křičel na ni, měla z něho strach; v nočním klubu byla do 2. 7. 2017, kdy se jí dařilo předstírat nevolnost, takže nemusela pracovat s žádným zákazníkem; uvedeného dne, tj. 2. 7. 2017, když jí pomohla jedna z žen z nočního klubu, kolem 20:00 hod. utekla a nejprve stopem vycestovala do Spolkové republiky Německo, poté za pomoci rodičů se dostala zpět do České republiky.
2. Za shora popsané jednání (pod body 1. a 2.) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl již pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 T 69/2020-49, a sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl již pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2021, č. j. 17 T 30/2019-9482, byl obviněný odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8 (osm) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 50denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 50.000 Kč (padesát tisíc korun českých).
4. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému povoleno hradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 2.500 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, jestliže nezaplatí dílčí splátku včas.
5. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci:
- 2 ks ampulí Deca, 1 ks ampule Deca otevřené, 2 ks ampulí Sustanon, 1 ks ampule Sustanon otevřené – položka č. 14 protokolu o domovní prohlídce (ZV 2667/2018),
- 2 ks lékovek s pilulkami – položka č. 16 protokolu o domovní prohlídce (ZV 2669/2018),
- 1 ks pytlíku s bílou krystalickou látkou – položka č. 18 protokolu o domovní prohlídce (ZV 2671/2018),
- 2 ks lékovek Denabol, 1 ks lékovky Clenbuterol, 1 ks lékovky Tamoxifen Ebewe – položka č. 23 protokolu o domovní prohlídce (ZV 2676/2018),
- 1 ks váhy stříbrné barvy – položka č. 2 protokolu o prohlídce vozidla zn. BMW (ZV 2684/2018),
- 1 ks sáčku s bílou látkou – položka č. 9 protokolu o prohlídce vozidla zn. BMW (ZV 2692/2018).
6. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců.
7. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2020, č. j. 8 T 69/2020-49, a z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2021, č. j. 17 T 30/20199482, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 17 T 1/2021, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
9. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
10. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1780–1789 včetně příloh spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. A dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že došlo k zaměnění znaků trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku a trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku.
11. Obviněný namítá, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podle § 168 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění vychází zejména z výpovědi poškozené Š., která je však značně nevěrohodná. Jednak poškozená svou výpověď měnila, jednak je její výpověď rozporná s řadou dalších důkazů, a to i důkazů soudy neprovedených. Obviněný uvádí, že poškozená nebyla k prostituci nucena, byla naopak řádně nahlášena k pobytu v Rakousku, kde obdržela průkaz poskytovatelky sexuálních služeb, kdy rovněž absolvovala příslušná lékařská vyšetření. Po celou dobu měla rovněž k dispozici mobilní telefon. Navíc v průběhu posuzované doby navštívila Českou republiku, sama se pak do Rakouska dobrovolně vrátila, aby v klubu E. F. a E. H. poskytovala zcela dobrovolně sexuální služby. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z jeho výpovědi, ale i z SMS korespondence, kterou poškozená vedla s jeho osobou o tom, že ji zpět veze její známý a zda by mohla v klubu přespat. S dovolatelem komunikovala zcela normálně. O tom vypovídali i další svědci – zejména E. H., B. Z. a blíže nejmenované ženy pracující v klubu. Z žádných důkazů vyjma výpovědi poškozené nevyplývá, že by měla k provozování prostituce jakékoli námitky, že by nesměla klub opustit, bylo jí jakkoli vyhrožováno a byla k čemukoli nucena. Obviněný dále uvádí, že neměl v klubu žádnou rozhodovací pozici, tedy rozhodně nemohl poškozenou do čehokoli nutit. Nebyly podle něj provedeny ani žádné důkazy, z nichž by vyplývalo, že provozovatelka klubu nebo E. H. se chovali k ženám tak, jak popisovala poškozená či druhá poškozená K. M. Ve věci vypovídalo i několik svědkyň z klubu, přičemž žádná z nich nepotvrdila, že by se v klubu něco takového dělo. V této souvislosti zdůraznil, že trestní stíhání E. H. bylo v Rakousku zastaveno a nikdo nebyl sankcionován za nedodržování rakouských předpisů.
12. Rozpor je třeba podle obviněného shledat i ve skutkovém zjištění, že měl využít tísně poškozené ve smyslu ustanovení § 168 tr. zákoníku. Osoba jednající v tísni nemá fakticky možnost volby, v projednávané věci tedy jinou možnost než vykonávat prostituci. Z provedených důkazů podle dovolatele nicméně nevyplývá, že by poškozená Š. byla v takto mimořádně tíživé situaci, kterou by bylo možné definovat jako tíseň, neboť byla v kontaktu s rodinou a před odjezdem do Rakouska osm let pracovala, žila s přítelem a měla bydlení. Byla sice ve zkušební době podmíněného odsouzení, to však nelze za stav tísně označit, stejně jako situaci, kdy toužila po zaměstnání s vyšším výdělkem, její nespokojenost s původním zaměstnáním či snahu o osamostatnění se. Nebylo zjišťováno, zda si hledala práci či byla nahlášena na Úřadu práce. Rovněž nebylo nijak prokázáno či ověřeno, že by měla zásadní neznalosti němčiny a že nebyla v Rakousku orientovaná. Výpověď poškozené je podle obviněného v řadě směrů nevěrohodná. Obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozená podala trestní oznámení více jak jeden rok poté, co klub opustila. V původní výpovědi u rakouského policejního orgánu uváděla, že byla doslova nevolnicí E. H., nesměla klub opustit, bylo jí vyhrožování odvezením do Turecka a byla k prostituci nucena. Nezmínila, že by se vrátila do České republiky, že ji tam dokonce vezl E. H., že se po pár dnech sama vrátila zpět do Rakouska, že s dovolatelem normálně komunikovala, byla nahlášena na příslušném úřadě a absolvovala nezbytné lékařské prohlídky. Když byla s těmito skutečnostmi konfrontována, uvedla, že vše byla vina dovolatele. Rakouské policejní orgány pak pro nevěrohodnost její výpovědi zastavily trestní stíhání E. H. Věc byla předána do České republiky, přičemž poškozená znovu změnila svou výpověď poté, co byla konfrontována s některými skutečnostmi a vyšlo najevo, že řadu podstatných věcí rakouským orgánům zamlčela. Obviněný poukazuje i na to, že poškozená začala poskytovat sexuální služby až poté, co podstoupila všechny úřední procedury. Podle dovolatele z dokazování vyplynulo, že pokud by nechtěla sexuální služby v Rakousku poskytovat, tak by je neposkytovala a z klubu by odjela. K tomu se mohl vyjádřit svědek H. H., jehož výpověď byla také navržena k důkazu, který se s ním v klubu stavoval, a ani poté poškozená nesdělila nic v tom směru, že by chtěla z klubu odejít. Když byla s touto skutečností konfrontována, začala tvrdit, že jí bylo ze strany dovolatele vyhrožováno. Dovolatel však popírá jakékoli výhružky vůči poškozené za účelem, aby se po návštěvě České republiky vrátila zpět do Rakouska. Poškozená o řadě okolností, zejména pokud jde o její poměry v době, kdy do Rakouska odešla nebo o době tomuto období předcházejícímu, vypovídala nevěrohodně a prakticky se k nim nevyjádřila, resp. odmítala vyjádřit, odmítala uvést i jméno řidiče, který ji do Rakouska vezl. Vedle důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, pak uvedené skutečnosti potvrdil při své výpovědi v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu i svědek B. Z.
13. Soudy podle dovolatele pochybily, pokud se nezabývaly motivem, proč poškozená Š. mohla vypovídat nepravdivě. Poukazuje na obecnou nevěrohodnost poškozené, která již byla odsouzena za trestný čin, stejně jako na její specifickou nevěrohodnost s odkazem na tvrzení, která byla podle jeho názoru vyvrácena v rámci provedeného dokazování. Poškozená Š. pod tíhou důkazů fakticky vzala zpět obvinění vůči E. H. a začala tvrdit, že vše je vina dovolatele. Takovouto výpověď v žádném případě nelze považovat za věrohodnou. Motivem přitom mohla být žárlivost nebo závislost na jejím partnerovi – svědkovi B., případně konflikt s jeho osobou kvůli nevrácení finančních prostředků. Soudy podle dovolatele podhodnotily motiv poškozené prezentovat se v roli oběti. Obviněný v tomto směru navrhoval důkazy, které však nebyly odvolacím soudem provedeny. Připustil, že poškozené sebral prostitucí vydělané peníze, nicméně k těmto okolnostem se vyjádřil, i k tomu, že mezi poškozenou a majitelem klubu E. H. došlo ke konfliktu. Ten ale vznikl podle něj proto, že poškozená nedodržovala režim nastavený v klubu, což ale nelze ztotožnit s nucením k prostituci. Upozornil, že poskytování sexuálních služeb v povolených veřejných domech je v Rakousku zcela legální.
14. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy shledává i v případě druhé poškozené K. M. Poukazuje na její zřejmou nevěrohodnost, kdy nejdříve uvedla, že si nic nepamatuje, poté vypovídala nevěrohodně a vyhýbavě. Jedná se o osobu, která dlouhodobě poskytuje sexuální služby za úplatu, dokonce je inzeruje na sociálních sítích. S dovolatelem komunikuje zcela normálně a z ničeho nevyplývá, že by trpěla nějakým traumatem z jednání dovolatele. Dokonce s ním řešila, co by měla vypovídat. Předložil soudu dva dopisy, kde sama poškozená uváděla, že byl obviněn z něčeho, čeho se vůči ní nedopustil. Její první výpovědi nebyl ani on ani jeho právní zástupce přítomen. Poukazuje dále na její trestní minulost, kdy se trestné činnosti dopouštěla i v Rakousku, a lze mít tedy za to, že rakouské prostředí jí nebylo neznámé. Obviněný rovněž zmiňuje skutečnost, že poškozená byla v inkriminované době uživatelkou pervitinu, dokonce užívala 1 gram denně, což je již množství, které může u pacientů vyvolávat halucinace a výrazným způsobem ovlivnit vnímání okolností a jejich jednání, např. posílit určitou paranoiu poškozené vůči jednání třetích osob ve vztahu k ní. Zdůraznil, že na tomto stavu on sám neměl žádný podíl, ani neměl o tomto stavu poškozené v rozhodné době žádné bližší informace. Důvodem, proč si podle obviněného poškozená rozmyslela poskytování sexuálních služeb v Rakousku, bylo, že zde neměla přístup k drogám. Podle dovolatele ani u této poškozené nebyla prokázána žádná mimořádná tíživá situace. Užívání drog ze strany poškozené či její rozhodnutí nebýt v kontaktu s rodinou a její rozhodnutí vést takový život, jaký vedla, nelze za stav tísně považovat. Za nevěrohodné obviněný označuje výpovědi otce a bratrance poškozené K. M., neboť se jedná o blízké příbuzné a současně o svědky, kteří nebyli předmětným událostem přítomni, kdy i samotné chování poškozené k dovolateli v následném období je v příkrém rozporu s tím, jak celou událost popisovala po návratu z Rakouska. Obě poškozené se navíc znaly.
15. Obviněný dále namítl, že v řízení před soudem prvního stupně nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Jednalo se o výpovědi svědků H. H., N. B., B. Z., E. F., J. Ř., A. T., J. M. a prozatím neztotožněné ženy slovinské národnosti pracující v klubu a dalších dvou neztotožněných osob, doplnění výpovědi dovolatele, obou poškozených a svědka D. B. s ohledem na nové skutečnosti, čestné prohlášení svědka J. M., korespondenci mezi dovolatelem a poškozenou K. M., facebookovou komunikaci mezi dovolatelem a poškozenými a poškozenými navzájem, příslušné rakouské právní předpisy týkající se provozování prostituce včetně informační brožury pro zájemce o poskytování sexuálních služeb v R., a ztotožnění řidiče, který vezl poškozenou Š. zpět do Rakouska a ztotožnění její kamarádky, u které měla v České republice po návratu přespávat. Rovněž navrhoval doplnění dokazování o spisový materiál ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 146/2021, v rámci níž bylo zastaveno trestní stíhání jeho osoby ve vztahu k osobě jménem N. B., a dále protokol o hlavním líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019, kde dovolatel vypovídal o tom, že drogy do Rakouska E. H. nedodával. Odvolací soud však toliko vyslechl znovu jeho osobu a svědka B. Z., který však potvrdil, že poškozené vykonávaly prostituci dobrovolně. Další navržené důkazy byly zamítnuty, přičemž vyjma výpovědi svědkyně T. se podle něho jednalo o pro věc podstatné důkazy, zejména pokud se jedná o provozovatelku klubu E. F., svědka H. H., který spolu s dovolatelem vezl poškozenou do R., a řidiče, který poškozenou Š. vezl zpět do Rakousko poté, co se na chvíli vrátila do České republiky. Uvedenou osobu řidiče by bylo možno identifikovat, neboť má k dispozici jeho telefon, stejně tak není problém přes rakouské orgány ztotožnit ženu slovinské národnosti, která s poškozenou pracovala v klubu. Obviněný uvádí, že bylo mnoho osob, se kterými byla poškozená Š. v rozhodném období v kontaktu a s nimiž se o provozování prostituce bavila. K dovolání proto přiložil i čestné prohlášení C. S.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že pokud odvolací soud poukazoval na to, že obviněný kořistil z prostituce provozované poškozenými, že vzal poškozené peníze či že nalézací soud uvedl, že se k poškozené Š. choval jako „pasák“, pak to ještě neznamená, že spáchal trestný čin obchodování s lidmi. Poukazuje na to, že soudy zaměnily znaky trestného činu obchodování s lidmi se znaky trestného činu kuplířství. Popírá však, že by se vůči poškozeným dopustil jakéhokoli jednání, které by mohlo naplňovat jednu či druhou skutkovou podstatu.
17. Na základě výše uvedených námitek proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2022, sp. zn. 17 T 1/2021, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 985/2023.
19. Státní zástupkyně úvodem zopakovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů. Následně uvedla, že dovolatel označil dovolací důvody správně a jím uplatněná argumentace těmto odpovídá. Právní kvalifikace stíhaných skutků však byla soudy zvolena správně, a na správně zjištěný skutkový stav věci. Nelze přisvědčit námitkám obviněného vůči skutkovým zjištěním soudů, neboť tyto obviněný založil na své vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Dovolatel hodnotí důkazy selektivně a opomíjí zejména ty, z nichž jeho vina vyplývá. Soudy prvního a druhého stupně se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nic na tom nemění ani skutečnost, že prvním rozsudkem byl obviněný T. B. podle § 226 písm. a) tr. ř. podané obžaloby zproštěn. Po jeho zrušení odvolacím soudem doplnil nalézací soud provedené dokazování, a to především o listiny týkající se zastavení trestního stíhání E. H., zjišťování poměrů obviněného i obou poškozených, přičemž znovu byla vyslechnuta i svědkyně M. K. M. Nalézací soud podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy, tedy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a jeho závěr o vině obviněného je přesvědčivý, důkazně podložený a nemohou o něm vznikat rozumné pochybnosti. Obviněný v rámci svého vlastního hodnocení důkazů opomněl, že výpověď poškozené N. Š. v podstatných bodech souhlasí a odpovídá výpovědi druhé poškozené M. K. M., přičemž způsob, jakým s nimi obviněný zacházel, byl v zásadě totožný. Výpověď poškozené N. Š. podporuje výpověď svědka D. B., ale i stěžejní důkaz, a to audionahrávka předložená poškozenou, z níž je zjevný vyhrocený konflikt mezi poškozenou a obviněným, včetně nátlaku, aby v práci prostitutky kvůli dalším dluhům pracovala až do března 2017, jinak jí nevyplatí peníze. O věrohodnosti výpovědi M. K. M. svědčí závěry znaleckého posudku, stejně tak jako skutečnost, že o nedobrovolném pobytu v Rakousku informovala svoji rodinu a z klubu utekla. To, že byla opakovaně trestána pro drogovou, ale i majetkovou trestnou činnost na věrohodnosti její výpovědi v zásadě nic změnit nemůže. Bylo jednoznačně prokázáno, že do klubu D. V. ji odvezl právě obviněný, který po ní následně vymáhal vrácení dluhu, se kterým nebyla srozuměna, a to ve výši 100 Euro. Odvolací soud pak znovu vyslechl dovolatele a navrhovaného svědka B. Z. Naznal však, že ani takto doplněné dokazování nemá vliv na správnost a úplnost skutkových zjištění. Jestliže obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a neztotožňuje se s tím, jak soudy hodnotily důkazy, uvedenou situaci nelze posoudit jako zjevný rozpor provedených důkazů se skutkovými zjištěními.
20. Státní zástupkyně dále uvedla, že v trestní věci obviněného není možné identifikovat kategorii důkazů opomenutých, neboť soudy obou stupňů se s důkazními návrhy obviněného vypořádaly řádně, přičemž na základě jeho požadavků doplnil dokazování jak soud nalézací, tak soud odvolací. Zde je třeba vyzdvihnout zásadu, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované ať již obžalobou nebo obhajobou, neboť je to pouze soud, který určuje rozsah dokazování, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V projednávané věci soudy obou stupňů náležitě vysvětlily, proč neprovedly další důkazy požadované obviněným. Nalézací soud tak učinil v bodě 8. svého rozsudku a Vrchní soud v Praze v bodě 33. svého usnesení.
21. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitkám obviněného stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, případně jako trestného činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, jejichž zákonné znaky byly podle obviněného soudy zaměněny. Uvedla, že trestný čin obchodování s lidmi je vůči trestnému činu kuplířství činem speciálním (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011 sp. zn. 6 To 26/2011, které bylo Nejvyšším soudem publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr.). U trestného činu podle § 168 tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel jednal „za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti“. Obě poškozené byly přitom za účelem provozování prostituce přepraveny do cizí země, přičemž ani jedna z nich nebyla srozuměna s tím, že bude vykonávat právě prostituci, neboť jim bylo původně nabízeno jiné zaměstnání vůbec nesouvisející s prostitucí. Do cizí země byly tedy přepraveny bez znalosti všech okolností. Poškozené se pravou povahu práce, kterou měly vykonávat, dozvěděly až ve chvíli, kdy se nacházely v zahraničí. Rozhodnutí poškozených vykonávat prostituci nebylo dobrovolné a bylo natolik ovlivněno nepříznivými okolnostmi na jejich straně, že se ze strany obviněného jednalo o využití tísně, kdy obviněný navodil situaci, kdy poškozené postavil do role dlužnic vůči jeho osobě, přičemž v daný moment ani jedna z nich neměla v zásadě jinou možnost než provozovat prostituci, aby k umoření dluhu došlo. Přestože poškozené dopravil do země s podobnými sociokulturními podmínkami, ani jedna z poškozených nebyla v takové situaci, aby mohla nastalou situaci, do které se nechtěně dostaly, řešit, a to minimálně z důvodu jazykové bariéry, přičemž zásadní v této souvislosti je také skutečnost, že poškozené nesměly samy noční klub opustit. Věrohodnost tvrzení, že takto s nimi zacházeno bylo, podporuje zejména útěk poškozené M. K. M. z klubu.
22. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
24. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 2 To 12/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
26. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
27. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
28. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obviněný nevznáší. Je však přesvědčen, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy se mělo jednat o výpovědi svědků (H. H., N. B., B. Z., E. F., J. Ř., A. T., J. M., neztotožněné ženy slovinské národnosti pracující v klubu), doplnění výpovědi dovolatele, obou poškozených a svědka D. B., dále čestné prohlášení svědka J. M., korespondenci mezi dovolatelem a poškozenou K. M., facebookovou komunikaci mezi dovolatelem a poškozenými a poškozenými navzájem, příslušné rakouské právní předpisy týkající se provozování prostituce včetně informační brožury pro zájemce o poskytování sexuálních služeb v Rakousku, a ztotožnění osob (řidiče, který vezl poškozenou Š. zpět do Rakouska, kamarádku poškozené Š., u které měla po návratu přespávat v České republice). Rovněž se mělo jednat o doplnění dokazování o spisový materiál ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 146/2021, a protokol o hlavním líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019.
32. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
33. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
34. Obviněný v rámci hlavního líčení dne 23. 9. 2022 prostřednictvím svého obhájce navrhl výslech svědka R. C., který by měl vypovídat o tom, že se poškozená Š. měla zajímat o poskytování sexuálních služeb v nočním klubu v ČR, a dále doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie či vyhotovení odborného vyjádření k otázce, jakým způsobem mohla být v době spáchání skutku osobnost poškozené K. M. ovlivněna užíváním pervitinu, resp. její osobnost a schopnost vnímání. Po tiché poradě senátu bylo bez přerušení jednání vyhlášeno usnesení, že se důkazní návrhy zamítají, bylo podáno odůvodnění a důkazní řízení bylo prohlášeno za skončené (protokol založený na č. l. 1337 spisu). Nalézací soud se podrobně vyjádřil k uvedeným důkazním návrhům v bodě 8. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že oba důkazní návrhy shledal nadbytečnými. „Svědek se měl vyjádřit k údajnému zájmu svědkyně N. Š. o prostituci po daném trestném činu, což je dle názoru soudu rozsah dokazování již zcela nadbytečný. Znalkyně pak měla popsat míru ovlivnění výpovědi svědkyně K. M. vzhledem k pravidelnému užívání pervitinu. K tomu se však již znalkyně vyjadřovala, a proto se dle názoru soudu jedná rovněž o důkaz nadbytečný.“ Jiné důkazní návrhy nebyly v rámci nového projednání věci u hlavního líčení učiněny.
35. V rámci odvolání obviněný předložil dva dopisy, které mu adresovala poškozená K. M. a navrhl provedení celé řady důkazů – výpovědí H. H., N. B., B. Z., E. F., doplnění výpovědí obou poškozených a jeho osoby, ztotožnění a následnou výpověď ženy slovinské národnosti pracující v klubu, osoby řidiče, který poškozenou Š. vezl do Rakouska, a kamarádky, u které přespávala po návratu do České republiky, rovněž facebookovou komunikaci mezi ním a poškozenými a poškozenými navzájem a korespondenci mezi jeho osobou a poškozenou K. M. Následně obviněný navrhl provedení dalších důkazních návrhů: usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 6 T 146/2021, o zastavení trestního stíhání jeho osoby pro skutky týkající se N. B., příslušné rakouské předpisy týkající se provozování prostituce včetně informační brožury, výslechy A. T. a J. Ř., doplnění výslechu svědka D. B., vyžádaní protokolu o hlavním líčení ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2019 (podání založeno na č. l. 1511–1554 spisu). Dalšími podáními navrhl provedení návrhu na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 17 T 30/2019 vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích (podání založeno na č. l. 1557–1560 spisu), a rovněž výslech J. M. a jeho čestné prohlášení a výslech J. Ř. (podání založeno na č. l. 1600–1601 spisu). Do spisu bylo dále založeno vyjádření obviněného k odvolání, jehož provedení rovněž navrhoval k důkazu (obálka s listinami založena na č. l. 1536). K dotazu odvolacího soudu v rámci veřejného zasedání konaného dne 13. 7. 2023 obhájce obviněného uvedl, že trvá na všech důkazních návrzích, zejména pak zdůraznil výpověď B. Z. Veřejné zasedání bylo následně přerušeno za účelem porady senátu a poté bylo vydáno usnesení, že rozhodnutí o návrzích na doplnění dokazování si soud vyhrazuje do závěrečné porady. Po přednesení závěrečného návrhu obviněného odvolací soud usnesením konstatoval, že ve veřejném zasedání bude pokračováno, aby obviněný dostal možnost přednést svou výpověď, přičemž současně odvolací soud pečlivě zváží, které z dalších navrhovaných důkazů bude třeba realizovat (protokol na č. l. 1603–1609 spisu). V rámci veřejného zasedání konaného dne 31. 8. 2023 byl vyslechnut svědek B. Z. a obviněný, odvolací soud pak konstatoval, že provedl doplnění dokazování v rozsahu, který považoval za potřebný. K dotazu soudu obviněný navrhl provedení důkazů podle písemných návrhů včetně návrhu svědkyně C. S. a provedení facebookové komunikace podle písemného podání jeho přítelkyně ze dne konání veřejného zasedání. Odvolací soud si rozhodnutí o provedení návrhů na doplnění dokazování nad rámec provedených důkazů v rámci veřejného zasedání vyhradil usnesením do závěrečné porady. Usnesením pak byly návrhy na doplnění dokazování učiněné v písemné formě a ústně u veřejného zasedání ze strany obviněného zamítnuty (protokol na č. l. 1627-1645 spisu). V rámci usnesení se odvolací soud ve zkratce k poměrně obsáhlým důkazním návrhům obhajoby vyjádřil v bodě 32. jeho odůvodnění, kdy uvedl, že nalézací soud provedl před svým rozhodnutím stěžejní důkazy, kterými jsou zejména výpovědi obou poškozených a další svědecké výpovědi, přičemž „svědci, kteří jsou obhajobou navrhováni, jsou svědci tzv. z druhé ruky, kteří se nemohou k samotné podstatě jednání obžalovaného blíže vyjádřit. Navíc s odstupem cca 7 roků lze jen těžko předpokládat, že si tito svědci na tehdy pro ně zcela nepodstatné události vzpomenou.“ Je zcela zjevné, že odvolací soud po doplnění dokazování shledal důkazní stav za zcela dostatečný, resp. že měl za to, že důkazy provedené v řízení poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí.
36. S ohledem na výše uvedené je tedy možno konstatovat, že návrhy obviněného na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, byly však s výjimkou výpovědí svědka Z. a obviněného shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci.
37. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup zdůvodnily. Ačkoli se může zdát odůvodnění odvolacího soudu poněkud strohé, s ohledem na jeho postup je zjevné, že posouzení důkazních návrhů věnoval náležitou pozornost, kdy ctíc dovolatelovo právo na spravedlivý proces tomuto umožnil se k věci vyjádřit navzdory tomu, že původně ve věci vypovídat odmítl, a rovněž předvolal svědka Z., na jehož výpověď obviněný apeloval. Skutečnost, že se odvolací soud nevyjádřil jednotlivě ke všem návrhům, neznamená, že tyto důkazní návrhy opomněl. Jak uvedl odvolací soud, navrhované důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, shledal nadbytečnými, neboť takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jímž byl uznán vinným. Je zcela zjevné, že odvolací soud neměl o skutečnostech, k nimž se měly důkazní návrhy podle obhajoby vázat, žádné pochybnosti.
38. Dále je třeba uvést, že odvolací soud v rámci kasačního rozhodnutí ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 2 To 77/2021, žádným způsobem nevyslovil, že by mělo být dokazování nutně doplňováno, jelikož by byl důkazní podklad nedostatečný. Měl nicméně za to, že vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, k jejichž objasnění bylo třeba soudem nalézacím provedené důkazy opakovat, popřípadě provést další důkazy. Možnost doplnění dokazování tedy ponechal na vůli obecných soudů, vyvstanou-li stran skutkových zjištění jakékoli pochybnosti, přičemž v procesu dokazování jako takovém neshledal jakékoli nedostatky. Odvolací soud se toliko neztotožnil s tím, jakým způsobem se soudy s provedenými důkazy vypořádaly. Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézací, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud doplnil dokazování podle své úvahy, zcela stejně se pak zachoval soud odvolací, přičemž jejich postupu nelze ničeho vytknout.
39. V projednávané věci se nejedná ani o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
40. Námitky obviněného směřují ke zpochybnění skutkové verze, ke které v projednávané věci dospěly soudy, kdy soudu předkládá vlastní verzi podávající se z jím učiněného hodnocení důkazů, a to i důkazů, které označil jako opomenuté (tj. soudy neprovedené). Obviněný v podstatě namítá, že z provedeného dokazování nelze vyvodit, že by byl osobou, která by poškozené k čemukoli nutila, jakkoli jim vyhrožovala, využila jejich tísně a měla z takového jednání prospěch. Argumentace dovolatele však svým obsahem nepřekračuje meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Nelze opomenout, že obsahově totožné námitky obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku.
41. Obviněný v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o jeho vině. V tomto směru napadal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazoval na zamítnutí důkazních návrhů, které učinil na svou obhajobu (viz body 31. a 35. výše tohoto usnesení). V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze odkázat zejména na odůvodnění nalézacího soudu v bodech 6. až 9. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud shrnul důkazní situaci, a v bodech 10. až 30., kde důkazní situaci vyhodnotil a vyvodil z ní náležitá skutková zjištění. Nalézací soud byl vázán kasačním rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 2 To 77/2021, kdy vedle již v předešlém řízení provedených důkazů doplnil dokazování o kompletní kopie obou rakouských trestních spisů týkajících se zastavení trestního stíhání E. H., znovu vyslechl poškozenou K. M. a znovu provedl důkaz rakouským trestním spisem, a to tak, aby z něj byly čteny toliko listinné důkazy. Náležitou pozornost věnoval nalézací soud zejména otázce věrohodnosti obou poškozených Š. a K. M. Ve vztahu k poškozené Š. konstatoval, že její původní obvinění E. H. s ohledem na situaci, v jaké se ocitla, nepostrádá logiku, kdy stěžejní skutečností zůstává, že již od 19. 12. 2018 vypovídá o základních rysech skutku naprosto shodně, a to včetně role obviněného, tedy, že tento již od počátku v celé věci figuroval. Nalézací soud se vyjádřil i ke skutečnosti, že do Rakouska jela dvakrát, což byla skutečnost, kterou poškozená nepopírala, přičemž vysvětlila, že podruhé se do Rakouska vydala právě z obavy z toho, co by jí mohl obviněný udělat, a to navzdory tomu, že již věděla, o jakou práci se jedná. Tato zjištění pak korelují se záznamy SMS zpráv, kdy obviněný se stal pro poškozenou jedinou styčnou osobou, na kterou se v Rakousku mohla obrátit a s kterou mohla česky komunikovat. K důkazu provedená audionahrávka pak zachycuje způsob, jakým s ní obviněný jednal, přičemž je zjevné, že se jednalo o situaci, kdy poškozená byla do jisté míry na obviněného odkázána a ten si byl vědom své převahy, což užil k nátlaku na poškozenou (zejména body 18. až 21. odůvodnění rozsudku). Z nahrávky se podává, že obviněný na poškozenou vyvíjel nátlak, aby v práci v klubu pokračovala kvůli dalším dluhům až do března 2017, jinak jí nevyplatí peníze. Nalézací soud ve vztahu k výpovědi poškozené Š. konstatoval, že je „třeba nyní konstatovat, že výpověď poškozené ke skutku 1. výroku rozsudku není osamocená, ale podporuje jí řetěz dalších nepřímých důkazů, jako takovou jí proto nyní soud hodnotí jako věrohodnou“. K otázce věrohodnosti poškozené K. M. byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie znalkyně Mgr. Miluše Pixové, neboť poškozená byla pravidelnou uživatelkou návykových látek a bylo třeba zjistit, do jaké míry mohla mít tato skutečnost vliv na věrohodnost jí podávaných informací. Poškozená sama nebyla z počátku příliš ochotná se k věci vyjadřovat, nicméně její výpověď byla soudy vyhodnocena jako věrohodná. A to nejen s ohledem na závěry znaleckého posudku, v rámci něhož znalkyně uvedla, že u poškozené neshledala přítomnost jakékoli závažné psychopatologie (zejména bod 26. odůvodnění rozsudku), tak i s ohledem na jí uváděné skutečnosti, kdy poškozená v rámci své výpovědi před soudem nakonec sdělila v podstatných rysech v zásadě to samé, co ve své výpovědi, kterou na policii učinila trestní oznámení. Poškozená rovněž nijak neskrývala svou problematickou drogovou a trestní minulost, ani skutečnost, že se následně dobrovolně živila poskytováním sexuálních služeb. Tyto skutečnosti vyznívají ve prospěch její věrohodnosti. Je třeba připomenout, že sama skutečnost, že poškozená následně dobrovolně poskytovala sexuální služby, nijak nesnižuje závažnost dovolatelova jednání, jímž bylo zasaženo do osobní sféry poškozené. Její výpověď je pak podporována i doloženou komunikací se svědkem L. M., kterého kontaktovala se svou žádostí o pomoc, rovněž jeho výpovědí a výpovědí svědka L. M., kteří popsali okolnosti, za nichž poškozenou vyzvedli na policejní stanici v Německu, a do určité míry rovněž výpovědí svědka Z., který jí měl vyhrožovat nepředáním psa (zejména body 22. až 24. a 27. odůvodnění rozsudku). Na straně druhé nalézací soud neuvěřil verzi událostí tak, jak byla prezentována obviněným, který jakoukoli vinu od počátku popíral (bod 31. odůvodnění rozsudku).
42. Odvolací soud, poté co přezkoumal závěry nalézacího soudu, uvedl, že „nemá žádné důvodné pochyby o tom, že by obě poškozené vypovídaly účelově, lživě, s cílem poškodit obžalovaného“ (bod 33. odůvodnění usnesení). Odvolací soud doplnil dokazování o výslech dovolatele, kdy následně poukázal na jeho nové vyjádření, že peníze poškozené Š. vzal, přičemž se tak mělo stát proto, že byl ve finanční nouzi, tedy tvrzení zcela odlišné od toho, co uváděl v rámci předešlé obhajoby. Uvedl, že obviněný zjevně účelově mění svou výpověď podle toho, jak se mění důkazní situace v trestní věci. Dokazování bylo rovněž doplněno o výslech svědka Z., z něhož lze dovodit, že obviněný obě poškozené znal a zprostředkoval jim odvoz a působení v nočních klubech v XY a XY, že svědek hlídal poškozené K. M. psa, o němž uváděla, že jej u svědka nechala a tento jí ho odmítal vrátit, a že se mu poškozená Š. svěřila, že jí obviněný vzal peníze, které v klubu vydělala. Odvolací soud se pak se skutkovými zjištěními nalézacího soudu plně ztotožnil (bod 34. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
43. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.
44. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
45. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
46. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
47. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, že soudy v projednávané věci zaměnily znaky trestného činu obchodování s lidmi se znaky trestného činu kuplířství. Současně je možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitku, že zneužil tísně poškozených, že poškozené věděly, o jakou práci se jedná, a nebyl tak naplněn znak „použití lsti“, a rovněž znak „kořistění z prostituce provozované jinými“.
49. Zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinou osobu za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá, aby jí bylo užito jiným k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, kořistí z takového jednání, a spáchá takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.
50. Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda (tzv. status libertatis, postavení svobodného člověka v tom nejširším slova smyslu), která zahrnuje volnost pohybu i sebeurčení v dalších sférách lidského života, tedy rozhodování prakticky ve všech sférách života. Předmětem ochrany tu je i lidská důstojnost, čest, nedotknutelnost osoby a další základní lidská práva, která jsou porušována praktikami podobnými otroctví. Chrání se zde i morální zásady, s nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1438/2016). Úprava pak implementuje závazky, které pro Českou republiku vyplývají jak z mezinárodního, tak unijního práva.
51. V odstavci 2 jsou předmětem útoku jiné osoby než děti, tedy dospělí. Jelikož se zpravidla jedná o osoby plně svéprávné, duševně vyzrálé, vyžaduje zákoník, aby k obchodování za některým shora uvedeným účelem došlo za zvláštních okolností, které neumožňují poškozenému svobodně se rozhodovat. Vyžaduje se, aby pachatel užil násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy, použil lest, zneužil omylu, tísně nebo závislosti poškozeného (objektivní stránka). Podmínkou je zde tedy nedobrovolnost, tj. situace, kdy se osoby nerozhodovaly zcela svobodně, neboť se nacházely v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1695). Pokud zde pak figuruje takováto zvláštní okolnost, je víceméně irelevantní, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas či jej dokonce iniciovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1042/2017).
52. Oproti tomu trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, na který obviněný v dovolání poukazuje a vůči kterému je zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) ve vztahu speciality, dopadá na případy, kdy poškozená osoba dobrovolně přistoupí na nabídku pachatele provozovat prostituci, která může být i nereálná či nepravdivá (viz pojmy „zláká“ či „svede“). Jedná se však o její svobodné rozhodnutí. Naproti tomu pachatel trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2, 3 tr. zákoníku koná proti vůli poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 160/2012, a ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 6 Tdo 545/2017).
53. V projednávané věci se zcela zjevně nejednalo o to, že by poškozené dobrovolně vykonávaly činnost spočívající v poskytování sexuálních služeb, tj. prostituci. Prostitucí je poskytování pohlavního styku jiné osobě nebo osobám za úplatu. Jak poškozená Š., tak poškozená K. M. byly přepraveny do Rakouska bez znalosti všech okolností, neboť se domnívaly, že budou vykonávat práci servírky či barmanky, tedy práci odlišnou od prostituce, a teprve ve chvíli, kdy se nacházely v zahraničí, se dozvěděly o pravé podstatě práce, kterou měly vykonávat. Nejen, že se ocitly v cizí zemi bez znalosti jazyka, ale navíc se nacházely ve složité situaci i z dalších důvodů. Poškozená Š. neměla zaměstnání, rodinné zázemí, místo k bydlení ani žádné finanční prostředky pro svou obživu, a poté, co se ocitla v klubu, bylo jí řečeno, že jí vznikl dluh, který musí uhradit. K tomu, aby provozovala prostituci a neučinila oznámení na policii, byla přinucena i výhrůžkami, které vůči ní obviněný adresoval, zejména, že ji odveze do Turecka či nahlásí, že distribuuje metamfetamin. To ji přimělo se následně vrátit do Rakouska poté, co z klubu odešla a na čas se vrátila do České republiky. V případě poškozené K. M. se jednalo o podobný scénář, kdy se jednalo o osobu nemající zaměstnání, peníze a ani místo k bydlení, navíc závislou na drogách. Poté, co zjistila, že by měla poskytovat sexuální služby, toto odmítla, předstírala nemoc, kontaktovala svou rodinu a z klubu utekla, a to navzdory tomu, že jí bylo obviněným vyhrožováno, že má u něho dluh 100 EUR a svědek Z. ji vyhrožoval tím, že neuvidí svého psa, kterého měl v té době ve své péči. Vůči oběma poškozeným tak bylo užito pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy (odvezení do Turecka, vystavení trestnímu stíhání, ztráta psa), kdy obviněný využil lsti a zneužil jejich omylu a tísně, kdy poškozené nutně potřebovaly prostředky na obživu a domnívaly, že budou vykonávat práci servírky či barmanky. Lstí se rozumí vyvolání omylu u jiného s úmyslem ho přimět, zjednat, najmout, zlákat, dopravit, ukrýt, zadržovat, přijmout nebo vydat za účelem, aby ho bylo užito ve smyslu písmen a) až e) § 168 odst. 1 či 2 tr. zákoníku. Zjednodušeně řečeno, pachatel přiměje poškozeného k rozhodnutí, které tento učiní na podkladě mylné představy o skutečném stavu věci. Není přitom rozhodné, zda mylná představa byla pachatel přímo vyvolána nebo zda pouze zneužil omylu poškozeného. V praxi jde nejčastěji právě o případy, kdy pachatel pod smyšlenou legendou (např. lukrativního zaměstnání modelky či zpěvačky nebo jen velmi dobrého výdělku výkonem domácích prací či hlídáním dětí v Rakousku či jiné zemi) vyláká poškozenou do ciziny, ač ve skutečnosti je jeho záměrem „prodat“ ji za účelem provozování prostituce ve prospěch jemu známých osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1031/2017). Jako tíseň je pak chápán stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v těžkostech a nesnázích (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1696). V takových poměrech se nacházely obě poškozené, jak rozvedeno výše, přičemž jejich nepříznivá osobní situace z nich dělala pro obviněného snadnější cíl. Pokud pak obviněný zpochybňuje naplnění znaku tísně s odkazem na to, že poškozená Š. v předešlých letech normálně pracovala, měla přítele a bydlení, tak uvedená skutečnost nic nevypovídá o tom, v jaké situaci se poškozená nacházela v době, kdy jí byla obviněným nabídnuta práce v Rakousku. Stav tísně není neměnným stavem, může trvat jen po přechodnou dobu (stejně tak se může jednat o dlouhodobý stav). K námitce obviněného, že poškozená Š. absolvovala všechny potřebné právní a zdravotní procedury k tomu, aby mohla poskytovat legálně v Rakousku sexuální služby, možno uvést, že tato skutečnost sama o sobě nevypovídá o tom, že by tak jednala zcela dobrovolně a z vlastní vůle. Jak uvedeno výše v bodě 51. tohoto usnesení, pokud se u poškozené jednalo o situaci, kdy se nerozhodovala zcela svobodně, neboť se nacházela v situaci, která svobodné rozhodování omezuje či vylučuje, což u poškozené zpočátku představoval právě stav omylu a tísně, v němž se ocitla (a následně k tomu přistoupily i vůči ní adresované pohrůžky), pak je v podstatě irelevantní, že by poškozená dala k jednání pachatele „souhlas“ (za přítomnosti majitelky klubu absolvovala všechny prohlídky a administrativní jednání) či by jej dokonce sama iniciovala, tedy se sama zajímala o práci prostitutky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1042/2017), což však navzdory tomu, co uvádí obviněný, z provedeného dokazování nevyplynulo. Pokud obviněný tvrdí, že poškozená Š. s ním komunikovala v přátelském duchu, oslovovala jej až intimním způsobem, dávala si s ním schůzku mimo klub, aby se do něj následně vrátila či domlouvala přespání svého známého v klubu, je třeba uvést, že uvedené skutečnosti nejsou ze závěry o vině obviněného v rozporu. Poškozená s poškozeným komunikovala způsobem, který odpovídal její situaci, kdy se ocitla na pro ni neznámém místě, bez znalosti jazyka, bez finančních prostředků (bylo jí řečeno, že má dluh, který musí provozováním prostituce splatit, následně jí byly vydělané prostředky obviněným odebrány), kdy obviněný byl jedinou osobou komunikující česky, který měl navíc u sebe její peníze, přičemž nelze opomenout, že poškozená uvedla, že měla z pohrůžek obviněného strach, resp. strach, že by je mohl uskutečnit, a proto se zjevně snažila být s ním zadobře. Klub byl přitom paradoxně místem, kde měla alespoň základní zázemí. Nelze přehlédnout, že ve chvíli, kdy se seznámila se svým přítelem, svědkem D. B., tedy osobou, která jí v neznámém prostředí nabídla pomoc, okamžitě klub opustila a u svědka se z obavy před obviněným na několik měsíců schovala. Pokud se týká námitky nenaplnění znaku kořistění z prostituce provozované jiným, pak je třeba uvést, že tímto se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z takového jednání, zahrnuje tak jakoukoliv výdělečnou nebo ziskovou aktivitu, při které plyne pachateli majetkový prospěch z jednání jiné osoby některým způsobem uvedeným v příslušné skutkové podstatě. U obviněného se jednalo o to, že zjednal, najal, zlákal a dopravil poškozené do klubu v Rakousku, kdy „měl dlouhodobé kontakty na E. H.“, … „Věděl o něm, že je zapojen do provozování nočních klubů, kde se prostituce provozuje. Opakovaně ho navštívil, znal prostředí, uměl se s ním v základních bodech domluvit“. Nalézací soud se ke všem těmto otázkám vyjádřil v rámci odůvodnění (zejména lze poukázat na bod 35. odůvodnění), kde zjištěný skutkový stav zastřešil příslušnou právní kvalifikací. Odvolací soud se následně s právní kvalifikací obou skutků ztotožnil (bod 34. odůvodnění usnesení).
54. Nejvyšší soud tedy námitky obviněného vyhodnotil jako neopodstatněné.
55. Závěrem je možno uvést, že obviněný uplatnil námitky veskrze totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – citace Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
56. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. B. odmítl.
57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu