3 Tdo 268/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 268/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:16. 4. 2025 Spisová značka:3 Tdo 268/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.268.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Daňové trestné činy Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 6. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.07.2025III.ÚS 2171/25 Jan Svatoň odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost25. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 268/2025-5126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. Č. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 3. 2024, č. j. 61 T 11/2023-4756, bylo rozhodováno o obviněných V. Č. a S. B. Oba byli uznáni vinnými spolupachatelským zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V. Č. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let a dva měsíce s ostrahou a dále k peněžitému trestu 100denních sazeb po 500 Kč. S. B. byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku s ostrahou, dále k peněžitému trestu 200denních sazeb po 2 000 Kč a konečně k trestu propadnutí náhradní hodnoty tvořené jím vlastněnými nemovitostmi specifikovanými v prvostupňovém rozsudku. Oba obvinění byli zavázáni k solidární povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč. 2. K odvoláním obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem z 25. 9. 2024, č. j. 3 To 31/2024-4984, prvostupňové rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. V části týkající se obviněného B. věc vrátil soud prvního stupně. Obviněného Č. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej k týmž trestům, jaké uložil i prvostupňový soud. Dále obviněného Č. zavázal k povinnosti zaplatit České republice na náhradě škody 25,45 milionů Kč. 3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (který prvostupňový popis skutku upravil v tom, že vypustil participaci obviněného B.) se obviněný V. Č. uvedeného zločinu dopustil zjednodušeně řečeno tím, že jako osoba fakticky ovládající společnosti M. s.r.o. (dále jen M.) a A. s.r.o. (dále jen A.) v době od ledna 2016 do konce roku 2019 nechal zahrnout do jejich účetnictví faktury od údajných tuzemských dodavatelů, a to s cílem neoprávněně snížit daňovou povinnost M. a A. na dani z přidané hodnoty, neboť deklarované tuzemské dodávky zboží uskutečněny nebyly, a takto snížil daňovou povinnost M. o 21,37 milionů Kč a daňovou povinnost A. o 4,07 milionů Kč, čímž celkově způsobil České republice škodu ve výši 25,45 milionů Kč. V podrobnostech se k popisu skutku odkazuje na odvolací rozsudek. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti němu podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání. To opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, písm. g) a h) tr. řádu. S předpokladem úspěšnosti svého dovolání a s ohledem na to, že výkon rozsudku by mohl mít nepříznivé následky pro něho i jeho rodinu, inicioval návrh na odložení, respektive přerušení výkonu napadnutého rozhodnutí. Tento impuls směřoval primárně k soudu prvního stupně a v případě, že ten by se s ním neztotožnil, obrátil se dovolatel přímo na Nejvyšší soud s požadavkem na odklad, respektive přerušení výkonu rozhodnutí. 5. Dovolatel obsáhle sumarizoval teoretická východiska a judikaturu vztahující se k principům trestního řízení. Na základě této obecné argumentace vyjádřil své přesvědčení, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním, jsou vnitřně rozporná a odporují zásadě rovnosti zbraní i principu in dubio pro reo, dále že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné, a konečně že neprovedení navrhovaných důkazů je tzv. opomenutím důkazů. V konkrétní argumentaci však dovolatel zůstal o poznání úspornější. 6. Takto vytkl nižším soudům, že postupovaly způsobem, který nerespektoval rovnost zbraní, kdy obžaloba měla v očích soudu viditelnou preferenci a soudy jakoby ani nechtěly vidět, že jde celou situaci rozumně vysvětlit. Odvolacímu soudu obviněný vyčetl, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Uzavřel, že pro tato pochybení nebyla jeho vina prokázána zákonným způsobem. Za zásadní vadu označil nedostatečné odůvodnění obou rozhodnutí, v nichž se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou zcela přešly, popřípadě ji bez zdůvodnění bagatelizovaly. 7. Soudy se zaměřily výlučně na argumentaci týkající se údajného ovládání J. K. (jednatele M. a A.) a E. K. (jednatelky tuzemského dodavatele T. G., s.r.o.) ze strany obviněného, avšak nevěnovaly se tomu, jak měla být údajně daň krácena. V tomto ohledu soudy nevyhodnotily listinné důkazy, zejména faktury vystavené M., které poukazují, že M. zboží odebrané od sporovaných tuzemských dodavatelů prokazatelně dále prodával svým tuzemským odběratelům. Tuto otázku mohly objasnit i výpovědi svědků Č. a K. (jednatelů odběratelské firmy S. B. s.r.o.), tyto důkazní návrhy však odvolací soud zamítl, stejně jako opětovné provedení důkazů příslušnými fakturami, s argumentací o nadbytečnosti takového dalšího dokazování. Obviněný uzavřel, že tím, že soudy nepředvolaly navrhované svědky, případně jejich výslech, v němž by stranám byla dána možnost klást svědkům otázky, nepřípustně nahrazovaly jejich písemnými vyjádřeními, došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Pokud nabízené důkazy nižší soudy neprovedly a odůvodnění takového postupu je vnitřně rozporné, pak jde o opomenutý důkaz zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 8. Dovolatel odmítl, že by došlo ke krácení daně, kdy upozornil, že část zboží dodávaného M. tuzemskými dodavateli byla typologicky zcela jiná než zboží od čínských dodavatelů, jehož zdanění na výstupu mělo být snižováno daní na vstupu pocházející z obžalovaných tuzemských dodávek. Oním typologicky jiným zbožím bylo tzv. „hokejové zboží“, které M. dodal společnosti S. B. s.r.o. a které tedy M. musel “někde” nakoupit. I pokud nižší soudy dovodily, že M. toto zboží nezakoupil od tuzemských dodavatelů I. P. s.r.o., S. T. s.r.o. a L. G. s.r.o., pak je nutné brát v potaz, že zboží bylo prokazatelně M. dodáno jeho odběrateli, a proto M. nárok na odpočet DPH řádně vznikl. Obviněný poukázal na princip neutrality DPH, který vyžaduje, aby odpočet DPH na vstupu byl přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní podmínky, byť osoby povinné k dani nevyhověly podmínkám formálním. Hmotněprávními podmínkami přitom je, aby osoba uplatňující nárok na odpočet DPH byla osobou povinnou k dani, dále aby plnění uplatňované k odpočtu bylo poskytnuto jinou osobou povinnou k dani, a konečně aby přijaté plnění bylo na výstupu použito osobou povinnou k dani pro účely jejích zdanitelných plnění. Nárok na odpočet DPH tak nelze odepřít, jestliže nebyla splněna formální podmínka spočívající v identifikaci skutečného poskytovatele plnění. Obviněný v tomto ohledu citoval z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-154/20, že „odepření nároku na odpočet DPH osobě povinné k dani z důvodu, že skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a že tato osoba povinná k dani neprokázala postavení tohoto dodavatele, coby osoby povinné k dani, ačkoliv ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že tento dodavatel toto postavení nutně měl, by bylo v rozporu se zásadou daňové neutrality“. Obdobně dovolatel upozornil i na rozhodnutí tuzemského Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 115/2021. 9. Za nesprávné právní posouzení dovolatel označil naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu, kdy odmítl, že byl prokázán jeho úmysl. Sumarizoval obecné terminologické vymezení pojmu zavinění, v konkrétních výhradách však setrval na svém přesvědčení, že z dokazování nevyplynulo, že by subjektivní stránka trestného činu byla prokázána. 10. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil prvostupňovému Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně. 11. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je formulováno natolik obecně, že jeho teze nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Ztotožnil se s nutností akceptovat teoretická východiska, vyjádřil však nesouhlas s tím, že by se ony obecné výstupy k významu a obsahu zásad trestního procesu měly aplikovat na posuzovanou věc. Postup obou soudů při odůvodňování jejich rozhodnutí plně koresponduje s trestním řádem. Prvostupňový rozsudek obsahuje soupis provedených důkazů s uvedením jejich podstatného obsahu, dále úvahy, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, i jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění je patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Obdobně i odvolací soud (byť ve stručnější podobě, ovšem v návaznosti na prvoinstanční rozhodnutí) uvedl skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, vymezil se odpovídajícím zdůvodněním k návrhu na požadavek dalšího dokazování a potvrdil správnost úvah soudu prvního stupně. Obě posuzovaná rozhodnutí jsou přezkoumatelná a neodpovídá skutečnosti, že by se soudy zaměřily pouze na argumentaci týkající se ovládnutí jednatelů K. a K. ze strany dovolatele. Odvolací soud náležitě rozebral námitky obviněného a není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém. Odvolací soud se přitom může omezit i na převzetí odůvodnění z rozhodnutí soudu nižšího. Státní zástupce uzavřel, že postuláty fair procesu nižší soudy v projednávané věci neporušily. 12. Za námitky uplatněné pod třetí variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze mít výhrady, v nichž obviněný neoznačuje konkrétní důkaz, který zůstal neodůvodněně neproveden. Obviněný sice v množném čísle uvedl, že soudy jeho návrhy zamítly, nespecifikoval však, o jaký konkrétní důkaz by se mělo jednat, a neuvedl, proč právě onen důkaz by měl být zásadního významu. K rozsahu dokazování se tedy vzhledem k neurčitosti a značné obecnosti dovolacích námitek blíže postavit nelze. Za neprovedený důkaz obviněný v dovolání výslovně označuje výslechy svědků K. a Č. Před prvoinstančním soudem tyto důkazní návrhy vznášeny nebyly a z odůvodnění odvolacího soudu je dostatečně zřejmé, proč takové doplnění dokazování bylo shledáno nepotřebným. Zmínění svědci by totiž mohli vypovídat nanejvýš k obchodním vztahům s M. coby dodavatelem jimi řízené firmy S. B. s.r.o., ovšem o existenci a případné realizaci dodávek vůči M., které jsou z hlediska závěrů o naplnění znaků stíhaného trestného činu podstatné, by výpověď podat nemohly. Požadavek na zopakování vybraných listinných důkazů nemůže zakládat tzv. opomenuté důkazy, neboť jde o důkazy, které byly v řízení řádně provedeny a žádné ustanovení trestního řádu nezakládá nárok procesní strany na opakování již provedeného důkazu. 13. Další skutkové námitky obviněného lze pod prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou mírou tolerance. Obviněný nepředkládá argumenty, které by svědčily pro extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Odmítá skutkové závěry, které přitom obecné soudy ani nepřijaly, neboť ty nepopírají, že zboží deklarované v obžalovaných fakturách bylo následně fakticky v České republice dodáváno dalším odběratelům. Obviněný vyjadřuje prostý nesouhlas s rozhodnými skutkovými zjištěními, aniž by specifikoval důkazy, jejichž skutečný obsah by o zjevném nesouladu takových skutkových zjištění vypovídal. Obviněný prosazuje vlastní průběh skutkového děje, že tuzemští dodavatelé reálně dodávali zboží M. a A., což ovšem bylo dokazováním vyvráceno. Soudy neměly pochybnost o existenci obchodovaného zboží a obchodních partnerů dodávajících takové zboží, nejednalo se ovšem reálně o ty tuzemské dodavatele, kteří byli uvedeni ve fiktivních dokladech. Odkazuje-li obviněný na to, že M. dodávala pouze tzv „hokejové zboží“, nemůže to zvrátit závěr o fiktivnosti obžalovaných obchodních případů týkajících se tuzemských dodávek M. O prokázání fiktivního zapojení údajných tuzemských dodavatelů není přes obecný nesouhlas dovolatele pochyb, přičemž obviněný nenabízí žádný důkaz, který by tento závěr vyvracel, ani nepojmenovává onen zjevný rozpor, jímž nemůže být ani doložení následného obchodování M. s jeho českým odběratelem, ani formální pojmenování obchodovaného zboží. Podstatou dovolacích námitek je brojení proti hodnocení důkazů nižšími soudy, které dovolatel en bloc odmítá a snaží se prosadit vlastní alternativní skutkové zjištění. Z toho, že není spokojen s důkazní situací, však nelze dovozovat existenci zjevného rozporu. Údajní tuzemští dodavatelé M. a A. faktickou obchodní činnost nevykonávali, jejich existence sloužila výlučně k páchání trestné činnosti a není důvod přistoupit k námitce o možné eventualitě nějakého jiného tuzemského dodavatele, očividně neexistujícího. Jestliže dodavatel zpochybňuje některá zjištění, jež soudy vzaly za prokázaná, nejde o nic jiného než jen o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, což dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. 14. To platí i o strohé námitce obviněného popírající jeho úmyslné zavinění, kterou se snaží odůvodnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka je primárně založena na odmítání skutkových závěrů. Nižší soudy dostatečně vysvětlily, proč u obviněného takové zavinění dovodily, přičemž nelze při jeho dokazování vycházet jen ze samotného vyjádření pachatele a jeho nesouhlasu s úmyslným jednáním, nýbrž je třeba vždy hodnotit způsob provedení činu a jeho okolnosti. S obviněným nelze souhlasit, že popis skutku by neobsahoval konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno jeho úmyslné zavinění dovodit. Byl to obviněný, kdo fakticky řídil M. a A., do nichž nechal účelově dosadit otce své přítelkyně. Byl to právě obviněný, kdo nechal zahrnout do účetnictví i do kontrolních hlášení a do přiznání k DPH obžalované faktury osvědčující tuzemská přijatá zdanitelná plnění, která však ve skutečnosti dodána nebyla. Jednání obviněného nespočívalo v ojedinělém skutku, ale šlo o dlouhodobé jednání v mnoha postupných, faktických i formálních krocích, tvořících zjevně dopředu promyšlený propracovaný systém vícero na sebe navazujících simulovaných právních úkonů. Ty obviněný v podstatě přímo organizoval a muselo mu být tedy zřejmé, co je jejich smyslem a cílem. 15. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání 16. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 17. V prvé řadě nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 18. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda obviněným vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. 19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 20. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 21. Obviněný tento dovolací důvod uplatňuje v jeho prvé a třetí alternativě, a to ve vztahu k otázce, zda inkriminované faktury byly fiktivní. 22. S prvou alternativou předmětného dovolacího důvodu se námitky obviněného spíše míjejí, neboť jsou vedeny veskrze obecně a představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami prvostupňového soudu. Obviněný si stýská, jak soudy důkazy hodnotily, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký zmíněné soudy učinily. Obviněný toliko namítá, že při jiném náhledu na provedené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však pouze vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Pokud by však námitky obviněného rozporující závěr o tom, že faktury byly fiktivní, bylo možno s jistou měrou tolerance pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu podřadit, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Obviněný totiž na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jeho představám. A naopak upozaďuje či opomíjí ty důkazy, které se mu nehodí. Naproti tomu hodnotící úvahy nižších soudů jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a vyváženě se zaobírají provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neponechávají stranou pozornosti žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou trhlinu a vypořádávají se právě i s důkazy, které dovolatel vyzdvihuje. Úvahy zmíněných kvalit nelze označit za nedostačující jen proto, že obviněný s nimi není spokojen. 23. Dovolatel takto z celého řetězce na sebe navazujících okruhů vyčleňuje jediný dílec, na který se upíná a jeho zdůrazňováním chce činit dalekosáhlé závěry, které však při zohlednění ostatních článků řetězce obhajitelné nejsou. Obviněný se pokouší prosazovat zjednodušenou úvahovou linku spočívající v tom, že pokud M. vykonával určitou činnost a uskutečňoval zdanitelná plnění (dodával zboží), pak k tomu potřeboval přijímat plnění (zboží) od svých dodavatelů, a tudíž jejich dodávky nemohly být dodávkami fiktivními. Slovy obviněného řečeno, M. musel zboží dále prodávané “někde” nakoupit. Takto zjednodušeně však na jádro projednávaného případu nahlížet nelze. 24. Předmětem jeho posouzení totiž nejsou jakékoliv dodávky zboží, ale dodávky, které měly pocházet od konkrétních označených dodavatelských subjektů. Tyto subjekty však neměly finanční, personální ani technické kapacity k tomu, aby svedly takové zboží M. dodat. Nižší soudy se přitom nesoustředily výlučně na otázku ovládnutí M. a A. obviněným, ale velmi dopodrobna se zaobíraly právě otázkami personálního obsazení v údajných dodavatelských firmách, které byly osazeny osobami bez jakýchkoliv dovedností, zkušeností a znalostí umožňujících obchodní vedení firmy, které o průběhu obchodů zhusta zhola nic nevěděly, popřípadě vůbec nevěděly o tom, že se staly osobami ve statutárních orgánech podnikatelského subjektu. Prvostupňový soud se rovněž zaměřil na finanční toky v údajných dodavatelských firmách, u nichž absentovaly průkazné finanční transfery, jimiž by jim M. (popřípadě A.), hradily údajné dodávky zboží. Úvaha o hotovostních platbách je více než nevěrohodná, neboť stíhaná trestná činnost spadala do období rozvinutého a dobře i rychle fungujícího bankovního sektoru, v němž lze sotva nalézt nějaký (natožpak rozumný) důvod, pro který by obchodní partneři měli preferovat nepohodlnou, nebezpečnou, časově i personálně náročnou formu platebního styku. Dalším jednotícím prvkem údajných dodavatelů je jejich kategorizace coby nespolehlivých plátců daně s významnými daňovými nedoplatky a s váznoucí či problematickou komunikací se správcem daně. Všechny údajné dodavatelské firmy také neměly žádné zaměstnance, prostřednictvím kterých by měly být schopny technicky realizovat přesuny a skladování textilu v tonážích odvíjejících se od celkových dodavatelských cen v objemu 121 milionů Kč bez DPH (součet hodnot třetího sloupce přehledových tabulek z výroku odvolacího rozsudku). Popsané okolnosti se zcela vymykají tuzemské realitě poctivého podnikání a jsou srozumitelně a přehledně sumarizovány v bodech 46–53 prvostupňového rozsudku. Dovolatel je však zcela přehlíží a vytváří svou vlastní virtuální realitu skutkových zjištění, z jejíž platformy chce dovozovat domnělý rozpor s provedenými důkazy. 25. Pod třetí alternativu jeho důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitku k neprovedení výslechu svědků Č. a K. z odběratelské firmy S. B. s.r.o. a již vůbec ne námitku k nezopakování listinného důkazu fakturami, jimiž M. dodával určité zboží zmíněné firmě. 26. Jak vyložil již odvolací soud, je s ohledem na závěry o (ne)kvalitách údajných tuzemských dodavatelů M. nadbytečné zjišťovat okolnosti dodávek zboží, které byly realizovány mezi dodavatelskou firmou M. a jejím odběratelem společností S. B. s.r.o. Tento úsek zbožového transferu (M. S. B. s.r.o.), respektive informace k němu nejsou způsobilé nijak osvětlit původ zboží, které M. svému odběrateli firmě S. B. s.r.o. dodávala. Jinak řečeno, i kdyby svědci Č. a K. potvrdili takový odběr zboží jimi řízenou firmou, pak by taková informace nevnášela naprosto žádné světlo do otázky podstatné pro řešený případ, a to (ne)fiktivnosti jiného článku komoditního toku, a to od údajných tuzemských dodavatelů vůči M. Poptávané výslechy svědků Č. a K. tedy nelze mít za podstatné důkazy, neboť s podstatou projednávané věci nikterak nesouvisejí a nejsou nadány schopností informativního přínosu pro její objasnění. 27. Totéž platí i o fakturách osvědčujících dodávku zboží M. odběratelské firmě S. B. s.r.o. Tyto faktury navíc jako důkaz již provedeny byly, takže označovat je za důkaz opomenutý je logickým nonsensem. IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 28. Pod tento dovolací důvod spadá námitka obviněného, jíž brojí proti nesprávnému posouzení principu daňové neutrality DPH. Byť nutno zdůraznit, že pod tento dovolací důvod nelze podřazovat tu část této námitky, kterou obviněný rozporuje skutkové závěry nižších soudů poukazem na to, že bylo-li určité zboží M. prodáváno dále odběratelské firmě S. B. s.r.o., pak muselo být M. nakoupeno od těch jeho dodavatelů, které obviněný označuje za nikoliv fiktivní. Touto částí námitky se obviněný vrací do oblasti nesprávných skutkových zjištění, která prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu rozporovat nelze. Druhá část této námitky se ovšem s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemíjí, je však zjevně neopodstatněná. 29. Obviněný princip daňové neutrality DPH nevykládá správně. Tento princip znamená, že DPH nemá na hospodářský výsledek podnikatele – plátce DPH – žádný vliv, neboť plátce si může DPH zaplacenou svému dodavateli (daň na vstupu) odečíst od částky DPH, kterou má odvést do systému a kterou inkasoval od svých odběratelů v rámci platby za uskutečněné zdanitelné plnění (daň na výstupu). Pro princip daňové neutrality DPH je však klíčovým pojmem spárování daně na výstupu s daní na vstupu. Zmíněné párování pak musí zahrnovat složku týkající se jak subjektů onoho páru, tak i konkrétního zdanitelného plnění, které bylo předmětem obchodu mezi nimi. Jakékoliv nejasnosti či neprůkaznosti obou těchto složek narušují neutralitu DPH, neboť pak nelze určit, kolik z DPH na výstupu již bylo odvedeno do daňového systému jako daň na vstupu. Bez uvedeného spárování by tak plátce daně povinný k odvodu mohl tvrdit, že veškerý odvod již realizoval neidentifikovaný dodavatel, jemuž zaplatil za přijatá zdanitelná plnění i příslušnou DPH, aniž by bylo možno ověřit, zda onen dodavatel jednak je plátcem DPH, a jednak příslušnou DPH skutečně přiznal a odvedl do systému. 30. Zmíněné párování nezpochybňuje ani dovolatelem vyzdvihované rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, popřípadě rozhodnutí tuzemského Nejvyššího správního soudu. Z nich sice plyne, že dodavatel zdanitelného plnění nemusí být jednoznačně identifikován, to ovšem platí pouze, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. I sám obviněný tento stěžejní závěr rozsudku Soudního dvora Evropské unie cituje, ovšem právě druhou část závěru z tohoto rozhodnutí nelogicky opomíjí. 31. Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že dodávky ve stíhaných fakturách byly fiktivní a M. tedy nemohly být přijaty a použity k uskutečnění jejich zdanitelných plnění. Ta tedy M. musel učinit při využití dodávek pocházejících od subjektů jiných, ohledně nichž z ničeho (natožpak s jistotou) nevyplývá, že měly postavení plátce daně. Nelze tedy z ničeho dovodit, že těmito (neidentifikovanými) subjekty – slovy obviněného “někde” – byla určitá část daně do daňového systému již odvedena tak, aby tuto část daně bylo možno coby daň na vstupu v entitě M. stavět proti dani na výstupu, tedy proti dani, kterou měl M. odvést. Totéž platí i o A., vůči níž měl být údajným dodavatelem zdanitelného plnění M. Z hlediska daňové neutrality je totiž daňový status dodavatele subjektu povinného k dani klíčový, ať již půjde o optimální plné spárování (jednoznačná identita dodavatele a jím poskytnutých zdanitelných plnění) anebo aspoň o spárování kategorizační (s jistotou činěný závěr, že dodavatel měl postavení plátce ve smyslu vyzdvihovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie). 32. Pod uvedený dovolací důvod formálně spadají i výhrady obviněného proti závěru o jeho úmyslném zavinění. Jde však o námitky veskrze obecné, obsahově prázdné a omezující se toliko na deklaraci vnitřního přesvědčení, že subjektivní stránka trestného činu prokázána nebyla. Obviněný totiž neuvádí zhola nic, co by mělo nějakým způsobem devalvovat vědomostní anebo volní složku jeho vnitřního vztahu k stíhanému jednání. Měl-li by však Nejvyšší soud vykročit z mezí výše citovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1866/24 a I. ÚS 3298/22 a aktivisticky prověřovat úvahy nižších soudů nad rámec dovolací argumentace, pak nutno vidět, že obviněný se širokospektrálně podílel na drtivé většině článků řetězce aktivit, které se vzájemně prolínaly, doplňovaly jedna druhou a směřovaly k jedinému cíli, jímž byla úspora finančních prostředků na úkor úhrady DPH, která měla být M. a A. odvedena státu z titulu uskutečněných zdanitelných plnění. Obviněný takto fakticky ovládl M. a A., osadil ji zcela nezpůsobilými loutkami, které řídil a v tomto angažmá činil veškeré kroky k tomu, aby dlouhodobě a „řemeslným” způsobem pravidelně a systematicky snižoval daňovou povinnost jím fakticky ovládaných daňových subjektů. Pokud si obviněný počínal takto propracovaně, pak jakákoliv verbalizace jeho nesouhlasu s úmyslným zaviněním působí prázdně, falešně a nevěrohodně. IV./3 Další námitky obviněného 33. Dovolateli nelze přitakat, ani namítá-li, že soudy nižších stupňů nerespektovaly rovnost zbraní a viditelně preferovaly obžalobu před obhajobou. Uvedená námitka je subjektivním steskem obviněného pramenícím patrně z jeho nespokojenosti nad výsledkem řízení. Nemá však žádné reálné opodstatnění a neodpovídá objektivním zjištěním. Pokud pak vytýkaný postup nižších soudů obviněný dovozuje z toho, že soudy se nepřiklonily k té verzi, která je pro něho příznivější, pak to svědčí o nepochopení principu in dubio pro reo. Jeho aplikace totiž připadá v úvahu teprve až v momentě, kdy po úplném dokazování a náležitém vyhodnocení provedených důkazů proti sobě stojí nejméně dvě skutkově stejně věrohodné verze. Pokud však po provedeném dokazování soudy logickou argumentací dospějí k závěru, že jedna z v úvahu připadajících verzí je věrohodnější než verze druhá, pak pro aplikaci zásady in dubio pro reo není prostor a nelze úspěšně namítat, že se měly přiklonit k oné méně věrohodné, byť pro obviněného příznivější verzi skutkového děje. Tím spíše pak nelze dovozovat, že pokud tak soudy neučinily, projevily tím nějakou tendenčnost a pošlapaly princip rovnosti zbraní mezi obžalobou a obhajobou. 34. Nepřípadná je rovněž výtka obviněného, že odvolací soud nedostatečně zareagoval na argumentaci a odvolací námitky dovolatele vypořádal odkazem na to, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Smyslem veřejnoprávních rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost, literární pestrost či stylistické novátorství měly převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li druhostupňový soud výstižnými obraty a formulace užité v prvostupňovém rozhodnutí, pak mu nic nebránilo v tom, aby na ně odkázal s komentářem, že je pokládá za správné. Pokud by postupoval jinak, pak by v podstatě jen činil rozbor představující opakování již řečeného. Tím by zanášel své rozhodnutí nadbytečnou duplicitou, která by činila úřední dokument spíše nepřehledným a hůře srozumitelným. Na námitky vznesené obviněným až v odvolání pak druhostupňový soud patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a autonomními úvahami jdoucími nad rámec úvah soudu prvního stupně (před nímž tyto námitky vzneseny nebyly) poskytl odvolateli náležité odpovědi. V. Způsob rozhodnutí 35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten v něm vznesl dílem námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody věcně rozešly a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice nemíjejí, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde li o dovolání zjevně neopodstatněné. 36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. 37. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu, respektive přerušení výkonu trestu odnětí svobody, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoliv návrh, o němž by bylo nutno činit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 4. 2025 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů