Plný text
3 Tdo 234/2025-1996
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2025 ve věci dovolání obviněného J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc obviněného J. S. postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, byl obviněný J. S. (dále rovněž „dovolatel“) uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v měsíci dubnu roku 2018 poté, co si s jeho svolením u něho v jeho provozovně „XY“ v Praze uskladnil A. L. konvolut archiválií, čítající několik balíků historických písemností, které si A. L. zakoupil pro sebe od M. D. za částku cca 100.000 Kč jako pozůstalost po zemřelém otci, z tohoto konvolutu archiválií vyňal nespecifikovatelné množství cenných archiválií, přinejmenším: 1. „notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“, 2. „notářský instrument Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2. prosince 1406, kterým se zveřejňuje rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana královské kaple Všech svatých a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia pražské univerzity Jana z Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“, 3. „listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon), kterou papež Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“, a 4. „transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře Petra Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“, následně si uvedený konvolut archiválií (bez již vyňatých archiválií bod body 1. až 4.) nechal posoudit z hlediska jeho charakteristiky, provenience, struktury a obsahu soudním znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem, jmenovaným pro obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování archiválií, a byl ve znaleckém posudku, vypracovaném dne 13. 5. 2018, znalcem výslovně upozorněn na to, že jde o konvolut archiválií, které si ze sbírek Zemského archivu Království Českého neoprávněně přisvojil F. D., jenž k nim měl jako tehdejší zaměstnanec a pozdější ředitel Zemského archivu Království Českého v období mezi rokem 1863, kdy začal v archivu pracovat jako kopista, a rokem 1903, kdy byl z funkce ředitele odvolán, přístup a jenž si z neoprávněně přisvojených archiválií vytvořil svoji privátní sbírku, a dále byl upozorněn, že z tohoto důvodu je třeba archiválie vrátit Zemskému archivu v Opavě nebo předat do Státního oblastního archivu v Praze, případně Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví nebo Národnímu archivu jakožto právnímu nástupci bývalého Zemského archivu Království Českého, jelikož ke konvolutu archiválií nenabyl vlastnické právo ani F. D., ani jeho dědicové a ani nikdo jiný, a přesto listiny ad 1. a 2., tj. „notářský instrument Petra Reindla z 1. června 1414, vydaný ve věci rozhodnutí odebrat Janovi z Jesenice doktorát kanonického práva a vyhlásit nad ním (v souvislosti s Janem Husem) ztíženou klatbu“ a „notářský instrument Martina, kdysi Havla z Trnavy, ze dne 2. prosince 1406, kterým se zveřejňuje rozsudek Blažeje, řečeného Vlk ze Strážné, děkana královské kaple Všech svatých a konzerváta pražské univerzity, ve sporu scholia pražské univerzity Jana z Borotína proti Pechovi z Borotína o dědictví“ poté v přesně nezjištěné době a za nezjištěných podmínek převedl na další osobu, a ad 3. a 4., tj. „listinu papeže Klimenta VI. ze dne 26. ledna 1347 (Avignon), kterou papež Kliment VI. dává souhlas k založení Univerzity Karlovy“ a „transsumpt této listiny v podobě notářského instrumentu veřejného notáře Petra Michalova z Prahy ze dne 30. června 1347 (Praha)“ prodal prostřednictvím bankovní instituce J & T Banka, a.s. kupní smlouvou ze dne 25. 6. 2018 Univerzitě Karlově, za což od J & T Banka, a.s. inkasoval dne 27. 6. 2018 převodem z bankovního účtu číslo XY na jeho na bankovní účet číslo XY částku 20.000.000 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 214 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 20.000 Kč, celkem tedy ve výši 5.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozené Univerzitě Karlově bezdůvodné obohacení ve výši 19.990.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. za období od 25. 6. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený M. D. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný si podal proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 25. 5. 2023 (jeho obhájci již dne 12. 4. 2023), lhůta pro podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. tak připadla na den 25. 7. 2023.
4. Dne 2. 5. 2023 obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jádrem dovolatelovy argumentace bylo tvrzení, že nebyl prokázán tzv. zdrojový trestný čin, tedy, že věc byla získána trestným činem hlavního pachatele, kterým měl být podle zjištění soudů F. D., zemský archivář z konce a přelomu 19. století, zemřelý roku 1907. Tato podmínka pro vyvození jeho trestní odpovědnosti nebyla v řízení vůbec zjišťována ani prokazována, pouze byly převzaty hypotézy a právní domněnky některých svědků – historiků, tedy osob bez právního vzdělání. Soudy ignorovaly a opomenuly důkazy, které naopak svědčily o tom, že F. D. měl u sebe archiválie zapůjčeny legálně až do své smrti a nikdy si je neoprávněně nepřisvojil. Nebylo spolehlivě prokázáno, že byly předmětné listiny získány trestným činem. Dovolatel namítl, že tuto otázku měly soudy zkoumat přednostně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., v projednávané věci však soudy jen účelově řešily jeho navazující jednání týkající se nakládání s uvedenými listinami v současné době, a proto zůstala v rovině neprokázaných spekulací. Obviněný v této souvislosti poukazoval na tu část hodnotících úvah soudu prvního stupně, podle nichž se okrajově zabýval předpokládaným pohybem předmětných listin v různých archivech v dávné historii, a to ve spojení s konstatováním, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto archiválie byly neoprávněně vyneseny ze Zemského archivu, a popsané jednání by tak mohlo být v tehdejší době kvalifikováno jako krádež, případně jako zpronevěra. Základní premisa, že čtyři historické listiny byly získány trestným činem, kterého se měl dopustit F. D., prokázána nebyla, neboť nebylo bez pochybností prokázáno, že tyto listiny byly uloženy v Zemském archivu v době, kdy tam F. D. působil, dále že byly odneseny právě jím, a nikoli jinou osobou, že je měl u sebe neoprávněně a že si je přivlastnil trestným činem, tedy při naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Svědek J. H. a svědkyně J. K. shodně vypověděli, že neexistuje protokol či dobový doklad, že konkrétně předmětné čtyři listiny byly zapůjčeny do Zemského archivu, a kdy k tomu mělo dojít. Nedatované kartotéční lístky takovou skutečnost nedokazují.
5. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že veškerá skutková zjištění o zdrojovém trestném činu F. D. založil na svědectví svědka J. H., který vypověděl, že i kdyby si F. D. archiválie půjčoval domů tak, jak to bylo v souladu s tehdejší praxí obvyklé (k bádání), musel by je vrátit nejpozději v roce 1903, kdy byl odvolán z funkce ředitele Zemského archivu. Jeho svědectví se také stalo podkladem pro analýzu dobové právní úpravy provedené prof. JUDr. Jiřím Jelínkem, CSc., a prof. JUDr. Janem Dvořákem, CSc. Svědek uvedl, že F. D. měl archiválie u sebe doma legálně, neboť se jednalo o v dané době běžnou praxi, kdy si archiváři zcela běžně odnášeli listiny domů ke zpracování a k bádání, což potvrdili i svědci Z. U. a J. K. Rovněž uvedl, že v rozhodné době si půjčoval historické listiny také ředitel A. G., a že s nimi pracoval také J. P., a to ještě s další osobou. Závěr soudů, že F. D. postupoval neoprávněně, pokud po odchodu ze Zemského archivu v roce 1903 předmětné archiválie nevrátil, neměl žádnou oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů žádný projev vůle F. D. k nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení, nevyplynul. Obviněný poukazoval na to, že namítal, že i po odchodu do penze v roce 1903, měl F. D. historickou komisí Zemského výboru oficiálně povoleno studium archivních materiálů doma, přičemž tato skutečnost je potvrzena faktem plynoucím z dokumentu – hodnotícího posudku Národního archivu s názvem tzv. Sbírka F. D., což také potvrzoval svědek J. H., s tím, že tyto materiály již do své smrti nestihl zpracovat. Listiny, které měl F. D. po svém odchodu ze Zemského archivu u sebe doma k bádání, zde prostě po jeho smrti zůstaly, což v té době nebyla žádná výjimka, a následně se o ně starali jeho potomci. Tyto listiny zůstaly v rodině D. po celé generace jako domácí poklad bez znalosti jejich konkrétního obsahu. Proto i slovo „sbírka“ nebylo vhodně užito, přičemž i samotný závěr, že si F. D. vytvářel soukromou sbírku, neměl oporu v provedeném dokazování. Listiny začal do nějaké formy třídit až jeho syn V. D., který listiny opatřil čísly a razítky, byť ani on sám nevěděl, o jaké listiny se jedná. Tento základní nedostatek průkaznosti sebemenšího projevu vůle F. D. si listiny přivlastnit nebo je jinak nelegálně získat, nemohly podle obviněného nahradit ani právní analýzy prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., a prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc., které obsahují pouze dobová právní posouzení skutku tak, jak byl formulován policejním orgánem v jeho zadání. Z těchto odborných vyjádření nelze dovozovat skutkový závěr, že v době, kdy byly archiválie svévolně přisvojovány F. D., tak i po celé období až do současnosti, byly získány jednáním naplňujícím znaky trestného činu kvalifikovaného jako krádež nebo zpronevěra. Pokud pak nebyl zjištěn tzv. zdrojový trestný čin ze strany F. D., nebylo možno shledat naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, kdy zde rovněž absentovala i subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Obviněný uvedl, že nemohl vědět, a ani být srozuměn s tím, že předmětné listiny pocházely z této (neexistující) trestné činnosti, a to ani za situace, kdy měl být údajně upozorněn znalcem PhDr. Vladimírem Růžkem na to, že archiválie jím posuzované mohly být domnělým jednáním F. D. neoprávněně přisvojeny. Znalec PhDr. Vladimír Růžek předmětné čtyři listiny popsané ve skutkové větě rozsudku nikdy osobně neviděl a neposuzoval. Ze strany soudů šlo pouze o nezákonné rozšiřování domněnek znalce i na listiny, které vůbec nebyly předmětem jeho zkoumání. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, popř. aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání ze dne 31. 5. 2023, doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 6. 2023 (následně zaslané obhájci s poskytnutím lhůty k případné replice), upozornila na to, že podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, není podstatné to, kdo a kdy věc ukradl, resp. kdo se dopustil tzv. zdrojového trestného činu ani to, zda takový pachatel převedl takto odcizenou věc přímo od zloděje či od osoby třetí. Podstatné je, že se jednalo o věc, která byla odcizena krádeží nebo zpronevěrou, tj. že byla získána trestnou činností na území České republiky. Pro naplnění znaků zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není nutné jednoznačně určit hlavního pachatele trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku, protože trestní zákoník nevyžaduje zjištění totožnosti pachatele základního trestného činu. Nebude tedy z hlediska naplnění znaku zdrojového trestného činu rozhodným, že z provedených důkazů nevyplynul žádný projev vůle F. D. k nevrácení předmětných listin, natož k jejich přisvojení, v daném případě v záměru, aby se staly součástí jeho soukromé sbírky. Je zcela bez významu, že jmenovaný (takto držené) archiválie nestihnul do své smrti vrátit. Podle státní zástupkyně zjevně nic nenasvědčovalo tomu, že se dotčené historické listiny staly předmětem dědictví ve smyslu právním, založeném na přechodu zůstavitelova vlastnického práva na jeho dědice. Podle státní zástupkyně bylo třeba akceptovat závěr soudů, že obviněný získal jako údajnou pozůstalost konvolut historických listin, které tvořily tzv. Sbírku F. D., obsahující velké množství archiválií včetně dotčených listin, a ve které (beze změny jejich rozhodného právního statusu) pouze pokračovali D. potomci, a to až po M. D., který je jako tvrzenou pozůstalost převedl na A. L. a ten následně na obviněného. Dobová právní analýza jak ze strany prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., tak i prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc., pak na podkladě těchto zjištění nemohla vyznít jinak než ve smyslu nelegitimního nakládání s dotčenými archiváliemi v kvalitě naplnění znaků majetkového trestného činu, a to za současného vyloučení existence dobré víry postupných držitelů a tím i schůdnosti právního závěru o nabývacím titulu ve formě vydržení těchto majetkových hodnot. Nepřisvědčila tak námitce obviněného, že nedostatek bezpečného a spolehlivého skutkového zjištění (ohledně prokázání zdrojového trestného činu) se nacházel ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce absence subjektivní stránky. Podle ní obviněný získal povědomost nejen o tom, že předmětné archiválie měly svůj původ ve zdrojové trestné činnosti, ale také o okolnostech, za kterých nemohlo být nakládání s nimi považováno za legitimní. Pravý původ těchto listin se v této vědomostní návaznosti snažil zastřít právě ve spojitosti s tzv. Sbírkou F. D., která byla výsledkem soukromé iniciativy jmenovaného držitele prostého právního nároku na její sestavení jak z jeho strany, tak i na její držení ze strany jeho potomků. Závěr o jednání v úmyslné formě jeho zavinění, resp. v jejím přímém stupni, soudy neopřely pouze o příslušné upozornění plynoucí ze znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Růžka, ale s odpovídajícím právním významem musely nahlížet na způsob, jakým obviněný s takovou informací naložil, kdy se následně vyčleněné archiválie pokusil přeprodat anonymním způsobem prostřednictvím bankovní instituce, a tedy s úmyslem zastření nejen své identity prodávajícího, ale i jejich původu, když odstranil jejich speciální značkování razítkem a štítkováním používaných rodinou D. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
8. Dne 5. 6. 2023 bylo Nejvyššímu soudu doručeno doplnění dovolání, datované stejného dne, v rámci něhož obviněný rozšířil svou argumentaci o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval ve skutečnosti, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavla Hájková a ostatní členové senátu soudu prvního stupně měli být vyloučeni z projednávání této trestní věci, a to pro svou podjatost. Uvedl, že předsedkyně senátu bez předchozího vyrozumění obhajoby z vlastní iniciativy zorganizovala a zrealizovala dne 28. 6. 2021 návštěvu v Národním archivu, kde měla studovat a pořizovat fotografie některých listin z předmětného konvolutu historických listin, jakožto důkazy proti obviněnému, a to ve spolupráci s posléze vyslýchanou svědkyní a současně oznamovatelkou v této trestní věci J. K., vedoucí zaměstnankyní Národního archivu, s kterou musela přinejmenším komunikovat, neboť předpisy o nakládání s archiváliemi vylučují, aby byla předsedkyně senátu ponechána sama bez jakékoli instruktáže či dozoru archiváře profesionála v místnosti s konvolutem velmi starých, delikátních archiválií čítajících několik svazků. Výslech předsedkyně senátu Mgr. Pavly Hájkové k této záležitosti nebyl umožněn a byl bez odůvodnění zamítnut odvolacím soudem. Obviněný rozporoval, že by si soudkyně pořizovala toliko kvalitnější fotokopie listin založených ve spise, neboť sama uvedla, že nebylo předem zřejmé, co konkrétně z jednotlivých svazků bude potřebné do spisu začlenit jako důkaz, jak se podávalo z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o nevyloučení členů senátu. Bylo očividné, že soudkyně šla do Národního archivu, aby vybrala konkrétní listiny a jejich detaily, které teprve poté budou začleněny do spisu a použity k důkazu, tedy pořizovala nové důkazy proti obviněnému, přičemž nebylo možno vyloučit ingerenci svědkyně J. K. Postupem soudkyně došlo k porušení zásady kontradiktornosti, rovnosti stran, jakož i spravedlivého procesu a práva na obhajobu.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a částečně i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřoval obviněný ve skutečnosti, že i pokud by hypoteticky F. D. získal předmětné listiny nelegálně, došlo by u jeho dědiců k vydržení vlastnického práva k předmětným listinám, kdy tyto drželi po další tři generace. K tomu odkázal na stanovisko prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše založené ve spise. Vlastnické právo dědiců pak vylučovalo trestní odpovědnost v souvislosti s následným nakládáním s těmito listinami. Obviněný poukazoval na odlišnost mezi skutkovými podstatami trestného činu podílnictví a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle trestního zákona z roku 1961, na který poukazovaly soudy, resp. jehož se týkají soudy zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1297/2013 a sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Ačkoli tato rozhodnutí nebyla přiléhavá na projednávaný případ, i v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud poukazoval na nutnost zkoumat otázku vydržení vlastnického práva, což se v projednávané věci nestalo. Obviněný tak vyslovil nesouhlas se závěrem soudů, že otázka nabytí vlastnického práva není pro posouzení odpovědnosti za trestný čin podílnictví podstatná. S odkazem na stanovisko prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše předložené obhajobou uvedl, že vlastnictví vzniklé vydržením by bylo možné zvrátit pouze důkazem (nepostačí tedy pochybnosti či pravděpodobnost) o nepoctivém úmyslu, a to u každého jednoho z potomků F. D., přičemž poctivý úmysl se u vydržitele předpokládá. Nepoctivý úmysl ve vztahu ke všem potomkům F. D. nebyl v řízení posuzován a rozhodně nebyl prokázán. Potomci, jak syn V., tak vnuk F. a pravnuk M., si nebyli vědomi, že konkrétně čtyři předmětné listiny byly F. D. zapůjčeny ze Zemského archivu a že tam mají být vráceny. Sbírku měli doma jako dědictví po pradědovi a nevěděli přesně, co v ní je, např. to, že by se jednalo o listinu týkající se založení Univerzity Karlovy. Obviněný byl rovněž přesvědčen, že i pokud by nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětným listinám dědici F. D., i tak by došlo k platnému nabytí vlastnického práva ze strany svědka A. L. podle § 1111 občanského zákoníku, neboť jmenovaný svědek listiny nabyl v dobré víře v oprávnění M. D., pravnuka F. D., převést vlastnické právo ke konvolutu listin.
10. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále obviněný uplatnil novou námitku, že zdrojový trestný čin F. D. nebyl, a ani nemohl být spáchán na území České republiky, jak je vyžadováno v rámci skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle trestního zákoníku. F. D. zemřel v roce 1907 za doby Rakousko-uherské monarchie. Jeho jednání je tak mimo působnost § 214 tr. zákoníku. Soudy se nemohou odvolávat na obecná stanoviska znalců či odborníků, kteří konkrétní jednání F. D. a všechny jeho okolnosti ani nezkoumali a neměli k dispozici (stanoviska prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., a prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc.). Znalcům ani odborníkům nepříslušelo podávat výklad ohledně protiprávnosti domnělého činu F. D., ke kterému mělo dojít před více než 100 lety podle právního řádu Rakousko-uherské monarchie. V trestním řízení musí být skutečnost, že věc byla získána trestným činem, spolehlivě a bezpečně zjištěna, a toto zjištění musí učinit soud sám. Z těchto důvodů obviněný setrval na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně návrhu na odklad výkonu peněžitého trestu a povinnosti vydat bezdůvodné obohacení do doby rozhodnutí o dovolání.
11. Dne 5. 9. 2023, tedy po uplynutí lhůty pro podání dovolání ve smyslu ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., byl Nejvyššímu soudu doručen přípis obviněného označený jako „Doplnění dovolání a replika k vyjádření státní zástupkyně“. V rámci repliky k vyjádření státní zástupkyně ze dne 31. 5. 2023 obviněný zopakoval, že se soudy dostatečně nezabývaly otázkou zdrojového trestného činu F. D., a otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným listinám jeho potomky, resp. svědkem A. L., popř. obviněným, přičemž nakládání s věcí s právem vlastníka vylučuje trestní odpovědnost za takové jednání. Obviněný setrval na svém závěrečném návrhu tak, jak byl uveden v podaném dovolání. 12. Dne 23. 10. 2023 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření státní zástupkyně (datovaném dnem 18. 10. 2023) k doplnění dovolání obviněného ze dne 5. 6. 2023. Toto vyjádření nebylo Nejvyšším soudem zasláno k případné replice obhájci obviněného, kterýžto postup byl následně Ústavním soudem shledán jako vadný a porušující dovolatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz dále bod 26. tohoto usnesení). 13. Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce dovolatele o podjatosti soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Pavly Hájkové s tím, že způsob, jakým obviněný podložil uplatněnou námitku vyloučení výše jmenované z projednávání jeho trestní věci, neodpovídá judikaturnímu výkladu věcného naplnění zákonné podmínky pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho poměr k trestní věci. O důvod vyloučení jmenované soudkyně se evidentně nemohlo jednat ani pro její poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, tedy pro její vztah ke svědkyni J. K., který nemohl nabýt osobní povahy. Jmenovaná svědkyně z titulu svého funkčního postavení v Národním archivu podala trestní oznámení a následně se soudkyní komunikovala pouze v rámci nezbytné součinnosti za účelem zjištění, ve kterém konkrétním svazku se nacházejí archiválie, jejichž čitelnější kopie bylo nutno pořídit k důkazu. Nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, pokud byly zcela shodné důkazní materiály v horší kvalitě svých kopií obsahem trestního spisu ještě před podáním obžaloby a v čitelnější podobě byly provedeny jako důkaz. Stalo se tak při hlavním líčení za účasti obou procesních stran, aniž by některá z nich požadovala jejich čtení.
14. Pokud šlo o námitky možného vydržení archiválií, státní zástupkyně uvedla, že soudy se touto otázkou zabývaly s poukazem na judikaturní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1297/2013, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017. Postupovaly tak nad rámec závěru, že případné vydržení vlastnického práva k předmětným listinám potomky F. D. ze strany svědka A. L. či obviněného není pro posouzení trestnosti jednání podstatné. Státní zástupkyně argumentovala tím, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postačuje pouze povědomí obviněného, že jde o věc pocházející z trestné činnosti. Obviněný si nikterak neověřil legální původ archiválií, které si u něho ve starožitnictví uschoval svědek A. L. Podle výpovědi tohoto svědka obviněný nad rámec takové neformální úschovy dokonce některé archiválie (např. knihu známek) prodal. Takto by však rozhodně nepostupoval, pokud by následně musel být konfrontován s jejich legitimním vlastníkem. O tom, že taková osoba s největší pravděpodobností neexistuje, musel být přesvědčen zejména v případě předmětných listinných archiválií, vycházejíce ze svých zkušeností letitého starožitníka, o jehož zřetelné způsobilosti rozlišení jejich výjimečnosti, dané jejich historickým významem, oproti běžnému standardu jím obchodovaných komodit, nebylo nejmenších pochybností. Pokud se soudy nad rámec výše uvedeného právního názoru zabývaly také otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným archiváliím cestou jejich vydržení ze strany potomků F. D., pak při zdůraznění dobré víry poctivé držby státní zástupkyně odkázala na své původní vyjádření. Zmiňoval-li obviněný v této souvislosti stanovisko prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., v dobové právní analýze k otázce zdrojového trestného činu ve spojení s požadavkem zkoumání nabývacího titulu vydržením, pak jeho závěr, přijatý za odborné součinnosti prof. JUDr. Jana Dvořáka, CSc., spočíval v jednoznačném vyloučení existence dobré víry postupných držitelů předmětných archiválií. Podle státní zástupkyně se nebylo možno ztotožnit s námitkou nesprávnosti právního posouzení otázky nabytí vlastnického práva k předmětným čtyřem listinám (vydržením ze strany potomků F. D.), jakož i nesprávnosti zjištění existence jejich dobré víry. Opačný názor nebylo možno přijmout ani s poukazem na výpověď svědka J. H., podle níž V. D. (syn F. D.) nevěděl, že se jednalo o zakládající listiny Univerzity Karlovy, a nedržel tedy předmětné čtyři listiny z tzv. dědictví po otci s nepoctivým úmyslem. Přestože podle svědka V. D. nevěděl, co je jejich obsahem, V. D. po otci pravděpodobně zdědil historické zájmy a dokonce se (oproti své občanské profesi) posléze stal posluchačem státní knihovnické školy, zabýval se tříděním předmětných dokumentů, jakož i jejich popisováním a číslováním. To však ničeho nevypovídalo o jeho dobré víře, že archiválie, které po otcově smrti (v jeho pojetí jako věci památečního významu) zůstaly doma, také nabyl do svého vlastnictví. V. D. nepochybně věděl, že otec pracoval v Zemském archivu, odkud také tyto dokumenty pocházely, a kde byly zcela logicky archivovány pro svůj historický význam s tím, že jeho otec se zabýval pouze jejich studiem, popř. opisováním. Nakládal s nimi tedy jinak, než kdyby se staly předmětem jeho vlastnického práva. Pokud šlo o námitku, že (údajný) zdrojový trestný čin F. D., nemohl být spáchán na území České republiky, neboť F. D. zemřel v roce 1907 za doby Rakousko-uherské monarchie, státní zástupkyně uvedla, že zákonným důvodem pro vynětí z jurisdikce České republiky je podle znění skutkové podstaty trestného činu podílnictví v přisouzené právní kvalifikaci jeho spáchání v cizině. To se však ve smyslu komentářového výkladu pojmosloví na území České republiky nestalo, aniž by v uvedeném směru bylo rozhodným, pod který státní útvar tato současná část území České republiky (konkrétně území hl. města Prahy) v minulosti historicky spadala. Z těchto důvodů státní zástupkyně setrvala na svém návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
15. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. 16. Z dovolání se podávalo, že obviněný J. S. jím brojil proti výroku o vině zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. V rámci své dovolací argumentace obviněný rozporoval závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky uvedeného trestného činu, neboť podle něj nebylo prokázáno spáchání tzv. zdrojového trestného činu, resp. vědomost obviněného o něm. Dále poukázal na to, že zdrojový trestný čin nemohl být spáchán na území České republiky, která v té době ještě neexistovala. V souvislosti s objektivní stránkou pak upozornil na to, že k předmětným listinám mohli legálně nabýt vlastnické právo potomci F. D., popř. svědek A. L., resp. sám obviněný. Obviněný vedle toho uplatnil i námitku, v rámci které namítl podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, resp. i ostatních členů senátu 44 T Obvodního soudu pro Prahu 1. 17. Stěžejní námitkou obviněného byla námitka neprokázání zdrojového trestného činu, kterou bylo možno podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho první variantu, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný v zásadě rozporoval existenci jakéhokoli důkazu o tom, že se F. D. dopustil trestného činu krádeže nebo zpronevěry v souvislosti s tím, že u sebe přechovával předmětné archiválie. Zjevný (extrémní) rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů se může týkat i skutkových zjištění týkajících se zdrojového trestného činu, jehož trestnost je nutno vyřešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Soudy činné v projednávané věci při posuzování této otázky dospěly k závěru, že tzv. zdrojového trestného činu se dopustil F. D., který si v době svého působení u Zemského archivu v souladu s tehdejší praxí půjčoval historické listiny domů k badatelské činnosti a takto zapůjčené dokumenty měl vrátit Zemskému archivu nejpozději poté, co byl v roce 1903 odvolán z funkce ředitele této instituce, a pokud tak neučinil, podle tehdejší právní úpravy se dopustil trestného činu krádeže, popř. zpronevěry.
18. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že zdrojový trestný čin, kterého se podle soudů nižších stupňů dopustil F. D., se měl stát před více než sto lety, a s ohledem na tuto skutečnost a na z toho plynoucí omezené možnosti dokazování takového skutku je zřejmé, že nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, kterou by bylo možno vyžadovat u trestných činů spáchaných v současnosti. I tak však považoval soudy učiněná skutková zjištění za dostačující pro závěr, že tzv. zdrojový trestný čin byl spáchán. Vycházel přitom mimo jiného z komentářové literatury, podle níž v případě trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 (novelou trestního zákoníku č. 287/2018 Sb. byla skutková podstata podílnictví zahrnuta do společného ustanovení trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku), postačuje toliko obecnější závěr o tom, že věc pochází z trestné činnosti, bez nutnosti určení konkrétního trestného činu [srov. KANDOVÁ, K.; ČEP, D. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 19, a tam citovanou judikaturu], resp. konkrétního pachatele predikativního trestného činu (ŠÁMAL, P. § 216. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, a tam citovanou judikaturu). Soudu prvního stupně nelze vyčítat, že s ohledem na to, že již nežijí pamětníci tehdejších událostí, vycházel z výpovědí historiků, kteří se vyjadřovali k okolnostem souvisejícím s nakládáním s předmětnými listinami v rozhodné době. Na základě výpovědí svědků J. H. a V. R. bylo zjištěno, že listiny byly zapůjčeny F. D. k domácímu bádání, a to ještě v době, kdy vykonával funkci ředitele této instituce, a po jeho smrti v roce 1907 se tyto staly předmětem sbírkotvorné činnosti jeho syna V. D., zemřelého v roce 1960. Ten listiny z otcovy sbírky třídil, evidoval, opatřoval razítky a štítky a tímto způsobem archivoval. Je skutečností, že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda po roce 1903, kdy byl F. D. odvolán z funkce ředitele Zemského archivu, bylo jeho povinností všechny zapůjčené listiny bezodkladně vrátit Zemskému archivu, popř. zda mu bylo umožněno jejich další ponechání a práce s nimi v domácím prostředí. Jak uvedl svědek J. H., bylo tehdy běžnou praxí, že historici a badatelé si listiny brávali domů a striktně nerozlišovali bádání v úředních hodinách od bádání doma. Indicii pro závěr, že si dokumenty neoprávněně přisvojil již F. D., nicméně představuje skutečnost, že tento si z listin založil sbírku (tzv. Archivní sbírka F. D.), tedy, že listiny zapůjčené ze Zemského archivu vědomě zařadil do „své“ domácí sbírky s cílem si je přivlastnit. Jak uvedl svědek PhDr. Vladimír Růžek ve svém posudku ze dne 13. 5. 2018, stalo se tak patrně proto, že F. D. podlehl sběratelské vášni, která měla původ v jeho zálibě ve starých historických dokumentech a dějepisu, přičemž s jejich vlastnictvím se emotivně ztotožnil. Soud prvního stupně měl v projednávané věci k dispozici odborné vyjádření prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., z něhož se podávalo, že jednání F. D. by v tehdejší době (tj. rok 1903) mohlo být posouzeno jako krádež, popř. jako zpronevěra. Nejvyšší soud neshledal, že by postup, kdy si soud nechal vypracovat analýzu právní úpravy platné na území České republiky v době působení F. D., byl v rozporu se zásadou iura novit curia (soud zná právo), neboť konečný závěr o trestnosti jednání F. D. učinil pouze soud, který přitom mohl přihlížet ke znalecké analýze historické právní úpravy. I pokud by však přetrvávaly pochyby o trestnosti jednání F. D., zdrojového trestného činu by se dopustil jeho syn V. D., který i přesto, že mu po smrti jeho otce F. D. muselo být zřejmé, že listiny, které měl otec v době smrti doma, je třeba vrátit Zemskému archivu, tak neučinil, a namísto toho pokračoval v jejich evidenci (viz výše) a označoval je vlastními štítky a razítky, a celkově s nimi nakládal jako s vlastními. Tímto jednáním, které by dnes naplňovalo znaky trestného činu zatajení věci podle § 219 tr. zákoníku, by naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 201 písm. c) zákona č. 117/1852 Ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, účinného v době, kdy se listiny dostaly k V. D. coby součást dědictví po F. D. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že předmětné listiny, které obviněný poté, co je vyňal z konvolutu archiválií, který u něj uschoval svědek A. L., prodal dalším osobám, byly výnosem z trestné činnosti (ať již F. D., nebo jeho syna V. D.), přičemž obviněný si byl této skutečnosti vědom. Obviněný byl v oblasti historických listin dostatečně znalý, aby nejdříve z konvolutu listin vyňal ty, které byly nejvzácnějšími a historicky nejcennějšími listinami. Následně byl na skutečnost, že listiny nacházející se v konvolutu archiválií po F. D. pocházejí z trestné činnosti a že je třeba je vrátit příslušným institucím, upozorněn v posudku zpracovaném PhDr. Vladimírem Růžkem v květnu 2018. Toho však nedbal a i přesto, že věděl nejen o nelegálním původu listin, ale i o tom, že nemá svolení svědka A. L. k nakládání s nimi, listiny prodal dalším osobám. Tímto jednáním byla podle závěrů soudů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, naplněna jak objektivní stránka (listiny byly výnosem z trestné činnosti), tak i subjektivní stránka (obviněný si byl této skutečnosti alespoň v obecných souvislostech vědom) zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019.
19. Jako námitku mající právní povahu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vyhodnotil námitku týkající se otázky vlastnického práva k předmětným listinám a vlivu této okolnosti na posouzení trestnosti jednání obviněného. Shledal ji však neopodstatněnou, neboť otázka vlastnického práva nemá v případě předmětných historických listin vliv na závěr, že se jednalo o věci, které byly výnosem z trestné činnosti. Tím se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. K obdobnému závěru, byť v souvislosti s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1593/2017, na které opakovaně poukazovaly soudy nižších stupňů. Pokud byla věc získána trestným činem, zůstává výnosem z trestné činnosti i tehdy, jestliže vlastnické právo k ní následně přejde na jinou osobu, pokud pachatel trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (který odpovídá dřívější úpravě podílnictví), měl o takovém původu věci povědomí. Pro projednávanou věc tak bylo nerozhodné, že prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš ve svém vyjádření dospěl k závěru, že v úvahu přicházelo mimořádné vydržení sbírky listin potomky F. D. Nejvyšší soud dále uvedl, že trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 2. 2019, se pachatel může dopustit pouze vůči cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. § 214. Podílnictví. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138). I pokud by teoreticky bylo možné, že potomci F. D. k těmto listinám nabyli vlastnické právo na základě vydržení, resp. že vlastnické právo nabyl svědek A. L. od neoprávněného podle § 1111 občanského zákoníku, v žádném případě nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva z těchto osob na obviněného, neboť obviněný uvedené listiny zcela svévolně a bez předchozího souhlasu nebo vědomí svědka A. L., který si u něj konvolut archiválií neformálně uschoval, či bez jakéhokoli jiného soukromoprávního základu z konvolutu vyňal a vlastním jménem je mj. prodal prostřednictvím bankovní instituce Univerzitě Karlově. Přitom se dokonce pokusil zakrýt jejich původ tím, že je zbavil označení (razítky, štítky), které by je mohlo s konvolutem spojovat. O nabytí vlastnického práva obviněným na základě soukromoprávního titulu proto nebylo možno uvažovat, neboť se jednalo vůči němu o věci cizí.
20. Jako zcela lichou vyhodnotil Nejvyšší soud námitku, že na počátku 20. století Česká republika neexistovala a zdrojový trestný čin tak nemohl být spáchán na jejím území, jak to vyžaduje § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Nepochybně totiž byl zdrojový trestný čin spáchán na území hlavního města Prahy, která je hlavním městem České republiky, přičemž je nerozhodné, že v době spáchání skutku zde byl historický, dnes již neexistující státní útvar. Podstatnou byla ta skutečnost, že území, na kterém byl zdrojový trestný čin spáchán, je dnes územím České republiky.
21. Pokud jde o námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavly Hájkové, resp. i ostatních členů tohoto senátu, tato byla uplatněna s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy bylo věcně namítáno, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil. Jednalo se o námitku, která byla obviněným uplatněna již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž o ní bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2022 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Mgr. Pavla Hájková ani přísedící Mgr. Pavel Švásta a Bc. Jitka Smržová nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení proti obviněnému J. S. vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 34/2021. Následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení pak byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 67 To 204/2022, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Městský soud uvedl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebyla při návštěvě Státního archivu ve styku se svědkyní J. K. a že předmětný konvolut listin, resp. jeho kopie, není důkazem novým a dosud neznámým, ale stejné listiny byly, v horší kvalitě, již dříve založeny do spisu a předsedkyně senátu pořídila toliko jejich kvalitnější kopie. Nejvyšší soud doplnil, že obviněný touto námitkou v zásadě napadal primárně procesní postup předsedkyně senátu, přičemž taková námitka k jejímu vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení zásadně vést nemůže (a to ani v případě, že takový postup vykazuje nedostatky) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014. Postup, při němž předsedkyně senátu soudu prvního stupně sama z vlastní iniciativy navštívila Státní archiv a pořídila si kvalitnější kopie historických dokumentů, které byly již součástí spisu, ovšem ve špatné kvalitě, je sice poněkud nestandardní, v jeho důsledku nicméně nebyla narušena kontradiktornost trestního řízení nebo rovnost stran a v důsledku toho právo obviněného na spravedlivý proces. Tímto postupem byla toliko zajištěna použitelnost (čitelnost) listin, které již byly součástí spisu, kdy k těmto kopiím se strany měly prostor vyjádřit. Možnou interakci mezi předsedkyní senátu Mgr. Pavlou Hájkovou a svědkyní J. K. bylo třeba označit za čistě spekulativní, neopřenou o žádnou indicii o jakékoli mimoprocesní intervenci svědkyně, kdy setkání a komunikace s předsedkyní senátu při návštěvě Státního archivu navíc zjištěny nebyly.
22. Na podkladě uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že se jednalo o dovolání zjevně neopodstatněné.
II. Ústavní stížnost a nález Ústavního soudu
23. Obviněný následně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 554/2023, stejně jako usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 67 To 202/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 44 T 34/2021, podal ústavní stížnost. Obviněný v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále tvrdil porušení práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů stanovených zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, porušení vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení zásady legality (nullum crimen sine lege) zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, rovněž porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z něho vyplývající zásady in dubio pro reo, dále práva na vyjádření se ke všem prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva na obhajobu plynoucího z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
24. Extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, resp. vykonanými důkazy obviněný spatřoval v tom, že podle něj nebyl řádně zjištěn a prokázán tzv. zdrojový trestný čin (jestli byly listiny předmětem trestného činu krádeže, nebo zpronevěry) a kdo ho spáchal. Dovozoval, že F. D., který listiny z archivu odnesl k sobě domů, se žádného protiprávního jednání nedopustil. Namítal, že obecné soudy nemohou rezignovat na zjištění konkrétní zdrojové trestné činnosti a její prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost s odůvodněním, že postačuje toliko obecnější závěr, že věc pochází z trestné činnosti a s ohledem na běh času nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, jako u trestných činů v současnosti. Uvedl, že v trestním řízení nelze slevit z kvalitativních požadavků na zjištění skutkového stavu ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu jen z toho důvodu, že se jedná o skutečnosti staršího data, které se již špatně dokazují. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo podle obviněného překvapivé, když podle něj obsahuje alternativní zdrojový trestný čin V. D.
25. Námitku porušení kontradiktornosti řízení před Nejvyšším soudem odůvodnil obviněný tím, že poté, co doplnil dne 5. 6. 2023 své dovolání o další dovolací důvody [mimo jiné § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. – formulované prakticky jako námitka podjatosti soudkyně nalézacího soudu] a o repliku k prvnímu vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, nebylo mu Nejvyšším soudem zasláno k případné replice druhé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které se týkalo vypořádání námitek z doplnění dovolání. Obviněný současně namítal i porušení kontradiktornosti řízení postupem soudkyně soudu prvního stupně, když zpochybnil její postup při prohlídce listin v Národním archivu. 26. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, byla přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a splňovala i všechny zákonem stanovené náležitosti, a to včetně povinného zastoupení stěžovatele (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Následně posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti, kdy dospěl k závěru, že tím, že Nejvyšší soud nezaslal stěžovateli k replice vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které obsahovalo úvahy o dovolacích důvodech stěžovatele a návrh na odmítnutí jejich dovolání, bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, i právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny (bod 40. nálezu Ústavního soudu). Z tohoto důvodu Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1309/24, konstatoval ve výroku pod bodem I., že usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 554/2023-1774 ze dne 7. 2. 2024 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod; a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 554/2023, (výrok pod bodem II.). 27. Ve vztahu k další argumentaci obviněného, uplatněné v jeho ústavní stížnosti, Ústavní soud uvedl, že s ohledem na nové řízení bude úkolem Nejvyššího soudu znovu dovolací argumentaci obviněného posoudit, a proto se jí Ústavní soud již podrobněji nezabýval. Ve zbytku tak byla ústavní stížnost odmítnuta (výrok pod bodem III. citovaného nálezu Ústavního soudu). Ústavní soud nicméně rovněž uvedl, že lze obviněnému přisvědčit v tom, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zcela jasné, jak se vypořádal s námitkami týkajícími se naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví. Připomněl, že pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví je nutné předchozí spáchání konkrétního zdrojového (tzv. predikativního) trestného činu (ke zdrojovému trestnému činu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 237/2022 ze dne 30. 8. 2022). Trestný čin podílnictví se tak považuje za tzv. subsekventní, vyžadující pro svou trestnost existenci predikativního trestného činu. Ústavní soud uvedl, že na vznik trestní odpovědnosti za trestný čin podílnictví a prokázání naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu však (i v judikatuře Nejvyššího soudu, na což měl obviněný upozornit v rámci své argumentace v trestním řízení) existují rozdílné názory (rozkolísanost judikatury), a dal Nejvyššímu soudu ke zvážení, zda není namístě využít postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a věc postoupit velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
28. Ústavní soud poukázal na to, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že závěr, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěn a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 ze dne 16. 12. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1978, sešit III., na jehož závěry odkazuje ve svých pozdějších rozhodnutích např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 237/2022 ze dne 30. 8. 2022, odst. 28, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 9/2016 ze dne 31. 8. 2016, odst. 24, ve kterých je zdůrazněno, že musí být patrno, jakým trestným činem byl predikativní trestný čin). V odborné literatuře se pak objevuje závěr, že spáchání zdrojového trestného činu, k němuž se váže následné jednání, je znakem objektivní stránky skutkové podstaty, a že tedy musí být stejně jako jiné znaky objasněn bez důvodných pochybností, tj. s praktickou jistotou (BORČEVSKÝ, Pavel. K vybraným aspektům schvalování trestného činu. Trestněprávní revue, 2024, č. 2, s. 97–104, s. 99).
29. V judikatuře Nejvyššího soudu lze však najít i rozhodnutí, která požadavek zjištění přesného zdrojového trestného činu relativizují, kdy Ústavní soud odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 345/2017, ve kterém shledal, že nebylo v silách českých orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda šlo o trestný čin osoby nebo osob provádějících přepravu, což by nasvědčovalo spáchání trestného činu zpronevěry, nebo zda se nákladu krádeží či loupeží zmocnily jiné osoby. Ústavní soud upozornil i na závěr podávající se z odborné literatury, že vzhledem ke skutečnosti, že predikativní trestná činnost je často páchána konspirativním či organizovaným způsobem, což činí zjištění konkrétních okolností jejího páchání dosti obtížným, nelze požadovat podrobný popis okolností spáchání základního trestného činu ani zjištění jeho pachatelů [KANDOVÁ, K., ČEP, D. Legalizace výnosů z trestné činnosti. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, cit. dle Beck-online, § 216]. Poukázal na to, že uvedené závěry odpovídají i judikatuře prvorepublikového československého Nejvyššího soudu, ze které se podává, že "[n]ení třeba, [a]by tomu, kdo kradené věci přechovává a ukrývá, byly známy všechny podrobnosti krádeže (rozhodnutí č. 3493/1929 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních, roč. 11, 1929, č. 3365-3729, s. 303). Z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu poukázal Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, které stanovilo, že není rozhodné, jakým trestným činem byla věc získána, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (trestný čin uvedený v § 216 tr. zákoníku, který nahradil právě trestný čin podílnictví) se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. S odkazem na toto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastíral její skutečný původ.
III. Řízení u Nejvyššího soudu po vrácení věci
30. Po vrácení věci Nejvyššímu soudu bylo dne 18. 3. 2025 obhájci obviněného zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k doplnění dovolání obviněného k případné replice, čímž bylo napraveno pochybení senátu 3 Tdo, vytýkané mu v předmětném nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1309/24. Obviněný dne 31. 3. 2025 prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu repliku, v níž reagoval nejen na vyjádření státní zástupkyně k doplnění jeho dovolání, ale zejména na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1309/24. Státní zástupkyně v rámci vyjádření reagovala na doplnění dovolání obviněného, který v něm rozšířil dovolací důvody o ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř., a své námitky zaměřil jednak na otázku podjatosti předsedkyně senátu Mgr. Pavly Hájkové (a potažmo ostatních členů senátu 44 T Obvodního soudu pro Prahu 1), otázku možného nabytí vlastnického práva k předmětným listinám potomky F. D., případně svědkem A. L., a otázku místa spáchání trestného činu (viz body 12. až 14. výše tohoto usnesení). Ačkoli se tedy doplnění dovolání, na které reagovala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, otázkou zdrojového trestného činu v podstatě nijak nezabývalo, obviněný v tomto směru v rámci repliky rozšířil svou argumentaci, kdy reagoval na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1309/24, které podrobně rozpracoval.
31. Pokud jde o argumentaci vztahující se k vyjádření státní zástupkyně, obviněný setrval na svém stanovisku týkajícím se podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Pavly Hájkové, kdy odmítl závěry, že soudkyně toliko pořizovala kvalitnější kopie historických dokumentů, nikoli nové důkazy. Uvedl, že celý konvolut archiválií, tedy všechny historické listiny, které se v něm nacházejí, nikdy nebyly součástí spisového materiálu (před podáním obžaloby ani kdykoli poté). To potvrdila i sama předsedkyně senátu v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o námitce podjatosti, kdy ve svém vyjádření uvedla, že „konvolut archiválií sestával z několika svazků a nebylo předem zřejmé, co konkrétně z jednotlivých svazků, bude potřebné do spisu začlenit jak důkaz“. Předsedkyně senátu tedy podle obviněného sama potvrdila, že komunikovala s oznamovatelkou a svědkyní J. K. před jejím výslechem a šla za ní do Národního archivu, aby dle své úvahy vybrala listiny, které budou teprve začleněny do trestního spisu a použity k důkazu, a pořídila jejich fotografie. Má proto za to, že se nejednalo o kopie listin, které již byly součástí spisu, ale o zcela nové důkazy proti jeho osobě, kdy se soudkyně postavila do role jakéhosi vyšetřujícího soudce a sama selektovala a pořizovala netransparentním způsobem, bez účasti obhajoby, ale v součinnosti s oznamovatelkou a posléze svědkyní J. K., nové důkazy, které následně dle své úvahy předkládala svědkům, a to včetně J. K. Obviněný vyslovil hypotézu, že soudkyně měla na věci osobní zájem, resp. na výsledku řízení. Uvedl, že rovněž nesouhlasí ani s ostatní argumentací státní zástupkyně, přičemž veškerá jeho předešlá vyjádření včetně, dovolání a ústavní stížnosti, její závěry vyvrací.
32. Pokud jde o argumentaci vztahující se k námitce absence zdrojového trestného činu, obviněný prezentoval stanovisko vycházející z judikatury opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, citované výše v bodě 28. tohoto usnesení. To podle obviněného zakotvuje požadavek, podle kterého musí být k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví spolehlivě a bezpečně zjištěno, že dotčená věc byla získána trestným činem, a to nějakým zcela konkrétním trestným činem, který musí být patrný z odůvodnění rozsudku. Nestačí tedy obecné závěry či podezření, v projednávané věci podle obviněného spíše jen domněnky třetích osob (svědků, znalců), že věc pochází z nějaké blíže nekonkretizované trestné činnosti. Pokud nebyl stanoven konkrétní zdrojový trestný čin, pak je vyloučena trestní odpovědnost v intencích subsekventního trestného činu podílnictví. Zjištění konkrétního zdrojového trestného činu je přitom nutné i z toho důvodu, že zdrojové trestné činy mohou být různé, a tedy mající rozdílné znaky skutkové podstaty, které musí být naplněny. Spáchání zdrojového trestného činu, k němuž se váže následné jednání, je znakem objektivní stránky skutkové podstaty, tedy musí být stejně jako jiné znaky objasněn bez důvodných pochybností, tj. s praktickou jistotou (kdy citoval v ústavním nálezu zmiňovaný článek – BORČEVSKÝ, Pavel. K vybraným aspektům schvalování trestného činu. Trestněprávní revue, 2024, č. 2, s. 99). V projednávané věci podle obviněného nebyl zdrojový trestný čin bez důvodných pochybností prokázán, když i sám Nejvyšší soud uvedl, že se nepodařilo bezpečně zjistit, zda v roce 1903 po svém odchodu z funkce ředitele Zemského archivu byl F. D. povinen zapůjčené listiny bezodkladně vrátit Zemskému archivu, či s nimi mohl do své smrti v roce 1907 pracovat. Uvedený závěr dle interpretace obviněného vylučuje závěr obecných soudů, že F. D. předmětné listiny neoprávněně vynesl ze Zemského archivu a do své smrti je nevrátil, čímž se měl dopustit krádeže či zpronevěry. Ačkoli podle obviněného obecné soudy označily za pachatele zdrojového trestného činu F. D., trestnost jeho jednání nebyla prokázána, resp. nebyla bezpečně zjištěna a prokázána trestnost jeho konkrétně kvalifikovaného jednání, které mělo být zdrojovou trestnou činností. Pokud soudy označily konkrétní osobu za pachatele zdrojového trestného činu, pak podle obviněného neobstojí odkaz obecných soudů na jimi citovanou judikaturu, která se přiklání k názoru, že postačuje obecnější závěr o tom, že věc pochází z trestné činnosti, bez nutnosti určení konkrétního predikativního trestného činu ani jeho konkrétního pachatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 345/2017, usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014). Tato usnesení se totiž týkají výjimečných situací, kdy byla zjištěna nějaká konkrétní zdrojová trestná činnost, nepodařilo se však zjistit pachatele, tedy zcela opačná situace, než teoreticky nastala v projednávané věci. Podle obviněného soudy rezignovaly na zjištění a prokázání zdrojové trestné činnosti mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, přičemž neobstojí jejich odůvodnění, že postačuje toliko obecnější závěr, že věc pochází z trestné činnosti a s ohledem na běh času nelze dosáhnout takové míry podrobného zjištění skutkového stavu, jako u trestných činů v současnosti. Jen proto, že se jedná o skutečnosti staršího data, které se již špatně dokazují, nelze slevit z kvalitativních požadavků na zjištění skutkového stavu. A rovněž nelze dovozovat alternativní zdrojový trestný čin, k němuž se nemohla obhajoba vyjádřit, jak měl podle jeho interpretace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 554/2023, učinit Nejvyšší soud, když vyslovil hypotézu, že pokud by se zdrojového trestného činu nedopustil F. D., dopustil se jej jeho syn V. D. (který by spáchal trestný čin podvodu). Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, případně věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Důvody pro předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu
33. Třetí senát Nejvyššího soudu po vyhodnocení výše uvedeného dospěl k závěru, že je namístě vyhovět požadavku Ústavního soudu vysloveném v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 1309/24, a předložit věc velkému senátu trestního kolegia, neboť je toho názoru, že se stran naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví (resp. trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku) v judikatuře Nejvyššího soudu objevují dva rozdílné přístupy vztahující se k otázce míry objasnění zdrojového (predikativního) trestného činu. Na jedné straně stojí restriktivnější přístup, kdy má být zdrojový trestný čin konkretizován, resp. podřazen pod konkrétní skutkovou podstatu a objasněn bez důvodných pochybností, na straně druhé pak přístup, který označil Ústavní soud za relativizující požadavek zjištění přesného zdrojového trestného činu. To se odráží rovněž v komentářové literatuře. Ta se v obecné rovině shoduje na tom, že rozhodovací praxe vyžaduje, aby bylo získání věci trestným činem v řízení o trestném činu podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku) bezpečně zjištěno a aby bylo z odůvodnění rozsudku patrno, jakým trestným činem se tak stalo, kdy odkazuje na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978-I.). Nicméně se rozchází v určení míry požadované konkretizace zdrojového trestného činu. Třetí senát je toho názoru, že pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.), citované jak komentářovou literaturou, tak rovněž hojně v judikatuře obecných soudů, nejedná se o rozhodnutí rozporné se závěry, ke kterým dospěl v projednávané věci v rámci rozhodnutí o dovolání obviněného J. S. Má za to, že pokud jde o předmětné rozhodnutí, v judikatuře Nejvyššího soudu se objevují odlišné jazykové výklady právní věty k tomuto rozhodnutí se vážící, což pak má za následek odlišný náhled na vznik trestní odpovědnosti za trestný čin podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku) v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu. První právní věta rozhodnutí sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978-I.) zní: Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo. Senát 6 Tdo Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, v bodě 24. odůvodnění usnesení poukázal na to, a třetí senát se s tímto ztotožňuje, že z dobového komentáře k trestnímu zákonu č. 140/1961 Sb. (ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004), konkrétně k trestnému činu podílnictví podle § 251 a trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a, vyplynulo, že při výkladu vážícímu se k tehdy nově zavedenému trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jehož znakem bylo, aby byla věc nebo jiná majetková hodnota získána „trestnou činností“, bylo ve vztahu k tomuto znaku analogicky odkazováno na ustanovení § 251 upravující trestný čin podílnictví, který vyžadoval, aby věc byla získaná „trestným činem“. To vede k závěru, že v rámci trestního zákona č. 140/1961 Sb. nebyl v předmětných souvislostech při výkladu činěn žádný rozdíl mezi pojmy „trestná činnost“ a „trestný čin“. Podle třetího senátu by tedy při záměně „trestného činu“ za „trestnou činnost“ nebyl výklad této právní věty zdaleka tak restriktivní. Poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, které ve svém nálezu zmiňuje Ústavní soud, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tz 28/2022 (které na rozhodnutí senátu 6 Tz odkazuje), odkazují na citované rozhodnutí z roku 1976 s tím, že závěr podávající se z citované právní věty doplňují slovem „konkrétní“, tedy konkrétní trestný čin – nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné činnosti, kterou nelze specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin (bod 24. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016). Třetí senát má za to, že takto specifikovaný požadavek rozhodnutí sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978-I.) nezakotvuje, a v rámci rozhodovací praxe týkající se trestného činu podílnictví, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti, není ani udržitelný.
34. Pokud se blíže zabýváme rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.), analogie pojmů se přímo nabízí. V citované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve skutkové větě nebyl zdrojový trestný čin jakkoli blíže identifikován, resp. vůbec nebyla jakkoli popsána zdrojová trestná činnost obžalovaného B. L. Ve skutkové větě bylo pouze (ve zkratce) uvedeno, že obžalovaný V. K. na sebe převedl řezivo, ač věděl, že šlo o řezivo získané trestnou činností obžalovaného B. L. Absentoval tu jakýkoli popis predikativní trestné činnosti, ačkoli byl konkretizován její pachatel (B. L.). Nejvyšší soud následně obecnému soudu v podstatě vytkl, že z odůvodnění není patrno, jak vyhodnotil předběžnou otázku stran této zdrojové trestné činnosti, neboť se nijak nezabýval jednáním obžalovaného B. L., a tedy nemohl ani dospět nade vši pochybnost k závěru, že řezivo, které si opatřil obžalovaný V. K., bylo získáno jednáním obžalovaného B. L. Nebylo tedy možno ani uvést, jaký trestný čin měl obžalovaný B. L. spáchat, neboť nebyly zkoumány okolnosti, za nichž bylo řezivo obžalovaným B. L. získáno, resp. byla zde absence jakýchkoli skutkových zjištění. V odůvodnění je doslova uvedeno „pro tento nedostatek ve skutkových zjištěních je napadený rozsudek nepřezkoumatelný“. Obecný soud tedy (optikou stávající právní úpravy) nedodržel postup podle § 9 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu, pokud šlo o hliníkový plech, který získal obžalovaný V. K. od obžalovaného M. P., zde již byla obecným soudem predikativní činnost popsána (místem, časem i způsobem) a bylo tak možno konstatovat, že pletivo bylo získáno trestnou činností M. P., resp. bylo možno vyhodnotit, jaký trestný čin M. P. spáchal (nadto byl pachatel za tento predikativní trestný čin pravomocně odsouzen).
35. Podle názoru třetího senátu, provedeme-li analýzu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 To 39/76 (R 7/1978 Sb. rozh.), pak toto rozhodnutí, resp. uvedená první právní věta z něho vycházející, zakotvuje požadavek, že musí být prokázáno, že věc skutečně pochází z trestné činnosti, kdy tato musí být dostatečně konkretizována, aby bylo možno nade vši pochybnost prokázat existenci okolností svědčících o spáchání trestného činu, a musí být popsána v odůvodnění rozhodnutí. Ačkoli citované rozhodnutí v právní větě užilo spojení „z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo“, jeho odůvodnění neobsahuje jakýkoli bližší výklad k požadavku, že obecné soudy mají povinnost zdrojovou trestnou činnost podřadit pod konkrétní skutkovou podstatu trestného činu a tento objasnit bez důvodných pochybností. Jazykový výklad, na podkladě výše uvedené úvahy o pojmové analogii, spíše vede k závěru, a tak na uvedené rozhodnutí nahlíží i třetí senát, že zdrojová trestná činnost (zdrojový trestný čin) musí být zkoumána v rámci předběžné otázky (§ 9 odst. 1 tr. ř.), kdy závěr a úvahy k tomu vedoucí musí být řádně rozvedeny a popsány v odůvodnění rozhodnutí, resp. predikativní trestná činnost musí být dostatečně popsána v odůvodnění rozhodnutí. 36. Komentář kolektivu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., uvádí, že nepostačuje pouhé podezření ze spáchání blíže nekonkretizované trestné činnosti (srov. však k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 345/2017) [ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 (Legalizace výnosů z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, marg. č. 2.]. Pouhé podezření, že byl spáchán zdrojový trestný čin, zcela jistě nemůže být dostačující. Skutečnost, že byla věc získána právě trestným činem, musí být v řízení spolehlivě zjištěna, resp. musí být spolehlivě zjištěno, že došlo k trestné činnosti, jejíž výnosem je věc, která se stala předmětem trestného činu podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné činnosti). Nicméně třetí senát je toho názoru, že nelze vyžadovat, aby byl zdrojový trestný čin za všech okolností konkretizován v míře, že je podřazen pod konkrétní skutkovou podstatu a jsou objasněny všechny skutkové okolnosti jeho spáchání. Setrvání na takovém požadavku by odporovalo účelu ustanovení § 216 tr. zákoníku a rovněž by se soud mohl snadno ocitnout v situaci, kdy by vedl kompletní dokazování k trestnému činu, který není předmětem podané obžaloby. Pokud by byl totiž soud nucen takto detailně v rámci posouzení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. zkoumat okolnosti, za nichž byl spáchán zdrojový trestný čin, v podstatě by v rámci řízení objasňoval celou predikativní trestnou činnost spáchanou pachatelem odlišným od obviněného v jeho trestní věci. Zcela jistě by mělo být vždy prioritou zdrojovou trestnou činnost objasnit v co nejširší míře, nicméně ne vždy je v praxi možno toto učinit v míře srovnatelné s objasňováním primární trestné činnosti. A to zejména s ohledem na podstatu jednání, které je v rámci trestného činu podle § 216 tr. zákoníku stíháno.
37. Pokud je zjištěno, že došlo ke spáchání trestné činnosti, byť není možno objasnit všechny skutkové okolnosti, a věc z této trestné činnosti prokazatelně pochází, tedy, že prokazatelně existují okolnosti svědčící o spáchání trestného činu, pak není důvod k tomu, aby nebylo aplikováno ustanovení § 216 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud není možné objasnit všechny skutkové okolnosti, může být podřazení pod konkrétní skutkovou podstatu obtížné. Příkladem může být např. trestný čin podvodu a trestný čin zpronevěry, kdy i v rámci posuzování „primární“ trestné činnosti je někdy obtížné jednotlivé jejich nuance odlišit. Za situace, kdy například nebyl zjištěn konkrétní pachatel zdrojové trestné činnosti a má být i přesto konkrétně určeno, jaká skutková podstata se má ve vztahu ke zdrojovému trestnému činu uplatnit, zda skutková podstata podvodu či zpronevěry, jednalo by se o spekulaci. V takovém případě by měl být podle názoru třetího senátu zcela dostačují závěr, že se jednalo o trestnou činnost, kterou by bylo možno kvalifikovat buď jako trestný čin podvodu, či jako trestný čin zpronevěry. V uvedeném příkladu nelze sice konkretizovat zdrojový trestný čin s odkazem na jedinou konkrétní skutkovou podstatu, ale závěr, že věc byla výnosem z trestné činnosti, by bylo možno (v rámci řešení předběžné otázky) spolehlivě učinit, byť jsou tu různé alternativy toho, jak zdrojovou trestnou činnost kvalifikovat.
38. Stejně tak se v praxi ne vždy podaří zjistit konkrétního pachatele zdrojového trestného činu. To však podle judikatury Nejvyššího soudu, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1589/2014, není na překážku závěru, že se pachatel dopustil trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (podílnictví), neboť postačí zjištění, že pachatel trestného činu podle § 216 tr. zákoníku disponuje s věcí, jež pochází z trestné činnosti. Komentář kolektivu prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D., s odkazem na citované usnesení senátu 8 Tdo uvádí, že konkrétní pachatel predikativního trestného činu nemusí být znám, jako tomu bylo např. v případě, kdy pachatel přechovával soubor cenných obrazů, které byly evidentně vyříznuty z původních rámů a o kterých věděl, že byly získány trestným činem (loupežné přepadení poškozených), což je z hlediska zákonných znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 dostačující bez ohledu na to, že pachatelé uvedeného loupežného přepadení zůstali neznámí [ŠÁMAL, Pavel a kol. § 216 (Legalizace výnosů z trestné činnosti). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2761, marg. č. 2.]. Pokud není vyžadováno, aby byl zjištěn pachatel zdrojové trestné činnosti, pak se jeví požadavek na to, aby byly objasněny všechny okolnosti jejího spáchání, nepřiměřený.
V. Závěrečné shrnutí
39. Znění § 216 odst. 1 alinea první tr. zákoníku říká, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (podílnického jednání) se dopustí ten, kdo věc ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou. Třetí senát je toho názoru, že v trestním řízení musí být spolehlivě zjištěno, že došlo k trestné činnosti, jejíž výnosem je věc, která se stala předmětem trestného činu podílnictví (resp. legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku), tedy, že musí být nade vši pochybnost prokázána existence okolností svědčících o spáchání zdrojového trestného činu. Nicméně nelze s ohledem na podstatu jednání, které je v rámci trestného činu podílnictví, resp. legalizace výnosů z trestné činnosti stíháno, požadovat, aby soud v rámci řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. zjišťoval všechny skutkové okolnosti spáchání zdrojové trestné činnosti v míře umožňující objasnění všech znaků konkrétní skutkové podstaty bez důvodných pochybností, případně zjišťoval osobu pachatele. Trestní řízení o trestném činu podílnictví nemůže nahrazovat řízení o predikativním trestném činu. V intencích trestného činu podílnictví, ve stávající právní úpravě legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu § 216 odst. 1 tr. zákoníku, by měl postačovat závěr, že věc pochází prokazatelně z trestné činnosti, kdy popis okolností jejího spáchání by měl být jasně patrný přinejmenším z odůvodnění rozhodnutí, přičemž není vyloučeno, že namísto určení konkrétního trestného činu postačí odkaz na případné alternativy skutkových podstat se nabízejících.
40. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. 41. Třetí senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že trestní řízení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku (podílnickém jednání) nemůže nahrazovat řízení o predikativním trestném činu, jehož spácháním byla získána věc, která je předmětem projednávaného trestného činu, přičemž v intencích podílnictví postačuje závěr, že věc pochází prokazatelně z trestné činnosti, kdy popis okolností jejího spáchání by měl být jasně patrný přinejmenším z odůvodnění rozhodnutí, přičemž není vyloučeno, že namísto určení konkrétního trestného činu postačuje odkaz na případné alternativy skutkových podstat se nabízejících. Tento odůvodněný závěr je odlišný od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 Tz 9/2016-38. Proto bylo rozhodnuto o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu